ECLI:CZ:NSS:2014:5.AS.64.2014:42
sp. zn. 5 As 64/2014 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce:
Mgr. Ing. L. V., zastoupený JUDr. Ludmilou Zdvořákovou, advokátkou se sídlem
České Budějovice, Žižkova třída 309/12, proti žalované: Jihočeská univerzita v Českých
Budějovicích, se sídlem České Budějovice, Branišovská 31a, zastoupená JUDr. Jaroslavem
Svejkovským, advokátem se sídlem Plzeň, Kamenická 2378/1, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 3. 2014, č. j. 10 A 122/2013 - 71,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 3. 2014,
č. j. 10 A 122/2013 - 71, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
II. Odměna ustanovené advokátce JUDr. Ludmile Zdvořákové se nepřiznává .
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
Rozhodnutím rektora Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích (dále jen „žalovaná“)
ze dne 31. 7. 2013, č. j. 01/0396/13, bylo potvrzeno rozhodnutí děkana Teologické fakulty
žalované (dále jen „děkan“) vydané dne 7. 12. 2009, č. j. 04/1359/09, jímž bylo ukončeno
studium žalobce (dále jen „stěžovatel“) v studijním programu M6107 Humanitní studia,
obor 6141T031 Pastorační asistence, v kombinované formě studia.
Důvodem pro ukončení studia stěžovatele bylo nesplnění požadavků studijního programu
dle Studijního a zkušebního řádu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, konkr. čl. 27
odst. 1 písm. c), tj. nezískání ve čtyřech po sobě jdoucích úplných semestrech alespoň 80 kreditů
a dále podle písm. d) stejného článku, kdy stěžovatel ani po opakovaném zapsání úspěšně
neabsolvoval vybrané povinné předměty: Exegeze NZ 2, Filosofická etika, Všeobecný přehled
a orientace v církevních dějinách 1, Všeobecná teologická etika 1, Dějiny a vývoj pastorální
teologie, Fundamentální pastorální teologie, Ctnosti - etika mezilidských vztahů, Všeobecná
teologická etika 2.
Shora uvedené rozhodnutí děkana bylo žalovanou opakovaně přezkoumáváno, přičemž
rektor žalované opakovaně shledal rozhodnutí děkana za vydané v souladu se zákonem a potvrdil
ho rozhodnutími ze dne 8. 2. 2010 a 1. 9. 2010. Obě rozhodnutí byla následně na základě žaloby
stěžovatele Krajským soudem v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) rozsudky ze dne
11. 6. 2010, č. j. 10 A 24/2010 - 42 a ze dne 19. 1. 2011, č. j. 10 A 77/2010 - 38, zrušena. Krajský
soud v uvedených věcech opakovaně shledal nepřezkoumatelnost rozhodnutí rektora žalované
spočívající v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí.
Žalovaná dne 31. 7. 2013 vydala již třetí rozhodnutí o přezkoumání rozhodnutí
o ukončení studia, kterým rozhodnutí děkana znovu potvrdila. Uvedené rozhodnutí stěžovatel
napadl žalobou u krajského soudu, který ji nyní přezkoumávaným rozsudkem ze dne 21. 3. 2014,
č. j. 10 A 122/2013 - 71, dle ust. §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), pro nedůvodnost zamítl.
Krajský soud po projednání věci dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro ukončení
studia stěžovatele. Naplnění podmínek bylo shledáno celkem v devíti případech. Stěžovatel
ve čtyřech po sobě jdoucích semestrech (2004/2005, 2005/2006, 2006/2007, 2008/2009)
nezískal potřebný počet kreditů, když z 80 kreditů získal pouze 53 kreditů, čímž naplnil podmínky
stanovené v čl. 27 odst. 1 písm. c) Studijního a zkušebního řádu. Dále stěžovatel v rámci osmi
povinných předmětů ani po jejich opakovaném zapsání nezískal žádné kredity, čímž došlo
k naplnění rovněž ust. čl. 27 odst. 1 písm. d) Studijního a zkušebního řádu.
Z hlediska přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí dle krajského soudu vyplývá,
že se rektor žalované zabýval všemi důvody ukončení studia stěžovatele a popsal skutkové
okolnosti vedoucí k naplnění jednotlivých ustanovení Studijního a zkušebního řádu. Důvody byly
doloženy a popsány v přílohách napadeného rozhodnutí, které jsou jeho součástí, a rozhodnutí
na ně též v konkrétních případech odkazuje. Z uvedených příloh lze jednoznačně a určitě seznat
naplnění podmínek pro ukončení studia, a to v každém jednotlivém semestru, ve kterém
stěžovatel realizoval své studium.
Rektor žalované dle krajského soudu řádně vypořádal jednotlivé námitky stěžovatele,
když jsou v nich uvedeny důvody, pro které došlo k reakreditaci studijního programu zvoleného
stěžovatelem. Podle názoru krajského soudu nebyl stěžovatel tímto postupem nijak zkrácen
na svém právu řádně zvolený studijní program dokončit, když stávajícím studentům byla
akreditace daného programu zachována. Způsob počítání kreditů za jednotlivé předměty
byl rektorem žalované uveden v přílohách napadeného rozhodnutí a zbývající námitky
stěžovatele byly shledány jako nepodložené a nesrozumitelné.
Námitku stěžovatele, dle níž dochází k libovůli v rozhodování, když děkan sám rozhoduje
o ukončení studia stěžovatele, což je dle zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), nepřípustné, neshledal krajský soud taktéž
důvodnou. Pravomoc děkana ve věcech týkajících se ukončování studia vyplývá podle krajského
soudu z čl. 27 Studijního a zkušebního řádu Jihočeské univerzity a lze ji dovodit i z ustanovení
§68 odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb. o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů
(zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů.
II.
Shrnutí kasační stížnosti stěžovatele
Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností z důvodů, jež podřadil
pod ust. §103 odst. 1 písm. b), d) a e) s. ř. s., tj. vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo
je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před
správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl
zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost; dále z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo
nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková
vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé a z důvodu nezákonnosti rozhodnutí
o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Stěžovatel konkrétně namítl, že krajský soud mylně posuzoval, zda ze strany děkana
dochází k libovůli v rozhodování o ukončení studia stěžovatele, neboť žalobní námitka
směřovala do tvrzené nezákonnosti postupu rektora žalované.
Stěžovatel uvedl, že rektor žalované v napadeném rozhodnutí uvedl nové zásadní důkazy,
které kolidují s rozhodnutím děkana. Ukončení studia nemůže podle stěžovatele rektor žalované
shledat správným, jestliže ve svém rozhodnutí uvede jiné důvody a rozhodne, aniž by původní
rozhodnutí děkana nejdříve zrušil. Jestliže nedostatky rozhodnutí děkana napravoval rektor
žalované sám, znamená to dle stěžovatele protiústavní odnětí první instance správního řízení.
V napadeném rozhodnutí uváděné důvody jsou přitom vykonstruované a neodpovídají
zápisovému listu ke dni 7. 12. 2009, ale k roku 2013, jsou proto zmatečné a nepřezkoumatelné.
Stěžovatel krajskému soudu dále vytkl, že jím vylíčenou skutkovou podstatu nijak
nekomentuje a ani se nevyjadřuje k námitce nevytvoření vhodných podmínek pro řádné ukončení
studia. Přezkoumání rozhodnutí o ukončení studia nemůže podle stěžovatele spočívat v ověření
získání stanoveného počtu kreditů, ale podmínek, za nichž nemohl řádně studovat, které krajský
soud nijak nezkoumal. Podle stěžovatele ostatně ani samotný počet kreditů a počet vykonaných
zkoušek nepodléhá přezkumu soudu. Napadený rozsudek krajského soudu je tedy i z tohoto
důvodu nepřezkoumatelný. Neumožnění možnosti řádně splnit předměty opakovaně zapsané
stěžovatel doložil písemnými důkazy navrhovanými v žalobě, které krajský soud stěžovateli vrátil,
pravděpodobně proto, že je nepovažoval za důkazy. Měl-li krajský soud za to, že námitky
stěžovatele k důvodům ukončení studia jsou irelevantní nebo nesrozumitelné, měl se k tomu
vyjádřit, popř. se k této otázce měl vyjádřit znalec z oboru školství.
Stěžovatel rovněž namítl, že studijní plán předložený rektorem žalované v „AR 2008-09
v příloze F“ neodpovídá studijnímu plánu, který předložil stěžovatel, nelze jej proto „považovat
za důkaz“.
Podle stěžovatele jsou důkazy označené rektorem žalované a stěžovatelem ve výpisech
z informačního systému žalované (tzv. „STAG“) v rozporu, když na jedné straně je používán
důkaz ke dni 31. 7. 2013 a na straně druhé ke dni 7. 12. 2009. Přílohy napadeného rozhodnutí
jsou zpracovány v programech Word a Excel a nebyly vytvořeny výpisem ze STAG. Tyto důkazy
jsou podle stěžovatele upraveny, doplněny a účelově vytvořeny tak, aby vyhovovaly zrušovacím
rozsudkům krajského soudu.
Dále stěžovatel namítl, že rektor žalované vydal rozhodnutí po uplynutí jednoho měsíce
od převzetí rozsudku krajského soudu ve věci nečinnostní žaloby, a jeho rozhodnutí
je dle stěžovatele „prekludováno“, neboť bylo vydáno po lhůtě stanovené krajským soudem
k vydání rozhodnutí rektorem žalované. Napadené rozhodnutí je tedy i z tohoto důvodu
nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů, když se krajský soud námitkami
stěžovatele nezabýval, jen potvrdil rozhodnutí rektora žalované.
Stěžovatel také poukázal na skutečnost, že v oboru „AR 2008-09“ nebyl žádný jiný
student, proto závěr krajského soudu o možnosti dokončení studia jinými studenty je mylný.
Stěžovatel také uvedl, že krajským soudem shledané splnění devíti podmínek k naplnění
důvodů ukončení studia není žádným způsobem zdůvodněno a není zřejmé, o jaké důvody jde.
Tvrzení o osmi podruhé zapsaných předmětech se dle stěžovatele nezakládá na pravdě, neboť
tyto byly odepsány, zrušeny či nebyly vyučovány. Rektor žalované předkládá svůj vlastní sylab
předmětů z roku 2013, které však nejsou obsaženy v sylabu ročníků, které uvádí stěžovatel.
Tím nastává rozpor mezi dvěma sylaby, které krajský soud ignoruje a bere v potaz pouze sylab
předmětů předložený rektorem žalované. Vzhledem k tomuto i ke všem výše uvedeným
skutečnostem, které stěžovatel ve své obsáhlé kasační stížnosti dále rozvedl, proto stěžovatel
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
III.
Vyjádření žalované
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že nepovažuje za důvodné ani účelné,
aby se vyjadřovala ke všem stěžovatelovým námitkám, když argumenty uvedené v kasační
stížnosti jsou nesrozumitelné, nesmyslné, irelevantní a některé z nich lživé.
Žalovaná je přesvědčena o bezvadnosti napadeného rozsudku po skutkové i právní
stránce a pro jeho zrušení neshledává žádný důvod. Řada ze stěžovatelem uváděných námitek
nebyla před krajským soudem vůbec uplatněna a na základě ust. §109 odst. 5 s. ř. s. by k nim
Nejvyšší správní soud neměl přihlížet.
Stěžovatel v kasační stížnosti velmi často odkazuje na judikaturu, činí tak ovšem nepřesně
a účelově. Převážnou část z citovaných rozhodnutí nelze na posuzovanou věc podle žalované
vůbec aplikovat. Vzhledem k uvedenému žalovaná navrhuje, aby zdejší soud kasační stížnost
zamítl.
IV.
Hodnocení Nejvyššího správního soudu
Stěžovatel se kasační stížností podanou ve stanovené lhůtě (§106 odst. 2 s. ř. s.) domáhal
přezkumu rozhodnutí krajského soudu, které vzešlo z řízení, jehož byl účastníkem (§102 s. ř. s.),
jeho kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.) a je zastoupen advokátkou
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 s. ř. s., vázán
rozsahem a důvody, které uplatňoval stěžovatel ve svém podání. Dospěl k závěru, že jeho kasační
stížnost je důvodná.
Nejprve je třeba uvést, že z povahy věci nemůže být stěžovatel úspěšný z hlediska
v kasační stížnosti odkazovaného ustanovení §103 písm. e) s. ř. s., protože důvody v tomto
ustanovení uvedené se týkají výlučně nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo
zastavení řízení. O žádný z těchto případů v nyní projednávané věci nejde, neboť žaloba
stěžovatele byla krajským soudem zamítnuta.
Dále se musel zdejší soud zabývat námitkou tvrzené nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu; teprve pokud by této výtce nepřisvědčil, mohl by zkoumat námitky směřující
do právního posouzení věci samé, neboť pouze v případě přezkoumatelného rozhodnutí
je zpravidla možno hodnotit i jeho zákonnost. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů
je vadou natolik závažnou, že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat ex officio, tedy i tehdy,
pokud by jí stěžovatel nenamítal (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud při posuzování přezkoumatelnosti napadeného rozsudku vycházel
z ustálené judikatury Ústavního soudu [např. nálezu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
(N 85/8 SbNU 287) či ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02, (N 155/35 SbNU 147);
dostupná také na internetové adrese nalus.usoud.cz], podle níž jedním z principů, které
představují součást práva na spravedlivý proces, je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně
odůvodnit. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními na straně
jedné a právními závěry na straně druhé. Nepřezkoumatelné soudní rozhodnutí totiž nedává
záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle či způsobem porušujícím právo
na spravedlivý proces [viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257), 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 (N 85/8 SbNU 287) nebo 21. 10. 2004,
sp. zn. II. ÚS 686/02 (N 155/35 SbNU 147)].
K otázce nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí se Nejvyšší správní soud vyjádřil
již v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS,
v němž uvedl, že „[n]edostatkem důvodů nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí,
ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu
zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky
tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu
se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.“
Za nepřezkoumatelné je dle navazující judikatury zdejšího soudu třeba považovat též rozhodnutí,
v němž se soud nevypořádá se všemi žalobními body (rozsudek NSS ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 - 74) nebo rozhodnutí, ze kterého není „[z]řejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché,
mylné nebo vyvrácené, [a to] zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby.
Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést,
v čem konkrétně její nesprávnost spočívá.“ (rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS).
S ohledem na právě uvedené zdejší soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu
a dospěl k závěru, že jeho odůvodnění uvedeným požadavkům neodpovídá. Napadený rozsudek
krajského soudu totiž trpí nedostatky, které jej činí nepřezkoumatelným ve smyslu výše uvedené
judikatury Nejvyššího správního i Ústavního soudu.
Je třeba v této souvislosti uvést, že žaloba stěžovatele je značně rozsáhlá a poměrně
nepřehledná, některé z námitek jsou opakovaně uváděny na různých místech, popř. jednotlivé
námitky jsou součástí argumentace stěžovatele k jiným námitkám apod. Přesto je však z žaloby
zřejmé, že její součástí jsou rovněž, kromě jiných, zejména také následující žalobní body, jejichž
nezodpovězení stěžovatel krajskému soudu v kasační stížnosti vytýká.
Stěžovatel v úvodu žaloby konstatoval, že není jejím předmětem, jaký počet kreditů
dosáhl a zda úspěšně absolvoval všechny podruhé zapsané předměty, či zda dosáhl 80 kreditů
ve čtyřech po sobě jdoucích semestrech studia. Stěžovatel mimo jiné uvedl, že soudní přezkum
spočívá v tom, zda žalovaná poskytla stěžovateli takové studijní podmínky pro zdárné zvládnutí
studia, které jsou v souladu se zákonem, a zda nedošlo k pochybení fakulty, zda student studoval
podle zvoleného programu a oboru (str. 3 žaloby).
V dalším stěžovatel namítl, že rektor žalované poukázal v napadeném rozhodnutí na zcela
jiné důvody pro ukončení jeho studia (slovy stěžovatele „novou skutkovou podstatu vydanou po více
než 3 letech“), než děkan. Stěžovatel v rámci tohoto žalobního bodu dovozuje, že tímto postupem
„ze strany rektora dochází k libovůli“, neboť sám rozhoduje o ukončení studia. K tomu stěžovatel
dále vytkl, že uvedeným postupem bylo porušeno jeho právo na dvojinstančnost správního řízení,
a dále namítl, že předměty, jejichž neabsolvování se měl dopustit, byly odepsány, zrušeny,
či vůbec nevyučovány. V rámci této argumentace také stěžovatel namítá, že ze strany rektora
žalované mohlo dojít „k pozměňování veřejných listin“. V této souvislosti stěžovatel rovněž namítl,
že správní orgány obou stupňů v obdobných věcech rozhodovaly jinak, což lze považovat
za zásah do rovnosti subjektů.
V žalobě stěžovatel podrobně popsal svou verzi skutkového stavu věci včetně
předcházejících řízení, přičemž rovněž namítal rozpory mezi listinnými důkazy předkládanými jím
a rektorem žalované a jejich rozporem se skutečností (zejména ve vztahu k výpisům
z informačního systému - tzv. STAG). Stěžovatel rovněž ve vztahu k podmínkám studia namítal
zrušení některých předmětů bez náhrady v souvislosti se změnou programu a oboru studia
a podrobně popsal průběh svého studia (včetně popisu průběhu výuky jednotlivých předmětů
a přerušení studia stěžovatelem) s poukazem na to, že mu pro studium nebyly vytvořeny řádné
podmínky (např. kolize ve vyučovacích předmětech, způsob počítání získaných,
resp. nezískaných, kreditů a semestrů). V této souvislosti stěžovatel také např. na str. 26 namítá
podjatost některých vyučujících (např. Mgr. P., který měl stěžovateli vrátit pět seminárních prací
a vykonanou zkoušku nechtěl zapsat do indexu, přičemž měl stěžovatele nazvat „podvodníkem
v církvi“).
K doložení svých tvrzení stěžovatel navrhl provedení důkazů, které, jak uvádí v kasační
stížnosti, nebyly bez uvedení důvodů krajským soudem provedeny, přestože se listinné důkazy
předkládané žalovanou a stěžovatelem rozcházely.
Stěžovatel již v žalobě rovněž namítl, že právo vydat rozhodnutí rektorem žalované bylo
dle názoru stěžovatele mj. také „prekludováno“, což v čl. IX. až XI. žaloby (str. 15 až 17 žaloby)
blíže rozvedl.
Krajský soud však stěžovatelem uváděné žalobní námitky, jejichž nevypořádání stěžovatel
v kasační stížnosti namítá, při rozhodování věci zřejmě přehlédl a v rámci odůvodnění svého
rozsudku se ztotožnil s odůvodněním napadeného rozhodnutí žalované a dovodil nedůvodnost
žaloby jen na základě závěru, že stěžovatel neabsolvoval osm podruhé zapsaných předmětů
a nezískal ani 80 kreditů ve čtyřech po sobě jdoucích semestrech studia. Krajský soud se přitom
nezabýval dalšími podstatnými žalobními body, především námitkou údajného uplynutí tvrzené
„prekluzivní“ lhůty k vydání rozhodnutí rektorem žalované, podmínkami vytvořenými žalovanou
pro studium stěžovatele, údajným pozměňováním veřejných listin, stěžovatelem tvrzenými
rozpory v předkládaných listinných důkazech nebo údajnou podjatostí některých akademických
pracovníků Teologické fakulty žalované a neuvedl, z jakých důvodů důkazy navrhované
stěžovatelem nepovažoval za potřebné provést a nezabýval se ani údajným negativním vlivem
přerušení studia na rozhodnutí o ukončení studia stěžovatele. Ačkoliv je možno z některých
pasáží napadeného rozhodnutí dospět k závěru, že se krajský soud například ve vztahu k otázce
reakreditace studijního programu ztotožnil s právním hodnocením rektora žalované, formulace
použitá krajským soudem spíše evokuje, že se může jednat o rekapitulační část, která slouží
jen jako úvod k vypořádání námitky nepřezkoumatelnosti. I kdyby přesto bylo pravdou první
řečené, nepostačovalo by ani v této sporné otázce takovéto vypořádání se s žalobními námitkami
pro konstatování přezkoumatelnosti napadeného rozsudku, neboť rozsah namítaných
nezákonností ze strany stěžovatele do značné míry přesahuje okruh otázek, k nimž se krajský
soud vyjádřil.
Stěžovateli je třeba přisvědčit i v tom, že krajský soud nesprávně uchopil žalobní námitku,
v níž stěžovatel uváděl, že ze strany rektora žalované dochází k libovůli v rozhodování
o ukončení jeho studia. Krajský soud se v napadeném rozsudku sice zabývá posouzením této
námitky, činí tak ovšem ve vztahu k rozhodování děkana a přehlíží, že námitka stěžovatele
ve skutečnosti směřovala do tvrzené nezákonnosti postupu rektora žalované.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že v napadeném rozsudku nebylo krajským
soudem zdůvodněno, proč se všemi žalobními námitkami nezabýval, respektive proč
je považoval za nedůvodné. Krajský soud neuvedl, na základě jakých úvah, ani z jakých důvodů
považuje skutkové a právní názory stěžovatele za mylné, liché či vyvrácené a jak se vypořádal
s důkazními návrhy stěžovatele a případnými rozpory v účastníky předkládaných listinách.
Odůvodnění:
napadeného rozsudku tedy nelze považovat za přesvědčivé, neboť nelze zjistit, proč
měl krajský soud žalobu stěžovatele za nedůvodnou. Tím bylo stěžovateli znemožněno bránit
se proti skutkovému a právnímu hodnocení těchto námitek krajským soudem prostřednictvím
kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom sám nemůže tato pochybení zhojit případným
dodatečným posouzením námitek stěžovatele (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1534/08).
Pro úplnost zbývá ke kasačním námitkám dodat, že oproti výše uvedenému nelze
nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu spatřovat jen v konstatování, že stěžovatel nebyl
postupem žalované „nikterak zkrácen na svém právu řádně zvolený studijní program dokončit,
když stávajícím studentům byla akreditace daného programu zachována“. Z uvedeného nelze dovodit,
že by krajský soud dospěl k závěru, jak se mylně stěžovatel domnívá, že by v daném oboru byli
i jiní studenti kromě stěžovatele. Krajský soud pouze uvedl, že stávajícím studentům
(byť by se v tomto případě jednalo jen o stěžovatele) byla akreditace předmětného programu
zachována.
Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo než z výše uvedených důvodů zrušit
napadený rozsudek pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Vzhledem k tomu, že kasační námitky stěžovatele vedoucí ke zrušení
rozsudku krajského soudu (s výjimkou uvedenou v předchozím odstavci) nejsou dány k více
oddělitelným otázkám (srov. obdobně usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 – 74), nemohl se zdejší soud zabývat věcným posouzením
věci, které by v tomto stadiu řízení bylo, byť i jen k dílčím otázkám, předčasné.
Krajský soud tedy bude muset v dalším řízení posoudit důvodnost všech námitek
uplatněných stěžovatelem v žalobě, což sice s ohledem na způsob její formulace bude poměrně
pracné, nelze však rezignovat na povinnost krajského soudu se v rozhodnutí o žalobě vypořádat
se všemi žalobními námitkami.
Krajský soud se tak bude v dalším řízení podrobně zabývat argumentací stěžovatele
a uvede, proč jeho jednotlivé žalobní body považuje za nedůvodné, zejména se vypořádá
s námitkou vlivu změny studijních předmětů na zákonnost napadeného rozhodnutí rektora
žalované (ve srovnání s obsahem odůvodnění rozhodnutí děkana fakulty); tím, zda předměty,
jejichž neabsolvování se stěžovatel měl údajně dopustit, byly skutečně vyučovány,
resp. zda nebyly zrušeny či odepsány. Posoudí také případný vliv změny studijního plánu
na objektivní možnost stěžovatele v pokračování v dalším studiu a uvede, proč nepovažuje
provedení stěžovatelem navrhovaných důkazů za potřebné a vyjasní případné rozpory mezi
účastníky předloženými listinami provedenými k důkazu. Krajský soud se bude rovněž věnovat
i všem dalším námitkám, které tvoří obsah správní žaloby stěžovatele, z nichž část, která se týkala
kasačních námitek, uvedl Nejvyšší správní soud výše.
V.
Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud vzhledem ke shora uvedeným důvodům dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, a proto napadený rozsudek podle §110 odst. 1 věta první před středníkem
s. ř. s. zrušil.
Zruší-li zdejší soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je tento
soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozsudku
(§110 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl dle ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud je dále povinen zároveň rozhodnout i o odměně a úhradě hotových
výdajů ustanovené zástupkyně stěžovatele, které podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Odměna
a hotové výdaje ustanoveného advokáta sice patří mezi náklady řízení ve smyslu §57 s. ř. s., nejde
však o náhradu nákladů řízení mezi jeho účastníky ve smyslu ust. §60 s. ř. s. V souzené věci soud
ustanovené zástupkyni odměnu za zastupování nepřiznal, neboť z obsahu spisu vyplývá, že žádný
úkon právní služby, za který by ji odměna náležela, nevykonala.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. listopadu 2014
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu