ECLI:CZ:NSS:2009:5.AFS.39.2009:24
sp. zn. 5 Afs 39/2009 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce: Ing. J. V.,
zast. advokátkou JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, se sídlem AK Hlinky 92, proti žalovanému:
Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody č. 4, o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2009, č. j. 30 Ca 11/2009 - 10,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Výše označeným usnesením krajského soudu byla odmítnuta žaloba, kterou se žalobce
(dále „stěžovatel“) domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 11. 2008, č. j.
18571/08-1500-406611, kterým bylo zamítnuto odvolání ve věci vydání výzvy stěžovateli, jakožto
ručiteli daňového dlužníka podle §73 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
k zaplacení nedoplatku na dani z převodu nemovitostí v náhradní lhůtě.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že výzva
podle §73 zákona o správě daní a poplatků nepodléhá přezkoumání. Uvádí, že v daném případě
došlo k tak výrazné hmotně-právní změně na daňové pohledávce, a to k jejímu promlčení, čímž
došlo k vydání výzvy za změněných podmínek, kdy je o věci rozhodováno nově. Rozhodnutí
soudu obsahuje citace judikatury Ústavního soudu, avšak samotná aplikační úvaha soudu
na danou věc se omezuje pouze na závěr, že výzva podle §73 zákona o správě daní nepodléhá
přezkumu ve správním soudnictví. Stěžovatel rovněž poukazuje na skutečnost, že správní soud
zcela nesprávně ve věci vycházel z platebního výměru, nikoli prvního úkonu vůči ručiteli
podle ust. §57 zákona o správě daní.
Namítá rovněž, že soud měl posoudit jeho žalobu podle obsahu, dospěl-li k závěru,
že se nejedná o žalobu podle §65 a násl. s. ř. s., měl věc posoudit podle §82 s. ř. s.,
neboť nezákonným zásahem dochází k exekučnímu vymáhání promlčené daňové pohledávky.
Stěžovatel, s ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené
usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření uvedl, že k úhradě předmětného splatného nedoplatku
byl stěžovatel, jakožto ručitel, vyzván rozhodnutím správce daně ze dne 18. 2. 1999, a to výzvou
dle §57 zákona o správě daní a poplatků. Tato výzva byla stěžovateli doručena dne 6. 4. 1999,
proti této podal stěžovatel odvolání dne 28. 4. 1999, které bylo zamítnuto, toto rozhodnutí
nabylo dne 2. 5. 2000 právní moci. Následně vydal správce daně dne 20. 1. 2005 výzvu
k zaplacení nedoplatku ručitelem podle §73 zákona o správě daní a poplatků. Toto rozhodnutí
bylo stěžovateli doručeno v souladu s ust. §17 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků a §19
odst. 2 cit. zákona; posledním dnem 24. 3. 2005. Žalovaný nesouhlasí se závěry stěžovatele,
že v daném případě došlo na daňové pohledávce k výrazné hmotně-právní změně, a to k jejímu
promlčení, čímž došlo k vydání výzvy podle §73 zákona za změněných podmínek Výzva
k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě má povahu pouhého procesního rozhodnutí,
neboť neukládá hmotně-právní povinnosti placení daně, nýbrž svou povahou upomíná
o zaplacení daňového nedoplatku, tj. vyzývá dlužníka k dobrovolnému plnění. Pokud stěžovatel
namítá promlčení pohledávky, jedná se o námitku neoprávněnou a žalovaný se s ní vypořádal
v odůvodnění svého rozhodnutí. Pro posouzení otázky promlčení je podstatné, kdy se stal
daňový nedoplatek splatný. Správce daně na základě daňového přiznání podaného dne 3. 6. 1998
vyměřil dne 15. 6. 1998 daň z převodu nemovitostí platebním výměrem č. j.
80422/98/293962/8322. Platební výměr byl daňovému subjektu (pův. dlužníkovi) doručen dne
22. 6. 1998. Lhůta pro vydání výzvy ručiteli dle §57 zákona o správě daní a poplatků ze dne
18. 2. 1999 byla zachována, výzva byla vydána a doručena stěžovateli ještě před uplynutím
prekluzívní lhůty dle §22 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu
nemovitostí, která končila 31. 12. 2004. Tímto rozhodnutím byl stěžovatel jakožto ručitel vyzván
k úhradě daňového nedoplatku, a to do 8 dnů ode dne doručení výzvy, tj. 15. 4. 1999. Promlčecí
lhůta dle §70 cit. zákona začala běžet 1. 1. 2000, její konec by nastal dne 31. 12. 2005. Správce
daně vydal dne 20. 1. 2005 výzvu k zaplacení nedoplatku ručitelem v náhradní lhůtě podle §73
cit. zákona. Dle §70 odst. 1 cit. zákona, je-li proveden úkon směřující k vybrání, zajištění
nebo vymožení nedoplatku, promlčecí lhůta se přerušuje a počíná běžet znovu; výzvou
k zaplacení nedoplatku, která byla stěžovateli zaslána dne 20. 1. 2005 je dle názoru žalovaného
takovým úkonem, lhůta proto začala znovu běžet od 1. 1. 2006 a její poslední den nastane dne
31. 12. 2011.
S ohledem na uvedené navrhuje žalovaný kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud je podle ust. §109 odst. 3 s. ř. s. vázán důvody kasační stížnosti;
to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c), s. ř. s.] nebo bylo zatíženo
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a nebo je-li napadené
rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d), s. ř. s.], jakož i v případech,
kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Směřuje-li kasační stížnost proti usnesení krajského soudu, kterým byl odmítnut návrh
žalobce, přísluší Nejvyššímu správnímu soudu toliko přezkoumat, zda krajský soud postupoval
v souladu se zákonem, odmítl-li návrh, aniž by se zabýval věcí meritorně. Vznesené námitky,
které stěžovatel uvádí stran daňové pohledávky, resp. námitku promlčení proto nepřísluší
Nejvyššímu správnímu soudu v tomto řízení posuzovat.
Nejvyšší správní soud předně předesílá, že v řízení o splnění daňové povinnosti daňovým
ručitelem je třeba odlišovat dva druhy výzev: první typ výzvy je zakotven v ustanovení §57
odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (zákon o správě daní) a zakládá
povinnost daňového ručitele uhradit daňovou povinnost neuhrazenou daňovým dlužníkem.
Proto také zákon umožňuje ručiteli podat odvolání proti této výzvě, v němž může uplatnit
námitky a to v rozsahu, jaký přísluší původnímu dlužníkovi. Taková výzva také po vyčerpání
opravných prostředků vlastních daňovému řízení na úrovni správní umožňuje i podání žaloby
ve správním soudnictví, neboť spadá pod vymezení obsažené v ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s.,
zakládajíc ručiteli povinnost k placení. V souladu se zněním ustanovení §57 odst. 5 daňového
řádu se totiž doručením této výzvy stává daňový ručitel daňovým dlužníkem. Tato výzva,
jak vyplynulo ze spisu, byla stěžovateli řádně v zákonné lhůtě zaslána, žalobu proti rozhodnutí
o zamítnutí odvolání stěžovatel nepodal. Její nezákonnost ostatně stěžovatel ani nyní nenamítá.
Druhým typem výzvy je výzva k uhrazení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě
podle ustanovení §73 odst. 1 daňového řádu. Tato výzva má již jen povahu procesního úkonu
a při jejím zasílání je vycházeno z toho, že její adresát již je v pozici daňového dlužníka s přesně
stanovenou daňovou povinností. Doručením této výzvy se tak adresátova práva nijak nemění,
tím méně lze tvrdit, že by byla zakládána. Tato výzva je vlastně pouze prvým úkonem daňové
exekuce. Předmětné ustanovení sice dává daňovému dlužníkovi možnost podat odvolání,
tedy možnost využitou i stěžovatelem v posuzovaném případě, takové odvolání již však nemůže
měnit samotný rozsah daňového nedoplatku, ale například pouze upozornit na nesoulad mezi
nezávisle existujícím daňovým nedoplatkem a výší částky, k jejímuž zaplacení je daňový dlužník
vyzýván (viz např. rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2004, č. j. 2 Afs 28/2003 - 48 nebo rozsudek
ze dne 3. 11. 2004, č. j. 1 Afs 22/2004 - 72, vše přístupno na www.nssoud.cz).
Tento přístup byl ostatně potvrzen i Ústavním soudem ČR, který ve svém usnesení
ze dne 17. 6. 1999, sp. zn. IV. ÚS 198/99 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, usnesení č. 43,
str. 367), vyřkl s odkazem na tehdy platnou úpravu soudního přezkumu správních rozhodnutí
podle občanského soudního řádu: „Ze systematického zařazení §73 zákona České národní rady
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, lze usuzovat, že výzva k zaplacení
nedoplatku daně v náhradní lhůtě má povahu pouhého procesního rozhodnutí, neboť neřeší ani neukládá
hmotně-právní povinnosti placení daně, nýbrž pouze upomíná o zaplacení daňového nedoplatku. Takovéto
rozhodnutí je podle §248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu rozhodnutím procesní povahy,
které nepodléhá soudnímu přezkumu.“
Namítá-li stěžovatel promlčení práva vymáhat daňový nedoplatek, lze tak činit pouze
v řízení o námitkách proti exekučnímu příkazu. Samotná výzva k úhradě nedoplatku není totiž
rozhodnutím, kterým by bylo nezákonně vymáháno, jak tvrdí stěžovatel. Touto výzvou správce
daně pouze vyzývá daňový subjekt ke splnění povinnosti platit daňový nedoplatek,
a to v náhradní lhůtě, neboť daň byla splatná již dříve. Výzva dle §73 zákona o správě daní
je tak institutem, jímž se smírnou cestou, před zahájením vlastního vymožení daňového
nedoplatku, vyzývá daňový subjekt ke splnění povinnosti v náhradní lhůtě.
Nejvyšší správní soud na tomto místě odkazuje na rozhodnutím rozšířeného senátu
ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 81/2004 - 54, v němž je konstatováno, že rozhodnutí o námitkách
proti exekučnímu příkazu (§73 odst. 8 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků)
je přezkoumatelné ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud zde rovněž uvádí : „Námitkami
proti exekučnímu příkazu přitom nelze účinně brojit proti samotnému daňovému nedoplatku, stanovenému
samostatným správním rozhodnutím, a rovněž následný soudní přezkum může být zaměřen zejména na vhodnost
a proporcionalitu způsobu a rozsahu provedení exekuce, na vykonatelnost exekučního titulu, na jeho právní
účinnost vůči povinnému apod., nikoliv již na přezkum důvodnosti samotného exekučního titulu. Soudní přezkum
proto v těchto případech lze označit za do určité míry omezený a koncentruje se na případné „vybočení“ z řádné
a na principu proporcionality založené daňové exekuce“. (též např. rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2009, č. j.
5 Afs 42/2008 - 102, příst. na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud neshledává důvodnou ani výtku stěžovatele stran posouzení obsahu
podané žaloby krajským soudem. Stěžovatel tvrdí, že krajský soud měl posoudit věc podle obsahu
jako nezákonný zásah a postupovat dle §82 a násl. s. ř. s. Nejvyšší správní soud předně
konstatuje, že řízení ve správním soudnictví je plně ovládáno zásadou dispoziční a je pouze
na žalobci, zda proti rozhodnutí správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně
určují jeho práva nebo povinnosti, nebo proti jeho postupu podá žalobu u soudu či nikoliv,
resp. je i na něm, jaký prostředek soudní ochrany si zvolí. Je pouze na žalobci, aby v případě,
kdy se bude domáhat ochrany svých práv žalobou u soudu, v této žalobě jasně vymezil,
které výroky správního rozhodnutí napadá a v žalobních bodech pak specifikoval, z jakých
skutkových a právních důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné
nebo nicotné (§71 s. ř. s). V projednávané věci stěžovatel uplatnil podání, které mělo všechny
náležitosti žaloby, a to včetně žalobního petitu, kterým se výslovně domáhal zrušení napadeného
správního rozhodnutí. Nebyl proto dán důvod, aby krajský soud považoval toto podání
za nejasné, nebo měl jeho obsah posuzovat alternativně jako podání jiné.
Soudním řádem správním nově zavedený samostatný procesní institut žaloby
proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu nemůže být vykládán jako
jakási náhražka žaloby proti rozhodnutí správního orgánu a není proto ani v procesní dispozici
účastníka řízení volit, kterou z těchto žalob bude pro sebe považovat za výhodnější a které řízení
tedy bude iniciovat. Tím méně může takovou dispozici mít soud. Určujícím kritériem pro podání
této žaloby totiž není jakási procesní taktika žalobce, nýbrž povaha napadeného úkonu. Volbu
účinných prostředků soudní ochrany však nemůže stěžovatel přenášet na soud.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu,
kterým byla odmítnuta žaloba stěžovatele v souladu se zákonem, proto podle ust. §110 odst. 1
s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s ust. §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, proto mu právo na náhradu nákladů v řízení o kasační stížnosti
nenáleží, žalovaný, který v řízení měl plný úspěch, žádné náklady převyšující výkon jeho správní
činnosti nevynaložil, proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
a 5 s. ř. s.).
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu