ECLI:CZ:NSS:2015:5.AFS.8.2015:16
sp. zn. 5 Afs 8/2015 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce Ing. J. H., proti
žalovanému: Generální finanční ředitelství, se sídlem Lazarská 15/7, Praha 1, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2014, č. j. 30 Af
114/2013 - 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze, který věc posléze postoupil
Krajskému soudu v Brně, domáhal zrušení dvou rozhodnutí žalovaného, a to rozhodnutí
ze dne 24. 7. 2013, č. j. 31487/13/7001-31001-505350, kterým žalovaný zamítl odvolání
žalobce a potvrdil rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 19. 12. 2012,
č. j. 13890/12-1500-507486, o zastavení řízení, a rozhodnutí ze dne 24. 7. 2013,
č. j. 33771/13/7001-31001-505350, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil
rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 19. 12. 2012, č. j. 13893/12-1500-
507486, o zastavení odvolacího řízení.
Na základě žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků a návrhu na ustanovení
zástupce bylo usnesením krajského soudu ze dne 14. 2. 2014, č. j. 30 Af 114/2013 – 33, žalobci
přiznáno částečné osvobození od soudních poplatků, a to ve výši 80 % z každé jemu vzniklé
poplatkové povinnosti, a nebyl mu ustanoven zástupce pro řízení. Kasační stížnost žalobce
proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2014,
č. j. 3 As 71/2014 – 27, pro neodstranění jejích vad.
Krajský soud následně usnesením ze dne 2. 10. 2014, č. j. 30 Af 114/2013 – 44,
žalobce vyzval, aby zaplatil 20 % ze soudního poplatku za žalobu proti výše uvedeným dvěma
rozhodnutím žalovaného, tj. částku 1200 Kč, a stanovil mu k tomu lhůtu 10 dnů od doručení
uvedené výzvy. Žalobce však v této lhůtě ani později uvedenou částku soudního poplatku
neuhradil, namísto toho podal dne 27. 10. 2014 opakovanou žádost o úplné osvobození
od soudních poplatků a opakovaný návrh na ustanovení zástupce.
Krajský soud následně usnesením ze dne 30. 10. 2014, č. j. 30 Af 114/2013 – 50, řízení
o žalobě pro nezaplacení soudního poplatku dle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích ve spojení s §47 písm. c) s. ř. s. zastavil. K opakované žádosti žalobce o osvobození
od soudních poplatků krajský soud konstatoval následující:
„Z konstantní judikatury soudů rozhodujících ve správním soudnictví vyplývá, že obecně sice platí,
že o žádosti o osvobození od soudního poplatku musí být rozhodnuto dříve, než soud pro nezaplacení soudního
poplatku řízení zastaví, ovšem toto pravidlo má své výjimky. O opakované žádosti o osvobození od soudního
poplatku v rámci jednoho řízení je soud povinen rozhodovat jen v případě, že tato žádost obsahuje nové, dříve
neuplatněné skutečnosti a že žadatel doloží, že od doby rozhodování o jeho předchozí žádosti došlo k podstatné
změně skutečností, jež byly pro posouzení předchozí žádosti rozhodující (viz např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 6. 2008, č. j. 4 Ans 5/2008 – 65 a ze dne 12. 5. 2008, č. j. 3 Ads 43/2007 – 150,
oba přístupné na www.nssoud.cz). Mechanické uplatňování obecného pravidla o nutnosti rozhodnout dříve
o žádosti o osvobození od soudních poplatků by totiž mohlo v některých případech vést ke zbytečnému
prodlužování řízení opakováním stále stejných žádostí a rozhodnutí o nich.
O takový případ se jedná právě v projednávané věci, neboť žalobce podal opakovaně žádost o osvobození
od soudních poplatků a o ustanovení zástupce, aniž doložil, že by v mezidobí došlo k podstatné změně skutečnos tí,
jež byly relevantní pro posouzení jeho předchozí žádosti. Žalobce v nové žádosti – podání ze dne 27. 10. 2014
odkázal obecně na to, že došlo ke změnám, které objektivně prokazují důvodnost jeho návrhu, resp. žádosti.
Požádal proto o zaslání příslušeného formuláře – prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech,
aniž by však alespoň naznačil jakékoli konkrétní a podstatné změny relevantních skutečností oproti předchozímu
stavu. Konkrétně poukázal pouze na zhoršení svého zdravotního stavu, kte ré však nijak blíže nedoložil, ačkoli
tak nepochybně učinit mohl a měl. Zdravotní stav žalobce (i jeho manželky) navíc vzal krajský soud v potaz
a zohlednil ho již při vyřizování jeho předchozí žádosti.
Na základě toho tedy dle názoru krajského soudu nel ze jinak, než brát podání žalobce ze dne
27. 10. 2014 jako obstrukční prostředek vedoucí k možnému zacyklení řízení, protože k žádné skutečně
podstatné změně okolností nedošlo, resp. tato změna není z předmětného podání patrná. Proto také krajský soud
žalobci nezasílal zmíněný formulář tak, jako tomu bylo v případě původní žádosti, a o jeho další,
opakované žádosti o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce – v souladu se shora citovanou
judikaturou – nerozhodoval.“
Proti předmětnému usnesení krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost,
v níž namítal, že zejména žádost o úplné osvobození stěžovatele od soudních poplatků byla
a je objektivně důvodná, přičemž krajský soud zastavil řízení o žalobě, aniž by k tomuto i dalším
podáním stěžovatele přihlédl.
Stěžovatel dále odkazoval na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 10. 8. 2011, č. j. 1 As 74/2011 – 251, publikovaném pod č. 2410/2011 Sb. NSS, podle
nichž pokud účastník řízení doručí krajskému soudu ž ádost o osvobození od soudních poplatků
ve stejný den, kdy mu bylo doručeno usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního
poplatku, zruší krajský soud usnesení o zastavení řízení a rozhodne o žádosti účastníka
o osvobození od soudních poplatků. S předmětnou kasační stížností proto stěžovatel spojil další
žádost o úplné osvobození od soudních poplatků a návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se v souladu s usnesením krajského
soudu domnívá, že nebyly dány důvody pro úplné osvobození stěžovatele od soudních poplatků
a poukázal na obstrukční povahu stěžovatelových podání.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.) a je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Přestože byl stěžovatel
v řízení před krajským soudem pouze částečně osvobozen od soudních poplatků a přestože mu
nebyl v dané věci krajským soudem k jeho návrhu ustanoven zástupce, zaplacení příslušné části
soudního poplatku za kasační stížnost ani zastoupení advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud v daném případě nepožadoval. Ačkoliv jsou totiž zaplacení soudního
poplatku za kasační stížnost a povinné zastoupení stěžovatele bez příslušného právnického
vzdělání advokátem obecně jedněmi ze základních podmínek řízení o kasační stížnosti, podle
dosavadní judikatury zdejšího soudu není v určitých věcech nutno bezvýhradně trvat
na podmínce tohoto zastoupení ani na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost, neboť
by takový přístup mohl znamenat řetězení téhož problém u, pro který stěžovatel podává kasační
stížnost. To se týká řízení o kasačních stížnostech proti usnesením krajského soudu ve věcech
žádostí o osvobození od soudních poplatků a návrhů na ustanovení zástupce a řízení o kasačních
stížnostech proti následným usnesením krajského soudu o zastavení řízení pro nezaplacení
soudního poplatku.
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
V daném případě bylo možné usnesení krajského soudu napadnout pouze z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s, tady z důvodu tvrzené „nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí
návrhu nebo o zastavení řízení“. S ohledem na zdejším soudem zjištěný obsah spisu krajského soudu
však uvedený kasační důvod nebyl naplněn.
Jak již bylo řečeno, krajský soud rozhodl o první žádosti stěžovatele o osvobození
od soudních poplatků a o prvním návrhu na ustanovení zástupce usnesením ze dne 14. 2. 2014,
č. j. 30 Af 114/2013 – 33, přičemž kasační stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení byla
odmítnuta usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2014, č. j. 3 As 71/2014 – 27,
neboť stěžovatel přes výzvu zdejšího soudu neodstranil vady kasační stížnosti. Tím se zmiňované
rozhodnutí krajského soudu o pouze částečném osvobození stěžovatele od soudních poplatků
a o neustanovení zástupce stěžovateli stalo, při nezměněných okolnostech rozhodných pro vznik
nároku na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce, konečným a krajský soud
tedy postupoval zcela v souladu se zákonem, jestliže následně vyzval stěžovatele k uhrazení
zbývající částky soudního poplatku za žalobu a po marném uplynutí stanovené lhůty pro její
zaplacení řízení dle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních popla tcích ve spojení s §47
písm. c) s. ř. s. zastavil.
Pokud jde o druhou žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků ze dne
27. 10. 2014, vypořádal se s ní krajský soud v napadeném usnesení výše citovaným způsobem
a Nejvyšší správní soud se s jeho závěry ztotožňuje a odkazuje na ně. Vzhledem k tomu, že k této
žádosti skutečně stěžovatel nedoložil žádné nové skutečnosti, byť se na ně v žádosti odvolával,
neměl krajský soud, ve světle jím citované judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudky
ze dne 17. 6. 2008, č. j. 4 Ans 5/2008 – 65, a ze dne 12. 5. 2008, č. j. 3 Ads 43/2007 – 150 ),
povinnost o této nové žádosti o osvobození od soudních poplatků před zastavením řízení znovu
rozhodovat.
Pokud jde o stěžovatelem tvrzený důvod pro to, aby krajsk ý soud sám své rozhodnutí
o zastavení řízení zrušil, není z podání stěžovatele zřejmé, zda i tento bod činí stěžovatel součástí
kasační stížnosti, nicméně v každém případě je možné uvést, že předmětný důvod pro zrušení
rozhodnutí o zastavení řízení v této věci nenastal.
Jak Nejvyšší správní soud ověřil ze spisu krajského soudu, kasační stížností napadené
usnesení krajského soudu bylo stěžovateli doručováno do vlastních rukou dne 6. 11. 2014;
z příslušné doručenky přitom vyplývá, že daného dne nebyl stěžova tel zastižen a zásilka byla
uložena na poště a připravena k vyzvednutí, přičemž adresátu byla zanechána výzva, aby si zásilku
vyzvedl. Do stěžovatelem užívané domovní schránky pak byla písemnost vhozena dne
19. 11. 2014. Dle §42 odst. 5 s. ř. s. se pro způsob doručování v soudním řízení správním užijí
obdobně předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení, nestanoví-li soudní řád
správní jinak. Ve smyslu §49 odst. 4 o. s. ř. přitom pro doručování písemnosti do vlastních rukou
platí, že „[n]evyzvedne-li si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí,
považuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Doručující
orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže
soud i bez návrhu vyloučí vhození písemnosti do schránky “. Ustanovení §40 odst. 3 s. ř. s pak uvádí,
že „[p]řipadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující
pracovní den“.
Z uvedeného vyplývá, že za doručenou bylo třeba zásilku s usnesením o zastavení řízení
považovat v úterý dne 18. 11. 2014. Žalovanému bylo předmětné usnesení doručeno do datové
schránky dne 4. 11. 2014. Jelikož stěžovatel kasační stížnost, společně s žádostí o osvobození
od soudních poplatků a s návrhem na ustanovení zástupce z řad advokátů, podal v elektronické
podobě až dne 19. 11. 2014, nabylo usnesení krajského soudu o zastavení řízení právní moci
o den dříve (18. 11. 2014), než mu byla doručena žádost stěžovatele o osvobození od soudních
poplatků (19. 11. 2014). Nebyl tedy dán důvod pro zrušení předmětného usnesení krajským
soudem.
Jak již z výše uvedeného plyne, ve věci se tedy nemohou uplatnit závěry formulované
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2011, č. j. 1 As 74/2011 – 251,
publikovaném pod č. 2410/2011 Sb. NSS, dle něhož, jak již bylo řečeno, p okud účastník řízení
doručí krajskému soudu žádost o osvobození od soudních poplatků ve stejný den, kdy mu bylo
doručeno usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, zruší krajský soud
usnesení o zastavení řízení a rozhodne o žádosti účastníka o osvobození od soudních poplatků .
Usnesení krajského soudu bylo stěžovateli účinně doručeno dne 18. 1 1. 2014 a na tom, s ohledem
na citovaný §49 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §42 odst. 5 s. ř. s., nemohla nic změnit ani
skutečnost, že se stěžovatel s obsahem zásilky seznámil až dne 19. 11. 2014, kdy mu bylo tato
zásilka vhozena do jeho domovní schránky a kdy podal další žádost o osvobození od soudních
poplatků a další návrh na ustanovení zástupce.
Je možné dodat, že navíc ani tato další (v pořadí již třetí) žádost o osvobození
od soudních poplatků, která byla spojena s kasační stížností ze dne 19. 11. 2014, neobsahuje
žádné nové skutečnosti, které by odůvodňovaly nové rozhodnutí krajského soudu ve věci
poplatkové povinnosti stěžovatele. Z tohoto důvodu by tedy opět nebylo třeba, aby krajský soud
o této nové žádosti o osvobození od soudních poplatků rozhodoval, a tudíž ani v hypotetickém
případě, kdy by zmiňovanou opakovanou žádost krajský soud obdržel nejpozději ve stejný den,
kdy bylo jeho usnesení o zastavení řízení doručeno stěžovateli, by nebyl dán v této věci důvod
k tomu, aby krajský soud toto své usnesení rušil.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto
ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti; z obsahu spisu však plyne,
že mu v tomto řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. Pokud žalovaný
požádal v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13,
o přiznání paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč ve smyslu §13 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), odkazuje Nejvyšší správní soud na svou judikaturu k dané otázce. Např.
v rozsudku ze dne 27. 11. 2014, č. j. 4 As 220/2014 – 20, dostupném na www.nssoud.cz, uvedl
zdejší soud, že „[ž]alovaný požadoval paušální náhradu nákladů ve výši 300 Kč v souvislosti s jedním úkonem
právní služby, spočívajícím v písemném vyjádření ke kasační stížnosti podle §13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný dovodil, že má nárok na paušální náhradu nákladů na základě
§36 odst. 1 s. ř. s. a nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13. K návrhu žalovaného
Nejvyšší správní soud konstatuje, že rovnost účas tníků řízení podle §36 odst. 1 s. ř. s. není nikterak narušena,
pokud žalovanému správnímu orgánu není v soudním řízení správním, ve kterém měl plný úspěch, přiznána
paušální náhrada nákladů řízení. Ve smyslu §13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu náleží náh rada hotových
výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby advokátovi, přičemž nedohodl -li se advokát
s klientem na jiné paušální částce, činí tato částka 300 Kč za jeden úkon právní služby. Podle nálezu
Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, „[z]ásadu rovnosti účastníků řízení
ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod naplňuje přiznání paušální náhrady
coby náhrady hotových výdajů podle jejich demonstrativního výčtu v §137 odst. 1 občanského
soudního řádu i účastníkovi řízení, který advokátem zastoupen není, a to v situacích, v nichž by
účastníkovi řízení zastoupenému advokátem byla přiznána taková náhrada podle §13 odst. 3
advokátního tarifu.“ A contrario z citovaného nálezu Ústavního soudu vyplývá, že paušální náhradu nákladů
nelze přiznat účastníku řízení, pokud by mu paušální náhrada nákladů nepříslušela ani při zastoupení
advokátem. Taková situace zcela jednoznačně nastala v nyní posuzované věci. Podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2007, č. j. 6 As 40/2006 - 87, publ. pod č. 1260/2007 Sb. NSS, „(…)
v případě, že v soudním řízení správním vystupuje jako účastník orgán veřejné správy v oboru
své působnosti, není v zásadě důvodně vynaloženým nákladem, pokud se v takovém řízení nechá
zastoupit. (…) Stejně tak Vrchní soud v Praze konstatoval, že povinnost správního úřadu
jím vydané rozhodnutí hájit na soudě proti správní žalobě představuje samozřejmou součást
povinností plynoucí z běžné správní agendy. Nelze proto spravedlivě ž ádat na žalobci, aby hradil
náklady, vzniklé tím, že správní úřad udělil k zastupování plnou moc advokátovi (srov. usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1998, č. j. 6 A 90/96 - 23).“ Podle citovaného rozsudku
Nejvyššího správního soudu by žalovanému nemohla být přiznána paušální náhrada nákladů, pokud by byl
zastoupen advokátem, a proto ve smyslu citovaného nálezu Ústavního soudu mu tato náhrada nemůže
být přiznána ani v případě, že zastoupen není. Žádný z účastníků řízení tedy nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.“
S tímto právním závěrem, na který navázal zdejší soud např. také ve svém rozsudku
ze dne 7. 1. 2015, č. j. 1 Afs 225/2014 – 31 , dostupném na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní
soud souhlasí i v nynějším případě.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 13. března 2015
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu