ECLI:CZ:NSS:2015:5.AS.103.2015:19
sp. zn. 5 As 103/2015 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobkyně: nezl. Z. D.,
proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2015,
č. j. 10 A 206/2014 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“)
domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen
„městský soud“). Předmětným usnesením městský soud nepřiznal stěžovatelce
osvobození od soudních poplatků v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
22. 10. 2014, č. j. S-MHMP 1358551/2014/1 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“). Rozhodnutím
žalovaného bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí ředitelky Základní školy
a Mateřské školy Fryčovická o nepřijetí stěžovatelky k předškolnímu vzdělávání.
Žádost o osvobození od soudních poplatků odůvodnila stěžovatelka tím, že jako nezletilá
nemá žádné příjmy ani majetek, z něhož by mohla soudní poplatky hradit. Městský soud ohledně
sporné otázky v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že stěžovatelka prokázala, že její
osobní majetkové poměry zakládají podmínky pro osvobození od soudního poplatku, neboť
již z důvodu svého věku (nar. 2012) nevlastní žádný majetek, avšak podle názoru městského
soudu je třeba zohlednit také vyživovací povinnost rodičů k dítěti. Proto je nutné při posuzování
majetkových poměrů stěžovatelky ve smyslu §36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přihlédnout také k majetkovým
poměrům rodičů nezletilé stěžovatelky. Dále městský soud uvedl, že pokud zákonný zástupce
stěžovatelky akcentuje (ne)ochotu rodičů se finančně podílet na výkonu práva stěžovatelky
domáhat se soudního přezkumu rozhodnutí o nepřijetí do mateřské školy, pomíjí, že vzhledem
k věku stěžovatelky je výkon práva domáhat se soudního přezkumu v dispozici jejího zákonného
zástupce. Podání žaloby zákonným zástupcem (otcem) stěžovatelky je projevem vůle tohoto
zástupce vykonat právo (povinnost) rodičovské odpovědnosti dle §875 a násl. zákona
č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen „o. z.“), se kterým je spojena povinnost zaplatit soudní
poplatek a tomu odpovídající vyživovací povinnost rodiče, který jako zákonný zástupce žalobu
za nezletilou stěžovatelku podal. Městský soud pak stěžovatelce osvobození od soudního
poplatku nepřiznal, neboť stěžovatelka neprokázala své majetkové poměry, které jsou určeny
majetkovými poměry rodičů (resp. jejího otce), když městský soud tvrzení stěžovatelky o příjmu
jejího otce za poslední zdaňovací období ve výši 23 627 Kč pro tři osoby společně se splácením
hypotečního úvěru nepovažoval za věrohodné, přičemž přes výzvu městského soudu tvrzení
o příjmech otce nebyla doplněna.
Stěžovatelka usnesení městského soudu napadla kasační stížností, a to z důvodu
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a dále z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající v jiné
vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
V kasační stížnosti stěžovatelka konkrétně nesouhlasí se závěrem městského soudu,
že nelze přehlédnout vyživovací povinnost rodičů k dítěti, proto je nutné při posuzování
majetkových poměrů nezletilé stěžovatelky přihlédnout také k majetkovým poměrům jejích
rodičů. Podle názoru stěžovatelky dle §36 odst. 3 s. ř. s. má pouze účastník povinnost doložit
nedostatek prostředků a vyživovací povinnost rodičů k dítěti nelze dle stěžovatelky účelově
rozšiřovat tak, že bude pokrývat každý výdaj, který je dítěti ku prospěchu, ač s ním například
rodič nesouhlasí. Stěžovatelka je tedy přesvědčena, že pouze její majetek a její příjmy jsou
rozhodné pro posouzení toho, zda disponuje dostatečnými prostředky k úhradě soudního
poplatku.
Nepřezkoumatelnost napadeného usnesení stěžovatelka spatřuje v závěru městského
soudu o nevěrohodnosti tvrzení stěžovatelky o výši ročního příjmu otce (23 627 Kč)
ze samostatně výdělečné činnosti. Stěžovatelka v uvedené souvislosti argumentuje, že městským
soudem zaslaný formulář „Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro
osvobození od soudních poplatků“ se dotazuje na průměrnou mzdu rodičů stěžovatelky
za předcházející kalendářní čtvrtletí a nezjišťuje plat, odměny či funkční požitky. Zástupce
stěžovatelky pravdivě vyplnil, že výše příjmů z jeho podnikatelské činnosti za poslední zdaňovací
období činila 23 627 Kč a jako osoba, která nepobírá mzdu, ale plat a odměnu za výkon funkce,
řádek dotazující se na výši čisté měsíční mzdy ponechal prázdný.
S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené
usnesení ve výroku změnil tak, že se stěžovatelce přiznává osvobození od soudních poplatků.
Žalovaný se ke kasační stížnosti stěžovatelky nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.).
Zdejší soud v nyní projednávané věci nepožadoval zaplacení soudního poplatku
ani zastoupení advokátem pro řízení o kasační stížnosti, neboť žádost o osvobození od soudních
poplatků svojí povahou není návrhem na zahájení řízení ve věci samé ani nepatří mezi jiné
zpoplatněné návrhy či úkony vyjmenované v zákoně o soudních poplatcích; jedná se jen
o procesní návrh podaný v probíhajícím řízení o žalobě, které je zpoplatněno a za něž má být
poplatek vybrán. „Řízení“ o této žádosti tak není spojeno s další poplatkovou povinností
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015,
č. j. 1 As 196/2014 – 19, dostupný na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s) a zkoumal při tom, zda
napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že ji stěžovatelka podala rovněž z důvodu podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy pro nepřezkoumatelnost napadeného usnesení. Nejvyšší
správní soud se proto nejdříve zabýval touto námitkou, neboť pokud by uznal její oprávněnost,
nemohl by se zabývat ostatními námitkami stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud při posuzování přezkoumatelnosti napadeného usnesení vychází
z ustálené judikatury Ústavního soudu [např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) či nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 94/97 (N 85/8 SbNU 287); rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná
na nalus.usoud. cz], dle kterých jedním z principů, které představují součást práva na řádný
a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, čl. 1 Ústavy ČR), jež vylučuje libovůli při rozhodování, je rovněž povinnost soudů svá
rozhodnutí řádně odůvodnit.
Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06, v němž Ústavní soud vyslovil: „Odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího
a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné
skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové
rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě
posouzena.“ Ostatně Ústavní soud také v nálezu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08,
konstatoval: „Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou
námitkou účastníka řízení nezabývaly [...]. Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces
garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.“
Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se již dříve zabýval také Nejvyšší
správní soud. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130,
v němž zdejší soud uvedl: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat,
o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů
[...], jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných
skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné.“ V rozsudku ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, pak Nejvyšší správní soud konstatoval: „Nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění
soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.
Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované,
případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení
provedeny.“ Nejvyšší správní soud dále v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, uvedl:
„Pokud z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav
pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“. V rozsudku ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 - 75, Nejvyšší správní soud judikoval: „Rozhodnutí krajského soudu
je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, pokud z něho jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle
jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního
rozhodnutí.“
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné,
musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc
zásadních skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností.
Uvedené musí nalézt odraz v odůvodnění soudního rozhodnutí. Je tomu tak proto,
že jen prostřednictvím odůvodnění tohoto rozhodnutí je možno dovodit, z jakého skutkového
stavu soud vyšel a jak o něm uvážil. Tyto náležitosti v projednávané věci usnesení městského
soudu splňuje.
Z napadeného usnesení je zřejmé podle jakých zákonných ustanovení městský soud
žádost stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků posuzoval, proč vycházel
i z majetkových a příjmových poměrů rodičů stěžovatelky, z jakých důvodů má argumentaci
stěžovatelky za mylnou, na základě jakých konkrétních skutečností dospěl k závěru
o nevěrohodnosti tvrzení stěžovatelky o příjmových a majetkových poměrech jejího otce
a z jakých důvodů stěžovatelce osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Odůvodnění
napadeného usnesení tedy obstojí z pohledu zákonnosti i ústavnosti.
Dále stěžovatelka namítala, že pro rozhodnutí o její žádosti jsou rozhodné výlučně její
příjmové a majetkové poměry.
Individuální osvobození od soudních poplatků je procesním institutem, jehož účelem
je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých sociálních poměrech, před nepřiměřeně
tvrdým dopadem zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních
poplatcích“), který by mu případně znemožnil přístup k soudní ochraně ve smyslu čl. 36 Listiny
základních práv a svobod.
Podle §36 odst. 3 s. ř. s. účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být
na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat
účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť
závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru,
že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne.
Pro částečné osvobození od soudních poplatků tak účastník musí jednak doložit, že nemá
dostatečné prostředky, jeho návrh nesmí být zjevně neúspěšný a současně účastník o osvobození
od soudních poplatků musí požádat. Soud je povinen v každém jednotlivém případě vážit
konkrétní specifické okolnosti žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuální poměry
žadatele (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2009, č. j. 8 As 20/2009 – 50,
dostupný na www.nssoud.cz). Z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2012,
č. j. 1 As 35/2012 – 32, pak plyne, že v případě žádosti o osvobození od soudních poplatků
ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s. je soud povinen hodnotit konkrétní specifické okolnosti žádosti
a individuální poměry žadatele i tehdy, pokud je žadatel nezletilý. Splnění podmínek pro úplné
osvobození od soudních poplatků nelze u nezletilého vždy bez dalšího předpokládat.
Pro přiznání úplného osvobození od soudních poplatků je dále třeba, aby zde navíc existovaly
zvlášť závažné důvody pro takové osvobození.
Při zkoumání existence předpokladu nedostatku prostředků je dále potřebné zdůraznit,
že účastníka (stěžovatelku) zatěžuje jak břemeno tvrzení, tak i břemeno důkazní. Jestliže tedy
chce být účastník ohledně své žádosti o osvobození od soudních poplatků úspěšný, musí jednak
uvést, v čem spatřuje svůj nedostatek prostředků, který vede k tomu, že nemůže soudní poplatek
uhradit, jednak musí takové tvrzení řádně doložit. Právní úprava institutu individuálního
osvobození od soudních poplatků neukládá soudu povinnost, aby sám za účastníka vyhledával
další skutečnosti, které mají jeho nedostatek prostředků k uhrazení soudního poplatku dokládat
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 – 50,
či rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Ans 2/2007 – 51). Při úvaze o splnění
podmínek pro osvobození od soudních poplatků vychází soud ze žádosti a dokladů účastníka
řízení, případně z dalších skutečností, jsou-li mu známy, např. z jiného řízení. Přitom váží jednak
výši soudního poplatku a veškeré skutečnosti, které se sporem souvisí (viz usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 1 As 23/2009 – 95).
V nyní projednávané věci stěžovatelka v potvrzení o příjmu uvedla, že nevlastní žádný
majetek, její matka nemá žádné příjmy z důvodu rodičovské dovolené a její otec za poslední
zdaňovací období dosáhl příjmu 23 627 Kč, přičemž splácí hypoteční úvěr na byt. K výzvě
městského soudu ze dne 16. 3. 2015, ve které byla poučena o tom, že pokud nedoplní svá tvrzení,
městský soud její žádost zamítne, stěžovatelka (resp. její otec jako její zákonný zástupce) odmítla
předložit listiny prokazující výši měsíční splátky hypotéky, příspěvku spojeného se členstvím
ve společenství vlastníků bytových jednotek a souhrnný výpis z účtu svého otce za léta 2014
a 2015, ze kterého bude zřejmý nejen konečný zůstatek, ale také souhrn příjmů a výdajů.
Své odmítnutí stěžovatelka zdůvodnila tím, že účastníkem řízení je pouze ona, proto mají být
zkoumány jen její poměry.
S názorem stěžovatelky nelze zcela souhlasit. Nezletilá stěžovatelka je svou výživou
závislá na svých rodičích, přičemž její odůvodněné potřeby mají být podle §913 o. z. kryty
výživným v plném rozsahu. Jde přitom nejen o běžné denní potřeby, které reflektují konkrétní
životní situaci stěžovatelky, ale kryty mají být i potřeby mimořádné (související
kupř. s mimořádnou životní situací - nemocí, úrazem, rodinným postavením apod.), jsou-li
odůvodněné. Nepochybně existují životní situace člověka (nepříznivý či zhoršující se zdravotní
stav), kdy odůvodněné potřeby oprávněného nutně (legitimně) překročí jeho jinak obvyklý
standard. Hledisko odůvodněných potřeb dítěte tak ustupuje před zákonným hlediskem zásadně
shodné životní úrovně dítěte s rodiči ve smyslu §915 o. z. (srov. komentář k §913 o.z., Švestka,
J; Dvořák, J; Fiala, J; Zuklínová, M. a kol Občanský zákoník. Komentář. Svazek II. Praha:
Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 567).
Stěžovatelka se dle obsahu žaloby nachází v situaci, kdy rozhodnutím žalovaného bylo
zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí ředitelky Základní školy a Mateřské školy Fryčovická
o nepřijetí stěžovatelky k předškolnímu vzdělávání. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka,
která je zastoupena svým otcem jako zákonným zástupcem, brání správní žalobou. Jde tedy
o jednu z výše zmiňovaných životních situací, kdy odůvodněné potřeby stěžovatelky z hlediska
vyživovací povinnosti rodičů k dětem legitimně překročily obvyklou míru a lze proto dovodit,
že na straně nezletilé stěžovatelky existuje odůvodněná potřeba spočívající v nutnosti zaplatit
soudní poplatek ve výši 3000 Kč z podané žaloby, a to tím spíše, že podání žaloby zákonným
zástupcem stěžovatelky (jejím otcem) představuje výkon rodičovské odpovědnosti ve smyslu
§875 a násl. o. z.
Z výše uvedeného je tedy zřejmá nedůvodnost kasační námitky stěžovatelky,
že předmětem posouzení mohou být jen její poměry a nikoliv poměry jejích rodičů, zejména
jejího otce, který v jejím zastoupení v rámci výkonu rodičovské odpovědnosti předmětnou žalobu
podal a který má nepochybně ke stěžovatelce vyživovací povinnost.
Není v této souvislosti přiléhavá ani argumentace stěžovatelky v kasační stížnosti,
že pokud by v daném případě zájmy stěžovatelky hájil opatrovník, neznamenalo by to,
že úspěšnost žádosti o osvobození od soudních poplatků bude závislá na tom, jak vysoké příjmy
bude mít. Rovněž v takovém případě by se totiž soud musel zabývat konkrétními okolnostmi
a posuzovat, zda osobní, rodinné, majetkové a příjmové poměry stěžovatelky umožňují
osvobození od soudních poplatků. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že každý případ
rozhodování o osvobození od soudních poplatků je vždy zcela individuální. Poukazuje-li
stěžovatelka v kasační stížnosti také na řízení o návrhu nezletilého na přiznání svéprávnosti podle
§37 odst. 1 o. z., jsou její úvahy o povinnosti rodičů platit v rámci vyživovací povinnosti soudní
poplatek za nezletilého navrhovatele, přestože s jeho návrhem nesouhlasí, irelevantní, neboť
řízení ve věcech svéprávnosti jsou podle §11 odst. 1 písm. f) zákona o soudních poplatcích
od soudních poplatků osvobozena.
S ohledem na výše uvedené je tedy v tomto konkrétním případě nutné se zabývat také
majetkovými a příjmovými poměry rodičů stěžovatelky a rozsahem jejich vyživovací povinnosti
k nezletilé stěžovatelce (nikoli dalších osob, jak dříve argumentovala stěžovatelka), jak správně
učinil městský soud. Matka stěžovatelky podle údajů uvedených stěžovatelkou nedosahuje
žádných příjmů. Nejvyšší správní soud se pak z hlediska posouzení skutečného příjmu otce
stěžovatelky ztotožňuje s úvahami městského soudu. Tvrzení stěžovatelky o příjmu jejího otce
za poslední zdaňovací období ve výši 23 627 Kč pro tři osoby společně se splácením hypotečního
úvěru totiž nelze za situace, kdy přes výzvu městského soudu stěžovatelka odmítla konkretizovat
měsíční splátku hypotéky, další náklady spojené s bydlením (např. příspěvky do fondu oprav)
a souhrn příjmů a výdajů svého otce, považovat za úplné a věrohodné. Závěr o neúplnosti
a nevěrohodnosti uváděných příjmových poměrů otce ostatně potvrzuje sama stěžovatelka
v kasační stížnosti, když s poukazem na údajně zmatečné znění formuláře „Prohlášení
o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků“ uvádí,
že obsahuje pouze dotaz na průměrnou čistou mzdu rodičů stěžovatelky za předcházející
kalendářní čtvrtletí a nezjišťuje dosahovaný plat, odměny či funkční požitky. Otec stěžovatelky
tedy vyplnil, že výše příjmu z jeho podnikatelské činnosti za poslední zdaňovací období činila
23 627 Kč a jako osoba, která nepobírá mzdu, ale plat a odměnu za výkon funkce, řádek
dotazující se na výši čisté mzdy ponechal prázdný. Stěžovatelka, resp. její zákonný zástupce,
ovšem ani v kasační stížnosti neuvedl, jakou částku uvedený plat a odměna představuje. V této
souvislosti neobstojí ani námitka stěžovatelky o „zmatečnosti“ uvedeného formuláře, neboť
tento formulář obsahuje rovněž řádek označený jako „Jiné příjmy (druh a výše)“ v rámci kterého
nepochybně stěžovatelce (jejímu zákonnému zástupci) nic nebránilo v uvedení platu a odměny
otce stěžovatelky, což se však ani dodatečně nestalo. Předmětná námitka stěžovatelky je tedy
pouze účelová.
Na základě výše uvedeného je tak zcela zjevné, že ani přes výzvu městského soudu ze dne
16. 3. 2015 nebyly uvedeny všechny příjmy otce stěžovatelky tak, aby bylo možno objektivně
posoudit, zda stěžovatelka splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků, přestože
byla v uvedené výzvě poučena také o tom, že pokud svou žádost o osvobození od soudních
poplatků o konkrétně ve výzvě uvedené údaje nedoplní, bude její žádost zamítnuta. Za této
situace ovšem nelze stěžovatelce osvobození od soudních poplatků přiznat, jak správně městský
soud dovodil.
Na závěr je třeba také zdůraznit, že na projednávanou věc nebylo možné aplikovat
veškerou předcházející judikaturu zdejšího soudu vztahující se k osvobozování dětí
od soudních poplatků (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2010,
č. j. 4 Azs 20/2010 – 64), neboť podmínky pro úplné osvobození od soudních poplatků,
za jejichž účinnosti byla tato judikatura tvořena, byly odlišné od nyní účinné úpravy. Podle
ní je osvobození od soudních poplatků výjimečným institutem, který lze uplatnit pouze
za existence zvlášť závažných důvodů. Ty ostatně v nyní projednávané věci stěžovatelkou nebyly
ani tvrzeny, natož prokázány (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2012,
č. j. 1 As 35/2012 – 32).
Závěr
Ze všech shora vyložených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost neshledal
důvodnou, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.). Neshledal přitom žádnou vadu,
k níž by byl povinen přihlédnout i bez návrhu (§109 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho
běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2015
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu