ECLI:CZ:NSS:2009:5.AFS.71.2008:52
sp. zn. 5 Afs 71/2008 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci
žalobce: Ing. K. Ch., zastoupený JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem Nádražní 21,
Žďár nad Sázavou, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4,
Brno, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2008, č. j.
31 Ca 180/2006 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 17. 7. 2006, č. j. 9823/06/Fř 110-0107, žalovaný zamítl odvolání
žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu ve Žďáru nad Sázavou ze dne
21. 9. 2005, č. j. 85645/05/351911/5356, jímž správce daně žalobci doměřil daň z příjmů
fyzických osob za zdaňovací období roku 2002 ve výši 519 048 Kč.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Brně, přičemž
hlavní pochybení žalovaného a správce daně spatřoval v aplikaci §23 odst. 8 p ísm. b) zákona
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění relevantním pro dané zdaňovací období (dále jen
„zákon o daních z příjmů“). Dané ustanovení nemohlo být aplikováno, jelikož žalobce
podnikatelskou činnost neukončil, jeho podnikání stále pokračovalo. Krajský soud v Brně
rozsudkem ze dne 27. 3. 2008, č. j. 31 Ca 180/2006 - 30, žalobu zamítl, přičemž svůj rozsudek
odůvodnil následujícím způsobem:
Krajský soud konstatoval, že žalobce jako příjmy z podnikání nebo jiné samostatné
výdělečné činnosti po zrušení živnostenského oprávnění deklaroval provizi od společnosti ZFP,
s. r. o., která v roce 2002 činila celkem 3499 Kč; ta byla potvrzena dožádáním k příslušnému
správci daně. K výzvám správce daně dále žalobce předložil výdajový pokladní doklad, dle něhož
mu byl vyplacen nájem za období od 1. 3. 2003 do 31. 3. 2003, dále výdajový pokladní doklad
na platbu za materiál a práci, výdajový pokladní doklad za nájem v období od dubna do května
2003 a osm příjmových pokladních dokladů za poradenské služby. Mimo uvedené účetní doklady
předložil i smlouvy se společností ZFP, s. r. o., potvrzení o absolvování vzdělávacího semináře
u jmenované společnosti a osvědčení o registraci ze dne 20. 10. 2004, ze kterého vyplývá
registrace na finančním úřadu až od 2. 7. 2003. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobci bylo
zrušeno živnostenské oprávnění z důvodů ztráty bezúhonnosti jako jedné ze základních
podmínek pro provozování živnosti. Z rozhodnutí Městského úřadu Žďár nad Sázavou ze dne
12. 11. 2002, č. j. Živ/1/1735/02/Se (odvolání žalobce zamítl a uvedené rozhodnutí I. stupně
potvrdil Okresní úřad Žďár nad Sázavou rozhodnutím ze dne 11. 12. 2002,
č. j. Živ/O/2915/R/02/Kt) vyplývá, že ke zrušení živnostenského oprávnění došlo na základě
trestního příkazu ze dne 28. 2. 2002, který nabyl právní moci dne 20. 4. 2002. Tím byl žalobce
uznán vinným ze spáchání trestných činů v souvislosti s podnikáním. Smlouvy o obchodním
zastoupení a mandátní smlouvu se společností ZFP, s. r. o. uzavřel žalobce dne 1. 5. 2002.
Na základě těchto smluv bylo žalobci v roce 2002 vyplaceno v měsíci květnu 2066 Kč a v měsíci
červnu 1433 Kč. Ostatní žalobcem předložené doklady se vztahovaly k účetnímu období roku
2003.
Dále krajský soud odkázal na definici podnikání dle §2 odst. 1 obchodního zákoníku.
Podle tohoto ustanovení se podnikáním rozumí soustavná činnost prováděná samostatně
podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Z toho
vyplývá, že základním znakem podnikání je mj. jeho soustavnost. Stejně tak soustavnost a další
znaky obdobné podnikání jsou předpokládány u tzv. jiné samostatné výdělečné činnosti
než podnikání, neboť jinak by pro daňové účely nemohla být jiná samostatná výdělečná činnost
zařazena pod §7 zákona o daních z příjmů, nýbrž pod §10 odst. 1 písm. a) tohoto zákona, který
zahrnuje příjmy z příležitostných činností.
Dle §23 odst. 8 zákona o daních z příjmů byl žalobce povinen zahájit podnikání nebo
jinou samostatnou činnost do dne 31. 3. 2003. Činnost pro společnost ZFP, s. r. o. v roce 2002,
z níž měl žalobce příjmy pouze v měsících květnu a červnu roku 2002, byla tedy ještě činností
za doby platnosti jeho živnostenského oprávnění, byť tyto příjmy nebyly podle krajského soudu
příjmy v oblasti, pro kterou měl žalobce vydané živnostenské oprávnění.
Krajský soud konstatoval, že bylo nutno zjistit, zda v období od zrušení živnostenského
oprávnění (tedy od 11. 12. 2002) do 31. 3. 2003, žalobce zahájil jinou samostatnou výdělečnou
činnost ve smyslu §7 zákona o daních z příjmů, resp. zda zahájení činnosti v tomto období
prokázal. Z žalobcem předložených dokladů se předmětného období týkaly doklady, kterými
žalobce dokládal pronájem skladových prostor za období od 1. 1. 2003 do 31. 3. 2003 (výdajový
pokladní doklad č. 03 ze dne 13. 3. 2003 od J. P. na částku 7500 Kč), prodej materiálu a práci na
dřevěném obložení kanceláře (výdajový doklad č. 05 ze dne 13. 3. 2003 od J. P. na částku 9030
Kč) a činnost v rámci finančního poradenství – životního pojištění (příjmový pokladní doklad
bez číselného označení ze dne 15. 3. 2003 vydaný žalobcem na částku 450 Kč).
Vzhledem k tomu, že příjmy z pronájmu nebyly předmětem podnikání žalobce, správce
daně je správně posoudil jako příjmy dle §9 zákona o daních z příjmů. Příjem z práce
na dřevěném obložení kanceláře a z dodání materiálu k této práci taktéž nebyl příjmem
z podnikání žalobce. Navíc ze správního spisu vyplynulo, že se jednalo o činnost jednorázovou.
Správce daně tedy oprávněně zařadil tento příjem mezi příjmy dle §10 citovaného zákona.
Ohledně příjmu z finančního poradenství správce daně i žalovaný argumentovali
ustanoveními smluv mezi žalobcem a společností ZFP, s. r. o. Žalobce v žalobě tuto argumentaci
nijak nezpochybnil. Uvedl, že předmětem jeho činnosti bylo vyhledávání zájemců o služby
v oblasti pojišťovnictví a stavebního spoření. Krajský soud z obsahu smluv mezi žalobcem
a společností ZFP, s. r. o. dovodil stejný závěr jako správce daně, tedy že částky
za zprostředkování měly být vypláceny přímo společnosti ZFP, s. r. o. K inkasu peněz z této
činnosti na svůj účet neměl žalobce ze smluv oprávnění, resp. takové oprávnění nedoložil.
Kromě toho bylo nutné zhodnotit, zda činnost žalobce splňovala podmínky, které by jej
opravňovaly příjmy z ní zahrnout do příjmů z jiné samostatné výdělečné činnosti dle §7 zákona
o daních z příjmů, jak se toho domáhal. Z dokladů doložených ve správním spise vyplývá,
že žalobce celkově dosáhl v souvislosti s činnostmi - bez ohledu na to, zda byly v souladu nebo
v rozporu s uzavřenými smlouvami - tyto příjmy: květen 2002 - 2066 Kč, červen 2002 – 1433 Kč,
15. 3. 2003 - 450 Kč, 17. 4. 2003 - 250 Kč, 20. 6. 2003 - 300 Kč, 30. 6. 2003 - 300 Kč, 30. 9. 2003
- 300 Kč, 30. 10. 2003 - 250 Kč, 27. 11. 2003 - 350 Kč, 14. 12. 2003 - 300 Kč a 15. 12. 2003 –
400 Kč. Dále žalobce předložil potvrzení, že se od 23. 3. 2002 účastnil vzdělávacích seminářů
a programů.
Jelikož žalobce nepředložil jiné důkazy o soustavnosti své činnosti ve věci finančního
poradenství než předložené doklady, dovodil krajský soud, že činnost žalobce nevykazovala
znaky soustavnosti a snahy o dosažení zisku, neboť, byť příjmy z ní, bez ohledu na to, zda byly
získány v souladu s uzavřenými smlouvami, jsou opakované, nevykazují pravidelnost takového
charakteru, která by vyvolala důvodné přesvědčení, že činnost pro společnost ZFP, s. r. o. měla
soustavný a nikoliv nahodilý charakter a že směřovala k dosažení zisku; částky získané žalobcem
z této činnosti byly zanedbatelné ve vztahu nejenom k příjmům, které dosahoval v rámci
podnikání, ale i k těm, které lze dle krajského soudu považovat za „existenční minimum“.
K tomu krajský soud zopakoval zjištění správce daně, podle něhož žalobcem uvedené příjmy
nebyly zaneseny v jeho účetnictví, které předložil správci daně při zahájení daňové kontroly dne
4. 11. 2004. Krajský soud se ztotožnil se závěrem správce daně, který tyto příjmy zařadil
pod příjmy dle §9 zákona o daních z příjmů.
Žalobci dal krajský soud za pravdu k žalobní námitce, podle níž se žalovaný v rozhodnutí
nevypořádal s tvrzením žalobce ohledně řádného placení silniční daně. Krajský soud však
neshledal toto pochybení natolik závažným, aby jeho rozhodnutí zrušil, neboť v roce 2002 byl
žalobce držitelem živnostenského oprávnění až do 11. 12. 2002 a ze správního spisu a také
z tvrzení žalobce vyplývá, že v roce 2002 vykonával podnikatelskou činnost a navíc k ní měl
i živnostenské oprávnění. Argumentovat tedy tím, že byl za zdaňovací období roku 2002 povinen
platit silniční daň, bylo nepatřičné. Naopak pro zdaňovací období roku 2003 se žalovaný ve svém
rozhodnutí č. j. 9824/06/FŘ 110-0107 s námitkou týkající se silniční daně vypořádal. Toto
rozhodnutí je však předmětem přezkumu v jiném, samostatném soudním řízení vedeném
u krajského soudu pod sp. zn. 31 Ca 23/2007.
Z podkladů shromážděných správcem daně, ze skutečnosti, že správce daně dal žalobci
dostatek prostoru k prokázání faktického pokračování v jiné samostatné výdělečné činnosti
(prostřednictvím výzev i umožněním doplnění podkladů po projednání zprávy o daňové
kontrole), i ze skutečnosti, že správce daně prováděl šetření ve věci jednotlivých smluv i dokladů
u dotčeného správce daně místně příslušného pro společnost ZFP s. r. o., dle krajského soudu
vyplynulo, že správce daně a poté i žalovaný rozhodoval za situace, kdy dbal na úplné zjištění
rozhodných skutečností, postupoval v součinnosti s daňovým subjektem a řádně hodnotil
jednotlivé důkazy.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu včasnou kasační stížností, v níž
uplatnil stížní důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy tvrdil nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení.
Stěžovatel především uvádí, že i přes zrušení živnostenského oprávnění nedošlo
k ukončení jeho podnikatelské či jiné samostatně výdělečné činnosti. Na základě ujednání
se společností ZFP, s. r. o. měl od 1. 5. 2005 uzavřenu mandátní smlouvu a smlouvu
o obchodním zastoupení. Předmětem tohoto podnikání bylo vyhledávání zájemců o služby
v oblasti pojišťovnictví a stavebního spoření; k této činnosti nebylo třeba živnostenského
oprávnění.
Dle stěžovatele krajský soud nesprávně aplikoval §2 odst. 1 obchodního zákoníku.
Stěžovatel totiž ze svého subjektivního i objektivního hlediska prováděl samostatnou výdělečnou
činnost, která nepostrádala znak soustavnosti. Je přirozené, že po zrušení živnostenského
oprávnění hledal jinou možnost zajištění finančních prostředků a činnost prováděná na základě
výše uvedených smluv byla pro něj nová, kvalifikaci si doplňoval a je pochopitelné, že dosahoval
nižších příjmů. Navíc dosahoval i jiných příjmů, a to z pronájmu nebytových prostor
nebo z prodeje materiálu a prací.
Ve zdaňovacím období roku 2002 navíc byl i nadále považován za daňového poplatníka
ohledně daně z příjmů fyzických osob a měl přiděleno daňové identifikační číslo. Rovněž po něm
byla správcem daně požadována úhrada silniční daně, kterou byl povinen platit s ohledem na to,
že vozidlo používal k podnikání. Tento postoj správce daně je vnitřně rozporný.
Stěžovatel shrnuje, že krajský soud pochybil, pokud dospěl k závěru, že stěžovatel
v průběhu zdaňovacího období přerušil podnikatelskou nebo jinou samostatně výdělečnou
činnost a nevzal v úvahu, že i po zrušení živnostenského oprávnění prováděl výdělečnou činnost,
ke které nebylo nutné živnostenské oprávnění; jednalo se o soustavnou činnost se záměrem
dosažení zisku.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Ztotožnil se tedy
s právními závěry krajského soudu. Rekapituloval svůj postup po zrušení živnostenského
oprávnění stěžovateli a důvody, proč aplikoval §23 odst. 8 zákona o daních z příjmů. Činnost
stěžovatele dle jeho názoru nenaplnila definici podnikání. Činnost prováděná pro společnost
ZFP, s. r. o. byla realizována ještě za doby platnosti živnostenského oprávnění; příjmy z této
činnosti však nebyly příjmy, pro které měl stěžovatel předmětné oprávnění. V období od zrušení
živnostenského oprávnění (od 11. 12. 2002 do 31. 3. 2003) pak stěžovatel nezahájil jinou
samostatnou výdělečnou činnost. Žalovaný taktéž vyhodnotil výše specifikované smlouvy tak,
že stěžovatel nedisponoval oprávněním k poskytování fakturovaných služeb za úplatu a také
nebyl naplněn znak soustavnosti dle §2 odst. 1 obchodního zákoníku. Taktéž výdajové doklady
o nájmu nebytových prostor nebyly předmětem podnikatelské či jiné samostatně výdělečné
činnosti, a proto byly posouzeny jako příjmy z pronájmu dle §9 zákona o daních z příjmů.
Obdobné konstatování se týká prodeje a montáže dřevěného obložení. Předmětné příjmy nebyly
zaneseny v účetnictví stěžovatele, a byly posouzeny jako příjmy dle §10 citovaného zákona.
Ze samotného faktu přidělení daňového identifikačního čísla nelze ve zde posuzované záležitosti
ničeho dovozovat.
Kasační stížnost není důvodná.
O kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvážil, jsa vázán rozsahem a důvody kasační
stížnosti,
takto:
Základní otázkou v dané věci je otázka, zda krajský soud správně vyhodnotil postup
správce daně a žalovaného dle §23 odst. 8 písm. b) bod 2. zákona o daních z příjmů, podle
něhož „hospodářský výsledek nebo rozdíl mezi příjmy a výdaji, z něhož se vychází pro zjištění základu daně
za zdaňovací období (část zdaňovacího období) předcházející dni ukončení podnikatelské nebo jiné samostatné
výdělečné činnosti, pronájmu nebo zahájení likvidace, se upraví u poplatníků uvedených v §2, pokud účtují
v soustavě jednoduchého účetnictví, o výši pohledávek [s výjimkou pohledávek uvedených v §24 odst. 2 písm. y)]
a závazků, s výjimkou přijatých záloh, o cenu nespotřebovaných zásob a o zůstatky vytvořených rezerv; přitom
nájemné u finančního pronájmu s následnou koupí najaté věci se do základu daně zahrne pouze v poměrné výši
připadající ze sjednané doby na příslušné zdaňovací období do ukončení podnikatelské činnosti nebo jiné
samostatné výdělečné činnosti nebo do ukončení pronájmu. Do základu daně se zahrne při dalším prodeji
nespotřebovaných zásob již zahrnutých do základu daně pouze rozdíl, o který převyšuje cena, za kterou byly
nespotřebované zásoby prodány, cenu nespotřebovaných zásob zahrnutých do základu daně. Obdobně se postupuje
u poplatníků, kteří měli příjmy z pronájmu (§9) a kteří nevedou účetnictví, ale výdaje na dosažení, zajištění
a udržení příjmů uplatňují nebo uplatňovali v prokázané výši. Stejným způsobem postupují poplatníci uvedení
v §2, pokud v průběhu zdaňovacího období přeruší podnikatelskou nebo jinou samostatnou výdělečnou činnost
(§7) nebo pronájem (§9), a podnikatelskou nebo jinou samostatnou výdělečnou činnost (§7) nebo pronájem
(§9) nezahájí do termínu pro podání daňového přiznání za příslušné zdaňovací období, ve kterém byly
podnikatelská nebo jiná samostatná výdělečná činnost (§7) nebo pronájem (§9) přerušeny. Stejným způsobem
dále postupují poplatníci uvedení v §2 při změně způsobu uplatňování výdajů podle §24 na způsob podle §7
odst. 9 nebo §9 odst. 4 anebo při zahájení účtování, jestliže nebyli účetní jednotkou. Základ daně (dílčí základ
daně) se upraví za zdaňovací období předcházející zdaňovacímu období, ve kterém ke změně způsobu uplatňování
výdajů došlo“. V rámci zde projednávaného případu je třeba posoudit, zda v době od zrušení
živnostenského oprávnění do dne 31. 3. 2003 provozoval stěžovatel podnikatelskou či jinou
samostatně výdělečnou činnost ve smyslu zákona o daních z příjmů. (Nejvyšší správní soud
zde upřesňuje, že dle doložky právní moci vyznačené na rozhodnutí Městského úřadu Žďár
nad Sázavou ze dne 12. 11. 2002 o zrušení živnostenského oprávnění stěžovatele nabylo toto
rozhodnutí právní moci dne 30. 12. 2002).
Zákon o daních z příjmů uvádí v §7 odst. 1 příjmy z podnikání, samostatnou definici
podnikání však neobsahuje. Je proto třeba vyjít, jak to učinil krajský soud i žalovaný, z definice
podnikání dle §2 odst. 1 obchodního zákoníku. Podle tohoto ustanovení se podnikáním rozumí
„soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem
dosažení zisku“. Všechny tyto znaky musí být naplněny kumulativně, tzn. že taková činnost musí
být, kromě svých obsahových náležitostí, prováděna způsobilým subjektem, tedy podnikatelem.
Kdo je podnikatelem, uvádí §2 odst. 2 obchodního zákoníku: „a) osoba zapsaná v obchodním
rejstříku, b) osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění, c) osoba, která podniká na základě
jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů, d) osoba, která provozuje zemědělskou výrobu
a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu.“
Na tomto místě je třeba konstatovat, že stěžovatelem uváděnou činnost nelze považovat
za podnikání už proto, že on sám neměl status podnikatele, neboť v rozhodném období nebyl
osobou, kterou by bylo možno podřadit pod kteroukoli z výše uvedených kategorií. V jeho
případě se totiž nejednalo o osobu zapsanou do obchodního rejstříku; z důvodu zrušení
živnostenského oprávnění nemohl stěžovatel podnikat na základě živnostenského oprávnění;
nebyl podnikatelem dle zvláštních předpisů (tzv. svobodná povolání - např. advokáti, lékaři,
veterináři, lékárníci, daňoví poradci, auditoři apod.; také je třeba zvláštního oprávnění k některým
speciálním činnostem - hornická činnost, výroba a rozvod elektřiny, plynu a tepla, provozování
rozhlasového a televizního vysílání, drážní provoz, bankovnictví, pojišťovnictví apod.)
ani osobou provozující zemědělskou výrobu.
V otázce výkladu pojmu „podnikání“ pro daňové účely ostatně může Nejvyšší správní
soud odkázat na svou prejudikaturu. Například v rozsudku ze dne 26. 3. 2009, č. j.
9 Afs 63/2008 - 121, www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „k podnikání
je způsobilý jen podnikatel ve smyslu (…) ustanovení §2 odst. 2 obchodního zákoníku“, přičemž odkázal
na obdobný závěr, k němuž Nejvyšší správní soud dospěl již ve svém rozsudku ze dne
21. 9. 2007, č. j. 5 Afs 148/2006 - 50, publikovaném pod č. 1396/2007 Sb. NSS. Na tom nic
nemění ani závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2006, č. j.
5 Afs 8/2005 - 79, publikovaném pod č. 1266/2007 Sb. NSS, dle něhož lze pro účely vyměření
daně z příjmů akceptovat jako podnikatele i fyzickou osobu (a její činnost tedy považovat
za podnikání), která podnikala v určité oblasti bez příslušného oprávnění z toho důvodu,
že překročila meze svého živnostenského oprávnění; z citovaného rozsudku totiž vyplývá,
že i zda je podmínkou, aby taková osoba nějakým živnostenským oprávněním, které překročila,
disponovala.
Pokud tedy posuzovaná činnost stěžovatele nemohla být podnikáním, je třeba dále
posoudit, zda by mohla být považována za jinou samostatnou výdělečnou činnost ve smyslu §7
odst. 2 zákona o daních z příjmů. Z tohoto hlediska je tedy třeba zvážit, jak to uváděl stěžovatel,
zda jeho činnost není možné hodnotit jako „výkon nezávislého povolání, které není živností ani
podnikáním podle zvláštních předpisů“ dle §7 odst. 2 písm. b) zákona o daních z příjmů, neboť ostatní
druhy jiné samostatné výdělečné činnosti uvedené v taxativním výčtu dle §7 odst. 2 zákona
o daních z příjmů u stěžovatele vůbec nepřipadají v úvahu. Činnost dle §7 odst. 2 písm. b)
zákona o daních z příjmů je tedy dle Nejvyššího správního soudu třeba hodnotit podle
obdobných měřítek, které stanoví obchodní zákoník pro podnikání s výjimkou toho,
že by musela být prováděna podnikatelem. Lze tedy akceptovat přístup krajského soudu, podle
kterého je jedním ze základních požadavků na podnikání jeho soustavnost a stejně tak
soustavnost a znaky obdobné podnikání jsou předpokládány u činnosti dle §7 odst. 2 písm. b)
zákona o daních z příjmů, neboť jinak by pro daňové účely musely být příjmy z takové činnosti
zařazeny pod §10 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů (příjmy z příležitostných činností)
a nikoli pod §7 zákona o daních z příjmů. Pro dokreslení Nejvyšší správní soud dodává,
že příkladem činností dle §7 odst. 2 písm. b) zákona o daních z příjmů je soustavná činnost
např. přednášejících, výkonných umělců, trenérů, rozhodčích, artistů apod. (viz např. Staidl, F.,
Špát, M. Příjmy fyzických osob z jiného podnikání, nezávislého povolání a z autorských
práv. Daně a Právo v praxi, 2006, č. 7, s. 2 a násl.).
Právě z tohoto pohledu (soustavnosti) je třeba považovat příjmy stěžovatele za příjmy
z příležitostných činností (nebo činností jiných), a nikoli za příjmy ze soustavné činnosti.
Jak již uvedl krajský soud, činnost pro společnost ZFP, s. r. o., za kterou byly stěžovateli
vyplaceny příslušné částky za květen a červen roku 2002, vykonával stěžovatel ještě
před zrušením živnostenského oprávnění. Provozování „jiné výdělečné činnosti“ je třeba
posuzovat za období od 30. 12. 2002 do 31. 3. 2003. Za toto období, pokud jde o vyhledávání
zájemců o služby v oblasti pojišťovnictví a stavebního spoření, stěžovatel vykázal pouze jediný
příjem, a to 450 Kč na základě faktury ze dne 15. 3. 2003. Soustavnost jeho činnosti tak nelze
shledat. Obdobně je nutno hodnotit i jeho pozdější činnost v této oblasti, kdy, jak již bylo
popsáno výše, od měsíce dubna do prosince roku 2003 zaznamenal pouze osm výdělků ve výši
od 250 do 400 Kč. Tato činnost a tyto příjmy dle Nejvyššího správního soudu odpovídají
kategorii příjmů z příležitostných činností dle §10 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů.
Je samozřejmě pravdou, že dosažený výtěžek z dané činnosti nemůže být jediným kritériem
pro posouzení charakteru dané činnosti. Podstatné je nikoliv to, zda stěžovatel fakticky dosáhl
zisku a v jaké výši, ale to, zda stěžovatel provozoval danou činnost nejen soustavně, ale také
za účelem dosažení zisku (viz závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 3. 2009, č. j. 9 Afs 63/2008 - 121, www.nssoud.cz). V daném případě však četnost příjmů
stěžovatele ze zprostředkovatelské činnosti i výše těchto inkasovaných částek společně s dalšími
dále zmíněnými skutečnostmi podporují závěr o tom, že se nejednalo o činnost prováděnou
soustavně za účelem dosažení zisku.
Stejného druhu (příležitostná činnost) pak byla i jednorázová práce na dřevěném obložení
kanceláře. Příjmy z pronájmu nebytových prostor pak žalovaný i krajský soud správně
vyhodnotili, i s ohledem na definiční znaky podnikání či jiné samostatné výdělečné činnosti, jako
příjem z pronájmu dle §9 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů.
V úvahu je nutno vzít také skutečnost, k níž přihlížel i krajský soud, že příjmy, které
stěžovatel uváděl, nebyly zachyceny v jeho účetnictví. Další relevantní skutečností je i to, že podle
předložených smluv se společností ZFP, s. r. o. stěžovatel neměl oprávnění k inkasu peněz z této
činnosti na svůj účet.
Stěžovatel také namítal, že byl ve zdaňovacím období roku 2002 považován za daňového
poplatníka daně z příjmů fyzických osob a měl přiděleno daňové identifikační číslo a byla po něm
správcem daně požadována úhrada silniční daně, kterou byl povinen platit, jelikož vozidlo
používal k podnikání.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že tato argumentace není vzhledem k předmětu
sporu relevantní. Je logické, že měl stěžovatel přiděleno ve zdaňovacím období roku 2002 daňové
identifikační číslo, neboť do 30. 12. 2002 disponoval živnostenským oprávněním, byl tedy
podnikatelem. Obdobné konstatování se týká i silniční daně – i ta byla stěžovateli za zdaňovací
období roku 2002 vyměřena, neboť v tomto roce měl příjmy z podnikatelské činnosti.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem žalovaného i krajského soudu, že postup
dle ustanovení §23 odst. 8 zákona o daních z příjmů byl v případě stěžovatele namístě.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů řízení, které mu však nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 9. července 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu