ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.1490.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 1490/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. ledna 2008 o dovolání, které podal obviněný Ing. K. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 5 To 225/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 226/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. K. P. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 3. 2007, sp. zn. 24 T 226/2006, uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 24. 3. 2006 kolem 17.45 hod. v P., na parkovišti před halou nádraží Č. d., a. s., po předchozí drobné dopravní nehodě a s ní souvisejícím slovním konfliktu kopl do levých předních dveří osobního automobilu tovární značky FORD Focus, které promáčkl. Popsaným jednáním obviněný způsobil majiteli předmětného vozidla S. B. škodu ve výši 5 753,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný Ing. K. P. odsouzen podle §257 odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 5 000, Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil mu soud prvního stupně podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 týdny. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto též o náhradě škody.
Citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 napadl obviněný Ing. K. P. odvoláním, o kterém rozhodl Městský soud v Praze tak, že ho usnesením ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 5 To 225/2007, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný Ing. K. P. prostřednictvím svého obhájce dne 28. 11. 2007 dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. řádu. Obviněný především nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů, přičemž na podporu své argumentace snáší námitky, v nichž uvádí vlastní verzi skutkového děje. Podle přesvědčení obviněného odvolací soud neprovedl ani jím navrhovaný důkaz spočívající ve vypracování znaleckého posudku, kterým by byl zjištěn též mechanismus poškození vozidla obviněného. Podle názoru obviněného jeho jednání bylo provedeno za podmínek krajní nouze podle §14 tr. zák., neboť v okamžiku destrukce obou vozidel byl obviněný přímo ohrožen na zdraví a životě. Dále je obviněný přesvědčen, že soudy činné nižších stupňů nesprávně posoudily výši způsobené škody, neboť při jejím určení vycházely toliko z ceny opravy ve značkovém servise.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu obviněný Ing. K. P. namítl, že v posuzované věci bylo zahájeno jeho trestní stíhání na základě předchozí stížnosti poškozeného podané proti usnesení policejního orgánu, kterým věc původně odložil. Obviněný však vyjadřuje své pochybnosti ohledně včasnosti zmíněné stížnosti, neboť není datována a neobsahuje ani otisk podacího razítka policejního orgánu.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který obviněný Ing. K. P. rovněž uplatnil ve svém dovolání, podle jeho názoru se odvolací soud zcela nevypořádal s námitkami obviněného uvedenými v odvolání, přičemž údajně opomněl především uvážit, že správní orgán ho označil za poškozeného, a nikoli za viníka dopravní nehody.
Závěrem svého dovolání obviněný Ing. K. P. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 5 To 225/2007, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 3. 2007, sp. zn. 24 T 226/2006, a aby ho v plném rozsahu zprostil obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného Ing. K. P. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. K. P. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný Ing. K. P. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. řádu.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že ten může být naplněn, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, tj. pokud bylo vedeno v rozporu s ustanoveními §11 odst. 1 písm. a) až j), odst. 4 a §11a tr. řádu, která obsahují uzavřený výčet důvodů, jejichž naplnění v konkrétní věci má vždy za následek, s výjimkou uvedenou v ustanovení §11 odst. 3 tr. řádu, nepřípustnost trestního stíhání a v konečném důsledku tedy buď nezahájení takového trestního stíhání (§159a odst. 2 tr. řádu), nebo jeho zastavení [§172 odst. 1 písm. d), §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2, §314c odst. 1 písm. a) tr. řádu].
Dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu jsou dány tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval těmi dovolacími námitkami obviněného Ing. K. P., které podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Existenci citovaného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že k zahájení jeho trestního stíhání došlo na podkladě stížnosti poškozeného S. B. podané proti usnesení policejního orgánu o odložení věci, které z podnětu této stížnosti zrušila státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, přičemž obviněný zpochybnil včasnost podání zmíněné stížnosti.
Podle názoru Nejvyššího soudu ovšem obviněný Ing. K. P. v rámci své dovolací argumentace neuvádí konkrétní skutečnosti, které by zakládaly některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených v §11 odst. 1 písm. a) až j), odst. 4 a §11a tr. řádu. Ani ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů či z jejich procesního postupu nevyplývá naplnění žádné z podmínek podle citovaných ustanovení. Obviněný totiž dovozuje nepřípustnost trestního stíhání toliko z okolnosti, že jeho věc byla původně usnesením policejního orgánu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. ORI-308/OŽP2-TČ-2006, odložena ve smyslu §159a odst. 1 tr. řádu, přičemž z podnětu stížnosti poškozeného S. B. státní zástupkyně zrušila toto usnesení a uložila policejnímu orgánu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Uvedený postup orgánů činných v trestním řízení pak vyústil ve vydání usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 15. 11. 2006, ČTS: ORI-2292/8OOK-7-2006, kterým byl obviněný Ing. K. P. obviněn z trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. V tomto postupu policejního orgánu a státní zástupkyně nelze podle názoru dovolacího soudu spatřovat žádné pochybení. Navíc usnesení o odložení věci učiněné podle §159a odst. 1 až 4 tr. řádu rozhodně nezakládá nepřípustnost trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. a) až e) tr. řádu, jak ve svém dovolání naznačuje obviněný. Překážku věci pravomocně rozhodnuté, která by zde jako jediný důvod nepřípustnosti trestního stíhání přicházela v úvahu, totiž nemůže založit žádné rozhodnutí policejního orgánu, ale jen některá výslovně uvedená rozhodnutí státního zástupce nebo soudu, a navíc by muselo jít o rozhodnutí vyjmenovaná v §11 odst. 1 písm. f), g) a h) tr. řádu. Do doby zahájení trestního stíhání obviněného Ing. K. P., k němuž došlo citovaným usnesením policejního orgánu, však nebylo učiněno žádné z takových rozhodnutí, která by zakládala překážku věci rozhodnuté, a tím i nepřípustnost trestního stíhání obviněného. Usnesení o odložení věci, jak již Nejvyšší soud zdůraznil, není rozhodnutím tohoto charakteru a netvoří překážku věci rozhodnuté (viz též výslovně ustanovení §159a odst. 4 věta druhá tr. řádu), a to ani tehdy, kdyby nebylo zrušeno vůbec nebo bylo-li by zrušeno jen z podnětu opožděně podané stížnosti poškozeného. Proto trestní stíhání vedené v posuzované věci proti obviněnému nebylo nepřípustné, takže jeho námitky v tomto směru jsou neopodstatněné.
Pokud jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který obviněný Ing. K. P. rovněž uplatnil ve svém dovolání, obviněný především nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů, přičemž podle obviněného se skutkový děj odehrál jinak, než jak byl zjištěn soudy obou stupňů. V této souvislosti jim obviněný rovněž vytýká, že neprovedly důkazy, které navrhoval. V další části svého dovolání pak obviněný s poukazem na citovaný dovolací důvod uvádí, že jeho jednání údajně naplnilo podmínky krajní nouze ve smyslu §14 tr. zák. Své výhrady obviněný zaměřil i proti závěrům soudů obou stupňů ohledně výše způsobené škody.
Podle názoru Nejvyššího soudu tedy obviněný Ing. K. P. shledává v části své dovolací argumentace existenci dovolacího důvodu v tom, že soudy nižších stupňů údajně dospěly k chybným skutkovým zjištěním, a to na základě neúplně provedeného dokazování a nesprávného hodnocení důkazů. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tak obviněný dovozuje ve zmíněném rozsahu nikoli z argumentace, která by mohla odůvodnit odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale domáhá se změny jeho právního posouzení především s poukazem na jiné (a pro obviněného příznivější) skutkové okolnosti, než jaké se staly podkladem pro rozhodnutí soudů obou stupňů, a na jiné závěry učiněné z důkazů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (resp. neúplné či odlišné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možno podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Ing. K. P., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedených směrech z námitek proti hodnocení provedených důkazů a z nedostatečného rozsahu dokazování, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného Ing. K. P. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho ve svém dovolání obviněný domáhá, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obviněný Ing. K. P. tedy zmíněnými dovolacími námitkami ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho skutkové námitky zaměřené proti výsledkům a rozsahu dokazování neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti hodnocení důkazů a rozsahu dokazování. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.
Nad rámec shora uvedené argumentace Nejvyšší soud k námitce obviněného Ing. K. P., jejímž prostřednictvím vytýká soudům nižších stupňů neprovedení některých jím navrhovaných důkazů, doplňuje následující. Při rozhodování v trestním řízení totiž závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V trestní věci obviněného Ing. K. P. soud prvního stupně usnesením zamítl jeho návrh na doplnění dokazování spočívající v provedení vyšetřovacího pokusu či rekonstrukce (tedy nikoli v provedení důkazu v podobě znaleckého posudku ke zjištění příčiny škody na vozidle obviněného) a z rozsudku soudu jednoznačně vyplynulo, že důkaz navrhovaný obviněným je nadbytečný pro řádné objasnění věci, když by se ani nepodařilo zcela přesně zaparkovat vozidla obviněného a poškozeného. Navíc, jak je zřejmé z č. l. 40 trestního spisu, obviněný vznesl zmíněný návrh na doplnění dokazování spočívající ve vypracování znaleckého posudku ke zjištění příčiny škody na jeho vozidle toliko v přípravném řízení, přičemž policejní orgán neshledal důvody k doplnění dokazování, což v záznamu ze dne 1. 12. 2006, ČTS: ORI-2292/8OOK-7-2006, také řádně odůvodnil (viz č. l. 98 trestního spisu).
V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného Ing. K. P., v níž namítá, že jeho jednání údajně naplnilo podmínky krajní nouze ve smyslu §14 tr. zák. a obviněný zpochybňuje i výši způsobené škody.
Nejvyšší soud především připomíná, že za škodu nikoli nepatrnou, kterou obviněný Ing. K. P. způsobil spácháním posuzovaného trestného činu, se ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. považuje škoda nejméně ve výši 5 000,- Kč. Při stanovení výše škody způsobené na věci je třeba vzít v úvahu kritéria obsažená v ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. Jak vyplývá z dosavadní judikatury (srov. rozhodnutí pod č. 39/2002 Sb. rozh. tr.), citované ustanovení je koncipováno tak, že vyjadřuje celkem tři kritéria pro stanovení výše škody na věci, k nimž náleží cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci a účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav. Vzájemný vztah těchto kritérií není takový, že by šlo o alternativy, z nichž by si orgány činné v trestním řízení mohly podle volného uvážení zvolit tu, kterou použijí. Mezi uvedenými kritérii je určitá hierarchie, která vyjadřuje, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou hledisek, to znamená hledisko účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav. Posledně uvedená hlediska je přitom třeba považovat za subsidiární ve vztahu k hledisku vycházejícímu z ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává.
Z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav se tak vychází tehdy, pokud škodu na poškozené věci nelze zjistit podle první alternativy (tj. nelze určit cenu, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává), když navíc jde zpravidla o věci, které nemají tržní hodnotu (např. importované suroviny). Jak je přitom patrné z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho str. 4), soud při stanovení výše škody způsobené obviněným Ing. K. P. vycházel ze znaleckého posudku znalce z oboru ekonomika, odvětví oceňování motorových vozidel, který dospěl ke znaleckému závěru (viz č. l. 12 trestního spisu), podle něhož výše způsobené škody, pokud by nemuselo dojít k výměně celku poškozené části karoserie, dosahuje částky (včetně nákladů na servisní práce) ve výši 7 500,- Kč. Naproti tomu znalec připustil, že celková výše nákladů na opravu poškozeného vozidla by dosáhla částky nižší, tj. ve výši 5 753,- Kč (viz č. l. 17 trestního spisu) za předpokladu, kdyby bylo třeba provádět pouze nezbytné úkony směřující k opravě poškozeného vozidla.
Podle názoru Nejvyššího soudu tedy soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud, určil výši škody správně, pokud použil kritérium, které spočívá v účelně vynaložených nákladech na uvedení věci v předešlý stav. Jak totiž rovněž vyplývá z dosavadní judikatury, rozhodujícím hlediskem, podle kterého ze tří kritérií obsažených v ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. bude stanovena výše škody způsobené trestným činem v případě poškození věci, je skutečnost, zda lze zjistit cenu, za kterou se věc, jež byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Posouzení této skutečnosti je závislé na konkrétním druhu a charakteru poškozené věci (případně její části) a na tom, zda existují takové překážky, které výrazně znesnadňují použití uvedeného kritéria nebo vzhledem k nimž není účelné, hospodárné ani výstižné stanovit škodu porovnáním ceny věci před poškozením a po něm. Stanovení výše škody podle účelně vynaložených nákladů na uvedení poškozené věci do stavu před jejím poškozením tedy přichází v úvahu zejména tehdy, pokud je z okolností zřejmé, že výše způsobené škody je ve značném nepoměru k celkové ceně poškozené věci nebo jde o poškození části většího funkčního celku, které se neprojeví na jeho prodejní ceně (např. drobné poškození karoserie motorového vozidla, rozbití jeho oken či světlometů, poškození vstupních dveří domu, rozbití jeho oken apod.). Při tomto způsobu stanovení výše škody je třeba od nákladů vynaložených na opravu poškozené věci odečíst částku odpovídající zhodnocení věci oproti jejímu stavu před poškozením (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 45/2006 Sb. rozh. tr.).
S ohledem na uvedenou argumentaci proto Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že obviněný Ing. K. P. způsobil na cizím majetku škodu ve výši 5 753,- Kč, jak na podkladě znaleckého posudku konstatoval soud prvního stupně, který své závěry náležitě promítl do tzv. skutkové věty ve výroku o vině a blíže rozvedl v odůvodnění svého rozsudku. Výše škody byla navíc stanovena v souladu se závěry vyplývajícími z citované judikatury, od které není důvodu se odchylovat ani v posuzované věci. Nebylo tudíž možné akceptovat námitku obviněného, pokud považoval za nutné, aby se při stanovení výše škody vycházelo z průměrné ceny opravy věci ve značkových a neznačkových servisech motorových vozidel. Nejvyšší soud tak považuje zmíněnou námitku obviněného za neopodstatněnou.
Pokud jde o tvrzení obviněného Ing. K. P., jímž se s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu domáhal, aby jeho jednání bylo posouzeno jako jednání v krajní nouzi, nemohl ho Nejvyšší soud akceptovat. V obecné rovině je třeba především zdůraznit, že za krajní nouzi se ve smyslu §14 tr. zák. považuje takový čin, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému tímto zákonem. Nejde však o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo je-li způsobený následek zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. Základním předpokladem pro posouzení určitého jednání podle §14 tr. zák. je ovšem okolnost, aby nebezpečí, které přímo hrozilo zájmu chráněnému zákonem, bylo skutečné, a nikoli pouze domnělé, existující jen v mylné představě jednajícího (srov. obdobně Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné – I. Obecná část. 5., jubilejní, zcela přepracované vydání. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 264 a 265).
Jak je zřejmé z učiněných skutkových zjištění, obviněný Ing. K. P. po předchozí drobné dopravní nehodě a s ní souvisejícím slovním konfliktu kopl do levých předních dveří osobního automobilu tovární značky FORD Focus, které promáčkl. Popsaným jednáním obviněný způsobil vlastníkovi tohoto vozidla S. B. škodu ve výši 5 753,- Kč. Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný zaměřil svůj útok proti majetku poškozeného (tj. proti jeho motorovému vozidlu) v době, kdy obviněnému přímo nehrozilo žádné nebezpečí, jež by zakládalo stav krajní nouze. Naopak obviněný jednal v afektu, přičemž tímto způsobem reagoval na předcházející jednání poškozeného. Ostatně soudy nižších stupňů neučinily žádné skutkové zjištění, které by odůvodňovalo existenci stavu krajní nouze, takže obviněný se zde v podstatě domáhá odlišného skutkového zjištění, což – jak již bylo shora podrobně vyloženo – nemůže založit existenci hmotněprávního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud proto považuje uvedenou námitku obviněného za nedůvodnou.
Obviněný Ing. K. P. dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který může být naplněn ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného Ing. K. P. však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech procesních podmínek odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy, je dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Podle názoru obviněného Ing. K. P. se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkou, že správní orgán ho označil za poškozeného. Taková námitka ovšem nemůže naplnit uplatněný dovolací důvod ani žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b tr. řádu. K případné existenci jiných dovolacích důvodů [podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu] se pak Nejvyšší soud vyjádřil již výše a neshledal důvodným tvrzení obviněného o jejich naplnění. Proto není dán ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě.
Pouze nad rámec Nejvyšší soud k poslední námitce obviněného poznamenává následující. Jak vyplývá z č. l. 155 trestního spisu, Magistrát hlavního města Prahy, odbor dopravně-správních agend, vyrozuměl obviněného Ing. K. P. jako poškozeného ve věci dopravní nehody, k níž došlo dne 24. 3. 2006 v P., o tom, že správní orgán nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájit řízení o přestupku vůči konkrétní osobě. Z tohoto důvodu proto věc odložil podle §66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Jak je tedy z výše uvedeného zřejmé, správní orgán sice zjišťoval skutečnosti, které se zjevně vztahovaly k předmětné dopravní nehodě, nikoli však takové, jež byly podstatou nyní posuzované trestní věci, tj. otázku poškození cizí věci a odpovědnosti konkrétní osoby za takové jednání. Proto zmíněné vyrozumění poškozeného nijak nezpochybňuje trestní odpovědnost obviněného za trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., pro který byl stíhán a odsouzen.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Ing. K. P. podal dovolání s poukazem na skutečnosti, jimiž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. ledna 2008
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y