ECLI:CZ:NSS:2007:5.AFS.6.2007
sp. zn. 5 Afs 6/2007 - 92
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobce: M. K., zast. Mgr. Janou Hamplovou, advokátkou, se sídlem AK U Brány 16, 789 85,
Mohelnice, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem tř. Kpt.
Jaroše 7, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 21. 7. 2005, č. j. 31 Ca 98/2004 – 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadá žalobce (dále též „stěžovatel“) rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2005, č. j. 31 Ca 98/2004 - 47, kterým byla zamítnuta
žaloba; touto se domáhal zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské
soutěže ze dne 21. 6. 2004, č. j. 2R 15/04-Hr, jakož i jemu předcházejícího rozhodnutí Úřadu
pro ochranu hospodářské soutěže (dále i Úřad) ze dne 22. 1. 2004, č. j. VZ S 190/03-
152/289/03-Kr.
Stěžovatel napadá rozsudek z důvodu nezákonnosti, uvádí, že prvotní rozhodnutí jsou
vůči němu nespravedlivá a nekorespondují s platnou právní úpravou ani judikaturou.
Stěžovatel má za to, že v daném rozhodnutí jde zejména o stanovení míry dosahu zákona,
jeho výkladu a mezí jeho uplatnění a aplikace. Myslí si proto, že hodnocením a následným
rozhodnutím Úřad tyto meze překročil, navíc postupoval procesně chybně, nedodržel lhůty,
požadoval uvádět myšlenkové pochody členů komise, má rozpory ve vlastním textu, atp.
Stěžovatel uvádí, že nezákonnost rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen krajský soud)
spatřuje v nesprávném posouzení právní otázky, kdy správně použitý právní předpis - zákona
č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, v tehdy platném znění (dále jen zákon
o zadávání veřejných zakázek) – byl nesprávně vyložen, a dále namítá vady řízení spočívající
v tom, že při zjišťování skutkové podstaty, z níž orgán dohledu v napadeném rozhodnutí
vycházel, bylo porušeno řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost rozhodnutí.
Kasační stížnost stěžovatele ze dne 2. 11. 2005 je obsahově zcela shodná s žalobou
podanou ke krajskému soudu.
V doplnění kasační stížnosti ze dne 7. 12. 2005 stěžovatel doplnil jednotlivé body
kasační stížnosti, přitom připomínky směřuje výlučně k řízení před správním orgánem
a namítá vady tohoto řízení. Protože tyto námitky stran vytýkaných vad uplatnil stěžovatel
až poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, přitom je neuplatnil již v žalobě, ve smyslu
ust. §109 odst. 4 s. ř. s. k nim Nejvyšší správní soud nepřihlížel.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Ze spisu vyplynulo, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže ve správním řízení
rozhodl, že zadavatel město K. při veřejné soutěži „D. s p. s. - rozšíření“ závažně porušil
• ustanovení §2h zákona o zadávání veřejných zakázek, neboť nevymezil
jednoznačně množství a druh práce a dodávek,
• ustanovení §33 odst. 3 cit. zákona, neboť zpráva o posouzení
a hodnocení nabídek neobsahuje odůvodnění odchylného názoru některých členů
komise proti názoru většiny,
• ustanovení §35 odst. 1 cit. zákona v návaznosti na ustanovení §6 odst.
2 písm. e) a ustanovení §2 písm. h) téhož zákona, neboť nabídkové ceny uchazečů
nehodnotil podle jejich výše transparentním a přezkoumatelným způsobem,
• ustanovení §37 odst. 1 písm. h) cit. zákona tím, že zpráva o posouzení
a hodnocení nabídek neobsahuje údaje a skutečnosti, na základě kterých bylo
přiděleno bodové hodnocení podle kritéria „Reference uchazeče“.
Za tato zjištěná porušení byla stěžovateli udělena pokuta ve výši 35 000 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel rozklad, kde k závěrům prvoinstančního
rozhodnutí uvedl mimo jiné, že toto rozhodnutí postrádá zákonný podklad, vzájemnou logiku
v některých částech, obsahuje mylné hodnocení a dochází ve svém závěru k nesprávnému
právnímu hodnocení, resp. toto hodnocení je nad rámec zákona. Rozklad byl předsedou Úřadu
pro ochranu hospodářské soutěže, jakožto orgánem druhé instance, zamítnut.
Stěžovatel podal ke Krajskému soudu v Brně žalobu, v níž se domáhal zrušení
rozhodnutí orgánů státní správy. Tato žaloba byla krajským soudem rozhodnutím ze dne
21. 7. 2005, č. j. 31 Ca 98/2004 - 47 zamítnuta, když krajský soud neshledal stěžovatelem
uplatněné námitky důvodné.
Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a jsou v ní namítány
důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody
je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí krajského
soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud především považuje za nutné uvést, že kasační stížnost
je opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (§102 s. ř. s.).
Nejvyššímu správnímu soudu tak nepřísluší v kasačním řízení přezkoumávat opětovně
rozhodnutí žalovaného v rozsahu přezkumu provedeném krajským soudem. Předmětem
přezkumu může být proto toliko to, zda rozhodnutí krajského soudu k námitkám v kasační
stížnosti uvedeným obstojí se zákonem. Nejvyšší správní soud je přitom povolán
pouze k přezkumu v rozsahu stěžovatelem vymezeném.
Rozhodování soudu o kasační stížnosti je ovládáno principem kasace, soud tedy
provádí jen důkazy nezbytné k tomu, aby mohl rozhodnout, v rámci své přezkumné činnosti
sleduje, jak soud, který ve věci rozhodoval, zhodnotil důkazy, jak se vypořádal s tvrzením
žalobce a důkazy navrženými či předloženými, přičemž nové důvody, které nebyly
stěžovatelem uplatněny v předchozích řízeních, nelze v kasační stížnosti úspěšně uplatnit.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí shodné námitky, jak učinil v žalobě, přitom
však krajskému soudu stran jeho postupu v řízení konkrétně ničeho nenamítá. Stěžovatel
uvádí obecně, že nezákonnost rozhodnutí Krajského soudu v Brně spatřuje v nesprávném
posouzení právní otázky, kdy správně použitý právní předpis - zákon o zadávání veřejných
zakázek – byl nesprávně vyložen, a ve vadách řízení spočívajících v tom, že při zjišťování
skutkové podstaty, z níž orgán dohledu v napadeném rozhodnutí vycházel, bylo porušeno
řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí.
V čem krajský soud pochybil při aplikaci právního předpisu, resp. při jeho výkladu
však z podání stěžovatele nevyplývá; jeho námitky zůstaly pouze v obecné rovině.
Stěžovatel tak v kasační stížnosti uvádí pouze námitky obecného charakteru,
aniž by uvedl, které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí žalovaného v odůvodnění
jeho rozhodnutí chybí. Takové tvrzení bez uvedení konkrétních skutečností je však stiženo
nemožností jejich přezkoumání soudem.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je aplikován správný
právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen. Jedná se tedy ve své podstatě o případy,
kdy stěžovatel ani v proběhlém soudním řízení nedosáhl změny v nazírání právní otázky
řešené již ve správním řízení a domnívá se, že rozhodnutí soudu je nezákonné pro jednu
z výše uvedených alternativ. Kasační stížnost, však v tomto směru jakoukoli specifikaci
právního pochybení soudu postrádá; jinak tomu ani ostatně nemůže být, obsahuje-li totožné
výtky právního posouzení, jaké byly stěžovatelem uplatněny v žalobě. Nejvyšší správní soud
za této situace byl omezen ve svém přezkumu pouze na přezkoumání toho, zda právní
posouzení provedené krajským soudem s dikcí zákona obstojí.
Nejvyšší správní soud dospěl shodně, jak učinil i krajský soud, k závěru, že s
výjimkou ustanovení §6 nepředepisoval zákon o veřejných zakázkách formu pro rozhodování
a bylo zcela na zadavateli, jakou formu vybere. Zákon pouze komisi pro posouzení a
hodnocení ukládal, aby na základě hodnocení sestavila pořadí jednotlivých nabídek podle
zveřejněného způsobu hodnocení a pořídila zprávu o posouzení a hodnocení nabídek.
Odborné posouzení a hodnocení totiž ponechával zákon na zadavateli, stejně jako volbu
metody, jakou výběr nejvhodnější nabídky provede. Zadavatel však musí vždy vycházet
z toho, že provedené hodnocení musí být dostatečně transparentní, a to nejen pro uchazeče,
ale i pro orgán dohledu při jeho případném přezkoumávání postupu zadávání veřejné zakázky,
tzn. že hodnocení nabídek musí být dostatečně průhledné a průkazné.
Ve smyslu ustanovení §37 zákona o zadávání veřejných zakázek je zadavatel povinen
pořídit o posouzení a hodnocení zprávu, ve které je uveden popis hodnocení a zdůvodnění
výběru nejvhodnější nabídky. Popis hodnocení by měl být podrobný zvláště
u nekvantifikovatelných kritérií, jako je kritérium reference. Vzhledem k tomu,
že je však kritériem nekvantifikovatelným, musí hodnocení tohoto kritéria komise ve zprávě
slovně zdůvodnit počet přidělených bodů. K samotnému hodnocení nabídek komisí
pro posouzení a hodnocení je nutné uvést, že k hodnotícím tabulkám je nutné připojit
i písemné zdůvodnění počtu přidělených bodů, resp. stručné slovní okomentování svého
názoru a postupu, který vedl k přidělení konkrétního počtu bodů, případně na základě
jaké úvahy přidělil té které nabídce vyšší nebo nižší počet bodů. Přidělený počet bodů musí
proporcionálně odpovídat údajům uvedeným v nabídkách uchazečů. Nejvhodnější nabídkou
se rozumí nabídka nejlépe splňující kritéria vymezená zadavatelem v podmínkách soutěže.
Aby bylo celkové hodnocení nabídek transparentní s možností jeho ověření správnosti
a přezkoumání výběru nejvhodnější nabídky, je třeba znát důvody, které vedly jednotlivé
hodnotitele k rozdílnému bodovému hodnocení u stejného kritéria. Z toho vyplývá,
že je nezbytné rozdílné názory hodnotitelů doprovodit písemným komentářem s uvedením
důvodů, které vedly hodnotitele k přidělení příslušného počtu bodů.
Z výše uvedených skutečností je patrné, že došlo k porušení zákona ze strany
stěžovatele, jakožto zadavatele, konkrétně v ustanovení §37 odst. 1 písm. h) zákona
o zadávání veřejných zakázek. Za nedostatečné je třeba považovat odůvodnění výběru
nejvhodnější nabídky ve zprávě o posouzení a hodnocení nabídek. Součástí zápisu totiž není
popis výsledku hodnocení nabídek, jak to vyžaduje ustanovení §37 odst. 1 písm. h) zákona,
který by měl zahrnovat slovní zdůvodnění hodnocení podle zvolených kritérií, zejména chybí
zdůvodnění značných rozdílů v posuzování nabídek jednotlivými hodnotiteli, tj. jejich
stanoviska ve smyslu §33 odst. 3 zákona, která takové rozdíly ospravedlní a vysvětlí. Takto
provedený výběr nejvhodnější nabídky nebyl proveden transparentně bez možnosti následné
kontroly objektivnosti provedeného výběru a orgán dohledu nemohl následně posoudit
objektivitu výběru nejvhodnější nabídky. Z provedeného hodnocení a ani vyjádření zadavatele
nebylo lze tuto skutečnost ověřit.
Úkolem Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže je kontrola rámce, v němž se výběr
provádí, nikoliv samotné kvality výběru. Jeho pravomoci končí tam, kde nastupuje vlastní
úvaha o tom, která nabídka splnila konkrétní kritérium a v jaké kvalitě. Úřad však dbá na to,
aby byla splněna jedna ze základních zásad zadávání veřejných zakázek, a to je zásada
transparentnosti celého procesu zadávání veřejných zakázek, zprůhlednění a veřejná kontrola.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu, že z napadeného
rozhodnutí žalovaného, jakož i z rozhodnutí orgánu dohledu prvního stupně vyplývá,
že v těchto rozhodnutích orgán dohledu nepředjímal ani nenahrazoval výsledný názor komise,
ale dbal na to, aby k tomuto názoru komise dospěla za splnění všech zákonem stanovených
požadavků, tedy i za splnění požadavků transparentního a přezkoumatelného zdůvodnění
výběru nejvhodnější nabídky. Orgán dohledu tak v žádném případě nepřekročil
své pravomoci tím, že by přezkoumával úvahy členů komise, ale pouze dospěl k závěru,
že nebyl dodržen zákon stanovený postup. Rozhodnutí žalovaného je řádně odůvodněno,
vypořádalo se se všemi námitkami stěžovatele a je z něj rovněž zřejmé z jakých skutkových
i právních úvah žalovaný vycházel, podřadil-li jednání stěžovatele pod ust. §2 písm. h), §33
odst. 3, §35 odst. 1 v návaznosti na §6 odst. 2 písm. e) a §2 písm. h) a §37 odst. 1 písm. h)
zákona o zadávání veřejných zakázek a za tato zjištěná porušení zákona mu byla uložena
pokuta v souladu s ust. §62 odst. 1 cit. zákona.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí právního orgánu pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že s námitkami stěžovatele uplatněnými
v žalobě, že žalovaný nedodržel zákonem stanovenou lhůtu pro rozhodnutí, které navíc
vykazovalo technické znaky, které vyvolávaly podezření, že došlo k záměně jeho listu,
se dostatečně krajský soud vypořádal. Stěžovatel ostatně nenamítal, v čem krajský soud stran
vedeného správního řízení postupoval v rozporu se zákonem a konkrétní námitky v kasační
stížnosti nevznesl, když pouze opakované uváděl námitky uplatněné v žalobě ve vztahu
k řízení před správními orgány. V čem krajský soud pochybil při hodnocení skutkového stavu,
dospěl-li ke shodnému závěru s žalovaným, stěžovatel neuvádí.
Nejvyšší správní soud vychází z premisy „nechť si každý střeží svá práva“,
proto nemůže stěžovatel úspěšně v kasační stížnosti namítat, že nebyl správním orgánem
či soudem v předcházejícím řízení zjištěn důsledně skutečný stav věcí, aniž by sám uvedl
skutečnosti, které pro takové tvrzení svědčí.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že přezkoumávané rozhodnutí Krajského soudu v Brně není nezákonné z důvodu spočívajícím
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, neshledal žádné vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel je v rozporu se spisy, a že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to ovlivnilo zákonnost vydaného
rozhodnutí žalovaného, jak tvrdí stěžovatel, a proto kasační stížnost jako nedůvodnou
proto zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch,
proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože
však žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady,
jež by mu vznikly a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu
nezjistil, rozhodl tak, že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů
řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. června 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu