ECLI:CZ:NSS:2011:5.AS.42.2010:83
sp. zn. 5 As 42/2010 - 83
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Jiřího Gottwalda a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: M. T.,
zastoupeného Mgr. Martinem Chrásteckým, advokátem se sídlem Zlín, U Sokolovny 121,
proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem Zlín, tř. Tomáše Bati 21, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 9. 2009, č. j. KUZL-51509/2009, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2010, č. j. 57 Ca 102/2009 - 58,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2010, č. j. 57 Ca 102/2009 - 58,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí žalobce (dále stěžovatel) proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 30. 4. 2010, č. j. 57 Ca 102/2009 - 58, jímž krajský soud zamítl žalobu proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 2. 2009, č. j. KUZL-51509/2009, jímž bylo zamítnuto odvolání
a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Valašské Meziříčí (dále jen „správní orgán I. stupně“)
ze dne 8. 7. 2009, č. j. R/D/390/15151/2009/ Br, kterým byl stěžovatel uznán vinným
z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu na pozemních komunikacích podle
§22 odst. 1 písm. f) bodu 1. zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o přestupcích“) tím, že dne 26. 3. 2009 v 10:35 hod. v obci Valašské Meziříčí na
ulici Sokolská ve směru jízdy k místní části Poličná při řízení motorového vozidla tov. zn. Audi
A6, RZ: X, držel za jízdy v levé ruce hovorové zařízení, čímž porušil ust. §7 odst. 1 písm. c) zák.
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon
o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a za to mu byla uložena pokuta ve výši
2.000,- Kč, a současně bylo stěžovateli uloženo nahradit náklady spojené s projednáváním
přestupku ve výši 1.000,- Kč.
Správní orgán I. stupně při svém rozhodování vycházel zejm. z výpovědí policistů J. H. a
M. P. J. H. před správním orgánem I. stupně vypověděl, že předmětného dne někdy dopoledne
přijíždělo stříbrné auto od ul. Sokolská, vjelo na kruhový objezd, jeho řidič již před vjezdem na
kruhový objezd držel pravou rukou volant a v levé ruce u ucha stříbrnou krabičku a bylo vidě t, že
mluví. Když projížděl kolem policistů, ještě telefonoval, když již byl k nim bokem vozidla,
podíval se na policisty do boku a „sundal to“. Svědek P. vypověděl, že po ulici Sokolská přijíždělo
na kruhový objezd vozidlo zn. Audi, jehož řidič telefonoval, hovorové zařízení držel v levé ruce.
Toto hovorové zařízení bylo světlé barvy. Bylo to „krásně“ vidět. Oba policisté uvedli, že po
zastavení stěžovatel tvrdil, že je vyloučeno, aby telefonoval přímo přístrojem, když ve vozidle je
prokazatelně aktivní hands-free.
Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal stěžovatel včasné odvolání.
V něm argumentuje jednak tím, že není možné, aby byl viděn s telefonem v ruce, když
má ve vozidle instalovanou hands-free sadu, kterou zásadně užívá. Nam ítá, že jeho auto
(Audi A6, RZ: X) je již z výroby barvy černé (šedá metalíza opticky blízká černé). Má dále
za to, že ze vzdálenosti 15-20 metrů, ze které ho měli policisté vidět, nemohlo být rozeznatelné,
co a zda vůbec něco stěžovatel v ruce držel. Stěžovatel má za to, že si nejvýše mohl mnout ušní
lalůček, když jej svědil. Žalovaný napadeným rozhodnutím stěžovatelovo odvolání zamítl
a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil, když se ztotožnil se závěry správního orgánu
I. stupně a vycházel také především z provedených výpovědí policistů H. a P.
Proti napadenému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke krajskému soudu. V žalobě užil
argumentaci obdobnou obsahu odvolání. Krajský soud nařídil k projednání věci jednání
na 22.4.2010, u něhož zástupkyně žalobce navrhla „dle úvahy soudu případné zjištění přes operátora O
2
..., zda v uvedený den a dobu telefonoval žalobce z mobilního telefonu“(srov. č.l. 46 spisu krajského soudu).
U odročeného jednání dne 30. 4. 2010 byli jako svědci vyslechnuti policisté H. a P., kdy svědek
H. zopakoval, že stěžovatel telefonoval, a vyloučil mnutí ušního lalůčku, p odpírání hlavy atp.,
barvu stěžovatelova mobilu určil jako stříbrnou. Uvedl, že již zažil řadu případů, kdy řidiči použili
za jízdy mobilní telefon přesto, že měli ve vozidle zabudov ané hands-free. Svědek P. určil barvu
auta jako šedou metalízu, barvu mobilního telefonu jako světlou. U výslechu před soudem si již
nebyl jist, zda stěžovatele viděl telefonovat či jen držet v ruce mobilní telefon. Krajský soud
žalobu zamítl; vycházel opět zejm. z výpovědí svědků H. a P. a po provedení jejich výslechů před
soudem přisvědčil závěrům správních orgánů. K návrhu zástupkyně žalobce na „zjištění přes
operátora O
2
..., zda v uvedený den a dobu telefonoval žalobce z mobilního telefonu“ se krajský soud ve svém
rozsudku na žádném místě nijak nevyjádřil.
V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že správní orgány ve věci rozhodly, aniž by ověřily
žalobcem v řízení tvrzené skutečnosti (např. existenci a způsob fungování sady hands-free
instalované ve stěžovatelově vozidle, tónování skel, stav počasí, které mělo vliv na viditelnost), ať
už obhlídkou vozu stěžovatele, rekonstrukcí na místě samém, měřením, vyžádáním si výpisů hovorů
stěžovatele od mobilního operátora, příp. jinými důkazy, přičemž naprosto totožně postupoval krajský
soud. Dále opakuje argumentaci obsaženou již v odvolání a v žalobě, přičemž poukazuje
na jednotlivé rozpory ve výpovědích vyslechnutých svědků.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že je podána včas, je přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2
s. ř. s.). Přistoupil proto k věcnému posouzení kasační stížnosti.
Stěžovatel po celou dobu správního i soudního řízení zpochybňuje výpovědi policistů
o tom, že se dopustil přestupku, a namítá, že správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav.
Kromě obecných „stesků“ o tom, jakými všemi způsoby mohly správní orgány postupovat
(obsažených již v žalobě), nabídl u jednání krajského soudu i konkrétní důkaz k vyvrácení
výpovědí policistů, že při jízdě telefonoval - „zjištění přes operátora O
2
..., zda v uvedený den a dobu
telefonoval žalobce z mobilního telefonu“.
Krajský soud však tento jasně formulovaný důkazní návrh ve svém rozsudku zcela
opominul. Ze spisu je sice zjevné, že tento navrhova ný důkaz nebyl proveden, avšak krajský soud
ve svém rozsudku nijak nevyložil, proč k provedení tohoto důkazu nepřistoupil.
Dle §77 odst. 2 s. ř. s. v rámci dokazování může soud zopakovat nebo doplnit důkazy
provedené správním orgánem, neupraví-li zvláštní zákon rozsah a způsob dokazování jinak. Soud
jím provedené důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu i s důkazy provedenými v řízení před
správním orgánem a ve svém rozhodnutí vyjde ze skutkového a právního stavu takto zjištěného.
Citované ustanovení zakládá právo soudu dokazováním ujasnit nebo upřesnit jaký byl
skutkový stav, ze kterého správní orgán ve svém rozhodnutí vycházel, ale také právo soudu
důkazy provedenými a hodnocenými nad rámec zjistit nový či jiný skutkový stav jako podklad
pro rozhodování soudu v rámci plné jurisdikce a porovnat jej s užitou právní kvalifikací, kdy soud
není vázán ani důkazními návrhy a může provést i další důka zy k úplnému přezkoumání
i co do stavu skutkového. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém
rozhodování měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které
z provedených důkazů své skutkové závěry opře a kter é opomene. Soud má bezesporu právo
posoudit a rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoli, toto právo jej však
nezbavuje povinnosti odůvodnit, co jej vedlo k takovému závěru. Při hodnocení důkazů
z hlediska jejich závažnosti soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí
a zda o ně může opřít svá skutková zjištění. Rozhodnutí soudu se tedy musí opírat o důvody,
na základě kterých lze učinit určitý závěr a musí z něj být seznateln é, že při tvorbě skutkového
i právního závěru byla respektována logika uvažování, a to v kontextu s ostatními důkazy.
Krajský soud, obdobně jako správní orgány, opírá své závěry o výpovědi policistů, kteří
měli stěžovatele přichytit při páchání přestupku. Věrohodností výpovědí těchto policistů, nabídl
soudu konkrétní důkazní návrh. Při jeho posouzení nelze přehlédnout, že oba policisté ve své
prvotní výpovědi před správními orgány výslovně uvedli, že stěžovatele viděli za jízdy
telefonovat, když držel „v levé ruce u ucha stříbrnou krabičku a bylo vidět, že mluví. Když projížděl kolem
policistů, ještě telefonoval“ (svědek H.), a „telefonoval, hovorové zařízení držel v levé ruce. Toto hovorové zařízení
bylo světlé barvy. Bylo to krásně vidět “ (svědek P.). Při vznesení konkrétního důkazního návrhu na
zjištění, zda stěžovatel v předmětnou dobu uskutečnil nějaký telefonní hovor, bylo na krajském
soudu, aby - pokud měl za to, že tento důkaz je neproveditelný nebo nepodstatný - řádně vyložil,
proč k provedení tohoto důkazu nepřistoupil.
V rámci zásady plné jurisdikce dopadají i na soudní přezkum rozhodnutí správních
orgánů o přestupcích dosavadní judikatorní závěry o rozsahu a způsobu zjišťování podkladů
pro rozhodnutí správními orgány. Z nich je pro posuzovaný případ nejpřiléhavější rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2006, č. j. 4 As 2/2005 - 62, Sb. NSS č. 847/2006,
www.nssoud.cz, v němž Nejvyšší správní soud zaujal k výkladu §32 odst. 2 zák. č. 71/1967 Sb.,
správního řádu, účinného do 31. 12. 2005, stanovisko, že „není sporu o tom, že je právem správního
orgánu, který vede řízení o přestupku, vlastní úvahou dospět k rozhodnutí, které důkazy provede a které naopak
označí v dané situaci za nadbytečné a návrhu na jejich provedení nevyhoví (§32 odst. 2 s. ř.). Toto jeho oprávnění
vychází kromě jeho vrchnostenského postavení spojeného s pravomocí vůči subjektům podřízeným jeho autoritě,
svěřenou mu zákonem, a inkvizičního (vyšetřovacího) principu, na němž je přestupkové řízení založeno, také
ze základních zásad správního řízení, jako je zásada procesní ekonomie (hospodárnosti řízení, §3 odst. 3 s. ř.)
a zásada dokazování jen v rozsahu potřebném pro vydání rozhodnutí. Rozhodně však nelze toto právo chápat
jako absolutní. Jeho realizace nesmí být překážkou uplatnění základních záruk osob čelíc ích určitému obvinění
trestní povahy v širším slova smyslu, garantovaných normami nejvyšší právní síly. Soubor těchto záruk lze
souhrnně nazvat právem na spravedlivý proces. […] Tvrdí -li osoba, proti níž se řízení vede, že se skutek, jehož
se měla dopustit, odehrál jinak, než je jí kladeno za vinu, a přitom zde nejsou objektivně ověřitelné okolnosti,
které by takovou verzi s jistotou vylučovaly (např. nemožnost překonat vzdálenost od čerpací stanice k místu
kontroly v uvedeném časovém rámci pěšky apod.), je pro zachování určité rovnováhy třeba provést důkazy, které
k prokázání pravdivosti svých tvrzení navrhuje. Zde v důsledku toho, že stěžovatel v postavení obviněného
z přestupku využil svého práva v §73 odst. 2 přestupkového zákona navrhovat důkazy na svo u obhajobu (a nic
nenasvědčuje tomu, že by důkazní prostředky nebyly snadno bez zvýšených nákladů dostupné), byl na dosah
způsob, jak provedením těchto důkazů a jejich následným zhodnocením ověřit či vyvrátit vzájemně korespondující
výpovědi obou policistů.“ Nejvyšší správní soud dospěl v citované m rozsudku k závěru, že v tehdy
posuzovaném případě správní orgány svým postupem v řízení o přestupku porušily zásadu
rovnosti zbraní, když zcela vyloučily prezentaci důkazů svědčících ve prospěch žalobce a závěr
o skutkovém stavu věci učinily toliko na základě jednostranných důkazů. Uvedené závěry pak
podle ustálené judikatury zdejšího soudu plně dopadají i na ř ízení o přestupku vedená
již za účinnosti nového správního řádu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115, či ze dne 21. 1. 2011, č. j. 5 As 82/2009 - 75, obojí
na www.nssoud.cz).
Jednou z podmínek přezkoumatelnosti rozhodnutí je řádné odůvodnění soudního
rozhodnutí, které je současně považováno i za esenciální podmínku ústavně konformního
rozhodnutí vylučujícího libovůli v soudním rozhodování (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 588/03,
III. ÚS 463/2000). Této povinnosti však v projednávané věci krajský soud nedostál. Jeho
rozsudek je proto nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.
Bez existující úvahy krajského soudu o tom, proč nepřistoupil k provedení stěžovatelem
navrhovaného důkazu, nebo bez provedení tohoto důkazu, je předčasné hodnotit ostatní v řízení
provedené důkazy a činit závěry o jejich (ne)věrohodnosti.
Ze shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto podle §110 odst. 1 věty prvé s. ř. s. rozsudek krajského soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Právním názorem vyjádřeným v tomto rozsudku je krajský
soud vázán (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. května 2011
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu