ECLI:CZ:NSS:2010:5.APS.6.2009:202
sp. zn. 5 Aps 6/2009 - 202
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce:
Telefónica O2 Czech Republic, a. s., se sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4, Michle,
zast. JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Jungmannova 24, Praha 1,
proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sí dlem tř. Kpt. Jaroše 7, Brno,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2009, č. j.
62 Ca 80/2008 - 133,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2009, č. j. 62 Ca 80/2008 - 133,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný zahájil dne 21. 3. 2001 z vlastního podnětu s právním předchůdcem žalobce,
společností Eurotel Praha, spol. s r. o. (dále jen „Eurotel“) správní řízení ve věci možného
porušení §9 odst. 3 zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „ předcházející zákon o ochraně hospodářské soutěže“). Tohoto jednání se měl
Eurotel dopustit tím, že účtoval svým zákazníkům v období od 8. 1. 2000 do 30. 6. 2001 rozdílné
ceny za odchozí hovory ze svých veřejných telekomunikačních mobilních sítí GSM a NMT
do veřejné telekomunikační mobilní sítě společnosti Český Mobil a. s. oproti cenám za odchozí
hovory do veřejné telekomunikační mobilní sítě společnosti RadioMobil a. s. Dle rozhodnutí
žalovaného ze dne 20. 7. 2001, č. j. S 18/01-1300/01-VO I, se Eurotel dopustil shora uvedeného
jednání, čímž zneužil svého dominantního postavení na trhu mobilních radiotelefonních služeb
ve veřejných mobilních telekomunikačních sítích GSM a svého monopolního postavení na trhu
mobilních radiotelefonních služeb ve veřejných mobilních telekomunikačních sítích NMT
a porušil tak §9 odst. 3 předcházejícího zákona o ochraně hospodářské soutěže. Žalovaný dále
Eurotelu zakázal v uvedeném jednání pokračovat a uložil mu pokutu ve výši 48 000 000 Kč.
Eurotel podal proti rozhodnutí žalovaného rozklad, na jehož základě předseda Úřadu
pro ochranu hospodářské soutěže rozhodnutím ze dne 9. 5. 2002, č. j. R 15/2001, změnil prvý
výrok rozhodnutí žalovaného tak, že upřesnil časové období, v němž se měl Eurotel zneužití
monopolního a dominantního postavení dopustit, a zrušil druhý výrok rozhodnutí žalovaného,
jímž bylo Eurotelu zakázáno v předmětném jednání pokračovat. Třetí výrok rozhodnutí
žalovaného o uložení pokuty ve výši 48 000 000 Kč předseda Úřadu pro ochranu hospodářské
soutěže potvrdil.
Společnost Eurotel podala proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské
soutěže žalobu, jež byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2004,
č. j. 2 A 12/2002-OL – 503, publikovaným pod č. 562/2005 Sb. NSS.
Eurotel napadl rozsudek Nejvyššího správního soudu ústavní stížností, o níž Ústavní
soud rozhodl nálezem ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 192/05, publikovaným pod č. 110/2007 Sb. n. u., sv. 46, s. 11. V odůvodnění nálezu Ústavní soud uvedl, že Nejvyšší správní soud vyložil
ustanovení o subjektivní roční lhůtě pro uložení pokuty podle §14 odst. 5 předcházejícího
zákona o ochraně hospodářské soutěže způsobem, který ve svém důsledku znamená pro Eurotel
ztrátu jistoty, že může být veřejnou mocí sankcionován jen v limitovaném časovém prostoru,
který je stanoven právním předpisem. Ústav ní soud dále vyslovil závěr, že bylo namístě
se zabývat otázkou, zda by použití příslušných ustanovení zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně
hospodářské soutěže (dále jen „zákon o ochraně hospodářské soutěže“), účinného od 1. 7. 2001,
jež vymezují skutkovou podstatu zneužití dominantního postavení v hospodářské soutěži, nebylo
pro Eurotel výhodnější oproti právní úpravě platné v době jednání Eurotelu. V důsledku toho
Ústavní soud shledal, že bylo zasaženo do práva Eurotelu na spravedlivý proces. Ústavní soud
proto z uvedených důvodů zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2004,
č. j. 2 A 12/2002-OL-503, rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne
9. 5. 2002, č. j. R 15/2001, a rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 7. 2001, č. j. S 18/01-1300/01-
VO I.
Žalovaný následně pokračoval v řízení vedeném pod sp. zn. S 18/01 o možném zneužití
dominantního a monopolního postavení s žalobcem jako právním nástupcem Eurotelu.
Návrhům žalobce na zastavení řízení ze dne 10. 1. 2008 a ze dne 25. 2. 2008 žalovaný nevyhověl.
Žalobce se žalobou ze dne 25. 11. 2008 domáhal u Kraj ského soudu v Brně ochrany
před nezákonným zásahem ze strany žalovaného, jenž spatřoval v tom, že je proti němu ze strany
žalovaného vedeno správní řízení ve věci možného zneužití dominantního, resp. monopolního
postavení Eurotelem, a navrhl, aby bylo žalovanému uloženo správní řízení vedené pod sp. zn.
S 18/01 zastavit. Žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7.
2006, č. j. 8 Aps 2/2006 - 95, uvedl, že postup žalovaného naplňuje všechny znaky zásahu ve
smyslu §82 s. ř. s. Nezákonnost vedení správního řízení spatřoval žalobce především ve dvou
důvodech. Za prvé tvrdil, že v předmětném řízení není možno uložit sankci pokuty, neboť
v souladu s §14 odst. 5 předcházejícího zákona o ochraně hospodářské soutěže již uplynula roční
lhůta k uložení pokuty, a to nejpozději dne 29. 8. 2001. Za druhé žalobce tvrdil, že na něj nemohla přejít na základě soukromoprávní smlouvy o převodu jmění uzavřené mezi ním a
Eurotelem veřejnoprávní odpovědnost za tvrzené jednání Eurotelu, a tudíž proti němu nemůže
být v této souvislosti vedeno správní řízení. Z uvedených důvodů je tedy žalovaný dle názoru
žalobce povinen předmětné správní řízení zastavit a pokud tak neučinil, dopustil se nezákonného
zásahu vůči žalobci. Stěžovatel dále uvedl, že je nucen se v průběhu správního řízení podrobit
„řadě úkonů žalovaného, tj. musí např. reagovat na jeho výzvy, předkládat informace, účastnit se úkonů
žalovaného apod. Plnění těchto povinností přitom zasahuje zcela zřejmě do práv žalobce, když vyžaduje od žalobce
součinnost, která je jak časově, tak finančně velmi náročná “. V této souvislosti odkázal žalobce výslovně
na úkony, na základě nichž mu dle jeho názoru byly žalovaným uloženy povinnosti, a to na výzvu
žalovaného ze dne 11. 12. 2007, sdělení žalovaného ze dne 14. 2. 2008 či vyrozumění o možnosti
vyjádřit se k podkladům rozhodnutí ze dne 7. 11. 2008. V souladu s tím žalobce vyjádřil svůj
názor, že „pokračováním ve správním řízení a podrobením žalobce dalším úkonům v rámci tohoto řízení, ve
kterém absentují podmínky pro jeho pokračování a jehož není žalobce ani způsobilým účastníkem, dochází …
k nezákonnému zásahu do práv žalobce, který žalobce výrazně poškozuje a zatěžuje a který se negativně projevuje
i v jeho majetkové sféře, když vede ke vzniku dalších zcela zbytečných nákladů na straně žalobce, včetně nákladů
na právní zastoupení“.
Žalobce dále uvedl, že nepovažuje žalobu za nepřípustnou ve smyslu §85 s. ř. s., neboť
mu právní řád nedává žádný jiný prostředek ochrany, jímž by se mohl proti postupu žalovaného
bránit. Pokud by měl vyčkat až do okamžiku vydání správního rozhodnutí a teprve proti němu
brojit žalobou, neměl by tento postup žádný vliv na to, že je žalobce v průběhu správního řízení
vystavován negativním aspektům spojeným s vedením správního řízení. Dle žalobce by vyčkávání
do rozhodnutí ve věci pouze prohlubovalo zásah do žalobcových práv tím, že by byl nucen
se podrobovat dalším procesním úkonům žalovaného.
Krajský soud žalobu shora uvedeným usnesením odmítl jako nepřípustnou podle §46
odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s §85 s. ř. s. Krajský soud uvedl, že žalobce nevyčkal
konečného rozhodnutí ve věci, ale přímo podal žalobu na ochranu před nezákonným zásahem.
Dle krajského soudu ovšem žalovaný bude mít v souzené věci k dispozici jiné právní prostředky
ochrany nebo nápravy, neboť se proti konečnému rozhodnutí žalovaného bude moci bránit
rozkladem a následně případně též žalobou podle §65 a násl. s. ř. s.
Žalobce (stěžovatel) proti shora uvedenému usnesení krajského soudu brojí kasační
stížností ze dne 26. 6. 2009, již doplnil podáním ze dne 27. 11. 2009. Své kasační důvody
stěžovatel podřazuje pod §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. , tj. namítá nezákonnost rozhodnutí
o odmítnutí žaloby. Stěžovatel uvádí, že ho krajský soud připrav il odmítnutím žaloby o právo
na projednání věci a možnost vypořádání jeho žalobních námitek. V žalobě brojil proti úkonům,
kterým je opakovaně a dlouhodobě vystavován ze strany žalovaného ve správním řízení jím
vedeném, jejichž následky nebude dle jeho názoru možné napravit prostřednictvím opravných
prostředků proti konečnému rozhodnutí ve věci. Dle jeho názoru obrana proti nezákonnému
správnímu rozhodnutí nemůže být obranou proti zásahům, jimž je stěžovatel vystavován
ve správním řízení, tedy proti jednotlivým úkonům, které jsou ze strany žalovaného vůči
stěžovateli činěny. Nelze tedy předem vyloučit, že by tyto úkony správního orgánu mohly být
nezákonným zásahem, vůči němuž je žaloba podle §82 s. ř. s. přípustná, neboť obrana žalobou
proti konečnému rozhodnutí není účinná ani možná. Stěžovatel proto namítá, že krajský soud
dospěl k nesprávnému právnímu závěru, podle něhož stěžovatel má k dispozici jiné prostředky
nápravy proti postupu žalovaného, než je žaloba podle §82 s. ř. s. Stěžovatel dále argumentuje,
že v daném případě nelze stěžovateli uložit žádnou sankci ani opatření k nápravě, neboť nedošlo
k přechodu veřejnoprávní odpovědnosti ze společnosti Eurotel na stěžovatele a uplynula již
zákonná lhůta k uložení pokuty. Správní řízení vedené žalova ným je tedy bezúčelné a mělo
by tedy být v souladu s principem legitimního očekávání zastaveno.
Žalovaný se ve svém vyjádření ze dne 17. 8. 2009 ztotožnil s důvody, pro které krajský
soud žalobu stěžovatele zamítl. K tomu uvedl, že samotné vedení správního řízení nemůže být
nezákonným zásahem vůči stěžovateli. Dle jeho názoru nelze přistoupit na výklad, podle něhož
by mu bylo znemožněno vést řízení pouze z důvodu pochybností o jeho oprávněnosti. Tím
by byl zpochybněn význam správního řízení, na jehož konci má správní orgán konstatovat
porušení práva, nebo řízení zastavit. Žalovaný argumentoval i tím, že je ve veřejném zájmu,
aby žalovaný vydal rozhodnutí i tehdy, kdy již není možné uložit stěžovateli sankci, neboť tím
je posíleno vědomí soutěžitelů o tom, které jednání je v rozporu se zákonem, a je tak upevněna
jejich právní jistota. Žalovaný uvedl, že předmětné řízení bylo v prvním stupni ukončeno
vydáním rozhodnutí ze dne 14. 8. 2009, č. j. ÚOHS-S18/01-10192/2009/830/JNo.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud následně přezkoumal napadené usnesení krajského soudu
v rozsahu vymezeném v §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a shledal kasační stížnost důvodnou.
Nejvyšší správní soud musí především zdůraznit, že kasační stížnost míří proti usnesení
krajského soudu, jímž byla žaloba v předmětné věci odmítnuta, nebyla tedy krajským soudem
meritorně posuzována. Proti usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby lze v kasační stížnosti
uplatnit pouze důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. , tedy uvést, proč je usnesení
o odmítnutí podle názoru stěžovatele nezákonné a proč mělo být tedy o žalobě rozhodnuto
meritorně. Nejvyšší správní soud se tedy nemůže v řízení o kasační stížnosti proti usnesení
krajského soudu o odmítnutí žaloby zabývat mj. věcně otázkou, zda je správní řízení vedené
žalovaným se stěžovatelem v souladu se zákonem či nikoliv. Nejvyšší správní soud v této
souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu (mj. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 43/2003 - 38, publikovaný pod č. 524/2005 Sb. NSS, rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný
pod č. 625/2005 Sb. NSS, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2006, č. j.
2 As 45/2005 - 65, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2007, č. j.
8 Afs 22/2006-72, www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud se již zabýval otázkou, které úkony správního orgánu mohou být
zásahem, proti němuž lze podat žalobu podle §82 a násl. s. ř. s., mj. v rozsudku ze dne 3. 6. 2004,
č. j. 2 Afs 17/2003 - 54, www.nssoud.cz, v němž dospěl k závěru, že „pod pojem zásahu spadá velké
množství faktických činností správních orgánů, ke kterým jsou různými zákony oprávněny. Jde o úkony
neformální, pro které mohou a nemusí být stanovena pravidla, např. faktické pokyny ( typicky v dopravě),
bezprostřední zásahy (při ohrožení, při demonstraci, příkazy ke zjednání nápravy), zajišťovací úkony atd.; tedy
obecně úkony, které nejsou činěny formou rozhodnutí, ale přesto jsou závazné pro osoby, vůči nimž směřují,
a ty jsou povinny na jejich základě něco konat, nějaké činnosti se zdržet nebo nějaké jednání strpět,
a to na základě jak písemného, tak i faktického (ústního či jinak vyjádřeného) pokynu či příkazu. Kromě
neformálnosti samotného zásahu je neformální i donucení v případě nerespektování pokynu či příkazu (když
ovšem i donucení je zahrnuto pod legislativní zkratku „zásah“) “. Naopak v těch případech, kdy úkon
správního orgánu nemá donucující povahu, nemůže být pojmově ani nezákonným zásahem
ve smyslu §82 s. ř. s. Procesní úkon správního orgánu, který je sice učiněn v rozporu
se zákonem, ovšem nemá donucující povahu, nebo naopak neprovedení procesního úkonu, který
zákon vyžaduje, může být pouze vadou daného správního řízení, takovým úkonem (či jeho
absencí) však nemůže být bezprostředně zasaženo do svobodné sféry jednotlivce. Zákonnost
samotného postupu správního orgánu v řízení lze tedy přezkoumat pouze v rámci opravných
prostředků proti rozhodnutí správního orgánu o věci samé, případně následně v rámci řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 a násl. s. ř. s. Jestliže došlo v rámci tohoto
postupu k takové vadě řízení, jež mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí napadeného žalobou,
soud takové rozhodnutí zruší dle §76 odst. 1 nebo dle §78 odst. 1 s. ř. s.
Z této logiky vycházel rovněž rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém
usnesení ze dne 31. 8. 2005, č. j. 2 Afs 144/2004 - 110, publikovaném pod č. 735/2006 Sb. NSS,
na které stěžovatel rovněž odkazoval. Rozšířený senát považov al provádění daňové kontroly
za úkon správního orgánu, který může být pojmově nezákonným zásahem, neboť v rámci
daňové kontroly nesvědčí daňovému subjektu pouze procesní oprávnění, ale musí se podrobit
i řadě omezení donucující povahy, která jsou způsobilá zasáhnout do jeho svobodné sféry.
Pokud jde o správní řízení ve věci ochrany hospodářské soutěže, stěžovatel i žalovaný
důvodně odkazují na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2009, č. j. 8 Aps 6/2007
- 256, www.nssoud.cz, v němž Nejvyšší správní soud k posuzované otázce uvedl: „Účelem žaloby
proti nezákonnému zásahu obecně není přezkum procesního postupu správního orgánu ve správním řízení. Tento
postup může být předmětem přezkumu v rámci žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, protože procesní
stránka věci je neoddělitelnou součástí zákonnosti rozhodnutí. Ochranu ve vztahu ke správnímu řízení jako
takovému platné právo nezabezpečuje možností úplně negovat vedení správního řízení žalobou na ochranu
před nezákonným zásahem. K tomu slouží možnost podat žalobu proti rozhodnutí, v jehož vydání zpravidla
vedení správního řízení vyústí, příp. i cesta náhrad podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Úplně zamezit vedení správního řízení
však nelze.
Přezkoumání zákonnosti vedení správního řízení v rámci řízení o och raně před nezákonným zásahem
by bylo přezkumem předčasným a odporujícím systematice soudního řádu správního. Test, popsaný v rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005 - 65, je i ve vztahu k jednotlivým úkonům
v rámci správního řízení třeba vnímat v kontextu podpůrného charakteru žaloby podle §82 s. ř. s. k žalobě podle
§65 s. ř. s. Jistě nelze vyloučit, že by konkrétní úkon správního orgánu v rámci správního řízení mohl být
nezákonným zásahem, ochrana proti němu podle §82 s. ř. s. ovšem bude přípustná pouze tehdy, nebylo-li
by možné domáhat se ochrany nebo nápravy jinými prostředky (srov. č. 720/2005 Sb. NSS).“
Zároveň je nutno připomenout i usnesení rozšířeného senátu dne 16. 12. 2008, č. j.
8 Aps 6/2007 - 247, publikované pod č. 1773/2009 Sb. NSS, které citovanému rozsudku
předcházelo a v němž rozšířený senát vyjádřil následující právní názor:„Posouzení, zda úkon
správního orgánu může být pojmově nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením ve smyslu §82 s. ř. s.,
je otázkou důvodnosti žaloby (součástí rozhodnutí ve věci samé), nikoli otázkou existence podmínek řízení
dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.“
Důvodnost námitek stěžovatele v posuzované věci spatřuje Nejvyšší správní soud v tom,
že si krajský soud neučinil jasno, co je předmětem řízení o žalobě stěžovatele proti tvrzenému
nezákonnému zásahu ze strany žalovaného. Petitem žaloby se stěžovatel domáhal toho, aby bylo
žalovanému uloženo zastavit správní řízení vedené se stěžovatelem pod č. j. S 18/01, nicméně
z obsahu samotné žaloby vyplývá, že stěžovatel namítal, že se cítil omezen již jednotlivými úkony,
jež vůči němu žalovaný v rámci tohoto správního řízení činil. Z právní úpravy účinné v době, kdy
krajský soud vydal napadené usnesení, vyplývá, že žalovaný byl skutečně oprávněn činit vůči
stěžovateli úkony donucující povahy, jež by svou podstatou mohly být nezákonným zásahem vůči
stěžovateli, pokud by nebyly prováděny v souladu se zákonem. Žalovaný byl dle §21 odst. 5 a 6
zákona o ochraně hospodářské soutěže, ve znění účinném do 31. 8. 2009, oprávněn provádět
šetření v obchodních nebo jiných než obchodních prostorách stěžovatele a vyžadovat od něj
v souladu s §21 odst. 7 toho zákona úplné, správné a pravdivé podklady a informace. V případě,
že by stěžovatel neposkytl žalovanému potřebnou součinnost, případně neposkytl požadované
podklady a informace, byl žalovaný oprávněn vynucovat splnění těchto povinností ze strany
stěžovatele též uložením pořádkové pokuty podle §22 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské
soutěže. Obdobná oprávnění dává žalovanému také §21 a násl. zákona o ochraně hospodářské
soutěže, ve znění novelizace provedené zákonem č. 155/2009 Sb., účinným od 1. 9. 2009.
V posuzované věci byl stěžovatel vyzván dle §21 odst. 7 zákona o ochraně hospodářské
soutěže přípisem žalovaného ze dne 11. 12. 2007, č. j. S 18/01-23296/2007/830 a ze dne 14. 2. 2008, č. j. S 18/01-03856/2007/830, aby poskytl žalovanému určité podklady a informace.
Je tedy nutno konstatovat, že uložením těchto p ovinností pojmově mohlo dojít
k nezákonnému zásahu vůči stěžovateli ve smyslu §82 s. ř. s. , pokud by k těmto výzvám došlo
v rámci řízení, které by žalovaný nebyl oprávněn vést.
Naopak za nezákonný zásah žalovaného nelze považovat pouhý výkon procesních
oprávnění stěžovatele, resp. takové úkony žalovaného, který výkon procesních práv stěžovatele
pouze umožňují. Svých práv v řízení účastník může a nemusí využít, proto nemohou být
nezákonným zásahem takové procesní úkony správního orgánu, které umožňují uplatnění
procesních práv účastníka řízení a které zároveň nemají donucující povahu. Nelze proto
stěžovateli přisvědčit, pokud tvrdil, že zásahem vůči němu bylo také vyrozumění o možnosti
vyjádřit se k podkladům rozhodnutí ze dne 7. 11. 2008, neboť tímto úkonem nebyl nucen něco
konat, nějaké činnosti se zdržet nebo nějaké jednání strpět, byl pouze poučen o svém procesním
právu nahlédnout do podkladů rozhodnutí a vyjádřit se k nim.
Krajský soud zaujal v napadeném usnesení právní názor, dle něhož se stěžovatel
v souzeném případě může domáhat ochrany či nápravy jinými právními prostředky, než je žaloba
na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu podle §82 a násl. s. ř. s., a to konkrétně
podáním rozkladu proti konečnému rozhodnutí žalovaného a následně případně žalobou podle
§65 a násl. s. ř. s. Nicméně pokud by předmětem řízení měla být ochrana s těžovatele před těmi
úkony žalovaného v rámci správního řízení, jež, jak bylo výše uvedeno, pojmově mohly být
nezákonnými zásahy vůči stěžovateli a stěžovatel to též tvrdil, nebylo by možno žalobu
odmítnout, neboť případný rozklad proti konečnému rozhodnutí žalovaného ve věci samé ani
žaloba proti rozhodnutí předsedy žalovaného o rozkladu by nemohly stěžovateli poskytnout
účinnou ochranu proti zásahu do jeho svobodné sféry, k níž dochází v souvislosti se zmíněnými
donucujícími úkony žalovaného. Případným rozkladem a následně žalobou podle §65 a násl.
s. ř. s. by se totiž stěžovatel mohl domoci, jak již bylo vysvětleno, pouze přezkumu zákonnosti
rozhodnutí o věci samé.
Za situace, kdy z obsahu samotné žaloby vyplývalo, že se stěžovatel domáhal ochrany
nejen proti samotnému vedení správního řízení, ale i proti jednotlivým úkonům žalovaného
činěným v rámci správního řízení, nicméně petitem žaloby se domáhal pouze zastavení správního
řízení vedeného žalovaným, měl krajský soud povinnost vyzvat stěžovatele k odstranění tohoto
rozporu mezi obsahem žaloby a jejím petitem. Pokud tak neučinil, zatížil řízení vadou, jež mohla
mít zásadní vliv na zákonnost napadeného usnesení o odmítnutí žaloby, neboť po případném
odstranění tohoto rozporu tím, že by byl upřesněn žalobní petit ve vztahu ke konkrétním
úkonům žalovaného, by žaloba stěžovatele mohla být projednána meritorně.
Nejvyšší správní soud tedy z výše uvedených důvodů shledal kasační stížnost důvodnou
a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V něm bude krajský soud v souladu s §110 odst. 3 s. ř. s. vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu vysloveným v tomto rozsudku.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 29. ledna 2010
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu