ECLI:CZ:NSS:2006:5.AFS.75.2005
sp. zn. 5 Afs 75/2005 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
stěžovatele: P. C., spol. s r. o., zast. JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se sídlem
v Liberci, Tovaryšský vrch 1358/3, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ústí nad
Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká hradební 61, o kasační stížnosti stěžovatele
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pob. v Liberci ze dne 25. 5. 2005,
č. j. 59 Ca 47/2003 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pob. v Liberci shora byla zamítnuta
žaloba podaná proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 4. 2003, č. j. 2006/150/03, kterým bylo
zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Liberci ze dne 27. 9. 2002,
č. j. 168792/02/0806/192913/0806, jímž bylo zastaveno řízení ve věci dodatečného daňového
přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 1997.
Z obsahu správního spisu vyplynuly tyto rozhodné skutečnosti.
U stěžovatele byla dne 2. 12. 1998 zahájena daňová kontrola DPH za období září 1996
až září 1998, která byla ukončena projednáním zprávy o kontrole DPH dne 2. 2. 1999.
Dodatečným platebním výměrem ze dne 2. 2. 1999 byla stěžovateli dodatečně
vyměřena DPH za zdaňovací období prosince 1996, prosince 1997 a března 1998. Proti
tomuto rozhodnutí se stěžovatele odvolal, namítal porušení §16 odst. 8 daňového řádu s tím,
že správce daně měl z úřední povinnosti při daňové kontrole přihlédnout k tomu, že daň
na vstupu byla v září a listopadu 1996 uplatněna chybně a měla být uplatněna až v měsíci
lednu 1997. Rozhodnutím ze dne 22. 11. 1999 žalovaný odvolání stěžovatele zamítl.
K podané správní žalobě bylo toto rozhodnutí, jakož i dodatečný platební výměr správce daně
zrušeny rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 Ca 119/2000 - 31 ze dne
25. 4. 2002, ovšem s tím, že v odůvodnění rozsudku se námitkou týkající se období ledna
1997 a uplatnění daně na vstupu ze stavebních prací soud nezabýval.
Dne 15. 8. 2002 pak správce daně v dalším řízení vydal dodatečné platební výměry
na DPH za zdaňovací období října 1996 a prosince 1996. Dne 2. 9. 2002 sdělil správce daně
k žádosti stěžovatele důvody rozdílu ve smyslu §32 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., (daňový
řád nebo d. ř.) s tím, že podaná daňová přiznání, týkající se zdaňovacího období prosince
1997 zůstávají beze změny.
Téhož dne, tedy 2. 9. 2002 bylo správci daně doručeno dodatečné přiznání k DPH
s tím, že jako den zjištění důvodů pro podání tohoto přiznání bylo stěžovatelem uvedeno
datum 23. 8. 2002. Řízení ve věci tohoto přiznání bylo správcem daně dne 27. 9. 2002
rozhodnutím zastaveno podle §27 odst. 1 písm. d) daňového řádu. Správce daně rozhodnutí
odůvodnil uplynutím lhůty pro podání daňového přiznání, neboť tato lhůta uplynula
dne 28. 2. 2000.
Odvolání proti tomuto prvostupňovému rozhodnutí zamítl žalovaný napadeným
rozhodnutím. V odůvodnění uvedl, že lhůta pro podání dodatečného daňového přiznání
v případě stěžovatele uplynula dne 28. 2. 2000. Předmětné přiznání bylo podáno dne
2. 9. 2002, tedy po lhůtě dle §47 odst. 1 daňového řádu a správce daně daňové řízení zastavil
v souladu se zákonem. Žalovaný nesouhlasil s podáním dodatečného daňového přiznání
na daň nižší ve lhůtě podle §47 odst. 2 daňového řádu. Úkonem směřujícím k přezkoušení
daňové povinnosti za období leden 1997 byla dle §41 odst. 2 daňového řádu daňová kontrola
a tento úkon byl ukončen projednáním této kontroly. Stěžovatel tak ve smyslu §41 odst. 2
daňového řádu nemohl dodatečné daňové přiznání platně podat od 2. 12. 1998 do 2. 2. 1999.
Poté byl toto přiznání oprávněn podat a to do konce lhůty podle §47 odst. 1 daňového řádu,
která skončila dnem 28. 2. 2000. Žalovaný nesouhlasil s tím, že stěžovatele neměl možnost
toto přiznání podat z důvodu dalších úkonů navazujících na daňovou kontrolu.
Soud shledal podstatou sporu ve výkladu ust. §41 odst. 1, 2 a 4 a §47 daňového řádu
ve vztahu k běhu lhůt pro podání dodatečného daňového přiznání na daňovou povinnost nižší
nebo daňovou ztrátu vyšší proti poslední známé daňové povinnosti.
Ustanovení §41 daňového řádu upravuje podmínky pro podávání dodatečného
a opravného daňového přiznání. Z ust. §41 odst. 1 věty čtvrté d. ř. vyplývá, že daňový subjekt
může podat dodatečné daňové přiznání, pokud zjistí, že jeho daňová povinnost má být nižší,
než jeho poslední známá daňová povinnost. Dle tohoto ustanovení ve spojení s ust. §41
odst. 4 d. ř. tak může učinit pouze při splnění stanovených podmínek a pouze ve stanovených
lhůtách, nestanoví-li tento nebo jiný zákon jinak. Lhůtu pro podání dodatečného daňového
přiznání na daň nižší stanoví ust. §41 odst. 1 d. ř. jednak jako subjektivní, tedy jako lhůtu
běžící do konce měsíce následujícího po zjištění daňového subjektu o tom, že jeho daňová
povinnost má být nižší, jednak jako tříletou lhůtu objektivní, a to odkazem na §41 odst. 4,
který dále odkazuje ohledně délky této lhůty na ust. §47 odst. 1 daňového řádu. Dle ust. §47
odst. 1 daňového řádu tato tříletá lhůta běží od konce zdaňovacího období, v němž vznikla
povinnost podat daňové přiznání.
Krajský soud souhlasil s argumentací stěžovatele potud, že běh této lhůty se přerušuje,
nikoli však dle pravidel obsažených v ust. §47 odst. 2 daňového řádu. Ve vztahu k běhu lhůt
pro podání dodatečného daňového přiznání na daňovou povinnost nižší, a to včetně běhu
tříleté objektivní lhůty, je ust. §41 odst. 2 daňového řádu zvláštní normou, upravující běh
těchto lhůt v případě, kdy byl správcem daně učiněn úkon směřující k přezkoušení správnosti
daňové povinnosti za období, kterého by se dodatečné daňové přiznání týkalo. Aplikace ust.
§47 odst. 2 daňového řádu zde dle názoru soudu nemá místo, neboť ze systematického
zařazení tohoto ustanovení vyplývá, že je zde upraven běh lhůty pro vyměření nebo doměření
nebo uznání nároku na odpočet ze strany správce daně.
Z obsahu správního spisu také vyplynulo, že povinnost podat přiznání k DPH
za zdaňovací období leden 1997 vznikla dne 25. 2. 1997, zdaňovací období, v němž tato
povinnost vznikla, skončilo dne 28. 2. 1997, tříletá objektivní lhůta by dle §47 odst. 1
daňového řádu skončila dne 28. 2. 2000. U stěžovatele však byla dne 2. 12. 1998 zahájena
daňová kontrola mimo jiné i u DPH za zdaňovací období leden 1997. Tato daňová kontrola
je ve vztahu k předmětnému zdaňovacímu období úkonem správce daně, směřujícím
k přezkoušení správnosti daňové povinnost ve smyslu §41 odst. 2 daňového řádu. Podle ust.
§41 odst. 2 věty třetí d. ř. se tříletá lhůta pro podání dodatečného daňového přiznání k DPH
za leden 1997 přerušila a od ukončení tohoto úkonu, v daném případě od projednání zprávy
o daňové kontrole dne 2. 2. 1999, počala běžet nová tříletá objektivní lhůta, která skončila dne
2. 2. 2002. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelem dodatečné daňové přiznání podané dne
2. 9. 2002 bylo skutečně podané po uplynutí objektivní lhůty pro jeho podání.
Podle krajského soudu měl žalovaný pravdu potud, že pouze prováděná daňová
kontrola byla ve smyslu §41 odst. 2 daňového řádu úkonem správce daně směřujícím
k přezkoušení správnosti daně. Následně vydaný dodatečný platební výměr ze dne 2. 2. 1999,
rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 11. 2002 a přezkumný rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem č. j. 15 Ca 119/2000 - 31 ze dne 25. 4. 2002 není možné chápat jako úkony bránící
podání dodatečného daňového přiznání k DPH za leden 1997 ve smyslu §41 odst. 2
daňového řádu, neboť se netýkaly tohoto zdaňovacího období. Krajský soud neshledal žalobu
důvodnou a zamítl ji podle ust. §78 odst. 7 s. ř. s. Ve věci bylo rozhodováno bez jednání
v souladu s ust. §51 odst. 1 s. ř. s., když obě strany s tímto postupem vyslovily souhlas.
Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodu uvedeného v 103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, neboť má za to, že v napadeném rozsudku krajský soud
nesprávně posoudil právní otázku lhůty pro podání dodatečného přiznání na nižší daňovou
povinnost. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvozuje krajský soud tříletou
subjektivní lhůtu pro podání přiznání nikoli od ustanovení §47, nýbrž od ustanoveni §41
odst. 2 daňového řádu. Dovozuje, že pokud §41 odst. 2 daňového řádu hovoří o obnoveném
běhu lhůty pro podání přiznání na základě úkonu správce daně, jedná se sice o novou tříletou
lhůtu, ovšem její délka se počítá způsobem uvedeným v ustanovení §47 odst. 1 d. ř. Podle
názoru stěžovatele chybí pro takovýto závěr dostatečné zakotvení v textu právního předpisu.
Ustanovení §41 odst. 2 daňového řádu totiž hovoří výhradně o obnoveném běhu pořádkové
lhůty pro podání dodatečného přiznání uvedené v §41 odst.1 d. ř., tedy lhůty upravující
povinnost daňového subjektu podat dodatečné přiznání do konce měsíce následujícího
po měsíci, v němž zjistil pro takové podání důvody. Tato lhůta má přitom význam především
pro dodatečné přiznání na vyšší daňovou povinnost, která je rovněž předmětem úpravy
shodných ustanovení zákona.
Na rozdíl od pořádkové lhůty, úpravu prekluzivní lhůty pro podání dodatečného
přiznání na nižší daňovou povinnost ustanovení §41 odst. 2 ani §41 odst. 1 d. ř. vůbec
neobsahuje. Její úprava je provedena prostřednictvím ustanovení §41 odst. 4 v obecné úpravě
lhůt pro vyměření daně v §47 daňového řádu. Ačkoli ustanovení §41 odst. 4 odkazuje
výhradně na §47 odst. 1, dovozoval stěžovatel ve správní žalobě, že ustanovení §47 tvoří
jeden celek a že je tedy možné podat dodatečné daňové přiznání na nižší daňovou povinnost
i v subjektivní prekluzivní lhůtě podle §47 odst. 2 d. ř. Podle názoru stěžovatele tomu
ani jinak nemůže být právě proto, že ustanovení §41 odst. 2 daňového řádu zakazuje podat
dodatečné přiznání v průběhu trvání úkonů správce daně, směřujících k přezkoušení
správnosti daňové povinnosti a umožňuje podat dodatečné daňové přiznání po jejich
ukončení, tedy velmi často již po uplynutí základní objektivní lhůty pro vyměření daně podle
§47 odst. 1 d. ř. Posouzení předmětné právní otázky soudem vedlo k závěru, že stěžovatel
podal dodatečné přiznání na nižší daňovou povinnost opožděně. Důvodem je skutečnost,
že zatímco na základě ustanovení §47 odst. 1 d. ř. podle názoru soudu došlo k prodloužení
lhůty na 3 roky od konce zdaňovacího období, kterým byl v daném případě měsíc únor 1999
(jednalo se o měsíční zdaňovací období DPH), tedy do 2. 2. 2002 (jak uvádí soud), v případě
prodloužení lhůty podle ustanovení 47 odst. 2 d. ř. by došlo k prodloužení lhůty od konce
kalendářního roku 1999 do konce roku 2002 a dodatečné přiznání by tak bylo podáno včas.
Stěžovatel požaduje, aby Nejvyšší správní soud rozsudkem zrušil napadené rozhodnutí
a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvádí, že souhlasí s právním názorem
soudu, že lhůtu pro podání dodatečného daňového přiznání na daň nižší stanoví ustanovení
§41 odst. 1 d. ř. jednak jako lhůtu subjektivní, tedy jako lhůtu běžící od konce měsíce
následujícího po zjištění daňového subjektu o tom, že jeho daňová povinnost má být nižší,
jednak jako tříletou lhůtu objektivní, a to odkazem na §41 odst. 4 d. ř., který odkazuje
ohledně délky této lhůty na ustanovení §47 odst. 1 d. ř. Dle ustanovení §47 odst. 1 d. ř. tato
tříletá lhůta běží od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové
přiznání. Odkaz v ustanovení §41 odst. 4 na lhůtu v ustanovení §47 odst. 1 d. ř. je nutno
chápat jako odkaz na délku lhůty, ale nikoli na pravidla pro možné přerušení a počátek běhu
nové lhůty, protože ta jsou obsažena již v ustanovení §41 odst. 2 daňového řádu.
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [ust. §103 odst. 1 písm. c) cit. zák.]
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [ust. §103 odst. 1 písm. d) cit. zák.], jakož
i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Při svém rozhodování vycházel Nejvyšší správní soud ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu (ust. §75 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ústí nad Labem, pob. v Liberci v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení věci soudem
v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato
je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením
lze charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Podle ust. §47 odst. 1 daňového řádu pokud tento nebo jiný zákon nestanoví jinak,
nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet, po uplynutí tří let od konce
zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení
nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání
nebo hlášení podat. V odstavci 2 zákon stanoví, že pokud byl před uplynutím této lhůty
učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta
znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven. Vyměřit a doměřit
daň lze však nejpozději do deseti let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost
podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde byla
současně povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat.
Znakem právního státu je právní jistota, ochrana důvěry občanů v právo, proto lhůtu,
s níž je spojeno promlčení a prekluze práva, je nutno stanovit transparentním způsobem.
Prekluze práva je závažnou právní skutečností s dopadem nejen do majetkové sféry daňového
subjektu, ale také do práva státu na výběr daní.
Počátek běhu lhůty, od něhož bude odvozována prekluze je proto nutno stanovit
způsobem předvídatelným, jednoznačným, nevzbuzujícím pochybnosti ani možnosti
nejednoznačného výkladu. V daném případě, jde o situaci, kdy zákon nespojuje se vznikem
daňové povinnosti povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení, proto počíná běh lhůty
od konce zdaňovacího období, v němž daňová povinnost vznikla.
Podle §41 odst. 4 daňového řádu dodatečné daňové přiznání nebo hlášení na daňovou
povinnost nižší nebo daňovou ztrátu vyšší, proti poslední známé daňové povinnosti, lze platně
podat jen tehdy, nejsou-li splněny podmínky pro užití mimořádných opravných prostředků
podle §54 a §55b, a to do lhůty stanovené v §47 odst. 1, není-li zvláštním předpisem
stanoveno jinak. Toto dodatečné daňové přiznání nebo hlášení nelze však platně podat
v případech, kdy původní daňová povinnost byla stanovena podle pomůcek nebo byla
sjednána, dále kdy je uplatňováno snížení základu daně v důsledku snížení výnosů (příjmů)
či uskutečněných zdanitelných plnění nebo zvýšení nákladů (výdajů) či přijatých zdanitelných
plnění, o kterých již bylo pravomocně rozhodnuto v odvolání nebo v mimořádném opravném
prostředku, nebo se týká daňové povinnosti, kde rozhodnutí o ní bylo již pravomocně
přezkoumáno soudem anebo dodatečným přiznáním na nižší daňovou povinnost nebo vyšší
ztrátu by byla dotčena část daňové povinnosti již jednou dodatečně stanovená, při použití
stejných důkazů.
Institut dodatečného a opravného daňového přiznání umožňuje opravit pochybení,
k nimž při zpracování daňového přiznání došlo. Pokud se podaří pochybení zjistit ještě
v původní době pro podání daňového přiznání, jedná se o opravné přiznání (§41 odst. 3 d. ř.).
V době, kdy původní lhůta k podání daňového přiznání již uplynula, lze podat pouze daňové
přiznání dodatečné. Ustanovení §41 d. ř. upravuje podmínky, za nichž lze tohoto institutu
využít, jakož i meze této možnosti. Za zákonem stanovených podmínek má daňový subjekt
povinnost podat dodatečné daňové přiznání na vyšší daňovou povinnost a také na nižší
daňovou ztrátu. Na druhé straně, zjistí-li, že jeho daňová povinnost měla být nižší,
nebo že jeho daňová ztráta byla ještě vyšší, má možnost dodatečné daňové přiznání podat.
Dodatečné daňové přiznání nebo hlášení na daňovou povinnost nižší nebo daňovou
ztrátu vyšší oproti poslední známé daňové povinnosti může daňový subjekt platně podat
jen při respektování subjektivní lhůty, tj. do konce měsíce následujícího po zjištění důvodu,
a při respektování objektivní lhůty, tj. do tří let, resp. zákonem stanovené jiné lhůty, od konce
zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení
nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání
nebo hlášení podat (§41 odst. 4 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků).
Objektivní lhůtu přitom s odkazem na ustanovení §47 téhož zákona nelze prodlužovat.
Ustanovení §41 d. ř. upravuje procesní kroky daňového subjektu v rámci
vyměřovacího řízení na rozdíl od §47 d. ř., který je procesním ustanovením určeným výlučně
správci daně. Smyslem §47 d. ř. je stanovit subjektivní a objektivní lhůtu pro právo vyměřit
nebo doměřit daň či přiznat nárok na daňový odpočet a určit počátek jejího běhu. Lhůta,
tj. časový úsek, ve kterém musí být určitý úkon učiněn (uplatněno právo nebo uložena
povinnost), je zásadně podle §47 odst. 1 d. ř. tříletá, i když stejné ustanovení připouští,
aby zvláštní zákon upravil délku lhůty jinak. Délka subjektivní lhůty v §47 odst. 2 d. ř.
zůstává beze změny; změně podléhá pouze počátek, od kterého tříletá, případně jiná zvláštním
zákonem stanovená lhůta plyne.
Jestliže jednou z podmínek pro možnost podat dodatečné daňové přiznání nebo hlášení
na daňovou povinnost nižší nebo daňovou ztrátu vyšší oproti poslední známé daňové
povinnosti dle §41 odst. 4 d. ř. je podmínka, že takové podání je učiněno „do lhůty stanovené
v §47 odst. 1, není-li zvláštním předpisem stanoveno jinak“, pak i podle názoru Nejvyššího
správního soudu provedením jakéhokoliv úkonu směřujícího k vyměření daně nebo jejímu
dodatečnému stanovení ze strany správce daně se lhůta pro podání dodatečného daňového
přiznání ve smyslu §47 odst. 2 d. ř. nemůže prodlužovat. To vyplývá nejen z odkazu věty
první §41 odst. 4 d. ř. na §47 odst. 1 d. ř., ale zejména ze skutečnosti, že §47 odst. 2 d. ř.
neupravuje oproti §47 odst. 1 d. ř. jinak délku lhůty (tj. tři roky nebo délku stanovenou
zvláštním zákonem), nýbrž pouze počátek běhu této lhůty.
Dodatečné daňové přiznání nebo hlášení na daňovou povinnost nižší nebo daňovou
ztrátu vyšší oproti poslední známé daňové povinnosti může daňový subjekt platně podat
jen při respektování subjektivní lhůty, tj. do konce měsíce následujícího po zjištění důvodu,
a při respektování objektivní lhůty, tj. do tří let, resp. zákonem stanovené jiné lhůty od konce
zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení
nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání
nebo hlášení podat. Subjektivní lhůta, v níž je správce daně oprávněn daň vyměřit, doměřit
či přiznat nárok na daňový odpočet, je dle platné právní úpravy zároveň objektivní lhůtou,
ve které zákon daňovému subjektu umožňuje za splnění dalších podmínek platně podat
dodatečné daňové přiznání nebo hlášení na daňovou povinnost nižší nebo daňovou ztrátu
vyšší oproti poslední známé daňové povinnosti. Stejně jako v jiných případech,
kdy zákonodárce pro uplatnění práva vymezuje subjektivní a objektivní lhůtu a připouští
přerušení lhůty pouze v případě lhůty subjektivní, nikoliv objektivní, je objektivní lhůta
pro dodatečné daňové přiznání koncipována jako lhůta neměnná, s přesně daným počátkem
i koncem. Nedodržení subjektivní nebo objektivní lhůty pro podání dodatečného daňového
přiznání vede k zastavení řízení podle §27 odst. 1 písm. d) d. ř., tedy k postupu, který v dané
věci z důvodů shora uvedených přijal správce daně a žalovaný se s ním v napadeném
rozhodnutí beze zbytku ztotožnil.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl z hlediska právního posouzení ke stejnému závěru
jako Krajský soud v Ústí nad Labem, pob. v Liberci, že kasační stížnost není důvodná, a proto
ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 18. července 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu