Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.02.2012, sp. zn. Pl. ÚS 26/11 [ usnesení / WAGNEROVÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2012:Pl.US.26.11.1

---

Odlišné stanovisko soudce Miloslava Výborného k usnesení Pl. ÚS 26/11 K výroku i odůvodnění přijatého usnesení uplatňuji z důvodů dále uvedených podle ustanovení §14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odlišné stanovisko. 1. V projednávaném případě stala se k výzvě soudkyně zpravodajky součástí spisu vyjádření Krajského úřadu Libereckého kraje, veřejného ochránce práv, Ministerstva zdravotnictví, Vlády České republiky, Poslanecké sněmovny Parlamentu a Senátu Parlamentu. Nekritizuji, že byla vyjádření vyžádána (zda se tak stane či nikoli, je ponecháno k volné úvaze soudci zpravodaji), a to ač bych je já sám vzhledem k obsahu stížnostního žádání (petitu návrhu) k přípravě rozhodnutí nepovažoval za potřebná. Byla-li však vyžádána a Ústavnímu soudu již v srpnu 2011 doručena, považoval jsem za samozřejmou nezbytnost komunikovat je (k případné replice) stěžovatelce. Zdůvodnění absence tohoto postupu v usnesení přijatém více než šest měsíců po doručení vyžádaných stanovisek (odst. 15. usnesení), nepřesvědčilo mne o nepotřebnosti informovat stěžovatelku o tom, co o jejím návrhu soudí jí označení účastníci řízení, resp. veřejný ochránce práv. Protože stěžovatelka ani dodatečně o obsahu vyžádaných vyjádření informována nebyla, nemohl jsem podpořit - maje hlasování za předčasné - výrok usnesení. Jen pro tuto předčasnost rozhodnutí, nikoliv snad proto, že bych považoval ústavní stížnost za věcně projednatelnou nebo dokonce důvodnou, disentoval jsem i proti usnesenému výroku. 2. K odůvodnění, vůči němuž odlišné stanovisko vyhradilo si devět ze čtrnácti přítomných soudců, vymezuji svůj odchylný názor takto: a) Ústavní stížnost je nepřípustná, lze-li toho, co stěžovatel žádá, dosáhnout čerpáním jiných procesních prostředků (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To podle mého názoru platí v projednávané věci nejvýše pouze ohledně návrhu formulovaného v části I. petitu, a to ještě jen zčásti (určitě nikoliv ve vztahu k vládě a Parlamentu a s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem stěžovatelkou vylíčených ani ve vztahu k Ministerstvu zdravotnictví). V celém zbytku stížnostního žádání nejen že neměl Ústavní soud k projednání návrhu pravomoc (slovy zákona o Ústavním soudu "nebyl příslušný"), ale stěžovatelka nebyla ani oprávněna domáhat se jí požadovaných zakazujících a ukládacích výroků, neboť svůj návrh formulovala způsobem, jenž je tradičně označován jako actio popularis. b) Zdůvodnění odmítacího usnesení vyznívá ve svém celku jako apel na zúčastněné strany popřát stěžovatelčiným požadavkům více než sluchu. V souvislosti s ústavní stížností, tak jak ji stěžovatelka formulovala, považuji však zvláště výzvu v usnesení výslovně uvedenou v odst. 27. za přinejmenším s projednávanou věcí aktuálně nesouvisející a tudíž nepřípadnou. c) V otázce domácích porodů není dle mého názoru ve hře jen akcentované právo matky na ochranu jejího soukromého života uplatnitelné dle odůvodnění usnesení buď cestou žaloby na ochranu osobnosti, nebo cestou využívající správní soudnictví, ale též, ba především, právo nenarozeného či právě narozeného dítěte na život a zdraví. 3. Závěrem kladu otázku: je vskutku úkolem soudce zpravodaje prosadit v odůvodnění jím připravovaného plenárního rozhodnutí formulace, s nimiž kvalifikovaná většina Ústavního soudu nesouhlasí? Miloslav Výborný

---

Odlišné stanovisko soudce Stanislava Balíka Hlasoval jsem pro odmítavý výrok, moje odlišné stanovisko směřuje toliko proti jeho odůvodnění. Při diskusi nad zpravodajskou zprávou jsem si v duchu souběžně meditoval nad tím, z jakého důvodu asi lýdský král Kroisos nevnímal druhou variantu rady, kterou mu udělovala Pýthie: "Překročíš-li řeku Halys, zničíš velkou říši!" x x x Měli jsme zůstat stát na pevné zemi. Chtěli jsme vskutku vydat usnesení takto přelomové? Co lze vlastně mezi jeho řádky mimo jiné vyčíst či si domýšlet? Řekl bych, že se jedná o následující nové procedurální desatero: 1) S ohledem na atrakci takovýchto věcí plénem nyní stěžovateli stačí, aby kromě vydavatele posledního rozhodnutí označil za účastníka řízení třeba právě Parlament České republiky nebo vládu a se stručným odůvodněním ve stylu "mohou za to také" a petitem směřujícím proti jinému zásahu úspěšně přenesl rozhodování z rukou soudce zpravodaje do pléna Ústavního soudu. 2) V řízení o takové ústavní stížnosti v plénu se podle právě vzniklého vzoru uplatní řada odlišností. Tak například soudce zpravodaj nepřímo vystaví stěžovateli poukázku, na základě níž mu posléze Česká republika zaplatí po rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva větší či menší peníze, neboť v plenárním řízení o ústavní stížnosti zřejmě není síly, která by soudce zpravodaje přinutila k tomu, aby přes upozornění a požadavek dalších členů pléna na takové pochybení zaslal stěžovateli sesbíraná vyjádření k replice. 3) Z názorového občasníku, který jsem zmiňoval ve svém odlišném stanovisku k usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 51/05 ze dne 3. 3. 2009, se stane týdeník se zaměřením na nejrůznější oblasti politiky, vědy, kultury a sportu. Stačí podat si proti Parlamentu ČR obdobnou actionem popularem a vyčkat odpovědi na jakoukoliv ve formě udičky nadhozenou otázku. Výrok sám o sobě nebude až tak důležitý, půjde přece o předběžnou otázku sui generis, k niž se soudce zpravodaj jistě rád vyjádří. Ze spisu a rozsáhlé narativní části usnesení se navíc stěžovatel pohodlně dozví, jak se k věci samé staví způsobem shora popsaným označení účastníci řízení a navíc více či méně rozšiřovaná skupinka amicorum curiae. 4) Menšině se v plénu dostane maximální ochrany. Vzhledem k tomu, že pro výrok budou hlasovat všichni, nemůže de lege lata předseda Ústavního soudu rozhodnout o změně soudce zpravodaje, i když většina pléna nesouhlasí s odůvodněním. 5) Odůvodnění rozhodnutí se pak napříště stává dílem výlučně jediného autora, jímž je soudce zpravodaj. On si rozhodne, co bude v odůvodnění napsáno, ostatních čtrnáct soudců se vyjádří relevantně až prostřednictvím odlišných stanovisek. 6) Varianta, že by usnesení obsahovalo odůvodnění, na jehož obsahu se většina shodla, a soudci s odlišným stanoviskem by připisovali to, co mělo být ještě navíc dle jejich názoru uvedeno v odůvodnění, bude nahrazena modelem, dle něhož všichni budou popisovat, co napsáno být nemělo, nicméně je nesmazatelné, což vyústí v běžnou aplikaci zásady littera scripta manet. 7) Osamocený soudce zpravodaj se bude i nadále v odůvodnění označovat jako Ústavní soud a psát o sobě ve 3. osobě singuláru, např.: "Ústavní soud poté dospěl k závěru...". 8) Diskuse v plénu bude postupně ztrácet na významu, argumenty se nebudou potkávat či poslouchat nebo vyměňovat, zásada ústnosti bude následně via facti nahrazena zásadou emailové písemnosti. Jednání pléna se zkrátí pouze na dobu hlasování. 9) V povědomí publika se bude nenápadně smazávat rozdíl mezi řízením o kontrole norem a řízením o ústavních stížnostech, usnesení, jako je toto, doktrína bude střídavě komentovat jako responsa prudentium nebo naopak responsa non prudentium, případně jim bude vytýkat, že jsou non responsa prudentium. 10) Ústavní soud i ve variantě popsané v odstavci 7) bude mít prostor v některém z dalších odmítacích usnesení explicitně deklarovat, že definitivně opustil zásadu minimalizace zásahu. x x x V judikatuře Ústavního soudu lze nalézt nespočetně usnesení vydaných soudci zpravodaji ve srovnatelných procesních situacích a přiměřeně stručně odůvodněných. Marně jsem se přimlouval za obdobný postup v této věci. Pokud jde o meritorní úvahy, necítím se jimi nikterak vázán. Za sebe mohu jen dodat, že se programově vyhýbám článkům a časopisům, v nichž se píše pochvalně o životním stylu single, referuje se o nešťastně a nevratně zakončených domácích porodech či s pathosem o ochraně pololidských práv kůrovce na Šumavě. Držím se raději hodnotově a názorově toho, co mi předali moji předkové, a nechtěl bych být četbou zbytečně iritován. Až ad absurdum jsem původně uvažoval o návrhu, aby toto usnesení bylo publikováno. Raději nikoliv? On verra...

---

Odlišné stanovisko soudce Jiřího Muchy k odůvodnění usnesení pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 26/11 Ztotožňuji se s výrokem usnesení, jímž byla ústavní stížnost odmítnuta, i s právně relevantními důvody tohoto výroku, jak jsou formulovány v příslušné části odůvodnění (nepřípustnost ústavní stížnosti a nepříslušnost Ústavního soudu k jejímu projednání). Nemohu ovšem souhlasit se samotnou presentací oné částí odůvodnění, jež se nad rámec důvodů, jež vedly takřka naprostou většinu pléna k odmítnutí ústavní stížnosti, tedy jednoduše řečeno ke konstatování, že stížnost v této podobě před Ústavní soud nepatří a soud ji tudíž nemusí a nemá věcně posuzovat, obšírně zabývá i úvahami o meritu věci, reprodukuje a komentuje související judikaturu a obsah vyžádaných vyjádření, naznačuje pohříchu a priori mimo jiné i (eventuální budoucí) věcný přístup Ústavního soudu k nikoliv triviální, naopak spíše kontroverzní problematice tzv. domácích porodů a nabízí dokonce i hlediska, z nichž by měla vycházet moc zákonodárná při budoucí legislativní úpravě předmětné materie, ačkoliv nota bene většina pléna (devět soudců) zaujala k takovéto podobě odůvodnění - na rozdíl od výroku samotného - odchylné stanovisko. Nemohu než považovat menšinou zvolený a přes nesouhlas výrazné většiny soudců prosazený postup a z něho resultující dvanáctistránkový text odůvodnění odmítavého usnesení za markantní projev soudního aktivismu, za nešťastný a těžko pro mne akceptovatelný odklon od respektu k takovým principům, jakými jsou postuláty dělby moci, zdrženlivosti a sebeomezení, jež dle mého přesvědčení (spolu)definují postavení Ústavního soudu a vymezují hranice jeho působení uvnitř systému checks and balances. Výsledkem je, řečeno eufemisticky, usnesení vskutku kuriosní ... V Brně dne 28. února 2012 Jiří Mucha

---

Odlišné stanovisko soudce Ústavního soudu Jana Musila Souhlasím s výrokem usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/10. Nesouhlasím však s odůvodněním tohoto usnesení. Podle §14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujímám k odůvodnění usnesení odlišné stanovisko, které odůvodňuji takto: 1. Podle mého názoru se odůvodnění usnesení mělo omezit (kromě nevyhnutelné narativní části) toliko na uvedení těch procesních argumentů, na nichž spočívá odmítnutí ústavní stížnosti zčásti pro nepřípustnost [podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a zčásti proto, že jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu). 2. Podání nepřípustného návrhu nebo takového návrhu, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, neposkytuje, podle mého názoru, Ústavnímu soudu žádný prostor k tomu, aby se jakýmkoli způsobem vyjadřoval, byť i jen v odůvodnění svého rozhodnutí, k obsahovému meritu návrhu, tj. v daném případě k tomu, zda stěžovatelkou tvrzenými postupy orgánů veřejné moci bylo či nebylo porušeno ústavně garantované právo na respektování soukromého a rodinného života. Takové úvahy by mohl Ústavní soud vyslovovat toliko tehdy, pokud by ústavní stížnost splňovala všechny zákonem požadované náležitosti, byla by projednatelná a pokud by Ústavní soud o meritu věci rozhodoval nálezem. 3. V rozporu se základním smyslem odmítnutí návrhu však toto usnesení obsahuje v bodech 20, 21, 22, 23, 24 a 27 odůvodnění takové úvahy, z nichž se dá vyvodit implicitní závěr, že předložená ústavní stížnost je důvodná. 4. Děje se tak např. vyslovením varování před (jakoby hrozícím) interpretačním omezováním "mezinárodními smlouvami... již dosažené procedurální úrovně ochrany základních práv a svobod" (bod 20) a naléhavým připomínáním, že "orgány veřejné moci mají obecnou povinnost přihlížet k interpretaci Úmluvy prováděné Evropským soudem pro lidská práva" (bod 21). Upozorňuje se také na "alarmující skutečnost, totiž že obecné soudy neznají (popř. ignorují) judikaturu ESLP, čímž nejen že negují vnitrostátní prostředky nápravy porušení Úmluvy, ale též vystavují Českou republiku riziku nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti za porušení závazků plynoucích z Úmluvy" (bod 21). Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ternovszky proti Maďarsku a separátní stanoviska soudců Sajó a Tulkens jsou v bodě 22 odůvodnění usnesení prezentována jako "inspirativní pro řešení dané otázky". V bodě 23 odůvodnění se naléhavě připomíná, že "v demokratickém právním státě jsou všechny orgány veřejné moci povinny respektovat základní práva a svobody, úkolem soudů je poskytovat jim ochranu, resp. svébytnou a specifickou formu ochrany" a připomíná se, že "soudy, rozhodující ve věcech ochrany osobnosti, pak v souladu s výše uvedeným (bod 20, 21 a 23) musí poskytovat ochranu základních práv". V bodě 27 je obsažen naléhavý apel, že "Ústavní soud závěrem vyzývá zúčastněné strany k zahájení seriózní a odborné debaty, jejímž výsledkem by měla být legislativní úprava, která by respektovala právo na soukromý život dle čl. 8 Úmluvy tak, jak jej vyložil ve svém rozhodnutí ESLP (bod 22), při zohlednění všech kolidujících zájmů a základních práv jiných subjektů, zejména práva dítěte na život a ochranu zdraví". 5. V obecné rovině je zajisté nutno s citovanými tezemi, obsaženými v odůvodnění usnesení, souhlasit a ani já v nejmenším nemíním jejich obecnou pravdivost jakkoli zpochybňovat. Problém však spatřuji v tom, že v kontextu celého odůvodnění a v kontextu konkrétních skutkových okolností vyznívá tato argumentace jako jednoznačné přitakání, že návrh uplatněný stěžovatelkou je oprávněný. Skrytá intence, obsažená v odůvodnění nálezu, může nepochybně ovlivňovat budoucí rozhodování příslušných orgánů o eventuálních návrzích, předložených jim stěžovatelkou k rozhodnutí. Podle mého názoru může hrozit, že v odůvodnění vyslovené názory budou vnějšími subjekty pokládány za názor pléna Ústavního soudu, což neodpovídá skutečnosti. 6. Nesouhlasím zejména s tím, jak se v odůvodnění usnesení interpretuje rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ternovszky proti Maďarsku (Application no. 67545/09). 7. Skutkové okolnosti, za nichž ESLP v uvedené kauze rozhodoval, se podstatně liší od poměrů v České republice. V uvedeném rozsudku ESLP reagoval na situaci, kdy podle platných maďarských předpisů hrozil zdravotníkům za provedení domácího porodu postih - pokuta až 100.000 forintů, přičemž minimálně v jednom případě byl takový postih v posledních letech skutečně uplatněn (bod 6, věta druhá rozsudku). Vůči zdravotníkům asistujícím u domácích porodů mohla být dle nařízení maďarské vlády č. 218/1999 uplatněna odpovědnost za správní delikt, spočívající v tom, že "prováděli zdravotnické úkony v rozporu se zákonem či v rozporu se svou licencí" ("carries out such activities in a manner which is not in compliance with the law or licence", bod 9 rozsudku). 8. Maďarský právní řád zároveň neupravoval podmínky legální účasti zdravotníka na domácím porodu, a to i přes výslovné zmocnění vlády ve zdravotnickém zákoně z roku 1997 a navzdory obecným deklaracím o možnosti volby, resp. informovaném souhlasu pacienta (bod 10 rozsudku). Za této situace se každý zdravotník, účastnící se domácího porodu, dopouštěl protiprávního jednání. 9. Stěžovatelka paní Ternovszká vnímala tuto situaci jako faktický zákaz domácích porodů a usilovala především o odstranění hrozby sankcí pro asistující zdravotníky (v podání soudu zdůrazňovala, že jí šlo v prvé řadě "o právo na ničím neomezovaný domácí porod, aniž by pomáhající odborníci museli čelit sankcím" - the purpose of the application was to obtain an unhampered right to home birth without the assisting professionals facing sanctions - bod 20, věta třetí rozsudku). 10. Z odůvodnění rozsudku v bodě 22 je dostatečně patrné, že ESLP považoval hrozbu postihu za provedení domácího porodu za rozhodující skutkovou okolnost pro konstatování zásahu (of an interference) do práva stěžovatelky na ochranu soukromí dle článku 8 Úmluvy. Soud zdůraznil, že maďarské právní předpisy "zjevně odrazují ty zdravotníky, kteří by za jiných okolností byli ochotni potřebnou pomoc [u domácího porodu] poskytnout, čímž je [stěžovatelce jako nastávající matce] bráněno ve výkonu práva na ochranu soukromého života" ("For the Court, legislation which arguably dissuades such professionals who might otherwise be willing from providing the requisite assistance constitutes an interference with the exercise of the right to respect for private life by prospective mother such as the applicant." - bod 22 rozsudku in fine). Teprve nad rámec tohoto konstatování se ESLP zabývá maďarskou právní úpravou jako rozporuplnou, neposkytující jistotu a ochranu před libovůlí (contradictory, surrounded by legal uncertainty prone to arbitrairness - bod 26 rozsudku). Tento stav je však dle výslovného konstatování ESLP kumulativním důsledkem dvou skutečností: trvající hrozby sankcí vůči zdravotníkům ochotným provádět domácí porody a zároveň nedostatkem zvláštní a podrobné právní úpravy dané věci ("..., since a permanent threat is being posed to health professionals inclined to assist home births by virtue of Government Decree no. 218/1999 as well as the absence of specific, comprehensive legislation on the matter"). 11. Pokládám za nepochybné, že česká úprava, obsažená zejména v zákoně č. 160/1992 Sb. a ve vyhlášce Ministerstva zdravotnictví č. 221/2010 Sb., se od maďarské úpravy podstatně liší, a že by v eventuálním řízení před ESLP nezavdala důvod k takovému rozhodnutí, jaké bylo vydáno v kauze Ternovszky proti Maďarsku. 12. Argumentaci, obsaženou v odůvodnění usnesení, považuji za přehnaně aktivistickou a jednostrannou. Řešení tak komplikovaného problému, jako jsou domácí porody, je zapotřebí přenechat odborníkům, zákonodárcům, resp. jiným kompetentním orgánům veřejné moci, jakož i veřejné demokratické diskuzi, v níž je nejprve zapotřebí nalézt společenský konsensus. Ústavní soud by se měl zdržet jakýchkoli náznaků, jak by budoucí právní úprava měla vyhlížet. V Brně dne 9. března 2012 Jan Musil

---

Odlišné stanovisko soudkyně Ivany Janů Ctění kolegové mi jistě pro jednou prominou, pokud své odlišné stanovisko začnu trochu odlehčeně, nicméně však tematicky. "Zní to až neuvěřitelně, ale na Ústavním soudu se narodilo nádherné mimino "Actio Popularis". Dlouho se spekulovalo, kdo je těhotný...snad Subsidiarita? Šlo o komplikovaný porod v domácím prostředí s těžkými následky - lze však doufat, že Subsidiarita přežije! V rámci oslav narozenin je v Brně vítán každý, ať už přináší svůj vlastní problém k řešení či problém, který zahlédl a sebral na ulici.... Ústavní soud vše vyřeší ve vlastní režii a nebo řešení nařídí... až do úplného zahlcení... potřebujeme vůbec ještě parlament, vládu či obecné soudy? Výše uvedené uzavřu tím, že bohužel ironie a sarkasmus nastupují všude tam, kde skončila diskuse, respektive trpělivost a čas k jejímu vedení". Nyní vážně Obecně lze říci, že řešení složité problematiky domácích porodů musí brát v úvahu nejen právo těhotné ženy na soukromí, resp. výběr prostředí, ve kterém chce přivést dítě na svět, ale rovněž riziko ohrožení nově se rodícího života. Kdysi přirozená tradice domácích porodů byla u nás na dlouhou dobu přerušena. Rodit doma se nesmělo. Obnovení možnosti domácích porodů nelze uspěchat už proto, že v sázce je příliš mnoho, tj. zdraví dítěte i matky. Vyjdeme-li ze statistiky, kterou uvedla stěžovatelka ve svém návrhu, vidíme, že i v zemích, kde nedošlo k přerušení a zániku profese porodních asistentek pro domácí porody, jako u nás, se procento těchto porodů postupně redukovalo na 1 až 3 procenta z důvodu větší bezpečnosti pro matku i dítě v sanatoriích či porodnicích (např. Německo, Anglie, Irsko, Francie). Je obecně známo, že ještě v poválečném období se v těchto zemích, ale i u nás, rodilo převážně doma. Podle mého názoru obnovení podmínek pro výkon profese porodní asistentky a jejího praktického využívání nepřísluší v žádném případě soudům, a to ani evropskému, ani ústavnímu či obecnému, ale pouze moci zákonodárné a výkonné, která po zevrubné odborné a společenské debatě a podle konkrétních podmínek ekonomických a politických priorit té které země zvolí odpovědné řešení. Mám zde na mysli státy, kde jsou rodičkám i novorozencům nabízena ve světovém průměru nadstandardní péče v existujících porodnicích. Vyjádření Ministerstva zdravotnictví, vlády i Parlamentu se mi jeví jako přiléhavé a odpovědné. Rovněž vítám zdrženlivé vyjádření ombudsmana. I z těchto důvodů nemohu souhlasit s věcným odůvodněním usnesení Pl. ÚS 26/11, které je přes nesouhlas většiny připojeno pod odmítavý výrok. Hlavní důvody mého nesouhlasu jsou následující: 1) Z procesního hlediska považuji celou situaci za kuriózní a snižující autoritu rozhodnutí Ústavního soudu. Ústavní stížnost je odmítána zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro nepříslušnost. Funkcí odůvodnění soudního rozhodnutí je vyložit důvody, které soud přiměly rozhodnout tak, jak je uvedeno ve výroku. Argumentace vztahující se k věci samé v podobě, v jaké je předestřena v odůvodnění řešeného případu do takového rozhodnutí nepatří. Vzhledem k tomu, že obdobné stanovisko sdílí většina pléna, měl předsedající postupovat podle §55 zákona o Ústavním soudu. Toto ustanovení mu ukládá povinnost, aby určil nového soudce zpravodaje pro případ, že byl přijat návrh, který se podstatně liší od návrhu nálezu nebo usnesení, které vypracoval soudce zpravodaj. Za podstatnou odlišnost nelze po mém soudu považovat pouze rozdíly ve výrokové části, ale též okolnost, že většinový názor na odůvodnění rozhodnutí (nálezu nebo usnesení) je diametrálně odlišný od návrhu vypracovaného soudcem zpravodajem. Každé rozhodnutí je totiž nikoliv rozhodnutím soudce zpravodaje jako osoby, ale rozhodnutím soudu jakožto orgánu. Nejen jeho výrok, ale též odůvodnění by proto mělo vyjadřovat názor, na němž se usnesla většina, v dané věci většina pléna Ústavního soudu. Situace, kdy ze čtrnácti rozhodujících soudců souhlasí s odůvodněním usnesení jenom čtyři a devět z nich podává odlišné stanovisko, je naprostým popřením těchto principů a ve své podstatě znamená, že usnesení v této věci je rozhodnutím Ústavního soudu jenom formálně, nikoliv však obsahově. 2) K věcné argumentaci odůvodnění je z velké části použit rozsudek ESLP ve věci Ternovszky v. Maďarsko, přičemž z textu není zřejmé, co je citace z tohoto rozsudku a co je komentář soudkyně zpravodajky. Dále nejsou zřejmé rozdíly v současné české a maďarské zákonné úpravě, takže vzniká patrně "chtěný" dojem, že závěry ESLP plně dopadají i na situaci v České republice. K podpoře tohoto efektu je použita citace z nálezu II. ÚS 862/10 (dle mého názoru nepřípadná) ve spojení s citací z příspěvku bývalého předsedy ESLP prof. L. Wildhabera takovým způsobem, aby byl vytvořen dojem, že účinky rozsudků ESLP působí erga omnes a rozsudek proti Maďarsku lze použít i pro současně projednávanou věc (k druhé polovině bodu 21 usnesení). Není zmíněno, že prof. Wildhaber naopak naprostou většinu svého vystoupení věnoval tomu, že tlumočil ostrou kritiku vedenou proti ESLP, která přichází nejen od vlád států Úmluvy, ale též z úrovně národních soudů a v neposlední řadě od samotných soudců, kteří v ESLP současně působí nebo působili. Kritika se týká zejména nadměrného aktivizmu a opomíjení subsidiární role ESLP, která byla vetknuta do základů tohoto soudu. Dále kritizoval centralismus ESLP v pohledu na základní lidská práva, který není v demokratické společnosti nezbytný, neodhadnutelnost a nepředvídatelnost hlavní rozhodovací linie ESLP, nedostatek srozumitelnosti jeho rozhodnutí, opouštění individualizace v odůvodnění a nebezpečí přesahů a zevšeobecnování, nemožnost demokratické odezvy (zpětné vazby) proti rozsudkům ESLP, které jsou vnímány členskými státy jako nežádoucí a nesprávné. Nadto si ESLP není schopen poradit s nesmírným návalem případů (170.000 nedodělků). V závěru prof. Wildhaber uvedl, že ESLP nikdy ve své historii nemusel čelit takové vlně masové kritiky, která směřuje proti jeho excesivnímu aktivismu. Podle mého názoru, lze do této kategorie rovněž zařadit rozsudek Ternovszky v Hungary, usuzováno z disentu soudce ESLP Popoviče připojeného k tomuto rozsudku. 3) Závěrem je nutno položit otázku: jaké rodinné soukromí či osobnostní právo těhotné ženy stát porušuje, pokud si tato může zvolit legální porod doma nebo využít porodní zařízení, kde má odbornou lékařskou péči včetně pediatrické, pro sebe i dítě. Každá volba má svá rizika, za která je nutno přijmout osobní odpovědnost. Má-li být demokratická společnost funkční, pak nezbývá než přijmout premisu, že není svobody bez odpovědnosti. V Brně dne 28. února 2012 Ivana Janů

---

Odlišné stanovisko soudkyně Dagmar Lastovecké Odlišné stanovisko je uplatňováno pouze k odůvodnění usnesení nikoli k výroku. Ústavní stížnost je odmítána dle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Ústavním soudu, jedná se tedy o procesní odmítnutí návrhu, který nesplňuje zákonné náležitosti, aby mohl být projednán meritorně. Rozsah ani obsah odůvodnění však není adekvátní procesnímu odmítnutí. Zejména body 21., 22. a 24. v kontextu bodu 27. odpovídají spíše meritornímu přezkumu, který Ústavním soudem nebyl a ani nemohl být z procesních důvodů učiněn. Nadto dle mého názoru uvedené části odůvodnění nevyznívají neutrálně (především výzva k legislativní úpravě ve smyslu judikatury ESLP, která je ale v usnesení citována pouze kuse), a mohou tak vyvolávat dojem vyjádření názoru Ústavního soudu na problematiku, která je předmětem ústavní stížnosti, k čemuž ovšem Ústavní soud v projednávané věci nebyl oprávněn. V Brně dne 28. února 2012 Dagmar Lastovecká

---

Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky S odůvodněním plenárního usnesení nemohu souhlasit proto, že svým obsahem ignoruje zásady, vlastní (soudním) procesním standardům, jež Ústavní soud sám v rozhodovací praxi přejímá jakožto součást kritérií provenience ústavněprávní. Vybočuje totiž z těch ("rozhodovacích") důvodů, jež byly (mohly být) určujícími pro výsledek řízení, představovaný usnesením, jímž byla ústavní stížnost odmítnuta, a činí tak - opět - aktivisticky a s ambicí, jež mu nepřísluší (viz odlišná stanoviska k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11, jmenovitě disent Jiřího Muchy). Je-li rozhodným hodnocení, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná "pro nedržení principu subsidiarity" (bod 26., 29.) a zčásti jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (bod 28.), bylo procesně i logicky namístě, aby byly odůvodněny právě (a zásadně jen) tyto dílčí závěry, tj. předestřeny úvahy, na jejichž základě k nim Ústavní soud dospěl. Tomu jsou však věnovány - z celkem dvaceti devíti odstavců - toliko v podstatě odstavce dva, co do argumentu "subsidiaritou", a nedostatek příslušnosti Ústavního soudu není (zdá se) odůvodněn vůbec. Oproti tomu převážná část textu odůvodnění zahrnuje obsáhlá vyjádření rozmanitých subjektů, stěžovatelkou ohlášených coby účastníků řízení, jakož i subjektů z jiných důvodů Ústavním soudem oslovených, k vlastnímu předmětu ústavní stížnosti (kauze tzv. "domácích porodů"), jejichž prezentace z pohledu závěru o její věcné neprojednatelnosti byla nejen nepotřebná, nýbrž i nepřípustná, pakliže měla sloužit k vytvoření předpolí pro následné věcně zaměřené úvahy soudu, jmenovitě ty, které směřují k publikaci rozsudku ESLP ve věci Ternovszky proti Maďarsku, ozřejmění jeho účinků pro Českou republiku a k otevřené identifikaci práva tvrzeného stěžovatelkou jako práva základního (na ochranu soukromí), neboť zde - pro potřeby finálního výsledku - očividně místa neměly. To pak platí tím spíše o proklamované výzvě pro všechny "zúčastněné strany" k zahájení "seriózní a odborné debaty, jejímž výsledkem by měla být legislativní úprava", která bude "respektovat právo na soukromý život" a zohledňovat všechny tomu "kolidující zájmy a základní práva jiných subjektů, zejména práva dítěte na život a ochranu zdraví". Ústavní soud - ačkoli rozhoduje jen procesně - tím zcela mimoběžně (a bezdůvodně) vstupuje do otázek věcných, bez tomu odpovídajícího zákonného podkladu (stěžovatelčin požadavek nadto kvalifikuje v relaci ke zmíněnému rozsudku ESLP, aniž by jakkoli podrobil úvaze, zda vychází ze srovnatelných poměrů apod.), a současně předznamenává i ústavněprávní posouzení, jež míní v budoucnu uplatnit, bude-li k tomu - příště - již otevřená příležitost. Jestliže "debata zúčastněných stran" má nakonec vyústit v zákonodárný proces, pak dopředu formuje nejen její obsah, nýbrž i hodnotový směr, který by měl zákonodárce sledovat, čímž si - opakovaně - osvojuje roli, jež mu Ústavou - v poměrech vymezené dělby moci - vyhrazena zjevně není. Externím produktem pak je, že Ústavní soud zde vydává usnesení, jež je provázeno odůvodněním, s nímž většina pléna nesouhlasí (devět soudců), což problematizuje odpověď na otázku, čí (jakého tělesa) rozhodnutím vlastně je a co je jeho obsahem, bude-li hodnoceno pohledem zásady, že výrok a odůvodnění má tvořit (logicky a věcně, resp. argumentačně) organický celek. V Brně dne 8. března 2012 Vladimír Kůrka

---

Odlišné stanovisko soudce Jiřího Nykodýma k odůvodnění usnesení pléna sp. zn. Pl. ÚS 26/11 Ústavní stížnost stěžovatelky byla správně odmítnuta jednak s ohledem na princip subsidiarity jako návrh nepřípustný (viz body 18., 19. a 26. odůvodnění nálezu), a jednak jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (viz bod 28. nálezu). Jestliže byla ústavní stížnost odmítána z těchto důvodů, tedy proto, že nebyly splněny podmínky řízení, pak zde nebyl dán žádný prostor pro zaujímání stanovisek k meritu ústavní stížnosti. Tato výhrada se týká zejména bodů 20. až 25. Ústavní soud by neměl vyjadřovat svůj názor ke konkrétním otázkám, jak by o nich mělo být rozhodnuto, jestliže by se mohly v budoucnu stát předmětem jeho meritorního rozhodování. Tento závěr lze dovodit z ustanovení §47 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. V Brně dne 28. února 2012 Jiří Nykodým

---

ODLIŠNÉ STANOVISKO K ODŮVODNĚNÍ USNESENÍ SP. ZN. PL. ÚS 26/11 Souhlasím s výrokem usnesení, nicméně nikoliv s jeho odůvodněním, a to konkrétně pokud jde o jeho body 22 a 24, v nichž odkazuje na závěry rozsudku ESLP ve věci Ternovszky proti Maďarsku a poskytuje tak obecným soudům návod, jak posuzovat případnou žalobu stěžovatelky na ochranu osobnosti. Ústavní soud sice formálně ústavní stížnost odmítá jako nepřípustnou, tzn. nezpůsobilou věcného projednání, fakticky však ve výše citovaných pasážích odůvodnění naznačuje, že tvrzení stěžovatelky o dotčení jejích ústavně zaručených práv považuje za věcně opodstatněná. Jestliže tedy Ústavní soud otázku domácích porodů otevřel, byť se tak stalo toliko formou obiter dicta, považuji za nezbytné připojit své stanovisko, a to i vzhledem k tomu, že v bodě 27 usnesení je sice akcentována nutnost zohlednit z hlediska případné budoucí právní úpravy všechny kolidující zájmy a základní práva jiných subjektů, zejména právo dítěte na život a ochranu zdraví, avšak usnesení již nedává jednoznačnou odpověď, jak případný rozpor mezi zájmem matky a dítěte řešit. O tom, že takový rozpor v případě domácích porodů vzniká, přitom není dle mého názoru nejmenších pochyb. Byť je porod dítěte procesem lidsky zcela přirozeným, jsou s ním spojena vážná a ne vždy předvídatelná rizika pro zdraví matky i novorozence. Soudobá lékařská věda sice neumožňuje tato rizika zcela eliminovat, nicméně je schopna je podstatným způsobem zmírnit. Zajištění skutečně kvalitní zdravotní péče je však náročné jak z hlediska personálního, tak i materiálního, přičemž aby mohla být taková péče souběžně poskytována všem, kteří ji potřebují, nezbývá než její výkon koncentrovat do zdravotnických zařízení. Porod konaný mimo toto zařízení pak logicky nepředstavuje, co se týče komplexnosti zdravotní péče a pokrytí možných rizik a komplikací, srovnatelnou kvalitu. Tuto skutečnost ostatně nepřímo potvrzuje i Evropský soud pro lidská práva, když v bodě 24 rozsudku ve věci Ternovszky proti Maďarsku konstatuje, že v současnosti "je předmětem odborné lékařské debaty, zda domácí porod představuje podstatně vyšší riziko než porod nemocniční.". Úvahy o podmínkách porodu jsou komplikované z toho důvodu, že je třeba sledovat souběžně dva legitimní cíle, a to blaho (práva) matky a blaho dítěte. Dle mého přesvědčení však nelze zvyšovat komfort matky při porodu tam, kdy by cenou za realizaci jejího práva na volbu místa porodu bylo zhoršení zdravotní péče, na níž má dítě nárok. Dle čl. 6 Listiny základních práv a svobod má každý právo na život, přičemž lidský život je hoden ochrany již před narozením. Dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, dle čl. 6 odst. 2 téhož dokumentu mají smluvní strany povinnost zabezpečit v nejvyšší možné míře zachování života a rozvoj dítěte. Mám za to, že není rozhodné, zda je domácí porod rizikovější o jedno, tři, pět, deset nebo patnáct procent, neboť už samotný fakt, že představuje ohrožení zdraví dítěte, jemuž se lze vyhnout, považuji za dostatečný důvod pro odmítnutí aktivní podpory domácích porodů ze strany státu. Jinými slovy řečeno, jelikož není v současných možnostech státu zajistit při domácích porodech stejnou kvalitu zdravotní péče jako ve zdravotnickém zařízení, považuji stav, kdy stát domácí porody aktivně nepodporuje, za souladný se závazky plynoucími z výše citovaných ustanovení Úmluvy o právech dítěte, jakož i čl. 6 Listiny základních práv a svobod. Výše uvedené ovšem v žádném případě neznamená, že by neměl být brán ohled na blaho a přání matky; považovala bych proto za vhodné provést analýzu příčin, které vedou budoucí matky k jejich rozhodnutí nevyužívat služeb zdravotnického zařízení, a na jejím základě formulovat doporučení, jaká opatření lze přijmout za účelem maximalizace jejich práv při současném zachování práva dítěte na ochranu života a zdraví. V Brně dne 12. března 2012 Michaela Židlická