ECLI:CZ:NSS:2015:5.AS.169.2014:24
sp. zn. 5 As 169/2014 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně M. K.,
zastoupené Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem Advokátní kanceláře Křesťanová & Borkovec,
se sídlem Brno, Masarykova 31, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, se
sídlem Brno, Žerotínovo nám. 3/5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2014, č. j. 30 A 47/2014 - 63,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Průběh dosavadního řízení
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) dne 24. 4. 2014 podala žádost podle zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“), kterou žalovaného žádala o poskytnutí následujících
informací: 1) o seznam soukromých porodních asistentek, které jsou v oblasti Jihomoravského
kraje oprávněny vést porody ve vlastním sociálním prostředí rodičky (tj. v domácím prostředí), 2)
o sdělení, zda porodní asistentce, jejíž péči bude stěžovatelka využívat, hrozí sankce za asistenci
při porodu ve vlastním sociálním prostředí dle zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách
a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zdravotních
službách“) či jiných zákonů, 3) o sdělení, zda porodní asistentce, jejíž péči bude stěžovatelka
využívat, hrozí sankce za asistenci při porodu ve vlastním sociálním prostředí dle zákona
o zdravotních službách v případě, že stěžovatelka odmítá zdravotní péči při porodu
ve zdravotnickém zařízení a bylo o tom pořízeno prohlášení o odmítnutí zdravotního výkonu
a toto prohlášení je založeno ve zdravotnické dokumentaci, která je o stěžovatelce vedena
u porodní asistentky, čímž by byly splněny náležitosti tzv. informovaného souhlasu respektive
odmítnutí zdravotního výkonu (tzv. negativní revers) dle zákona o zdravotních službách, 4)
o právní výklad slova „porod“ v ustanovení §5 odst. 2 písm. g) zákona o zdravotních službách
(viz zákonná definice ošetřovatelské péče), 5) o sdělení, kde je v zákoně o zdravotních službách
či jiném zákoně výslovně upraveno, že je nutné fyziologické procesy při porodu ošetřovat
ve zdravotnických zařízeních, resp. kde je v zákoně výslovně uvedeno, že ošetřovatelskou péči
u fyziologických procesů při porodu nelze poskytovat v rámci domácí péče, 6) o sdělení, jaká
kritéria musí splňovat byt stěžovatelky, aby v něm mohla řádně registrovaná porodní asistentka
v ČR či z jiné země Evropské unie vést fyziologický porod ve vlastním sociálním prostředí
(žalobkyně dále žádala o právní výklad vyhlášky č. 92/2012 Sb. [viz příloha č. 2, bod I.B 2.11.2],
zda její domácnost musí splňovat následující kritéria: „Zřizuje se místnost pro vedení porodu,
místnost pro péči o ženu a novorozence po porodu a sprcha. Místnost pro vedení porodu musí
mít minimální plochu 15 m2, podlahy, stěny a stropy musí být odolné proti poškození
při pravidelném čištění a mytí a dezinfekci. Místnost pro péči o ženu a novorozence po porodu
musí mít minimální plochu na 1 lůžko 5 m2, minimální plocha místnosti činí 8 m2“), 7. o právní
výklad článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, co se týče práva na svobodnou volbu
místa porodu.
Žalovaný na žádost stěžovatelky reagoval sdělením ze dne 7. 5. 2014,
č. j. JMK 49537/2014, sp. zn. S-JMK 49537/2014/OZ-Kas. K žádosti o sdělení seznamu
porodních asistentek žalovaný sdělil, že žádná z porodních asistentek registrovaných žalovaným
není na základě svého oprávnění k poskytování zdravotních služeb ani registrace nestátního
zdravotnického zařízení oprávněna k vedení fyziologických porodů mimo zdravotnické zařízení.
Žádost o poskytnutí informací uvedených pod body 2) až 7), které směřují k výkladu právních
předpisů, žalovaný odmítl rozhodnutím ze dne 7. 5. 2014, č. j. JMK 54070/2014, s odkazem
na ustanovení §2 odst. 4 ve spojení s §15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím.
Stěžovatelka se následně u Krajského soudu v Brně podáním ze dne 3. 7. 2012
domáhala, aby soud určil, že žalovaný sdělením ze dne 7. 5. 2014, č. j. JMK 49537/2014,
sp. zn. S-JMK 49537/2014/OZ-Kas, nezákonně zasáhl do jejich práv na ochranu soukromého
a rodinného života. Kromě určení, že zásah byl nezákonný, se stěžovatelka domáhala též ochrany
proti němu tak, aby žalovanému byla uložena povinnost umožnit stěžovatelce zajistit si odbornou
zdravotní péči při porodu v jejím vlastním sociálním prostředí výběrem ze seznamu porodních
asistentek, oprávněných k výkonu povolání bez odborného dohledu v oboru porodní asistentka
a registrovaných jako nestátní zdravotnické zařízení v Jihomoravském kraji pro druh poskytované
zdravotní péče porodní asistentka v rozsahu kontaktní pracoviště ošetřovatelské péče
v gynekologii a porodní asistenci ve formě domácí péče.
V návrhu na zahájení řízení stěžovatelka namítala, že ji žalovaný zkrátil na jejích
právech a brání jí zajistit si odbornou zdravotní péči při porodu ve vlastním sociálním prostředí,
což má za následek porušení jejího práva na soukromý a rodinný život a práva na volbu
poskytovatele zdravotních služeb. Žalovaný je nadán rozsáhlými pravomocemi při výkonu státní
správy na úseku zdravotnictví, rozhoduje o vydání oprávnění k poskytování zdravotních služeb
nestátnímu zdravotnickému zařízení – porodní asistentce, při udělení registrace rovněž stanoví
druh a rozsah poskytované péče, rozhoduje o správních deliktech podle zákona o zdravotních
službách a uděluje za porušení tohoto zákona pokuty. Žalovaný deklaroval připravenost udělovat
porodním asistentkám asistujícím u fyziologických porodů ve vlastním sociálním prostředí
rodičky pokuty, které mohou dosahovat až likvidační výše 1 000 000 Kč. Obavy z možného
postihu za správní delikt jsou hlavním důvodem, proč porodní asistentky odmítají asistovat
rodičkám při domácím porodu. Interpretační a aplikační praxe žalovaného, kterou vůči
stěžovatelce projevil svým sdělením, zabraňuje stěžovatelce využít péče porodní asistentky
ve vlastním sociálním prostředí. Žaloba dále obsahuje podrobnou argumentaci týkající
se porušování práva stěžovatelky na ochranu soukromého života.
Krajský soud dospěl k závěru, že v daném případě nedošlo k přímému zasažení
stěžovatelky na jejích právech. Sdělení žalovaného nelze považovat za závazný pokyn nežádat
zajištění zdravotní péče při porodu ve vlastním sociálním prostředí od žádné porodní asistentky.
Poskytnutou informací žalovaný stěžovatelce pouze sdělil, že žádná z porodních asistentek
registrovaných žalovaným není na základě svého oprávnění k poskytování zdravotních služeb
ani registrace nestátního zdravotnického zařízení oprávněna k vedení fyziologických porodů
mimo zdravotnické zařízení. Jedná se o sdělení informativní, nevynutitelné, kterým nedošlo
k žádnému zkrácení práv stěžovatelky. Přípis správního orgánu určité osobě, který obsahuje
sdělení o stavu určitých věcí nebo určitého řízení, příp. i informaci o negativních důsledcích,
nelze považovat za zkrácení subjektivních práv této osoby, jakkoliv takovou osobu mohou
znejistět v náhledu na její právní pozici a vyvolat v ní pocit jistého ohrožení. Předmětné sdělení
dle krajského soudu není ani zásahem v širším smyslu, nejedná se ani o pokyn, ani o donucení,
stěžovatelce byla pouze poskytnuta informace o stavu určité věci a nejde tedy o zásah, kterým
by byla stěžovatelka zkrácena na svých právech. Pro nadbytečnost se pak krajský soud nezabýval
namítanou nezákonností sdělení, neboť již s ohledem na výše uvedené žaloba nemůže být
úspěšná.
II. Obsah kasační stížnosti
Rozsudek krajského soudu napadá stěžovatelka z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatelka především nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že v dané věci nedošlo
k přímému zasažení jejích práv. Stěžovatelka nadále trvá na tom, že sdělení žalovaného ze dne
7. 5. 2014 byla povinna považovat za závazný pokyn nežádat zajištění zdravotní péče při porodu
ve vlastním sociálním prostředí od žádné porodní asistentky registrované v Jihomoravském kraji,
neboť taková péče by byla poskytnuta v rozporu se zákonem a stěžovatelka na ni nemá nárok.
Stěžovatelka názor žalovaného považuje za nezákonný, nicméně závazný, cítí se být zbavena
svobody volby místa a prostředí pro svůj porod, v čemž spatřuje přímý zásah do svých
osobnostních práv. V jednání žalovaného spatřuje stěžovatelka hrozbu (donucení) v tom, že bude
muset porodit v nemocnici, aby se jí dostalo zdravotní péče. Veřejné subjektivní právo
stěžovatelky je zasaženo již nyní a nikoliv až v budoucnu dalším aktem správního orgánu.
Nesouhlas stěžovatelka vyjadřuje také se závěrem krajského soudu, že pokud sdělení
žalovaného má pouze informativní charakter, tak není způsobilé zasáhnout její subjektivní práva,
neboť žádný akt správního orgánu, který má pouze informativní charakter, nemůže být způsobilý
zasáhnout veřejná subjektivní práva. Názor soudu považuje stěžovatelka za neudržitelný, neboť
ji ponechává zcela bez soudní ochrany. Dle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody
pod ochranou moci soudní. Byla-li základní práva porušena, může se dotčená osoba dovolávat
jejich ochrany u soudu, který mu nesmí soudní ochranu odepřít.
Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 6 Ans 1/2013, kde soud dovodil, že v případě vyrozumění žadatele
o tom, že datovou schránku nelze zřídit, ač jsou jinak splněny podmínky vzniku nároku na zřízení
datové schránky podle §5 odst. 4 a 5 zákona o elektronických úkonech, jde o nezákonný zásah
Ministerstva vnitra. Uvedený případ stěžovatelka považuje za analogický s její věcí, neboť
obsahem vyrozumění ministerstva je rovněž pouhé oznámení, že datovou schránku nelze zřídit
(neobsahuje žádnou hrozbu či donucení), kdy rozhodující pro určení, zda nezákonný zásah
nastal, je to, zda byly splněny podmínky vzniku nároku na zřízení datové schránky. Proto
se stěžovatelka domnívá, že ani v její věci není rozhodující, zda sdělení žalovaného mělo
informativní charakter, ale zda zasáhlo do jejího veřejného subjektivního práva.
Kasační stížnost obsahuje také odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2012,
sp. zn. I. ÚS 3494/11. V uvedeném případě je dle stěžovatelky pro Ústavní soud akceptovatelné,
že nezákonný zásah může představovat i jen dopis správního orgánu.
Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
Žalovaný se ve svém vyjádření neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že by informace,
poskytnutá žalovaným v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím, mohla být
způsobilá zasáhnout do práv stěžovatelky, k tomu ještě navíc nezákonně, resp., že by takto
poskytnutá informace byla jakkoliv způsobilá zabránit stěžovatelce využít služeb porodní
asistentky při domácím porodu. Dle žalovaného nejde o nezákonný zásah a krajský soud správně
vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005 – 65.
K tvrzenému nezákonnému zásahu mělo dle stěžovatelky dojít přípisem žalovaného
ze dne 7. 5. 2014, č. j. JMK 49537/2014, sp. zn. S-JMK 49537/2014/OZ-Kas, jímž byla
stěžovatelce poskytnuta část požadovaných informací v režimu zákona č. 106/1999 Sb. Zbývající
část žádosti o informace žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 5. 2014, č. j. JMK 54070/2014,
jež nebyla předmětem žaloby, zamítl.
Právo stěžovatelky na soudní ochranu spočívající v ochraně jejího práva na soukromý
a rodinný život žalovaný nikterak nezpochybňuje. Zvolený způsob ochrany však považuje
za absurdní a obcházející zákon. Předmětem žádosti stěžovatelky byla žádost o poskytnutí
informace. Předmětem zákona o svobodném přístupu k informacím je realizace ústavního práva
na informace zakotvená v čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny. Chráněným předmětem je v tomto případě
právo na informace, a to informace pravdivé a úplné. Stěžovatelka poskytnuté informaci vytýká
její nezákonnost, aniž by současně zpochybňovala její úplnost a pravdivost.
Žalovaný je přesvědčen, že pokud došlo k zásahu do osobnostních práv stěžovatelky,
nemohlo k tomu dojít v důsledku poskytnutí informací stěžovatelce, tedy přímým „zásahem“
žalovaného, nýbrž v důsledku stavu, o kterém žalovaný stěžovatelce poskytl pouze pravdivou
a úplnou informaci.
K odkazu stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2013,
č. j. 6 Ans 1/2013 – 66, žalovaný uvádí, že jej nelze vykládat mechanicky. Obecně totiž nelze říci,
že by každé oznámení či vyrozumění bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do právní sféry toho,
komu je určeno. Ve zmiňované věci bylo předmětem žádosti stěžovatele zřízení datové schránky,
na jejíž zřízení je po splnění podmínek právní nárok. Samotné vyrozumění, že datovou schránku
nelze zřídit, bylo v daném případě dle Nejvyššího správního soudu negativním rozhodnutím
v materiálním smyslu, neboť je tímto rozhodováno o subjektivním právu jednotlivce na zřízení
datové schránky.
V nyní posuzované věci je však subjektivním právem právo na poskytnutí pravdivých
a úplných informací, jež byly stěžovatelce poskytnuty. Uvedený přípis tak není způsobilý k zásahu
do subjektivních práv stěžovatelky, natož aby byl rozhodnutím v materiálním slova smyslu.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 3494/11, byla ústavní
stížnost jako nepřípustná odmítnuta, neboť stěžovatel v dané věci nevyčerpal všechny
prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho práv nabízí. K charakteru dopisu ministra školství
Ústavní soud konstatoval, že otázku, zda se potenciálně jedná o veřejnoprávní zásah do práv
a oprávněných zájmů stěžovatele, není v této fázi povolán řešit, neboť stěžovatel před podáním
ústavní stížnosti nevyčerpal prostředky ochrany, které mu český právní řád poskytuje.
S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.) a stěžovatelka
je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s) a zkoumal při tom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost soud neshledal důvodnou.
Podle ustanovení §82 s. ř. s. se může každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých
právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu,
který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu
přímo zasaženo, žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah
byl nezákonný. O zásah ve smyslu ustanovení §82 s. ř. s. se pojmově jedná pouze
za předpokladu, že v žalobě tvrzeným jednáním by žalobce mohl alespoň potenciálně být
přímo zkrácen na svých právech. To konkrétně znamená, že mezi napadeným zásahem
a tvrzeným porušením práv musí existovat bezprostřední vztah (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Aps 1/2006 – 80, a rozsudek ze dne 17. 7. 2007,
č. j. 2 Aps 1/2007 – 58).
Nejvyšší správní soud se v daném případě ztotožnil se závěrem krajského soudu,
že předmětným sdělením žalovaného nebyla stěžovatelka přímo zkrácena na svých právech.
Uvedeným sdělením byla stěžovatelce pouze poskytnuta jí požadovaná informace v režimu
zákona č. 106/1999 Sb., když stěžovatelka požádala žalovaného o seznam soukromých
porodních asistentek, které jsou v oblasti Jihomoravského kraje oprávněny vést porody
ve vlastním sociálním prostředí rodičky (tj. v domácím prostředí.) Sdělením ze dne 7. 5. 2014,
č. j. JMK 49537/2014, sp. zn. S-JMK 49537/2014/OZ-Kas, poskytl žalovaný stěžovatelce
informaci, že žádná z porodních asistentek jím registrovaných není na základě svého oprávnění
k poskytování zdravotních služeb ani registrace nestátního zdravotnického zařízení oprávněna
k vedení fyziologických porodů mimo zdravotnické zařízení. Předmětné sdělení má pouze
informativní charakter. O žádný přímý zásah do práv stěžovatelky se nejedná, neboť jí sdělením
nejsou ukládány žádné povinnosti a nejsou jím ani omezována její práva. Právní postavení
stěžovatelky nedosáhlo a ani nemohlo dosáhnout v důsledku předmětného sdělení jakékoli
změny.
K další stížní argumentaci stěžovatelky ohledně nesprávné interpretace právní úpravy
poskytování zdravotní péče porodními asistentkami žalovaným je třeba uvést, že krajský soud
se v napadeném rozsudku otázkou nesouhlasu stěžovatelky s obsahem sdělení žalovaného
nezabýval pro nadbytečnost za situace, kdy žaloba nemůže být úspěšná již proto, že nejde
o přímý zásah do práv stěžovatelky. Za této situace se kasační námitky stěžovatelky netýkají
rozhodovacích důvodů, na nichž krajský soud založil své rozhodnutí, proto se jimi zdejší soud
nezabýval.
Nejvyšší správní soud v posuzované věci nemůže přisvědčit ani argumentaci stěžovatelky
ohledně ponechání jejího práva na soukromý a rodinný život bez soudní ochrany s ohledem
na závěr krajského soudu, že pokud má sdělení žalovaného pouze informativní charakter, tak
není způsobilé zasáhnout její subjektivní práva. Veřejná správa musí být kontrolována soudní
mocí vždy tam, kde svoji činností zasahuje do základních práv fyzických a právnických osob.
Těmto subjektům tak podle stěžovatelky nemůže být v případě zásahu do jejich práv odepřen
přístup k soudu.
K těmto námitkám zdejší soud uvádí, že v projednávané věci k odepření přístupu k soudu
však v případě stěžovatelky nedošlo. Krajský soud stěžovatelkou tvrzený zásah do jejího práva
na soukromý a rodinný život sdělením žalovaného neshledal a uvedený závěr k námitce
stěžovatelky přezkoumal i Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti. Nejedná
se tak o odepření soudní ochrany, ale o odlišný názor stěžovatelky na posouzení právní otázky,
zda sdělením žalovaného došlo k zásahu do jejího práva na soukromý a rodinný život.
Na projednávanou věc není přiléhavý ani odkaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 10. 2013, č. j. 6 Ans 1/2013 – 66. Nejvyšší správní soud v tomto
rozsudku dospěl k závěru, že ze zákona o elektronických komunikacích vyplývá, že oprávněné
subjekty mají po splnění zákonných podmínek a předepsaného postupu na zřízení datové
schránky ze strany Ministerstva vnitra, jež je orgánem veřejné moci, právní nárok, tedy veřejné
subjektivní právo, které musí být pod ochranou soudní moci, zde tedy pod ochranou soudů
ve správním soudnictví.
Z výše uvedeného však nelze dovodit, že každé sdělení či vyrozumění orgánu veřejné
moci je způsobilé samo o sobě zasáhnout do právní sféry toho, komu je určeno. Pro posouzení
dané věci bylo podstatné posoudit otázku, zda sdělení žalovaného zasáhlo základní právo
stěžovatelky na soukromý a rodinný život, a tedy i otázku, zda sdělení žalovaného, které
má výlučně informativní charakter, uložilo stěžovatelce nějakou povinnost či omezilo její práva.
Poskytnutí informace žalovaným však do práva stěžovatelky na soukromý a rodinný život
nezasáhlo, zásah do veřejného subjektivního práva na poskytnutí informace žalovaným ve smyslu
zákona č. 106/1999 Sb. stěžovatelka nenamítá.
Rovněž tak odkaz stěžovatelky na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2012,
sp. zn. I. ÚS 3494/11, je na projednávaný případ nepřiléhavý. Dle stěžovatelky je v uvedeném
případě pro Ústavní soud akceptovatelné, že nezákonný zásah může představovat i jen dopis
správního orgánu. Ani v případě, že by Ústavní soud k uvedenému závěru skutečně dospěl, nelze
dovodit, že každé sdělení či vyrozumění orgánu veřejné moci je způsobilé samo o sobě zasáhnout
do právní sféry toho, komu je určeno. Ústavní soud však v citovaném usnesení k charakteru
dopisu ministra školství konstatoval, že otázku, zda se potenciálně jedná o veřejnoprávní zásah
do práv a oprávněných zájmů stěžovatele, není v této fázi povolán řešit, neboť stěžovatel před
podáním ústavní stížnosti, nevyčerpal prostředky ochrany, které mu český právní řád poskytuje.
Ústavní stížnost byla proto jako nepřípustná odmítnuta. Ústavní soud sice v uvedeném usnesení
odkázal mimo jiné na možnost podat žalobu podle §82 a násl. s. ř. s., avšak je třeba zdůraznit,
že oproti nyní projednávané věci šlo o skutkově zcela odlišný případ. Ve věci posuzované
Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 3494/11 se jednalo o dopis ministra školství,
mládeže a tělovýchovy adresovaný předsedovi Fédération Internationale de Motocyclisme
(dále jen „FIM“), ve kterém jej informoval, že Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy
(dále jen „MŠMT“) je jedinou oprávněnou institucí v ČR, které přísluší pravomoc jmenovat
nejvyšší sportovní autoritu v ČR v rámci sportu a jeho jednotlivých odvětví. Současně MŠMT
sdělilo FIM, že v souladu s touto kompetencí uvádí, že takovou nejvyšší autoritou je v ČR
v oblasti motocyklového sportu Český svaz motocyklového sportu, který plně nahrazuje
dosavadní působnost a kompetence Autoklubu České republiky. Jde tedy o skutkově zcela
odlišný případ, než je v nyní projednávané věci sporná odpověď žalovaného na žádost
stěžovatelky podle 106/1999 Sb.
Pro úplnost je vhodné také dodat, že na zásahovou žalobu podle §82 a násl. s. ř. s.
jako jednu z více případných možností bránění práva v obdobné věci odkazuje usnesení
Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 26/11. Jde však o odkaz zcela obecný, který
byl uveden nad rámec rozhodovacích důvodů, přičemž nelze přehlédnout, že k odůvodnění
tohoto usnesení vyjádřilo odlišné stanovisko 9 ze 14 soudců pléna Ústavního soudu. Bez ohledu
na uvedené je však třeba zdůraznit, že důvodnost podání zásahové žaloby je vždy závislá
na individuálních okolnostech toho kterého případu (včetně obsahu sdělení či jiného postupu
správního orgánu) a závěr o její důvodnosti vždy předpokládá kumulativní splnění všech
podmínek §82 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že pouhé sdělení žalovaného k žádosti stěžovatelky
podané podle zákona č. 106/1999 Sb. o sdělení seznamu porodních asistentek, že žádná
z porodních asistentek registrovaných žalovaným není na základě svého oprávnění k poskytování
zdravotních služeb ani registrace nestátního zdravotnického zařízení oprávněna k vedení
fyziologických porodů mimo zdravotnické zařízení, nepředstavuje nezákonný zásah, pokyn nebo
donucení ve smyslu §82 s. ř. s.
V. Závěr
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud kasační stížnost neshledal důvodnou,
a proto ji v souladu s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které ji vznikly. Žalovanému správnímu orgánu, který by jinak měl
právo na náhradu nákladů řízení, náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, proto
soud žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. února 2015
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu