ECLI:CZ:NSS:2021:5.AS.238.2020:67
sp. zn. 5 As 238/2020 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: Ing. F. B., zast. JUDr.
Alenou Prchalovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Husova 1288/25, Jihlava, proti žalovanému:
Zeměměřický a katastrální inspektorát v Brně, se sídlem Moravské náměstí 1, Brno, za
účasti osob zúčastněných na řízení: I) A. H., II) M. B., o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2020, č. j. 29 A 36/2018 - 103,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
III. Žádná z osob zúčastněných na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Odměna a náhrada hotových výdajů ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Aleně
Prchalové, Ph.D., advokátce se sídlem Husova 1288/25, Jihlava, se u rču je částkou
ve výši 6800 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým krajský soud zamítl
stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 1. 2018, č. j. ZKI BR-O-
103/1017/2017; tímto rozhodnutím žalovaný zamítl stěžovatelovo odvolání a potvrdil
rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Znojmo (dále jen
„správní orgán I. stupně“), ze dne 10. 6. 2015, č. j. OR-659/2014-713, kterým správní orgán
I. stupně nevyhověl stěžovatelovu nesouhlasu s neprovedením opravy v zápisu vlastnického
práva k pozemkům p. č. X a X evidovaným na listu vlastnictví č. X v katastrálním území Š. M.
[jako vlastník byla zapsána osoba zúčastněná na řízení I)] a k pozemkům p. č. X, X a X
evidovaným na listu vlastnictví č. X v témže katastrálním území [jako vlastník byla zapsána osoba
zúčastněná na řízení II)]. U všech uvedených nemovitostí žádal stěžovatel jako vlastníka zapsat
svého zemřelého otce.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[2] Stěžovatel napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u krajského soudu. Ten ji s odkazem
na §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s“), zamítl. Konstatoval, že postupem podle §36 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru
nemovitostí (katastrální zákon), lze opravit chybné údaje, které vznikly buďto zřejmým omylem
při vedení a obnově katastru, či nepřesností při podrobném měření nebo zobrazení předmětu
měření v katastrální mapě a při výpočtu výměr parcel, jsou-li překročeny mezní odchylky. Jde-li
o omyl, musí být zřejmý – nesmí o něm tedy být žádné pochybnosti. Musí existovat rozpor mezi
údaji v katastru a listinami založenými ve sbírce listin. Katastrální úřad nemůže při posuzování
listin vybočit ze své evidenční role a při opravě chybného údaje fakticky nalézt právo, neboť
to přísluší soudům v občanskoprávním řízení. Krajský soud upozornil, že správní orgány
podrobně popsaly vývoj evidence vlastnického práva, přičemž nabývací listiny pro současně
evidované vlastníky má správní orgán I. stupně ve své dokumentaci; naopak nebyly nalezeny
žádné listiny, které by svědčily o zápisu vlastnického práva stěžovatelova zesnulého otce či jeho
matky.
[3] Krajský soud dále reagoval na stěžovatelovo tvrzení, že vývoj vlastníků popsaný
správními orgány není správný, neboť je založen na listině Okresního národního výboru
ve Znojmě (dále též „ONV Znojmo“¨) ze dne 22. 11. 1979 (výkaz nemovitostí k upřesnění
zápisu vlastnických vztahů v evidenci nemovitostí), která je však absolutně neplatná. Správní
orgány nemohou přehlížet navazující řadu právních úkonů, na jejichž základě byly provedeny
příslušné zápisy (změny osob vlastníků) v katastru nemovitostí. Ani kdyby tedy podle správních
orgánů byla listina ONV Znojmo ze dne 22. 11. 1979 neplatná, nemohly by zápis opravit podle
§36 odst. 1 katastrálního zákona. Stěžovatelovy pochyby o zápisech vlastnických práv
navazujících na uvedenou listinu nelze rozptýlit ve správním řízení, ale pouze civilní žalobou
na určení vlastnictví – podstatou stěžovatelových námitek je spor o vlastnické právo
k předmětným nemovitostem.
[4] Stěžovatel při jednání krajského soudu dne 27. 5. 2020 vznesl námitku podjatosti proti
rozhodujícímu senátu 29 A, neboť dle jeho názoru nepřihlíží k absolutní neplatnosti úkonů.
Krajský soud k této námitce nepřihlížel a nepostoupil ji Nejvyššímu správnímu soudu
k posouzení. Upozornil, že stěžovatel již v nyní posuzované věci uplatnil námitku podjatosti
a rozhodl o ní Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 31. 5. 2018, č. j. Nao 108/2018 - 46,
v němž konstatoval, že senát 29 A není z rozhodování vyloučen. Nyní byla námitka podána
opožděně – stěžovatel totiž spatřoval podjatost v předchozí rozhodovací činnosti. Poslední
ze stěžovatelem odkazovaných jiných řízení bylo ve věci sp. zn. 29 A 170/2017. Ta byla
projednána v totožném složení senátu a rozsudek v dané věci nabyl právní moci dne 22. 11. 2017.
Stěžovatel tedy nedodržel lhůtu stanovenou v §8 odst. 5 s. ř. s. Navíc nemohla být námitka
podjatosti důvodná, neboť rozhodování v jiných věcech nemůže být důvodem k vyloučení
z projednání věci.
III. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení I)
[5] Stěžovatel v kasační stížnosti předestřel svůj názor na vývoj vlastnického práva
k předmětným nemovitostem. Jeho otec je získal při osídlování pohraničí na základě přídělové
listiny č. j. K 1522/47. Nebylo prokázáno, že by zesnulý otec vlastnické právo k předmětnému
majetku pozbyl. Až do roku 1979 byl tento majetek řádně evidován. Změna v evidenci
nemovitostí byla provedena po zániku JZD Štítary, které užívalo dotčený majetek k zajištění
zemědělské výroby. V uvedeném roce požádal ONV Znojmo listinou ze dne 22. 11. 1979,
aby byli jako vlastníci zapsáni manželé S., coby poslední nájemníci obytné části zemědělské
usedlosti. Tato listina však neobsahuje veškeré náležitosti pravomocného rozhodnutí národního
výboru, a je tedy absolutně neplatná. Na základě této listiny byly manželé S. zapsáni, takový zápis
byl však taktéž neplatným úkonem. Vlastníkem měl být stěžovatelův otec a měl jím být dodnes
(dědické řízení o jeho pozůstalosti nadále trvá). Správní orgány i krajský soud pochybily, neboť
nepřihlédly k tomu, že byl zápis manželů S. absolutně neplatným úkonem.
[6] Dále stěžovatel namítal, že jak správní orgány, tak krajský soud nahlížely na jeho podání
striktně formalisticky jako návrh podle §36 katastrálního zákona, nehodnotily jej dle jeho obsahu.
Z jeho žádosti, byť byla nesprávně označena, bylo zcela zřejmé, že stěžovatel požadoval
zdůvodnění a doložení, jakým způsobem se majetek jeho otce dostal z jeho původního vlastnictví
do vlastnictví jiného. Dále požadoval doložení právního titulu, jeho správnost a zákonnost,
kterým došlo k záznamu změny v katastru nemovitostí. Správní orgán I. stupně tedy měl
v souladu se svou poučovací povinností stěžovatele k upřesnění jeho požadavku, resp. jej
informovat o nezbytnosti dalšího postupu a uvést, který orgán by měl dále danou věc řešit – měl
jej odkázat na soudní instituce. Rozsudek krajského soudu je v kontextu uvedeného
nepřezkoumatelný, neboť se věnoval zcela jinému meritu případu, resp. procesnímu postupu
stěžovatele.
[7] Stěžovatel též nesouhlasil se způsobem, kterým se krajský soud vypořádal s jeho
námitkou podjatosti. Zdůraznil, že se fakticky dozvěděl o složení senátu teprve při jednání, tedy
ačkoliv daný senát dříve rozhodoval několik jeho věcí, byla námitka uplatněna včas. Podle názoru
stěžovatele by též vzhledem k tomu, že jeho věci řešil opakovaně stejný senát, bylo vhodné, aby
jeho věc byla přidělena jinému senátu věcně příslušného soudu. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek zrušil a věc krajskému soudu vrátil k dalšímu řízení a přiznal
mu náhradu nákladů řízení.
[8] Žalovaný ke kasační stížnosti uvedl, že zápis v katastru nemovitostí je v souladu
s listinami, které byly pro tyto listiny podkladem. Případný nesprávný záznam vlastnického práva
tedy není chybou, která by mohla být opravena jako zřejmý omyl v souladu s §36 katastrálního
zákona. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[9] Osoba zúčastněná na řízení I) ve vyjádření uvedla, že otec stěžovatele dostal příděl jako
ostatní osoby, které přišly do stejné obce, a vstoupil do JZD, které však špatně hospodařilo, a tak
si muselo půjčit peníze od státu. Z JZD se následně stal státní statek, a bylo tedy třeba zaplatit
dluhy. Stěžovatelův otec v tu dobu odešel, a tak byly půda a zemědělská usedlost (zřejmě
předmětné nemovitosti – pozn. Nejvyššího správního soudu) předány dalším příchozím
k hospodaření, a to právě manželům S. Nejvyšší správní soud podotýká, že vyjádření osoby
zúčastněné na řízení I) ostatním účastníkům nezasílal, neboť vzhledem k povaze dané věci bylo
zřejmé, že pro posouzení případu nebude rozhodné.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatel je řádně zastoupen v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. Poté
přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti, a dospěl k následujícímu závěru.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Předně je třeba popřít stěžovatelovo tvrzení, že z jeho podání bylo zřejmé, že požadoval
zdůvodnění a doložení, jakým způsobem se majetek jeho otce dostal z jeho původního vlastnictví
do vlastnictví jiného. V jeho návrhu je jasně uvedeno, že stávající údaje zapsané v katastru
nemovitostí považuje za chybné a že správně by měl být zapsán jako vlastník jeho otec; následně
stěžovatel představil argumentaci, proč měly být stávající zápisy provedeny neplatně, a to v zásadě
stejnou jako později v řízení před krajským soudem a před Nejvyšším správním soudem. Správní
orgány i krajský soud tak přistupovaly k tomuto návrhu zcela v souladu s jeho obsahem –
z ničeho nevyplývá, že by se stěžovatel snad domáhal pouhého vysvětlení, proč není jeho otec
zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí. Rovněž svou poučovací povinnost správní orgány
splnily. V oznámení o neprovedení opravy v údajích katastru nemovitostí správní orgán I. stupně
v závěru upozorňuje, že není orgánem, který by mohl rozhodovat o platnosti právních úkonů
a o tom, kdo je vlastníkem nemovitostí, neboť v takových věcech může rozhodovat pouze soud.
[13] Stěžovatel dále nesouhlasil se způsobem, jakým se krajský soud vypořádal s jeho
námitkou podjatosti. Podle §8 odst. 5 s. ř. s. platí: „Účastník nebo osoba zúčastněná na řízení může
namítnout podjatost soudce, soudní osoby, tlumočníka nebo znalce. Námitku musí uplatnit do jednoho týdne ode
dne, kdy se o podjatosti dozvěděl; zjistí-li důvod podjatosti při jednání, musí ji uplatnit při tomto jednání.
K později uplatněným námitkám se nepřihlíží. Námitka musí být zdůvodněna a musí být uvedeny konkrétní
skutečnosti, z nichž je dovozována. O vyloučení soudce rozhodne usnesením po jeho vyjádření Nejvyšší správní
soud, a je-li namítána podjatost soudní osoby, tlumočníka nebo znalce, senát po jejich vyjádření.“ Krajský soud
sice v počátku řízení stěžovateli nesdělil konkrétní osoby soudců, z přípisů však bylo patrno,
že se věcí bude zabývat senát 29 A krajského soudu, přičemž senát byl obsazen v souladu
s rozvrhem práce - v takové situaci se o zmatečnost ani o vadu řízení způsobující nezákonnost
rozhodnutí nejedná (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2005, č. j. 2 Afs
178/2004 - 128, č. 624/2005 Sb. NSS). Nadto stěžovatel v daném řízení již jednou námitku
podjatosti uplatnil, přičemž vyjmenoval všechny soudce, kteří ve věci skutečně rozhodovali,
a je tedy zřejmé, že se o složení senátu nedozvěděl teprve při jednání. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel argumentoval jinými rozsudky daného senátu a že poslední z jím uvedených
rozsudků nabyl právní moci dne 22. 11. 2017, je zřejmé, že při jednání dne 27. 5. 2020 stěžovatel
uplatnil námitku podjatosti pozdě, jak správně uvedl krajský soud.
[14] Rovněž lze souhlasit s krajským soudem, že podjatost stěžovatel spatřoval v něčem,
co ji založit nemůže, a to v rozhodovací činnosti soudců. K tomu Nejvyšší správní soud
podotýká, že prakticky totožnou námitku vznesl proti soudcům pátého senátu v řízení o kasační
stížnosti a obdobnou námitku vznesl taktéž proti soudcům druhému senátu, kteří o námitce
podjatosti rozhodovali – z toho je zjevné, že stěžovatel námitku podjatosti neuplatňuje s cílem
ochrany svých veřejných subjektivních práv, nýbrž za účelem šikanozně ztížit průběh soudního
řízení, jak ostatně konstatoval zdejší soud v usnesení ze dne 21. 10. 2020, č. j. Nao 145/2020 - 38.
Nejvyšší správní soud nesdílí ani stěžovatelovo přesvědčení, že pokud rozhodoval senát 29 A
opakovaně v jeho jiných věcech, bylo by vhodné, aby posuzovaná věc byla přidělena jinému
senátu. Jednotlivé věci jsou totiž přidělovány soudcům dle pravidel předem stanovených
v rozvrhu práce daného soudu a svévolná změna takto určeného soudce, u něhož nejsou dány
zákonem předvídané důvody vyloučení z rozhodování, by naopak byla v rozporu s právem
na zákonného soudce.
[15] Podstatou kasační stížnosti je nesouhlas s tím, že správní orgány ani krajský soud
nepřihlédly k tvrzené absolutní neplatnosti zápisu manželů S., v důsledku čehož by měl být
vlastníkem předmětných pozemků stále stěžovatelův zesnulý otec, jehož je stěžovatel dědicem.
V tomto ohledu však stěžovatel nijak nereaguje na argumentaci krajského soudu, s níž se Nejvyšší
správní soud ztotožňuje.
[16] Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatel ke správnímu orgánu I. stupně podal návrh
na opravu chyby v katastru nemovitostí. Podle §36 odst. 1 katastrálního zákona lze chybné údaje
katastru opravit, pokud vznikly a) zřejmým omylem při vedení a obnově katastru, nebo b)
nepřesností při podrobném měření, zobrazení předmětu měření v katastrální mapě a při výpočtu
výměr parcel, pokud byly překročeny mezní odchylky stanovené prováděcím právním předpisem.
Je zřejmé, že v daném případě teoreticky přichází v úvahu pouze zřejmý omyl [písm. a)].
[17] Chybami v údajích katastru jsou zejména zápis v katastru provedený v rozporu s obsahem
listiny nebo jiného podkladu pro změnu údajů katastru, zápis provedený na základě listiny, která
není podkladem pro změnu údajů v katastru, nebo zápis provedený bez potřebné listiny
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2006, č. j. 5 As 16/2005 - 88). V řízení
o opravě chyb v katastrálním operátu katastrální úřad nezkoumá, kdo je vlastníkem předmětné
nemovitosti, pouze posuzuje, zda údaj v katastru nemovitostí odpovídá obsahu listin, na základě
kterých byl zápis proveden, případně zda šlo o listiny k zápisu vlastnického práva způsobilé.
Katastrální úřad tedy nerozhoduje o vlastnickém právu (k tomu je příslušný jen soud), ale pouze
o tom, kdo bude jako vlastník v katastru nemovitostí evidován.
[18] Nejvyšší správní soud se zřejmým omylem zabýval v rozsudku ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 1 As 40/2007 - 103, č. 2098/2010 Sb. NSS, v němž konstatoval, že pod tento pojem lze
„zařadit jak omyl týkající se skutkových okolností (error facti - zejména případy chyb v psaní a počítání, jako
zápis jiných údajů, zápis údajů neobsažených v podkladové listině či např. i opomenutí zapsat údaj v podkladové
listině obsažený), tak omyl právní (error iuris - např. zápis právního vztahu, který právní řád nezná, či zápis
skutečnosti na základě listiny, která nesplňuje požadavky stanovené katastrálním zákonem). Tento omyl bude
přitom pravidelně způsoben činností pracovníka katastru. Omyl je totiž charakteristický vždy tím, že je v něm
obsažen lidský činitel.“
[19] V rozsudku ze dne 5. 6. 2008, č. j. 1 As 46/2008 - 134, pak Nejvyšší správní soud
zdůraznil, že „oprava chyby v katastru nemovitostí nemůže zakládat, měnit či rušit vlastnická a jiná věcná
práva k nemovitostem. […] Provedením opravy zápisu se tedy skutečný právní vztah k nemovitosti nemění;
ten lze změnit jen na základě příslušné listiny. Dále je nutné vzít v potaz, že omyl musí být podle §8 odst. 1
písm. a) katastrálního zákona zřejmý - katastrální úřad tedy nemůže přistoupit k opravě chyby, která je nejasná
nebo sporná.“
[20] V posuzovaném případě měl omyl zřejmě spočívat v tom, že při zápisu do katastru byli
manželé S. na základě pochybení zaměstnance Střediska geodezie Znojmo, který si nevšiml, že na
základě listiny ONV Znojmo ze dne 22. 11. 1979 nemůže provést změnu v evidenci nemovitostí,
neboť listina neměla náležitosti rozhodnutí. Zde je třeba podotknout, že se stěžovatel o získání
předmětných pozemků prostřednictvím institutu opravy zřejmé chyby nepokouší poprvé –
Nejvyšší správní soud se jeho kasační stížností s velmi podobnou argumentací již zabýval
v rozsudku ze dne 24. 3. 2010, č. j. 6 As 1/2010 - 257, kde se taktéž zabýval případem, kdy se
stěžovatel snažil dosáhnout změny v katastru nemovitostí pomocí přídělové listiny č. j.
K 1522/47 svědčící jeho otci, a konstatoval, že „[o]rgány geodézie v dané době při zápisu do evidence
nemovitostí vycházely z podkladů vyhotovených okresním národním výborem, o jehož kompetenčnosti neměly žádný
důvod pochybovat. Předložené dokumenty orgány geodézie posuzovaly pouze z toho hlediska, zda obsahují všechny
údaje, které jsou nezbytné pro zápis do evidence nemovitostí. V neposlední řadě pak nutno podotknout, že orgány
geodézie byly orgány státu, který po roce 1945 předmětné nemovitosti zabral, a realizovaly vůli státu,
který prostřednictvím okresního národního výboru v roce 1979 potvrdil, že zabrané pozemky přidělil manželům S.
Lze proto uzavřít, že zápis vlastnického práva přídělcům (tj. manželům S.) do evidence nemovitosti proběhl
v souladu s právními předpisy.“
[21] Je tedy evidentní, že zápis vlastnictví nebyl omylem, natožpak omylem zřejmým. Z ničeho
nevyplývá, že by zápis vlastnictví manželů S. byl proveden nesprávně, a tím spíše nelze hovořit o
tom, že by naopak omylnost zápisu byla zcela nesporná. Převody nemovitostí a běh času již jen
podtrhují vyřčený závěr – i kdyby neměli být manželé S. zapsáni do katastru nemovitostí jako
vlastníci, ještě by to neznamenalo, že se nestali vlastníky později vydržením, popř. že vlastnické
právo k nemovitostem nevydrželi další nabyvatelé. To též svědčí o nevhodnosti institutu opravy
zřejmého omylu v daném případě, neboť měl-li by se použít, osoby, které nabývaly předmětné
nemovitosti následně v dobré víře, by nemohly uplatnit námitky a všechna svá práva, jak by tomu
bylo v případě řízení před civilním soudem. Správní orgány i krajský soud popsaly vývoj
vlastnických práv k daným nemovitostem a každý zápis odpovídal listinám, na jejichž základě
k zápisům docházelo – právě k udržení souladu evidence se založenými listinami institut opravy
zřejmého omylu slouží.
[22] Pro úplnost zdejší soud stěžovatele upozorňuje, že absolutní neplatností mohou být
zatížena pouze jednání soukromoprávní povahy, nikoliv správní akty – ty mohou být pouze
nezákonné či nicotné.
[23] Lze tedy shrnout, že krajský soud nepochybil, pokud odkázal stěžovatele na řízení před
civilními soudy, jak již ostatně učinily též správní orgány, a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Je totiž zřejmé, že stěžovateli v prvé řadě nejde o správnost evidence, čehož by bylo možno
dosáhnout prostřednictvím opravy zřejmého omylu, ale o určení vlastnictví, a jiný zápis v katastru
nemovitostí je tak jen sekundárním aspektem věci zcela závislým právě na otázce vlastnictví.
V. Závěr a náklady řízení
[24] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[25] Nejvyšší správní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, Nejvyšší správní soud náhradu nákladů
řízení nepřiznal, protože mu podle obsahu spisu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. Osobám zúčastněným na řízení Nejvyšší správní
soud nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť jim ve smyslu §60 odst. 5 s. ř. s.
neuložil žádnou povinnost. Ze spisové dokumentace rovněž nevyplývá, že by důvody zvláštního
zřetele hodné odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů řízení.
[26] Stěžovateli byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2020,
č. j. 5 As 238/2020 - 43, ustanovena zástupkyní pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Alena
Prchalová, Ph.D., advokátka se sídlem Husova 1288/25, Jihlava. V takovém případě platí hotové
výdaje zástupce a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s.). Pro určení
výše nákladů spojených s tímto zastoupením se použije podle §35 odst. 2 s. ř. s. vyhláška
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Ustanovená
zástupkyně učinila ve věci dva úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení [§11 odst. 1
písm. b) advokátního tarifu] a podání, resp. doplnění kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d)
advokátního tarifu]. Za každý tento úkon náleží zástupci odměna, a to ve výši 3100 Kč
[§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu], zvýšená o 300 Kč paušální
náhrady hotových výdajů (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Ustanovenému zástupci tak náleží
odměna a náhrada hotových výdajů v částce 6800 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.)
V Brně dne 8. září 2021
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu