ECLI:CZ:NSS:2021:5.AS.152.2019:50
sp. zn. 5 As 152/2019 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci navrhovatelů: a) Asociace
Segway ČR, o. s., se sídlem Plavecká 405/2, Praha 2, b) R. B., oba zastoupeni advokátem Mgr.
Pavlem Říčkou, se sídlem Türkova 2319/5b, Praha 4, proti odpůrci: Hlavní město Praha, se
sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti navrhovatele a) proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019, č. j. 5 A 37/2017 – 137,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Odpůrci se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
[1] Odpůrce vydal dne 23. 11. 2016 podle §77 odst. 1 písm. c) a §78 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (zákon o silničním
provozu) a vyhlášky č. 294/2015 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních
komunikacích, opatření obecné povahy č. j. MHMP-2105891/2016/O4/Kj, sp. zn. S-MHMP
1733912/2016ODA, jímž byla stanovena místní úprava provozu na pozemních komunikacích
v Praze 1, Praze 2, Praze 3, Praze 4, Praze 5, Praze 6, Praze 7 a Praze 8, spočívající v umístění
dopravního značení IZ8a a IZ8b s vyznačením DZ B30a „Zákaz vjezdu osobních přepravníků“
na konkrétně vymezených místních komunikacích. Přílohou tohoto opatření obecné povahy pak byly
situace dopravního značení vyhotovené pro všechny městské části, jichž se toto opatření obecné povahy
týká.
[2] Navrhovatelé a), a b) podali k Městskému soudu v Praze (dále jen ,,městský soud‘‘) návrh
na zrušení označeného opatření obecné povahy; namítali překročení meze působnosti správního
orgánu, porušení §172 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen ,,správní řád‘‘), nedostatek odůvodnění napadeného opatření obecné povahy a nedostatek
podkladů pro vydání opatření obecné povahy.
[3] Městský soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2017, č. j. 5A 37/2017-74, návrh zamítl
s poukazem na to, že místa, kde je na území hl. m. Prahy zakázáno provozování osobního
přepravníku, byla vymezena obecně závazným právním přepisem, tj. nařízením č. 14/2016 Sb.
hl. m. Prahy (dále také jen ,,nařízení č. 14/2016‘‘), nikoliv napadeným opatřením obecné povahy,
které odpůrce vydal jen z důvodu umístění dopravního značení vyznačujícího území hl. m. Prahy,
kde je podle nařízení provozování osobního přepravníku zakázáno. Napadené opatření obecné
povahy tak fakticky pouze realizovalo nařízení, kterým byla vymezena místa, kde je provozování
osobního přepravníku na území hl. m. Prahy zakázáno. Městský soud zároveň konstatoval,
že nebylo v pravomoci odpůrce při vyznačování místa, kde je provozování osobního přepravníku
nařízením obce zakázáno, hodnotit důvodnost regulace provedené nařízením obce či snad
vymezit místa zákazu na území hl. m. Prahy jinak, než je vymezilo nařízení. Zároveň soud
neshledal, že by nařízení překročilo rámec oprávnění dle §60a odst. 5 zákona o silničním
provozu.
[4] Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 6. 2018, č. j. 5 As 166/2017-36, rozsudek
městského soudu zrušil, když dospěl k závěru, že městský soud pochybil již při posouzení právní
otázky, pokud konstatoval, že se v případě dopravního značení nejedná o opatření obecné
povahy, a nepodrobil opatření obecné povahy, jehož zrušení se navrhovatelé domáhali, soudnímu
přezkumu v intencích algoritmu, který Nejvyšší správní soud svou judikaturou stanovil,
a s jednotlivými námitkami navrhovatelů se nevypořádal. Nejvyšší správní soud konstatoval,
že na základě setrvalé judikatury (přes uvedené nejasnosti v zákoně o silničním provozu), lze
z materiálního hlediska považovat za opatření obecné povahy jak nařízení, tak i rozhodnutí
o stanovení dopravního značení, které slouží k realizaci dopravní regulace, o které bylo nařízením
rozhodnuto.
[5] Městský soud v novém rozhodnutí ze dne 10. 4. 2019, č. j. 5 A 37/2017 - 137, vyšel
z právního názoru Nejvyššího správního soudu a napadené opatření obecné povahy přezkoumal
v intencích algoritmu vymezeného rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005,
č. j. 1 Ao 1/2005 – 98.
[6] Po konstatování pravomoci odpůrce vydat napadené opatření obecné povahy přistoupil
městský soud k hodnocení procesního postupu při vydání opatření obecné povahy. Městský soud
konstatoval, že jelikož v posuzovaném případě je obcí, jejíchž správních obvodů se opatření
obecné povahy týká, hl. m. Praha, vyvěšením návrhu opatření obecné povahy pouze na úřední desce
Magistrátu hl. m. Prahy k porušení §172 odst. 1 správního řádu nedošlo.
[7] Soud dále konstatoval, že z odůvodnění napadeného opatření obecné povahy jsou zřejmé
důvody, které odpůrce vedly ke stanovení této místní úpravy provozu na pozemních komunikacích.
Vzhledem ke skutečnosti, že osobním přepravníkem je možno se pohybovat i na pozemcích
komunikacích, kde se vyskytují chodci, je tímto opatřením obecné povahy zajišťována zejména
bezpečnost chodců. Zóna zákazu vjezdu osobních přepravníků zahrnuje i území Pražské památkové
rezervace, tedy eliminuje pohyb osobních přepravníků v oblasti hl. m. Prahy, kde je vysoká koncentrace
pěších, a to jak obyvatel města, tak i turistů. V území širším, než je oblast Pražské památkové rezervace,
je zóna zřízena z toho důvodu, že se jedná o hustě zastavěné a obydlené lokality a tedy lokality, kde je též
vysoká koncentrace pěších. Omezení pouze v některých ulicích by znamenalo přesun osobních
přepravníků do ulic dnes jimi méně zatížených, a proto bylo využito zónové řešení. Praxe ukázala,
že dochází ke střetům osob pohybujících se na osobních přepravnících s chodci, kteří jsou tímto sraženi
na zem, a to i přes skutečnost, že dle §60a odst. 1 zákona o silničním provozu je nejvyšší dovolená
rychlost pohybu na osobním přepravníku rychlost srovnatelná s rychlostí chůze. Odpůrce dle městského
soudu zároveň uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí všechny námitky a připomínky, které byly
podány na základě vyvěšení návrhu opatření obecné povahy, a se všemi se, byť stručně, vypořádal.
[8] K námitce navrhovatelů o absenci odborných podkladů odpůrce pro posouzení návrhu
opatření obecné povahy a poukazu na jimi předloženou studii ze dne 5. 4. 2013 zpracovanou ČVUT
v Praze, soud konstatoval, že tato studie neřeší právní aspekty problematiky, které byly navíc v době
zpracování jiné; §60a zákona o silničním provozu, který upravuje užívání dopravního přepravníku, byl do
zákona o silničním provozu vložen novelou obsaženou v zákoně č. 48/2016 Sb., účinnou od 20. 2. 2016.
Pro odpůrce bylo základním podkladem pro vydání napadeného opatření obecné povahy nařízení
č. 14/2016; tímto nařízením byl vázán.
[9] Soud neshledal důvodnou ani námitku nepřiměřenosti napadeného opatření obecné
povahy; poukázal na to, že smysl napadeného opatření obecné povahy – bezpečnost pěších
v centrální části i širším centru hl. m. Prahy není samoúčelný, ale je opodstatněný a racionální
z hlediska cíle, který sleduje. Za důvodnou neshledal soud ani námitku navrhovatelů, že odpůrcem vydané
opatření obecné povahy jenom a pouze realizuje nařízení; toto nařízení bylo jako obecně závazný předpis
nižší právní síly pro odpůrce závazné a soud neshledal, že by nařízení nebylo v souladu se zákonem.
Odpůrce uvedl v odůvodnění opatření obecné povahy cíle sledované opatřením obecné povahy a logicky
vysvětlil rozsah a důvody přijatého opatření. K tvrzení navrhovatelů o neexistující obdobné prohibici
v jiných evropských městech soud odkázal na zmíněnou studii ČVUT; dle ve studii uvedeného sdělení
drážďanské radnice mohou být osobní přepravníky na území města užívány pouze na vyznačených
cyklostezkách a pohyb mimo tyto stezky je zakázán; podle sdělení londýnské radnice mohou být osobní
přepravníky na území města užívány výhradně na soukromých pozemcích a pohyb na veřejných
komunikacích je zakázán.
[10] K předloženým fotografiím, ilustrujícím dle stěžovatelů nepřiměřenost argumentace správních
orgánů, městský soud konstatoval, že u těchto fotografií není žádný popis a konkretizace místa, kde
byly pořízeny, a nelze tak posoudit situaci širších vztahů a návaznost na hranice a vyznačení zóny
zákazu provozování osobních přepravníků. Tvrzení navrhovatelů stran omezení pohybu
invalidních vozíků pak městský soud odmítl jako minimálně neetické, protože invalidní vozík,
i když má samovyvažovací zařízení, není osobním přepravníkem, a tudíž se v řešené zóně
pohybovat může. Obdobně městský soud označil za nepřípadný argument navrhovatelů
rozsudkem městského soudu, sp. zn. 8 A 66/2018, neboť se týká opatření obecné povahy
vydaného městskou částí Praha 1; závěr, který tvrdili navrhovatelé, z něj neplyne.
[11] Městský soud dospěl k závěru, že podaný návrh není důvodný, a proto ho zamítl.
[12] Navrhovatel a) [dále jen ,,stěžovatel‘‘] napadl rozsudek městského soudu kasační stížností.
Městskému soudu vytýká nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]; vady řízení, spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]; a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti
a nedostatku důvodů rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[13] Stěžovatel považuje za zásadní otázku, zda napadené opatření obecné povahy bylo pouhou
realizací nařízení hl. m. Prahy, kterým byl správní orgán vázán, a musel jej realizovat, při
praktickém vyloučení postupů dle správního řádu, či v rámci vydání opatření obecné povahy sice
nařízení bylo zásadním podkladem, ale nevylučovalo řádný postup v rámci vydávání opatření
obecné povahy. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí městského soudu je nezákonné, neboť jde proti
původnímu kasačnímu rozhodnutí, které tuto otázku vymezilo tak, že se nejedná o pouhou
realizaci nařízení, ale jedná se o standardní rozhodnutí, kterým je regulována silničním správním
úřadem doprava na pozemních komunikacích, včetně všech zásad, které se s tímto spojují
a postupů a náležitostí podkladů, důvodů a rozhodnutí, která jsou na opatření obecné povahy
kladena. Tím, že městský soud konstatoval, že omezení obecného užívání v daném případě
nevydává silniční správní úřad jako své rozhodnutí v intencích správního řádu, ale jedná se toliko
opět o realizaci rozhodnutí Rady, kterým je údajně realizováno oprávnění obce dle §60a zákona
o silničním provozu, dopustil se dle stěžovatele výkladu v rozporu s ústavním pořádkem
a Listinou základních práv a svobod garantovaných práv.
[14] Samotný rozsudek je pak dle stěžovatele zcela nepřezkoumatelný, neboť v části zamítá
návrh na zrušení opatření, které formálně přezkoumává, aby následně uvedl, že správní orgán
fakticky nebyl oprávněn vykonávat svoji pravomoc dle správního řádu a v jeho intencích, ale
pouze a toliko realizovat podzákonný právní předpis hl. m. Prahy, jehož existence je sama o sobě
řádným právním titulem odůvodnění vydání opatření obecné povahy. Rozsudek navíc vychází
ze závěrů, které nebyly skutkově předmětem řízení ani dokazování; soud hodnotil rozsudek
městského soudu, sp. zn. 8 A 66/2018, týkající se obdobné situace, aniž by tímto rozsudkem
jakkoliv provedl důkaz. Stěžovatel městskému soudu také vytýká, že důkazy, které navrhovatelé
předložili, hodnotí jednostranně a v jejich neprospěch. Napadené rozhodnutí obecně obhajuje,
nikoliv posuzuje to, že vozítka o rychlosti rychlé chůze jsou zásadně nebezpečná, ačkoliv tato
skutečnost není předmětem spisu, tj. takovýto závěr soudu nemá oporu ve správním spise
a ve správním spise je tato skutečnost konstatována, aniž by to bylo jakkoliv doloženo.
[15] V další obsáhlé části kasační stížnosti stěžovatel rozebírá jednotlivé výroky a závěry
v odůvodnění městského soudu, přičemž v zásadě opakuje námitky učiněné ve správní žalobě
a opakovaně se vrací ke konstatování, že napadený rozsudek městského soudu je ve zjevném
rozporu s jeho dřívějším rozsudkem, sp. zn. 8 A 66/2018. Stěžovatel rovněž snáší argumenty
na podporu svého tvrzení, podle něhož je nehodovost samovyvažovacích zařízení zcela
marginální; k tomu stěžovatel odkazuje na novinový článek a statistiku Policie ČR. V posuzované
věci dle názoru stěžovatele nedošlo k žádnému poměřování veřejného a dalších zájmů.
[16] Do závěrečné části kasační stížnosti stěžovatel zařadil úplný text původní kasační stížnosti
a dále kompletní argumentaci týkající se návrhu na zrušení opatření obecné povahy, včetně
souhrnu regulace osobních přepravníků v rámci evropských velkoměst.
[17] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu a napadené
opatření obecné povahy zrušil.
[18] Odpůrce ve vyjádření ke kasační stížnosti zrekapituloval postup přijetí napadeného
opatření obecné povahy a následující řízení před městským soudem; odpůrce má za to,
že ze strany silničního správního úřadu nedošlo k žádnému pochybení a navrhuje kasační stížnost
zamítnout.
[19] Přípisem ze dne 12. 6. 2020 stěžovatel zaslal zdejšímu soudu rozsudek městského soudu
ze dne 25. 5. 2020, č. j. 8 A 26/2020 – 78, kterým městský soud rozhodoval rovněž o návrhu
na zrušení opatření obecné povahy. Stěžovatel se domnívá, že v citovaném rozsudku
je posuzována stejná situace jako ve věci nyní projednávané.
[20] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozhodnutí krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[21] V nyní projednávané věci jde o opakovanou kasační stížnost, proto se Nejvyšší správní
soud nejprve zabýval její přípustností z hlediska §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle kterého
je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho
původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod
kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu. Ze zákazu opakované kasační stížnosti dovodila judikatura nad rámec doslovného znění
§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. výjimky, jejichž respektování znamená dodržení smyslu a účelu
rozhodování Nejvyššího správního soudu. K zásadnímu sjednocení rozhodovací činnosti k této
otázce došlo usnesením rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 – 165, jenž
dovodil, že ze zákazu opakované kasační stížnosti platí výjimky též pro případy, v nichž Nejvyšší
správní soud zrušil rozhodnutí soudu pro procesní pochybení, nedostatečně zjištěný skutkový
stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Předcházející rozsudek městského soudu byl
zrušen pro jeho nepřezkoumatelnost, resp. nezákonnost, a současně je stěžovatelem v kasační
stížnosti namítáno, že městský soud v nyní napadeném rozsudku nerespektoval závazný právní
názor vyslovený Nejvyšším správním soudem v předcházejícím zrušujícím rozsudku. Nejvyšší
správní soud proto shledal kasační stížnost stěžovatele přípustnou.
[22] Poté Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v rozsahu a z důvodů, které
stěžovatel uplatnil; současně zkoumal, zda napadený rozsudek městského soudu netrpí vadami,
k nimž by byl povinen přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř., s.); dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[23] Nejvyšší správní soud předesílá, že důvody kasační stížnosti musí směřovat proti
rozhodnutí městského soudu, neboť podstatou řízení o kasační stížnosti je přezkum soudního
rozhodnutí (§102 s. ř. s.). Řízení o kasační stížnosti není pokračováním řízení o žalobě (nebo
návrhu), ale je samostatným řízením o mimořádném opravném prostředku za procesní situace,
kdy řízení před městským soudem již bylo pravomocně skončeno. Nejvyšší správní soud
přezkoumává především rozhodnutí a postup městského soudu, stěžovatel je proto povinen
uvést konkrétní argumentaci zpochybňující závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí městského
soudu (srov. např. bod 140 rozsudku NSS ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012 – 351, nebo bod
21 rozsudku ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 34/2012 – 64).
[24] Obrátí-li nyní Nejvyšší správní soud svou pozornost zpět k souzené věci, nemohlo zůstat
bez povšimnutí, že stěžovatel aplikuje shodné argumentační schéma jak v řízení před městským
soudem, tak v řízení o kasační stížnosti. Toto schéma je charakteristické tím, že stěžovatel spojuje
námitku nepřezkoumatelnosti prakticky s každým žalobním či stížnostním bodem (v řízení před
městským soudem ve vztahu k opatření obecné povahy vydanému odpůrcem, v řízení o kasační
stížnosti ve vztahu k rozsudku městského soudu). Pro všechna stěžovatelova podání je rovněž
typické prolínání a opakování obsahově shodných námitek bez vzájemné logické souvislosti, což
vede nejen k tomu, že pravá podstata problému ustupuje do pozadí, ale současně má za následek,
že místy až urputná snaha neopomenout žádný z dílčích argumentů může vyústit v nepřehlednost
a neuspořádanost podání. Vzhledem k obsáhlosti a nesystematičnosti jednotlivých žalobních
bodů stál proto městský soud před nelehkým úkolem, a to jednak utřídit stěžovatelovy roztříštěné
skutkové a argumentační linie, jednak srozumitelně vystihnout jádro věci. Lze konstatovat,
že městský soud tomuto úkolu dostál.
[25] Za společný jmenovatel všech vytýkaných případů nepřezkoumatelnosti lze označit
výhradu stěžovatele, že se městský soud neřídil přecházejícím zrušujícím rozsudkem Nejvyššího
správního soudu; stěžovatel má za to, že kasační soud označil napadené opatření obecné povahy
jako standardní rozhodnutí, kterým je regulována doprava na pozemních komunikacích, včetně
všech zásad a náležitostí, které jsou na opatření obecné povahy kladena. Tím, že městský soud
konstatoval, že napadené opatření obecné povahy v daném případě nevydává silniční správní
úřad jako své rozhodnutí v intencích správního řádu, ale jedná se o realizaci rozhodnutí Rady,
kterým je realizováno oprávnění obce dle §60a zákona o silničním provozu, dopustil se dle
stěžovatele výkladu v rozporu s ústavním pořádkem.
[26] Nejvyšší správní soud tvrzený rozpor odůvodnění městského soudu s právním názorem,
vysloveným v předcházejícím zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu, neshledal.
Předně, Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 5 As 166/2017-36 připustil, že právní úprava
obsažená v zákoně o silničním provozu, konkrétně v §60a je nesrozumitelná, nepřehledná
a matoucí. Ustanovení §60a odst. 5 totiž stanoví, že obec může nařízením vymezit ve svém
území místa, kde je provozování osobního přepravníku zakázáno; v odst. 6 je potom stanovena
povinnost vyznačit tato území dopravní značkou. Byť je o zákazu provozu osobních přepravníků
primárně rozhodnuto nařízením, nelze stanovení dopravního značení považovat za pouze
faktickou realizaci nařízení o regulaci dopravního provozu (zde zákazu provozu osobních
přepravníků), resp. za ryze technický úkon (fyzické umístění dopravního značení): ,,[n]utno
především konstatovat, že právě toto opatření je nezbytné pro zavázání všech účastníků silničního provozu, resp.
uživatelů dopravních přepravníků, neboť nepochybně nelze od jednoho každého z nich vyžadovat znalost místního
nařízení. Jinými slovy, právě až prostřednictvím zákazových dopravních značek vymezujících prostor, kde
je zakázáno se na dopravním přepravníku pohybovat, je široké veřejnosti ukládána určitá povinnost, jejíž porušení
může být správním deliktem, za který lze porušitele postihnout. [bod 19 rozsudku]
[27] Jelikož značky zakazující provozování osobního přepravníku nepochybně neslouží pouze
k informaci účastníkům provozu, ale přímo jim stanoví vynutitelnou povinnost, jedná se svojí
podstatou o opatření obecné povahy. Rozhodným kritériem tedy není existence výslovného
zákonného odkazu, nýbrž samotný obsah napadeného správního aktu (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 7. 1. 2009, č. j. 2 Ao 3/2008 – 100).
[28] Nejvyšší správní soud v předcházejícím rozsudku konstatoval, že městský soud pochybil,
dospěl-li k závěru, že se v případě dopravního značení nejedná o opatření obecné povahy,
a nepodrobil jej soudnímu přezkumu v intencích judikaturou stanoveného algoritmu [bod 27].
Kasační soud současně konstatoval, že ve smyslu usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2010,
sp. zn. Pl. 14/08, by z materiálního hlediska bylo možno za opatření obecné povahy podléhající
přezkumu ve správním soudnictví považovat i nařízení vydaná dle §60a odst. 5 zákona
o silničním provozu. Ani materiální pojímání opatření obecné povahy však dle názoru Nejvyššího
správního soudu nemůže překlenout skutečnost, že výslovně vyjádřenou vůlí zákonodárce bylo
rozhodovat o projednávaném dopravním omezení formou normativního právního aktu –
nařízení; není tak možno tento akt považovat za opatření obecné povahy, resp. tuto jeho povahu
proti výslovnému zákonnému textu interpretačně dovozovat a podrobit jej soudnímu přezkumu
jako opatření obecné povahy podle s. ř. s. [bod 26]. Tento názor byl ostatně potvrzen i nálezem
Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 19/11. Přezkumu ve správním soudnictví
je tak podrobeno pouze rozhodnutí o stanovení dopravního značení, které slouží k realizaci
dopravní regulace, o které bylo nařízením rozhodnuto; pouze tak zůstávají veřejná subjektivní
práva spočívající v účasti na procesu vydání opatření obecné povahy osobám dotčených
provedenou regulací zachována [bod 28].
[29] Nejvyšší správní soud je v konkrétní věci („kasačně“) vázán právním názorem výše
vysloveným; v souladu s ním nyní zdůrazňuje, že předmětem přezkumu je opatření obecné
povahy spočívající v umístění dopravního značení, nikoliv nařízení č. 14/2016 Sb. hl. m. Prahy.
Stěžovatel, ačkoliv formálně brojí proti napadenému opatření obecné povahy, jehož zrušení
se domáhá, fakticky nesouhlasí s nařízením č. 14/2016, způsobem jeho přijetí, jakož
i s okolnostmi přijetí zákona č. 48/2016 Sb., upravujícího užívání dopravního přepravníku; tyto námitky
však v posuzované věci nebyly relevantní.
[30] Co se týče posouzení zákonnosti napadeného opatření obecné povahy, městský soud postupoval
v souladu s algoritmem vyjádřeným již v rozsudku NSS ze dne 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005 - 98,
publ. pod č. 740/2006 Sb. NSS. Tento algoritmus spočívá v pěti krocích, a to zkoumání, zda
za prvé, je dána pravomoc správního orgánu vydat opatření obecné povahy; za druhé, zda správní
orgán při vydávání opatření obecné povahy nepřekročil meze zákonem vymezené působnosti
(jednání ultra vires); za třetí, zda opatření obecné povahy bylo vydáno zákonem stanoveným
postupem; za čtvrté, zda je opatření obecné povahy co do obsahu v rozporu se zákonem
(materiální kritérium); a za páté v přezkumu obsahu vydaného opatření obecné povahy z hlediska
jeho proporcionality (kritérium přiměřenosti právní regulace). Použitelnost tohoto algoritmu jako
celku je dnes zčásti omezená v důsledku novely s. ř. s., která stanovila vázanost soudu rozsahem
a důvody návrhu na zrušení opatření obecné povahy (zákon č. 303/2011 Sb., k tomu viz
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2013, č. j. 2 Aos 1/2013 - 138), z hlediska
systematiky přezkumu opatření obecné povahy zůstává nicméně nadále inspirativní. Tato
posloupnost představuje nejen obvyklou logickou sekvenci řešení relevantních otázek, ale také
problémové okruhy, jimiž se soud v řízení zabývá, aniž by zkoumání těchto okruhů v jiném
pořadí podmíněném individuální povahou případu, znamenalo jakékoli porušení práva (usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 1 Ao 2/2010 – 116,
publ. pod č. 2215/2011 Sb. NSS).
[31] V nyní projednávané věci se návrhové body stěžovatele podstatnou měrou týkaly
prakticky všech kroků algoritmu; v případě prvního a druhého kroku algoritmu stěžovatel shodně
namítal, zdali tím, že v daném případě bylo vydáno jedno opatření obecné povahy, jímž byla
stanovena místní úprava provozu na pozemních komunikacích v osmi městských částech, byl odpůrce
vůbec nadán pravomocí a působností vydat takové opatření obecné povahy. Svou argumentaci stěžovatel
opíral o rozsudek městského soudu ze dne 25. 5. 2020, č. j. 8 A 26/2020 – 78.
[32] K tomu lze dodat, že citovaný rozsudek městského soudu, sp. zn. 8 A 26/2020 byl rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2020, č. j. 1 As 231/2020 – 58, zrušen a vrácen městskému
soudu k dalšímu řízení; kasační soud shledal, že městský soud posoudil nesprávně právě otázku pravomoci
a působnosti odpůrce vydat obdobné opatření obecné povahy spočívající v zákazových svislých
dopravních značkách umístěných po obvodu vymezeného území několika městských částí hl. m. Prahy.
Argumentace stěžovatele je tudíž lichá.
[33] I v nyní posuzované věci je podstatné, že napadené opatření obecné povahy stanovilo místní
úpravu provozu na pozemních komunikacích v Praze 1, Praze 2, Praze 3, Praze 4, Praze 5, Praze 6,
Praze 7 a Praze 8, tj. na území více městských částí hl. m. Prahy.
[34] Podle §60 odst. 5 zákona o silničním provozu: Obec může nařízením vymezit na svém území
místa, kde je provozování osobního přepravníku na chodníku, stezce pro chodce, stezce pro chodce a cyklisty,
na odděleném pruhu pro chodce na stezce pro chodce a cyklisty, na pěších a obytných zónách nebo vozovce
zakázáno. Podle odst. 6: V případě vymezení území místa, kde je provozování osobního přepravníku
na chodníku, stezce pro chodce, stezce pro chodce a cyklisty, na odděleném pruhu pro chodce na stezce pro chodce
a cyklisty, na pěších a obytných zónách nebo vozovce zakázáno, je obec povinna vyznačit území dopravní značkou.
[35] Podle §77 odst. 5 zákona o silničním provozu: Místní a přechodnou úpravu provozu
na pozemních komunikacích stanoví příslušný správní orgán opatřením obecné povahy, jde-li o světelné signály,
příkazové a zákazové dopravní značky, dopravní značky upravující přednost a dodatkové tabulky k nim nebo
jiné dopravní značky ukládající účastníku silničního provozu povinnosti odchylné od obecné úpravy provozu
na pozemních komunikacích. Opatření obecné povahy nebo jeho návrh zveřejní příslušný správní orgán
na úředních deskách obecních úřadů v obcích, jejichž správních obvodů se opatření obecné povahy týká,
jen vztahuje-li se stanovení místní nebo přechodné úpravy provozu na pozemních komunikacích k provozu
v zastavěném území dotčené obce nebo může-li stanovením místní nebo přechodné úpravy provozu na pozemních
komunikacích dojít ke zvýšení hustoty provozu v zastavěném území dotčené obce. Jde-li o stanovení přechodné
úpravy provozu na pozemních komunikacích, nedoručuje příslušný správní úřad návrh opatření obecné povahy
a nevyzývá dotčené osoby k podávání připomínek nebo námitek; opatření obecné povahy nabývá účinnosti pátým
dnem po vyvěšení.
[36] Podle §77 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu [m]ístní a přechodnou úpravu provozu
na pozemních komunikacích a užití zařízení pro provozní informace stanoví na silnici II. a III. třídy, místní
komunikaci a na veřejně přístupné účelové komunikaci obecní úřad obce s rozšířenou působností.
[37] Podle §40 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích [s]tátní správu ve věcech dálnice, silnice,
místní komunikace a veřejné účelové komunikace vykonávají silniční správní úřady, kterými jsou Ministerstvo
dopravy, krajský úřad, obecní úřad obce s rozšířenou působností a obecní úřad, celní úřad a újezdní úřad.
[38] Podle §40 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích platí: Jde-li o věc, jež se má uskutečnit
v územním obvodu dvou nebo více silničních správních úřadů, provede řízení a vydá rozhodnutí nejbližší společně
nadřízený správní orgán. Tento orgán může stanovit, že řízení provede a rozhodnutí vydá některý ze silničních
správních úřadů, v jehož územním obvodu se má věc uskutečnit.
[39] Zákon o hl. m. Praze v §31 odst. 2 uvádí, že orgány hl. m. Prahy vykonávají přenesenou
působnost, která je zvláštním zákonem svěřena orgánům obcí, orgánům obcí s pověřeným
obecním úřadem a orgánům obcí s rozšířenou působností, není-li dále stanoveno jinak. Dle
§32 odst. 2 zákona o hl. m. Praze lze orgánům městských částí v mezích zákona svěřit Statutem
přenesenou působnost, která je zvláštním zákonem svěřena orgánům obcí, orgánům obcí
s pověřeným obecným úřadem nebo orgánům obcí s rozšířenou působností, není-li dále
stanoveno jinak. V §4 Statutu je pak upravena místní působnost ve vztahu k úpravě provozu
na pozemních komunikacích tak, že městské části vykonávají přenesenou působnost na svém
území. Dle položky 388 přílohy č. 4 orgánům městských částí přísluší ve smyslu
§124 odst. 6 zákona o silničním provozu stanovení místní a přechodné úpravy provozu
na pozemních komunikacích na silnici III. třídy, místní komunikaci II., III. a IV. třídy a veřejně
přístupné účelové komunikaci, s výjimkou veřejně přístupných účelových komunikací Aviatická
a Schengenská, a užití zařízení pro provozní informace na silnici III. třídy, místní komunikaci II.,
III. a IV. třídy a veřejně přístupné účelové komunikaci s výjimkou komunikací Aviatická
a Schengenská.
[40] Obdobně jako v citovaném rozsudku NSS, č. j. 1 As 231/2020 – 58, i nyní Nejvyšší správní
soud konstatuje, že pokud se opatření týkalo území více městských částí hlavního města Prahy,
vyplývá pravomoc a působnost odpůrce vydat toto opatření přímo z §40 odst. 7 zákona
o pozemních komunikacích: ,,Podle něj o věci, jež se má uskutečnit v území obvodu dvou a více silničních
správních úřadů, provede řízení a vydá rozhodnutí nejbližší společně nadřízený správní orgán. Tuto právní úpravu
přitom lze podpůrně použít i pro posouzení pravomoci a působnosti k vydání opatření obecné povahy.‘‘ Pokud
se tedy místní úprava provozu na pozemních komunikacích dotýkala území několika městských
částí, měl toto opatření vydat odpůrce, jako orgán nadřízený orgánům městských částí, do jejichž
působnosti by jinak tato oblast úpravy, pokud by se jednalo pouze o území dané městské části,
spadala (§4 Statutu). Statut přitom působnost odpůrce nijak nevylučuje, neboť sám výslovně
neřeší, jaký správní orgán je příslušný ke stanovení místní úpravy provozu za situace,
že se opatření týká území více městských částí. V takovém případě je tedy nutno vyjít přímo
ze zákonné úpravy, z níž lze příslušnost stěžovatele k vydání napadeného opatření jednoznačně
dovodit. Jakýkoli jiný výklad by vedl k tomu, že by prakticky nebylo možné vydat komplexní
opatření týkající se úpravy provozu na pozemních komunikacích v širší oblasti přesahující území
jedné městské části hlavního města Prahy (viz bod 31 cit. rozsudku Nejvyššího správního soudu,
č. j. 1 As 231/2020 – 58). Závěr městského soudu, který připomíná úpravu dle §77 odst. 1
písm. c) a §124 odst. 6 zákona o silničním provozu a výkon přenesené působnosti orgány
městských částí dle Statutu hl. m. Prahy, je tudíž správný.
[41] Další námitky stěžovatele směřují ke třetímu kroku algoritmu, v němž městský soud posuzoval
zákonnost postupu odpůrce při vydávání napadeného opatření obecné povahy; podle stěžovatele nebylo
řádně zahájeno řízení o vydání opatření obecné povahy dle §172 správního řádu, neboť veřejná vyhláška,
kterou se zahajuje řízení o vydání opatření obecné povahy, byla zveřejněna pouze na úřední desce
Magistrátu hl. m. Prahy, a nikoliv na úředních deskách jednotlivých městských částí, kterých se opatření
obecné povahy týká.
[42] Obecná úprava obsažená v §172 odst. 1 správního řádu uvádí: Návrh opatření obecné povahy
s odůvodněním správní orgán po projednání s dotčenými orgány uvedenými v §136 doručí veřejnou vyhláškou
podle §25, kterou vyvěsí na své úřední desce a na úředních deskách obecních úřadů v obcích, jejichž správních
obvodů se má opatření obecné povahy týkat, a vyzve dotčené osoby, aby k návrhu opatření podávaly připomínky
nebo námitky. V případě potřeby se návrh zveřejní i jiným způsobem, v místě obvyklým. Návrh opatření obecné
povahy musí být zveřejněn nejméně po dobu 15 dnů.
[43] Dále §77 odst. 5 věta druhá zákona o silničním provozu uvádí: Opatření obecné povahy nebo
jeho návrh zveřejní příslušný správní orgán na úředních deskách obecních úřadů v obcích, jejichž správních obvodů
se opatření obecné povahy týká, jen vztahuje-li se stanovení místní nebo přechodné úpravy provozu na pozemních
komunikacích k provozu v zastavěném území dotčené obce nebo může-li stanovením místní nebo přechodné úpravy
provozu na pozemních komunikacích dojít ke zvýšení hustoty provozu v zastavěném území dotčené obce.
[44] Podle městského soudu nedošlo vyvěšením návrhu opatření obecné povahy toliko na úřední
desce Magistrátu hl. m. Prahy, k porušení §172 odst. 1 správního řádu; to dle názoru soudu nevylučuje,
že nad rámec zákonné povinnosti byl v jiných případech návrh opatření obecné povahy správním
orgánem zveřejněn i na úředních deskách městských částí, jichž se tento návrh týkal. Nejvyšší správní
soud musí uvedený názor městského soudu korigovat, neboť z uvedené právní úpravy jednoznačně
vyplývá, že odpůrce byl povinen zveřejnit návrh opatření obecné povahy nejen na své úřední
desce, ale rovněž na úředních deskách městských částí, jejichž správních obvodů se opatření
týkalo. Účelem této právní úpravy totiž je umožnit dotčené veřejnosti se seznámit se záměrem
plánované regulace a uplatnit k němu své připomínky.
[45] Ze správního spisu je ovšem zřejmé, že odpůrce návrh napadeného opatření obecné
povahy projednal se zástupci orgánů dotčených městských částí; dne 23. 9. 2016 byli osloveni
zástupci silničních správních úřadů městských částí Praha 1 až Praha 8 s žádostí o účast
na projednání budoucí realizace diskutovaného dopravního opatření. Na základě uskutečněného
jednání, které se konalo dne 26. 9. 2016, obdržel odpůrce za každou dotčenou městskou část
vyjádření k realizaci řešeného dopravního opatření. Dne 3. 10. 2016 podala Technická správa
komunikací hl. m. Prahy žádost o stanovení místní úpravy provozu na pozemních komunikacích
v Praze 1, Praze 2, Praze 3, Praze 4, Praze 5, Praze 6, Praze 7 a Praze 8, která se týká osazení
dopravního značení IZ8a a IZ8b s vyznačením dopravní značky B30a „Zákaz vjezdu osobních
přepravníků‘‘ ve smyslu §78 zákona o silničním provozu z důvodu bezpečnosti dopravního
provozu, jejíž přílohou byly situace dopravního značení. Dne 4. 10. 2016 obdržel odpůrce
vyjádření Odboru služby dopravní policie, Policie ČR k návrhu umístění dopravního značení
IZ8a a IZ8b s vyznačením dopravní značky B30a „Zákaz vjezdu osobních přepravníků". Dne
4. 10. 2016 vydal odpůrce oznámení o návrhu opatření obecné povahy pro stanovení místní
úpravy provozu na pozemních komunikacích, které bylo vyvěšeno na úřední desce odpůrce
ve dnech 5. 10. 2016 - 20. 10. 2016.
[46] Na základě vyvěšení návrhu opatření obecné povahy byly podány námitky a připomínky,
konkrétně připomínky ÚMČ Praha 2 (příloha č. 13), námitky pana M. Š. (příloha č. 14), námitky
stěžovatele (příloha č. 15), a připomínky Ing. F. P. (příloha č. 16). S přihlédnutím k projednání
návrhu s dotčenými městskými částmi a ke skutečnosti, že s podanými námitkami a
připomínkami se odpůrce vypořádal v samotném odůvodnění opatření obecné povahy
vyvěšeném na úřední desce odpůrce ve dnech 24. 11. 2016 - 8. 12. 2016, Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že nezveřejnění návrhu napadeného opatření obecné povahy i na úředních deskách
městských částí, jichž se tento návrh týkal, nemělo vliv na zákonnost napadeného opatření obecné
povahy, resp. v daném případě nebylo důvodem, pro který by mělo být napadené opatření
zrušeno. Byť se jedná o pochybení žalovaného, stěžovatel tímto postupem nebyl na svých
právech nikterak dotčen.
[47] Další část kasační stížnosti směřuje ke čtvrtému a pátému kroku algoritmu přezkumu,
tj. otázce obsahového souladu napadeného opatření obecné povahy se zákonem, tedy
s hmotněprávními předpisy; stěžovatel je přesvědčen, že opatření není dostatečně odůvodněno,
resp. absentují v něm ověřitelné podklady pro zvolenou formu regulace provozu na pozemních
komunikacích, nebyla zkoumána proporcionalita.
[48] Podle §173 odst. 1 správního řádu musí opatření obecné povahy obsahovat odůvodnění.
Podle §174 odst. 1 správního řádu pro řízení podle této části (část šestá správního řádu) platí
obdobně ustanovení části první a přiměřeně ustanovení části druhé. Přiměřeně tedy lze použít
i §68 odst. 3 správního řádu, v němž je stanoveno, že v odůvodnění se uvedou důvody výroku,
podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu
právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami
účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Z judikatury Nejvyššího správního
soudu vyplývá, že i v odůvodnění opatření obecné povahy je nutno uvést důvody výroku,
podklady pro jeho vydání a úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při
výkladu právních předpisů (§68 odst. 3 a §174 odst. 1 správního řádu). Nedostatek
rozhodovacích důvodů způsobuje jeho nepřezkoumatelnost. „Je-li vydání opatření obecné povahy
vázáno na splnění zákonných podmínek, mělo by být obsahem jeho odůvodnění též posouzení, zda byly tyto
podmínky splněny“ (viz rozsudek NSS 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008 – 136).
[49] V posuzované věci se jednalo o opatření obecné povahy vydané podle §77 odst. 1
písm. c) a §78 zákona o silničním provozu a vyhlášky č. 294/2015 Sb., kterou se provádějí
pravidla provozu na pozemních komunikacích; byla stanovena místní úprava provozu
na pozemních komunikacích v dotčených městských částech hlavního města Prahy, spočívající
v umístění dopravního značení IZ8a a IZ8b s vyznačením DZ B30a „Zákaz vjezdu osobních
přepravníků“ na konkrétně vymezených místních komunikacích.
[50] Pro posouzení tohoto opatření a naplnění požadavků na jeho odůvodnění je proto
podstatné splnění zákonem stanovených podmínek obsažených v §78 odst. 2 zákona o silničním
provozu, dle kterého platí, že dopravní značky, světelné a akustické signály, dopravní zařízení a zařízení
pro provozní informace se smějí užívat jen v takovém rozsahu a takovým způsobem, jak to nezbytně vyžaduje
bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích nebo jiný důležitý veřejný zájem. Nejvyšší správní
soud ve své judikatuře vyslovil, že smysl umístění dopravních značek nemůže být samoúčelný
nebo šikanózní, ale naopak musí být racionální a opodstatněný některým z uvedených legitimních
důvodů. Pokud takový důvod neexistuje, jedná se o dopravní značku umístěnou protizákonně
(srov. rozsudek NSS ze dne 7. 1. 2009, č. j. 2 Ao 3/2008 - 100, č. 1794/2009 Sb. NSS).
[51] Při hodnocení souladu napadeného opatření obecné povahy s hmotným právem
a se zásadou proporcionality je pak třeba posuzovat, zda jsou v přezkoumávaném opatření
přesvědčivě vysvětleny důvody jeho přijetí a také nezbytnost rozsahu a způsobu užití dopravního
značení, jak explicitně požaduje citovaný §78 odst. 2 zákona o silničním provozu (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2016, č. j. 7 As 39/2016 – 47).
[52] Městský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že odpůrce uvedl v odůvodnění
opatření obecné povahy cíle sledované opatřením obecné povahy a logicky vysvětlil rozsah a důvody
přijatého opatření. Nejvyšší správní soud má shodně s městským soudem za to, že z napadeného
rozhodnutí je zřejmé, že bylo přijato z důvodu zajištění bezpečnosti chodců. Odpůrce vedla k zákazu
vjezdu a provozování osobního přepravníku na pozemních komunikacích skutečnost, že osobním
přepravníkem je možno se pohybovat i na pozemcích komunikacích, kde se vyskytují chodci, přičemž
zóna zákazu vjezdu v sobě zahrnuje území Pražské památkové rezervace, kde je vysoká koncentrace
chodců, a to jak obyvatel města, tak i turistů. Další městské části, zahrnuté v zóně zákazu, pak představují
hustě zastavěné a obydlené lokality, tedy lokality, kde je též vysoká koncentrace pěších. Omezení pouze
v některých ulicích by podle odpůrce znamenalo přesun osobních přepravníků do ulic dnes jimi méně
zatížených, a proto bylo využito rovnou zónové řešení. Praxe ukázala, že dochází ke střetům osob
pohybujících se na osobních přepravnících s chodci, kteří jsou tímto sraženi na zem; odpůrce zdůraznil
ohrožení starších osob z důvodu jejich zhoršených reakcí při úhybných manévrech před osobami
jedoucími na osobních přepravnících.
[53] Odpůrce se rovněž v napadeném opatření obecné povahy vypořádal s uplatněnými
námitkami a připomínkami navrhovatelů, v rámci nichž akcentoval bezpečnost chodců a svou
povinnost podle §60a odst. 6 zákona o silničním provozu vyznačit území, kde je provozování
osobního přepravníku zakázáno, dopravní značkou.
[54] V odůvodnění napadeného opatření tedy odpůrce podle přesvědčení Nejvyššího
správního soudu poměrně podrobně popsal, z jakých důvodů považuje přijetí úpravy provozu
za pomocí rozmístění dopravního značení za nezbytné. Stěžejní důvody přitom spočívají
v zajištění bezpečnosti pěších v centrální části i širším centru hlavního města Prahy, tj. v místech
s vysokou koncentrací pěších. Napadené opatření realizuje nařízení č. 14/2016, které bylo pro odpůrce
jako obecně závazný předpis nižší právní síly závazné. Směřují-li námitky stěžovatele k otázce zákonnosti
a přiměřenosti nařízení č. 14/2016, pak uvedené nařízení nebylo předmětem přezkumu v nyní
projednávané věci. Nejvyšší správní soud k tomu může ve shodě s městským soudem konstatovat, že obec
hl. m. Praha zde využila zákonného zmocnění §60a odst. 5 zákona o silničním provozu a svým nařízením
vymezila na svém území místa, kde je provozování osobního přepravníku zakázáno. Učinila tak na základě
znalosti místních poměrů a potřeby zajistit bezpečnost chodců v historickém a širším centru hl. m. Prahy.
Důvody ohrožení bezpečnosti chodců dle Nejvyššího správního soudu nebylo nutno nějakým
způsobem dokládat, neboť vycházejí z technických vlastností a parametrů osobních přepravníků,
o nichž není sporu. Opatření upravující provoz na pozemních komunikacích, resp. zákaz vjezdu
určitých dopravních prostředků, může být zcela jistě přijato i preventivně, aniž by k řešené
problematice již existovaly určité statistiky policie, stížnosti ze strany občanů a podobně.
[55] Z hlediska proporcionality je zřejmé, že smysl umístění dopravních značek
je opodstatněný; opatření má za cíl ochránit chodce v centrálních částech hl. m. Prahy před střety
s osobními přepravníky, čehož lze stanovením zákazu jejich vjezdu dosáhnout. Opatření tak
splňuje kritérium vhodnosti. Ačkoli osobní přepravníky mají povinnost dodržovat maximální
povolenou rychlost ve smyslu §60a odst. 1 zákona o silničním provozu, i tak může dojít
ke střetům osob pohybujících se na osobních přepravnících s chodci, kteří jsou tímto sraženi na zem;
opatření tak splňuje kritérium potřebnosti, neboť cíle nelze lépe dosáhnout jiným legislativním
prostředkem. Vymezením území, spočívajícím v několika, ale ne všech městských částí hl. m. Prahy,
pak opatření obecné povahy omezuje své adresáty co nejméně a následek napadeného opatření
obecné povahy je úměrný sledovanému cíli, čímž je splněno i kritérium proporcionality v užším
slova smyslu.
[56] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že napadené opatření obecné povahy obsahuje řádné
odůvodnění, lze seznat, na základě jakých konkrétních důvodů stěžovatel přistoupil k jeho
vydání, a rovněž vysvětlil, proč považoval přijatou místní úpravu provozu prostřednictvím
dopravního značení za nezbytnou. Toto opatření tedy splňuje požadavky přezkoumatelnosti,
resp. dostatečnosti odůvodnění, a přiměřenosti právní regulace.
[57] Nejvyšší správní soud uzavírá, že městský soud zhodnotil věc správně, v míře
odpovídající způsobu argumentace stěžovatele, závěry soudu pak vycházejí z dostatečně
zjištěného skutkového stavu a v právních úvahách městský soud nikterak nevybočil z platné
právní úpravy ani z judikatury správních soudů. Z výše popsaných důvodů vyhodnotil Nejvyšší
správní soud kasační stížnost proti napadenému rozsudku v souladu s §110 odst. 1 větou druhou
s. ř. s. jako nedůvodnou a zamítl ji.
[58] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s. Odpůrci, kterému by dle pravidla úspěchu náhrada nákladů řízení náležela, žádné náklady
přesahující jeho běžnou správní činnost v řízení o kasační stížnosti nevznikly, proto mu soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. března 2021
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu