ECLI:CZ:NSS:2009:5.AS.60.2008:164
sp. zn. 5 As 60/2008 - 164
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy Ph.D. v právní věci
žalobce: Sanofi - Aventis, se sídlem 174 avenue de France, 75013 Paris, Francouzská republika,
zastoupeného JUDr. Karlem Čermákem jr., Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Národní 32,
proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, Praha 6, Antonína Čermáka 2a, za účasti
EGIS GYÓRYSZERGYÁR Rt., se sídlem Keresztüri út 30-38, Budapešť, Maďarská republika,
zastoupeného JUDr. Vladimírem Rottem, advokátem se sídlem Nad Štolou 12, Praha 7, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2008,
č. j. 8 Ca 239/2007 – 126,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2008, č. j. 8 Ca 239/2007 – 126
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 25. 1. 2008 zamítl Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“)
žalobu stěžovatele proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 31. 3. 2004,
č. j. O-181 539 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“).
Rozhodnutím žalovaného byl zamítnut rozklad stěžovatele proti rozhodnutí Úřadu
průmyslového vlastnictví ze dne 18. 8. 2003 o zamítnutí návrhu stěžovatele na výmaz české části
mezinárodní ochranné známky č. IR 773 522 ve znění LODIGREL (dále též „rozhodnutí
správního orgánu I. stupně“).
Městský soud žalobu stěžovatele nejprve odmítl usnesením č. j. 8 Ca 120/2004 - 39
ze dne 23. 11. 2005, když dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví je sice rozhodnutím, a to nejen po formální stránce, ale i po stránce
obsahové, neboť se jím rozhodovalo o založení, změně, zrušení nebo závazném určení práv
nebo povinností, avšak jde o práva a povinnosti jiného subjektu než stěžovatele. Městský soud
tak v citovaném usnesení dospěl k závěru, že ve vztahu k žalobci napadené rozhodnutí nespadá
pod definici podle §65 odst. 1 s. ř. s. soudního řádu správního a žalobce tedy není aktivně
legitimován k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu podle soudního řádu správního.
Stěžovatel proti výše uvedenému usnesení městského soudu podal kasační stížnost,
o které Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 29. 6. 2007, č. j. 5 As 26/2006 - 11 tak,
že rozsudek městského soudu o odmítnutí žaloby zrušil s tím, že je neudržitelnou taková
interpretace §65 odst. 1 s. ř. s., která omezuje přístup k soudu tím, že striktně vyžaduje v každém
jednotlivém případě hledání porušeného subjektivního hmotného práva, jakož i úkonu,
který subjektivní hmotné právo založil, změnil, či závazně určil, neboť žalobní legitimace podle
tohoto ustanovení musí být dána pro všechny případy, kdy je dotčena právní sféra žalobce,
tj. kdy se jednostranný úkon správního orgánu, vztahující se ke konkrétní věci, konkrétním
adresátům, závazně a autoritativně dotýká jejich právní sféry. Nejde tak o to, zda úkon správního
orgánu založil, změnil, zrušil či závazně určil práva a povinnosti žalobce, nýbrž o to, zda se –
podle tvrzení žalobce – negativně projevil v jeho právní sféře. V souzené věci dle Nejvyššího
správního soudu žalobce na porušení svých procesních práv poukazoval (žalovaný
se nevypořádal s argumentací týkající se fonetické a sémantické zaměnitelnosti, závěry žalovaného
nemají oporu v použité argumentaci, jsou rozporné, atd.). S ohledem na to, že se žalobce
domáhal přezkumu procesního postupu žalovaného, jemuž vytýkal porušení svých práv účastníka
řízení, Nejvyšší správní soud konstatoval, že žalobce je k žalobě legitimován.
V dalším řízení městský soud žalobu stěžovatele jako nedůvodnou zamítl, když dospěl
k závěru, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyhodnotil napadené označení
LODIGREL z hlediska vizuálního, fonetického i sémantického a vyložil z jakých důvodů
nevyhověl rozkladu žalobce a dále proto, že se žalovaný vypořádal se všemi námitkami
uvedenými v rozkladu a z odůvodnění rozhodnutí žalovaného je zřejmé z jakých skutkových
okolností při tom vycházel a jakými úvahami ke svým závěrům dospěl.
O zamítnutí žaloby městský soud rozhodl i s přihlédnutím k tomu, že žalobce své tvrzení
o nesouhlasu s názorem žalovaného na nezávaznost doporučení u výluky tzv. INN jmen
ze zápisu jako ochranné známky nijak nedoložil a blíže k němu neargumentoval. Městský soud
ve svém rozhodnutí dále uvedl, že sám žalobce v rozkladu ze dne 18. 9. 2003 výslovně
argumentoval, že rezoluce WHA46.19 doporučuje členským státům, aby nepřipouštěly užívání
označení odvozených od INN označení a městský soud k této otázce uzavřel, že žalovaný
nepochybil, jestliže tohoto doporučení v konkrétním případě nedbal, vyloživ přitom své důvody.
Stěžovatel rozsudek městského soudu napadl včasnou kasační stížností v níž výslovně
důvod podání kasační stížnosti nespecifikoval. Podle obsahu kasačních námitek stěžovatel brojí
proti rozsudku městského soudu z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení
právních otázek městským soudem v předcházejícím řízení ve smyslu ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“) a také z důvodu nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku spočívajícího v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatel považuje za nesprávnou právní úvahu městského soudu, že žalovaný učinil
náležitou správní úvahu při posuzování vzájemné zaměnitelnosti označení LODIGREL
a CLOPIDOGREL, pokud dospěl k závěru, že tato označení nejsou zaměnitelná a dále,
že rezoluce Světové zdravotnické organizace WHA4619 má charakter pouhého doporučení.
Tyto právní úvahy městského soudu stěžovatel taktéž nepovažuje za úplné a také jimi
dle něj nebyl vyčerpán celý obsah podané správní žaloby.
Městský soud se dle stěžovatele opomněl věcně zabývat posouzením pravděpodobností
záměny mezi označeními LODIGREL a CLOPIDOGREL a taktéž přitom nevzal v úvahu
způsob výkladu pojmu pravděpodobnost záměny v judikatuře Evropského soudního dvora (dále
jen „ESD“). Pochybení městského soudu je dle stěžovatele zřejmé z toho, že v odůvodnění
rozsudku používá pojmy „zaměnitelnost“ ačkoli podle současné právní úpravy (zákon
č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách) je rozhodující zjistit mezi označeními
pravděpodobnost záměny včetně pravděpodobnosti asociace, což je pojem odlišný od pojmu
zaměnitelnost.
Dle stěžovatele je na posuzování stupně podobnosti mezi označením LODIGREL
a CLOPIDOGREL třeba aplikovat obdobná kritéria jako na posuzování pravděpodobnosti
záměny mezi ochrannými známkami ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb.,
resp. ve smyslu čl. 4 odst. 2 první směrnice Rady č. 89/104/EHS o harmonizaci známkových
zákonů členských států. Stěžovatel připomíná, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu
musí správní úřady vycházet i z dalších pramenů komunitárního práva, v tomto případě
z rozsudků ESD. Podle této judikatury je třeba pravděpodobnost záměny posuzovat z hlediska
vizuálního, fonetického a sémantického a rovněž je třeba přihlížet ke kategorii výrobků
nebo služeb, o něž se jedná a k okolnostem, za nichž jsou uváděny na trh (rozsudek ESD ve věci
C-342-97 Lloyd Schuhfabrik Meyer, odst. 27, dle odst. 28 tohoto rozsudku již pouhá fonetická
podobnost mezi ochrannými známkami může vytvořit pravděpodobnost záměny mezi nimi).
Jako další stížní argumentaci stěžovatel uvádí, že se žalovaný nedostatečně zabýval
hodnocením fonetické podobnosti mezi označeními LODIGREL a CLOPIDOGREL z hlediska
kategorie výrobků pro než jsou známky určeny, tj. léčiv.
Nesprávné posouzení právní otázky městským soudem v předcházejícím řízení stěžovatel
zřejmě namítá ve svém tvrzení, že obě označení se sice liší počtem slabik, nicméně celkový dojem
obou označení při sluchovém vnímání je vzhledem k neobvyklosti a délce obou označení, jakož
i k jejich cizojazyčné povaze natolik podobný, že si je může průměrný spotřebitel splést, zejména
jedná-li se např. o staršího člověka, který je typickým konzumentem léků. Slabiky „KLOPI“ může
dle stěžovatele průměrný spotřebitel snadno zaměnit za slabiky „LODI“, obzvláště pokud
za nimi následuje v českém jazykovém prostředí zcela neobvyklá slabika „GREL“. V tomto
kontextu může průměrný spotřebitel přeslechnout slabiku „DO“, resp. absenci této slabiky
v označení „LODIGREL“. Dle názoru stěžovatele průměrnému spotřebiteli, který není odborně
školeným farmaceutem ani lékařem, podobně znějící cizokrajné názvy léčiv splývají.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel považuje zejména stupeň fonetické podobnosti
mezi oběma označeními za mimořádně vysoký a ve smyslu judikatury ESD může již tato
podobnost vyústit v pravděpodobnost záměny. Navíc označení budou používána v souvislosti
s léčivy a léky, kde existuje obzvlášť vysoký zájem, aby nedocházelo k záměně mezi označeními.
Žalovaný i městský soud tak měli dle názoru stěžovatele na posuzování pravděpodobnosti
záměny v daném případě aplikovat přísnější kritéria.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti dále namítá, že v žalobě rovněž nevzal v úvahu (zřejmě
městský soud – pozn. NSS), že podle judikatury ESD má průměrný spotřebitel jen zřídka
příležitost učinit přímé srovnání mezi jednotlivými známkami, nýbrž musí se spolehnout
na nedokonalý obrázek, který mu utkvěl v paměti (rozsudky C-251/95, odst. 23, C-342/97,
odst. 25, 26, C-3/03 odst. 29).
Výše uvedené dle stěžovatele platí obzvlášť u cizojazyčných označení, jejichž uchování
si v paměti může pro průměrného spotřebitele představovat poměrně obtížný úkol, jak je tomu
v případě označení léčivých látek a léků. Průměrný spotřebitel, kterému v minulosti v paměti
utkvělo označení CLOPIDOGREL, ovšem pouze v nedokonalé podobě, kdy si není přesně jist
zněním tohoto označení a v paměti mu utkvěla např. pouze charakteristická slabika „GREL“
a dále samohlásky „O“ a „I“ v kombinaci se souhláskami „L“ a „D“, může snadno dojít
k mylnému závěru, že označení LODIGREL a CLOPIDOGREL jsou shodná, resp., že označení
LODIGREL se průměrnému spotřebiteli vybaví, pokud se – např. po delším časovém období –
setká s označením LODIGREL.
Stěžovatel k této otázce uzavírá, že žalovaný tyto zásady k posuzování pravděpodobností
záměny nevzal ve svém rozhodnutí v úvahu a nijak se v tomto směru nevypořádal
se stěžovatelovou argumentací.
Městský soud dle stěžovatele pochybil i v tom, že měl rozhodnutí žalovaného posoudit
i z hlediska jeho konformity s judikaturou ESD, přestože na ni stěžovatel v žalobě přímo
nepoukazoval, neboť tato judikatura je jedním z pramenů komunitárního práva a soud k ní
v duchu zásady iura novit curia musí přihlížet.
Pochybení městského soudu stěžovatel dále spatřuje v tom, že se tento zapomněl zabývat
přezkumem té části rozhodnutí žalovaného, v níž se žalovaný měl zabývat rozlišovací
způsobilostí přihlašovaného označení.
Stěžovatel argumentuje, že absence rozlišovací způsobilosti je jedním z důvodů
pro výluku ze zápisu z rejstříku ochranných známek a jedná se o samostatný důvod výluky,
který nemá nic společného s posuzováním pravděpodobnosti záměny (zaměnitelnosti). Stěžovatel
zdůrazňuje, že se svým návrhem na výmaz napadené ochranné známky domáhal výmazu právě
z důvodu chybějící rozlišovací způsobilosti.
Žalovaný však rozlišovací způsobilost napadeného označení vůbec nezkoumal a zabýval
se pouze jeho zaměnitelností s označením CLOPIDOGREL.
Stejným způsobem dle stěžovatele pochybil i městský soud, pokud napadenému
rozhodnutí žalovaného nevytkl nedostatečné odůvodnění ve vztahu k tvrzené absenci rozlišovací
způsobilosti napadeného označení.
I v tomto ohledu bylo dle stěžovatele třeba vzít v úvahu judikaturu ESD, podle níž
veřejnost nebude přihlížet při posuzování rozlišovací způsobilosti ochranné známky k jejím
popisným prvkům (např. rozsudek ESD ve věci T-434/05 Gateway, odst. 47).
Zřejmou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku stěžovatel spatřuje v tom,
že rozsudek městského soudu neobsahuje žádné právní úvahy ani odůvodnění učiněných závěrů
ohledně argumentace stěžovatele, že pokud je označení LODIGREL tvořeno odvozeninou
od popisného kmene „GREL“, které je obecným označením léčivé látky, nemůže přidání slabik
„LODI“, které jsou navíc nápadně podobné prvním dvěma slabikám popisného označení
„CLOPIDOGREL“, tuto rozlišovací způsobilost napadenému označení dodat.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že městský soud v rozsudku zcela
v intencích zákona č. 137/1995 Sb. provedl přezkoumání posouzení pravděpodobnosti záměny
porovnávaných označení, přitom přihlédl k běžně zohledňovaným hlediskům podobnosti
i ke komplexnímu dopadu, jaký budou označení v daném případě mít na průměrného
spotřebitele.
Tvrzení stěžovatele, že ani žalovaný ani městský soud nevzali v úvahu možnou
pravděpodobnost asociace mezi označeními žalovaný odmítá s tím, že dle ustálené judikatury
ESD (konkrétně rozhodnutí ve věci C-251/95 „SABEL BV v. Puma AG“) slouží pojem
pravděpodobnosti asociace toliko k vymezení rozsahu pravděpodobnosti záměny, která má být
hodnocena celkově s ohledem na veškeré relevantní faktory posuzovaného případu.
Dle žalovaného tak on ani městský soud nepochybili, když se nezabývali zvlášť možnou
pravděpodobností asociace mezi označeními, ale toliko pravděpodobností záměny v intencích
daných právními předpisy a judikaturou ESD. Rozhodnutím rovněž dle žalovaného nelze vytýkat
nedostatečné zhodnocení pravděpodobnosti záměny, tuto problematiku řeší obě rozhodnutí
s ohledem na všechna posuzovaná kritéria, přičemž je z jejich obsahu zřejmé, že stupeň fonetické
podobnosti není natolik vysoký, aby převážil rozdíly, které mezi označeními jsou a které
i průměrnému spotřebiteli umožní uspokojivě označení rozlišit.
Ohledně tvrzení stěžovatele o nevypořádání se s námitkou zápisné nezpůsobilosti slovní
ochranné známky LODIGREL žalovaný uvádí, že se jeho rozhodnutí touto problematikou
zabývalo na stranách 7 a 8 textu.
Ke stěžovatelem tvrzené závaznosti rezoluce Světové zdravotnické organizace žalovaný
uvádí, že rezoluce má pouze doporučující charakter a žalovaný k rezoluci přihlédl již tím, že učinil
správní úvahu ve věci zaměnitelnosti napadené slovní ochranné známky LODIGREL
a mezinárodně užívaného označení pro určitou farmaceutickou sloučeninu clopidogrel.
Žalovaný závěrem svého vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší správní soud v Brně kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel svým podáním ze dne 14. 8. 2008 doplnil kasační stížnost o argumentaci
týkající se ochrany tzv. mezinárodních obecných jmen, když uvedl, že pravidla Světové
zdravotnické organizace zakazují registraci ochranných známek, které se blíží tzv. mezinárodním
obecným jménům (international nonproprietary names) pro léčivé látky a zejména pak známky,
které obsahují celý slovní kmen mezinárodního obecného jména. V daném případě je dle
stěžovatele tímto kmenem „GREL“, tj. kmen „GREL“ je součástí napadené ochranné známky
LODIGREL. Ochranná známka složená ze zavedeného kmene mezinárodního obecného jména
může ohrožovat zdraví a bezpečnost pacientů tím, že bude vytvářet zmatek při předepisování
a distribuci léků a zasahovat do řádného vývoje názvosloví INN.
Stěžovatel v doplňujícím podání uvádí, že předkládá soudu dokument Světové
zdravotnické organizace „The use of stems in the selection of International Nonproprietary
Names (INN) for pharmaceutical substance“ („Užívání kmenů při výběru mezinárodních
obecných názvů (INN) pro léčivé látky)“, z něhož vyplývá, že ochranné známky odvozené
od INN a kmeny INN nemají být užívány jako ochranné známky. Z přílohy k dokumentu
vyplývá, že „GREL“ je jedním z cca 20ti obecných kmenů začínajících na písmeno velké G.
Česká republika je členem Světové zdravotnické organizace a je vázána Dohodou
sjednanou vládami zastoupenými na mezinárodní zdravotnické konferenci v New Yorku konané
ve dnech 19. až 22. 7. 1946 (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 189/1948 Sb.), jakož i Ústavou
Světové zdravotnické organizace (vyhláška č. 189/1948 Sb.) Doporučení Světové zdravotnické
organizace je třeba považovat za prameny mezinárodního práva v širším slova smyslu.
Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody podané kasační stížnosti (ustanovení
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
Ze správního spisu je zřejmé, že dne 24. 1. 2002 (s právem přednosti dne 20. 11. 2001)
byla s účinky pro Českou republiku zapsána do rejstříku mezinárodní slovní ochranná známka
č. 773522 ve znění LODIGREL, jejímž majitelem je společnost Egis Gyógyszergyár Rt.,
Maďarsko. Písemností ze dne 1. 7. 2002 stěžovatel podal návrh na odmítnutí ochrany české části
MOZ IR 773 522 LODIGREL, eventuálně návrh na výmaz české části MOZ IR 773 522
LODIGREL. Návrh odůvodnil tím, že napadená mezinárodní slovní ochranná známka ve znění
LODIGREL zapsaná pro farmaceutické výrobky ve třídě 5 mezinárodního třídění výrobků
a služeb, nemá rozlišovací způsobilost a nesplňuje tedy podmínky zápisné způsobilosti. Podle
názoru stěžovatele byla napadená mezinárodní ochranná známka z vizuálního, fonetického
i významového hlediska shodná s INN (International nonproprietary names) označením,
které podle mezinárodních zvyklostí označují obecně danou farmaceutickou látku
nebo sloučeninu. Předmětné označení LODIGREL je zjevně odvozeno od INN označení
clopidogrel a proto by nemělo být užíváno jako ochranná známka, nýbrž by mělo být ponecháno
k obecnému užívání všemi subjekty trhu. Stěžovatel dále žádal pro případ závěru Úřadu
průmyslového vlastnictví, že se v daném případě nejedná o důvod odmítnutí ochrany, respektive,
že stěžovateli nesvědčí aktivní legitimace k takovému návrhu, aby jeho podání bylo posuzováno
jako návrh na výmaz české části předmětné ochranné známky.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že návrh stěžovatel učinil dne 1. 7. 2002, že Úřad
průmyslového vlastnictví jako správní orgán prvního stupně rozhodl o tomto návrhu dne
18. 8. 2003 a že předseda Úřadu průmyslového vlastnictví jako orgán rozhodující o rozkladu
proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně rozhodl o rozkladu stěžovatele
proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně dne 31. 3. 2004, tedy za účinnosti zákona
č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách (tento zákon byl účinný od 1. 10. 1995 do 31. 3. 2004
a zrušen byl zákonem č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, účinným dnem 1. 4. 2004
s výjimkami v jeho §56 uvedenými, v nichž účinnost nastala dnem vstupu smlouvy o přistoupení
České republiky k Evropské unii v platnost). Návrh stěžovatele ze dne 1. 7. 2002 posoudil Úřad
průmyslového vlastnictví jako návrh na výmaz předmětné ochranné známky podle §25 odst. 1
písm. a) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách. Tento jeho postup stěžovatel
nezpochybnil. Z obsahu návrhu vyplývá, že jej stěžovatel podal jako třetí osoba.
Podle §75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Protože správní orgán
o návrhu stěžovatele rozhodl za účinnosti zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách,
je třeba vycházet z právní úpravy provedené tímto zákonem. Zákon č. 441/2003 Sb.,
o ochranných známkách, v posuzované věci nebyl aplikován.
Podle §25 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, ve znění
pozdějších předpisů, Úřad vymaže ochrannou známku z rejstříku, jestliže v řízení zahájeném
na návrh třetí osoby nebo z vlastního podnětu zjistí, že byla zapsána v rozporu s tímto zákonem;
v tomto případě se na ochrannou známku hledí tak, jako by vůbec nebyla zapsána. To neplatí,
jestliže známka byla zapsána v rozporu s §2 odst. 1 písm. b) až d) a svým užíváním v obchodním
styku získala rozlišovací způsobilost pro ty výrobky či služby svého majitele, pro které byla
zapsána.
Ze zápisu do rejstříku je vyloučeno označení uvedené v §2 o dst. 1 písm. a) až j) zákona
č. 137/1995 Sb. V případech v něm uvedených jde o absolutní zápisnou nezpůsobilost
(s výjimkami uvedenými v odst. 2 citovaného ustanovení). Další případy zápisné nezpůsobilosti
jsou uvedeny v §3 citovaného zákona.
Podle §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, ve znění
pozdějších předpisů, je ze zápisu do rejstříku vyloučeno označení, které nemá způsobilost rozlišit
výrobky nebo služby.
Podle §2 odst. 1 písm. h) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, ve znění
pozdějších předpisů, je ze zápisu do rejstříku vyloučeno označení, jehož užívání by bylo
v rozporu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv.
Vzhledem k obsahu návrhu stěžovatele na výmaz předmětné ochranné známky se jeví,
že stěžovatel uplatnil tento návrh z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. b) a h) citovaného
zákona o ochranných známkách.
Správní orgán o jeho návrhu rozhodl, avšak stěžovatel v žalobě proti rozhodnutí
žalovaného namítal, že jeho rozhodnutí trpí závažnými nedostatky, neboť se v něm žalovaný
nevypořádal dostatečným způsobem s argumentací stěžovatele týkající se fonetické a sémantické
zaměnitelnosti, jeho závěry nemají oporu v použité argumentaci žalovaného a navíc jsou
rozporná. Stěžovatel tedy v žalobě vytýkal žalovanému vady řízení před správním orgánem.
Současně však stěžovatel v žalobě namítal nesprávné právní závěry, tedy nesprávné právní
posouzení učiněné v rozhodnutí žalovaného, neboť brojil proti závěru žalovaného
o nezaměnitelnosti označení LODIGREL a CLOPIDOGREL. Podle názoru stěžovatele
se naopak jedná o označení, které je zaměnitelně podobné s tzv. INN označením, tj. označením,
které je na základě doporučení Světové zdravotnické organizace vyloučeno ze zápisu
jako ochranné známky. Podle tvrzení stěžovatele v žalobě existuje mezi předmětnými označeními
zřejmá fonetická, vizuální a sémantická zaměnitelnost, která může vést k matení spotřebitelů a
v daném případě vzhledem k charakteru spotřebitelů (lékaři, lékárníci, pacienti) k přímému
ohrožení zdraví pacientů.
V žalobě stěžovatel k této otázce dále rozvedl, že žalovaný ponechal stranou skutečnost,
že tzv. INN označení clopidogrel zcela obsahuje napadenou ochrannou známku LODIGREL
a také, že žalovaný ke svému závěru o vzájemné nezaměnitelnosti porovnávaných označení
dospěl poté, co zopakoval mechanické porovnání počtu písmen, a fonetickou stránku
zaměnitelnosti vyřešil poukazem na odlišnou první část INN označení clopidogrel. Vizuální
stránku porovnání slovních označení stěžovatel v žalobě považuje za zavádějící, z důvodu
nerespektování skutečnosti, že tyto ochranné známky jsou zpravidla užívány při mluveném styku
mezi lékařem a pacientem, resp. mezi pacientem a lékárníkem. Stěžovatel v žalobě taktéž namítal,
že při posuzování vzájemné zaměnitelnosti se nelze omezit na pouhé mechanické porovnání
počtu písmen.
Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí k žalobním tvrzením stěžovatele uvedl,
že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyhodnotil napadené označení LODIGREL
jak z hlediska vizuálního, fonetického a sémantického a vyložil tedy, z jakých důvodů nevyhověl
rozkladu stěžovatele, a dále, že žalovaný se vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatel uvedl
v rozkladu, a z jeho rozhodnutí je zřejmé, z jakých skutkových okolností přitom vycházel
a jakými úvahami ke svým závěrům dospěl. Dále městský soud dospěl k závěru, že žalovaný
v odůvodnění napadeného rozhodnutí učinil náležitou správní úvahu, která se vypořádala mimo
jiné jak s fonetickou, tak vizuální i sémantickou zaměnitelností. Městský soud dále také uvedl:
„Pokud pak jde o žalobcovo tvrzení, že nelze souhlasit s názorem žalovaného na nezávaznost
doporučení u výluky tzv. INN jmen ze zápisu jako ochranné známky, soud konstatuje, že žalobce
toto své tvrzení nijak nedoložil a blíže k němu neargumentoval. Nadto lze upozornit, že sám
žalobce v rozkladu ze dne 18. 9. 2003 výslovně argumentoval tím, že rezoluce WHA46.19
doporučuje členským státům, aby nepřipouštěly užívání označení odvozených od INN označení.
Žalovaný tedy nepochybil, jestliže tohoto doporučení v konkrétním případě nedbal, vyloživ
přitom své důvody.“ Jiné závěry městský soud v napadeném rozsudku neučinil.
V kasační stížnosti stěžovatel namítal nesprávné posouzení právní otázky městským
soudem v předcházejícím řízení. Konkrétně stěžovatel brojil proti závěru městského soudu,
že žalovaný učinil náležitou správní úvahu při posuzování vzájemné zaměnitelnosti označení
LODIGREL a CLOPIDOGREL, pokud dospěl k závěru, že tato označení nejsou zaměnitelná.
Dále namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku městského soudu, kterou spatřoval
v tom, že se městský soud zapomněl zabývat přezkumem té části rozhodnutí žalovaného, v níž
se žalovaný měl zabývat rozlišovací způsobilostí předmětné ochranné známky. Nesprávné
posouzení právní otázky stěžovatel spatřoval v závěru městského soudu, že rezoluce Světové
zdravotnické organizace WHA46.19 má charakter pouhého doporučení.
Z odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu Nejvyšší správní soud zjistil,
že městský soud přezkoumal rozhodnutí žalovaného jen z hlediska tvrzené vady správního řízení
a dospěl k závěru, že tvrzenou vadu řízení neshledal, protože žalovaný se s námitkami stěžovatele
dostatečně vypořádal, avšak vůbec se nevypořádal s dalším žalobním bodem, to je nesprávným
právním posouzením učiněným správním orgánem, tedy žalovaným.
Dle setrvalé judikatury Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne
20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, zveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, nález Ústavního ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, zveřejněný pod č. 85
ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne
21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02, dosud nezveřejněn) jedním z principů, představujícím součást
práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, čl. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky
odůvodnit (ve správním soudnictví viz ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění musí
vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné
a právními závěry na straně druhé. Nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné záruky
pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo
na spravedlivý proces.
Uvedená stálá judikatura Ústavního soudu měla – ve vztahu k odůvodnění správních
rozhodnutí, pro něž platí zásadně stejné principy – svého předchůdce v judikatuře Vrchního
soudu v Praze, např. v jeho rozhodnutí ze dne 26. 2. 1993, sp. zn. 6 A 48/92 (zveřejněno
v Soudní judikatuře ve věcech správních pod č. 27/1994 a ve Správním právu č. 2/1994, str. 90)
a našla svůj odraz i v judikatuře Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 10. 2004, č. j. 7 As 60/2003 - 75, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 11. 2004, č. j. 7 Afs 3/2003 - 93). Této judikatuře je společné, že není-li z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné
nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska
účastníka klíčovou, na níž je postaven základ jeho žaloby. Nestačí, pokud soud při vypořádávání
se touto argumentací účastníka pouze konstatuje, že tato je nesprávná, avšak neuvede, v čem
(tj. v jakých konkrétních aspektech resp. důvodech právních či případně skutkových) její
nesprávnost spočívá.
S ohledem na závěry výše uvedené Nejvyšší správní soud v posuzované věci shledal
důvod kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a to
nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu spočívající v nevypořádání se s žalobními
námitkami stěžovatele.
Proto nezbylo, než na základě projednávané kasační stížnosti rozsudek městského soudu
zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení je městský soud
vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku a v novém rozhodnutí o věci rozhodne
i o nákladech řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 a 3 s. ř. s.).
Nad rámec potřebného odůvodnění svého rozsudku Nejvyšší správní soud uvádí,
že podal-li stěžovatel návrh na výmaz předmětné ochranné známky z důvodů uvedených v §2
odst. 1 písm. b) a h) citovaného zákona o ochranných známkách, tedy z důvodu, že označení
nemá způsobilost rozlišit výrobky nebo služby a dále, že jde o označení, jehož užívání by bylo
v rozporu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv, a o tomto jeho
návrhu žalovaný rozhodl, pak bylo na městském soudu, aby se z hlediska uplatněného návrhu
a v souladu s uplatněnými žalobními body (§75 odst. 2 s. ř. s.) vypořádal s tvrzením stěžovatele
a vycházel přitom z §75 odst. 1 s. ř. s., podle něhož při přezkoumání rozhodnutí vychází soud
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. To však
i pro stěžovatele znamená, že v době rozhodování správního orgánu byl účinný zákon
č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, protože stěžovatel ve svých podáních plynule přechází
ze zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, do zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných
známkách, který však v době rozhodování správního orgánu účinný nebyl a vytýká správnímu
orgánu i městskému soudu, že jeho návrh neposoudily podle některých ustanovení zákona
č. 441/2003 Sb.
V §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, podle něhož bylo
třeba návrh stěžovatele posoudit, tento zákon stanoví, že ze zápisu do rejstříku je vyloučeno
označení, které nemá způsobilost rozlišit výrobky nebo služby. Bylo tedy nutno zkoumat
„rozlišovací“ způsobilost přihlášené ochranné známky. Stěžovatel svůj návrh odůvodnil tím,
že napadená mezinárodní slovní ochranná známka ve znění LODIGREL zapsaná
pro farmaceutické výrobky ve třídě 5 mezinárodního třídění výrobků a služeb, nemá rozlišovací
způsobilost a nesplňuje tedy podmínky zápisné způsobilosti.
Podle §1 zákona č. 137/1995 Sb., ochrannou známkou je označení tvořené slovy,
písmeny, číslicemi, kresbou nebo tvarem výrobku nebo jeho obalu, popřípadě jejich kombinací,
určené k rozlišení výrobků nebo služeb pocházejících od různých podnikatelů a zapsané
do rejstříku ochranných známek, vedeného Úřadem průmyslového vlastnictví.
Protože v daném případě jde o slovní ochrannou známku ve znění LODIGREL
zapsanou pro farmaceutické výrobky ve třídě 5 mezinárodního třídění výrobků a služeb, má
Nejvyšší správní soud za to, že je třeba přihlížet i k právní úpravě učiněné zákonem
č. 79/1997 Sb. ze dne 19. března 1997 Sb., o léčivech a o změnách a doplnění některých
souvisejících zákonů (účinným v době rozhodování správního orgánu), protože tímto zákonem
byla v době jeho účinnosti zajištěna problematika kvality, účinnosti a bezpečnosti humánních
a veterinárních léčivých přípravků. Tento zákon používá pojem „zaměnitelnost“. Podle §2
odst. 29 zákona č. 79/1997 Sb. ve znění v době rozhodnutí žalovaného: Názvem léčivého
přípravku se rozumí název daný léčivému přípravku, přičemž to může být buď smyšlený název
nebo běžný či vědecký název ve spojení se značkou nebo názvem výrobce či držitele rozhodnutí
o registraci; smyšlený název nesmí být zaměnitelný s běžným názvem. Podle odstavce 30 téhož
ustanovení: Běžným názvem se rozumí mezinárodní nechráněný název doporučený Světovou
zdravotnickou organizací nebo, v případě že takový mezinárodní nechráněný název neexistuje,
obvyklý běžný název.
Zákon č. 79/1997 Sb. (účinný od 1. 1. 1998) byl od 31. 12. 2007 zrušený zákonem
č. 378/2007 Sb. ze dne 6. prosince 2007 o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů
(zákon o léčivech), přičemž důvodová zpráva k zákonu č. 378/2007 Sb., mimo jiné, uvádí:
„Humánní i veterinární léčiva jsou vzhledem k jejich zdravotnímu a ekonomickému
významu celosvětově předmětem zvláštních regulačních opatření, která se vztahují zejména
k zajištění jejich kvality, účinnosti, bezpečnosti a správnosti o nich podávaných informací
při poskytování zdravotní a veterinární péče. Regulační opatření postihují zejména dopad léčiv
na zdraví osob a zvířat, dopad na životní prostředí, ale mají vztah i ke státní zdravotní
a zemědělské politice a k ekonomickým podmínkám činnosti soukromoprávních subjektů
a mezinárodnímu obchodu. Ve značném rozsahu regulace léčiv podléhá ustanovením předpisů
Evropského společenství, které navazují na celosvětově přijímané standardy.
V současné době je problematika zajištění kvality, účinnosti a bezpečnosti humánních
a veterinárních léčivých přípravků upravena zákonem č. 79/1997 Sb., o léčivech a o změnách
a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a jeho prováděcími
předpisy. Těmito právními předpisy byla do právního řádu České republiky transponována
ustanovení všech relevantních právních předpisů v oblasti humánních a veterinárních léčiv, která
byla přijata v Evropských společenstvích před rokem 2004. Zásady specifické pro Českou
republiku zákon ustavuje tam, kde nejde o oblasti pokryté předpisy Evropských společenství.“
Protože zákonem č. 79/1997 Sb., o léčivech a o změnách a doplnění některých
souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a jeho prováděcími předpisy byla do právního
řádu České republiky transponována ustanovení všech relevantních právních předpisů v oblasti
humánních a veterinárních léčiv, která byla přijata v Evropských společenstvích před rokem
2004, bylo třeba přihlédnout i k jeho obsahu i k obsahu předpisů přijatých v Evropských
společenstvích před rokem 2004.
Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že správní orgán ve věci rozhodl ještě
před vstupem České republiky do Evropské unie. Pro dobu před vstupem do EU lze právo
Společenství použít jen jako výkladové vodítko při výkladu právních předpisů přijatých ke splnění
závazku ČR harmonizovat své právo s právem Společenství dle čl. 69 a násl. Evropské dohody
o přidružení (č. 7/1995 Sb.). Tato zásada našla svůj výraz opakovaně v judikatuře Nejvyššího
správního soudu (např. rozsudek ze dne 29. 9. 2005, č. j. 2 Afs 92/2005 - 45, publikovaný
pod č. 741/2006 Sb. NSS, rozsudek ze dne 30. 11. 2006, č. j. 5 As 59/2006 - 85, publikovaný
pod č. 1097/2007 Sb. NSS).
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES ze dne 6. listopadu 2001 o kodexu
Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků v hlavě I článku 1 uvádí, že pro účely
této směrnice se rozumí:
Názvem léčivého přípravku: Název daný léčivému přípravku, který může být buď
vymyšleným názvem, nebo běžným či vědeckým názvem ve spojení s obchodní značkou
nebo jménem výrobce; vymyšlený název nesmí být zaměnitelný s běžným názvem.
Běžným názvem: Mezinárodní nechráněný název doporučený Světovou zdravotnickou
organizací nebo, v případě že neexistuje, obvyklý běžný název.
V hlavě II – oblast působnosti- článku 2 tato směrnice uvádí: Ustanovení této směrnice
se vztahují na průmyslově vyráběné humánní léčivé přípravky určené k uvedení na trh
v členských státech.
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/27/ES ze dne 31. března 2004, změnila
směrnici 2001/83/ES o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků
a v písm. f) bod 20 nahradila tímto: Názvem léčivého přípravku: Název, kterým může být buď
vymyšleným názvem nezaměnitelným s běžným názvem, nebo běžným či vědeckým názvem
doprovázeným obchodní značkou nebo jménem držitele rozhodnutí o registraci."
Dále nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud k tvrzení stěžovatele,
že rezoluce Světové zdravotnické organizace WHA4619 je závazná pro Českou republiku, uvádí
následující:
Rezoluce mezinárodní organizace je spojena s fenoménem „soft law“, jako pravidlem
chování, které není ani právně závaznou normou práva, ani zcela irelevantním politickým
prohlášením. Některé tyto akty mohou být základem pro pozdější vypracování mezinárodní
úmluvy, případně mohou mít vliv na mezinárodní praxi při formování právního obyčeje.
Zakládacím dokumentem Světové zdravotnické organizace (WHO) jako řídícího
a koordinačního orgánu pro zdraví v rámci systému OSN je Ústava Světové zdravotnické
organizace (č. 189/1948 Sb.). Nejvyšším orgánem je Světové zdravotnické shromáždění, které má
dle čl. 19 Ústavy pravomoc přijímat úmluvy nebo dohody v rámci působnosti organizace.
Členské státy jsou pak dle čl. 20 Ústavy zavázány k tomu, aby do 18 měsíců od usnesení úmluvy
nebo dohody učinily opatření pro přistoupení k úmluvě nebo dohodě. Dle čl. 21 Ústavy má
Zdravotnické shromáždění dále pravomoc přijímat nařízení („regulation“, dle českého překladu
„řády“) týkající se specifických oblastí. Konečně dle čl. 23 může Zdravotnické shromáždění dávat
svým členům doporučení („recommendation“).
Tímto je ukončen výčet aktů, které má WHO pravomoc přijímat a které jsou nějakým
způsobem relevantní pro členy této organizace. Z výše uvedeného vyplývá, že Ústava s aktem
„rezoluce“ („resolution“) nepracuje. Lze tedy předpokládat, že rezoluce přijímané Zdravotnickým
shromážděním WHO jsou právně nezávazné. Postup přijímání rezolucí je pak upraven
v Jednacím řádu Světového zdravotnického shromáždění (Rules of procedure of the World
Health Assembly).
Tedy rezoluce WHA46.19 je sice rezolucí mezinárodní organizace, která vyjadřuje vůli
jejích členů v otázce používání a ochrany INN. Ovšem vzhledem k tomu, že se jedná o rezoluci,
nepředstavuje závazek obdobný závazku vznikajícímu na základě mezinárodní úmluvy, i když
jistě může představovat postup směrem k vytvoření mezinárodní úmluvy ohledně tohoto
předmětu. Tedy rezoluce WHA46.19 představuje mezinárodní odpovědnost členských států
usilovat o realizaci mandátu rezoluce. Ovšem rezoluce mezinárodní organizace není závazná
pro státy. Představuje pouze povinnost vyplývající ze „soft law“, kterou se státy mají snažit
realizovat.
Lze tedy uzavřít, že rezoluce WHA 46.19 není právně závazná. Stejně tak veškerá
doporučení týkající se používání INN, případně kořenů INN, při vytváření ochranných známek
jsou pouze ve formě doporučení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 31. července 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu