ECLI:CZ:NSS:2011:5.AS.10.2011:111
sp. zn. 5 As 10/2011 - 111
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy Ph.D. v právní věci
žalobce: J. K., zastoupeného Mgr. Danielem Tetzelim, advokátem se sídlem Vápencova 569/13,
Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem Nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12,
Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
3. 9. 2010, č. j. 2 A 15/2010 – 77,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2010, č. j. 2 A 15/2010 – 77
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravních přestupků ze dne 29. 4. 2008,
č. j. MHMP257569/2008/HOF, byl žalobce uznán vinným z přestupku proti bezpečnosti
a plynulosti silničního provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení §22 odst. 1 písm.
f) bod 4 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též
„přestupkový zákon“), neboť dne 18. 10. 2007 ve 4:59 hod. řídil osobní motorové vozidlo
tovární značky Suzuki Swift registrační značky X v Praze 5 v tunelu Mrázovka ve směru jízdy na
Strahov, kde nejvyšší dovolená rychlost je upravena svislou dopravní značkou B20a na 70 km/h
rychlostí 83,5 km/h. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši + 3 km/h, tedy o
10,5 km/h. vyšší rychlostí, než bylo v měřeném úseku komunikace dovoleno. Za výše uvedené
jednání žalobci byla uložena pokuta ve výši 1500 Kč a dále povinnost uhradit paušální částku
nákladů řízení ve výši 1000 Kč.
Proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy podal žalobce odvolání, které žalovaný správní
orgán zamítl. Žalobce se poté domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného u Městského soudu
v Praze (dále jen „městský soud“), přičemž nepopíral, že jako řidič motorového vozidla překročil
nejvyšší povolenou rychlost, namítal však, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno, neboť
splňovalo veškeré znaky jednání v krajní nouzi.
Městský soud žalobu směřující na zrušení rozhodnutí žalovaného nejprve rozsudkem
ze dne 24. 7. 2009, č. j. 2 Ca 21/2008-29 zamítl, neboť v rozhodnutí žalovaného neshledal
žádnou nezákonnost. V odůvodnění rozhodnutí městský soud uvedl, že bezpečnostní agentura
není uvedena v §18 odst. 9 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (dále též „zákon o silničním provozu“) jakožto organizace, jejíž
řidiči nemusí dbát ustanovení o nejvyšší povolené rychlosti dle §18 odst. 4 zákona o silničním
provozu. Nejedná se taktéž o vozidlo s právem přednostní jízdy dle §41 odst. 2 zákona
o silničním provozu, na které se dle odst. 1 téhož ustanovení nevztahovalo omezení rychlosti dle
§18 odst. 2, 3, 4 a 8 zákona o silničním provozu. Protože řidič soukromé bezpečnostní agentury,
byť jel k ohlášenému případu, není řidičem vozidla, pro které by neplatilo omezení rychlosti jízdy
dle §18 odst. 9 zákona o silničním provozu, popř. §41 odst. 1 téhož zákona, nemůže
se v případě překročení nejvyšší povolené rychlosti jednat o krajní nouzi ve smyslu §2 odst. 2
přestupkového zákona. Jedná se totiž o činnost bezpečnostní agentury, kdy osoba dopouštějící
se přestupku přiměřeným způsobem neodvrací na ni směřující přímo hrozící útok na zájem
chráněný zákonem. Krajní nouzi je možno použít pouze v případě, pokud osoba, která by jinak
byla pachatelem přestupku, se ze spáchání přestupku vyviní, pokud odvrací útok směřující vůči
ní. Dle městského soudu tak §2 odst. 2 přestupkového zákona nelze aplikovat na případ řidičů
bezpečnostních agentur, které na základě smluvního vztahu ochraňují majetek smluvního
partnera.
Žalobce napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodu nesprávného
posouzení právní otázky v předcházejícím řízení. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne
25. 3. 2010, č. j. 5 As 72/2009 - 50 zrušil rozsudek městského soudu č. j. 2 Ca 21/2008 - 29 pro
nesprávné posouzení právní otázky, neboť shledal důvodnou kasační argumentaci žalobce,
že podmínkou pro aplikaci institutu krajní nouze není směřování přímo hrozícího útoku
na osobu dopouštějící se přestupku. Účelem krajní nouze je poskytnout nejen možnost k ochraně
zájmů vlastních, ale i zájmů jiných osob, či zájmů státu, a k činu v krajní nouzi je oprávněn i ten,
jehož zájmy nejsou v konkrétním případě ohroženy.
V dalším řízení městský soud nyní napadeným rozsudkem rozhodnutí žalovaného zrušil,
když v jednání žalobce shledal odvracení nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem,
tj. nebezpečí porušení střeženého objektu. Jednání žalobce podle městského soudu splnilo
i podmínku subsidiarity, tj. že následek možného narušení objektu je závažnější než jednání
žalobce, který pouze porušil v místě měření nejvyšší povolenou rychlost o 10,5 km/h. Splnění
podmínky proporcionality v jednání žalobce městský soud shledal v tom, že nebezpečí možnosti
narušení objektu hlášeného automaticky elektronickým zabezpečovacím systémem na Pult
centrální ochrany bezpečností agentury nebylo možno odvrátit jiným způsobem. Zjištění, zda
došlo ke skutečnému narušení hlídaného objektu, bylo možné pouze vysláním zásahového
vozidla, neboť případný zásah jak Policií ČR, tak městskou policií, by byl možný jen v případě,
kdyby skutečně došlo k porušení střeženého objektu, nikoli v případě, kdy je pouze hlášen
poplach na Pult centrální ochrany automaticky elektronickým zabezpečovacím systémem
a z poplachu není možné předem zjistit, zda k narušení objektu skutečně došlo.
Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) včasnou kasační
stížnost, a to z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
městským soudem v předcházejícím řízení ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud nesprávně zaměnil obsah pojmů
subsidiarita a proporcionalita užívaných k vymezení podmínek pro uplatnění institutu krajní
nouze. Městský soud podmínku subsidiarity považuje za naplněnou tím, že následek hrozící
zájmu chráněnému zákonem při možném narušení hlídaného objektu je závažnější než pouhé
porušení pravidel silničního provozu překročením nejvyšší dovolené rychlosti o 10,5 km/h.
Podmínku proporcionality městský soud považuje za naplněnou tím, že za dané situace
(smluvních podmínek a podmínek pro možný zásah Policie ČR nebo městské policie) nebylo
možné odvrátit riziko hrozící zájmu chráněnému zákonem jinak, než zjištěním, zda k narušení
hlídaného objektu skutečně došlo, a to prostřednictvím vyslaného zásahového vozidla
bezpečnostní agentury. Pojetí městského soudu podle stěžovatele odporuje významu, který
oběma pojmům přikládá právní teorie (např. Vladimír Solnař, Jaroslav Fenyk, Dagmar Císařová,
Základy trestní odpovědnosti, Nakladatelství Orac, 2003, 2004) i ustálená rozhodovací praxe
nejen ve správním soudnictví.
Podmínka subsidiarity je vyjádřená v §2 odst. 2 písm. b) přestupkového zákona slovy
„a toto nebezpečí nebylo možno v dané situaci odvrátit jinak“. V rámci podmínky subsidiarity
je tedy třeba posoudit, zda v dané situaci bylo možno odvrátit nebezpečí přímo hrozící zájmu
chráněnému zákonem jinak. Aby mohlo být zvažováno, zda mohlo být nebezpečí odvráceno
jinak, musí se jednat o nebezpečí reálně hrozící, nikoli nebezpečí potenciální. V průběhu celého
správního i soudního řízení nejenže nebylo prokázáno, ale ani tvrzeno, že jednání žalobce
skutečně směřovalo k odvracení reálného nebezpečí. Teprve pokud by bylo zjištěno reálné
nebezpečí, bylo by nutno v rámci posuzování naplnění podmínky subsidiarity zkoumat, zda bylo
možné nebezpečí odvrátit jinak. Podmínka subsidiarity tak podle stěžovatele nemohla být
v posuzované věci naplněna.
Posuzování naplnění podmínky proporcionality vyjádřené v §2 odst. 2 písm. b)
přestupkového zákona slovy „jestliže tímto jednáním nebyl způsoben zřejmě stejně závažný
následek než ten, který hrozil“, je podle stěžovatele taktéž podmíněno existencí reálného, přímo
hrozícího nebezpečí, s nímž by mohlo být posuzované jednání a jím vyvolané nebezpečí
poměřováno. Podmínku proporcionality nepovažuje stěžovatel za naplněnou z důvodu, že v dané
věci neexistovalo reálné, přímo hrozící nebezpečí zájmu chráněnému zákonem a jednáním
žalobce došlo k ohrožení zákonem chráněného zájmu, spočívajícího jednak v obecném zájmu
na dodržování pravidel silničního provozu a jednak v zájmu na zajištění bezpečnosti všech
účastníků provozu, kteří se v danou dobu na trase, kterou žalobce projížděl, vyskytovali.
Stěžovatel v kasační stížnosti rozsudku městského soudu vytýká také rozpor s právním
názorem vyjádřeným Nejvyšším správním soudem v předchozím rozsudku v téže věci (č. j.
5 As 72/2009 - 52). Nejvyšší správní soud za správný nepovažoval názor žalobce, že krajní nouzí
je překročení rychlosti řidičem bezpečnostní agentury při odvracení nebezpečí pro život a zdraví
ohlašovatele případu, pokud má bezpečnostní agentura hlášený případ napadení majetku či osob.
Městský soud v nyní napadeném rozsudku dospěl k závěru, že jednání řidiče vozidla
bezpečnostní agentury, který při výjezdu na základě ohlášení možného napadení hlídaného
objektu překročí nejvyšší dovolenou rychlost, je jednáním v krajní nouzi. Stěžovatel uvedené
závěry považuje za rozporné.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce považuje napadený rozsudek za formálně i věcně správný. Ve vyjádření
ke kasační stížnosti proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
K namítanému rozporu napadeného rozsudku s právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem v rozsudku č. j. 5 As 72/2009 - 50 žalobce uvedl, že stěžovatel ve své
argumentaci opomněl závěr Nejvyššího správního soudu, že otázka, zda na jednání osoby
dopouštějící se přestupku překročením nejvyšší povolené rychlosti při výjezdu řidiče
bezpečnostní agentury k hlášenému případu napadení majetku či osob, dopadá ustanovení §2
odst. 2 zákona o přestupcích, nemůže být zodpovězena obecně, ale v každém jednotlivém
případě musí být zjištěny konkrétní skutkové okolnosti a ty pak posouzeny, zda splňují zákonem
stanovené podmínky pro jednání v krajní nouzi. Podle žalobce se městský soud tímto právním
názorem řídil, v tomto smyslu doplnil dokazování a na jeho základě dospěl k závěru,
že v posuzovaném případě byly podmínky stanovené zákonem o přestupcích nutné pro aplikaci
institutu krajní nouze splněny.
Ke skutkovému stavu Nejvyšší správní soud ze správního a soudního spisu zjistil, že dne
8. 4. 2008 bylo se žalobcem zahájeno správní řízení o přestupku ze dne 18. 10. 2007. Jednání
ve věci bylo nařízeno na den 24. 4. 2008. Při jednání žalobce podal písemné vysvětlení, kde
je překročení nejvyšší povolené rychlosti zdůvodněno tím, že jako řidič zásahového vozidla jel
k nahlášenému případu narušení jím střeženého objektu. Žalobce tak nepopíral, že jako řidič
motorového vozidla překročil nejvyšší povolenou rychlost, žádal však, aby jeho jednání bylo
posouzeno jako jednání v krajní nouzi. Žalobce při jednání předložil také výpis z archivu
bezpečnostní agentury SCSA Security s.r.o. ze dne 18. 10. 2007, z něhož vyplývá, že na Pult
centrální ochrany došla dne 18. 10. 2007 ve 4.46 hod zpráva o narušení střeženého objektu.
Ve vyjádření bezpečnostní agentury ze dne 7. 6. 2010 je uvedeno, že dne 18. 10. 2007
ve 4.46 hod došla na Pult centrální ochrany bezpečnostní agentury, u které je žalobce zaměstnán
jako pracovník zásahové jednotky, poplachová zpráva z Elektronického zabezpečovacího
systému Střední průmyslové školy dopravní, a.s. o narušení tohoto objektu. Na základě přijetí
signálu byl žalobce pověřen operátorem bezpečnostní agentury k výjezdu k objektu. Poplachové
zprávy z objektů připojených na Pult centrální ochrany jsou zasílány elektronickým
zabezpečovacím systémem automaticky na základě vyhodnocení signálu jednotlivých čidel (otřes,
pohyb, tříštění skla, požár, apod.). Elektronický systém je zasílá na Pult centrální ochrany, kde
jsou přijaty operátorem reagujícím vysláním zásahové jednotky k objektu. Operátor po zjištění
stavu na místě vyrozumívá majitele objektu a v odůvodněných případech též Policii ČR, havarijní
služby apod. Skutečnost, že v daném případě s ohledem na okolnosti nebyla na místo volána
Policie ČR, ani městská policie, byla žalobci známa.
Žalobce ve svém vyjádření ze dne 15. 6. 2010 v reakci na stanovisko žalovaného uvedl,
že zkušenosti bezpečnostní agentury s Policií ČR jsou takové, že v případě poplachu
na střeženém objektu Policie ČR odmítá jet na místo poplachu s odůvodněním, že samotný
poplach k zásahu policie nestačí.
Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody podané kasační stížnosti (ustanovení
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele je důvodná.
Nejprve se zdejší soud zabýval kasační námitkou rozpornosti právního závěru městského
soudu s právním názorem vyjádřeným Nejvyšším správním soudem v předcházejícím řízení
v téže věci v rozsudku č. j. 5 As 72/2009 - 50 ze dne 25. 3. 2010.
Nejvyšší správní soud nepovažoval za správný názor žalobce, že jednáním v krajní nouzi
je překročení rychlosti řidičem bezpečnostní agentury při odvracení nebezpečí pro život a zdraví
ohlašovatele případu, pokud má bezpečnostní agentura hlášený případ napadení majetku či osob.
Městský soud v nyní napadeném rozsudku dospěl k závěru, že jednání řidiče vozidla
bezpečnostní agentury, který při výjezdu na základě ohlášení možného napadení hlídaného
objektu překročí nejvyšší dovolenou rychlost, je jednáním v krajní nouzi.
Nejvyšší správní soud názor žalobce nepovažoval za správný, protože otázka, zda
na jednání řidiče bezpečnostní agentury dopouštějícího se přestupku překročením nejvyšší
povolené rychlosti při výjezdu k hlášenému případu napadení majetku či osob, dopadá
ustanovení §2 odst. 2 zákona o přestupcích, nemůže být zodpovězena obecně, ale posuzovány
musí být v každém jednotlivém případě konkrétní skutkové okolnosti a kumulativní naplnění
podmínek pro aplikaci institutu krajní nouze, a to odvracení nebezpečí přímo (bezprostředně)
hrozícího zájmu chráněnému zákonem, subsidiarita a proporcionalita.
Městský soud v dalším řízení posuzoval konkrétní skutkové okolnosti daného případu,
zda jednání žalobce splňovalo zákonem stanovené podmínky pro jednání v krajní nouzi
s ohledem na princip subsidiarity a proporcionality ve smyslu §2 odst. 2 písm. b) přestupkového
zákona a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě podmínky stanovené zákonem
o přestupcích nutné pro aplikaci institutu krajní nouze byly splněny.
Námitka rozpornosti právních závěrů tak nebyla shledána důvodnou. Oprávněnou však
byla shledána námitka stěžovatele, že městský soud zaměnil obsah pojmů užívaných k vymezení
podmínek pro jednání v krajní nouzi, když princip subsidiarity vyžaduje, aby nebezpečí nebylo
možno za daných okolností odvrátit jinak a princip proporcionality porovnává následek
způsobený odvracením nebezpečí s následkem, který hrozil.
Důvodnou Nejvyšší správní soud shledal i kasační námitku nesprávného posouzení
právní otázky městským soudem v předcházejícím řízení, zda jednání žalobce splňovalo
podmínky stanovené zákonem o přestupcích nutné pro aplikaci institutu krajní nouze.
Stěžovatel nenaplnění podmínky subsidiarity i proporcionality v jednání žalobce spatřuje
v tom, že v dané věci neexistovalo reálné, přímo hrozící nebezpečí zájmu chráněnému zákonem.
Aby se správní orgán vůbec mohl zabývat otázkou subsidiarity, muselo by být prokázáno,
že jednání žalobce skutečně směřovalo k odvracení nebezpečí reálně hrozícího, nikoliv
potencionálního. Odvracení reálně hrozícího nebezpečí žalobce v průběhu celého správního ani
soudního řízení nejen neprokázal, ale ani netvrdil. Oprávněnost překročení nejvyšší dovolené
rychlosti žalobce odůvodňuje pouze tím, že Pult centrální ochrany bezpečnostní agentury obdržel
signál o možném narušení hlídaného objektu, který nebylo možno prověřit jinak, než
bezprostředním výjezdem zásahového vozidla řízeného žalobcem. V daném případě byla
spolehlivost zjištění skutečného nebezpečí snížena možností planého poplachu (možnost
vyvolání aktivace čidla pohybu či otřesu např. pohybem zvířete či poryvem větru).
Stejně tak je podle stěžovatele i posuzování splnění podmínky proporcionality podmíněno
existencí reálného, přímo hrozícího nebezpečí, s nímž by mohlo být posuzované jednání a jím
vyvolané nebezpečí poměřováno.
Nejvyšší správní soud ke sporné právní otázce, zda byly v posuzovaném případě splněny
podmínky stanovené zákonem o přestupcích nutné pro aplikaci institutu krajní nouze, uvádí
následující:
Podle ustanovení §2 odst. 2 přestupkového zákona, není přestupkem jednání, jímž někdo
odvrací
a) přiměřeným způsobem přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem
nebo
b) nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem, jestliže tímto jednáním nebyl
způsoben zřejmě stejně závažný následek než ten, který hrozil, a toto nebezpečí nebylo
možno v dané situaci odvrátit jinak.
Přestupkem může být pouze protiprávní čin. Chybí-li znak protiprávnosti, nelze
odpovědnost za přestupek vyvozovat, protože se pak jedná o dovolené jednání, které, ačkoliv
se svými znaky podobá přestupku, nenaplňuje skutkovou podstatu přestupku a není ani
nebezpečné pro společnost. Přestupkem proto nemůže být jednání, které formálně přestupku
odpovídá, ale není dána jeho protiprávnost. Okolností vylučující protiprávnost je mj. nutná
obrana [§2 odst. 2 písm. a) zákona o přestupcích] a krajní nouze [§2 odst. 2 písm. b) zákona
o přestupcích] (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2008, č. j. 1 As 1/2008-
172).
Krajní nouze je stav nebezpečí pro dva zákonem chráněné zájmy, kdy je možné chránit
jeden z těchto zájmů jen tím, že se poruší nebo ohrozí zájem druhý. Střetnutí zájmů spočívá
v tom, že jednomu zájmu hrozí porucha, která může být odvrácena pouze poruchou druhého
zájmu.
Podmínky krajní nouze jsou vázány přísnými omezeními. Smyslem krajní nouze
je ochrana významnějšího zájmu obětováním zájmu méně významného. Při kolizi rovnocenných
zájmů je třeba zdržet se jednání odvracejícího nebezpečí.
U krajní nouze lze rozlišit podmínky, při jejichž naplnění vzniká stav krajní nouze,
a podmínky jednání ve stavu krajní nouze. Podmínkami, při jejichž naplnění vzniká stav krajní
nouze, jsou reálnost a bezprostřednost hrozby nebezpečí. Podmínkami jednání ve stavu krajní
nouze jsou dodržení principu subsidiarity a proporcionality.
Nebezpečí musí zájmu chráněnému zákonem hrozit přímo, bezprostředně. Nebezpečí
hrozí přímo, je-li zde hrozba nebezpečí, které má bezprostředně nastat, tzn., že z okolností
případu je zřejmé, že nebezpečí bez prodlení a určitě bude následovat za hrozbou. Jedná
se o případy, kdy sled událostí spěje k poruše zájmu, nebo jsou splněny podmínky, aby porucha
nastala. Za jednání v krajní nouzi nelze považovat jednání předčasné, kdy nebezpečí zájmu
chráněnému zákonem ještě přímo nehrozí, nebo opožděné v době, kdy již nebezpečí pominulo.
Česká právní teorie není jednotná v názoru na nutnost hrozby reálného nebezpečí.
Nejvyšší správní soud se přiklonil k závěru, že pro vznik stavu krajní nouze je třeba skutečné,
reálné nebezpečí, které přímo hrozí nebo trvá v čase i prostoru, nikoliv jen v představě osoby,
která jej odvrací. Pokud nebezpečí není reálné, neexistuje ani ohrožení zákonem chráněných
zájmů, nejde o čin spáchaný při odvracení nebezpečí a nevzniká právo jednat v krajní nouzi.
Odstraňování domnělého nebezpečí, při němž dochází k porušování zájmů jiných osob,
je společensky nebezpečné a nežádoucí.
Domnělé nebezpečí, tj. nebezpečí, které existuje jen v představě osoby, tzv. putativní
krajní nouze, se posuzuje podle zásad o skutkovém omylu (pozitivní skutkový omyl
o okolnostech vylučujících protiprávnost).
Taktéž Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1490/2007 dospěl
k závěru, že „základním předpokladem pro posouzení určitého jednání podle §14 TrZ je ovšem okolnost, aby
nebezpečí, které přímo hrozilo zájmu chráněnému zákonem, bylo skutečné, a nikoli pouze domnělé, existující jen
v mylné představě jednajícího (srov. obdobně Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné – I.
Obecná část. 5., jubilejní, zcela přepracované vydání. Praha : ASPI, 2007, s.264 a 265).“
V rámci posuzování jednání žalobce je tak nutno rozlišit podmínky, při jejichž naplnění
vzniká stav krajní nouze a podmínky jednání ve stavu krajní nouze.
Městský soud v předcházejícím řízení pochybil, když ke svému závěru, že jednání žalobce
lze považovat za jednání v krajní nouzi, dospěl pouze s ohledem na posouzení podmínky
subsidiarity a proporcionality jednání v krajní nouzi, tedy podmínek pro jednání v krajní nouzi
a nezabýval se vůbec podmínkami, při jejichž naplnění vzniká stav krajní nouze a oprávnění
jednat v krajní nouzi. Nejdříve je však třeba se vypořádat s podmínkami, při jejichž naplnění stav
krajní nouze vzniká. Teprve v případě, že jsou naplněny podmínky pro vznik stavu krajní nouze
(reálnost a bezprostřednost hrozby nebezpečí), lze posuzovat, zda jednání v krajní nouzi
nevybočilo z mezí krajní nouze. K vybočení z mezí krajní nouze dochází tehdy, pokud podmínky
jednání v krajní nouzi nebyly splněny, tj. že nebezpečí bylo možno v dané situaci odvrátit jinak
(podmínka subsidiarity) nebo způsobený následek byl zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější
než ten, který hrozil (podmínka proporcionality).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud shledal kasační námitku nesprávného
posouzení právní otázky městským soudem v předcházejícím řízení důvodnou, proto rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení
je městský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku a v novém
rozhodnutí o věci rozhodne i o nákladech řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 a 3 s. ř. s.).
Na závěr Nejvyšší správní soud konstatuje, že v řízení o kasační stížnosti nevyhověl
návrhu žalobce, aby byl jako důkaz čten protokol o zákroku ze dne 19. 9. 2010, kdy byl
předmětný objekt napaden a zásahová skupina na místě zajistila dva pachatele a následně
skutečnost oznámila Policii ČR, neboť skutečnost, že byl předmětný objekt dne 19. 9. 2010
napaden, je v posuzované věci právně irelevantní.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. června 2011
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu