ECLI:CZ:NSS:2021:5.AS.371.2018:38
sp. zn. 5 As 371/2018 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: P. K.,
zastoupený Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Pod Kaštany 245/10, Praha 6, proti
žalovanému: Městský úřad Frýdlant nad Ostravicí, se sídlem Náměstí 3, Frýdlant nad
Ostravicí, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
14. 11. 2018, č. j. 78 A 6/2018 – 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Kasační stížností se žalobce domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského
soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na ochranu proti nečinnosti žalovaného,
kterou spatřoval v nevydání meritorního rozhodnutí ve správním řízení vedeném pod
sp. zn. D 193/2017, ačkoliv žalovaný vydal příkaz o uložení pokuty ze dne 16. 5. 2017,
č. j. MUFO 11491/2017, který měl být zrušen včasným odporem žalobce.
[2] Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce byl zastaven hlídkou Policie ČR dne 29. 3. 2017
v 10.13 hod. v obci Č. u domu č. p. X, neboť mu v obci byla naměřena rychlost 73 km/hod (po
odečtu odchylky 70 km/hod). Žalobci bylo sděleno, že porušil §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, (zákon o silničním
provozu), v relevantním znění (dále jen „zákon o silničním provozu“), a dopustil se přestupku
podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 3 téhož zákona. Žalobce odmítl zaplatit blokovou pokutu a
žádal, aby přestupek byl oznámen příslušnému správnímu orgánu k projednání, k čemuž dodal,
že si to tam už vyřídí. Setrval na místě až do sepsání oznámení o přestupku, které následně odmítl
podepsat a nevyjádřil se k němu.
[3] Výše uvedeným příkazem žalovaný uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle
§125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona o silničním provozu, svým jednáním tak žalobce porušil
povinnosti řidiče uvedené v §18 odst. 4 zákona o silničním provozu a podle §125c odst. 5
písm. f) zákona o silničním provozu mu byla za tento přestupek uložena pokuta 3000 Kč.
Žalobce předmětný příkaz oproti vlastnoručnímu podpisu převzal dne 20. 5. 2017.
[4] Dne 7. 6. 2017 byla žalovanému doručena plná moc ze dne 31. 5. 2017 udělená žalobcem
Asociaci pro poskytování právní ochrany z. s. se sídlem 1. máje 16, Olomouc (dále jen
„Asociace“) k zastupování ve správním řízení vedeném pod sp. zn. D 193/2017. Spolu s ní byl
žalovanému doručen přípis, na němž byl uveden žalobce jako obviněný zastoupený Asociací,
s textem „Obviněný podává odpor ve výše nadepsané věci“. Pod tímto textem je uveden vlastnoruční
podpis Š. Š. jako „předsedy“ Asociace. Listiny byly odeslány se zpáteční adresou Asociace.
[5] Žalovaný na základě podaného odporu pokračoval v řízení, žalobce i Asociaci předvolal
k ústnímu jednání, k němuž se ani jeden ze subjektů nedostavil, a následně vydal ve věci
rozhodnutí ze dne 10. 7. 2017, č. j. MUFO 21985/2017, sp. zn. D 193/2017, kterým žalobce
uznal vinným totožným přestupkem jako v případě příkazu, uložil mu pokutu ve stejné výši
a povinnost uhradit náklady řízení částkou 1000 Kč. Rozhodnutí žalovaný doručoval Asociaci.
[6] Dne 17. 7. 2017 byl žalovanému doručen přípis podepsaný Š. Š., jakožto předsedkyní
Asociace, v němž namítala neplatnost provedeného měření rychlosti a navrhla důkaz ohledáním
předmětného rychloměru, následně dne 9. 8. 2017 bylo žalovanému doručeno blanketní odvolání
proti rozhodnutí žalovaného podepsané Š. Š., opět jako předsedkyní Asociace a dne 13. 9. 2017
byl žalovanému doručen přípis Š. Š. (tentokrát nepodepsané jako předsedkyně Asociace), v němž
sdělila, že „ve všech případech, ve kterých je mi udělena plná moc u tohoto úřadu, podávám výpověď těchto plných
mocí. Dále prosím informujte zmocnitele o stavu jejich věci“. Dne 22. 11. 2017 bylo žalovanému doručeno
doplnění odvolání žalobce, zastoupeného Asociací, „do okamžiku zápisu jednající prostřednictvím pana
V.Z.“.
[7] Po postoupení spisu odvolacímu orgánu byla dokumentace vrácena žalovanému
s přípisem Krajského úřadu Moravskoslezského kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 11. 1. 2018,
č. j. MSK 128001/2017, sp. zn. DSH/27437/2017/Bře, v němž upozornil žalovaného,
že předmětné rozhodnutí bylo doručováno Asociaci jako neexistujícímu subjektu, neboť není
zapsána ve veřejném rejstříku a dle krajského úřadu nelze takovému subjektu ani udělit zmocnění
k zastupování. Odpor ani odvolání proto nejsou úkony ve smyslu zákona. Ačkoliv je tento právní
názor krajského úřadu osobám vystupujícím za Asociaci znám, v této své praxi pokračují.
Rozhodnutí žalovaného v projednávané věci je tedy nejprve třeba platně doručit žalobci,
aby nabylo právní moci, a jestliže žalobce následně sám nepodá odvolání, bude nutné předložit
spis krajskému úřadu k provedení přezkumného řízení, v rámci kterého bude rozhodnutí zrušeno
pro nezákonnost, neboť odpor nebyl platně podán, příkaz nabyl právní moci a rozhodnutí tak
nemohlo být vydáno.
[8] Rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2017, č. j. MUFO 21985/2017, bylo
doručeno žalobci dne 19. 1. 2018 a spis byl dne 7. 2. 2018 postoupen krajskému úřadu,
který rozhodnutí žalovaného svým rozhodnutím ze dne 13. 3. 2018, č. j. MSK 26781/2018,
sp. zn. DSH/5047/2018/Bře, dle §97 odst. 3 správního řádu zrušil. Podle názoru krajského
úřadu právnická osoba, která ještě nevznikla, nemůže mít práva a povinnosti, nemůže být
zmocněncem a nemůže ani nijak jednat ve správním řízení. Proto nebylo možno uznat podání
odporu touto právnickou osobou před jejím vznikem ani zmocnění tohoto subjektu. Odpor
ani odvolání podané v této věci nejsou proto úkony ve smyslu zákona, neboť byly podány
neexistujícím subjektem, a příkaz ze dne 16. 5. 2017 tak nabyl právní moci dne 6. 6. 2017.
[9] Dne 17. 1. 2018 byla krajskému úřadu doručena žádost žalobce, zastoupeného na základě
plné moci ze dne 15. 1. 2018 společností FLEET Control, s. r. o., o uplatnění opatření proti
nečinnosti správního orgánu, neboť proti příkazu žalovaného podal žalobce odpor
prostřednictvím paní Š. Š. a žalovaný měl po jeho podání povinnost pokračovat v řízení a vydat
meritorní rozhodnutí. To se však nestalo, žalovaný je tak dle žalobce nečinný a krajský úřad by
mu měl nařídit vydat meritorní rozhodnutí ve věci. Současně dne 18. 4. 2018 byla žalovanému
doručena žádost žalobce, zastoupeného výše uvedenou společností, aby odpor učiněný „ve
prospěch obviněného paní Š. Š.“, který podal dle svého tvrzení jejím prostřednictvím, byl uznán jako
učiněný obviněným v souladu s §34 odst. 4 správního řádu.
[10] Usnesením ze dne 16. 5. 2018, č. j. MSK 60780/2018, sp. zn. DSH/11601/2018/Slo,
krajský úřad rozhodl, že žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti se zamítá, neboť odpor
nebyl podán ani žalobcem, ani Š. Š. jménem obviněného, ani jejím vlastním jménem. Š. Š.
vystupovala výhradně jako předsedkyně Asociace, která v té době však neexistovala, neboť do
spolkového rejstříku byla zapsána a tedy vznikla až dne 10. 3. 2018. Dle krajského úřadu tedy
žádná nečinnost nevznikla, neboť řízení o přestupku bylo ukončeno příkazem, který nabyl právní
moci dne 6. 6. 2017.
[11] Usnesením ze dne 21. 5. 2018, č. j. MUFO 16429/2018, žalovaný nevyhověl žádosti
žalobce o uznání úkonu, neboť předmětný úkon, který měl spočívat v podání odporu, nelze
považovat za podání, a tedy ani nikdy nevznikl. Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání dle
§76 odst. 5 správního řádu, které bylo rozhodnutím krajského úřadu ze dne 11. 7. 2018,
č. j. MSK 99052/2018, sp. zn. DSH/20678/2018/Bře, zamítnuto a usnesení bylo potvrzeno.
[12] Žalobce brojil proti postupu žalovaného žalobou na ochranu před nečinností správního
orgánu ze dne 19. 7. 2018, kterou podal u Krajského soudu v Ostravě, neboť dle jeho názoru byl
odpor podán řádně, prostřednictvím Š. Š., nikoliv prostřednictvím Asociace. Zatímco krajský
úřad vyslovil v usnesení ze dne 16. 5. 2018, č. j. MSK 60780/2018, názor, že odpor nepodal ani
žalobce ani Asociace ani paní Š., dle názoru žalobce byl předmětný odpor podán Š. Š., tedy plně
svéprávnou fyzickou osobou. S odkazem na §17 odst. 2 a §127 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, v relevantním znění (dále jen „občanský zákoník“), měl být podaný odpor proti příkazu
žalovaného posouzen jako úkon učiněný Š. Š., která pokud měla jednat za neexistující právnickou
osobou, mělo být přihlíženo k jejímu jednání, tak jako by jednala ona sama jakožto osoba fyzická.
Tento názor dle žalobce podporuje i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo
292/2009 (dostupný na www.nsoud.cz). Tím, že žalovaný odpor akceptoval a prováděl procesní
úkony, došlo dle názoru žalobce „ke konvalidaci případné vady tohoto odporu“ a v zájmu právní jistoty
není možno zpětně celé řízení anulovat.
[13] Krajský soud žalobu shora uvedeným rozsudkem zamítl. Poukázal především
na skutečnost, že mezi účastníky bylo nesporné, že ke dni udělení plné moci nebyla Asociace
jako spolek ještě zapsána do spolkového rejstříku; k tomuto zápisu došlo až dne 10. 3. 2018,
není tedy možné tvrdit, že existovala ke dni podání odporu, který byl žalovanému doručen dne
7. 6. 2017, s tím, že jej podepsala Š. Š. jako „předseda“ Asociace. S názorem žalobce, že odpor
podala paní Š. Š. jako plně svéprávná fyzická osoba způsobilá jej podat, krajský soud nesouhlasil.
Zdůraznil, že žalobcem citovaná ustanovení občanského zákoníku umožňují jednat za právnickou
osobu, která sice ještě nevznikla, ale jejímž jménem je jednáno za účelem jejího vzniku a
budoucího fungování. Prolamují tak pravidlo, že před svým vznikem právnická osoba nemá
právní osobnost a nemůže zásadně mít práva či povinnosti, resp. nemůže být zastupována, aby
takových práv či povinností nabývala, není však možné je použít v jiném kontextu, než je jednání
za účelem jejího vzniku. Dle krajského soudu není na projednávanou věc použitelný žalobcem
uváděný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 292/2009. Za přiléhavou
judikaturu naopak krajský soud považoval rozsudky Nejvyššího správního soudu týkající se
skutečnosti, že nezletilou osobu nelze platně zmocnit k zastupování účastníka správního řízení
(např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2016, č. j. 1 As 33/2016 – 36, nebo ze
dne 23. 2. 2016, č. j. 8 As 6/2016 – 34, publ. pod č. 3394/2016 Sb. NSS; všechna zde zmiňovaná
rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz). Dle krajského soudu není
neexistující právnická osoba způsobilá uzavírat dohody o zastupování na základě udělení plné
moci třetími osobami. V projednávané věci udělil žalobce plnou moc Asociaci, tedy neexistující
právnické osobě, a nikoliv Š. Š. jakožto osobě fyzické. Odpor proti příkazu podala Š. Š. výslovně
jako jednatel této neexistující právnické osoby; jinak řečeno předmětný odpor podal neexistující
subjekt. Příkaz o uložení pokuty ze dne 16. 5. 2017 tak nabyl právní moci a žalovaný se nemohl
dopustit nečinnosti tím, že v řízení o přestupku nečinil další úkony. Na tom nic nemůže změnit
skutečnost, že žalovaný původně podaný odpor akceptoval a prováděl další procesní úkony,
včetně vydání rozhodnutí o přestupku žalobce, které bylo následně nadřízeným orgánem zrušeno.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[14] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž navrhoval
napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[15] Stěžovatel především namítal, že pokud udělil plnou moc Asociaci, která v dané době
ještě nevznikla, protože nebyla zapsána do spolkového rejstříku (což nesporuje), bylo zmocnění
uděleno Š. Š., která za Asociaci ve smyslu §17 odst. 2 občanského zákoníku právně jednala.
[16] Pokud by dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že §17 odst. 2 občanského zákoníku
nelze v projednávané věci aplikovat, je zřejmé, že předmětné podání nepodala Asociace (která
neexistovala a tedy jej ani podat nemohla), ale Š. Š. jako fyzická, plně svéprávná osoba, tj. osoba
označená v podání jako podatel, která opakovaně komunikovala se správními orgány. V takovém
případě měl žalovaný povinnost paní Š. vyzvat k tomu, aby prokázala své zmocnění k podání
odporu, neboť se podle ustálené judikatury jedná o vadu podání, kterou je nutné odstraňovat.
[17] Jelikož paní Š. nebyla nikdy vyzvána k doložení plné moci, je patrné, že správní orgány
nepostupovaly v souladu s §37 odst. 3 správního řádu, neboť podatelem je osoba, která podání
fakticky učiní, dle stěžovatele tedy paní Š., nikoli ten, jehož jménem je podání činěno (v daném
případě Asociace). Podá-li odpor proti příkazu jménem účastníka řízení zmocněnec, aniž se
prokáže řádně podepsanou plnou mocí, je nezbytné vyzvat podatele odporu (zmocněnce) k
předložení plné moci.
[18] Úvaha krajského soudu, že podání podal neexistující subjekt, je dle stěžovatele nesprávná,
neboť pokud by subjekt, který podání podal, neexistoval, neexistovalo by ani žádné podání.
Přitom z odporu jednoznačně vyplývá, že jej někdo podal a že touto osobou byla paní Š. Š.
Ostatně i ze spolkového rejstříku vyplývá, že paní Š. byla zakládajícím členem Asociace, a je tedy
nasnadě, že to skutečně byla ona, kdo odpor podal, jestliže stěžovatel zamýšlel zmocnit Asociaci,
která ještě nebyla v dané době zapsána ve spolkovém rejstříku, což však dle stěžovatele nemělo
podle §127 občanského zákoníku udělení zmocnění bránit.
[19] Stěžovatel považuje postup správních orgánů za překvapivý, zasahující do jeho právní
jistoty a dobré víry, neboť zmocnění založené, ale doposud nevzniklé právnické osobě měl
žalovaný rozpoznat a stěžovatele na to upozornit. Správní orgány také dle jeho názoru měly
stěžovateli dát možnost odstranit vady podání předložením plné moci pro paní Š., nebo podáním
žádosti o uznání úkonu podle §34 odst. 4 správního řádu. Ani jedno mu však umožněno nebylo.
Stěžovatel uvedl, že mu není zřejmé, jaký veřejný zájem je tímto postupem chráněn.
[20] Podle stěžovatele nelze situaci v projednávaném případě srovnávat s tím, že účastník
řízení zmocní nezletilou osobu, neboť nezletilou osobu skutečně nelze zmocnit a taková osoba
ani nemůže učinit procesní podání, neboť zpravidla není plně svéprávná a tedy ani nemá plnou
procesní způsobilost. V projednávaném případě však dle něj odpor podala plně svéprávná, zletilá
fyzická osoba. Paní Š. stěžovatel nepochybně mohl zmocnit a mohl rovněž požádat o uznání
jejího úkonu jako úkonu vlastního.
[21] Závěrem stěžovatel a především jeho zástupce vyjádřili svůj nesouhlas s vyvěšením jejich
osobních údajů na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu a trvali na anonymizaci
rozhodnutí v této věci, přičemž zdůraznili, že se nejedná o kasační námitku.
[22] Žalovaný plně odkázal na své vyjádření k žalobě a uvedl, že nebyl v dané věci nečinný.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[23] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozhodnutí krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[24] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[25] Stěžovatel se domáhá určení, že žalovaný je povinen činit další úkony ve správním řízení
a meritorně v něm rozhodnout. Zásadní otázkou v projednávané věci je, zda příkaz o uložení
pokuty nabyl právní moci, nebo zda byl zrušen podaným odporem a žalovaný má tedy povinnost
v řízení pokračovat, jak tvrdí stěžovatel.
[26] Dle §150 odst. 3 správního řádu může proti příkazu ten, jemuž se povinnost ukládá,
podat odpor ve lhůtě 8 dnů ode dne oznámení příkazu. Podáním odporu se příkaz ruší a řízení
pokračuje; to neplatí, byl-li podán nepřípustný nebo opožděný odpor. Správní orgán vyrozumí
podatele o podání nepřípustného nebo opožděného odporu. Lhůty pro vydání rozhodnutí
začínají znovu běžet dnem podání odporu. Zpětvzetí odporu není přípustné. Odpor se podává
u správního orgánu, který příkaz vydal. Příkaz, proti němuž nebyl podán odpor, se stává
pravomocným a vykonatelným rozhodnutím.
[27] Odpor musí podat osoba, které je povinnost ukládána, ovšem podat jej může také
prostřednictvím zmocněnce. Dle §33 odst. 1 správního řádu platí, že si ,,(ú)častník (…) může zvolit
zmocněnce. Zmocnění k zastoupení se prokazuje písemnou plnou mocí. Plnou moc lze udělit i ústně do protokolu.
V téže věci může mít účastník současně pouze jednoho zmocněnce‘‘. Podle uvedeného ustanovení záleží jen
na účastníku řízení, zda a jakého zmocněnce si zvolí a v jakém rozsahu mu udělí plnou moc.
Účastník řízení tak může udělit plnou moc k zastupování ve správním řízení jak osobě fyzické,
tak osobě právnické ; podmín kou je, aby dle §15 občanského zákoníku měl zmocnitel
i zmocněnec právní osobnost, resp. u fyzických osob také svéprávnost.
[28] Otázkou tedy je, kdo ve skutečnosti odpor v projednávané věci podal a zda by bylo
možné jej považovat za zmocněnce stěžovatele. Nejvyšší správní soud konstatuje, že skutkově
i právně obdobnými případy, v nichž vystupuje stejný zástupce jednotlivých stěžovatelů
(Mgr. Václav Voříšek), přičemž kasační námitky jsou založeny na shodné argumentaci,
se stěžovatelem uplatněnými námitkami již opakovaně zabýval. Vyjádřil se přitom zcela
jednoznačně jak k argumentaci stěžovatele ohledně účinnosti zastupování Asociací, tak i k tvrzení
stěžovatele, že při uplatnění postupu dle §17 odst. 2 občanského zákoníku a §37 odst. 1
správního řádu měl žalovaný odpor považovat za podání učiněné podepsanou svéprávnou Š. Š.,
nikoliv dosud nevzniknuvší Asociací (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 8. 2019, č. j. 8 As 296/2018 – 41, ze dne 19. 9. 2019. č. j. 1 As 265/2018 – 33, ze dne 6. 4.
2020, č. j. 6 As 231/2019 – 36, či ze dne 25. 6. 2020, č. j. 5 As 86/2019 – 25).
[29] Ve zmiňovaném rozsudku ze dne 14. 8. 2019, č. j. 8 As 296/2018 – 41, Nejvyšší správní
soud konstatoval:
„(…) V řízení před krajským soudem a opětovně v kasační stížnosti však poté stěžovatel opakovaně
uvedl, že Asociace odpor nikdy podat nemohla, neboť neexistovala, tudíž jej musela učinit sama Š. Š. jako třetí
osoba. Takové jednání ze strany stěžovatele se jeví být účelovým. Pokud sám v průběhu správního řízení dával
najevo, že jej zastupuje Asociace (byť de iure neexistující), za níž jednala její předsedkyně Š. Š., nelze shledat
nezákonnost postupu správních orgánů v případě, že nepovažovaly úkon (podání odporu) za učiněný Š. Š. jakožto
fyzickou osobou, která tak měla činit svým jménem a na svůj účet. Námitku, že Š. Š. vůči stěžovateli při podání
odporu vystupovala jako třetí osoba, jejíž úkon má být v jeho prospěch uznán, nikoliv jako předsedkyně jím
zplnomocněné zástupkyně (Asociace), navíc stěžovatel vznesl až v řízení před správními soudy, byť měl příležitost
ji vznést přinejmenším v odvolání proti usnesení o zamítnutí uznání úkonu podle §34 odst. 4 správního řádu,
které nikterak neodůvodnil.
V dané věci je nesporné, že v době podání odporu Asociace neexistovala, a nemohla tedy činit právní
úkony. Z obsahu správního spisu je zároveň na první pohled zřejmé, že odpor podala Asociace, kterou k tomu
stěžovatel měl v úmyslu jasně a bez pochyb zmocnit, a to i přesto, že v době jeho podání de iure neexistovala.
Ačkoliv je na listině podepsaná Š. Š., podání činila z pozice předsedkyně Asociace, což doložila dodáním stanov
této právnické osoby, které ji k tomu měly opravňovat. Podání rovněž jako odesílatele označovalo Asociaci (viz
označení e-mailové adresy a poštovní adresy na přiložené obálce), stejně tak Asociace, nikoliv Š. Š. byla na podání
dále identifikována svou adresou. Š. Š. rovněž na výzvu správního orgánu I. stupně výslovně uvedla, že Asociace v
době podání odporu již byla založena, avšak nebyla zapsána v rejstříku spolků, což vede nutně k závěru, že sama
předsedkyně této právnické osoby měla v úmyslu podání odporu učinit nikoliv sama svým jménem, ale v zastoupení
Asociace jménem stěžovatele jako zmocnitele. Stěžovatel ke svému zastupování ve správním řízení Š. Š.
nezmocnil. Ta tedy nemohla jeho jménem odpor vůči správnímu orgánu I. stupně platně podat z pozice
zmocněnkyně (jak ve správním řízení stěžovatel uváděl), neboť nepředložila plnou moc za tím účelem udělenou,
ani taková plná moc nebyla podle §33 odst. 1 správního řádu udělena ústně do protokolu.
Namítá-li nyní stěžovatel, že Š. Š. odpor nepodala jeho jménem, tedy jako předsedkyně stěžovatelovy
zástupkyně (v rozporu s jeho dřívějším vyjádřením), ale jako třetí osoba, jejíž úkon má být v jeho prospěch uznán,
opomíjí rozdíl ve fakticitě a právní relevanci jednání, jak již bylo popsáno v bodě 13 tohoto rozsudku. Na
základě obsahu správního spisu a výše uvedeného je zřejmé, že úmyslem jak stěžovatele, tak Š. Š. jako
předsedkyně Asociace bylo, aby odpor proti příkazu podala Asociace v pozici stěžovatelovy zástupkyně. Takto
označený a doručený odpor skutečně podán byl, což zakládá pouze fakticitu podání, tedy jeho uskutečnění v
reálném světě. S ohledem na nedostatek procesní způsobilosti Asociace takové podání učinit k němu však nebylo
možno přihlížet, neboť bylo od počátku neplatné a nemohlo vyvolávat jakékoliv právní účinky. Správní orgán I.
stupně i žalovaný tedy správně posoudili, že na odpor podaný Asociací je nutno hledět, jako by vůbec nebyl podán.
To však nijak neodporuje tomu, že jeho odesílatelem byla právě zmíněná Asociace, a to prostřednictvím své
předsedkyně, která je způsobilá tuto právnickou osobu na základě stanov zastupovat. Z takového jednání však
nemůže být v procesněprávní rovině zavázána sama (oproti §127 větě druhé občanského zákoníku), neboť z
obsahu podaného odporu nijak neplyne, že by jej činila svým jménem a na svůj účet jako fyzická osoba odlišná od
zástupkyně stěžovatele.“
(…) V souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt neměl ani správní orgán I. stupně, ani žalovaný
povinnost posuzovat subjekt podaného odporu tak, aby to pro stěžovatele bylo výhodnější. Pokud si tedy stěžovatel
za svou zástupkyni zvolil právnickou osobu nedisponující právní osobností, a tedy i možností v jeho prospěch činit
platná právní jednání, nemůže po správních orgánech požadovat, aby následně za subjekt právně jednající v jeho
prospěch považovaly jinou osobu, která procesní způsobilostí disponuje.
(…) Nejvyšší správní soud již dříve v obdobném případu (zastoupení nezletilým ve správním řízení)
judikoval, že „[u]stanovení §34 odst. 4 správního řádu se vztahuje pouze na platné právní úkony, které
za účastníka řízení učinila jiná plně svéprávná osoba než procesní zástupce. Pokud takový úkon učinila osoba
procesně nezpůsobilá, jedná se o úkon od počátku neplatný a nelze jej „vzkřísit“ konvalidací dle §34 odst. 4
správního řádu, […]“ (výše uvedený rozsudek zdejšího soudu, sp. zn. 4 As 23/2017). Tyto závěry lze aplikovat
i na nyní projednávaný případ. Podání označené jako odpor bylo bezpochyby učiněno procesně nezpůsobilým
subjektem (Asociací), tudíž bylo od počátku neplatné. Žádost stěžovatele o uznání úkonu jako učiněného Š. Š. a
jeho následná argumentace v soudním řízení jen svědčí o stěžovatelově snaze následně napravit vlastní pochybení,
tedy zmocnění neexistujícího subjektu, za které však nese odpovědnost pouze on sám. S ohledem na to, že učiněné
podání označené jako „odpor“ podala nade vši pochybnost Asociace jakožto neexistující právnická osoba, a
takové podání bylo od počátku neplatné, není možno přisvědčit stěžovatelovým námitkám, že podání učinila Š. Š.
jako svéprávná a procesně způsobilá třetí osoba, jejíž úkon může být ve prospěch stěžovatele uznán.“
[30] Nejvyšší správní soud ve své judikatuře dospěl k jednoznačnému závěru, že podání
učiněná právnickou osobou, která dosud nevznikla a nemá tedy právní osobnost, nemají žádné
právní účinky. Na tato podání nelze nahlížet ani jako na podání učiněná statutárním orgánem
takové dosud nevzniklé právnické osoby jakožto fyzickou osobou vlastním jménem (§34 odst. 4
správního řádu). Bylo-li podání ve věci od samého počátku neúčinné, nelze ani odstraňovat žádné
jeho vady a správní orgán zcela jistě nestíhá ani povinnost vyzývat účastníka řízení k výběru
jiného vhodného zástupce či předložení plné moci udělené statutárnímu orgánu jako samostatné
osobě. Na odpor podaný Asociací je proto nutno hledět, jako by vůbec nebyl podán. Nejvyšší
správní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit ani v nyní projednávané věci.
[31] Nebyl-li odpor účinně vůbec podán, nemohl žalovaný ve správní řízení pokračovat (srov.
§150 odst. 3 správního řádu). Žalovaný tak nemohl vydat rozhodnutí o přestupku a krajský úřad
rozhodnutí o odvolání, jak sám správně uvedl v přípisu ze dne 11. 1. 2018, č. j. MSK
128001/2017, sp. zn. DSH/27437/2017/Bře. Úkon, který by odůvodňoval vedení dalšího řízení
po vydání příkazu, totiž nebyl učiněn a příkaz ze dne 16. 5. 2017, č. j. MUFO 11491/2017 je tak
v právní moci. Za této situace tedy neexistují zákonem předpokládané podmínky pro vedení
správního řízení a nelze tak ani dospět k závěru, že žalovaný je nečinný. Na tomto závěru nemůže
nic změnit ani chybný postup žalovaného po přijetí písemnosti, jíž měl být odpor podán, jehož
nápravu zcela v souladu se zákonem zjednal krajský úřad.
[32] K nesouhlasu stěžovatele a jeho zástupce s vyvěšením jejich osobních údajů na internet
Nejvyšší správní soud uvádí, že se k němu v případě téhož zástupce již opakovaně vyjadřoval,
např. přípisem předsedy Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2019, č. j. S 139/2019 – 7.
Jak uvádí sám stěžovatel, nejedná se o kasační námitku. Způsob, jakým Nejvyšší správní soud
standardně zveřejňuje anonymizované verze rozhodnutí na svých webových stránkách,
neporušuje právo na ochranu osobních údajů či soukromí stěžovatele ani jeho zástupce. Jak již
zdejší soud mnohokráte uvedl, pokud „se Mgr. Václav Voříšek cítí být poškozen, je-li spojován
se způsobem, jakým vykonává advokacii, nelze příčiny takových jeho domněnek spojovat se skutečností, že soudy
zcela v souladu s platnými právními předpisy zveřejňují ve svých rozhodnutích jeho údaje, vystupuje-li v postavení
advokáta a zástupce účastníka řízení“ (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2019,
č. j. 2 As 383/2017 - 46, ze dne 17. 1. 2019, č. j. 10 As 321/2017 - 38, atp.). Za této situace
již není nutné danou skutečnost podrobněji rozebírat a zdejší soud odkazuje na výše uvedené
písemnosti.
IV.
Závěr a náklady řízení
[33] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto
ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[34] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud
podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu proto
vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti,
z obsahu spisu však plyne, že mu v tomto řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 11. ledna 2021
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu