ECLI:CZ:NSS:2013:5.AS.28.2009:115
sp. zn. 5 As 28/2009 - 115
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. ve věci
žalobce: EKO Břevnov, občanské sdružení se sídlem Anastázova 23/5, Praha 6, zastoupený
JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem se sídlem Za Zelenou liškou 967/B, Praha 4, proti
žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 12/1222, Praha 1,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2008,
č. j. 11 Ca 134/2007 - 60,
takto:
I. V řízení se pokračuje .
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalovaný – Ministerstvo dopravy – rozhodnutím ze dne 26. března 2007, č. j.158/2007-
120-STSP/6, rozhodl o odvolání občanského sdružení „Za naši budoucnost“ se sídlem
v Holešovičkách 25, Praha 8, EKO Břevnov, Hošťálkova 125, Praha 6, Atelier pro životní
prostředí, Ve svahu 1, Praha 4, proti rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy, odboru dopravy,
č. j. MHMP 141756/2005/SP/DOP-01/Ar ze dne 27. 11. 2006, kterým byla povolena stavba
„Městský okruh, stavba 0079 Špejchar – Pelc – Tyrolka“, komunikace a jejich součásti, tak,
že I. odvolání Atelieru pro životní prostředí proti citovanému rozhodnutí jako nepřípustné
zamítl, a II. citované napadené rozhodnutí změnil tak, že podmínku č. 99 z něho vypustil s tím,
že v ostatních částech zůstává napadené rozhodnutí nezměněno.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce EKO Břevnov, Hošťálkova 125, Praha 6,
dne 12. 6. 2007 žalobu u Městského soudu v Praze (dále také jen „městský soud“), o níž rozhodl
městský soud rozsudkem ze dne 30. 10. 2008, č. j. 11 Ca 134/2007 - 60, tak, že ji zamítl.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále také městský soud) podal žalobce
(dále také stěžovatel) kasační stížnost z důvodů obsažených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.), v níž městskému soudu vytýkal:
1. hrubou desinterpretaci prvního žalobního bodu stěžovatele v tom, že stěžovatel
požadoval doručovat „celou“ dokumentaci jako součást stavebního povolení. Podle
stěžovatele mu šlo o to, aby individuální správní akt obsahoval srozumitelnou
a přesvědčivou informaci o umístění stavby, její poloze vůči jiným nemovitostem a také
o podmínkách, za nichž je umístěna. Účastníci musejí mít celou informaci, aby se byli
schopni účastnit řízení a hájit svá práva majetková, případně další. Slovní popis stavby
v rozhodnutí je možný jen u drobnějších, nekomplikovaných staveb, nikoliv
u mimořádně rozsáhlé stavby, jako je mohutná soustava komunikací, tunelů a dalších
doprovodných zásahů a zařízení, u níž nezbývá, než věc řešit přiložením grafické
informace. Stav, kdy je rozhodnutí srozumitelné pouze po otevření správního spisu
a po jeho studiu, pokud pouze s grafickými informacemi ze správního spisu se stane
ucelenou informací, je špatný. Městský soud se omezil na konstatování, že žádný předpis
neukládá správním orgánům přikládat k doručovanému rozhodnutí i „projektovou
dokumentaci“. To ale stěžovatel netvrdil. Klíčovou otázkou je, zda doručované
rozhodnutí nese celou informaci nezbytnou pro účastníky řízení, aby mohli hájit
svá práva a zda ji nese v dostatečné míře obecné srozumitelnosti, aby mu porozuměl
i netechnik. Městský soud zde, podle stěžovatele, pochybil,
2. závěr, že odkazy na neformální stanoviska či vyjádření jsou v rozhodnutí správních
orgánů konkrétní a že podle nich lze stanovisko DOSS identifikovat. Podle stěžovatele,
pokud jde o neformální stanoviska či vyjádření, jež nejsou správními rozhodnutími,
je obecně v judikatuře soudů i v praxi správních úřadů požadováno, aby jejich podstatný
obsah byl vtělen do podmínek samotného finálního rozhodnutí. Tak dojde k jejich
závaznosti, jednoznačnosti a vynutitelnosti i do budoucna, kdy již bude finální rozhodnutí
existovat samostatně, mimo správní spis z dob jeho vydání. Je také možné pouze odkázat
na tato stanoviska a jejich kopie dát do příloh finálního rozhodnutí. Stavebníkovy
povinnosti a další podmínky umístění zásahu musejí být v rozhodnutí formulovány
jednoznačně a najisto, aby bylo možné kdykoliv prověřit jejich plnění. K tomu
se ke kontrolní prohlídce nemůže brát spis, který u velkých staveb je obsáhlý a má stovky
i tisíce stran. I zde tedy městský soud pochybil,
3. nesprávné posouzení dodržení hlukových limitů. Samo rozhodnutí přiznává, že hlukové
limity nebudou dodrženy, přičemž podle dokumentace obsažené ve správním spisu o tom
není pochyb. Proto se nejasně mluví o případných dalších, dodatečných protihlukových
opatřeních. Podmínka ohledně hlukové zátěže je v rozhodnutí prvního stupně alibisticky,
neurčitě a nekorektně formulována. Zavedení statisícových dopravních intenzit
do samého středu města bude mít výrazné dopady do stavu a využitelnosti okolních
území. Činit z této problematiky, ostatně ve správním spisu dokumentované, pouhé
„subjektivní názory žalobce“ je zcela neadekvátní. Zde stěžovatel odkazuje jak na žalobní
argumentaci, tak i na své obšírné odvolání proti stavebnímu povolení,
4. nesprávné závěry k otázce podjatosti. Podle zákona k vyloučení pro podjatost stačí fakt,
že je zde takový vztah bezprostředně na rozhodování účastných osob, pro který
je důvodný předpoklad (nikoliv tedy průkaz), že mají s ohledem na tento vztah
k účastníkovi takový zájem na řízení, že lze pochybovat o jejich nepodjatosti. Není třeba
nic jiného, nežli průkaz onoho vztahu a z něj odvozený důvodný předpoklad, že zde
může být zájem, který by šel proti zásadám nestrannosti a objektivity rozhodování. Žádná
další skutečnost již nemusí být prokazována. Pokud je město investorem kontroverzní
stavby a jeho reprezentace se netají snahou o prosazení mnohamiliardové investice, pak
by úředníci u něj zaměstnaní neměli o věci ve správním řízení rozhodovat. Stěžovatel
odkázal na prvorepublikový správní řád, tedy vládní nařízení č. 8/1929 Sb., a na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 2 As 21/2004,
5. nesprávné závěry ohledně posouzení rozhodnutí stavebního úřadu, který vědomě vydal
rozhodnutí na základě již neaktuálních podkladů. Pokud jde o dotčení zájmů sledovaných
stěžovatelem, pak je notoricky známou skutečností (založenou na příslušných ČSN
a dalších předpisech), že inženýrské sítě a jejich přeložky jsou ukládány především
do komunikací a volných ploch, jež jsou převážně porostlé mimolesními dřevinami
a jinou zelení. Tedy zásah do sítí, jejich změny a přeložky mívají v naprosté většině
případů dopady do zájmů chráněných zákonem o ochraně přírody a krajiny, tedy
i veřejných zájmů sledovaných stěžovatelem a obdobnými sdruženími (zejména
odstraňování mimolesních dřevin),
6. nesprávné závěry ohledně zákonnosti stavebního rozhodnutí. Stěžovatel v odvolání
dokumentoval dopady povolované stavby a zdůvodnil také, že na konci roku 2006
je předmětná stavba MO č. 0079 předložena do stavebního řízení za hrubě odlišných
vnějších podmínek, znalostí o její funkci a vědomostí o jejích dopadech do veřejných
zájmů, než v době schvalování Územního plánu hl. m. Prahy (ÚP) v letech 1998-99
a jejího umisťování v první polovině roku 2002. Jde o výsledky podrobného dopravně
inženýrského prověření účinků severní části Městského okruhu (MO) na zatížení stávající
sítě, které nepotvrdily původní předpoklady ÚP o jeho příznivé funkci a o zkušenosti
z povodně v roce 2002 ve vazbě na ÚP a z dopadů zprovoznění tunelu Mrázovka, které
způsobilo významný skokový nárůst průjezdné dopravy v Praze 6. Tyto skutečnosti byly
v podáních stěžovatele dostatečně dokumentovány, aby soud mohl k věci zaujmout
stanovisko, nikoliv s odvoláním na údajnou obecnost žalobního bodu tento neprojednat,
nesprávné závěry k postupu správních orgánů ohledně požadavku stěžovatele
o provedení přezkumu závazných stanovisek hygienika a orgánu ochrany prostředí
ve smyslu §180 odst. 1 nového správního řádu tak, že se v rámci odvolací procedury
přezkoumají již podle §149 odst. 4 nového správního řádu. Požadavek stěžovatele
žalovaný odmítl s poukazem na to, že řízení je vedeno podle správního řádu zákona
č. 71/1967 Sb. Podle stěžovatele se žalovaný vyhnul meritornímu řešení věci a pouze
účelově se vymluvil. Ignoroval přechodné ustanovení nového správního řádu – zákona
č. 500/2004 Sb., jeho §180 odst. 1. Městský soud jeho postup a závěry akceptoval. V této
souvislosti stěžovatel poukázal na jiný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
9. 5. 2008, sp. zn. 10 Ca 32/2006, v němž se uvedený soud s nebývalou podrobností
zabýval řadou podstatných otázek, opakovaně uplatňovaných v tomto i dalších případech
a to otázky výrazného překračování míry únosného zatížení území,
7. opomenutí městského soudu zabývat se tvrzením stěžovatele, že žalovaný se s řadou
odvolacích důvodů stěžovatele vůbec nevypořádal.
Kasační stížností se stěžovatel domáhal zrušení napadeného rozsudku městského soudu
pro nesprávné posouzení řady právních otázek a pro nepřezkoumatelnost spočívající
v nedostatečném nebo veskrze vadném odůvodnění a vrácení věci městskému soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti stěžovatele písemně vyjádřil dne 22. 1. 2009 a v podstatě
setrval na svém stanovisku v řízení již vyjádřeném.
Jedna z námitek stěžovatele uplatněná v kasační stížnosti se týká podjatosti rozhodujících
osob správního orgánu I. stupně. Podle stěžovatele je problematická situace stávajícího systému
veřejné správy, kdy jsou úředníci vykonávající v prvním a mnohde i ve druhém stupni státní
správu v rámci přenesené působnosti prakticky (neformálně) závislí na místních politických
reprezentacích. Pokud však politická reprezentace rozhoduje o zaměstnání úředníků, o jejich
povyšování nebo odchodu z úřadu, o jejich odměňování apod., pak si lze představit tento vztah
jako vztah nadřízeného k zaměstnanci. Pokud je tedy město (obec) investorem stavby
a jeho politická reprezentace se netají snahou o prosazení mnohamiliardové investice, pak
by zaměstnaní úředníci (obecního úřadu) rozhodně neměli o věci ve správním řízení rozhodovat.
Nejvyšší správní soud otázku podjatosti řešil např. v rozsudku ze dne 16. 12. 2004,
č. j. 2 As 21/2004 - 67, na nějž mimo jiné odkázal městský soud v kasační stížnosti napadeném
rozsudku. Od závěrů uvedených v citovaném rozsudku se chtěl odchýlit první senát tohoto
soudu, a proto svou věc 1 As 79/2009 postoupil k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího
správního soudu ve smyslu §17 odst. 1 s. ř. s.
Pátý senát Nejvyššího správního soudu, jemuž podle rozvrhu práce Nejvyššího správního
soudu přísluší projednat a rozhodnout právní věc účastníků sp. zn. 5 As 28/2009 proto podle
§48 odst. 2 písm. f) s. ř. s. [nyní §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s.] řízení o podané kasační stížnosti
přerušil usnesením ze dne 28. 4. 2010, č. j. 5 As 28/2009 - 107, neboť probíhalo řízení, jehož
výsledek mohl mít vliv na rozhodování soudu o věci samé. Řízení ve věci 1 As 79/2009 skončilo
usnesením o odmítnutí kasační stížnosti ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, aniž
by v něm předložená právní otázka byla řešena. Důvod přerušení řízení ve věci 5 As 28/2009
však trval dál, protože u rozšířeného senátu byl podán další návrh prvním senátem ve věci
1 As 19/2010 a tedy probíhalo řízení, v němž byla řešena výše uvedená právní otázka. Rozšířený
senát v této věci rozhodl usnesením ze dne 27. 11. 2012, č. j. 1 As 19/2010 - 106. Teprve
po tomto rozhodnutí rozšířeného senátu odpadla překážka řízení ve věci 5 As 28/2009, a proto
bylo ve smyslu §48 odst. 5 s. ř. s. rozhodnuto (odst. I. výroku tohoto rozhodnutí), že se v řízení
pokračuje.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Posléze Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§103 odst. 3 a 4 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
1.
Nesrozumitelná a nepřesvědčivá informace o umístění stavby
Stěžovatel městskému soudu vytýká, že hrubě desinterpretoval jeho žalobní bod tak,
že stěžovatel požadoval doručit „celou“ dokumentaci jako součást stavebního povolení, i když
to stěžovatel nepožadoval, ale požadoval úplnou informaci o umístění stavby, její poloze vůči
jiným nemovitostem a o podmínkách, za nichž je umístěna. Slovní popis stavby je, podle něj,
možný jen u drobnějších staveb, nekomplikovaných, nikoliv u mimořádně rozsáhlé stavby jako
v daném případě, u níž nezbývá, než věc řešit přiložením grafické informace. Má za to,
že klíčovou otázkou je, zda doručované rozhodnutí nese celou informaci nezbytnou
pro účastníky řízení, aby mohli hájit svá práva a zda ji nese v dostatečné míře obecné
srozumitelnosti, aby mu porozuměl i netechnik. Městský soud zde, podle stěžovatele, pochybil,
když se omezil na konstatování, že žádný předpis neukládá správním orgánům přikládat
k doručovanému rozhodnutí o povolení stavby i „projektovou dokumentaci“, což však stěžovatel
ani netvrdil.
Městský soud posoudil tuto námitku stěžovatele na straně 6 a 7 svého rozsudku. Vyjádřil
se tak, že žádný právní předpis neukládá výslovně stavebnímu úřadu povinnost doručovat všem
účastníkům řízení projektovou dokumentaci jako nedílnou součást výroku rozhodnutí o vydání
stavebního povolení, ale i tak, že z výroků vydaných správních rozhodnutí je zřejmé, jaká stavba
je rozhodnutím povolována, přičemž odkaz na ověřenou projektovou dokumentaci není
v rozporu se zákonem. Podle městského soudu z výroků obou správních rozhodnutí je zřejmé,
kde se předmětná stavba nachází, její poloha a umístění je dostatečně určité a srozumitelné.
Městský soud se tedy žalobní námitkou stěžovatele zabýval a posoudil ji a své závěry
srozumitelně uvedl v odůvodnění svého rozsudku, takže námitka stěžovatele v tomto
směru není důvodná. Rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy, odboru dopravy,
č. j. MHMP 141756/2005/SP/DOP-01/Ar ze dne 27. 11. 2006, kterým byla povolena stavba
„Městský okruh, stavba 0079 Špejchar – Pelc – Tyrolka“, komunikace a jejich součásti,
je založeno ve správním spisu, který měl k dispozici městský soud a má ho k dispozici i Nejvyšší
správní soud. Rozhodnutí je rozsáhlé, na 27 stránkách, je v něm uvedeno, na jakých pozemcích
v k. ú. Hradčany, k. ú. Dejvice, k. ú. Bubeneč, k. ú. Holešovice, k. ú. Trója a k. ú. Libeň, stavba
bude umístěna, poté uvádí, co je předmětem stavebního povolení – jaké stavební
objekty a provozní soubory, poté je učiněn popis stavby a pro provedení stavby stanoveny
podmínky 1 – 119, a rozhodnuto o námitkách. K rozhodnutí je připojen rozdělovník a před ním
je uvedeno, že pro stavebníka (popř. zmocněnce) je k vyzvednutí po právní moci rozhodnutí
ověřená dokumentace stavby.
Ze spisového materiálu vyplývá, že o vydání stavebního povolení bylo požádáno dne
30. 6. 2005. Po přerušení řízení za účelem doplnění podkladů ze strany stavebníka oznámil
stavební úřad zahájení stavebního řízení účastníkům řízení veřejnou vyhláškou, která byla
na úřední desce vyvěšena dne 1. 3. 2006 a sejmuta byla dne 20. 3. 2006. Ústní jednání bylo
nařízeno na den 4. 4. 2006. Stavební povolení bylo vydáno dne 27. 11. 2006, rozhodnutí
o odvolání vydal žalovaný dne 26. 3. 2007. Stavební řízení bylo tedy zahájeno ještě za účinnosti
zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění
pozdějších předpisů, i za účinnosti zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád),
ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutí o vydání stavebního povolení však bylo vydáno
již za účinnosti zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (účinný
od 1. 7. 2006) a zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (účinný od 1. 1. 2006). Návod k procesnímu
řešení těchto situací bývá zpravidla obsažen v přechodných ustanoveních nové právní úpravy
a řídí se tradiční procesní zásadou, podle níž se řízení, která nebyla pravomocně ukončena před
účinností nové právní úpravy, dokončí podle právní úpravy stávající. Tato zásada odráží ústavně
zakotvené právo na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod),
jež v sobě zahrnuje nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání
procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem (viz např. nález Ústavního
soudu IV. ÚS 114/96 ze dne 25. 9. 1997, dostupné na http:// nalus.usoud.cz). Podle §190
odst. 3 stavebního zákona z roku 2006 se řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona dokončí podle dosavadních právních předpisů, s výjimkami, které na danou stavbu
nedopadají. Na řízení podle dosavadního stavebního zákona se na základě §140 subsidiárně
aplikoval správní řád.
Pro řízení, která byla zahájena za účinnosti správního řádu z roku 1967 a ukončena byla
již za účinnosti správního řádu z roku 2004, jsou relevantní především ustanovení §179 a §180
správního řádu z roku 2004. Řízení, která nebyla pravomocně skončena před účinností tohoto
zákona, se dokončí podle dosavadních předpisů. Bylo-li rozhodnutí před účinností tohoto zákona
zrušeno a vráceno k novému projednání správnímu orgánu, postupuje se podle dosavadních
předpisů (§179 odst. 1). Podle §180 odst. 1 se tam, kde se podle dosavadních právních předpisů
postupuje ve správním řízení tak, že správní orgány vydávají rozhodnutí, aniž tyto předpisy řízení
v celém rozsahu upravují, postupují v otázkách, jejichž řešení je nezbytné, podle tohoto zákona
včetně části druhé.
Lze uzavřít, že v nyní projednávaném případě mělo být stavební řízení vedeno podle
stavebního zákona z roku 1976, resp. subsidiárně podle správního řádu z roku 1967.
Ve stavebním povolení stanoví stavební úřad závazné podmínky pro provedení a užívání
stavby a rozhodne o námitkách účastníků řízení. Stavební úřad zabezpečí stanovenými
podmínkami zejména ochranu veřejných zájmů při výstavbě a při užívání stavby, komplexnost
stavby, dodržení obecných technických požadavků na výstavbu, popřípadě jiných předpisů
a technických norem, a dodržení požadavků stanovených dotčenými orgány státní správy,
především vyloučení nebo omezení negativních účinků stavby a jejího užívání na životní prostředí
(§66 zákona č. 50/1976 Sb.). Vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj č. 132/1998 Sb., kterou
se provádí některá ustanovení stavebního zákona č. 50/1976 Sb., v §19 uvádí, co má stavební
povolení obsahovat.
Stavební povolení a rozhodnutí o prodloužení jeho platnosti se oznámí stejným
způsobem jako zahájení stavebního řízení a vyrozumění o ústním jednání; tato rozhodnutí,
týkající se jednoduchých a drobných staveb, se oznámí též orgánům státní správy, které
si vyhradily posouzení dokumentace (§69 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb.).
Oznamuje-li se stavební povolení veřejnou vyhláškou, vyvěsí se stavební povolení
po dobu 15 dnů způsobem v místě obvyklém. Poslední den této lhůty je dnem doručení
(§69 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb.).
Podle §140 zákona č. 50/1976 Sb., není-li výslovně stanoveno jinak, vztahují se na řízení
podle tohoto zákona obecné předpisy o správním řízení, v daném případě správní řád, zákon
č. 71/1967 Sb. (jak již výše uvedeno), a tedy i jeho §46, podle něhož rozhodnutí musí být
v souladu se zákony a ostatními právními předpisy vydáno orgánem k tomu příslušným, vycházet
ze spolehlivého stavu věci a obsahovat předepsané náležitosti.
Závěr žalovaného i městského soudu, že z právních předpisů nevyplývá povinnost
současně s rozhodnutím o povolení stavby doručovat i projektovou dokumentaci, je v souladu
s právními předpisy, podle nichž správní orgány v daném případě postupovaly.
Jestliže zákonné náležitosti stavební povolení v daném případě obsahuje, pak tvrzení
stěžovatele, že pro něho není srozumitelné, nemá za následek jeho nezákonnost. Námitka
stěžovatele v tomto směru není důvodná.
2.
Odkazy na neformální stanoviska či vyjádření
Městský soud neuznal důvodnou námitku stěžovatele, který tvrdil porušení svých
procesních práv, práva na to, aby bylo vydáno úplné a určité rozhodnutí, když neúplnost
a neurčitost spatřuje stěžovatel v nepřipojení dokladů – stanovisek dotčených orgánů
ke stavebnímu povolení. Městský soud k této námitce stěžovatele uvedl, že žalovaným
(nesprávně uvedeno žalobcem) uvedené podmínky odkazují zcela konkrétním způsobem
na listiny – vyjádření dotčených orgánů státní správy – uvedením data, spisové značky té které
písemnosti a orgánu, který stanovisko vydal.
Nejvyšší správní soud se s posouzením učiněným městským soudem v tomto směru
ztotožňuje. Kasační námitku stěžovatele v tomto směru neshledává důvodnou.
3.
Nesprávné posouzení dodržení hlukových limitů
V žalobě stěžovatel uvedl, že „žalovaný se vůbec nevypořádal s faktem, že místo podpory
nekonkrétní podmínky ohledně případných budoucích dalších protihlukových opatření se měl vypořádat
s námitkou, že jsou naplněny podmínky pro postup podle §62 odst. 4 stavebního zákona a pro rozpor
s veřejnými zájmy (nadlimitní hluk z užívané stavby) žádost zamítnout. Na tento odvolací důvod neobdržel
stěžovatel vůbec žádnou reakci. Byla ignorována.“ Tento žalobní bod městský soud posoudil
a v odůvodnění svého rozsudku na straně 7 a 8 se k němu podrobně vyjádřil a neshledal
ho důvodným.
V kasační stížnosti stěžovatel již nenamítá, že se žalovaný s jeho námitkou nevypořádal,
ale brojí proti závěrům městského soudu. Podle stěžovatele je podmínka hlukové zátěže
v rozhodnutí o povolení stavby alibisticky, neurčitě a nekorektně formulována.
Nejvyšší správní soud kasační námitku stěžovatele v tomto směru nepovažuje
za důvodnou. S posouzením učiněným městským soudem se v tomto směru ztotožňuje a v této
části na jeho odůvodnění odkazuje. Městský soud dospěl k závěru, že protihluková opatření jsou
stanovena zejména v podmínkách č. 20-24 stavebního povolení, přičemž stavební povolení
obsahuje zcela konkrétní limity hluku, které je třeba dodržet, přičemž podmínka č. 22 stanoví
povinnost do kolaudace navrhnout další protihluková opatření pro případ, že nebude prokázána
dostatečná účinnost protihlukových opatření podle hlukové studie v podmínce č. 21 přesně
specifikované. Tyto závěry městského soudu jsou v souladu se stavebním povolením.
4.
Nesprávné závěry v otázce podjatosti
Jedna z námitek stěžovatele uplatněná v kasační stížnosti se týká podjatosti rozhodujících
osob správního orgánu. Podle stěžovatele je problematická situace stávajícího systému veřejné
správy, kdy jsou úředníci vykonávající v prvním a mnohde i ve druhém stupni státní správu
v rámci přenesené působnosti prakticky (neformálně) závislí na místních politických
reprezentacích. Pokud však politická reprezentace rozhoduje o zaměstnání úředníků, o jejich
povyšování nebo odchodu z úřadu, o jejich odměňování apod., pak si lze představit tento
vztah jako vztah nadřízeného k zaměstnanci. Pokud je tedy město (obec) investorem stavby
a jeho politická reprezentace se netají snahou o prosazení mnohamiliardové investice,
pak by zaměstnaní úředníci (obecního úřadu) rozhodně neměli o věci ve správním řízení
rozhodovat.
Nejvyšší správní soud otázku podjatosti řešil např. v rozsudku ze dne 16. 12. 2004,
č. j. 2 As 21/2004 - 67, na nějž mimo jiné odkázal městský soud v kasační stížností napadeném
rozsudku.
V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud dospěl k závěru: „Obecní úřad tedy jako orgán
obce, jakožto jednotky územní samosprávy, vykonává působnost v oblasti státní správy, která na něj byla
v souladu s uvedeným zákonem, a tedy postupem aprobovaným čl. 105 Ústavy České republiky, přenesena.
Orgány obce jsou přitom povolány k výkonu státní správy v celé řadě dalších oblastí, např. ve věcech stavebního
řízení, živnostenského podnikání, požární ochrany apod. V mnoha případech přitom i v těchto oblastech může
nastat a běžně nastává situace, kdy účastníkem správního řízení vedeného orgánem obce je obec sama.
Zákonodárce přistoupil k takovému zákonnému a přitom ústavně konformnímu řešení, které připouští,
aby v kterémkoliv stupni správního řízení o právu nebo povinnosti územně samosprávné jednotky na konkrétním
úseku státní správy rozhodoval orgán tohoto územněsprávního celku. Pracovník takového orgánu v daném řízení
nevystupuje prvotně jako zaměstnanec, nýbrž jako úředník územně samosprávného celku, mezi jehož základní
povinnosti podle zákona č. 312/2002 Sb. patří mj. dodržovat ústavní pořádek, právní předpisy vztahující
se k práci jím vykonávané, hájit při výkonu správních činností veřejný zákon, jednat a rozhodovat nestranně bez
ohledu na své přesvědčení a zdržet se při výkonu práce všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nestrannost
rozhodování [§16 odst. 1 písm. a), b), c) a f) cit. zákona]. Tyto povinnosti pak má úředník i při výkonu státní
správy, která byla na orgán samosprávy zákonem přenesena (§2 odst. 3 cit. zákona). Skutečnost, že zákon
uvedené povinnosti úředníků územních samosprávných celků takto explicitně vypočítává, je podle Nejvyššího
správního soudu třeba vnímat právě i v souvislosti s tím, že tito úředníci jsou v mnoha případech povoláni
k rozhodování o věcech týkajících se obce či kraje, tedy de facto jejich zaměstnavatelů. Nejvyšší správní soud je tak
přesvědčen, že pouze tato situace, která je zákonem výslovně připuštěna, předpokládána a vyžadována, nemůže být
bez dalšího důvodem podjatosti pracovníka orgánu územně samosprávného celku, a to i přes pracovní či jiný
obdobný vztah k takovému celku jakožto účastníkovi řízení či z toho plynoucí jistou finanční závislost. Aby
pochybnosti o podjatosti konkrétního úředníka byly v takových případech dány, musela by přistoupit ještě další
skutečnost, např. důvodná obava z ovlivňování úředníka ze strany jeho zaměstnavatele v konkrétním případě.“
Od závěrů uvedených v citovaném rozsudku se chtěl odchýlit první senát tohoto soudu
a proto svou věc sp. zn. 1 As 79/2009 postoupil k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího
správního soudu ve smyslu §17 odst. 1 s. ř. s. Rozšířený senát zaujal právní názor na tuto otázku
(viz výše) v usnesení ze dne 27. 11. 2012, č. j. 1 As 19/2010 - 106, v němž mimo jiné
uvedl: „Ustanovení §9 odst. 1 správního řádu z roku 1967 (a obdobně i ustanovení §14 odst. 1 správního
řádu z roku 2004) je proto nutno vykládat tak, že důvodem pochyb o nepodjatosti pracovníka správního orgánu
(úřední osoby) je jeho zaměstnanecký poměr k územnímu samosprávnému celku v případě, že se rozhoduje ve věci
týkající se přímo nebo nepřímo tohoto územního samosprávného celku, tehdy, je-li z povahy věci či jiných okolností
patrné podezření, že v důsledku tohoto zaměstnaneckého poměru by mohl být jeho postoj k věci ovlivněn i jinými
než zákonnými hledisky. Rozšířený senát podotýká, že k pochybám o nepodjatosti postačí i poměrně nízká míra
podezření, neboť – jak výše vyložil – existence „systémového rizika podjatosti“ je sama o sobě signálem ke zvýšené
opatrnosti a „podezřívavosti“ při posuzování důvodů pro vyloučení pracovníka správního orgánu (úřední osoby)
z úkonů v řízení. Důvody k uvedenému podezření mohou být nejrůznějšího druhu a nelze je specifikovat jinak než
obecnými rysy a představitelnými příklady. Bude se jednat o takové skutečnosti, které naznačují, že zde existuje
někdo, kdo má zájem na určitém výsledku řízení, v němž se má rozhodovat, a přitom má či může mít schopnost
působit na příslušného pracovníka správního orgánu (úřední osobu) prostřednictvím jeho zaměstnaneckého vztahu
k územnímu samosprávnému celku. Uvedenými skutečnostmi mohou být například jevy v politické či mediální
sféře, jež předcházejí příslušnému správnímu řízení či je doprovázejí a naznačují zvýšený zájem o výsledek řízení
ze strany osob schopných ovlivnit jednání územního samosprávného celku jako zaměstnavatele příslušného
pracovníka správního orgánu (úřední osoby). Příkladem může být zájem politických činitelů či jiných v rámci
daného územního samosprávného celku vlivných osob (např. zákulisních aktérů místní politiky či podnikatelských
subjektů) na určitém výsledku řízení (např. na tom, aby určitá stavba, činnost apod. byla povolena, anebo naopak
nepovolena); takový zájem lze vysledovat například z různých mediálních vyjádření, předvolebních slibů,
konkrétních investičních či jiných obchodních počinů, předchozích snah nasměrovat určité související rozhodovací
procesy určitým způsobem apod. Stejně tak uvedenou skutečností může být samotná povaha a podstata
rozhodované věci, její kontroverznost či politický význam a s tím spojené zájmy. Zjevně a bez dalšího pak
uvedenými skutečnostmi budou podezření z nátlaku či snahy přímo ovlivnit rozhodování příslušného pracovníka
správního orgánu (úřední osoby) prostřednictvím jeho zaměstnaneckého vztahu. [56] Na druhé straně signálem
nadkritické míry „systémového rizika podjatosti“ zpravidla nebude samotný fakt, že rozhodnutí orgánu územního
samosprávného celku bude mít dopad na tento celek. Proto např. nebude zpravidla důvodem k pochybám
o nepodjatosti úředníka územního samosprávného celku samotná skutečnost, že jím vydané stavební povolení
se dotkne majetkových či jiných zájmů obce, v níž bude stavba uskutečněna (typicky tím, že stavba bude
zbudována na pozemku obce či na pozemku s obecními pozemky sousedícím), půjde-li o běžné, obecně vzato
nekontroverzní a v měřítkách daného územního celku ve své podstatě nevýznamné dotčení. [57] Pro posouzení
otázky podjatosti pracovníka správního orgánu (úřední osoby) přitom není rozhodná formální procesní role
územního samosprávného celku v řízení, v němž se tato otázka řeší, nýbrž to, zda má on sám nebo osoby, které
jsou schopny jej přímo nebo nepřímo ovlivnit, skutečný (materiální) zájem na jeho výsledku. Zpravidla tedy bude
nerozhodné, zda je dotyčný územní samosprávný celek účastníkem řízení proto, že jde o toho, o jehož právech,
právem chráněných zájmech nebo povinnostech má být v řízení jednáno nebo jehož práva, právem chráněné zájmy
nebo povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny (§14 odst. 1 správního řádu z roku 1967), proto, že mu
zvláštní právní předpis takové postavení přiznává (§14 odst. 2 správního řádu z roku 1967), anebo že dokonce
vůbec účastníkem není. [58] Při posuzování „systémového rizika podjatosti“ je třeba zohlednit všechny relevantní
okolnosti. Svoji roli proto může hrát i konkrétní institucionální uspořádání orgánů územního samosprávného
celku, o který se jedná, včetně takového faktoru, jako je jeho velikost, s níž je nezřídka spojena míra odstupu
konkrétního úředníka od věci, o které rozhoduje, a od osob, jichž se tato věc týká.“
Rozšířený senát na jedné straně dospěl k závěru, že „v případech, kdy rozhoduje úředník
územního samosprávného celku ve věci, která se přímo nebo nepřímo týká tohoto celku, není a priori vyloučen
z rozhodování pro svoji 'systémovou podjatost'“, zároveň však uvedl, že je u něho dáno „systémové
riziko podjatosti“, kvůli němuž je třeba otázku jeho případné podjatosti „posuzovat se zvýšenou
opatrností oproti věcem, které se zájmů územního samosprávného celku nijak nedotýkají.“ Důvod pochyb
o nepodjatosti takového úředníka je tak dán tehdy, „je-li z povahy věci či jiných okolností patrné
podezření, že v důsledku tohoto zaměstnaneckého poměru by mohl být jeho postoj k věci ovlivněn i jinými
než zákonnými hledisky.“ K pochybám o nepodjatosti přitom podle rozšířeného senátu postačí
i „poměrně nízká míra podezření“, neboť „existence 'systémového rizika podjatosti' je sama o sobě
signálem ke zvýšené opatrnosti a 'podezřívavosti' při posuzování důvodů pro vyloučení pracovníka správního
orgánu (úřední osoby) z úkonů v řízení.“ Důvody k uvedenému podezření mohou představovat „takové
skutečnosti, které naznačují, že zde existuje někdo, kdo má zájem na určitém výsledku řízení, v němž se má
rozhodovat, a přitom má či může mít schopnost působit na příslušného pracovníka správního orgánu (úřední
osobu) prostřednictvím jeho zaměstnaneckého vztahu k územnímu samosprávnému celku“.
Oproti tomu „signálem nadkritické míry systémového rizika podjatosti zpravidla nebude samotný
fakt, že rozhodnutí orgánu územního samosprávného celku bude mít dopad na tento celek. Proto např. nebude
zpravidla důvodem k pochybám o nepodjatosti úředníka územního samosprávného celku samotná skutečnost,
že jím vydané stavební povolení se dotkne majetkových či jiných zájmů obce, v níž bude stavba
uskutečněna (typicky tím, že stavba bude zbudována na pozemku obce či na pozemku s obecními pozemky
sousedícím), půjde-li o běžné, obecně vzato nekontroverzní a v měřítkách daného územního celku ve své podstatě
nevýznamné dotčení“.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatel (a další) namítl podjatost zaměstnanců
Magistrátu hl. města Prahy ve věci rozhodujících již v průběhu správního řízení (u ústního
jednání dne 4. 4. 2006) a že o jeho námitce (i jiných námitkách) bylo postupně rozhodováno
a rozhodnuto. Tato skutečnost vyplývá i z rozhodnutí žalovaného a tedy účastníkům řízení
je známá. V žalobě však stěžovatel namítal, že otázka podjatosti byla vyřešena nezákonně
z důvodů uvedených v žalobě. Touto námitkou se městský soud zabýval a dospěl k závěru,
že tato námitka není důvodná. Městský soud uvedl, že vycházel z publikovaného rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, jímž je rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2004,
č. j. 2 As 21/2004 - 67. V kasační stížnosti stěžovatel městskému soudu vytýkal nesprávné závěry
k otázce podjatosti. Podle něj k vyloučení pro podjatost stačí fakt, že je zde takový vztah
bezprostředně na rozhodování účastných osob, pro který je důvodný předpoklad (nikoliv tedy
průkaz), že mají s ohledem na tento vztah k účastníkovi takový zájem na řízení, že lze pochybovat
o jejich nepodjatosti. Není třeba nic jiného, nežli průkaz onoho vztahu a z něj odvozený důvodný
předpoklad, že zde může být zájem, který by šel proti zásadám nestrannosti a objektivity
rozhodování. Žádná další skutečnost již nemusí být prokazována. Pokud je město investorem
kontroverzní stavby a jeho reprezentace se netají snahou o prosazení mnohamiliardové investice,
pak by úředníci zaměstnaní neměli o věci ve správním řízení rozhodovat. V kasační stížnosti tedy
stěžovatel netvrdí žádné konkrétní skutečnosti, mimo ty, které jsou uvedeny výše, z nichž
by bylo možné na podjatost pracovníků Magistrátu hl. města Prahy usuzovat.
V daném případě rozhodoval Magistrát hl. města Prahy, odbor dopravy, jako správní
orgán I. stupně. Proti jeho rozhodnutí bylo možno podat odvolání, tohoto práva stěžovatel
využil, přičemž o odvolání rozhodl odvolací orgán Ministerstvo dopravy České republiky žalobou
napadeným rozhodnutím.
V daném případě šlo o povolení stavby velkého rozsahu v Hlavním městě Praha:
„Městský okruh, stavba 0079 Špejchar – Pelc – Tyrolka“, komunikace a jejich součásti,
na pozemcích k. ú. Hradčany, k. ú. Dejvice, k. ú. Bubeneč, k. ú. Holešovice, k. ú. Trója
a k. ú. Libeň, a náklady na ni musely být přiměřené jejímu rozsahu. Jen z té skutečnosti, že jde,
podle stěžovatele, o mnohamiliardovou investici, jíž je město investorem a že se podle stěžovatele
jedná o kontroverzní stavbu, u níž se reprezentace města netají snahou o její prosazení, nelze
vyvodit podjatost pracovníků Magistrátu hl. města Prahy při rozhodování o věci. Podle usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2012, výše již citovaného:
„Systémové riziko podjatosti“ (tedy riziko podjatosti založené na skutečnosti, že pracovník správního orgánu resp.
úřední osoba je zaměstnancem územního samosprávného celku, který sám má zájem na výsledku řízení, v rámci
něhož má tento pracovník činit úkony, nebo který může být přímo nebo nepřímo ovlivněn osobami, jež takový
zájem mají) se týká vždy konkrétní osoby, neboť, jak již bylo shora vyloženo, je jen jedním z možných důvodů
podjatosti ve smyslu §9 odst. 1 správního řádu z roku 1967. Není tedy vyloučeno, že se bude týkat jen některých
zaměstnanců určitého územního samosprávného celku, nikoli všech.“ Není však vyloučeno vyloučení všech
pracovníků, to by však vyžadovalo určitá konkrétní tvrzení, která však v daném případě nebyla
stěžovatelem učiněna. O jeho v podstatě obecné námitce podjatosti pracovníků Magistrátu
hl. města Prahy při rozhodování o věci bylo zákonem stanoveným způsobem rozhodnuto
na základě výkladu zákona, který byl zastáván v té době nejen správními orgány, ale i správními
soudy. I když závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne
27. 11. 2012, č. j. 1 As 19/2010 - 106, modifikovaly závěry plynoucí z dřívější judikatury
Nejvyššího správního soudu k dané otázce, rozšířený senát v něm odmítl „přísné pojetí
systémové podjatosti“, tedy takové, že rozhoduje-li orgán územního samosprávného celku,
v němž jsou zařazeni jeho zaměstnanci, jako správní orgán o věci v řízení, jehož účastníkem
je tento územní samosprávný celek mající zájem na výsledku řízení, nelze vyloučit pochybnosti
o nepodjatosti těchto zaměstnanců pro poměr k věci vylučující je ze všech úkonů v řízení,
při jejichž provádění by mohli výsledek řízení ovlivnit ve smyslu §9 odst. 1 správního řádu z roku
1967, a dospěl k tomuto závěru: „Rozhoduje-li orgán územního samosprávného celku ve správním řízení
ve věci, která se týká zájmu tohoto územního samosprávného celku, je důvodem pochyb o nepodjatosti pracovníka
správního orgánu dle §9 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), jeho zaměstnanecký
poměr k územnímu samosprávnému celku tehdy, je-li z povahy věci či jiných okolností patrné podezření,
že v důsledku tohoto zaměstnaneckého poměru by mohl být jeho postoj k věci ovlivněn i jinými než zákonnými
hledisky.“ V daném případě takové okolnosti nebyly stěžovatelem ve správním ani soudním řízení
ani tvrzeny.
Nejvyšší správní soud, senát věc rozhodující, přihlížel také k charakteru správního řízení,
které tvoří zásadně jeden celek, skládající se z řízení před orgánem prvního stupně a odvolacím
orgánem, které je zásadně ukončeno až pravomocným rozhodnutím odvolacího orgánu, bylo-li
proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podáno řádné odvolání. Odvolací orgán v daném
případě žalovaný, o jehož nepodjatosti nevznikly žádné pochybnosti, přezkoumal rozhodnutí
správního orgánu I. stupně, to je Magistrátu hl. města Prahy. Od počátku tohoto správního řízení
bylo známo, kdo je odvolacím orgánem, který může závěry správního orgánu přezkoumat, tedy,
že odvolacím orgánem je Ministerstvo dopravy, tedy správní řízení proběhlo nejen u Magistrátu
hl. města Prahy, ale i u Ministerstva dopravy. Tato skutečnost, podle názoru rozhodujícího senátu
Nejvyššího správního soudu snižuje systémové riziko podjatosti pracovníků Magistrátu hl. města
Prahy.
Výsledek posouzení námitky, že u správního orgánu I. stupně věc nerozhodovali podjatí
pracovníci správního orgánu I. stupně učiněný městským soudem je proto správný, i když
Nejvyšší správní soud vychází z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 11. 2012, č. j. 1 As 19/2010 - 106.
5.
Nesprávné závěry ohledně posouzení rozhodnutí stavebního úřadu, který vědomě vydal
rozhodnutí na základě již neaktuálních podkladů.
Tento žalobní bod shledal městský soud pouze obecným. V žalobě totiž stěžovatel uvedl,
„že v tomto rozvleklém řízení se rozhodlo za stavu, kdy řada vyjádření správců inženýrských sítí je již propadlá,
a to i těch, jež byla opakovaně prodlužována (MV z 21. 1. 2002).“ Stěžovatel se tedy v žalobě zmínil
konkrétně jen o vyjádření MV z 21. 1. 2002 a o reakci žalovaného na toto tvrzení, že v podmínce
č. 79 stavebního povolení bylo stavebníkovi uloženo, aby před zahájením stavby byla vyjádření
správců sítí aktualizována. Uplatněnou námitkou se městský soud v odůvodnění svého rozsudku
zabýval a své závěry podrobně odůvodnil. Dospěl k závěru, že tato námitka není důvodná, neboť
k případnému závěru o její důvodnosti by bylo třeba především uvést, čeho se stanovisko, které
podle tvrzení stěžovatele pozbylo platnosti, týkalo a jakým způsobem tato skutečnost zasáhla
do práv stěžovatele. Městský soud se obecně vyjádřil tak, že ve správním spisu je založeno
stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 21. 1. 2001, v němž tento orgán uvádí, že předložená
dokumentace byla posouzena z hlediska zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, a byly
stanoveny podmínky pro zabezpečení sdělovacích kabelů Ministerstva vnitra. Ani ze samotného
textu stanoviska nelze, podle městského soudu, dovodit dotčení zájmů, které je stěžovatel v řízení
oprávněn hájit a které vyplývají z předmětu jeho činnosti. Pokud jde o rozhodnutí žalovaného
o námitce č. 79, se kterým stěžovatel nesouhlasil, uvedl městský soud, že uvedená podmínka
neváže povinnost aktualizace vyjádření k době vydání rozhodnutí, ale k zahájení stavebních prací.
Z odůvodnění rozsudku městského soudu vyplývá, že se městský soud k námitkám stěžovatele,
které byly v této námitce alespoň částečně konkrétní, vyjádřil.
Kasační stížnost stěžovatele k rozhodnutí městského soudu o této jeho námitce
je již zcela v obecné rovině bez konkrétních tvrzení (viz námitka č. 5 kasační stížnosti
stěžovatele), což bránilo Nejvyššímu správnímu soudu činit k tomuto stížnímu bodu konkrétní
závěry.
6.
Nesprávné závěry ohledně zákonnosti stavebního rozhodnutí
Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdil, že „v odvolání dokumentoval dopady povolované stavby
a zdůvodnil také, že na konci roku 2006 je předmětná stavba MO č. 0079 předložena do stavebního řízení
za hrubě odlišných vnějších podmínek, znalostí o její funkci a vědomostí o jejích dopadech do veřejných zájmů, než
v době schvalování Územního plánu hl. m. Prahy (ÚP) v letech 1998-99 a jejího umisťování v první polovině
roku 2002. Jde o výsledky podrobného dopravně inženýrského prověření účinků severní části Městského okruhu
(MO) na zatížení stávající sítě, které nepotvrdily původní předpoklady ÚP o jeho příznivé funkci a o zkušenosti
z povodně v roce 2002 ve vazbě na ÚP a z dopadů zprovoznění tunelu Mrázovka, které způsobilo významný
skokový nárůst průjezdné dopravy v Praze 6.“ V žalobě stěžovatel tvrdil, že žalovaný se s touto jeho
námitkou (i jinými) nevypořádal s odůvodněním, že měla být uplatněna v územním řízení. S tím
ovšem stěžovatel nesouhlasil a v žalobě namítl, že stavební úřad nemůže podle §61 odst. 1
odmítnout námitky, které mohly být uplatněny při projednání územního plánu nebo v územním
řízení, pokud poukazují na porušení zákona a platných předpisů. Městský soud, podle stěžovatele,
nezaujal k tomuto tvrzení stěžovatele žádné stanovisko s odvoláním se na údajnou obecnost
tohoto žalobního bodu, což mu stěžovatel vytýká.
Z odůvodnění rozsudku městského soudu vyplývá, že se městský soud s touto námitkou
vypořádal na č. l. 10 a 11. Poukázal na právní úpravu zákonem č 50/1976 Sb., podle níž mimo
jiné probíhá jednak územní řízení završené vydáním územního rozhodnutí a jednak stavební
řízení, jež ústí do vydání stavebního povolení popřípadě do zamítnutí žádosti o jeho vydání.
Z pravomocného rozhodnutí, které stanoví závazné podmínky, tedy vychází stavební úřad
i v řízení o vydání stavebního povolení. Ve stavebním řízení stavební úřad přezkoumává
ve smyslu §62 odst. 1 písm. a) stavebního zákona to, zda předložená dokumentace splňuje
podmínky územního rozhodnutí. Městský soud dále na námitku stěžovatele reagoval, v podstatě
souhlasil se žalovaným, že námitky, které mohly (a měly) být uplatněny v řízení o umístění stavby
nelze úspěšně uplatňovat ve stavebním řízení. Přes výše uvedené závěry však městský soud tento
žalobní bod stěžovatele považoval za zcela obecný, k němuž se nemohl blíže vyjádřit. To mu
právě stěžovatel v kasační stížnosti vytýká. Tak, jak stěžovatel formuloval tuto námitku – stížní
bod v kasační stížnosti, dochází i Nejvyšší správní soud k závěru, že vzhledem k obecnosti
této námitky a to bez ohledu na to, zda ji měl stěžovatel uplatnit v územním řízení, nikoliv
až ve stavebním řízení, ji nelze přezkoumat, protože stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl žádné
skutečnosti, z nichž vyvozuje nesprávný postup městského soudu při rozhodování o tomto jeho
žalobním bodu. Pouze totiž tvrdí, že „tyto skutečnosti byly v podáních stěžovatele dostatečně
dokumentovány, aby soud mohl k věci zaujmout stanovisko, nikoliv s odvoláním na údajnou obecnost žalobního
bodu tento neprojednat.“
V obecné rovině Nejvyšší správní soud uvádí, že zásadní ve věci bylo řízení o umístění
stavby, když z §32 odst. 1 stavebního zákona z roku 1976 vyplývá, že umísťovat stavby, měnit
využití území a chránit důležité zájmy v území lze jen na základě územního rozhodnutí. Podle
§37 odst. 2 stavebního zákona z roku 1976 stavební úřad v územním řízení posoudí návrh
především z hlediska péče o životní prostředí a potřeb požadovaného opatření v území a jeho
důsledků; přezkoumá návrh a jeho soulad s podklady podle odstavce 1 a předchozími
rozhodnutími o území, posoudí, zda vyhovuje obecným technickým požadavkům na výstavbu
a obecným technickým požadavkům zabezpečujícím užívání staveb osobami s omezenou
schopností pohybu a orientace, popřípadě předpisům, které stanoví podmínky hygienické,
protipožární, bezpečnosti práce a technických zařízení, dopravní, ochrany přírody, péče
o kulturní památky, ochrany zemědělského půdního fondu, lesního půdního fondu apod., pokud
posouzení nepřísluší jiným orgánům. Podle §39 stavebního zákona z roku 1976 v územním
rozhodnutí vymezí stavební úřad území pro navrhovaný účel a stanoví podmínky k ochraně
veřejných zájmů v území; jimi zabezpečí zejména soulad s cíli a záměry územního plánování,
včetně architektonických a urbanistických hodnot v území, věcnou a časovou koordinaci
jednotlivých staveb a jiných opatření v území, požadavky k ochraně zdraví a životního prostředí
a rozhodne o námitkách účastníků řízení. V rozhodnutí o umístění stavby si stavební úřad
může v odůvodněných případech vyhradit předložení podrobnějších podkladů, projektové
dokumentace nebo její části; podle nich může stanovit dodatečně další podmínky, které musí být
zahrnuty do stavebního povolení.
7.
Nesprávné závěry k postupu správních orgánů ohledně požadavku stěžovatele
o provedení přezkumu závazných stanovisek hygienika a orgánu ochrany prostředí ve smyslu
§180 odst. 1 nového správního řádu tak, že se v rámci odvolací procedury přezkoumají již podle
§149 odst. 4 nového správního řádu.
V žalobě (bod 8.) stěžovatel blíže závazná stanoviska hygienika a orgánu ochrany
prostředí neoznačil. Jen tvrdil, že žalovaný odmítl tento jeho požadavek s poukazem na vedení
řízení podle starého správního řádu, a tím se vyhnul meritornímu řešení věci.
Městský soud se s tímto žalobním bodem vypořádal ve svém rozhodnutí tak, že tato
námitka je nekonkrétní, protože stěžovatel nepředkládá podrobný rozbor, proč se domnívá,
že byly splněny podmínky přechodného ustanovení §180 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb.
V kasační stížnosti stěžovatel k tomuto stížnímu bodu neuvedl žádné konkrétní výtky
ve vztahu k městskému soudu, pouze uvedl, že městský soud postup a závěry správního orgánu
akceptoval a v této souvislosti stěžovatel poukázal na jiný rozsudek městského soudu ze dne
9. 5. 2008, sp. zn. 10 Ca 32/2006.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2006, č. j. 1 Azs 9/2006 - 41:
„Jednou ze zvláštních náležitostí kasační stížnosti (§106 odst. 1 s. ř. s.) je i označení tzv. stížních bodů,
tj. důvodů, pro něž stěžovatel napadá rozhodnutí krajského soudu. Stížní bod musí zpravidla zahrnovat
jak skutkové, tak právní důvody, pro něž stěžovatel považuje rozhodnutí soudu za nezákonné. Důvody uvedené
v §103 odst. 1 s. ř. s. jsou jen obecnými kategoriemi, které musí stěžovatel v kasační stížnosti naplnit
konkrétním a jedinečným obsahem.“ Tyto náležitosti v tomto stížním bodu kasační stížnost
neobsahovala a proto se k němu nemohl Nejvyšší správní soud podrobně vyjádřit.
Jen v obecné rovině Nejvyšší správní soud uvádí k tvrzení stěžovatele, který spornou
otázku spatřuje v interpretaci §180 odst. 1 správního řádu z roku 2004, že ustanovení §180
odst. 1 se (vzhledem k §179 odst. 1) nevztahuje na řízení zahájená před účinností správního řádu
z roku 2004, jež do dne účinnosti tohoto zákona nebyla pravomocně ukončena; ustanovení §179
odst. 1 je tedy nutné považovat za výjimku z ustanovení §180 odst. 1 tohoto zákona. Tento
výklad je v souladu s právem na řádný a spravedlivý proces, které při změně právní úpravy
vyžaduje (v souladu se zásadou právní jistoty pro účastníky řízení) zajištění stejných podmínek
řízení od okamžiku, kdy bylo řízení zahájeno, až do jeho ukončení ve formě pravomocného
rozhodnutí.
8.
Opomenutí městského soudu zabývat se tvrzením stěžovatele, že žalovaný se s řadou
odvolacích důvodů stěžovatele vůbec nevypořádal.
V kasační stížnosti stěžovatel v tomto stížním bodu uvádí: „V žalobě je konstatováno,
že se žalovaný s řadou odvolacích důvodů vůbec nevypořádal (bod 7 žaloby). Soud toto v žalobě doložené tvrzení
zcela pominul. Odvolatel má však podle judikatury správních soudů právo na srozumitelné a přesvědčivé
vypořádání svých odvolacích důvodů.“
Městský soud se k námitce pod bodem 7 žaloby vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku.
Tento bod kasační stížnosti souvisí s bodem 6. kasační stížnosti a vztahuje se k němu také výše
uvedené odůvodnění bodu 6. kasační stížnosti v tomto rozsudku.
Rovněž tuto námitku neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
Tvrzení stěžovatele v kasační stížnosti, že městský soud v napadeném rozsudku učinil
nesprávné posouzení řady právních otázek, a že jeho rozsudek je nepřezkoumatelný, nebylo
prokázáno. S právními závěry, které městský soud učinil, Nejvyšší správní soud souhlasí.
Rozsudek městského soudu je přezkoumatelný.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75:
„Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze
zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok
je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou
účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí
se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze
považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné
v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny.“
Takovýmito vadami rozsudek městského soudu netrpí.
Nejvyšší správní soud po přezkoumání napadeného rozsudku městského soudu dospěl
k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
V řízení před Nejvyšším správním soudem měl úspěch žalovaný, a proto mu vzniklo
právo na náhradu nákladů tohoto stadia řízení. Žalovaný však náhradu nákladů řízení neuplatnil
a podle obsahu spisu mu náklady řízení ani nevznikly, a proto Nejvyšší správní soud rozhodl tak,
že se náhrada nákladů řízení žalovanému nepřiznává (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. března 2013
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu