ECLI:CZ:NSS:2011:5.AFS.70.2010:93
sp. zn. 5 Afs 70/2010 - 93
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce:
KERT, s. r. o., se sídlem Praha 5, Kolovečská 1938, zast. Mgr. Karlem Tománkem, se sídlem
Čerčany, Sokolská 505, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu,
se sídlem Praha 2, Štěpánská 28, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 23. 3. 2010, č. j. 6 Ca 72/2007 - 53,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2010, č. j. 6 Ca 72/2007 - 53
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 1. 2007, č. j. FŘ-1684/07-1300-108624, bylo
zamítnuto odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 21. 4. 2006
č. j. 195144/06/005512/5911, kterým byla žalobci dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty
za zdaňovací období listopad 2002 ve výši 399 097,- Kč. Výše označeným rozsudkem Městského
soudu v Praze byla žaloba zamítnuta; proti tomuto rozsudku nyní podává žalobce (dále jen
„stěžovatel“) kasační stížnost.
V podané kasační stížnosti ze dne 8. 6. 2010 stěžovatel uplatňuje důvody dle ust. §103
odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.). Stěžovatel
uvádí, že pro zjištění skutkového stavu a následné správné stanovení DPH je rozhodující,
zda služba byla poskytnuta, a že toto zdanitelné plnění uskutečnil dodavatel deklarovaný
na daňovém dokladu. Dle stěžovatele byly během daňového řízení navrhovány mnohé důkazní
prostředky, které však žalovaný i soud vyhodnotili v rozporu se skutečností – zejm. otázka
dodání služby stěžovateli od konkrétního dodavatele.
Stěžovatel rovněž namítá, že se městský soud nezabýval jeho ž alobní námitkou stran
toho, že správce daně předmětnou službu jako náklad z pohledu daně z příjmů právnických osob
nikdy nezpochybnil a nezdůvodnil tak, proč tentýž daňový doklad, na jehož základě správce daně
doměřil daň z přidané hodnoty, z hlediska daně z příjmů akceptoval. Dle stěžovatele se nejedná
o rozšiřování žaloby o další žalobní body ve smyslu ust. §71 odst. 2 s. ř. s.; soud se touto
námitkou měl zabývat. Dle stěžovatele také došlo k nepřípustnému přenášení důkazního břemene
na daňový subjekt, přitom to byl naopak správce daně, který nepředložil žádný důkaz, ze kterého
by jednoznačně vyplynulo, že by reklama nebyla poskytnuta. Pokud chtěl správce daně vyvrátit
tvrzení stěžovatele, byl např. povinen prokázat, že službu dodal jiný dodavatel, než dodavatel
deklarovaný na daňových dokladech, popř. měl prokázat, že žádný dodavatel nebyl. Stěžovatel
poukazuje na nález Ústavního soudu IV. ÚS 402/99 z něhož vyplývá, že ...„není přípustné,
aby po daňovém poplatníkovi bylo požadováno provedení důkazu o skutečnosti, na které se nepodílel
...”Stěžovatele tedy nestíhá důkazní břemeno ve věci smluvních v ztahů jeho dodavatele (např.
že dodavatel neměl uzavřenou smlouvu s vlastníkem reklamních práv ohledně umístění
reklamních tabulí či se sportovním klubem); stěžovatel nemůže nést následky za to, že některé
subjekty dnes již neexistují nebo neplní své povinnost i. Stěžovatel poukazuje na rozložení
důkazního břemene mezi daňový subjekt a správce daně a dodává, že dle ust. §31 odst. 8 písm. c)
zákona o správě daní a poplatků pro splnění povinnosti nepostačí pouhé pochybnosti správce
daně o tvrzení daňového subjektu, nýbrž správce daně musí zcela jednoznačným způsobem
věrohodnost, průkaznost, správnost a úplnost důkazních prostředků jinými důkazními prostředky
vyvrátit. Spisový materiál žalovaného neobsahuje žádný důkaz prokazující úmysl zastírat skutečný
stav stavem formálně právním a žalované orgány tak porušily zásady řízení dle ust. §2 zákona
o správě daní a poplatků.
Skutkový stav byl dle stěžovatele nesprávně zjištěn, a proto navrhuje aby Nejvyšší správní
soud napadené rozhodnutí městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že rozsudek městského soudu považuje
za správný; předmětem daně z přidané hodnoty je skutečná realizace plnění, tj. dodání zboží nebo
služby, nikoliv vystavení faktury. Námitka ohledně akceptace zmíněné faktury u daně z příjmů
právnických osob byla poprvé vznesena až v doplnění žaloby ze dne 15. 3. 2010, přičemž
principy obou daní jsou odlišné, kdy podmínky pro uznání výdajů pro účely daně z příjmů
a podmínky pro vznik nároku na odpočet je třeba odlišit. Stejně tak se žalovaný ztotožňuje
s názorem městského soudu k rozložení důkazního břemene; žalovaný postupoval v souladu
se stěžovatelem citovanými rozsudky sp. zn. 30 Ca 276/2000 a sp. zn. 30 Ca 227/99.
Žalovaný je toho názoru, že v daném případě společnost DVOZA neprokázala svému
místně příslušnému správci daně poskytnutí zdanitelného plnění stěžovateli. Rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 Afs 128/2008 - 136 odmítá žalovaný jako
důkaz, neboť se nejednalo o skutkově stejnou situaci. Žalovaný se domnívá, že hodnocení
důkazů ze strany žalovaného nevykazuje dle ust. §2 odst. 3 a §31 odst. 2 a 3 zákona o správě
daní a poplatků vady. Navrhuje, aby byla kasační stížnost jako nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v rozsahu stížních námitek vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud ze spisu ověřil následující pro věc podstatné skutečnosti.
Sporným v řízení je, zda stěžovatel oprávněně uplatnil nárok na odpočet daně z přidané
hodnoty dle ust. §19 odst. 1 a 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
účinném do 30. 4. 2004, za zdaňovací období listopad 2002 ve výši 430.100,- Kč, a to na základě
faktury č. 003/2002 ze dne 11. 11. 2002 vystavené společností DVOZA s. r. o.
Ze spisového matriálu vyplynulo, že, u společnosti DVOZA bylo místně příslušným
správcem daně (FÚ pro Prahu 1) zjištěno, že tato společnost účtovala o faktuře č. 015/2002
z dne 15. 11. 2002 v částce 1 995 000,- Kč základu daně a 438 900,- Kč DPH vystavené
pro odběratele spol. KERT s. r. o., (tj. stěžovatele) za zprostředkování reklamy na zimním
stadionu HC Slávia Praha. Zprostředkování spol. DVOZA svému místně příslušnému správci
daně neprokázala a ten vyloučil ze zdanitelných plnění jak ne prokázaná přijatá plnění, tak
i fakturami deklarované uskutečnění zprostředkování zdanitelných plnění. Z uvedených důvodů
místně příslušný správce daně stěžovatele (tj. FÚ pro Prahu 5) pojal pochybnosti o přijetí
zdanitelných plnění a výzvami dle ust. §31 odst. 9 a ust. §36 od st. 1 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, (dále jen zákon o správě daní) stěžovatele vyzval k prokázání veškerých
zdanitelných plnění přijatých od spol. DVOZA v letech 2002, 2003 a 2004, resp. k prokázání
přijetí zdanitelného plnění v rozsahu smlouvy o zajištění reklamy na zimním stadionu HC Slávia
Praha. Stěžovatel se k výzvám dne 25. 7. 2005 vyjádřil s tím, že od spol. DVOZA přijal
a zaúčtoval fakturu č. 003/2002 z e dne 11. 11. 2002 a nikoliv fakturu 015/2002 ze dne
15. 11. 2002 a uvedl, že reklama byla na stadionu HC Slávia Praha skutečně vyvěšena. Stěžovatel
k prokazovanému přijetí plnění předložil fakturu, smlouvu o zajištění reklamy ze dne
11. 11. 2002, fotodokumentaci o údajně proběhlé reklamní akci a navrhl, aby správce daně zjistil,
zda spol. DVOZA odvedla DPH v souvislosti s předmětným obchodem a aby vyslechl všec hny
subjekty, které od spol. DVOZA obdržely obdobné faktury.
Správce daně po zhodnocení stěžovatelem předložených důkazních prostředků (viz výše)
a s přihlédnutím k výsledkům daňového řízení provedeného u spol. DVOZA, konstatoval,
že stěžovatel neprokázal přijetí zdanitelného plnění za zprostředkování reklamy
od spol. DVOZA; stěžovateli byla dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za listopad 2002
ve výši 399.907,- Kč.
V rozhodnutí o odvolání žalovaný uvedl, že stěžovatel sice předložil na základě výzvy
důkazní prostředky, avšak nepředložil takové důkazy, které by prokazovaly přijetí zdanitelného
plnění uvedeného na dokladu od spol. DVOZA. Žalovaný uvedl, že faktura ani smlouva
nemohou představovat důkaz o skutečném přijetí zdanitelného plnění. Rovněž př edložená
fotodokumentace nebyla osvědčena jako důkaz, neboť z ní není seznatelné v jakém období byla
reklama na stadionu umístěna a ani případná existence panelu s logem stěžovatele není důkazem,
že tato služba byla stěžovateli poskytnuta společností DVOZA .
Stěžovatel v kasační stížnosti vytýká městskému soudu, že pochybil, pokud nezrušil
rozhodnutí žalovaného z důvodu procesního pochybení při dokazování a při zjišťování
skutkového stavu věci (nesprávně dovodil, že skutkový stav, z něhož vycházely správní orgány
byl úplný a že při jeho zjišťování nebyl porušen zákon). Důsle dkem tohoto pochybení
pak byl i nesprávný závěr městského soudu o tom, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno,
resp. že neprokázal oprávněnost jím uplatněného odpočtu daně z přidané hodnoty u plnění
přijatého ve zdaňovacím období listopad 2002 od společnosti DVOZA.
Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné nejprve zdůraznit, že spornou v dané
věci byla otázka, zda stěžovatel přijal plnění od plátce daně - stěžovatelem deklarovaného
dodavatele - společnosti DVOZA a zda byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci.
Princip DPH je postaven na nepřímém odvodu této daně ve prospěch státního rozpočtu
prostřednictvím plátce daně. Tato daň je součástí ceny za jím nabízené a uskutečněné zdanitelné
plnění. Zákon o dani z přidané hodnoty však za určitých podmínek dává možnost plátci daně
tuto daň ze státního rozpočtu, do něj odvedenou jinými plátci, získat zpět, a to formou odpočtu
daně. Odpočet DPH je veřejnoprávním nárokem, jehož uplatnění je možné pouze za zákonem
stanovených podmínek (§19 odst. 1, resp. §19 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., ve znění účinném
do 30. 4. 2004 o dani z přidané hodnoty). Plátce, který uplatňuje odpočet DPH, musí
oprávněnost nároku, deklarovaného v daňovém přiznání, správci daně prokázat. Plátce prokazuje
nárok na odpočet daně daňovým dokladem zaúčtovaným podle zvláštního právního předpisu,
případně evidovaným podle §11 cit. zákona u plátců, kteří nejsou účetní jednotkou, který
má všechny tímto zákonem předepsané náležitosti a který byl vystaven plátcem. V případě,
že doklad neobsahuje všechny náležitosti daňového dokladu, prokazuje plátce nárok podle
zvláštního právního předpisu, tj. dle ust. §31 zákona o správě daní. Důkazní břemeno a priori
leží na daňovém subjektu, a je tedy pouze na něm, jakými prostředky oprávněnost nároku
prokáže. Uvedená důkazní povinnost daňového subjektu na poli daně z přidané hodnoty však
není bezbřehá (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 38/95,
či nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05, oba dostupné
na www.nalus.usoud.cz). V posledně cit. rozhodnutí Ústavní soud mj. uvedl, že... „(ú)prava
důkazního břemene obsažená v zákoně o správě daní a pop latků, představuje v oblasti veřejného práva ještě
ústavně konformní průlom do ústavněprávní ochrany autonomie jednotlivce, tedy omezení autonomní sféry
jednotlivce, do níž je veřejné moci umožněno zasahovat z důvodu existence určitého a ústavně aprobovaného
veřejného zájmu. V daném případě je oním zájmem zájem na stanovení, vym ěření a výběru daně, který
je z hlediska ochrany vlastnického práva aprobován čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož lze daně a poplatky
stanovovat toliko na základě zákona...... (d)ůkazní břemeno k prokázání určité skutečnosti nese ten, kdo tuto
skutečnost tvrdí..... (d)ůkazní břemeno se vztahuje pouze k prokázání skutečností tvrzených (uvedených) daňovým
subjektem v daňovém přiznání, resp. skutečností, jež je daňový subjekt povinen uvést v daňovém přiznání, tedy
skutečností vážících se výlučně k daňové povinnosti subjektu.“
Pokud tedy daňový subjekt předloží ke svým tvrzením důkazní prostředky, hodnotí
je správce daně v souladu s požadavky kladenými na řádně vedené důkazní řízení dle ust. §2
odst. 3 zákona o správě daní, tj. hodnotí důkazy dle své úvahy , a to každý důkaz jednotlivě
a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Prokáže-li však správce daně v souladu s §31
odst. 8 písm. c) zákona o správě daní existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost
či správnost účetnictví, evidencí či záznamů vedených daňovým subjektem, přenese se důkazní
břemeno zpět na daňový subjekt, jehož povinností podle §31 odst. 9 citovaného zákona
je navrhnout či označit důkazy, které mají potvrdit skutečnosti jím uvedené v přiznání, hlášení
a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzv án.
Povinností správce daně je dbát na úplné zjištění rozhodných skutečností.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci dospěl k závěru, že této povinnosti správci
daně obou stupňů dostatečně nedostáli a rovněž městský soud pochybil, pokud rozhodnutí
žalovaného nezrušil pro vady v řízení před správními orgány, které se dopustily porušení zákona
při zjišťování skutkového stavu věci i při samotném dokazování ve vztahu ke sporn ému plnění
od společnosti DVOZA. V daném případě se totiž správní orgány otázkou samotného
faktického přijetí zdanitelného plnění nezabývaly a setrvaly na zjištění učiněného u jiného
subjektu. Hodlaly-li správní orgány splnit povinnost uloženou jim cit. ust. §31 odst. 8 písm. c)
zákona o správě daní, měly také prokázat, že skutkový stav tvrzený stěžovatelem byl jiný, než
tvrdil. Správce daně však již od počátku důkazního řízení skutkový stav nezjišťoval a splnění
povinnosti „tvrdit” relevantní skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daně po stěžovateli
vůbec nevyžadoval. O uvedeném svědčí zejména skutečnost, že správce daně nezjišťoval
konkrétní okolnosti, za nichž měl být předmět plnění, tj. zajiš tění, výroba a údržba reklamy
a propagace služeb stěžovatele v interiéru či exteriéru zimního stadionu HC Slávia Praha
realizován. Jedná se především o skutečnosti vyplývající ze samotné smlo uvy ze dne 11. 11. 2002,
podle které stěžovatel jakožto objednatel měl dodat zhotoviteli výtvarný návrh reklamy
vč. popisu barev, a to do pěti dnů ode dne podpisu smlouvy v měřítku 1:10, vytištěný laserovou
tiskárnou, dále měl se zhotovitelem průběžně spolu pracovat při realizaci smlouvy, zaplatit
zhotoviteli cenu. Jakkoli dále správní orgány hodnotily unesení či neunesení důkazního břemene
stěžovatelem, nebyl-li řádně zjišťován skutkový stav stran daného obchodního případu, nebylo
na straně správce daně co vyvracet ve smyslu ust. §31 odst. 8 zákona o správě daní. Pokud tedy
stěžovatel setrvával na svém obecném stanovisku, že společnost DVOZA poskytla deklarovanou
službu, za nikoli zanedbatelné částky, bylo by na místě, aby správce daně zaměřil dokazovaní
předně ke zjištění konkrétních okolností vyplývajících ze smlouvy, tj. kdo za stěžovatele výtvarný
návrh vypracoval, které konkrétní osobě u spol. DVOZA byl návrh předán, jakým způsobem
probíhala spolupráce objednatele a zhotovitele při vlastní realizaci, která osoba za stěžovatele dílo
přebírala resp. zkontrolovala jeho parametry a umístění apod. Teprve po zjištění v jakém čase,
místě a kým mohlo resp. nemohlo být dílo realizováno, mohl správce daně, resp. žalovaný
případně dospět k závěru, že plnění stěžovateli nebylo poskytnuto popř. bylo poskytnuto někým
jiným. Pouze za takové situace, byla-li by zjišťována fakticita přijatého plnění např. i provedením
svědecké výpovědi údajného dodavatele za účasti objednatele, by závěr o neoprávněném
uplatnění odpočtu daně byl na místě. Tímto směrem však správní orgány dokazování nevedly
a podstatné okolnosti obchodního případu byly zcela pominuty.
Zjišťování skutkového stavu, jež správní orgány pominuly, však zdejšímu soudu
nepřísluší. Úvaha správních orgánů ohledně možného hodnocení dané věci vychází pouze
ze skutkového stavu, jenž je prost konkrétních zjištění, a pokud správní orgány okolnosti daného
obchodního případu zjistily, blíže se o ně nikterak ve spisovém materiálu nepodělily.
O neúplnosti provedeného dokazování svědčí i další skutečnosti, jenž se ze spisu podávají.
Tvrdil-li správce daně I. stupně ve zprávě o kontrole, že ověřil a zjistil, že společnost DVOZA
nezajistila ani výrobu reklamního panelu, jeho umístění, údržbu a neučinil tak ani jí deklarovaný
dodavatel, není zřejmé, zda tak usuzuje pouze z písemnosti označené jako „Poskytnutí informací
podle §24 zákona o správě daní“ zaslané správci daně Finančním úřadem pro Prahu 5 (tj. místně
příslušným správcem daně spol. DVOZA) již dne 8. 12. 2004, tj. v době, kdy se stěžovatelem
nevedl ani řízení dle ust. §36 cit. zákona nebo daňovou kontrolu dle ust. §16 cit. zákona, či zda
tuto skutečnost ověřoval později např. až v průběhu daňové kontroly.
Rovněž nelze stěžovateli přičítat k tíži skutečnost, jak to nesprávně učinily v této věci
správní orgány i městský soud, že údajný dodavatel služby (DVOZA) - ve svém daňovém řízení
neprokázal přijetí či poskytnutí zdanitelných plnění a že místně příslušný správce daně vyloučil
povinnost odvést daň na výstupu z plnění pro stěžovatele. Tato zjištění zcela jistě nelze a priori
odmítat a nepochybně z nich lze spolu s dalšími provedenými důkazními prostředky vycházet
(§31 odst. 4 zákona o správě daní) , hodlá-li jich však správce daně použít k vyvrácení tvrzení
stěžovatele jako důkazu, musí takový závěr vzejít z řádně vedeného dokazování (srov. např.
rozsudek ze dne 13. 4. 2011, č. j. 5 Afs 28/2010 – 167 dostupný na www.nssoud.cz). Je sice
nutno zdůraznit, že daňové řízení (včetně dokazování) není založeno na vyšetřovací zásadě,
ale na zásadě spolupráce správce daně (žalovaného) s daňovým subjektem (§2 zákona o správě
daní a poplatků). To znamená, že správní orgány jsou primárně povinny při zjišťování
skutkového stavu věci a dokazování spolupracovat s daňovým subjektem a nikoli postupovat
s vyloučením jeho součinnosti. Tato součinnost se pak projevuje tím, že správní orgán sdělí
daňovému subjektu, jaké skutečnosti požaduje prokázat, jaké skutečnosti má za neprokázané
a uloží mu s patřičným poučením povinnost prokázat rozhodné skutečnosti či vyvrátit jeho
pochybnosti. Pokud daňový subjekt součinnost poskytne, resp. doloží (navrhne) důkazy, správce
daně je provede (popř. sdělí důvody pro které je provádět nebude), realizuje jejich pro věření,
zhodnotí je a uzavře skutkový stav věci s patřičnou právní kvalifikací. Teprve řádně provedené
důkazní řízení osvědčí, které z předložených důkazních prostředků se staly skutečně důkazem
(§31 odst. 4. in fine zákona o správě daní). Nelze akceptova t postup předcházející stanovení daně
dokazováním, vychází-li skutkový stav věci toliko z vlastních zjištění správce daně popř.
od jiných správců daně či informací z jiných daňových řízení, kdy daňovému subjektu je sice
formálně umožněno dokazovat popř. navrhovat vlastní důkazy, fakticky ale k dokazování vůbec
nedojde. Opačný princip by byl popřením smyslu dokazování při zjišťování skutkového stavu
věci a základních zásad daňového řízení.
Smyslem a účelem důkazního řízení zcela jistě není daňový subjekt „nachytat“
na nejasnostech, jež se v řízení objeví, nýbrž zjistit v potřebné míře rozhodné skutečnosti
a případné nejasnosti odstranit, je-li to rozumně možné. Jen tak je vyhověno ústavní kautele
zákazu překvapivosti rozhodování o právech a povinnostech (podrobněji k zákazu překvapivosti
rozhodování v daňovém řízení viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2007,
č. j. 8 Afs 59/2005 - 83, publ. na www.nssoud.cz; srov. v této souvislosti k ústavně zakotvené
povinnosti správce daně umožnit daňovému subjektu vyjádřit se ke všem prováděným důkazům
i nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 173/01, publ. pod č. 32/2004 Sb. ÚS).
Pokud se správce daně zaměřil na pouhou kontrolu toho, zda a jakým způsobem dodavatel
služby spol. DVOZA o obchodním případu se stěžovatelem účtoval, aniž by se zaměřil
i na skutečnosti, které měly ze smlouvy vyplývat a konfrontoval je se svými zjištěními, s touto
společností a stěžovatelem, tj. jakým způsobem, ve kterém období a zda vůbec byl předmět
smlouvy skutečně realizován, lze konstatovat, že skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn. Nejvyšší
správní soud musí proto přisvědčit stěžovateli, že městský soud dospěl k nesprávnému závěru,
pokud dovodil, že řízení před správními orgány nebylo stiženo vytýkanými vadami při zjišťování
skutkového stavu věci a že skutkový stav byl zjištěn dostatečně spolehlivě.
V případě kasační námitky stran městským soudem nepřípustně odmítnuté žalobní
námitky uplatněné až po lhůtě pro podání žaloby je však třeba uvést, že tato je nedůvodná.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem městského soudu, že se jedná o rozšíření
žalobních bodů dle ust. §71 odst. 2 s. ř. s.; nadto, jak vyplývá z rozsudku, městský soud se přes
své konstatování o nepřípustnosti i s tímto žalobním bodem uplatněným stěžovatelem
až v replice vypořádal. Městský soud na str. 15 rozsudku uvádí, ...„ jenom ze skutečnosti, že správce
daně včas nereagoval a neprovedl kontrolu daně z příjmů právnických osob a daň ponechal žalobci ve výši, kterou
si sám vypočetl a přiznal, nelze usuzovat, že by nemohla být v neprospěch žalobce dodatečně změněna daň
z přidané hodnoty.” S tímto závěrem nelze než souhlasit.
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že právní otázka stran
neunesení důkazního břemene stěžovatelem ve smyslu ust. §31 odst. 8 zákona o správě daní
nebyla krajským soudem posouzena v souladu se zákonem. Stěžovateli nelze vytýkat, že neunesl
důkazní břemeno, které mu a priori svědčí, když své povinnosti stran unesení důkazního břemene
dle ust. §31 odst. 8 zákona o správě daní předně nedostály správní orgány, které daňové řízení
zatížily podstatnými vadami.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů zrušil podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
kasační stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2010,
č. j. 6 Ca 72/2007 - 53, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení; v dalším řízení je městský
soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§110
odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 2, věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 31. května 2011
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu