ECLI:CZ:NSS:2017:5.AS.61.2016:35
sp. zn. 5 As 61/2016 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: F. Z., zast.
JUDr. Pavlem Pechancem, Ph.D., advokátem se sídlem Masarykova 175, Luhačovice, proti
žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, za účasti
osob zúčastněných na řízení: I. MEXIM CONSULTING, spol. s r.o., se sídlem Betlémské
nám. 6, Praha 1, zast. MUDr. Mgr. Danielem Mališem, LL.M., advokátem, se sídlem
Na Rybníčku 5, Praha 2, II. L. Z., III. Povodí Moravy, s. p., se sídlem Dřevařská 11, Brno,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2016,
č. j. 62 A 45/2014 – 133,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 29. 5. 2014, č. j. KUZL 18191/2014, sp. zn. KUZL 18191/2014
ŽPZE-RH, žalovaný částečně změnil rozhodnutí Městského úřadu Otrokovice, odboru životního
prostředí, ze dne 19. 2. 2014, č. j. OŽP/7929/2014/ZEK, jímž bylo povoleno společnosti
MEXIM CONSULTING užívání stavby vodního díla „Malá vodní elektrárna Bělov“; změna
spočívala v doplnění podmínek pro užívání stavby.
Stěžovatel podal proti rozhodnutí žalovaného správní žalobu ke Krajskému soudu v Brně
(„krajský soud“), který ji dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“) v záhlaví označeným rozsudkem zamítl.
Krajský soud dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že stavební úřad nepochybil,
jestliže v kolaudačním řízení neposuzoval otázku vlastnických práv k pozemkům pod stavbou
vodního díla. Tato otázka není předmětem kolaudačního řízení, neboť patří do řízení územního
a toliko v něm pak mohla být řešena; otázka vlastnictví pozemků, na nichž je kolaudovaná stavba
umístěna, je podstatná pro určení okruhu účastníků kolaudačního řízení a stěžovatel jako účastník
řízení mohl v kolaudačním řízení namítat pouze to, že kolaudací stavby mohlo být zasaženo
do jeho vlastnického práva k dotčeným pozemkům. Krajský soud uzavřel, že žádná z námitek
stěžovatele tento charakter neměla; rovněž námitka proti imisím nemá místo v kolaudačním
řízení, tuto mohl uplatnit v řízení územním či stavebním. Krajský soud odmítl jako nedůvodnou
také námitku stěžovatele, že neměl dostatek času seznámit se s dokumentací skutečného
provedení stavby. Jako opožděné posoudil krajský soud námitky uplatněné až v replice ze dne
15. 9. 2014, jednalo se o tvrzení, že se dokumentace skutečného provedení stavby předložená
při ústním jednání netýkala stavebních částí elektrárny, že investor věděl o možných problémech
s kolaudací, a že objekt „SO 05“ nebyl v kolaudačním řízení při ústním jednání projednáván.
Podobně krajský soud rozhodl o námitce, že stavba byla realizovaná v rozporu s projektovou
dokumentací a o námitkách vznesených až při jednání dne 10. 3. 2016, rovněž tyto námitky
uplatnil stěžovatel podle názoru krajského soudu opožděně. Krajský soud se dále neztotožnil
s tvrzením, že správní orgány nevypořádaly námitku o změně stavby a nedostatečně seznámily
stěžovatele s dokumentací skutečného provedení stavby; vypořádání uvedených námitek shledal
krajský soud dostatečným.
I. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost,
kterou opřel o důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Stěžovatel setrval na své argumentaci, že námitky „stran vlastnického práva k pozemkům“
vznesl jako účastník kolaudačního řízení oprávněně a správní orgán je měl vypořádat.
Stěžovatel zopakoval námitku neseznámení s kompletní projektovou dokumentací.
Nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že měl dostatek času se s projektovou dokumentací
seznámit. Ze správního spisu je podle stěžovatele zřejmé, že byl seznámen pouze s dokumentací
technického vybavení elektrárny, nikoli se stavební částí dokumentace, proto k ní nemohl ničeho
namítat.
Další okruh argumentů směřuje proti postupu krajského soudu, který část námitek
stěžovatele posoudil jako uplatněné opožděně a nezabýval se jimi. Stěžovatel namítl,
že již v podané žalobě uvedl, „že se jedná o svévoli žalované, když tato se s jeho námitkami nikterak
nevypořádala a neposkytla mu část dokumentace stavební, ve vztahu ke které by mohl učinit relevantní námitky“.
Tuto část žaloby stěžovatel následně rozvinul, nejednalo se přitom o nová tvrzení, jen o rozvinutí
žaloby samé. Stěžovatel v žalobě namítal, že nebyl seznámen se změnou projektu a následně
v reakci na vyjádření žalované toto své tvrzení rozvedl tak, že předložený projekt se netýkal
stavební části, ale jen části technické. Pokud krajský soud odmítl jeho námitku jako opožděnou
projednat, zatížil řízení vadou ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (správně: §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. – pozn. NSS). K uvedenému stěžovatel odkázal na rozsudek rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78.
Stěžovatel podobně namítá nevypořádání další námitky, a to neoprávněného navýšení
dotčených pozemků o 1,5 – 2 m zeminy. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu,
že tato námitka byla vznesena opožděně až při jednání před krajským soudem. K neoprávněnému
navýšení zeminy se stěžovatel „vyjadřoval soudu již písemně a před zahájením jednání ve věci samé“
a tato námitka navíc rovněž souvisí s dříve namítanou skutečností, že stěžovatel nebyl seznámen
se změnou projektu.
Stěžovatel uvedl, že při jednání dne 10. 3. 2016 žalovaný ve svém závěrečném návrhu
připustil, že na předmětném pozemku je „ukryt odpad po stavbě“. Toto vyjádření žalovaného
nekoresponduje se správním spisem, žalovaný jím přiznal nedodržení projektové dokumentace
a krajský soudu měl podle stěžovatele tuto informaci přezkoumat ex officio. Námitka uloženého
stavebního odpadu na místě stavby je dle mínění stěžovatele rovněž podřaditelná pod obecnou
a srozumitelnou námitku neseznámení se změnou projektové dokumentace. Obstarání důkazu
o navýšení pozemku stavebním odpadem a zakrytí zeminou bylo podle stěžovatele povinností
žalovaného.
Jestliže stěžovatel namítal, že nebyl seznámen se stavební dokumentací, se změnou
projektu, měl tím na mysli také to, že nebyl seznámen s tím, zda bylo vydáno jakékoliv
rozhodnutí opravňující stavebníka navýšit pozemky o cca 2 m. Uvedené namítal již v řízení před
žalovaným správním orgánem, který námitky neuznal a až v řízení před soudem přiznal, že tato
námitka je důvodná. Jestliže se krajský soud tímto bodem odmítl zabývat, zatížil řízení vadou.
Za nezákonné označil stěžovatel nevypořádání jeho tvrzení, že do kolaudačního řízení
nebyl zahrnut objekt „SO 05 – výtok z elektrárny.“
Neprojednání shora uvedených námitek s odkazem na zásadu koncentrační je podle
stěžovatele neakceptovatelný přepjatý formalismus, k tomu odkázal na rozhodnutí Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 188/04 a rozhodnutí zdejšího soudu č. j. 5 Afs/2003 - 56.
Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek a rozhodnutí správních
orgánů obou stupňů zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval, že k prověřování vlastnických
vztahů k pozemkům, na nichž je stavba umístěna, a pozemkům sousedním, není stavební úřad
v kolaudačním řízení podle stavebního zákona oprávněn. Stěžovatel měl dostatečný časový
prostor k seznámení se s kompletní projektovou dokumentací, navíc změny oproti původnímu
projektu byly s účastníky projednány při ústním jednání dne 17. 10. 2013, kterého se stěžovatel
účastnil. Žalovaný důrazně odmítl, že by při jednání u krajského soudu připustil, že na pozemku
pod MVE nebo v jejím okolí je uložen odpad, naopak žalovaný vyloučil, že by při realizaci stavby
byl na pozemky dotčené stavbou odpad ukládán. Tvrzení stěžovatele o odpadu údajně zasypaném
na pozemcích pod a u stavby elektrárny považuje žalovaný za ničím nepodložené a účelové.
Osoby zúčastněné na řízení nevyužily možnosti podat vyjádření ke kasační stížnosti.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud zjistil ze spisového materiálu následující:
Stěžovatel byl jedním ze společníků společnosti VEZTOS, spol. s r. o. v likvidaci,
která započala s realizací projektu MVE Bělov. Stavba byla povolena rozhodnutím Okresního
úřadu Kroměříž dne 18. 4. 1994. Společnost nedodržela stanovené podmínky podpory,
byla Státním fondem životního prostředí vyzvána k vrácení podpory; v roce 1999 byly
rozestavěné objekty z důvodu zabezpečení částečně zasypány a zaplaveny.
Společnost MEXIM CONSULTING zakoupila rozestavěné objekty, dokončila jejich
výstavbu v roce 2013 a požádala o povolení zkušebního provozu; této žádosti bylo vyhověno
rozhodnutím Městského úřadu v Otrokovicích, odboru životního prostředí ze dne 5. 6. 2013,
a to po prodloužení do 30. 6. 2014. Rozhodnutím žalovaného ze dne 29. 5. 2014 bylo povoleno
užívání stavby (kolaudační rozhodnutí). Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal odvolání
a následně správní žalobu.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že měl dostatek času se seznámit
s projektovou dokumentací tak, aby mohl podat relevantní námitky. Této námitce zdejší soud
nepřisvědčil a naopak se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že stěžovatel dostatek prostoru
pro seznámení se s kompletní projektovou dokumentací předmětné stavby v průběhu
kolaudačního řízení měl.
Ze spisového materiálu zdejší soud ověřil, že oznámením ze dne 30. 9. 2013 byl stěžovatel
informován o zahájení kolaudačního řízení stavby vodního díla MVE Bělov a byl pozván
k ústnímu jednání. Dne 17. 10. 2013 byl stěžovatel účasten na ústním jednání spojeném s místním
šetřením, tuto skutečnost stěžovatel ani nerozporuje. Podle protokolu o ústním jednání byla
na jednání k dispozici mj. dokumentace skutečného provedení stavby, stěžovatel tedy měl
možnost se s touto dokumentací seznámit. Ostatně sám stěžovatel uvedl v žalobě,
že s projektovou dokumentací, byť formálně, seznámen byl. Z protokolu o ústním jednání
rovněž vyplývá, že stěžovatel v průběhu jednání vznesl písemné námitky „ke kolaudaci VE Bělov“,
nedostatek času k seznámení se s projektovou dokumentací nenamítal. Po konaném ústním
jednání se stěžovatel na výzvu žalovaného vyjadřoval k doplněným podkladům pro rozhodnutí,
ani tehdy netvrdil nedostatek času k prostudování projektové dokumentace.
Je nutno přisvědčit krajskému soudu v tom, že z vyjádření stěžovatele k podkladům
ze dne 12. 12. 2013 nevyplývá, že se stěžovatel dožadoval seznámení se stavební dokumentací,
jak tvrdil v řízení před krajským soudem v replice k vyjádření žalovaného ze dne 15. 9. 2014.
Jak správně poznamenal krajský soud, stěžovatel v žalobě neuvedl, co mu bránilo v prostudování
dokumentace, resp. proč tuto skutečnost nenamítl při ústním jednání, příp. proč nepožádal
správní orgán o lhůtu k prostudování dokumentace; nutno dodat, že tyto skutečnosti stěžovatel
neuvedl ani v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto shodně s krajským soudem
konstatuje, že nezjistil skutečnosti, které by stěžovateli bránily v seznámení se s projektovou
dokumentací, a to jak s dokumentací technického vybavení, tak dokumentací stavební,
resp. se změnami dokumentace, a uzavírá, že stěžovatel měl dostatečný prostor se s dokumentací
seznámit a jde k jeho tíži, že svého práva nevyužil.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku, podle které krajský soud
nesprávně rozhodl o opožděnosti žalobních námitek, které stěžovatel uplatnil v replice
k vyjádření žalovaného podané až dne 15. 9. 2014, resp. při jednání před krajským soudem dne
10. 3. 2016.
Podle §72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy bylo žalobci
oznámeno rozhodnutí. Podle §71 odst. 2 věty třetí s. ř. s. může žalobce rozšířit žalobu na dosud
nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání
žaloby. Krajský soud je těmito žalobními body zásadně vázán (§75 odst. 2 s. ř. s.). Soudní řád
správní tedy neumožňuje, aby žalobce vznášel nové námitky po uplynutí lhůty pro podání žaloby
(viz také rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2004, č. j. 1 Afs 25/2004 - 69,
nebo ze dne 17. 12. 2007, č. j. 2 Afs 57/2007 - 92, všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz). Pokud žalobce doplní žalobu po uplynutí dvouměsíční lhůty
pro podání žaloby o další argumenty, je třeba rozlišit, zda tyto argumenty pouze upřesňují
či podrobněji rozvíjejí námitky uplatněné v žalobě, nebo zda nepřípustně rozšiřují žalobu o další
žalobní body (viz rozsudek ze dne 28. 7. 2005, č. j. 2 Azs 134/2005 – 43).
Nejvyšší správní soud z předloženého soudního spisu ověřil, že stěžovatel v žalobě
podané dne 25. 6. 2014 namítal, že se správní orgány nedostatečně zabývaly jeho námitkami.
Konkrétně nesouhlasil se závěrem žalovaného, že při ústním jednání byl stěžovatel seznámen
se změnou projektu a namítl, že „sice formálně seznámen byl, nicméně materiálně měl nedostatek času,
aby celou dokumentaci řádně prostudoval a aby mohl podat veškeré relevantní námitky.“ Konkrétní věcné
námitky ve vztahu k obsahu dokumentace však stěžovatel v žalobě nevznesl a tyto uplatnil
až v replice k vyjádření žalovaného dne 15. 9. 2014, resp. až při jednání před krajským soudem
dne 10. 3. 2016. Námitky, proti jejichž nevypořádání krajským soudem brojí stěžovatel kasační
stížností, tedy že byl seznámen pouze s dokumentací technického vybavení elektrárny, nikoli
s částí dokumentace stavební, a že do kolaudačního řízení nebyl zahrnut objekt „SO 05 – výtok
z elektrárny“, vznesl stěžovatel až dne 15. 9. 2014. Námitku, že dotčené pozemky byly navýšeny
o 1,5 – 2 m zeminy, která zakryla neoprávněně uskladněný stavební odpad, uplatnil stěžovatel
až v průběhu jednání před krajským soudem, tedy rovněž opožděně. Nejvyšší správní soud
nemůže přisvědčit argumentaci stěžovatele, že uvedené námitky bylo možno „dát do souvislosti
se změnou projektu, se kterou žalobce nebyl seznámen“. Stěžovatel v žalobě namítal toliko zkrácení
svých procesních práv v podobě neposkytnutí dostatku času pro řádné prostudování
dokumentace, nebrojil proti samotnému obsahu dokumentace a v tomto směru neuváděl žádné
konkrétní věcné námitky.
Argument stěžovatele, že následně vznesené námitky lze podřadit pod obecnou
a srozumitelnou námitku neseznámení se změnou projektové dokumentace a že pokud
mu nebyla dokumentace známa, nemohl k ní cokoli relevantního namítat, neobstojí.
Nadto tvrzení stěžovatele jsou v tomto smyslu rozporuplná; pokud na jednu stranu tvrdí,
že neměl dostatek času seznámit se s dokumentací, není zřejmé jak v takovém případě,
nezná-li obsah dokumentace, brojí proti němu konkrétními námitkami. Pokud takové námitky
uplatnil, nelze je již z povahy věci podřadit pod námitku uplatněnou v žalobě, neboť nová tvrzení
původní námitku fakticky popírají.
Nejvyšší správní soud tedy shodně s krajským soudem nepochybuje, že svým vyjádřením
ze dne 15. 9. 2014 a tvrzeními uplatněnými u jednání dne 10. 3. 2016 stěžovatel nepřípustně
rozšířil žalobu o další žalobní body. Krajský soud se dostatečně zabýval všemi včas uplatněnými
žalobními námitkami a rovněž zdůvodnil, z jakých důvodů se některými námitkami zabývat
nemohl. Nejvyšší správní soud k uvedenému dodává, že žalobní body stanoví meze přezkumu
napadeného správního rozhodnutí (§75 odst. 2 s. ř. s.). Správní soud není povinen ani oprávněn
za žalobce konkrétní důvody nezákonnosti správního rozhodnutí dovozovat, tedy z vlastní
iniciativy nahrazovat projev vůle žalobce a sám vyhledávat vady napadeného správního aktu.
Pokud žalobce žalobní bod neformuloval vůbec nebo dostatečně konkrétně uvedením určitých
skutečností, a s tím spojených právních důvodů, na nichž je tento žalobní bod založen, nelze nyní
úspěšně krajskému soudu vytýkat, že se jím nezabýval. Je to totiž právě stěžovatel, který
v souladu s dispoziční zásadou vymezuje předmět řízení i rozsah a obsah žalobních bodů
(srovnej §71 odst. 1 písm. d) a §71 odst. 2 s. ř. s.).
Stěžovatelův odkaz na závěry rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78, není přiléhavý; v dané věci se jednalo o případ zcela
odlišným způsobem formulované žaloby, u níž byly pochybnosti, zda vůbec byly uplatněny
jakékoli žalobní body. Dále byla stěžejní otázkou řešenou v odkazovaném rozsudku rovněž
povinnost krajského soudu vyzvat žalobce k odstranění vad žaloby, která neobsahuje žádný
dostatečně konkretizovaný žalobní bod. O takovou situaci se však v případě stěžovatele zcela
zjevně nejednalo.
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou nesprávného posouzení námitek „ stran
vlastnického práva“, kterými stěžovatel zpochybnil vlastnická práva stavebníka k pozemkům
pod stavbou. Krajský soud ve vztahu k těmto námitkám uzavřel, že měly být uplatněny
již v řízení územním, příp. ve spojeném územním a stavebním řízení a že k nim v řízení
kolaudačním nelze přihlížet. Nejvyšší správní soud se s ním zcela ztotožňuje.
Stavební úřad při uvádění stavby do užívání (vydání kolaudačního rozhodnutí) zkoumá,
zda stavba byla provedena v souladu s rozhodnutím o umístění nebo jiným úkonem nahrazujícím
územní rozhodnutí a povolením stavby a dokumentací, nebo ověřenou projektovou
dokumentací, v souladu se stanovisky nebo závaznými stanovisky, popřípadě rozhodnutími
dotčených orgánů, byla-li vydána podle zvláštních právních předpisů, a zda jsou dodrženy obecné
požadavky na výstavbu.
Není povinností správního orgánu vedoucího kolaudační řízení zabývat se vlastnictvím
pozemků; tato otázka je relevantní pouze z hlediska vymezení okruhu účastníků řízení -
k uvedenému krajský soud přiléhavě odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
9. 8. 2002, č. j. 29 Ca 195/2001 – 22. Pokud by se správní orgány zabývaly tvrzenou změnou
vlastnictví pozemků v důsledku odstoupení od smlouvy o smlouvě budoucí, učinily by tak nad
rámec mezí možného věcného posouzení rozhodnutí o povolení užívání stavby. Smyslem
kolaudačního řízení totiž bylo, jak uvedeno výše, toliko zkoumat, zda byla stavba provedena
podle dokumentace ověřené stavebním úřadem ve stavebním řízení a zda byly dodrženy
podmínky stanovené v územním rozhodnutí a ve stavebním povolení. Dále byl stavební úřad
oprávněn a povinen zkoumat, zda skutečné provedení stavby nebo její užívání nebude ohrožovat
veřejné zájmy, především z hlediska ochrany života a zdraví osob, životního prostředí,
bezpečnosti práce a technických zařízení (§81 odst. 1 stavebního zákona).
Tento věcný rámec kolaudačního řízení pak nutně determinuje následný soudní přezkum
vydaného správního rozhodnutí o povolení užívání stavby. Jinak řečeno, meritorní soudní
přezkum se redukuje na zhodnocení toho, zda vydané kolaudační rozhodnutí bylo vydáno
v souladu se zákonem, tedy zda provedená stavba odpovídá dříve stanovené dokumentaci
a podmínkám. V žádném případě však nelze kolaudační řízení zaměňovat za řízení předchozí
v tom smyslu, že budou opětovně posuzována práva stavebníka k pozemkům, na kterých
je stavba umístěna nebo námitky vlastníků sousedních pozemků, kterých se umístění stavby může
dotknout. Námitka stěžovatele směřující proti závěru krajského soudu, který se ztotožnil
se způsobem, jakým žalovaný vypořádal námitky stěžovatele ohledně vlastnického práva
k pozemkům pod stavbou, proto není důvodná.
Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom
rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti
rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu
nákladů řízení, nevznikly v řízení náklady, které by překračovaly jeho běžnou úřední činnost.
Osoba zúčastněná na řízení má dle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů,
které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Soud v dané věci osobám
zúčastněným na řízení žádné povinnosti neuložil, proto právo na náhradu nákladů řízení nemají.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. února 2017
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu