ECLI:CZ:NSS:2011:5.AS.54.2011:22
sp. zn. 5 As 54/2011 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: OSMPB,
občanské sdružení, se sídlem St. Duchcovská 404/75, Teplice, proti žalovanému: Finanční
ředitelství v Ostravě, se sídlem Na Jízdárně 3, Ostrava, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2011, č. j. 22 Af 24/2011 - 10,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřizn á vá.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2011 byla zamítnuta žádost žalobce
o osvobození od soudních poplatků v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
9. 2. 2011 č. j. 719/11-0300-802537, ve věci práva na informace .
V odůvodnění napadeného usnesení krajský soud uvedl, že na internetové adrese uvedené
žalobcem ověřil pravdivost tvrzení žalobce o jeho finančních prostředcích na bankovním účtu
a rovněž na internetové stránce žalobce, kde žalobce zveřejnil za rok 2010 výkaz zisků a ztráty
a rozvahu, vč. přílohy k účetní závěrce, krajský soud zjistil jeho ekonomickou situaci. Krajský
soud uvedl, že z uvedených podkladů je zřejmé, že žalobce skutečně nedisponuje finančními
prostředky na úhradu soudního poplatku, avšak neshledal důvod, aby byl žalobce od jeho
zaplacení osvobozen. Sama skutečnost, že žalobce nemá finanční zajištění pro pokrytí jeho
činnosti alespoň v základním a pro jeho činnost nezbytném rozsahu, nemůže totiž znamenat,
že povinnost jeho základního materiálního zajištění při prosazování svých práv na informace
by měla být automaticky přesouvána na stát. Dále krajský soud uvedl, že žádost o osvobození
od soudních poplatků nemůže být důvodná jen proto, že žalobce, coby speciálně zaměřené
sdružení vyvíjející činnost k dosažení určitého cíle, nemá žádné materiální prostředky. Pro
rozhodnutí o žádosti je podstatné také posouzení příčin, jež žalobci znemožňují úhradu soudního
poplatku. Žalobce však nijak nedoložil své pouze obecné tvrzení o snaze získat finanční
prostředky od různých nadací či individuálních dárců. Krajský soud tedy nemohl tyto příčiny
blíže posoudit a za této situace přiznat osvobození od soudních poplatků, neboť žalobce
neprokázal, že by k zajištění finančních prostředků vyvinul konkrétní aktivitu.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti usnesení krajského soudu včasnou kasační
stížnost, ve které uplatňuje důvod dle ust. §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, (dále jen s. ř. s.).
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že usnesení krajského soudu vychází z předpokladu,
že soudní poplatky jsou nezbytným výdajem pro naplňování cílů činnosti stěžovatele, avšak
povaha činnosti žadatele nespadá mezi zákonná hlediska pro posouzení žádosti o osvobození
od soudních poplatků. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu, že stěžovatel
neprokázal, že by k zajištění finančních prostředků vyvinul konkrétní iniciativu. Dle ust. §36
odst. 3 s. ř. s. je žadatel povinen doložit svoji nemajetnost. Tut o povinnost stěžovatel splnil
a krajský soud doložení dalších okolností nepožadoval. Stěžovatel je toho názoru, že hledisko
příčin nemajetnosti by bylo možné uplatnit pouze v případě, pokud by soud dospěl k závěru,
že nemajetnost je pouze předstíraná - k tomuto závěru ovšem krajský soud nedospěl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Neshledal přitom
vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud stěžovatele již nevyzýval k uhrazení soudního poplatku v řízení
o kasační stížnosti, neboť opětovné trvání na uhrazení poplatku pro toto řízení by totiž
znamenalo další řetězení téhož problému, který je předmětem původního řízení. Z logiky věci
by se trvání na úhradě nejevilo smysluplným a ani by nesvědčilo hospodárnosti a rychlosti celého
řízení. Zároveň by vedlo k vlastnímu popření cíle, jenž účast ník podáním žádosti sledoval,
a k popření vlastního smyslu řízení o kasační stížnosti. V této problematice odkazuje zdejší soud
na svou ustálenou judikaturu, především na rozsudek ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 -
37, nebo rozsudek ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, (všechna zde cit. rozhodnutí
dostupná na www.nssoud.cz). Jakýkoliv jiný přístup by byl bezúčelný, formalistický, v rozporu
se zásadou procesní ekonomie a nemohl by vést k ochraně práv stěžovatele. Uvedené
se přiměřeně vztahuje rovněž k podmínce právního zastoupení v řízení před zdejším soudem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Rovněž tak senát nyní ve věci rozhodující nevyzýval již stěžovatele ke sdělení z jakých
zdrojů jsou tvořeny materiální prostředky pro jeho hospodaření, resp. relevantní aspekty jeho
činnosti, neboť z údajů, které má k dispozici a které získal v souvislosti s jiným řízením ve věci
téhož stěžovatele, je známo, že v roce 2011 byly ke dni 30. 6. 2011 jedinými výnosy příspěvky
členů ve výši 2 000 Kč. Náklady byly tvořeny režijními náklady ve výši 4 379 Kč a vyúčtováním -
vrácením nadačního příspěvku ve výši 3 832,55 Kč. Hospodářský výsledek zatím činí (-) 6 211,55
Kč (viz řízení ve skutkové shodné věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 1 As 52/2011).
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., napadá
však současně i správnost závěrů krajského soudu. Zdejší soud proto zkoumal, zda krajský soud
pochybil, když žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků zamítl, resp. zda své
rozhodnutí dostatečně odůvodnil.
Ustanovení §36 odst. 3, věta první s. ř. s. stanoví, že účastník, který doloží, že nemá
dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobozen
od soudních poplatků.
Cílem uvedeného ustanovení je formou individuálního osvobození od soudních poplatků
chránit účastníka řízení nacházejícího se v nepříznivých majetkových poměrech před nepřiměřeně
tvrdým dopadem poplatkové povinnosti. Předpokladem pro osvobození je kumulativní splnění
tří podmínek: žalobce o osvobození požádá, nedostatek prostředků doloží a návrh na zahájení
řízení není zjevně neúspěšný (věta druhá cit. §36 odst. 3 s. ř. s.). Institut osvobození od soudních
poplatků přitom představuje toliko určitou výjimku ze zákonné poplatkové povinnosti, nikoli
institut umožňující bezbřehý, bezplatný přístup k soudu (k tomu srov. např. rozsudek NSS ze dne
16. 7. 2009, č. j. 9 Ans 6/2009 - 71).
K vlastní otázce posuzování nedostatečnosti prostředků pak lze vyvodit obecný závěr,
že při rozhodování podle §36 odst. 3 s. ř. s. soud především porovnává na jedné straně
výdělkové a další majetkové a sociální poměry dotyčného účastníka řízení, na druhé straně pak
porovnává výši soudního poplatku se zřetelem na případné další náklady spojené s předmětným
řízením před soudem či povahu věci samé. Výsledkem této úvahy je pak závěr, zda účastníkovi
je možné přiznat osvobození od soudních poplatků či nikoli.
V usnesení napadeném kasační stížností sice krajský soud konstatoval, že stěžovatel
aktuální nedostatek finančních prostředků doložil. S ohledem na ustálenou judikaturu správních
soudů, ze které krajský soud v napadeném usnesení zjevně vycházel, však stěžovateli osvobození
od soudních poplatků nepřiznal. Krajský soud v daném případě žádost neshledal důvodnou,
protože tvrzení stěžovatele obsažená v žádosti o osvobození od soudních poplatků, že žádná
z nadací neposkytuje prostředky na úhradu soudních výloh, anebo, že stěžovatel nepočítá
s vedením soudních sporů, nemůže znamenat, že by měla být povinnost základního materiálního
zajištění stěžovatele, který je právnickou osobou, při prosazování jeho práv automaticky
přenesena na stát.
Podrobně se Nejvyšší správní soud k problematice žádostí o osvobození od soudních
poplatků neziskových právnických osob vyjádřil v usnesení rozšířeného senátu ze dne
27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 - 74, ve věci Ateliér pro životní prostředí, o. s. , publ. pod č. 2099/2010
Sb. NSS; závěry zde učiněné dopadají i na nyní posuzovanou věc. Rozšířený senát ve svém
usnesení konstatuje, že „(p)ři posuzování podmínek pro osvobození od soudních poplatků soud podle §36
odst. 3 věty první s. ř. s. zkoumá, zda právnická osoba má dostatečné prostředky. Pokud právn ická osoba vědomě
uspořádá svoji činnost tak, aby dlouhodobě setrvávala bez dostatečných finančních prostředků, ačkoliv jejich
vynakládání v souvislosti s vykonávanou činností je obvyklé a nezbytné, nelze takovou právnickou osobu zpravidla
osvobodit od soudního poplatku ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s.“. Jinými slovy, v konkrétním případě
je potřeba vždy zkoumat, zda žádající právnická osoba skutečně dostatek finančních prostředků
na prosazování svých práv před soudem nemá, anebo, zda tento nedostatek pouze předstírá.
Rozhodující pro posouzení této otázky je dle rozšířeného senátu NSS skutečnost, zda „ právnická
osoba dlouhodoběji funguje v souladu s účelem (cílem), pro k terý byla založena či který je předmětem její činnosti,
aniž by ovšem byla schopna takové fungování zabezpečit ze zdrojů, které má sama právně k dispozici.“ Pokud
by tomu tak bylo „je to indicií, že ve skutečnosti ekonomické zázemí takové osoby tvoří lidé podílející se přímo
či nepřímo, zjevně či skrytě na její činnosti. Takové dlouhodobé fungování tedy naznačuje, že skutečné ekonomické
možnosti dané právnické osoby jsou větší než rozsah majetku, který jí (formálně) právně patří, a že ve skutečnosti
netrpí nedostatkem prostředků, neboť žádná právnická osoba nemůže jako skutečně samostatná entita dlouhodobě
existovat bez dostatečného majetkového zázemí pokrývajícího náklady na její činnost. Důkazní břemeno
k prokázání, že nemá dostatek prostředků, nese účastn ík řízení“ (viz bod 25 cit. usnesení č. j.
1 As 70/2008 - 74).
Krajský soud ohledně majetkových poměrů stěžovatele dokazování prováděl, a to na jeho
internetových stránkách, avšak, jak vyplývá z napadeného usnesení, měl skutečnosti stran
nedostatku finančních prostředků za prokázané. Jak je výše uvedeno, krajský soud uvedl, cíle
činnosti stěžovatele jsou značně široké a prostředkem k dosažení cíle sdružení je z povahy věci
i podávání žalob ve správním soudnictví. Jakkoli stěžovatel namítá, že povaha či nnosti nespadá
mezi zákonná hlediska pro posuzování osvobození od soudních poplatků, lze k uvedené námitce
uvést následující.
Z dosavadní rozhodovací činnosti vztahující se ke stěžovateli (např. řízení vedené před
NSS pod sp. zn. 5 As 34/2009 nebo pod sp. zn. 5 As 33/2009) je zdejšímu soudu známo,
že cílem stěžovatele jakožto občanského sdružení podle jeho stanov, je posilování veřejné
kontroly orgánů státní správy. Tuto aktivitu stěžovatel může realizovat mimo jiné i účastí
v řízeních, v nichž jsou projednávány a řešeny spory z toho vyplývající.
Stěžovatel ve své žádosti o osvobození od soudních poplatků uvedl, že vychází
z předpokladu, že v ČR „coby právním státě, orgány veřejné moci v zásadě respektují platné
právo“, proto „model fungování žalobce není založen na předpokladu, že těžištěm jeho činnosti
bude vedení soudních sporů“, a proto s náklady na soudní spory nepočítá. Na druhé straně
v kasační stížnosti sám uvádí (a zdejšímu soudu je tato skutečnost známá i z jeho vlastní
rozhodovací činnosti), že vede a vedl již řadu sporů, ve kterých rovněž vždy žádal o osvobození
od soudních poplatků. I když tedy stěžovatel tvrdí, že cílem jeho činnosti není vedení soudních
sporů, z uvedeného je zřejmé, že účast stěžovatele v řízeních před správními soudy
(a to i v řízeních o mimořádných opravných prostředcích) není pro něj nic výjimečného
ani překvapivého. Pokud stěžovatel hodlá být tímto způsobem aktivní, lze také důvodně
očekávat, že si materiální prostředky pro prosazování svých cílů dostatečně zajistí. Pakliže
stěžovatel vychází z předpokladu, že to bude výlučně stát, který za všech okolností ve všech
obdobných případech jednotlivých kroků stěžovatele k dosažení jeho cíle ponese veškeré jeho
náklady na soudní řízení, je takový předpoklad nelegitimní a nemá o poru ani v již cit. §36 odst. 3
s. ř. s. Dle názoru Nejvyššího správního soudu proto nemůže být žádost o osvobození
od soudních poplatků důvodná výlučně proto, že stěžovatel jako sdružení nemá pro takovou
činnost žádné materiální prostředky a nevyvíjí žád nou činnost k jejich zajištění. Z uvedených
důvodů Nejvyšší správní soud proto shora cit. dílčí úvahu krajského soudu, na rozdíl
od stěžovatele nepovažuje za lichou.
Stěžovatel dále namítal, že soud nesprávně vycházel z předpokladu, že při posuzování
žádosti o osvobození od soudních poplatků je třeba zvažovat „hledisko příčin nemajetnosti“,
přičemž toto hledisko by bylo možné, dle stěžovatele, u platnit jen v případě, pokud
by nemajetnost byla pouze předstíraná. Zdejší soud k této námitce uvádí, že v napadeném
usnesení krajský soud uvedl, že je „pro posouzení žádosti podstatné posouzení příčin, jež žalobci znemožňují
úhradu soudního poplatku.“ Dále pak soud konstatoval, že „žalobce neprokázal, že by k zajištění
finančních prostředků k úhradě soudního poplatku vyvinul konkrétní iniciativu.” Tvrdil-li stěžovatel již
ve své žádosti, že dle jeho informací nicméně žádná z nadací neposkytuje finanční prostředky
na úhradu soudních výloh, tak tímto tvrzením vyjádřil stěžovatel nejen to, že nemá jiných zdrojů
financování, nýbrž i to, že ucházet se o získání peněžních prostředků od různých nadací
či individuálních dárců je bezvýznamné. V tomto směru pak ani nebylo třeba provádět další
dokazování stran toho, zda stěžovatel vyvíjí nějakou další aktivitu k jejich získání, pokud z jeho
vyjádření vyplývá její nadbytečnost. K uvedenému je možno opět odkázat na výše cit. usnesení
rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 - 74, podle kterého „(j)e zásadně věcí
dotyčné právnické osoby, z jakých prostředků financuje svoji činnost; používá-li k tomu dlouhodobě pouze
takových dotačních mechanismů, které neumožňují financování určité podmnožiny jejích aktivit (placení soudních
poplatků), je nutno považovat za snahu o zneužití práva zakotveného v §36 odst. 3 s. ř. s., spoléhá-li na to,
že takové náklady bude krýt tím, že od nich bude v soudním řízení osvobozena“.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, který shledal, že s účastí
v soudních řízeních, která patří mezi formy činnosti stěžovatele, je neodlučně spjata povinnost
platit soudní poplatky. Navzdory tomu stěžovatel delší dobu setrvává ve stavu bez dostatečných
finančních prostředků použitelných na úhradu soudních či správních poplatků a spoléhá na to,
že bude pro nedostatek majetku od placení těchto poplatků osvobozován. Uvedeným postupem
by však mohlo docházet ke zvýhodňování určité skupiny subjektů (zde neziskových právnických
osob), aniž by k tomu však byla dána opora v zákoně. Je třeba proto připomenout, že ve věci
přiznávání osvobození od hrazení soudních poplatků jde vždy o postup výjimečný, nenárokový,
zcela závislý na podkladech, které účastník řízení k žádosti doloží. Je tedy třeba odmítnout toliko
mechanickou aplikaci pravidla o nedostatku finančních prostředků coby podmínky p ro přiznání
osvobození od soudních poplatků. Přiznání takového absolutního práva „za všech okolností
bezplatného přístupu k soudu“ pro určité skupiny osob (zde sdružení, jakým je stěžovatel)
by nikterak nesouviselo s ochranou konkrétních veřejných subjektivních práv jednotlivců
a s uplatňováním práva na jejich soudní ochranu, naopak by ve vztahu k jiným osobám
domáhajícím se soudní ochrany mohlo být solidním základem procesní absurdity a diskriminace.
Výklad dotčených ustanovení, jakož i absolutní paušaliza ce, přiznání osvobození vždy na základě
tvrzení o nedostatku finančních prostředků, rovněž nemůže vést ke zneužití institutu osvobození
od soudních poplatků.
Z výše uvedených důvodů zdejší soud konstatuje, že krajský soud správně vyhodnotil
žádost stěžovatele jako nedůvodnou, řádně a dostatečným způsobem napadené usnesení
odůvodnil, proto je námitka stěžovatele, že usnesení krajského soudu je nepřezkoumatelné,
nedůvodná.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá na jejich náhradu právo. Žalovanému
nevznikly v řízení o kasační stížnosti žádné náklady, a proto mu Nejvyšší správní soud náhradu
nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2011
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu