ECLI:CZ:NSS:2009:5.AFS.47.2007:89
sp. zn. 5 Afs 47/2007 - 89
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: R.
M., zast. JUDr. Vladimírem Kozelkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 28, proti
žalovanému: Česká národní banka, se sídlem Praha 1, Na Příkopě 28, za účasti: ECKES &
STOCK GmbH, se sídlem Ludwig-Eckes-Alle 6, 552 68 Nieder-Olm, SRN, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2007, č. j. 5 Ca
166/2005 - 53,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2007, č. j. 5 Ca 166/2005 - 53,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Výše uvedeným rozsudkem zrušil Městský soud v Praze (dále i jen „městský soud“)
rozhodnutí prezidia Komise pro cenné papíry (dále i jen „prezidium Komise“) ze dne 9. 3. 2005,
č. j. 10/NeO/1/2005/1. Tímto rozhodnutím byl zamítnut rozklad žalobce a potvrzeno
rozhodnutí Komise pro cenné papíry (dále i jen „Komise“) č. j. 451N/1093/2004/1 ze dne
1. 12. 2004, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o vydání rozhodnutí o uložení povinnosti
akcionáři ECKES & STOCK, GmbH, učinit nabídku na odkoupení účastnických cenných papírů
společnosti STOCK Plzeň, a. s., (dále jen „cílová společnost“) podle §183h odst. 1 zákona
č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obchodní zákoník“).
Proti rozsudku podala žalovaná Česká národní banka (dále jen „stěžovatel“) včas kasační
stížnost z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky podle §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) a z důvodu
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., a to proti všem bodům výroku.
Důvodem pro zrušení rozhodnutí prezidia Komise byla, podle městského soudu,
nepřezkoumatelnost a nesrozumitelnost rozhodnutí. S názorem městského soudu se stěžovatel
neztotožňuje. S otázkou možnosti prodat akcie na veřejném trhu se podrobně vypořádalo
jak rozhodnutí Komise (správního orgánu prvního stupně), tak rozhodnutí prezidia Komise
o rozkladu. Žalobce ostatně ani tuto skutečnost nepopírá, namítá pouze, že neměl možnost akcie
prodat za cenu, kterou považuje za přiměřenou. Argumentace odůvodnění obou rozhodnutí
směřuje k jedinému zákonnému ustanovení, na základě kterého správní orgán musel žádost
zamítnout.
Z rozhodnutí prezidia Komise je zřetelně patrný důvod zamítnutí žádosti žalobce.
Po správním orgánu nelze požadovat stanovení tržní či jiné přiměřené ceny akcií. Zákon
neukládá správnímu orgánu tržní (přiměřenou, spravedlivou apod.) cenu vůbec zkoumat,
z obchodního zákoníku nelze takovou povinnost dovodit. Zkoumá se pouze, zda existovala
či neexistovala možnost prodeje akcií na veřejném trhu a s touto otázkou se žalovaný vypořádal
v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně. Právní závěr soudu, že správní orgán měl zkoumat
cenu akcií ve vztahu k §186a odst. 4 a §183c odst. 3 obchodního zákoníku je nesprávný.
V případě postupu podle §186a obchodního zákoníku, na který soud odkazuje, dochází k určení
ceny na základě znaleckého posudku předloženého cílovou společností. V dalších případech
pořizuje takový posudek hlavní akcionář (§220p), navrhovatel povinné nabídky převzetí (§183c)
apod. Zákon vždy upravuje postup zjištění ceny akcií přímo nebo odkazem. Při zjišťování
podmínek pro uložení nabídky odkoupení v §183h podobná úprava chybí, přestože pokud
zákonodárce takovou konstrukci zamýšlel, snadno mohl na zjištění ceny podle §186a odkázat,
případně ji řešit odlišným způsobem. Namísto toho zákon na tomto místě o ceně nehovoří
a zmiňuje pouze možnost cenné papíry prodat, na zjištění ceny podle §186a pak odkazuje
až v odstavci 4 pro případ, že k prodeji na trhu nemůže dojít a cenu je tedy nutné zjistit jinak
než podle pravidel pro obchodování na tomto trhu předpokládaných v tehdy účinném §25
zákona č. 214/1992 Sb., o burze cenných papírů.
Prezidium Komise tak nemělo jinou možnost, než v panujících podmínkách veřejného
trhu posoudit situaci, kdy (i) akcie jsou na veřejném trhu obchodovány, (ii) je stanoveno pásmo
pro obchodování, (iii) na veřejném trhu proběhly obchody a (iv) žalobce sám nepopírá,
že měl možnost akcie prodat. Skutečnost, že by k prodeji dojít nemohlo, nebyla v řízení
prokázána, a to ani z materiálů poskytnutých Burzou cenných papírů Praha, a. s., ani žalobcem,
který takovou možnost nečiní spornou. Přestože obchodování bylo poznamenáno nízkou
likviditou, možnost prodat akcie bylo možné posoudit pouze poté, co by se na trhu v cenovém
rozpětí podle pravidel organizátora trhu (z hlediska zahraniční praxe zcela standardních), nedařilo
prodejní pokyny uspokojovat. Hodnota akcií STOCK Plzeň, a. s., se dlouhodobě, byt‘ s velmi
omezenou likviditou, pohybovala zcela mimo cenu, za kterou se žalobce pokusil akcie prodat,
z toho však nelze dovozovat, že by možnost prodeje neexistovala. Komise byla podle §183h
odst. 2 obchodního zákoníku povinna žádost zamítnout z důvodu možnosti prodeje na veřejném
trhu. Z veřejných zdrojů je známa skutečnost, že akcie se do jejich přechodu na hlavního
akcionáře dne 13. 10. 2005 na veřejném trhu obchodovaly. Námitka, že existuje nebezpečí jejich
vyloučení z trhu byla v době podání žádosti podložena pouze domněnkou žalobce.
Soudem zmiňované rozhodnutí Komise pro cenné papíry KCP/6/2003, ve kterém byl
nařízen výkup z důvodu nelikvidity akcií, vychází ze zcela jiných skutkových okolností a není
aplikovatelné na případ žalobce. V tehdejším případě účastník řízení učinil několik pokusů (12)
akcie prodat na veřejném trhu a v uveřejněném cenovém pásmu. Kromě toho, v daném období
neproběhl žádný obchod. Poté, co se žadateli prokazatelně a přes veškeré úsilí, které po něm bylo
možné rozumně požadovat, prodej akcií na trhu nepodařil, Komise pro cenné papíry
konstatovala, že prodej akcií není možný a rozhodla o tom, že se podmínka zamítnutí žádosti
podle §183h odst. 2 věta druhá obchodního zákoníku neuplatní, neboť ačkoliv jsou akcie přijaty
na trhu, není reálně možné je prodat.
Nabídka převzetí v roce 2003 byla schválena při ceně 12 300 Kč za akcii, což je známo
z veřejných zdrojů a ze správního spisu, nad rámec správního řízení lze dodat, že protiplnění
po rozhodnutí valné hromady ze dne 15. 8. 2005 o přechodu akcií na hlavního akcionáře bylo
schváleno za 13 072 Kč za jednu akcii, v obou případech na základě posudku znalce. Stěžovatel
nemá informaci o tom, že by na základě žaloby některého z akcionářů soud označil tuto cenu
za nepřiměřeně nízkou. Ve správním řízení o schválení nabídky převzetí i pozdějšího vytěsnění
nebyl shledán důvod k pochybnostem o správnosti posudkem určené ceny. Sám žalobce uvádí,
že teoreticky bylo možné akcie prodat na trhu v pásmu 11 000 Kč až 12 000 Kč,
s čímž se stěžovatel ztotožňuje. Ustanovení §183h obchodního zákoníku má chránit akcionáře
před defektem trhu, nikoliv však samotný trh nahrazovat v případě, že minoritní akcionáři nejsou
spokojeni s cenou, kterou by na trhu dosáhli. Tržní cena a přiměřená hodnota jsou odlišné
pojmy. Nelze pominout skutečnost, že na trhu s cennými papíry dochází ke značným výkyvům,
které zřídka odrážejí skutečnou hodnotu obchodovaných cenných papírů, a to i při vysoké
likviditě titulu. Tržní cena je tvořena nabídkou a poptávkou, je třeba mít na zřeteli, že k zájmu
investorů o investiční nástroje přistupují i další faktory nezávislé na vnitřní hodnotě nástroje,
jako je například očekávání investorů. Ceny na kapitálových trzích se vytvářejí na základě nabídky
a poptávky, o níž se předpokládá, že ve výsledku vytváří kurs odpovídající „fundamentální“
hodnotě akcií. Tento závěr je předmětem teoretických diskusí a i když převažuje názor,
že v dlouhodobém horizontu je správný, krátkodobé a střednědobé odchylky nejsou vyloučené,
což připouštějí i zastánci tzv. Efficient Market Hypothesis.
Je mylné a nebezpečné pouze na základě neuspokojivé ceny na trhu nařizovat
majoritnímu akcionáři výkup akcií za ceny, o kterých se akcionáři domnívají, že odpovídají
hodnotě investice. Tento závěr by před orgán dohledu nad kapitálovým trhem postavil úlohu
cenové regulace, která trh s investičními nástroji deformuje a ve srovnání s praxí na zahraničních
trzích by byl takový postup raritou.
Rozhodnutí o uložení povinnosti majoritnímu akcionáři nabídnout ostatním akcionářům
odkoupení akcií je rovněž zásahem do jeho práv a správní orgán musí dbát na princip
proporcionality. Nelze pominout skutečnost, že majoritní akcionář splnil veškeré povinnosti,
které mu z titulu jeho postavení ve společnosti vyplývaly. Pokud by byly obavy žalobce ze ztráty
možnosti prodat akcie na veřejném trhu podložené, mohl využít nabídky převzetí a pokud
tak neučinil a spoléhal na dosažení vyšší ceny, musí nutně nést riziko, že se mu na trhu nepodaří
zcizit akcie za cenu uvedenou v nabídce převzetí. Dodatečné uložení povinnosti k výkupu akcií
po nabídce převzetí by nebylo rozhodnutím správným, jak předpokládal §3 odst. 4 tehdy
účinného zákona o správním řízení, a jak vyplývá z předcházející argumentace, ani rozhodnutím
zákonným. Důvodová zpráva k novele obchodního zákoníku zavádějící ustanovení §183h uvádí,
že cílem ustanovení je chránit minoritu a závažným důvodem nařízení odkupu je zejména
zneužití postavení majoritního akcionáře, ke kterému nedošlo a nebylo ani namítáno. Ačkoliv
to není z odůvodnění rozhodnutí patrné a stěžovatel trvá na svém názoru, že je tato úvaha
pro úplnost odůvodnění rozhodnutí nadbytečná, neboť cena tvrzená žalobcem je zjevně mimo
rámec hodnoty akcií, případně tržního cenového pásma, je nutné rozhodnutí posuzovat
i z tohoto úhlu pohledu.
Městský soud dle stěžovatele nesprávně hodnotil právní otázku rozsahu dokazování
a rozsahu povinnosti správního orgánu vypořádat se s námitkami žalobce. Rozhodnutí soudu
je kromě toho nesrozumitelné v otázce náležitého vypořádání se s námitkami žalobce a tyto vady
způsobily nezákonnost rozhodnutí soudu. Z důvodů výše uvedených navrhuje stěžovatel
napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 20. 3. 2007. Ve vyjádření namítal, že podstata
pochybení stěžovatele při právním posuzování má počátek již v tom, že odmítá připustit,
že prodejní cena je podstatnou otázkou při posouzení, zda situace na veřejném trhu umožňuje
akcie kdykoliv prodat (§183h odst. 2 obchodního zákoníku). Bez uvedení ceny nemá, podle něj,
pojem „prodej“ (stejně jako pojem „koupě“) žádný smysl. Neoddělitelnou součástí prodeje
je vždy cena, a to i bez toho, aby to v zákoně bylo výslovně uvedeno. Nadto zákon v souvislosti
s prodejem akcií jasně odkazuje na cenu, a to v odstavci čtvrtém §l83h obchodního zákoníku,
kde je určena cena v nabídce na odkoupení. Na základě toho, že ve druhém odstavci se o ceně
za akcie výslovně nehovoří, nelze dovodit, že cena, kterou je možné dosáhnout prodejem akcií
na veřejném trhu, je zcela irelevantní, neboť takový výklad ochranný účel §183h obchodního
zákoníku dokonale maří. Každou akcii lze totiž prodat (byť za symbolickou cenu), a kdyby nebyla
při posouzení §183h odst. 2 obchodního zákoníku otázka ceny akcii důležitá, tak by §183h
obchodního zákoníku neměl žádný význam. Je zřejmé, že cena za kterou lze akcie na veřejném
trhu prodat, je z pohledu ochrany menšinových akcionářů jediným podstatným kriteriem,
na základě kterého se rozhodují, zda požádají Komisi pro cenné papíry (nyní Českou národní
banku) o ochranu. Podle důvodové zprávy je účelem §183h obchodního zákoníku ochrana
menšinových akcionářů.
Stěžovatel pomíjí ochranný účel institutu nabídky na odkoupení, jestliže při posouzení
možnosti „kdykoliv prodat akcie na veřejném trhu“ současně odmítá posoudit otázku ceny.
Podle důvodové zprávy mohla Komise uložit hlavnímu akcionáři učinit nabídku na odkoupení
kdykoliv (při splnění v zákoně uvedených podmínek). Kdyby byl správný názor stěžovatele,
že prodejní cena akcií je bezvýznamná, nebylo by možné uložit hlavnímu akcionáři nabídku
na odkoupení nikdy, neboť prodat akcie za symbolickou cenu je možné vždy.
Je tedy namístě přisvědčit názoru vyslovenému v odůvodnění napadeného rozsudku,
že teprve po jednoznačném určení relevantní ceny lze dospět k závěru, zda je prodej akcií
na veřejném trhu kdykoliv možný či nikoliv.
V rámci cenového pásma, které bylo pro předmětné akcie stanoveno Burzou cenných
papírů Praha (BCPP), ale ve kterém se po dlouhou dobu akcie neobchodovaly (podle informací
žalobce nejméně 6 měsíců před jeho žádostí se předmětné akcie neobchodovaly vůbec;
podle Komise i prezidia Komise byly v roce 2004 uskutečněny pouhé dva obchody s jednotkami
kusů akcií aniž by byl vysloven přesný termín obchodu) žalobce své akcie prodat nechtěl,
což ve správním řízení od samého počátku jasně uváděl.
Komise pro cenné papíry v rámci správního řízení vyzvala žalobce přípisem ze dne
2. 9. 2004, aby prokázal, že jeho akcie není možné kdykoliv prodat na veřejném trhu, avšak ve své
výzvě se vyhnula tomu, aby řekla za jakou cenu. Až ve svém rozhodnutí ze dne 1. 12. 2004,
kterým žádost žalobce zamítla, se zmiňovala o tom, že žalobce měl zadat prodejní pokyn uvnitř
daného burzovního cenového pásma. Argumentace rozhodnutí Komise, kterým žádost žalobce
zamítla, jakož i argumentace v rozhodnutí jejího Prezídia postrádá srozumitelnost. Jestliže
se žalovaný domnívá, že při posuzování možnosti prodat akcie na veřejném trhu na prodejní ceně
nezáleží, pak není z argumentace Komise ani jejího Prezídia v rozhodnutí jasné, proč měl žalobce
zadat prodejní pokyn za cenu právě uvnitř burzovního cenového pásma, ve kterém se předmětné
akcie neobchodovaly a jehož rozpětí mělo toliko historické a náhodné důvody. Jestliže
obchodování s akciemi neprobíhá a trh je defektní jako v tomto případě, cenové pásmo
je neměnné (avšak rozhodně nelze říci, že vyjadřuje tržní hodnotu akcií, neboť žádné obchody
neprobíhají). Z názoru stěžovatele, že při posouzeni možnosti prodeje akcii na veřejném trhu
je cena irelevantní, dále plyne, že kdyby se žalobci nepodařilo prodat akcie v rámci burzovního
cenového pásma, takže má žalobce dále jdoucí povinnost snižovat prodejní cenu až k ceně 0 Kč
za jednu akcii a až poté může správní orgán nařídit nabídku na odkoupení, a to za cenu
stanovenou podle §186a obchodního zákoníku. Z uvedeného je zřejmé, že výklad zákona
provedený stěžovatelem je z pohledu ochranné funkce institutu nabídky na odkoupení
ad absurdum a není správný.
Správní orgán v řízení zjistil, že regulérní obchodování s předmětnými akciemi neprobíhá,
což vyplývá z obsahu podaného vyjádření k žalobě (bylo uvedeno, že s akciemi byly uskutečněny
v celém roce 2004 pouhé dva obchody s jednotkami kusů akcií). Žalobce vlastnil více než 5000
kusů předmětných akcií. Takové množství akcií se na veřejném trhu v posledních několika letech
neobchodovalo ani jednou (neřku-li kdykoliv obchodovalo, jak to vyžaduje §183h odst. 2
obchodního zákoníku). Při objektivním posouzení tedy z povahy obchodu na veřejném trhu
jednoznačně vyplývalo, že žalobce na veřejném trhu více než 5000 kusů předmětných akcií
kdykoliv prodat nemohl (ačkoliv nebylo možné vyloučit, že by k prodeji 5000 kusu akcii
v konkrétním případě dojít mohlo, např. kdyby si majoritní akcionář všiml, že tak velké množství
akcií lze nabýt za diskontní cenu).
Veřejný trh v okamžiku podání žádosti o nařízení povinnosti učinit nabídku na odkoupení
nebyl schopen vygenerovat jakoukoliv tržní cenu (na základě pouhých dvou obchodů
na veřejném trhu v celém roce 2004, kdy se převedly jen jednotky kusů akcií, nelze hovořit o tržní
ceně akcii. Regulérní obchodování neprobíhalo a žádná tržní cena akcií neexistovala (existovalo
pouze historické burzovní cenové pásmo) a právě na tyto případy nepochybně cílí ustanovení
§183h obchodního zákoníku. Podobná praxe tzv. „cenové regulace“ (tj.určení spravedlivé ceny
v odkupu za zvláštních podmínek vysokého majetkového podílu majoritního akcionáře
ve společnosti, jejíž akcie jsou registrované na veřejném trhu) je v zahraničí nejen zcela běžná,
nýbrž dokonce je součástí evropské legislativy, která je pro ČR závazná (tzv. právo sell-out).
Žalobce odkázal i na rozhodnutí Komise Rs KCP/6/2003.
Kdyby bylo v souladu se zákonem přenést na žadatele důkazní břemeno, zda je kdykoliv
možné prodat akcie na veřejném trhu, a k tomu by byl správný názor stěžovatele, že nezáleží
na tom, za jakou cenu se akcie prodají, tak než by žadatel mohl požádat o nařízení nabídky
na odkoupení, musel by nejprve prodat své akcie na veřejném trhu za diskontní cenu,
čímž by se nabídka na odkoupení ve většině případů nařídit nemusela, protože „problém“
by se vyřešil sám od sebe. Absurdnost takového výkladu zákona je však podle názoru žalobce
zjevná.
Je tedy správný názor městského soudu, uvedený v odůvodnění jeho rozsudku (str. 12
zdola a str. 13 shora): „Znění ustanovení odst. 2, i s ohledem na větu první, pro závěr
o důkazním břemenu žadatele nesvědčí. Zřejmě tedy nelze žádost zamítnout s tím, že žadatel
možnost prodeje neprokázal, ale pro posouzení možnosti prodeje je zapotřebí vzít v úvahu i další
správním orgánem zjištěné skutečnosti...“.
K tvrzení stěžovatele o tom, že námitka žalobce o existenci nebezpečí vyloučení akcií
z trhu byla v době podání žádosti podložena pouhou domněnkou a že nebylo nutné
se s námitkou podrobněji a nad rámec odůvodnění na str. 3 a souvisejícího odůvodnění na str. 2
rozhodnutí o rozkladu vypořádávat, žalobce uvádí, že v době podání žádosti bylo nutné
s odkazem na §48 odst. 2 zák. č. 256/2004 Sb. vycházet z toho, že BCPP může předmětné akcie
kdykoliv vyloučit z obchodovaní. To znamená, že existence nebezpečí, že předmětné akcie
mohou byt organizátorem veřejného trhu z obchodování kdykoliv vyloučeny, nebyla podložena
pouhou domněnkou žalobce, nýbrž platnou právní úpravou a proto skutečností ve smyslu §183h
odst. 2 písm. d) obchodního zákoníku. Žalobci tedy reálně hrozilo, že jeho akcie ztratí status
veřejné obchodovatelnosti bez jakéhokoliv odškodnění, ač zákon v těchto případech odškodnění
předpokládá (§186a odst. 1 obchodního zákoníku). Z důvodu uvedených výše je zřejmé,
že stěžovatel se měl touto skutečností zabývat, když navíc možnost vyloučení akcii z veřejného
trhu připustil (rozhodnuti Prezidia Komise pro cenné papíry ze dne 9. 3. 2005 str. 3 nahoře).
S názorem stěžovatele, že cena tvrzená žalobcem byla zjevně mimo rámec hodnoty akcií,
případně tržního cenového pásma, žalobce nesouhlasí. Majoritní akcionář nabyl ve veřejné dražbě
v relevantním období několik kusů akcií za cenu v přepočtu 23 500 Kč za jednu akcii. Zákon
na tento případ pamatuje a určuje, že cena v nabídce na odkoupení nesmí být nižší, než je cena,
za kterou koupil akcie majoritní akcionář, snížená o 15%. Znalecké posudky na hodnotu akcií,
které byly vyhotoveny na objednávku a za peníze majoritního akcionáře, znalcem vybraným
majoritním akcionářem, zpravidla nejsou objektivní. Přední světová kapacita v oblasti oceňování
podniků prof. Aswath Damodaran (Stern School of Business.u New York University) k tomu
uvádí: „Oceňování je vždy zaujaté, otázkou je jen jak moc a jakým směrem. Směr a rozsah
předpojatosti závisí úměrně na tom, kdo znalce platí a kolik mu platí“. V rámci správního řízení
předložil žalobce znalecký posudek soudní znalkyně Ing. P.-H. CSc., kterým byla odhadnuta
hodnota předmětných akcií v rozpětí 21 724 Kč/akcii až 24 272 Kč/akcii. Tato hodnota byla
plně potvrzena tím, že hlavní akcionář předmětné akcie za cenu odpovídající této hodnotě
skutečně nabyl, a to až po vyhotovení posudku, takže nelze říci, že znalkyně mohla být
proběhnuvším obchodem ovlivněna. Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhl kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítnout.
Ze spisového materiálu pro Nejvyšší správní soud vyplynuly tyto skutečnosti:
Žalobce podal Komisi pro cenné papíry dne 11. 8. 2004 žádost o uložení povinnosti
akcionáři ECKES & STOCK GmbH učinit nabídku na odkoupení akcií podle §183h odst. 1
obchodního zákoníku. Žádost odůvodnil tím, že předmětné akcie se obchodují na Burze cenných
papírů jen sporadicky, burzovní kurz neodráží jejich hodnotu, menšinoví akcionáři nemají
možnost realizovat prodej na veřejném trhu za cenu odpovídající jejich hodnotě. Dne 12. 3. 2004
nabyly osoby jednající ve shodě s majoritním akcionářem v rámci veřejné dražby 3098 kusů akcií
za cenu 23 500 Kč za jednu akcii. Podle §183h odst. 4 obchodního zákoníku v návaznosti
na §186a odst. 4 a s tím související §183c obchodního zákoníku cena dosažená dne 12. 3. 2004
snížená o 15% odpovídá ceně pro nabídku odkoupení. Žalobce žádal o uložení povinnosti
majoritnímu akcionáři učinit nabídku na odkoupení za uvedenou cenu. K žádosti se vyjádřila
společnost STOCK Plzeň, a. s. (podání ze dne 25. 8. 2004). Uvedla, že likvidita akcií je konstantní
již více jak dva roky, odpovídá počtu akcií ve vlastnictví drobných akcionářů a specifičnosti
techniky obchodování s nimi, možnost bezproblémového prodeje většího počtu akcií potvrzuje
prodej‚ který se uskutečnil dne 12. 3. 2004 za tržní cenu převyšující však reálnou hodnotu akcií
(cena 23 500 Kč zahrnovala nevyplacené dividendy ve výši 3255 Kč). Dále uvedla, že předmětné
akcie jsou dostatečně likvidní a je možné je kdykoliv prodat na veřejném trhu. O to se však
žalobce ani nepokusil. Žádost žalobce označil jako účelovou, vedenou snahou vynutit si odkup
na úkor majoritního vlastníka. K žádosti se vyjádřila i společnost ECKES & STOCK, GmbH
(podání ze dne 1. 9. 23004), která zejména uvedla, že akcie jsou na veřejném trhu kdykoli
obchodovatelné, společnost pověřila obchodníka s cennými papíry, aby v případě odpovídající
nabídky získal další akcie cílové společnosti. Není známo, že by se žalobce pokusil na veřejném
trhu akcie prodat. Žalobci společnost dala nabídku na odkoupení akcií za tržní cenu
podle znaleckých posudků, to žalobce odmítal. Návrh učinil v očekávání, že získá cenu, za kterou
byly prodány nevyzvednuté akcie akcionářů v březnu 2004. Tato cena není však ryzí tržní cenou,
zahrnuje částku nevyplacených dividend a neopírá se o aktuální a předpokládané budoucí
hospodářské výsledky cílové společnosti. Cílová společnost i majoritní akcionář navrhli zamítnutí
návrhu.
Výzvou ze dne 2. 9. 2004 byl žalobce Komisí pro cenné papíry vyzván k předložení
dokladu o tom, že neúspěšně vyvinul aktivitu směřující k prodeji předmětných akcií
prostřednictvím regulovaného trhu (§183h odst. 2 obchodního zákoníku). K této výzvě žalobce
doložil kopii Pokynu k obstarání obchodu cennými papíry s dobou platnosti od 16. 9.
do 15. 10. 2004, jímž nabízel akcie k prodeji za cenu 19 975 Kč, a podrobně zdůvodnil výši této
ceny. Společnost ECKES & STOCK, GmbH, ve svém dalším vyjádření ze dne 29. 10. 2004
zejména namítla, že žalobce k doložení nemožnosti prodeje předložil pouze jeden pokyn
k obstarání prodeje zadaný až po výzvě Komise, cena 19 975 Kč není přiměřená hodnotě akcií,
je mimo jejich tržní hodnotu a nelze ji považovat za cenu, která by odrážela aktuální cenu
poptávky. Žalobce pak ve svém vyjádření ze dne 27. 10. 2004 namítl, že cílová společnost i osoba
jí ovládající ve svých stanoviscích vyvrací tvrzení žalobce o nedostatečné likviditě akcií poukazem
na prodej uskutečněný dne 12. 3. 2004, ten však nebyl obchodem na veřejném trhu,
ale obchodem přímým, z jeho uskutečnění tedy nelze usuzovat na dostatečnou likviditu akcií.
Situace, že BCPP vyloučí akcie z obchodování, může tedy kdykoli nastat a je závažným důvodem
pro uložení povinnosti podle §183h obchodního zákoníku. K dalšímu tvrzení uvedených
společností, že obchod dne 12. 3. 2004 se uskutečnil za tržní cenu převyšující reálnou hodnotu
akcií‚ žalobce uvedl, že dle jeho názoru je hodnota akcií výrazně vyšší než cena, za kterou
je eventuálně lze prodat na veřejném trhu, má být doložena znaleckým posudkem. Žalobce
poukázal na znalecké posudky znalců Ing. P. a Ing. V., a uvedl důvody, pro které posledně
uvedený znalecký posudek považuje za nesprávný.
Komise pro cenné papíry rozhodnutím ze dne 1. 12. 2004 žádost žalobce o vydání
rozhodnutí o uložení povinnosti učinit nabídku na odkoupení předmětných akcií zamítla
z důvodů v rozhodnutí uvedených. V rozkladu žalobce uplatnil důvody obdobné jako poté
v žalobě a rovněž namítl, že Komise (prvostupňový správní orgán) se s jeho hlavními argumenty
uplatněnými ve správním řízení nevypořádal. Odvolací orgán (v té době Prezidium Komise
pro cenné papíry) napadeným rozhodnutím rozklad zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
Proti rozhodnutí o rozkladu podal stěžovatel žalobu k městskému soudu. Městský soud napadené
rozhodnutí prezidia Komise pro nepřezkoumatelnost a nesrozumitelnost zrušil. Prezidium
Komise se podle názoru soudu dostatečně nevypořádalo s argumentací žalobce, zejména
srozumitelně a s odkazem na příslušná zákonná ustanovení nezdůvodnilo svůj závěr, že situace
na regulovaném trhu prodej akcií umožňuje. Z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, za jakou
cenu musí být dle mínění správního orgánu dána možnost akcie na regulovaném trhu kdykoli
prodat, aby nedošlo k naplnění podmínky pro zamítnutí žádosti stanovené v §183h odst. 2 věty
druhé obchodního zákoníku. Druhým důvodem zrušení rozhodnutí pak byla skutečnost,
že se prezidium Komise nevypořádalo v rozhodnutí o rozkladu s žalobcem tvrzeným
nebezpečím, že akcie budou z důvodu nízké likvidity vyloučeny z obchodování na veřejném trhu.
Podle obsahu rozhodnutí Komise pro cenné papíry jako prvostupňového správního
orgánu ze dne 1. 12. 2004 č. j. 45/N/1093/2004/11 rozhodla Komise jako orgán státního
dozoru nad plněním povinností stanovených zákonem č. 513/1991 Sb. podle §7a zákona
o Komisi. Tímto zákonem je zákon č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně
a doplnění dalších zákonů, nyní o dohledu v oblasti kapitálového trhu a o změně a doplnění
dalších zákonů. Nejvyšší správní soud vychází z tohoto zákona v jeho znění v době vydání
rozhodnutí prezidia Komise, to je 9. 3. 2005 (vzhledem k §75 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu). Citovaným zákonem byla zřízena Komise jako správní úřad
pro oblast kapitálového trhu. Posláním Komise bylo posilovat důvěru investorů a emitentů
investičních nástrojů v kapitálový trh. Cílem Komise bylo přispívat k ochraně investorů
a k rozvoji kapitálového trhu a podporovat osvětu v této oblasti. Podle §3 odst. 1, písm. a) a b)
citovaného zákona Komise vykonávala státní dozor v rozsahu stanoveném tímto zákonem
a zvláštními zákony, a rozhodovala o právech, právem chráněných zájmech a povinnostech
právnických a fyzických osob, pokud tak stanoví tento zákon nebo zvláštní zákony. Podle §7a
odst. 1 státnímu dozoru Komise podléhalo plnění povinností stanovených obchodním
zákoníkem a zákonem o podnikání na kapitálovém trhu, mimo jiné, a) při úpravě nabídky
převzetí a v případech, kdy se použijí obdobně či přiměřeně ustanovení o nabídce převzetí,
c) v souvislosti s nabýváním vlastních akcií akciovou společností nebo jí ovládanou osobou.
Podle ustanovení §183h odst. 1 obchodního zákoníku ve znění platném v rozhodné
době, Komise mohla na žádost menšinového akcionáře uložit akcionáři nebo akcionářům
jednajícím ve shodě povinnost učinit nabídku na odkoupení účastnických cenných papírů cílové
společnosti od menšinových akcionářů jestliže byly splněny podmínky v tomto ustanovení
uvedené. Ze znění tohoto ustanovení tedy vyplývalo, že Komise byla oprávněna autoritativně
rozhodnout o povinnosti učinit nabídku na odkoupení účastnických cenných papírů cílové
společnosti od menšinových akcionářů. Tento zásah Komise do práv a povinností akcionářů byl
výkonem státního dozoru a sledoval ochranu práv menšinových akcionářů. Jestliže Komise
zjistila splnění podmínek a uložila povinnost učinit nabídku na odkoupení účastnických cenných
papírů cílové společnosti od menšinových akcionářů, pak tato nabídka nemohla směřovat pouze
vůči menšinovému akcionáři, který podal u komise žádost, ale musela být adresována všem
zbývajícím akcionářům cílové společnosti. Rozhodnutí Komise podle §183h odst. 1 obchodního
zákoníku ve znění platném v rozhodné době, bylo rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy
orgánem moci výkonné, regulujícím veřejnoprávní ochranu akcionářů na kapitálovém trhu.
Např. i zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů rozhodl dne 1. 10. 2008 pod sp. zn. Konf 3/2007 tak, že přezkoumat
rozhodnutí Prezidia Komise pro cenné papíry ze dne 11. 5. 2005, č. j. 10/NeO/5/2005/1,
jímž bylo potvrzeno (v upraveném znění) rozhodnutí Komise pro cenné papíry ze dne
24. 2. 2005, č. j. 45/N/4/2005/3, kterým byla zamítnuta žádost o udělení souhlasu s obsahem
dobrovolné nabídky převzetí podle §183e odst. 7 obchodního zákoníku a podle §183e odst. 10
písm. a) a b) obchodního zákoníku byla zakázána nabídka převzetí určená vlastníkům
účastnických cenných papírů společnosti …, přísluší soudu ve správním soudnictví. Vzhledem
k tomu, že podle §183h odst. 4 obchodního zákoníku pro nabídku na odkoupení platilo
přiměřeně ustanovení o nabídce převzetí s tím, že pro stanovení ceny se použilo obdobně
ustanovení §186a odst. 4 obchodního zákoníku, je použitelné v daném případě i výše citované
rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb.
Nejvyšší správní soud má tedy za to, že v daném případě o žalobě žalobce správně
rozhodl Městský soud v Praze podle soudního řádu správního (zákona č. 150/2002 Sb.), tedy
soud ve správním soudnictví.
Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel včas kasační stížnost z důvodu
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky uvedeném v §103 odst. 1
písm. a) „s. ř. s.“ a z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí
dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a to proti všem bodům výroku.
Předně je třeba posoudit námitku nepřezkoumatelnosti, neboť při její důvodnosti by bylo
třeba napadený rozsudek zrušit, aniž by bylo možno zkoumat důvodnost námitek dalších.
Nepřezkoumatelným je rozhodnutí nesrozumitelné nebo nedostatečně odůvodněné. Stěžovatel
se výslovně dovolává nepřezkoumatelnosti z důvodu nesrozumitelnosti.
Za rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. lze považovat zejména rozhodnutí postrádající základní zákonné náležitosti, z něhož nelze
seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, zkoumající správní úkon z jiných
než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu
mimo rámec žalobních námitek), rozhodnutí jehož výrok je v rozporu s odůvodněním,
rozhodnutí neobsahující vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností,
nebo jehož důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné. Takové nedostatky Nejvyšší správní
soud v napadeném rozsudku neshledal.
Dle stěžovatele trpí nepřezkoumatelností ta část rozsudku, kde soud shledal důvodnou
námitku žalobce, dle které se prezidium Komise v rozhodnutí nevypořádalo s námitkou,
zda existuje obava z vyloučení akcií z obchodování na veřejném trhu. Stěžovatel má za to,
že prezidium Komise nebylo povinno se předmětnou námitkou zabývat. Tento důvod by bylo
na místě zkoumat až poté, kdyby příslušný správní orgán mohl přisvědčit žalobci, že prodej akcií
nebyl možný. Stěžovatel kritizuje postup městského soudu, který výše uvedenou námitku žalobce
shledal bez podrobnějšího odůvodnění důvodnou, a to s odkazem na v podstatě shodnou
argumentaci v rozhodnutí o rozkladu, kde ji prezídium Komise pro cenné papíry
jako neopodstatněnou odmítlo.
V napadené části rozsudku městský soud uvedl, „důvodná je rovněž žalobní námitka,
že odvolací orgán se náležitě nevypořádal s podaným rozkladem ani pokud jde o žalobcem
tvrzené nebezpečí, že akcie budou z důvodu nízké likvidity vyloučeny z obchodování
na veřejném trhu (dle žalobce jde o další závažnou skutečnost ve smyslu §183h odst. 1 písm. d)
obchodního zákoníku). To však nemělo podstatný vliv na rozhodnutí správního orgánu
za situace, kdy shledal důvod pro zamítnutí žádosti stanovený v §183h odst. 2 obchodního
zákoníku.“
Z výše uvedeného textu rozsudku je zřejmé, že městský soud přisvědčil žalobci, pokud
tento tvrdil, že se prezidium Komise nevypořádalo s námitkou možného vyloučení akcií
z obchodování na veřejném trhu. Současně tuto vadu shledal nezpůsobilou ovlivnit zákonnost
napadeného rozhodnutí, a to právě z důvodů aplikace ustanovení §183h odst. 2 obchodního
zákoníku. Takovéto posouzení městského soudu je v souladu se zásadami soudního přezkumu
a nelze tak souhlasit se stěžovatelem, který jej považoval za nesrozumitelné. Městský soud
při posuzování předmětné žalobní námitky tak nejprve zkoumal oprávněnost námitky,
a za situace, kdy shledal v napadeném rozhodnutí namítané pochybení, posuzoval, zda mělo vliv
na zákonnost rozhodnutí.
Jinou konkretizaci namítané nepřezkoumatelnosti stěžovatel v kasační stížnosti neuvádí.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že napadený rozsudek nepřezkoumatelnosí ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. netrpí.
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval posouzením, zda se městský soud dopustil
vytýkaného nesprávného právního posouzení podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Správní orgán rozhodující o rozkladu žalobce proti rozhodnutí Komise a to prezidium
Komise podle názoru městského soudu dospěl nesprávně k závěru, že situace na regulovaném
trhu prodej akcií umožňuje, respektive tento svůj závěr nedostatečně odůvodnil a z odůvodnění
vydaného rozhodnutí není zřejmé, za jakou cenu musí být podle mínění správního orgánu dána
možnost akcie na regulovaném trhu kdykoliv prodat. S těmito závěry městského soudu stěžovatel
nesouhlasí. Při posouzení kasačních námitek stěžovatele vycházel Nejvyšší správní soud
z rozhodnutí správního orgánu, tedy z rozhodnutí Komise i z rozhodnutí prezidia Komise.
O žádosti žalobce rozhodla Komise rozhodnutím ze dne 1. 12. 2004 a v odůvodnění
rozhodnutí podrobně popsala průběh správního řízení a uvedla, že shledala splnění podmínek
uvedených v §183h odst. 1 písm. a), b) a c) obchodního zákoníku, avšak neshledala splnění
podmínky stanovené pod písm. d) tohoto zákonného ustanovení, to je existenci závažných
skutečností, které uložení povinnosti odůvodňují. Za tyto skutečnosti účastník považoval úplnou
nelikviditu akcií na veřejném trhu, s tím související hrozbu jejich vyřazení z obchodování
na regulovaném trhu a dále to, že burzovní pásmo, v němž eventuálně lze akcie prodat,
neodpovídá jejich hodnotě. K prvnímu uvedenému důvodu Komise konstatovala, že je jí známo,
že s předmětnými akciemi se na regulovaném trhu obchoduje minimálně. Žalobce však
neprokázal, že je není možné na regulovaném trhu prodat, neboť doložil pouze jeden pokyn
k prodeji na tomto trhu s cenovým limitem 19 975 Kč za situace, kdy tržní cena na tomto trhu
činila cca 11 800 Kč. S poukazem mimo jiné na to, že šlo o objednávku s limitní cenou,
která výrazně převyšuje kurz z předchozího burzovního dne, Komise dovozovala, že obchod
nemohl proběhnout. Uzavřela, že nešlo o reálné a efektivní učinění nabídky na prodej, v případě
zadání reálného pokynu k prodeji v rámci cenového pásma lze předpokládat možnost prodeje
akcií (vzhledem k prohlášení majoritního akcionáře ohledně zájmu o koupi akcií). Tuto možnost
však účastník neověřil. Žalobce podle ní neprokázal, že situace na regulovaném trhu
neumožňovala akcie cílové společnosti kdykoliv prodat. Komise v odůvodnění svého rozhodnutí
velmi podrobně popisovala způsob obchodování s akciemi cílové společnosti zařazenými
do 2. obchodní skupiny na BCPP. Pokud byla, podle ní, do AOS vložena objednávka na prodej
s limitní cenou, která výrazně převyšovala kurz z předchozího burzovního dne, byla
vně povoleného rozpětí, v systému nebyly vloženy takové objednávky, které by mohly být
spárovány s touto objednávkou, pak nemohl s daným cenným papírem proběhnout žádný
obchod a nebyla stanovena aukční cena, přičemž žádný z ostatních účastníků obchodování
nemohl z AOS ani kurzovního lístku získat informaci o tom, že taková objednávka byla
do systému vložena. K žalobcem namítané hrozbě vyřazení akcií z obchodování na regulovaném
trhu Komise uvedla, že toto riziko nelze označit za závažnou skutečnost podle §183h odst. 1
písm. d) obchodního zákoníku zejména proto, že situace na regulovaném trhu odpovídá
specifickému způsobu obchodování s listinnými cennými papíry a je obdobná již od uskutečnění
přeměny podoby cenných papírů ze zaknihované na listinnou (tj. od listopadu 2002), přičemž
Komisi nejsou známy informace nasvědčující záměru BCPP vyloučit akcie z obchodování
na jí organizovaném regulovaném trhu. K dalšímu žalobcem tvrzenému důvodu, tj. tomu,
že burzovní pásmo, v němž lze akcie event. prodat, neodpovídá jejich hodnotě, Komise uvedla,
že hodnota uváděná žalobcem je subjektivní hodnotou, kterou akciím přisuzuje žalobce sám,
nelze ji bez dalšího považovat za tržní cenu, resp. objektivní hodnotu. Cena dosažená při veřejné
soutěži v souvislosti s prodejem nepřevzatých listinných akcií v návaznosti na změnu podoby
akcií, rovněž nemůže být považována za tržní cenu, vyjadřuje totiž hodnotu prodávaného balíku
akcií pro majoritního akcionáře a může být ovlivněna samotným způsobem prodeje (veřejná
soutěž). Ke znaleckému posudku Ing. P. o stanovení ceny akcie ke dni 31. 12. 2002 ve výši až 24
272 Kč, jímž žalobce dokládal hodnotu akcií, uvedla Komise, že jde o posudek neaktuální, na
jeho základě nelze aktuální hodnotu akcií stanovit. Ve vztahu k rozdílu mezi cenou stanovenou
tímto znaleckým posudkem a cenou, za níž byla v březnu 2003 učiněna nabídka převzetí, a k
výhradám žalobce ke znaleckému posudku Ing. V., jímž byla doložena přiměřenost ceny v této
nabídce převzetí, Komise poukázala na to, že rozhodnutím č. j. 45/N751/2003/2, které nabylo
právní moci dne 15. 4. 2003, vyslovila Komise souhlas s nabídkou převzetí určenou vlastníkům
cílové společnosti podle §183e odst. 7 obchodního zákoníku za cenu 12 300 Kč, která byla dle
názoru Komise přiměřená hodnotě akcií k datu 1. 1. 2003. Pokud by žalobce či další akcionáři
cílové společnosti zastávali názor, že cena přiměřená hodnotě akcií nebyla, měli možnost využít
postupu podle §183c odst. 5 věta 2. obchodního zákoníku, tedy nabídku přijmout a domáhat se
vyplacení rozdílu soudní cestou. Komise uzavřela, že skutečnosti tvrzené žalobcem neshledala
závažnými skutečnostmi a ani sama nezjistila jiné závažné skutečnosti ve smyslu §183h odst. 1
písm. d) obchodního zákoníku. Zároveň žalobce neprokázal, že situace na regulovaném trhu
neumožňuje akcie cílové společnosti kdykoliv prodat.
O rozkladu žalobce proti rozhodnutí Komise ze dne 1. 12. 2004 rozhodlo prezidium
Komise dne 9. 3. 2005 a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedlo, že ustanovení §183h odst. 1
písm. d) obchodního zákoníku a ustanovení §183h odst. 2 obchodního zákoníku je třeba
vykládat ve vzájemné souvislosti. Platí tedy, že pokud mají minoritní akcionáři cílové společnosti
možnost prodat účastnické cenné papíry na regulovaném trhu, nejsou zde závažné skutečnosti,
které by odůvodňovaly uložení povinnosti učinit nabídku na odkoupení. Dále uvedlo, že z údajů
Burzy cenných papírů, na které jsou účastnické cenné papíry kótovány, vyplývá, že v roce 2004
byly na tomto trhu realizovány pouze dva obchody s dotčenými cennými papíry. To však
neznamená, že by cenné papíry nebylo možno na tomto trhu prodat, resp. že by po nich
neexistovala poptávka. Žalobce nepopírá, že situace na regulovaném trhu umožňuje prodej, avšak
namítá, že cena, kterou by takto získal, je nižší‚ než by byla cena, pokud by byla vypočtena
postupem, který předvídá §183c obchodního zákoníku (v tomto případě s přihlédnutím
k tzv. prémiové ceně), na který prostřednictvím §186a odst. 4 odkazuje §183h odst. 4
obchodního zákoníku. Tato námitka dle prezidia Komise není relevantní. Z obsahu §183h
odst. 2 obchodního zákoníku podle ní plyne, že záměrem zákonodárce nebylo institut nabídky
na odkoupení koncipovat jako nástroj, jímž by měly být řešeny případy, kdy cena cenného papíru
na regulovaném trhu bude nižší než cena, za kterou nabude cenný papír majoritní akcionář mimo
regulovaný trh (prémiová cena), či hodnota, ke které dospěl znalec. Naopak vede jednoznačně
k závěru, že uložení povinnosti na odkoupení účastnických cenných papírů přichází v úvahu
pouze tehdy, kdy minoritní akcionáři nemají možnost cenné papíry na regulovaném trhu prodat.
V tomto případě tedy Komise nemá možnost majoritnímu akcionáři uložit povinnost učinit
nabídku na odkoupení, protože takový postup by byl v přímém rozporu s §183h odst. 2 věta
poslední obchodního zákoníku. Ani obavy žalobce, že akcie v budoucnu budou vyloučeny
organizátorem z obchodování na oficiálním trhu pro nesplnění podmínek pro přijetí papíru
k obchodování, nelze zohlednit vzhledem k ústavní maximě, podle které může být státní moc
vykonávána pouze v případech, v mezích a způsoby, které zákon stanoví. Jednoznačná formulace
zákona nedává Komisi možnost uložit společnosti ECKES & STOCK GmbH, učinit nabídku
na odkoupení předmětných akcií podle §183h odst. 1 obchodního zákoníku. Institut nabídky
na odkoupení upravený v §183h obchodního zákoníku nelze směšovat s institutem nazývaným
termínem sell-out, který umožňuje minoritním akcionářům domáhat se na hlavním akcionáři
odkoupení jejich účastnických cenných papírů, pokud hlavní akcionář získá podíl na společnosti
stanovené velikosti (obvykle 95%). Takový institut český právní řád neupravuje a jeho koncepce
je neslučitelná s §183h odst. 2 obchodního zákoníku. Institutem, který má chránit minoritní
akcionáře před zhoršením jejich investice v případě, kdy majoritní vlastník získá absolutní většinu
ve společnosti, je v českém právním řádu povinná nabídka převzetí, kterou je hlavní akcionář
povinen učinit, pokud jeho podíl na cílové společnosti přesáhne tři čtvrtiny hlasovacích práv
dle §183b obchodního zákoníku. Takovou nabídku převzetí akcionářům cílové společnosti
učinila společnost ECKES & STOCK GmbH v polovině roku 2003. Prezidium Komise uvedlo,
že i z tohoto důvodu neshledalo závažné skutečnosti odůvodňující postup podle §183h
obchodního zákoníku.
Nejvyšší správní soud vycházel při posouzení kasačních námitek stěžovatele z níže
uvedených ustanovení.
Dle ustanovení §183h odst. 1 obchodního zákoníku ve znění platném v rozhodné době,
Komise pro cenné papíry může na žádost menšinového akcionáře uložit akcionáři
nebo akcionářům jednajícím ve shodě povinnost učinit nabídku na odkoupení účastnických
cenných papírů cílové společnosti od menšinových akcionářů (dále jen „nabídka na odkoupení“),
jestliže jsou splněny tyto podmínky:
a) akcionář nebo akcionáři jednající ve shodě mají účast na společnosti v rozsahu 95%
hlasovacích práv,
b) účastnické cenné papíry jsou kótované,
c) žadatel není osobou jednající ve shodě s většinovým akcionářem,
d) odůvodňují to závažné skutečnosti.
Podle odstavce 2 k žádosti podle odstavce 1 si Komise pro cenné papíry vyžádá
stanovisko cílové společnosti. Komise žádost podle odstavce 1 zamítne, umožňuje-li situace
na regulovaném trhu kdykoliv účastnické cenné papíry cílové společnosti prodat.
Podle odstavce 4 pro nabídku na odkoupení platí přiměřeně ustanovení o nabídce
převzetí s tím, že pro stanovení ceny se použije obdobně ustanovení §186a odst. 4.
Ustanovení §183h se stalo součástí obchodního zákoníku s účinností od 1. 1. 2001
zákonem č. 370/2000 Sb. (toto ustanovení §183h obchodního zákoníku bylo zrušeno zákonem
č. 104/2008 Sb., o nabídkách převzetí a o změně některých dalších zákonů s účinností
od 1. 4. 2008). Návrh této novely, podle důvodové zprávy, vycházel i z návrhu Třinácté směrnice
(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/25/ES ze dne 21. dubna 2004 o nabídkách
převzetí na tento případ nedopadá, neboť transpoziční lhůta Směrnice uplynula teprve
20. 5. 2006) týkající se nabídky převzetí, a mezi hlavní principy navrhované právní úpravy patřilo,
mimo jiné, posílení ochrany menšinových společníků, zejména menšinových akcionářů,
a její postavení na roveň obvyklému evropskému standardu, zejména v souvislosti s odkupy akcií
a jejich cenou. Důvodová zpráva k §183h uváděla: „Nově vložené ustanovení §183h posiluje
ochranu menšinových akcionářů, neboť umožňuje kdykoliv donutit většinového akcionáře,
který má podíl na hlasovacích právech v rozsahu 95%, aby nabídl menšinovým akcionářům
odkoupení jejich akcií v případě, že to budou odůvodňovat závažné skutečnosti. Takovou
závažnou skutečností může být zejména zneužití majoritního postavení ve společnosti. O tom,
zda taková situace nastala, bude rozhodovat Komise pro cenné papíry. Obdobnou úpravu
obsahuje i právo francouzské“.
Tímtéž zákonem č. 370/2000 Sb. byla, mimo jiné, novým zněním nahrazena i ustanovení
§183 až 183d a za §183d byly vloženy nové §183e až 183h a bylo nově upraveno i ustanovení
§186a.
Není pochyb o tom, že pro postup podle §183h obchodního zákoníku, vzhledem k jeho
znění, bylo třeba současného splnění všech čtyř podmínek v jeho odstavci prvém uvedených.
Především však pro postup podle citovaného ustanovení byla nutná žádost menšinového
akcionáře. Ta v daném případě byla žalobcem uplatněna dne 12. 8. 2004 a bylo v ní uvedeno,
že akcie Stock Plzeň, a. s. ISIN CS 0008418554, se obchodují na Burze cenných papírů jen velmi
sporadicky v objemu jen několika málo kusů za rok a burzovní kurz těchto akcií neodráží jejich
hodnotu a dále, že menšinoví akcionáři, specielně ti, kteří jich vlastní více než několik málo kusů,
nemají možnost realizovat prodej svých akcií na veřejném trhu za cenu odpovídající jejich
hodnotě. Jiné důvody žádost v podstatě neobsahovala. Povinností Komise bylo vyžádat
si stanovisko cílové společnosti, což Komise učinila. Komise v rozhodnutí ze dne 1. 12. 2004
konstatovala, že jsou splněny podmínky stanovené v §183h odst. 1 písm. a), b) a c) obchodního
zákoníku, což žalobce ani osoba zúčastněná na řízení v průběhu správního ani soudního řízení
nezpochybnili. Podle Komise nebyla splněna podmínka stanovená v §183h odst. 1 písm. d)
obchodního zákoníku, tedy že uložení povinnosti učinit nabídku na odkoupení neodůvodňují
závažné skutečnosti. S tím nesouhlasil žalobce a splnění této podmínky je mezi účastníky řízení
sporné.
Obchodní zákoník v §183h odst. 1 písm. d) nedefinoval, co je třeba považovat
za „závažné skutečnosti“. Výklad tohoto ustanovení byl tedy ponechán na rozhodovací praxi.
Jen důvodová zpráva k citovanému ustanovení uváděla, jak výše již citováno, že takovou
závažnou skutečností mohlo být zejména zneužití majoritního postavení. Zneužití majoritního
postavení žalobce v žádosti netvrdil. Tvrdil, že akcie Stock Plzeň, a. s. ISIN CS 0008418554,
se obchodují na Burze cenných papírů jen velmi sporadicky v objemu jen několika málo kusů
za rok a burzovní kurz těchto akcií neodráží jejich hodnotu a dále, že menšinoví akcionáři,
specielně ti, kteří jich vlastní více než několik málo kusů, nemají možnost realizovat prodej svých
akcií na veřejném trhu za cenu odpovídající jejich hodnotě. V průběhu správního řízení dále tvrdil
s odkazem na §48 odst. 2 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, že BCCP
může kdykoliv vyloučit z obchodování, a dále také tvrdil, že dne 12. 3. 2004 nabyly osoby
jednající ve shodě s majoritním akcionářem Skock Plzeň, a. s. v rámci veřejné dražby 3098 akcií
Stock Plzeň, a. s. ISIN CS 0008418554 za cenu 23 500 Kč za jednu akcii. Na správním orgánu
rozhodujícím o žádosti žalobce bylo posoudit důvody tvrzené žalobcem a rozhodnout,
zda se jedná o závažné skutečnosti ve smyslu §183h odst. 1 písm. d) obchodního zákoníku.
Nejvyšší správní soud má oproti městskému soudu za to, že správní orgán jako celek, tedy
Komise i prezidium Komise, všechny důvody tvrzené žalobcem posoudil a své závěry podrobně
a přiléhavě odůvodnil.
Výtky Městského soudu že, správní orgán rozhodující o žádosti žalobce neodůvodnil
srozumitelně a s odkazem na příslušná zákonná ustanovení svůj závěr, že situace na regulovaném
trhu prodej akcií umožňuje a že z odůvodnění vydaných rozhodnutí není zřejmé, za jakou cenu
musí být dle mínění správního orgánu dána možnost akcie na regulovaném trhu kdykoli prodat,
nejsou důvodné.
Podle znění §183h odst. 1 obchodního zákoníku v rozhodné době Komise mohla
na žádost menšinového akcionáře uložit akcionáři nebo akcionářům jednajícím ve shodě
povinnost učinit nabídku na odkoupení účastnických cenných papírů cílové společnosti
od menšinových akcionářů, za splnění zákonem stanovených podmínek. Jinými slovy
to znamená, že rozhodnutí komise zavazovalo akcionáře nebo akcionáře jednající ve shodě učinit
nabídku na odkoupení účastnických cenných papírů cílové společnosti od menšinových
akcionářů. Nabídku tedy musel učinit akcionář nebo akcionáři jednající ve shodě. Podle odstavce
4 citovaného ustanovení pro nabídku na odkoupení platilo přiměřeně ustanovení o nabídce
převzetí s tím, že pro stanovení ceny se použilo obdobně ustanovení §186a odst. 4. V rozhodné
době upravoval obchodní zákoník v §183a nabídku převzetí, v §183b povinnou nabídku
převzetí při ovládnutí cílové společnosti. V §183a odst. 4 písm. c) obchodní zákoník stanovil,
že nabídka převzetí musí obsahovat alespoň cenu za jeden účastnický cenný papír nebo druh,
formu, podobu, popřípadě jmenovitou hodnotu a směnný poměr cenných papírů, jež budou
směněny za účastnické cenné papíry a metody, kterými byla určena cena nebo směnný poměr,
přičemž cena anebo směnný poměr musejí být pro všechny zájemce u téhož zastupitelného
účastnického cenného papíru stejné. Ustanovení §183b odst. 7 uvádí, že není-li stanoveno jinak,
použijí se na nabídku převzetí podle odstavce 1 (tedy povinnou nabídku převzetí) ustanovení
§183a, §183c a §183e až §183g.
Zákon v ustanovení §183h odst. 2 obchodního zákoníku o výši ceny nehovoří. Odstavec
čtvrtý citovaného ustanovení upravuje výši ceny pouze pro případy, pokud byly shledány
podmínky pro učinění nabídky na odkoupení. Jeho výkladem nelze dospět k závěru, že by postup
při stanovení ceny, na něž odkazuje, bylo možné použít už při posuzování naplnění podmínek
pro uložení povinnosti učinit nabídku na odkoupení.
Podle §186a odst. 4 společnost je povinna účastnické cenné papíry koupit nejpozději
do jednoho měsíce ode dne následujícího po dni uplynutí závaznosti veřejného návrhu smlouvy.
Společnost je povinna akcie koupit za cenu přiměřenou hodnotě akcií. Přiměřenost ceny musí být
doložena posudkem znalce. Na postup při koupi akcií podle odstavců 1 a 3 se použijí přiměřeně
ustanovení §183a, §183c a §183e až §183g.
Podle §183c obchodního zákoníku, který byl společným ustanovením pro povinné
nabídky převzetí a vztahoval se tedy i na daný případ (je-li nabídka převzetí činěna proto,
že to ukládá navrhovateli zákon, rozhodnutí státního orgánu nebo stanovy společnosti) v odst. 3
stanovil, že cena nebo směnný poměr uvedené v povinné nabídce převzetí musí být přiměřené
hodnotě účastnických cenných papírů, a v odst. 5, že přiměřenost ceny nebo směnného poměru
cenných papírů při povinné nabídce převzetí musí být doložena posudkem znalce. Pokud
se vyžadovalo ověření ceny nebo směnného poměru cenných papírů posudkem znalce,
byl povinen předložit Komisi posudek znalce navrhovatel povinné nabídky převzetí (§183e
odst. 7 obchodního zákoníku). Obchodní zákoník, Komentář vydaný LINDE Praha, a. s. –
Právnickým a ekonomickým nakladatelstvím a knihkupectvím v roce 2006, k §183c uvádí, že je-li
navrhovatel povinen veřejný návrh smlouvy o koupi akcií učinit, pak přiměřenost ceny musí být
doložena znaleckým posudkem.
Z uvedené právní úpravy tedy lze vyvodit, že Komise pro rozhodnutí podle §183h
odst. 1 obchodního zákoníku neměla zákonem stanovený mechanizmus pro určení ceny akcie
přiměřené hodnotě účastnického cenného papíru. Cena akcie musela být stanovena objektivně
zákonem stanoveným způsobem. Takto byla chráněna práva zejména minoritních akcionářů.
Z tohoto závěru pak vyplývá další závěr, totiž, že mezi závažné skutečnosti ve smyslu §183h
odst. 1 písm. d) obchodního zákoníku odůvodňující uložení akcionáři nebo akcionářům
jednajícím ve shodě na návrh menšinového akcionáře povinnost učinit nabídku na odkoupení
účastnických cenných papírů cílové společnosti od menšinových akcionářů, nelze podřadit
tvrzení menšinových akcionářů, že nemají možnost realizovat prodej svých akcií na veřejném
trhu za cenu odpovídající jejich hodnotě, protože burzovní kurz těchto akcií neodráží jejich
skutečnou respektive přiměřenou hodnotu. To vše za předpokladu, že akcie jsou na veřejném
trhu obchodovány, je stanoveno pásmo pro obchodování a na veřejném trhu proběhly obchody.
Pokud má žalobce za to, že jiný výklad §183h odst. 1 obchodního zákoníku
než jím učiněný, respektive i městským soudem učiněný, by opomíjel ochranný účel institutu
nabídky na odkoupení, pak s ním Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Zdůrazňuje přitom,
že vychází z právní úpravy v době vydání rozhodnutí stěžovatele. Uložení povinnosti učinit
nabídku na odkoupení podle §183h odst. 1 obchodního zákoníku vnímá jako jeden ze způsobů
povinné nabídky převzetí. Nakonec obchodní zákoník upravoval v §183a nabídku převzetí,
v §183b povinnou nabídku převzetí při ovládnutí cílové společnosti a v §183c obsahoval
společná ustanovení pro povinné nabídky převzetí, pod něž zahrnul i nabídky činěné proto,
že to ukládá rozhodnutí státního orgánu. Povinná nabídka koupě akcií je prvkem ochrany
akcionářů. Ochrana akcionářů je tedy obsažena již v §183b. Komise ve svém rozhodnutí
z 1. 12. 2004 uvedla, že v březnu 2003 učinil majoritní akcionář povinnou nabídku převzetí,
přičemž dne 2. 5. 2003 nabylo právní moci rozhodnutí č. j. 45/N751/2003/2 ze dne 15. 4. 2003,
jímž Komise vyslovila souhlas s nabídkou převzetí určenou vlastníkům akcií cílové společnosti
podle §183e odst. 7 obchodního zákoníku za cenu 12 300 Kč. Tato cena byla dle názoru Komise
přiměřená hodnotě akcií cílové společnosti k datu 1. 1. 2003. Pokud žalobce zastával názor,
že cena uvedená v nabídce převzetí přiměřená hodnotě akcií nebyla, měl možnost využít postupu
podle §183c odst. 5 věty druhé a násl. obchodního zákoníku, tedy nabídku přijmout a domáhat
se doplacení rozdílu mezi cenou uvedenou v nabídce převzetí a přiměřenou cenou soudní cestou.
Nejvyšší správní soud tak vychází ze žalobcem nezpochybněného zjištění Komise, tedy,
že majoritnímu akcionáři vznikla povinnost podle §183b obchodního zákoníku učinit nabídku
převzetí všem vlastníkům účastnických cenných papírů cílové společnosti a že majoritní akcionář
tuto povinnost splnil. Na žalobci bylo, aby využil své možnosti prodat mu své akcie již v době
učinění povinné nabídky převzetí, aniž musel prokazovat závažné skutečnosti. Musel totiž
již v té době předpokládat, že jejich prodejnost bude menší či malá. Měl přitom nárok na cenu
přiměřenou hodnotě účastnických cenných papírů. Takto však žalobce nepostupoval. Pokud
žalobce tvrdil, že znalecké posudky na hodnotu akcií, které byly vyhotoveny na objednávku
a za peníze majoritního akcionáře, znalcem vybraným majoritním akcionářem, zpravidla nejsou
objektivní, pak Nejvyšší správní soud poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2008,
sp. zn. ÚS Pl 56/05, v němž Ústavní soud uvedl: „Poukazuje-li se v návrhu … na špatné
zkušenosti s některými znalci, nemůže to vést k paušálnímu závěru, že takto bude v rozporu
s požadavky zákona o znalcích a tlumočnících postupovat každý znalec. Ústavní soud si je vědom
toho, že v praxi může docházet, a také dochází, k porušování těchto pravidel. To však není
důvodem pro to, aby byla za neústavní prohlášena právní úprava, která může být vykládána
a aplikována neústavně. Ze stejných důvodů by potom musel Ústavní soud zrušit např. institut
vazby, vyvlastnění, rozpuštění politické strany atd. Právě proto, že v praxi může dojít k porušení
ústavně konformní právní úpravy, je zajištěno právo na soudní ochranu. Zda je cena přiměřená,
je věcí odborného a nestranného hodnocení.“ V následné době, podle údajů uvedených
v rozhodnutí Komise ze dne 1. 12. 2004, žalobce nereagoval na nabídku majoritního akcionáře
na odkoupení jeho akcií za tržní cenu dle znaleckých posudků. Tento údaj žalobce nezpochybnil.
Sám po celou dobu správního i soudního řízení tvrdil, že neměl zájem své akcie na veřejném trhu
prodat za cenu, za kterou se s těmito akciemi na veřejném trhu obchodovalo. O tom svědčí
i jeho postup, když v roce 2004 až na výzvu Komise, aby předložil doklad o tom, že neúspěšně
vyvinul aktivitu, učinil jen jeden pokyn k obstarání prodeje s dobou platnost od 16. 9.
do 15. 10. 2004 s cenovým limitem 19 975 Kč za jednu akcii, a to za situace, kdy tržní cena
předmětných akcií na tomto trhu činila cca 11 800 Kč za jednu akcii. Žalobce přitom v žalobě
připouštěl, že cena akcií cílové společnosti se nikdy nepohybovala v pásmu, které by umožňovalo
akcie prodat za přiměřenou cenu (tj. podle něj za 19 975 Kč za jednu akcii).
Podle výše uvedených závěrů §183h odst. 2 obchodního zákoníku Komisi neukládal
povinnost ani neupravoval mechanizmy pro stanovení přiměřené či tržní ceny akcií. Ve svém
rozhodnutí ze dne 1. 12. 2004 Komise uvedla že podle jí známých informací se s akciemi cílové
společnosti na regulovaném trhu obchodovalo sice minimálně, avšak zároveň konstatovala,
že žalobce neprokázal, že není možné předmětné akcie na regulovaném trhu prodat (str. 4
rozhodnutí). Žalobce na výzvu, aby doložil svoji neúspěšnou snahu na prodej akcií cílové
společnosti prostřednictvím regulovaného trhu, zadal jediný pokyn k prodeji 5 021ks akcií
s cenovým limitem 19 975 Kč za jednu akcii, a to za situace, kdy tržní cena předmětných akcií
na tomto trhu činila cca 11 800 Kč za jednu akcii. Dále Komise v rozhodnutí ze dne 1. 12. 2004
uvedla, že na základě prohlášení majoritního akcionáře ohledně zájmu o koupi akcií cílové
společnosti lze předpokládat, že v případě zadání reálného pokynu k prodeji na regulovaném trhu
v rámci cenového pásma bylo možné akcie cílové společnosti prodat. Žalobce však tuto možnost
neověřil. Tvrzení žalobce, že hrozil ze strany organizátora regulovaného trhu postup podle §48
odst. 2 zákona č. 256/2004 Sb. [podle něhož: Organizátor regulovaného trhu vyloučí cenný papír
z obchodování na oficiálním trhu, jestliže a) má doloženo, že nadále není možné udržet
pravidelné obchodování s cenným papírem, nebo b) cenný papír nebo jeho emitent přestali
splňovat podmínky pro přijetí cenného papíru k obchodování na oficiálním trhu], pak je třeba
uvést, že šlo jen o jeho přesvědčení nepodložené konkrétními skutečnostmi. Toto tvrzení
se opakovalo i v soudním řízení aniž by bylo nějakým důkazem doloženo. Správnímu orgánu
rozhodujícímu o žádosti žalobce přitom nebyl znám takový úmysl organizátora regulovaného
trhu.
S názorem stěžovatele, že správní orgán (prezidium Komise) prokázal, že podmínky
pro zamítnutí žádosti žalobce ve smyslu ustanovení §183h odst. 2 obchodního zákoníku byly
naplněny, Nejvyšší správní soud souhlasí. Správní orgán o žádosti žalobce rozhodující ve svých
rozhodnutích několikrát zdůraznil, že žalobce neprokázal, že akcie není možno na regulovaném
trhu prodat a dále, že možnost prodat akcie na regulovaném trhu nepopírá, požaduje však cenu
za akcii nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší správní soud shodně s názorem městského soudu
neshledává, že by důkazní břemeno naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti dle ustanovení
§183h odst. 2 obchodního zákoníku nesl primárně žalobce, jako žadatel. Vychází však
ze skutečností, které byly ve správním řízení zjištěny. S předmětnými akciemi se dlouhodobě
obchoduje na veřejném trhu minimálně. Žalobci je tato skutečnost známa, přičemž žalobce
ani v daném případě nezpochybňuje možnost akcie prodat (za jinou, než jím požadovanou cenu).
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že možnost prodat akcie by bylo možné posoudit pouze
poté, co by se na trhu v cenovém rozpětí podle pravidel organizátora trhu (z hlediska zahraniční
praxe zcela standardních), nedařilo prodejní pokyny uspokojovat. K takovému pokynu však
ze strany žalobce nedošlo. Byl to tedy, podle stěžovatele, právě žalobce, který na jedné straně
tvrdil, že účastnické cenné papíry cílové společnosti nemůže na regulovaném trhu kdykoliv
prodat, avšak na druhé straně pokyny k jejich prodeji nečinil, mimo jednoho, kdy do AOS byla
vložena objednávka na prodej s limitní cenou, která výrazně převyšovala kurz z předchozího
burzovního dne, byla vně povoleného rozpětí, v systému nebyly vloženy takové objednávky,
které by mohly být spárovány s touto objednávkou, pak nemohl s daným cenným papírem
proběhnout žádný obchod a nebyla stanovena aukční cena, přičemž žádný z ostatních účastníků
obchodování nemohl z AOS ani kurzovního lístku získat informaci o tom, že taková objednávka
byla do systému vložena. Toto tvrzení nebylo žalobcem zpochybněno.
Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu ve správním řízení a vzhledem k právnímu
posouzení správních orgánů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že závěry městského soudu,
které v napadeném rozsudku vyslovil nejsou správné a proto napadený rozsudek městského
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž je městský soud vázán právním
názorem Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 1 a 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí rozhodne městský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu