ECLI:CZ:NSS:2017:5.AS.275.2017:26
sp. zn. 5 As 275/2017 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: A. Ž., proti
žalovanému: Vězeňská služba České republiky, Generální ředitelství, se sídlem
Soudní 1672/1a, Praha 4, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 6. 9. 2017, č. j. 11 A 158/2017 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“)
žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením, v níž současně
požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Městský soud žalobci zaslal
k vyplnění formulář Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních
poplatků a ustanovení zástupce s tím, aby jej soudu zaslal ve lhůtě jednoho týdne řádně vyplněný
a doložený příslušnými listinami. Současně vyzval Vězeňskou službu České republiky (dále jen
„vězeňská služba“) k zaslání výpisu z účtu vedeného věznicí ve prospěch žalobce za období
předcházejících třech měsíců.
[2] Ve formuláři stěžovatel uvedl, že nemůže uzavřít pracovněprávní vztah „v důsledku
nezákonného vylučování z účinnosti zák. práce a zák. č. 435/2004 Sb.“, dostává sociální kapesné ve výši
100 Kč měsíčně, nevlastní žádný majetek a má nesplacené finanční závazky ve výši 221 765 Kč
vůči České republice a ve výši 18 514 Kč vůči R. K., dále specifikoval závazky ve výši 47 465 Kč a
ve výši 6684 Kč ve vztahu ke KSHK a VSPHA. V přípise ze dne 21. 12. 2016 vězeňská služba
potvrdila, že stěžovatel není pracovně zařazen. K dotazu městského soudu ohledně důvodů jeho
pracovního nezařazení bylo soudu sděleno, že stěžovatel si od svého posledního pracovního
zařazení od 5. 9. 2008 do 18. 9. 2008 nepodal žádnou žádost o pracovní zařazení, ač mu v tom
nic nebránilo.
[3] Městský soud v záhlaví označeným usnesením I. výrokem zamítl žádost stěžovatele
o osvobození od soudních poplatků a II. výrokem zamítl jeho návrh na ustanovení zástupce.
Městský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 3 As 28/2009),
jakož i Nejvyššího soudu (sp. zn. 29 Cdo 1301/2013) uvedl, že při rozhodování o osvobození
od soudního poplatku musí být zohledněno to, že stěžovatel odmítá ve věznici vykonávat
výdělečnou činnost, přičemž mu v pracovním zařazení nebrání žádná objektivní okolnost.
Při posuzování osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce nemůže být
zohledněna nemajetnost, která je důsledkem skutečnosti, že žadatel nepracuje z vlastního
rozhodnutí. Městský soud dále odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2016,
sp. zn. 30 Cdo 3877/2014, ve kterém soud přímo ve vztahu ke stěžovateli konstatoval,
že uvedený závěr platí obdobně pro práci ve výkonu trestu odnětí svobody.
[4] Podle městského soudu by bylo v rozporu se smyslem institutu osvobození od soudních
poplatků, aby byla zohledňována nemajetnost stěžovatele, pokud z vlastního rozhodnutí odmítá
vykonávat činnost, z níž by mu mohl plynout příjem. Dle městského soudu není rozhodné,
že lze předpokládat, že případný výdělek by nebyl dostatečný pro úhradu poplatku, neboť
podstatné je jeho svobodné rozhodnutí vyloučit z majetkových poměrů složku, jíž může
objektivně dosahovat. Závěrem městský soud upozornil, že dle Nejvyššího soudu stěžovatel zcela
zjevně opakovaně zneužívá svého práva na přístup k soudu (sp. zn. 30 Cdo 2681/2014).
[5] Proti napadenému usnesení podal stěžovatel kasační stížnost, v níž namítá, že jde o projev
svévolného alibismu, městský soud věří lživým tvrzením žalovaného; ten se dopustil porušení
čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to použitím fyzického násilí proti
bezmocnému jedinci. Dle stěžovatele městský soud zneužívá procesních práv ke krytí zločinů
státní organizace. Stěžovatel tvrdí, že v příloze k prohlášení k majetkovým poměrům vysvětlil
soudu znovu důvody své nezaměstnatelnosti. Dále obsáhle, značně nepřehledně a místy nečitelně
polemizuje s rozhodovací činností soudů, a odkazuje na řadu rozsudků ESLP ohledně
porušování čl. 6 Úmluvy. Stěžovatel požádal o osvobození od soudního poplatku a požaduje,
aby Nejvyšší správní soud takto změnil napadené usnesení městského soudu a současně rozhodl,
aby žalovaný se zdržel dalšího zásahu během další eskorty.
[6] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti. Konstatoval,
že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení, z něhož
napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.) a kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.).
[7] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu má stěžovatel povinnost
zaplatit soudní poplatek jen tehdy, směřuje-li jeho kasační stížnost proti rozhodnutí krajského
soudu o návrhu ve věci samé či o jiném návrhu, jehož podání je spojeno s poplatkovou
povinností (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015,
č. j. 1 As 196/2014 – 19, bod 27, publ. pod č. 3271/2015 Sb. NSS, dostupné tak jako ostatní
zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z www.nssoud.cz). Takovým rozhodnutím
však usnesení krajského soudu ve věci osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce
není (viz zejména odst. [27] až [29] citovaného usnesení rozšířeného senátu). Stěžovatelova
žádost o osvobození od soudního poplatku je tudíž bezpředmětná, neboť stěžovatele poplatková
povinnost nestíhá. Nejvyšší správní soud proto o žádosti stěžovatele nerozhodoval.
[8] Z výše uvedeného důvodu se v nyní souzené věci neuplatní ani §105 odst. 2 s. ř. s.
o povinném zastoupení advokátem (viz shora zmiňované usnesení rozšířeného senátu, konkrétně
jeho bod 29); Nejvyšší správní soud proto stěžovatele nevyzýval k doložení povinného
zastoupení.
[9] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou vadu
neshledal.
[10] Podstatou kasační stížnosti je nesouhlas stěžovatele s posouzením právní otázky splnění
zákonných podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků ze strany městského soudu.
[11] Individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem
je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým
dopadem zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle
§36 odst. 3 s. ř. s. „[ú]častník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost
usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních
poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne.“ Účastníkovi
lze přiznat osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka, a to zcela nebo
zčásti. Žadatel je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své majetkové
a sociální poměry.
[12] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu při rozhodování o osvobození
od soudních poplatků musí správní soud přihlížet k celkovým majetkovým poměrům žadatele,
k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze
uplatněného nároku a k dalším obdobným okolnostem. Při hodnocení majetkových poměrů
žadatele je třeba přihlédnout nejen k výši jeho příjmů a množství disponibilních finančních
prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit. Rozhodnutí o žádosti pak musí
vždy vycházet z konkrétního posouzení naplnění výše uvedených podmínek a musí odpovídat
tomu, aby žadateli nebylo jen pro jeho majetkové a sociální poměry znemožněno uplatňovat
nebo bránit své právo. Osvobození od soudních poplatků je proto možno přiznat pouze osobě,
která objektivně není schopna soudní poplatek zaplatit a nemá jinou možnost, jak se domoci
svých práv než cestou soudního řízení. Vždy je však nutno přihlížet i ke konkrétním možnostem
žadatele finanční prostředky si opatřit (rozsudky ze dne 3. 2. 2010, č. j. 3 As 28/2009 – 147,
ze dne 21. 6. 2013, č. j. 5 As 33/2013 – 13, či ze dne 10. 4. 2017, č. j. 7 As 85/2017 – 15).
Citované závěry byly rovněž aprobovány Ústavním soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu
ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 311/16, dostupné tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí
Ústavního soudu z http://nalus.usoud.cz/). Obdobně Nejvyšší soud ve své judikatuře setrvale
uvádí, že „[o]svobození od soudních poplatků odůvodňují poměry žadatele zpravidla tehdy, nemohl-li by platit
náklady bez ohrožení výživy vlastní a výživy osob, k nimž má podle zákona vyživovací povinnost. I když je věcí
osobního rozhodnutí každého, zda hodlá pracovat, nemůže být zohledněna nemajetnost jako důsledek skutečnosti,
že nepracuje z vlastního rozhodnutí. Nebrání-li proto žadateli o osvobození od soudních poplatků v práci nebo
v jiné výdělečné činnosti zdravotní důvody nebo to, že přes evidenci u příslušného úřadu práce práci nesehnal, nebo
jiné objektivní okolnosti, nelze nemajetnost jako důsledek absence příjmů z pracovního nebo obdobného poměru
uvádět jako důvod pro osvobození od povinnosti platit soudní poplatky. Celkové zhodnocení všech okolností, které
vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem
na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených
s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením)“ (usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1589/2014,
dostupné z www.nsoud.cz, aprobované usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2015,
sp. zn. IV. ÚS 3368/2015).
[13] Stěžovatel v Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních
poplatků a ustanovení zástupce výslovně uvedl (a v kasační stížnosti potvrdil), že nemůže uzavřít
pracovněprávní vztah, neboť se na zaměstnávání vězňů nevztahuje zákoník práce ani zákon
o zaměstnanosti. Vězeňská služba však potvrdila, že stěžovatel není zaměstnán z důvodu,
že nepodal žádost o pracovní zařazení, přičemž Nejvyšší správní soud nemá důvod považovat
toto tvrzení správního orgánu za nevěrohodné. V posuzovaném případě tedy vyšlo v řízení
najevo, že důvodem absence příjmů stěžovatele nejsou objektivní okolnosti jako např. zdravotní
stav či nemožnost sehnat pracovní místo, nýbrž stěžovatelův nesouhlas se současnou zákonnou
úpravou zaměstnávání osob ve výkonu trestu odnětí svobody. Současně stěžovatel neuvádí žádná
konkrétní porušení pracovních podmínek, která by dosahovala intenzity porušení základních práv
a svobod, a vyžadovala by proto ochranu. Nejvyšší správní soud tedy v souladu s městským
soudem neshledal stěžovatelem uvedené důvody nemajetnosti dostačujícími k aplikaci
(ve své podstatě výjimečného) institutu individuálního osvobození od soudních poplatků.
[14] Vzhledem k tomu, že stěžovatel objektivně má možnost příjmu, které však ze svého
vlastního rozhodnutí nevyužívá, nelze přisvědčit stěžovatelovu hypotetickému tvrzení, že i kdyby
byl pracovně zařazen, jeho příjem by na úhradu soudních poplatků a odměny zástupce
nepostačoval vzhledem k současné výši jeho dluhů. Nejvyšší správní soud uvádí, že námitky
týkající se neaplikovatelnosti již zmiňovaného rozsudku č. j. 3 As 28/2009 – 147, nesprávnosti
rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2681/2014 či tvrzení, že platné pracovní právo se od
1. 5. 2004 vztahuje na všechny osoby na území Evropské unie, stěžovatel nijak nespecifikoval,
Nejvyšší správní soud se jimi proto nemohl blíže zabývat (rozsudek rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78, publ. pod č. 2162/2011
Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2016, č. j. 2 As 39/2016 – 51).
[15] Nejvyšší správní soud je ve smyslu §110 s. ř. s. oprávněn kasační stížností napadené
rozhodnutí krajského soudu pouze zrušit nebo kasační stížnost zamítnout. Není tak oprávněn
napadené usnesení soudu měnit tak, že se stěžovateli osvobození od soudního poplatku přiznává;
stejně tak není příslušný rozhodnout o tom, zda zásah žalovaného, který stěžovatel žalobou
napadá, byl či je nezákonný a ani popř. zakázat žalovanému, aby v něm pokračoval, resp.,
aby v jeho pokračování ustal. Primární posouzení toho, zda se o zásah skutečně jednalo, resp.,
zda tento byl nezákonný, přísluší v daném případě nejprve městskému soudu a Nejvyšší správní
soud není oprávněn jeho rozhodnutí předjímat.
[16] Napadené usnesení městského soudu shledal Nejvyšší správní soud v souladu
se zákonem. Městský soud se zabýval majetkovými poměry stěžovatele, vycházel přitom rovněž
ze všech skutečností, které jsou mu ohledně majetkové a výdělkové situace stěžovatele známy
z úřední činnosti; své úvahy, které jej vedly k nepřiznání osvobození od soudního poplatku
podrobně a s přiléhavými odkazy na relevantní judikaturu vyjádřil v odůvodnění. Nejvyšší správní
soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[17] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., tj. podle pravidla úspěchu ve věci. Stěžovatel
neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady
vznikly, proto mu soud jejich náhradu nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. října 2017
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu