ECLI:CZ:NSS:2021:5.AS.158.2020:56
sp. zn. 5 As 158/2020 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: Alza.cz a.s.,
se sídlem Jankovcova 1522/53, Praha 7, zast. Mgr. Pavlem Steinwichtem, advokátem se sídlem
U Pergamenky 1522/2, Praha 8, proti žalované: Česká obchodní inspekce, ústřední
inspektorát, se sídlem Štěpánská 567/15, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 2020, č. j. 22 A 38/2019 - 45,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 2020, č. j. 22 A 38/2019 - 45,
se zru š u j e.
II. Rozhodnutí České obchodní inspekce, ústředního inspektorátu, ze dne 20. 11. 2018,
č. j. ČOI 151115/18/O100/4000/18/Bal-Št, se zru š u je a věc se v rac í
žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je po v i n na zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o žalobě
a řízení o kasační stížnosti celkem 24 456 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Pavla Steinwichta, advokáta, se sídlem
U Pergamenky 1522/2, Praha 8.
Odůvodnění:
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 20. 11. 2018, č. j. ČOI 151115/18/O100/4000/18/Bal-Št,
zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí České obchodní inspekce, Inspektorát
Olomoucký a Moravskoslezský (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 27. 8. 2018, č. j. ČOI
942R-40/18/Kov/Ing (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byla žalobkyně uznána
vinnou ze spáchání přestupku dle §3 odst. 1 zákona č. 223/2016 Sb., o prodejní době
v maloobchodě a velkoobchodě (dále jen „zákon o prodejní době“). Tohoto jednání se žalobkyně
měla dopustit tím, že v den státního svátku, tj. 8. května 2018 - Den vítězství, v prodejní době
provozovny, jejíž prodejní plocha přesahuje 200 m
2
, na adrese Novinářská 3178/6a, Ostrava –
Moravská Ostrava, prodala kontrolujícím osobám vystupujícím v postavení spotřebitelů výrobek
1 ks ochranného skla FIXED pro Samsung Galaxy J5 (2016) v hodnotě 259 Kč, čímž porušila
zákaz prodeje podle §1 odst. 1 písm. d) zákona o prodejní době. Za spáchání tohoto přestupku
byla žalobkyni podle §3 odst. 2 zákona o prodejní době ve spojení s §93 odst. 1 a §46 odst. 1
zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, uložena pokuta ve výši
200 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1000 Kč.
[2] Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že zákon o prodejní době
na žalobkyni dopadá jako na podnikatele s živnostenským oprávněním s předmětem podnikání
„výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 – 3 živnostenského zákona“, obor činnosti
„velkoobchod a maloobchod“. Zákonodárce v zákoně o prodejní době jednoznačně stanovil,
že není určující, zda podnikatel vykonává činnost prostřednictvím kamenných provozoven nebo
internetových obchodů a nic na tom nemění ani distanční způsob uzavírání kupních smluv.
Žalovaná zdůraznila, že je zapotřebí rozlišovat pojem okamžik uzavření kupní smlouvy a pojem
prodej; prodej je pojem širší. Dle žalované omezení prodejní doby o vybraných státních svátcích
na základě zákona o prodejní době dopadá na všechny fáze prodeje zboží, tj. na výběr, uzavření
kupní smlouvy, zaplacení kupní ceny a převzetí výrobku, a to za předpokladu, že daná fáze
probíhá v provozovně, jejíž prodejní plocha přesahuje 200 m
2
. Na provoz internetových stránek
či dovoz zboží kurýrem uvedený zákaz proto dopadat nebude. K pojmu prodejní plocha
uvedla, že je třeba analogicky vycházet z definice obsažené v evropské právní úpravě; výklad
pojmu nesměřuje v neprospěch žalobkyně, ani v neprospěch jiných maloobchodních
či velkoobchodních podnikatelů. Definice v nařízení Komise Evropské unie č. 250/2009 ze dne
11. 3. 2009 (dále také jen „nařízení č. 250/2009“) naopak jasně a výstižně stanoví prostory
provozovny, jež se započítávají do prodejní plochy, a proto poskytuje podnikatelům i dozorovým
orgánům jednoznačné vodítko. Výši pokuty žalovaná považuje za řádně odůvodněnou
a přiměřenou; poukázala na okolnost, že roční obrat žalobkyně v roce 2016 činil 17,4 miliard Kč
bez DPH, v roce 2017 téměř 21 miliard Kč bez DPH a v roce 2018 téměř 25 miliard Kč bez
DPH, přičemž z konstantní judikatury soudů vyplývá, že uložená pokuta musí být v majetkové
sféře pachatele deliktu znatelná.
[3] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalované žalobu, v níž namítala především
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť skutkový stav zjištěný správním orgánem
I. stupně při kontrole dne 8. 5. 2018 v provozovně žalobkyně neodpovídá skutečnosti. Inspektoři
v průběhu kontroly uzavřeli kupní smlouvu distančním způsobem, přičemž okamžik uzavření
kupní smlouvy se pojmově shoduje s pojmem prodej. V prostorách provozovny bylo zboží
pouze vydáno. Není rozhodující, na jakém místě se inspektoři v okamžiku objednání zboží
nacházeli, rozhodující je, že objednávka byla provedena přes internet, tj. distančním způsobem.
Stejně tak mohla být učiněna z jakéhokoliv jiného místa s přístupem k internetu (např. veřejné
prostranství, kavárna apod.), což by z tohoto místa nečinilo místo prodeje. Dále žalobkyně
namítla, že výměra podlahové plochy ani prodejní plochy tak, jak se ji inspektorát pokouší
nesprávně vykládat, nebyla v rozhodné době zjištěna, ani prokázána, ale pouze tvrzena.
[4] Žalobkyně dále namítla nezákonnost napadeného rozhodnutí z důvodu chybného
výkladu zákona o prodejní době, resp. chybné interpretace spojení prodej v maloobchodě
a velkoobchodě. Tvrdila, že správní orgány obou stupňů zastávají chybný názor, že pojmu výdej zboží
odpovídá pojem prodej zboží, a proto dovodily, že výdej zboží je na základě zákona o prodejní
době ve vymezených dnech zakázán. Dle žalobkyně žalovaná nesprávně označuje výdejny
internetových obchodů za prodejny; v případě internetových obchodů však podle žalobkyně lze
pod pojem prodej podřadit pouze samotný akt uzavření kupní smlouvy, nikoliv veškeré jednání
s tím spojené, včetně výdeje zboží. Podle žalobkyně se zákon o prodejní době nemůže vztahovat
na internetové obchody a jejich výdejny, neboť pod pojem prodej nelze podřadit pouhý výdej
zboží kupujícímu. Výdej zboží je pouze jednou z fází prodeje, resp. jedním z mnoha způsobů
doručení zboží. Kupní smlouva je uzavírána distančním způsobem po síti internet mimo
kamenné provozovny žalobkyně a výdej zboží lze uskutečnit více způsoby. Žalobkyně má za to,
že výklad, který považuje výdejní místa internetových obchodů za prodejny, by vyloučil aplikaci
úpravy distančních smluv a souvisejících ochranných ustanovení na internetové obchody.
V provozovnách žalobkyně je sice zboží také vystaveno, ale možnost jeho přímého zakoupení
(bez předchozího uzavření kupní smlouvy distančním způsobem) je výjimkou. Místo pro přímý
prodej zboží v provozovně žalobkyně pak zaujímá prostor o výměře 32,9 m
2
, a proto na něj
dopadá výjimka podle §1 odst. 3 zákona o prodejní době. Žalobkyně dále namítla nesprávnou
interpretaci zákona o prodejní době žalovanou, pokud užívá teleologické metody výkladu, neboť
argumentovat úmyslem zákonodárce lze teprve v okamžiku, kdy si standardní výkladové metody
vzájemně odporují.
[5] Žalobkyně má napadené rozhodnutí za nezákonné také s ohledem na nesprávnou
interpretaci pojmu prodejní plocha ve vztahu ke skutkové podstatě přestupku podle §1 odst. 3
písm. a) zákona o prodejní době. Žalovaná vycházela z definice prodejní plochy dle nařízení
č. 250/2009, avšak aplikaci uvedeného nařízení žalobkyně považuje za užití analogie ve svůj
neprospěch, což je ve správním trestání nepřípustné, neboť v jejím důsledku dochází k porušení
zásady správního trestání nullum crimen sine lege stricta. Definice prodejní plochy, kterou žalovaná
použila, nezohledňuje, zda na dané ploše dochází k přímému prodeji zboží či nikoliv. Jediným
ústavně konformním výkladem pojmu prodejní plocha je restriktivní výklad, který za prodejní
plochu považuje pouze prostory, kde dochází k přímému prodeji zboží zákazníkovi, nikoliv
prostory, jež jsou zákazníkům v jednotlivých provozovnách pouze přístupné. Žalovaná provedla
výpočet celkové podlahové plochy provozovny žalobkyně, nikoliv prodejní plochy.
[6] Žalobkyně rovněž namítala zjevnou nepřiměřenost uložené pokuty, neboť neporušila
ani neohrozila žádný relevantní chráněný právní zájem. Uložení pokuty ve výši 220 000 Kč
za porušení zákona o prodejní době o 2%, když podle žalované činí prodejní plocha provozovny
žalobkyně 204,3 m
2
, považuje žalobkyně za zcela zjevně nepřiměřené. Jakákoliv sankce by měla
být uložena na spodní hranici zákonného rozpětí, neboť veřejnost se k zákonu o prodejní době
staví negativně, k čemuž žalobkyně uvedla příklady komentářů z internetových diskuzí. Výše
uložené pokuty je podle žalobkyně v rozporu s rozhodovací praxí žalované ve skutkově
obdobných případech, kdy žalovaná uložila pokuty v rozpětí 10 000 – 20 000 Kč.
[7] Krajský soud v Ostravě (dále jen ,,krajský soud‘‘) žalobu shora uvedeným rozsudkem
zamítl. S ohledem na námitku žalobkyně ohledně nevhodnosti legislativního zakotvení zákazu
prodeje ve vymezených dnech a zpochybnění jeho ústavnosti krajský soud ještě před
vypořádáním jednotlivých žalobních bodů poukázal na nález pléna Ústavního soudu ze dne
26. 2. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 37/16, jímž byl zamítnut návrh skupiny senátorů Senátu Parlamentu
České republiky na zrušení zákona o prodejní době pro jeho rozpor s ústavním pořádkem.
Ústavní soud mj. zdůraznil, že regulace prodeje či určité výroby ve dnech pracovního klidu
je v našich kulturních podmínkách tradicí více než jedno století a obdobná omezení se vyskytují
i v zahraničních právních úpravách.
[8] Krajský soud souhlasil s žalovanou, že okamžik uzavření smlouvy (tj. kupní smlouvy jako
konkrétního smluvnímu typu) nelze směšovat s pojmem prodeje, který má nepochybně širší
význam. S uzavřením kupní smlouvy je spojen vznik právního titulu, na jehož základě smluvním
stranám vznikají vzájemná práva a povinnosti. Pojem prodej ve smyslu §1 odst. 1 zákona
o prodejní době však zahrnuje vícero činností spojených s převodem vlastnického práva k věcem,
a nelze jej proto vykládat tak, že se týká pouze uzavírání kupních smluv v kamenné prodejně,
popř. situací, kdy se veškeré fáze prodeje odehrávají v kamenné prodejně, jak navrhuje žalobkyně.
Takový výklad nemá oporu v §1745 ani §2079 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, v platném znění (dále jen „občanský zákoník“) a je v rozporu se společenskou praxí.
Výklad zastávaný žalobkyní je dle krajského soudu rozporuplný také proto, že sice rozeznává
různé fáze prodeje, avšak pod pojmem prodej jako zákonným znakem objektivní stránky
skutkové podstaty deliktu podle zákona o prodejní době chápe pouze jednu z jeho fází –
uzavírání kupní smlouvy, zatímco jiné vylučuje.
[9] Krajský soud připomněl, že okamžikem akceptace nabídky prodej nekončí, neboť
zákazník musí, chce-li zboží získat, zaplatit kupní cenu a zboží převzít, a prodávající musí
umožnit zákazníkovi nabýt vlastnické právo a zboží mu vydat. Podle krajského soudu se tak
zákaz prodeje ve smyslu §1 odst. 1 zákona o prodejní době vztahuje na prodej v maloobchodě
a velkoobchodě bez ohledu na to, zda dochází k uzavření smlouvy mezi kupujícím a prodávajícím
on-line nebo off-line, resp. bez ohledu na to, jakým způsobem je podnikatelská činnosti
vykonávána. Uvedenou argumentaci soud doplnil důrazem na úmysl zákonodárce vyplývající
z důvodové zprávy k zákonu o prodejní době. Krajský soud nesdílel názor žalobkyně,
že argumentace úmyslem zákonodárce je možná až tehdy, kdy si standardní výkladové metody
vzájemně odporují; soud má naopak za to, že smysl zákonné úpravy je nutno mít na zřeteli,
kdykoliv k aplikaci právní normy dochází.
[10] K interpretaci pojmu prodejní plocha krajský soud uvedl, že obsahem správního spisu
má za prokázané, že správní orgán I. stupně vycházel, pokud jde o údaj o prodejní ploše
provozovny žalobkyně, z kontroly a následného správního řízení, které u žalobkyně proběhlo
na základě kontrolního zjištění ze dne 8. 5. 2017. Také krajskému soudu je tato věc známa z jeho
úřední činnosti, když žalobkyně v této věci rovněž podala správní žalobu a věc byla krajským
soudem vedena pod sp. zn. 22 A 42/2019 a meritorně ukončena rozsudkem ze dne 20. 2. 2020,
č. j. 22 A 42/2019 - 76. V označeném rozsudku se krajský soud otázkou výpočtu prodejní plochy
žalované podrobně zabýval mj. s přihlédnutím k nákresu provozovny založenému ve správním
spise, z nějž bylo seznatelné, kam mají zákazníci volný přístup a kde jsou rozmístěny pulty
s počítači k objednávání zboží a dospěl k závěru, že správním orgánem I. stupně určená výměra
prodejní plochy provozovny 204,3 m2 byla ur čena správně. Jelikož v nyní posuzované věci
žalobkyně netvrdí, že by, pokud jde o půdorys provozovny a její vybavení, došlo k jakýmkoliv
změnám oproti r. 2017, má krajský soud za to, že je zcela legitimní vycházet z měření
provedeného kontrolním orgánem v r. 2017. Ani námitku, že k vyměření prodejní plochy
pracovníky správního orgánu I. stupně nedošlo při samotné kontrole, ale až později, neshledal
soud opodstatněnou; výměra prodejní plochy je údajem v tomto případě konstantním, který
v průběhu správního řízení nedoznal žádných změn.
[11] Krajský soud dále konstatoval, že žalovaná použila pro posouzení věci zcela správně
definici prodejní plochy uvedenou v nařízení č. 250/2009, tj. přímo použitelném předpisu EU,
když český právní řád takovou definici neobsahuje. Podle žalobkyně, která považuje aplikaci
nařízení za užití analogie ve svůj neprospěch, je jediným ústavně konformním výkladem pojmu
prodejní plocha restriktivní výklad; žalobkyně však tento svůj názor nijak neodůvodňuje, neuvádí
žádnou právní normu či judikaturu, z níž by vycházela. Naopak postup žalované lze podpořit již
výše zmíněným účelem, který sleduje zákon o prodejní době a který z důvodů již shora
rozvedených dopadá na prodej ve všech jeho fázích, čemuž logicky musí odpovídat i vnímání
prodejní plochy, která také musí zahrnovat realizaci všech fází prodeje. Definice uvedená
v nařízení pak považuje za prodejní plochu pouze takovou část provozovny, která je volně
přístupná zákazníkům za účelem prodeje zboží, což podle názoru soudu plně odpovídá možnosti
a potřebě realizace všech fází prodeje.
[12] Námitky žalobkyně proti obsahu kontrolního protokolu označil soud za naprosto obecné
a nekonkrétní; z rozhodných skutkových zjištění vyplývá, že v provozovně žalobkyně bylo možné
uskutečnit ve státní svátek prodej zboží a že k tomuto prodeji také došlo.
[13] Krajský soud neshledal důvodnou ani namítanou nepřiměřenost uložené pokuty,
konstatoval, že argumentace žalované ohledně výše uložené pokuty plně obstojí. Žalobkyně
je obchodní společností s ročním obratem pohybujícím se v řádu miliard a peněžitá sankce jí byla
vyměřena v dolní části zákonné výměry, jejíž maximální výše může činit až 1 000 000 Kč. Soud
shodně se správními orgány obou stupňů zdůraznil, že citelnost pokuty je jejím zamýšleným
účinkem, neboť jen tak může plnit funkci preventivní a represivní (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 3. 2010 č. j. 1 Afs 58/2009 - 541). Argumentaci žalobkyně tím,
že prodejní plocha provozovny, v níž došlo k porušení zákona o prodejní době, přesahuje
zákonnou hranici 200 m
2
jen o 4,3 m
2
, což představuje 2 %, označil krajský soud za zcela
nepřijatelnou. Také názor žalobkyně, že jejím postupem nebyl ohrožen ani porušen žádný
relevantní chráněný právní zájem, je zcela mylný a je v přímém rozporu se smyslem zákonné
úpravy. Argument žalobkyně odkazující na negativní postoj veřejnosti pak krajský soud odmítl
s tím, že veřejné mínění je atributem, kterým se soudce v zájmu nezávislosti a nestrannosti
výkonu soudcovské funkce nesmí při výkonu své funkce nechat ovlivnit.
[14] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností.
Krajskému soudu vytýká nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“)].
[15] Stěžovatelka předně namítá, že pojmy prodej a prodejny s prodejní plochou nad 200 m
2
jsou
pojmy, které zákon o prodejní době nedefinuje a které tak podléhají výkladu a plnému přezkumu
ze strany správních soudů; poukazuje na rozdíl mezi neurčitým právním pojmem a zákonem blíže
nedefinovaným pojmem s tím, že pojem prodej je teorií i judikaturou vykládán tak, že se skládá
z mnoha fází. Ani pojem prodejna s prodejní plochou nad 200 m
2
evidentně neurčitým právním
pojmem není. O prodeji ve smyslu zákona o prodejní době lze dle stěžovatelky hovořit
až po uskutečnění všech fází prodeje; je ostatně logické, že např. samotný výběr zboží nelze označit
za prodej. V případě posuzované kontroly uskutečněné dne 8. 5. 2018 v provozovně stěžovatelky
v Ostravě však nedošlo ke všem fázím prodeje. Zboží bylo vybráno na internetu a stejně tak
i kupní smlouva byla uzavřena na internetu. Internetové stránky pak nejsou spravovány
v jednotlivých provozovnách, ale v řadě serverů umístěných na několika místech České republiky.
Stěžovatelka upozorňuje na skutečnost, že i v protokolu o kontrole, č. 401705080557311,
je na str. 2 výslovně potvrzeno, že zboží bylo inspektorovi po on-line objednávce toliko vydáno,
a nikoliv prodáno. Stěžovatelka shrnuje, že v kontrolované prodejně došlo pouze k výdeji zboží,
což je jednání, které zákon o prodejní době nezakazuje. Stěžovatelka odkazuje na zásady in dubio
mitius a in dubio pro libertate a zvolení výkladu příznivějšího pro stěžovatelku. K proměnlivosti
vnímání pojmů v čase stěžovatelka cituje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 8. 2009, č. j. 2 As 13/2009 - 78, a dále rozvíjí úvahy o změnách podoby procesu prodeje
v rámci internetového obchodování; zmiňuje úpravu prodeje v kamenné prodejně
a internetového prodeje v občanském zákoníku.
[16] K pojmu prodejní plocha, jenž je součástí skutkové podstaty přestupku podle zákona
o prodejní době, stěžovatelka uvádí, že se opět se jedná o zákonem nedefinovaný právní pojem.
Aplikace nařízení č. 250/2009 porušila dle stěžovatelky princip právní jistoty a zásadu nullum
crimen sine lege. Nařízení vydané orgánem moci výkonné neprošlo zákonodárným procesem
a je určené k provedení nařízení Evropského parlamentu a Rady, které samo o sobě slouží zcela
jiným účelům a nikdy nepředvídalo, že by bylo užito ke správnímu trestání ve věci českého
zákona o prodejní době; navíc pojem prodejní plocha dle nařízení je užit právě toliko pro účely
tohoto nařízení, nikoliv pro účely českého zákona, který s existencí tohoto nařízení ani nijak
nepočítal, jak vyplývá z legislativního procesu ve vztahu k zákonu o prodejně době.
[17] Stěžovatelka dále namítá nepřípustnost argumentace úmyslem zákonodárce. Jednotný
úmysl zákonodárného sboru jako celku je dle ní prakticky nezjistitelný, je tedy pouhou fikcí,
tj. uměle vytvořenou konstrukcí, která neexistuje. Právně relevantní je pro státní orgány
v právním státě pouze takový úmysl, který je v zákoně výslovně uveden; v případě opačného
postupu, ke kterému došlo v posuzovaném řízení, dochází k porušení principu právní jistoty.
Výklad úmyslem zákonodárce, tedy výklad historický, je navíc dle všeobecně přijímaného názoru
právní teorie metodou nadstandardní, která má mít při interpretaci právních norem jen
doplňkový charakter. Stěžovatelka proto odmítá výše uvedenou interpretaci zákona o prodejní
době ze strany žalované a krajského soudu, neboť v rozporu s všeobecně přijímanými
výkladovými pravidly právních norem staví úmysl zákonodárce nad jazykové znění zákona.
[18] Stěžovatelka namítá rovněž nepřiměřenost uložené pokuty. Dle skutkových zjištění
žalované měla prodejní plocha kontrolované provozovny stěžovatelky rozměry 204,3 m
2
. Jak
už stěžovatelka uvedla v žalobě, pokud by skutečně došlo ke spáchání přestupku, jednalo
by se o marginální překročení zákonem stanovené hranice 200 m
2
o pouhé 4,3 m
2
plochy, tedy
přibližně o 2 %. Krajský soud se dle stěžovatelky s touto její argumentací nijak nevypořádal, když
ji toliko označil za nepřijatelnou. Stěžovatelka s tímto názorem zásadně nesouhlasí a dodává,
že pokud zákonodárce stanovil jako hraniční kritérium pro zákaz prodeje určitý rozměr prodejní
plochy, je tento údaj třeba chápat jako zásadní. Logicky by tedy mělo platit, čím větší je prodejní
plocha provozovny, tím větší je intenzita, a tedy závažnost spáchaného přestupku. Pro srovnání
odkazuje stěžovatelka na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As
22/2012 – 23, a rozsudek ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012 – 36. Vzhledem k výše uvedenému
tak stěžovatelka uzavírá, že žalovaná při ukládání sankce nezohlednila kritéria potřebná pro její
individualizaci a rovněž nevzala do úvahy všechna zákonná kritéria, v důsledku čehož je třeba
ji vnímat jako zjevně nepřiměřenou, a tedy nezákonnou.
[19] Stěžovatelka proto na základě uvedeného navrhuje, aby kasační soud rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[20] Žalovaná v písemném vyjádření navrhla zamítnutí kasační stížnosti, uvedla, že v případě
prodeje se vskutku jedná o širší pojem, jenž v sobě zahrnuje i samotný okamžik uzavření
kupní smlouvy; je proto přiměřené, že zákaz prodeje podle zákona o prodejní době se vztahuje
na jakoukoli fázi prodeje, k níž dochází v provozovně, jejíž prodejní plocha přesahuje 200 m
2
(a nespadá-li pod některou z výjimek uvedených v §1 odst. 3 písm. b) až f) zákona o prodejní
době). Nadto žalovaná poukazuje na odst. 13 rozhodnutí krajského soudu, v němž soud
upozornil na rozporuplnost tvrzení stěžovatelky, neboť ta na jednu stranu tvrdí, že pod pojem
prodej lze podřadit pouze okamžik uzavření kupní smlouvy, na druhou stranu však uvádí, že aby
došlo k prodeji na určitém místě, musí na tomto místě proběhnout všechny fáze prodeje.
Stěžovatelka tak sice rozeznává různé fáze prodeje, ale pouze jednu z jeho fází - uzavření kupní
smlouvy považuje za znak skutkové podstaty přestupku podle §3 odst. 1 zákona o prodejní době.
[21] V souvislosti s námitkou stěžovatelky, že znění protokolu o kontrole vyhotoveného v této
věci neodpovídá skutečnosti, žalovaná uvedla, že se s danou námitkou řádně vypořádala ve svém
rozhodnutí, v němž připustila, že předmětná tvrzení jsou neprůkazná, nicméně se nejedná
o taková sporná vyjádření, která by měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Zásadní
a rozhodující v této věci je, zda v provozovně stěžovatelky došlo o vybraném státním svátku
k zákonem zakázanému prodeji zboží, což bylo jednoznačně zjištěno a řádně zaprotokolováno.
[22] Za absolutně lichý argument pak žalovaná považuje tvrzení stěžovatelky, že pokud by pod
pojmem prodej bylo třeba vnímat každou z jeho dílčích fází, znamenalo by to ve svém důsledku,
že by příslušné internetové obchody musely ve státní svátek vypnout své webové stránky.
Žalovaná opětovně zdůrazňuje, že prodej výrobku je ucelený proces, jenž se skládá z několika
fází (od výběru zboží, uzavření kupní smlouvy, přes zaplacení kupní ceny až po převzetí
výrobku), přičemž zákonem stanovené omezení prodejní doby o vybraných státních svátcích
dopadá na všechny tyto fáze; ovšem jedině za předpokladu, že k této určité fázi dochází
v provozovně, jejíž prodejní plocha přesahuje 200 m
2
, jak vyplývá z §1 odst. 3 písm. a) zákona
o prodejní době, a zároveň nespadá pod některou z výjimek uvedených v §1 odst. 3 písm. b)
až f) tohoto zákona. Z logiky věci tak omezení nedopadá na provoz internetových stránek, jejichž
prostřednictvím dochází k objednávce zboží, zaplacení kupní ceny atp., nebo na dovoz zboží
kurýrem.
[23] Tvrzení stěžovatelky týkající se zjištění velikosti prodejní plochy kontrolované
provozovny v den kontroly, pak považuje žalovaná za ryze účelové, čemuž mimo jiné nasvědčuje
skutečnost, že argument, že prodejní plocha kontrolované provozovny se historicky měnila,
zazněl ze strany stěžovatelky až v podané kasační stížnosti. Žalovaná odkázala na kontrolu ze dne
8. 5. 2017 v totožné provozovně, a navazující orientační přeměření provozovny kontrolními
pracovníky dne 21. 8. 2017, digitálním laserovým měřičem vzdálenosti. Orientační přeměření bylo
z důvodu nesymetrického tvaru celkové prodejní plochy provedeno tak, že prodejna byla
rozdělena do pravidelných geometrických tvarů a přeměřením takto rozdělených úseků byla
zjištěna velikost prodejní plochy o rozloze 204,3 m
2
. Plánek provozovny, jenž měli kontrolní
pracovníci k dispozici nyní při přeměřování prodejní plochy, je identický s plánkem půdorysu
prodejny předloženým stěžovatelkou, což rovněž nasvědčuje závěru, že kontrolovaná
provozovna nedoznala v období od 8. 5. 2017 do 21. 8. 2017 žádných změn.
[24] Pokud jde o námitku stěžovatelky, která se týká nepřiměřené výše uložené pokuty,
žalovaná odkázala na odůvodnění svého rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
Správní orgán se s touto námitkou řádně vypořádal, při určení výměry pokuty zohlednil veškeré
podstatné okolnosti projednávaného případu a neodchýlil se ani od zásady stanovené v §2
odst. 4 správního řádu.
[25] Stěžovatelka na vyjádření žalované reagovala replikou, v níž opětovně poukazuje
na nejasnost a neurčitost pojmů prodej a prodejní plocha, které jsou pojmy zákonem blíže
nedefinovanými a nepochopení této argumentace ze strany žalované. Podle stěžovatelky není
jasné, zda tyto pojmy vykládat extenzivně (jak tomu činí žalovaná) či restriktivně (jak tomu činí
stěžovatelka). Výklad těchto pojmů přitom chápe stěžovatelka jako klíčový pro posouzení, zda
skutečně spáchala přestupek dle §3 odst. 1 zákona o prodejní době či nikoliv. Stěžovatelka
je přesvědčená, že výklad pojmů prodej a prodejní plocha, tak jak jej provádí žalovaná, jde nad znění
zákona a v jeho důsledku dochází k ukládání nepřiměřených povinností nejen stěžovatelce
ale i všem ostatním internetovým prodejcům. Stěžovatelka je přesvědčená, že v souladu
se zásadou in dubio pro mitius by mělo být přistoupeno k restriktivnímu výkladu pojmu prodej
a jednání stěžovatelky by v důsledku toho nemělo být posouzeno jako trestné. Za zcela
nedostatečné zjištění skutkového stavu ze strany žalované považuje stěžovatelka fakt, že v den
kontroly nebylo žalovanou provedeno přeměření prodejní plochy kontrolované provozovny.
Stěžovatelka zopakovala, že je nadále přesvědčena, že výklad pojmů prodej a prodejní plocha, tak jak
jej provádí žalovaná, jde nad znění zákona a v jeho důsledku dochází k ukládání nepřiměřených
povinností nejen stěžovatelce ale i všem ostatním internetovým prodejcům. Ve zbytku
stěžovatelka odkázala na svou repliku, která obsahuje informace relevantní i pro poslední
vyjádření žalované.
[26] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatelka je v řízení zastoupena
advokátem dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti kasační stížnosti
dle §106 s. ř. s.
[27] Nejvyšší správní soud následně přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Přitom zkoumal, zda napadený
rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[28] Nejvyšší správní soud předesílá, že skutkově i právně obdobnými případy se zabýval
v nedávných rozsudcích ze dne 12. 7. 2021, č. j. 4 As 349/2020 – 63 a ze dne 30. 7. 2021,
č. j. 5 As 92/2020 - 39 , a ze dne 2021, č. j. 5 As 120/2020. S ohledem na obdobu kasačních
námitek i argumentaci obou účastníků při posouzení nyní rozhodované věci vycházel Nejvyšší
správní soud ze závěrů v uvedených rozsudcích učiněných a v podrobnostech na ně odkazuje.
[29] Z obsahu správního spisu zdejší soud ověřil, že v den státního svátku 8. 5. 2018 proběhla
v provozovně stěžovatelky na adrese Novinářská 3178/6a v Ostravě kontrola dodržování zákazu
prodeje o státním svátku dle zákona o prodejní době. Zaměstnanci správního orgán byl projeven
zájem o koupi 1ks ochranného skla FIXED pro Samsung Galaxy J5 (2016) v hodnotě 259 Kč,
přičemž obsluhou provozovny bylo zaměstnancům (inspektorům) sděleno, že si zboží musí
objednat přes aplikaci či webové stránky stěžovatelky a na základě této objednávky lze objednané
zboží okamžitě vydat, pokud bude skladem. Inspektoři provedli objednávku uvedeného výrobku
na webových stránkách stěžovatelky, a to s osobním odběrem ihned. Následně jim byla doručena
e-mailem a sms zprávou informace o možnosti vyzvednutí zboží nejpozději do 12. 5. 2018.
Inspektoři zboží zaplatili hotově přes platební automat nacházející se v provozovně.
Po předložení dokladu o zakoupení byl obsluhou provozovny vydán objednaný a zaplacený
výrobek.
[30] Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že jádro sporu tkví ve vyřešení otázky, zda jednání
stěžovatelky spočívající v umožnění objednání zboží v e-shopu stěžovatelky pomocí počítače
a ve výdeji a platbě takto objednaného zboží v její provozovně, jež bylo uskutečněno v den
státního svátku dle §1 odst. 1 písm. d) zákona o prodejní době, představuje prodej ve smyslu
§1 odst. 1 zákona o prodejní době, a jako takový tedy podléhá zákazu ve smyslu citovaného
ustanovení zákona o prodejní době.
[31] Podle §1 odst. 1 zákona o prodejní době v maloobchodě a velkoobchodě je zakázán prodej
o těchto státních svátcích a ostatních svátcích a) 1. leden - Den obnovy samostatného českého státu a Nový rok,
b) Velikonoční pondělí, c) 8. květen - Den vítězství, d) 28. září - Den české státnosti, e) 28. říjen - Den vzniku
samostatného československého státu, f) 25. prosinec - 1. svátek vánoční a g) 26. prosinec - 2. svátek vánoční.
Podle odst. 3 téhož ustanovení omezení prodejní doby uvedené v odstavcích 1 a 2 se nepoužije na provozování
a) prodejen, jejichž prodejní plocha nepřesahuje 200 m2, b) čerpacích stanic s palivy a mazivy, c) lékáren,
d) prodejen v místech zvýšené koncentrace cestujících na letištích, železničních stanicích a autobusových nádražích,
e) prodejen ve zdravotnických zařízeních, f) maloobchodu a velkoobchodu v době, kdy je vyhlášen stav nebezpečí,
nouzový stav, stav ohrožení státu nebo válečný stav.
[32] Podle §3 odst. 1 zákona o prodejní době právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí
přestupku tím, že provozuje prodej v maloobchodě nebo velkoobchodě anebo prodej nebo výkup v provozovně
uvedené v §2 v době, kdy je jejich provozování zakázáno podle §1 a 2. Podle odst. 2 téhož ustanovení
za přestupek podle odstavce 1 lze uložit pokutu do výše 1 000 000 Kč. Dopustí-li se právnická nebo podnikající
fyzická osoba přestupku uvedeného v odstavci 1 opakovaně, lze uložit pokutu až do výše 5 000 000 Kč.
[33] Nejvyšší správní soud dává stěžovatelce za pravdu v tom, že zákon o prodejní době blíže
nedefinuje pojmy prodej a prodejní plocha nad 200 m
2
. Pokud jde o obsah pojmu prodej, vycházel
Nejvyšší správní soud při posouzení věci z rozsudku ze dne 12. 7. 2021, č. j. 4 As 349/2020 - 63,
jenž se týkal týchž účastníků řízení. V něm zdejší soud uvedl, že při zjišťování významu tohoto
pojmu lze vycházet ze soukromoprávních předpisů, které s pojmem prodej, resp. koupě pracují.
Požadavek stejného náhledu na srovnatelné právní instituty, byť upravené v rozdílných právních
předpisech či dokonce odvětvích, vyplývá z principů jednoty, racionality a vnitřní obsahové
bezrozpornosti, na kterých je právní řád obecně založen (k tomu srov. rozsudek rozšířeného
senátu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 81/2004 - 54, č. 791/2006 Sb. NSS). Institut prodeje
obsažený v zákoně o prodejní době tak lze svým významem připodobnit soukromoprávnímu
institutu koupě obsaženému v občanském zákoníku.
[34] Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku zdůraznil, že uzavírání kupní smlouvy
distančním způsobem (prostředky komunikace na dálku) je doprovázeno řadou zvláštností, které
reflektuje také právní úprava, zejm. §1820 až 1851 občanského zákoníku, která zahrnuje nejen
proces kontraktace (uzavírání kupní smlouvy), ale také (a to především) z toho vyplývající práva
spotřebitele a povinnosti podnikatele, který takovýmto způsobem kupní smlouvy uzavírá.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřeného v rozsudku č. j. 4 As 349/2020 - 63
je pojem prodej širší než samotné uzavření kupní smlouvy, přestože lze prodej připodobnit koupi
ve smyslu občanského zákoníku. Uzavření kupní smlouvy představuje pouze jednu z fází prodeje;
proto je zákaz prodeje stanovený zákonem o prodejní době nezbytné uplatnit pouze tam, kde
se všechny fáze prodeje uskuteční v kamenné prodejně (v prodejně fyzicky proběhne celý prodej,
nikoli jen jeho určitá část). Tento výklad lze dovodit také z taxativního výčtu uvedeného v §1
odst. 3 zákona o prodejní době, který obsahuje výjimky, na něž se omezení prodeje nepoužije
(např. čerpací stanice, lékárny či prodejny ve zdravotnických zařízeních). Zákaz prodeje se tak
týká v zásadě pouze prodeje (resp. koupě), jehož veškeré fáze proběhnou přímo, tj. fyzicky
v konkrétní prodejně, jejíž prodejní plocha přesahuje 200 m
2
a jež nespadá pod některou z dalších
výjimek uvedených v §1 odst. 3 písm. b) až f) zákona o prodejní době: ,,[v] případě přímého prodeje
jsou uskutečněny všechny výše předestřené fáze prodeje přímo v konkrétní prodejně: zákazník si v prodejně vybere
zboží, které si může bezprostředně prohlédnout a dotázat se na jeho vlastnosti přítomného prodavače. Vybrané
zboží zákazník obvykle odebere přímo z příslušného regálu (pokud se nejedná o pultový prodej) a u pokladny
zaplatí kupní cenu. V případě online prodeje však zákazník vybírá zboží prostřednictvím internetových portálů,
u kterých je možnost podrobnější prohlídky zboží zblízka (či dokonce jejich předvedení nebo vyzkoušení)
vyloučena. Takové zboží zákazník vkládá do „virtuálního košíku“, přitom volí různé možnosti platby a taktéž
způsoby dodání zboží. Způsob dodání zboží – vyzvednutí na prodejně – je přitom pouze jedním ze způsobů,
kterým se realizuje povinnost prodávajícího zakoupenou věc předat a povinnost kupujícího tutéž věc převzít.
Tyto odlišnosti jsou důvodem i výše zmíněné zvláštní právní úpravy smluv uzavíraných prostředky komunikace
na dálku, která uvedené problematické aspekty znevýhodňující spotřebitele kompenzuje určitými zvláštními
právy.“ (bod 43 citovaného rozsudku)
[35] Samotný výdej zboží tak podle názoru zdejšího soudu ,,představuje pouze realizaci povinností
plynoucích z online uzavřené kupní smlouvy, a to povinnosti prodávajícího odevzdat kupujícímu zakoupené zboží
a povinnosti kupujícího toto zboží převzít [§2079 občanského zákoníku]. V situaci, kdy k uzavření kupní
smlouvy nedojde fyzicky v maloobchodní provozovně, tedy výdej zboží, které bylo objednáno prostřednictvím
internetu, představuje pouze jednu z fází prodeje, a to nikoli rozhodující. Provozovna pak v přeneseném
významu pouze funguje jakožto jakési pomyslné „výdejové okénko“, prostřednictvím nějž je vydáváno zboží
objednané na e-shopu. Takovou službu lze připodobnit službám klasických zásilkových služeb, či jiných
zprostředkovatelů přepravních a dodavatelských služeb, jejichž činnost pod zákaz vyslovený v §1 odst. 1 zákona
o prodejní době bezesporu nespadá.‘‘ (bod. 45 citovaného rozsudku). Pakliže by tedy zákonodárce
zamýšlel vztáhnout zákaz prodeje také na on-line prostředí, musel by tak učinit výslovně.
[36] Nejvyšší správní soud se tudíž i v nyní posuzované věci ztotožnil se stěžovatelkou v tom,
že v případě zboží zakoupeného zákazníkem v e-shopu jeho pouhé vydání v provozovně
(prodejně, i včetně uskutečnění případné platby za zboží v provozovně, se nejedná o prodej
v maloobchodě či v provozovně ve smyslu §1 odst. 1, resp. §3 odst. 1 zákona o prodejní době,
neboť rozhodující fáze prodeje (uzavření kupní smlouvy) se neuskutečnila v provozovně,
nýbrž ve virtuálním prostoru e-shopu. Samotné otevření provozovny pouze pro výdej zboží
zakoupeného zákazníky na e-shopu nepředstavuje porušení označených ustanovení zákona
o prodejní době. Vzhledem k tomu je třeba konstatovat, že krajský soud věc nesprávně posoudil
po právní stránce a nezákonné je z tohoto důvodu i rozhodnutí žalované.
[37] Námitku stěžovatelky stran výkladu pojmu prodejní plocha Nejvyšší správní soud naopak
důvodnou neshledal. Předně není pravdou, že by skutková podstata přestupku byla stanovena
podzákonným právním předpisem, jak namítala stěžovatelka. Porušení zákazu prodeje
je sankcionováno jako přestupek na základě §3 odst. 1 zákona o prodejní době. V dané věci vyšla
žalovaná z nařízení č. 250/2009 pouze ve vztahu k výkladu pojmu prodejní plocha, kterou se dle
přílohy č. 1 tohoto nařízení rozumí odhadnutá velikost povrchové plochy (v m
2
) části provozovny, která
je určena pro prodej a vystavení zboží, tj.: celková plocha, kam zákazníci mají přístup, včetně zkušebních
místností, plocha zabraná prodejními pulty a výklady, plocha za prodejními pulty, kterou používají prodavači.
Do prodejní plochy se nezahrnují kanceláře, sklady a přípravny, dílny, schodiště, šatny a jiné společenské prostory.
Odkaz stěžovatelky na rozsudek zdejšího soudu sp. zn. 4 As 8/2011 je nepřípadný, jelikož
v posuzovaném případě byla skutková podstata přestupku stanovena přímo v zákoně o prodejní
době, konkrétně v jeho §3 odst. 1. Žalovaná tudíž nepochybila, pokud při interpretaci pojmu
prodejní plocha vyšla z citované pasáže nařízení č. 250/2009. Naopak za situace, kdy není uvedený
termín českým právním řádem definován, jeví se krok žalované, která se uchýlila při výkladu
tohoto pojmu k terminologii unijního práva, nanejvýš logický, jelikož reflektuje mimo jiné též
skutečnost členství České republiky v Evropské unii a vzájemnou provázanost českého právního
řádu s právem unijním.
[38] Nejvyšší správní soud tedy v tomto smyslu přisvědčil krajskému soudu, že definice
prodejní plochy převzatá z výše citovaného nařízení vyváženě a přehledně vymezuje,
co se do prodejní plochy započítává, a co již nikoli. Prodejní plocha je v tomto smyslu tvořena
převážně prostory, které jsou přístupné zákazníkům (nebo užívány k jejich přímé obsluze)
a jsou určeny k prodeji, a nikoli již prostory, které jsou určeny pro administrativní, skladovací
a další účely přímo s prodejem nesouvisející. Takový výklad zvolený žalovanou lze považovat
za logický, spravedlivý a nikterak nevybočující z pravomoci žalované k interpretaci pojmu prodejní
plocha. Shodně s krajským soudem lze navíc poukázat na nález Ústavního soudu ze dne
26. 2. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 37/16, v němž bylo zákonem o prodejní době užité kritérium prodejní
plochy označeno za legitimní a nevybočující z ústavních mezí (srov. bod [32])
[39] V nyní posuzované věci prodejní plocha kontrolované provozovny stěžovatelky
přesahovala 200 m
2
. Stěžovatelka sice v replice k vyjádření žalované ke kasační stížnosti namítá,
že v den kontroly nebylo žalovanou provedeno přeměření prodejní plochy kontrolované
provozovny, a rovněž stavební úpravy provozovny během let, sama však v průběhu správního
řízení celkovou plochu prodejny nijak nerozporovala. Za takové situace lze označit postup
správních orgánů, které ve věci vycházely z přeměření provozovny digitálním laserovým měřičem
vzdálenosti BOSCH, typ DLE 40, kdy byla naměřena prodejní plocha 204,3 m2, a učiněném
na základě kontrolního zjištění dne 8. 5. 2017, za legitimní. Stěžovatelka se tak nemůže dovolávat
nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci ze strany správních orgánů, neboť správní orgány
uvedeným způsobem zjistily skutkový stav o velikosti prodejní plochy provozovny stěžovatelky
bez zbytečných pochybností a svoje závěry v této věci opřely o dostatečné podklady.
[40] S ohledem na závěr, že rozhodnutí žalované je třeba označit za nezákonné již z důvodu
nesprávné aplikace zákona o prodejní době, Nejvyšší správní soud se již pro nadbytečnost
nezabýval námitkami stěžovatelky ohledně nezákonnosti a nepřiměřenosti jí uložené pokuty.
[41] Nejvyšší správní soud uzavírá, že shledal kasační stížnost důvodnou, napadený rozsudek
krajského soudu proto s odkazem na §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil (výrok I. tohoto rozsudku).
[42] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení
před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí
krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního
orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by krajský soud v souladu s vysloveným
závazným právním názorem a charakterem vytýkaných vad neměl jinou možnost, než rozhodnutí
žalované zrušit. Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78
odst. 1 a odst. 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalované ze dne 20. 11. 2018, č. j. ČOI
151115/18/O100/4000/18/Bal-Št, zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení (výrok II. tohoto
rozsudku). V dalším řízení je žalovaná vázána výše vysloveným právním názorem zdejšího soudu
[§78 odst. 5 ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
[43] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalované, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení u krajského soudu. Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační
stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodl o jejich náhradě
na základě skutečností zřejmých ze spisu dle §60 ve spojení s §120 s. ř. s. (výrok III. tohoto
rozsudku).
[44] Stěžovatelka měla ve věci plný úspěch, proto jí podle §60 odst. 1 s. ř. s. přísluší vůči
neúspěšné žalované právo na náhradu nákladů řízení. Tyto náklady jsou tvořeny souhrnnou
částkou 8000 Kč za soudní poplatky (3000 Kč za žalobu a 5000 Kč za kasační stížnost). Dále
jsou náklady řízení tvořeny částkou připadající na zastoupení stěžovatele advokátem, a to jak
v řízení před krajským soudem, tak v řízení před Nejvyšším správním soudem. Pro určení výše
nákladů spojených s tímto zastoupením se použije v souladu s §35 odst. 2 s. ř. s. vyhláška
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Zástupce stěžovatelky učinil ve věci 4 úkony
právní služby, kterými jsou převzetí a příprava zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) advokátního
tarifu], další porada s klientem přesahující jednu hodinu [§11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu]
a 2 písemná podání soudu ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Repliku
k vyjádření žalované v řízení u krajského soudu a repliku k vyjádření žalované v řízení o kasační
stížnosti nevzal Nejvyšší správní soud v potaz, neboť v nich stěžovatelka setrvala na svých dříve
vyslovených názorech (v těchto podáních stěžovatelka své dřívější argumenty blíže nerozvedla).
Za každý úkon právní služby v dané věci náleží mimosmluvní odměna ve výši 3100 Kč
[§9 odst. 4 písm. d), ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč
paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Celkem za jeden úkon právní
služby připadá částka 3400 Kč. Stěžovatelce tak náleží za vykonané úkony částka 13 600 Kč,
která se zvyšuje dle §57 odst. 2 s. ř. s. o daň z přidané hodnoty (21 %) na částku 16 456 Kč.
[45] Žalovaná je proto povinna stěžovatelce zaplatit celkovou částku ve výši 24 456 Kč
(8000 + 16 456) do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce stěžovatelky.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné
V Brně dne 6. srpna 2021
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu