ECLI:CZ:NSS:2006:5.AS.67.2005
sp. zn. 5 As 67/2005 - 88
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobkyně: J. E., zast. advokátem JUDr. Jindřichem Vališem, se sídlem AK Senovážné
nám. 5, Praha 1, proti žalovanému: 1) Vláda České republiky, se sídlem v Praze 1, nábřeží
Eduarda Beneše 4, 2) Ministerstvo financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, za které jedná
Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 10, Kodaňská 1441/46 o
vypořádání restitučního nároku, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2005, č. j. 7 Ca 58/2005 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížností žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) brojí proti výše označenému
usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta žaloba; touto se stěžovatelka
domáhala zrušení usnesení Vlády České republiky ze dne 20. 10. 2004 č. 1008, kterým vláda
zrušila podle ust. §10 odst. 7 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu
na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o privatizaci“) bod č. 15 části A
přílohy usnesení vlády ze dne 18. 8. 1993 č. 452, k rozhodnutí o privatizaci podle ust. §10
odst. 1 zákona o privatizaci (privatizační projekt D. Z. B., B. – P. 9687).
Žalobou stěžovatelka rovněž napadla rozhodnutí Ministerstva financí ze dne
25. 11. 2004, č. j. 42/114371/2004, kterým bylo vydáno rozhodnutí o vypořádání restitučního
nároku na majetek znárodněné firmy J. M., parní pila B., jímž bylo nahrazeno původní
rozhodnutí o vypořádání restitučního nároku; tímto novým rozhodnutím bylo vypořádání
určeno formou finanční náhrady poskytnuté ve formě směnek. V žalobě stěžovatelka namítá
nicotnost těchto rozhodnutí; dle jejího názoru je v dané věci dána příslušnost a pravomoc
soudu, neboť se nejedná o návrh na přezkum rozhodnutí o privatizaci, ale o návrh na určení
nicotnosti těchto rozhodnutí.
V kasační stížnosti uplatňuje stěžovatelka důvody dle ust. §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) zákona č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“). Městskému soudu
v Praze především vytýká nepřípadnost užité argumentace stran vyloučení ze soudního
přezkoumání. Soud opřel své rozhodnutí zejména o stanovisko Nejvyššího soudu ČR
zveřejněné pod č. 44/1994 Sb. Rc. a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 1997
zveřejněné pod č. 31/1998 Sb. Rc.; z těchto přitom dovodil, že se v případě stěžovatelky
jednalo o rozhodování státu jako vlastníka majetku o tom, jak bude s majetkem naloženo
a že i ve fázi privatizace při rozhodování o změně původního rozhodnutí o privatizaci se stále
jedná o rozhodování státu jako vlastníka majetku. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud
se zde však zabýval pouze eventuálním přezkoumáváním rozhodnutí o privatizaci vydávané
v její první fázi, tj. prvotní rozhodnutí o privatizaci, které stěžovatelka nenapadá, avšak nikoli
již její změny. Z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sice vyplývá, že se týkalo rozhodnutí
o změně původního rozhodnutí o privatizaci, nicméně nikoliv, tak, jak je tomu v případě
stěžovatelky, v době, kdy byl převáděný majetek, o němž bylo v privatizaci rozhodováno,
převeden k realizaci rozhodnutí již na Fond národního majetku, kdy po tomto převodu zákon
č. 92/1991 Sb. změnu rozhodnutí o privatizaci již zakazuje. Uvedené judikáty tedy nelze
bez dalšího použít. Stěžovatelka nesouhlasí s argumentací soudu, že při rozhodování vlády
ČR se jednalo o suverénní rozhodování státu jako vlastníka majetku, neboť jak soud ve svém
odůvodnění uvádí, byl majetek ke dni 1. 3. 1995 převeden z majetku státu na Fond národního
majetku ČR, který zcela nepochybně není již státem, ale samostatným od státu odlišným
subjektem práv a povinností zapsaným v Obchodním rejstříku, tudíž i vlastníkem odlišným
od státu. Stěžovatelka uvádí, že zákon č. 92/1991 Sb. nezakázal vládě ČR s majetkem
po převodu na Fond národního majetku nakládat bez důvodu, ale byla to právě uvedená
nemožnost vlády rozhodovat po tomto okamžiku o majetku, který již státu nenáleží
Usnesením Městského soudu v Praze bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu
dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, které spatřuje především v tom, že se soud
nezabýval všemi námitkami stěžovatelky v žalobě uvedenými. Zákon č. 92/1991 Sb. sice
stanovuje nemožnost soudu přezkoumávat rozhodnutí o privatizaci, jak je v usnesení soudu
uvedeno, ale nikoli již rozhodnutí, která nejsou vydána v souladu s tímto zákonem. Soud tak
nechává v platnosti protiprávní jednání, čímž znemožňuje stěžovatelce domoci se svého práva
u soudu. Soud se rovněž nezabýval vůbec námitkou stěžovatelky, že napadená rozhodnutí
vlády i ministerstva byla vydána v době, kdy se stěžovatelka domáhala realizace původního
rozhodnutí vlády, které bylo napadenými rozhodnutími změněno, a to u soudu (vedeno
u OS v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 3 C 223/97), toto nebylo dosud ukončeno. Namítá,
že je třeba respektovat princip důvěry v právo a vykládat jej tak, že až do rozhodnutí soudu
o oprávněnosti uplatněného požadavku (žaloba na stanovení povinnosti uzavřít smlouvu)
nemá mít druhá strana libovolnou možnost měnit podklady pro toto rozhodnutí soudu.
Stěžovatelka je přesvědčena, že na daný případ lze aplikovat i ust. §3 odst. 2 zákona
č. 92/1991 Sb., které stanoví, že „majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické
osobě podle zvláštních předpisů, může být použito podle tohoto zákona pouze v případě,
že tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty“, neboť pakliže
se uvedené časově blokační ustanovení týká majetku podle zvláštního zákona (č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích), který je použitelný subsidiárně pro případ, že by sám
neobsahoval odlišné ustanovení, je nezbytné uvedené blokační ustanovení použít i na majetek
uplatněný podle zákona č. 92/1991 Sb., a to právě z důvodu principu důvěry v právo.
Zde stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 6/01 ze dne 9. 1. 2002
a nález ÚS sp. zn. II 3/98 ze dne 9. 12. 1998. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, pakliže
je možné privatizaci soudem posuzovat, a to z důvodu rozporu privatizace s určitým
ustanovením zákona č. 92/1991 Sb., konkrétně ust. §3, je možné soudem posuzovat i změnu
rozhodnutí o privatizaci týkající se stěžovatelky, které je v konkrétním případě taktéž
v rozporu s určitým ustanovením zákona č. 92/1991 Sb., konkrétně s ust. §10 odst. 7 a které
jsou stejně jako ustanovení §3 ustanoveními kogentními, které stanovují, kdy lze vydávat
rozhodnutí o privatizaci, resp. jejich změně. Stěžovatelka současně požaduje přiznání
odkladného účinku, neboť má za to, že jsou dány podmínky pro vyhovění její stížnosti.
Ve veřejném zájmu je, aby napadené správní rozhodnutí bylo zrušeno a aby do té doby bylo
zamezeno jeho následkům Stěžovatelka navrhuje, aby soud vydal rozsudek, kterým napadené
usnesení Městského soudu v Praze zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení.
Žalovaný v zastoupení Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových
se ztotožnil s rozhodnutím Městského soudu v Praze v tom, že nelze napadené rozhodnutí
přezkoumávat ve správním soudnictví. Odkazuje v této souvislosti např. na nález
III. ÚS 134/2005 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky proti usnesení vlády ČR ze dne
20. 10 .2004 č. 1008 a rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 25. 10. 2004, č. j.
42/114371/2004. V ústavní stížnosti konečně sama stěžovatelka uvádí, že podala podle
zákona č. 150/2002 Sb., žalobu, hrozí však, že bude jako nepřípustná odmítnuta. K průběhu
a postupu při privatizaci dále uvádí:
Privatizační projekt ev. č. 9687 předložený manželkou původního spoluvlastníka
firmy J. M., parní pila B., paní E. M., navrhoval shodně jako základní privatizační projekt
ev. č.1825, předložený vedením podniku D. z. B., vydání věci oprávněné osobě s dokoupením
majetku souvisejícího. Rozhodnutí o privatizaci bylo vydáno Usnesením vlády ČR ze dne
18. 8. 1993 č. 452 a je obsaženo v bodě 15. části A přílohy tohoto usnesení. Jednalo se o
přímý prodej předem určenému zájemci- restituentovi. K 1. 5. 1995 došlo k převodu majetku
privatizovaného podniku ze zakladatele – Ministerstva průmyslu na Fond národního majetku
(dále „FNM“), ale nikdy nedošlo k uzavření kupní smlouvy mezi FNM a paní M. jako
nabyvatelem; tato měla majetek od FNM pouze pronajatý, neboť nedoložila bankovní garanci
na kupní cenu. Paní M., po její smrti její dcera paní E., tedy měly předmětný majetek pouze
v pronájmu. Vzhledem k tomu, že v roce 1996 došlo k požáru v pronajatém objektu, následně
i k neoprávněnému vyplacení pojistky nájemkyni a ne pojištěnému FNM, a protože
v mezidobí vyšly najevo i další nesrovnalosti v nakládání s pronajatým majetkem, FNM
po předchozím upozornění paní E., založil v souladu se zák. č. 172/1991 Sb. ke dni 1. 5. 1998
společnost D. z. B., a. s., do něhož předmětný majetek vložil. V současné době FNM
uplatňuje svoje nároky vůči paní M., resp. paní E. soudní cestou. FNM opakovaně žádal
Ministerstvo financí o předchozí souhlas dle ust. §20a zák. č. 171/1991 Sb. k prodeji 100%
akcií společnosti D. z. B., a. s.; podmínkou vydání tohoto souhlasu bylo zrušení původního
rozhodnutí o privatizaci, neboť nikdy nedošlo k realizaci přímého prodeje a ani k vypořádání
restitučního nároku. Dědické řízení po paní M. dosud nebylo ukončeno a paní E. nepřihlásila
do dědictví restituční nárok po své matce. V roce 2004 požádal FNM opětovně Ministerstvo
financí o předchozí souhlas s uskutečněním obchodní veřejné soutěže na prodej 100% akcií
společnosti. Aby mohlo ministerstvo tento souhlas udělit, muselo revokovat svoje původní
rozhodnutí o privatizaci, které nebylo nikdy realizováno, neboť rozhodnutím určený
nabyvatel privatizovaného majetku (paní M.) zemřel. Její dcera, paní E., jakožto dědička, má
nárok na vypořádání restituce po své matce, která svůj nárok včas a řádně uplatnila, ale
v žádném případě nemá nárok na majetek, který byl určen jako dokup k majetku vydávanému.
FNM nemůže uzavřít kupní smlouvu s osobou odlišnou od osoby, která je v rozhodnutí o
privatizaci označena jako nabyvatel, i když tato osoba tvrdí, že došlo k postoupení nároku
z privatizačního projektu – tj. paní M. údajně postoupila svůj nárok k odkoupení majetku dle
rozhodnutí o privatizaci své dceři. Podle přesvědčení žalovaného právní řád České republiky
nepřipouští dědění nároků vyplývajících z rozhodnutí o privatizaci či z rozhodnutí vlády ČR o
privatizaci. Svojí podstatou se totiž nejedná o majetkový nárok, který by bylo možno dědit,
neboť rozhodnutí o privatizaci je projevem oprávnění vlastníka k nakládání s konkrétním
majetkem, tj. projev dispoziční volnosti vlastníka. Proto nelze než konstatovat, že se nelze
domáhat toho, aby kupní smlouva byla uzavřena s jiným subjektem, než který je určen
v rozhodnutí. Co se týče samotného restitučního nároku, žalovaný konstatuje, že tento nebyl
vypořádán, protože nedošlo k uzavření kupní smlouvy na předmětný majetek. Zákon č.
92/1991 Sb. stanoví, že v případě, že došlo ke znárodnění majetku v souladu s tehdy platnými
právními předpisy a za předpokladu, že sporný majetek bude privatizován, bude restituční
nárok řešen privatizačním projektem. K tomu v daném případě došlo, o výši restitučního
nároku byla snížena kupní cena a kupcem v daném případě se měl stát restituent – paní M.
Nedošlo ale k realizaci této transakce proto, že za dané situace nebylo možno vypořádat
restituční nárok vydáním věci, neboť nebylo možné posuzovat vydání věci bez odkupu
majetku souvisejícího. Vzhledem k tomu, že restituent – kupující - nikdy nezaplatil kupní
cenu, nezískal do svého vlastnictví ani ty nemovitosti, které byly předmětem restitučního
nároku. Ministerstvo financí proto vyhovělo žádosti FMN o revokaci rozhodnutí o privatizaci
a tak došlo k vydání nového rozhodnutí, které řeší oprávněný nárok na restituci,
ale ne vydáním věci, nýbrž finančním odškodněním formou směnek, a to v souladu
se zákonem č. 87/1991 Sb. a zákonem č. 92/1991 Sb. Pokud jde o restituční aspekt
posuzované věci, je nutno vycházet z faktu, že neexistuje žádné subjektivní právo na to,
aby restituční nárok byl uspokojen způsobem, jak oprávněná osoba požaduje. Stěžovatelka
se v podstatě domáhá toho, aby její restituční nárok byl uspokojen formou přímého prodeje
podniku. K tomu je třeba zdůraznit, že skutečnost, že již jednou bylo o privatizaci rozhodnuto
a zároveň s touto privatizací bylo rozhodnuto i o způsobu vypořádání restitučního nároku,
ještě neznamená, že by tímto bylo příslušné subjektivní právo autoritativně deklarováno.
Jestliže bylo vydáno nové rozhodnutí, které řeší předmětný restituční nárok, s nímž
se stěžovatelka neztotožňuje, má možnost domáhat se ochrany svých subjektivních práv
soudní cestu podle §47 zákona č. 92/1991 Sb. Na základě výše uvedeného navrhuje žalovaný,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud především předesílá, že v případě, je-li žaloba odmítnuta,
nepřísluší mu v řízení zabývat se otázkami meritorního posouzení, tedy zda a jakého obsahu
mělo či nemělo být vydáno rozhodnutí stran restitučního nároku stěžovatelky; předmětem
přezkumu může být toliko posoudit, zda Městský soud v Praze se nedopustil nezákonnosti,
odmítl-li žalobu, aniž se jí zabýval věcně. V úvahu proto připadá uplatnění stížního bodu dle
ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Městský soud v Praze odmítl žalobu podle ust. §68 písm. b), resp. písm. e) s. ř. s.,
když dospěl k závěru, že se jedná v případě rozhodnutí o privatizaci o rozhodnutí, které
je podle ust. §10 odst. 3 zákona o privatizaci ze soudního přezkoumání vyloučeno; v případě
rozhodnutí Ministerstva financí o vypořádání restitučního nároku, kterým byl určen způsob
a forma vypořádání, se jedná o rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné
pravomoci v soukromoprávní věci. Městský soud správně dovodil, že se nejedná ani
o rozhodnutí nicotné, neboť nelze uvažovat o nicotnosti takového rozhodnutí z hlediska
veřejného práva, neboť v daném případě se nejedná o rozhodnutí, které by zasahovalo
do sféry veřejných subjektivních práv žalobkyně, tvrzenou neplatnost právního úkonu nemůže
soud ve správním soudnictví posuzovat.
Stěžovatelka především namítá, že se soud zabýval pouze otázkou možnosti soudního
přezkoumání původního rozhodnutí o privatizaci, které však nenapadá, nikoli však již
následným rozhodnutím, jehož vydání považuje za protiprávní, tudíž toto rozhodnutí
je nicotné.
Ve věci, která byla soudu předložena se jedná o rozhodnutí o privatizaci majetku,
resp. rozhodnutí o způsobu a formě vypořádání restitučního nároku. Relevantní
v projednávané věci je právní úprava obsažená v zákoně č. 171/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů o Fondu národního majetku (tento zákon byl zrušen s účinnosti k 1. 1. 2006 zákonem
č. 178/2005 Sb. ve znění zák. č. 171/2006 Sb. a zák. č. 228/2006 Sb.) a v zákoně
č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů o podmínkách převodu majetku státu na jiné
osoby.
Nejvyšší správní soud především považuje za nutné korigovat názor stěžovatelky
na postavení Fondu národního majetku, která jej označuje jako samostatnou právnickou osobu
zcela odlišnou od státu a na něm nezávislou, z toho dovozuje, že se ve věci nejedná
o rozhodování ve věci vlastnictví majetku státu, jak uvádí Městský soud v Praze,
ale o rozhodování zcela jiným na státu nezávislým subjektem o jiném majetku než majetku
státu.
Fond národního majetku České republiky byl zřízen na základě ust. §4 odst. 1 zákona
č. 171/1991 Sb. pod odbornou gescí tehdejšího Ministerstva pro správu národního majetku
a jeho privatizaci jako jedna z nezbytných institucí určených k zajišťování programu reformy
ekonomiky České republiky; jedním z rozhodujících úkolů této reformy byla transformace
vlastnických vztahů., tj. převod státních podniků a dalších státních organizací do rukou
soukromých vlastníků. K tomu účelu bylo nutné vytvořit zvláštní instituci, do značné míry
nezávislou na ostatních orgánech státní správy se svými vlastními působnostmi a vlastní
odpovědností, která měla tuto transformaci vlastnických vztahů realizovat. Fond národního
majetku byl charakterizován jako právnická osoba, která se zapisuje do obchodního rejstříku.
Základním cílem FNM bylo převzít na sebe majetek bývalých státních subjektů a v souladu se
schválenými privatizačními projekty vložit tento majetek do nově zakládaných obchodních
společností nebo jej převést do vlastnictví fyzických nebo již založených právnických osob
(§5 odst. 1 zákona č. 171/1991 Sb.). Je pravdou, že FNM tak v souladu s ust. §18 cit. zákona
byl postupně vytvářen majetek, který je definován jako majetek, který: „tvoří majetek
převedený na něj podle §5 a zisk z jeho účasti na podnikání obchodních společností“
Stěžovatelce lze přisvědčit pouze v tom, že zákon určoval přísně účelově způsob a užití
majetku a vyslovil požadavek, aby se tento majetek nestal součástí státního rozpočtu. Tato
skutečnost však neznamená, že se stále nejednalo o majetek státu. Pro posouzení
projednávané věci je nadto tato skutečnost zcela bezvýznamná. Nutno totiž rovněž
podotknout, že v souvislosti s činností, kterou lze obecně charakterizovat jako účast
na privatizaci majetku státu, FNM zajišťoval i některé další činnosti, především kontrolu
plnění smluvních závazků nabyvatelů privatizovaného majetku, poskytování záruk za úvěry
akciových společností na základě příslušných usnesení vlády, účast na soudních sporech,
správu zpětvzatého majetku a jeho další prodej. I když FNM neměl postavení ústředního
orgánu státní správy, nebyl ani orgánem státu, je třeba působnosti FNM chápat jako
významné funkce, které plnil na úseku privatizace v kontextu s působnostmi a pravomocemi
v podstatě všech ústředních orgánů státní správy včetně vlády ČR. Působnosti FMN totiž
navazovaly na rozhodovací a další kompetence ministerstev, ostatních ústředních správních
úřadů a vlády a zajišťovaly realizaci těchto rozhodnutí na úseku privatizace majetku státu
ve smyslu deetatizace majetku a převodu tohoto majetku směrem od státu do soukromoprávní
sféry.
Lze uzavřít, že FNM byl koncipován pro výše uvedené účely jako právnická osoba
zvláštního druhu do značné míry nezávislá na státu a na struktuře státních orgánů; zákonem
byl FNM nadán speciálními kompetencemi na úseku privatizace majetku státu a z titulu
výkonu těchto kompetencí měl i samostatnou odpovědnost. To ostatně bylo nutno dovozovat
i z ust. §21 výše cit. zákona, podle kterého při uskutečňování činnosti podle tohoto zákona
vznikaly FNM práva a závazky a FNM byl oprávněn domáhat se svých práv u soudu nebo
jiných příslušných orgánů, mohl být žalován za nesplnění svých závazků, za porušení svých
povinností ručil celým svým majetkem. I přes značnou samostatnost FNM byla zajištěna
zákonem i nezbytná míra ingerence nejvyšších státních orgánů do složení jeho orgánů
a do jeho činnosti; FNM byl pod kontrolou Parlamentu ČR též tím, že mu předkládal
ke schválení svůj rozpočet a výroční zprávu.
Fond národního majetku v průběhu své činnosti v podstatě splnil své poslání
a zásadním způsobem se podílel na změně vlastnické struktury v České republice;
to znamená, že jeho prostřednictvím, na základě rozhodnutí Ministerstva pro správu
národního majetku a jeho privatizaci (později Ministerstva financí) a vlády ČR byl do rukou
soukromoprávních subjektů převeden k tomu účelu určený majetek státu. Proto byl zákonem
č. 178/2005 Sb. ve znění pozdějších změn ke dni 1. 1. 2006 zrušen.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatelka v téže věci, která je nyní
předmětem soudního přezkoumání, podala rovněž dne 3. 3. 2005 ústavní stížnost, ve které
uplatnila v podstatě identické námitky jako v podané žalobě (ze dne 7. 3. 2005) a následně
i v kasační stížnosti). Ústavní soud odmítl návrh stěžovatelky usnesením ze dne 15. 9. 2005
pod sp. zn. III.ÚS 134/05 dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu jako zjevně neopodstatněný; ve svém rozhodnutí mimo jiné konstatoval : „Jak plyne
z §10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., rozhodování o privatizaci se nerealizuje v rámci
správního řízení, takže ani osoby, o jejichž návrhu se rozhoduje, nelze považovat za jeho
účastníky, a vydané rozhodnutí není svou povahou rozhodnutím o jejich subjektivních právech
a povinnostech. V této souvislosti nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 1998,
sp. zn. III. ÚS 380/97 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 10, usn. č. 27), ve kterém
se uvádí, že rozhodování o privatizaci je sice rozhodováním státu, ale státu jako dosavadního
vlastníka privatizovaného projektu, takže jakákoli dispozice s tímto majetkem v režimu
uvedeného zákona je výrazem a důsledkem vlastníkovy vůle a odpovědnost orgánu
povolaného zákonem k provedení privatizace za takto učiněné rozhodnutí se vymyká z rámce
odpovědnosti daného jinak právním řádem. Pokud jde o restituční aspekt posuzované věci,
vzhledem k výše uvedenému nutno vycházet z toho, že neexistuje žádné subjektivní právo
na to, aby restituční nárok byl uspokojen způsobem, jak oprávněná osoba požaduje; tak tomu
je v posuzované věci, v níž se stěžovatelka v podstatě domáhá toho, aby její nárok byl
uspokojen formou přímého prodeje podniku. K tomu nutno podotknout, že skutečnost, že již
jednou bylo o privatizaci, a tedy i o restitučním nároku stěžovatelky vládou rozhodnuto, ještě
neznamená, že by tím bylo příslušné subjektivní právo autoritativně deklarováno,
byť nepochybně mohlo vyvolat u stěžovatelky určité očekávání. Vzhledem k tomu nemůže
na právní postavení stěžovatelky, coby oprávněné osoby, mít vliv skutečnost, že původní
privatizační rozhodnutí bylo zrušeno. Jestliže pak bylo vydáno „rozhodnutí“ nové, s nímž
se stěžovatelka neztotožňuje, má možnost se ochrany svých subjektivních práv domáhat
soudní cestou dle §47 zákona č. 92/1991 Sb., rovněž tak zřejmě není vyloučeno
se v souvislosti s údajným protiprávním postupem vlády, příp. Ministerstva financí domáhat
náhrady škody“.
Podle ust. §68 písm. e) s. ř. s. je žaloba nepřípustná, domáhá-li se přezkoumání
rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno
Odepření soudní ochrany ve věcech přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy
je možné jen v případech, že tak stanoví zákon (§6 s. ř. s.). Není to však možné v případech,
že se jedná o rozhodnutí, která se týkají základních práv a svobod podle Listiny základních
práv a svobod, Ústavy a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy (srov. nález ÚS 3/2000,
sv. 17).
Podle ust. §10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o privatizaci na rozhodnutí o privatizaci
se nevztahují obecná ustanovení o správním řízení. Toto rozhodnutí nepodléhá přezkoumání
soudem.
Nejvyšší správní soud nemohl v posuzované věci ohlédnout od skutečnosti, že výše
citované ustanovení již Ústavní soud několikráte podrobil svému přezkumu, přitom neshledal
důvod pro jeho zrušení, resp. jeho protiústavnost. Ústavní soud přitom ve své judikatuře
konstatuje, že „jestliže se na rozhodování o privatizaci ustanovení o správním řízení
nevztahuje (§10 odst. 3 zák.č. 92/1991 Sb.), je zřejmé, že proces privatizace má charakter
volného výběru mezi přihlášenými uchazeči; podáním nabídky uchazečům o privatizaci
nevzniká právně (nadto ústavněprávně) vynutitelný vztah. Za současného právního stavu
je tudíž věcí státu, koho z uchazečů vybere a kterým z kritérií dá přednost apod.“. Ústavní
soud stran postavení státu v procesu rozhodování o privatizaci dále konstatoval, že: „není
nejmenšího důvodu (z ústavněprávního hlediska) korigovat ustálený názor obecných soudů,
totiž , že rozhodování státu o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu
majetku na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, je sice rozhodováním státu, nicméně
nikoli státu jako nositele veřejné moci, ale státu jako dosavadního vlastníka privatizovaného
majetku, čímž podle přesvědčení Ústavního soudu je dáno, že jakákoli dispozice (rozhodnutí
o ní) s tímto majetkem v režimu zmíněného zákona je výrazem a důsledkem vlastníkovy vůle
a že odpovědnost orgánu zákonem k provedení privatizace povolaného za takto učiněné
rozhodnutí se za současného právního stavu vymyká z rámce odpovědnosti daného jinak
právním řádem. Z tohoto důvodu proto nezbývá než přesvědčit stanovisku vlády České
republiky, totiž, že její rozhodnutí učiněná ve věcech privatizace majetku státu je dána toliko
její odpovědností Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky dle čl. 68 odst. 1 Ústavy
(III. ÚS 380/97 ze dne 9. 4. 1998, sv. č. 10)“.
Městský soud v Praze proto nepochybil, aplikoval-li v případě rozhodnutí o privatizaci
postup dle ust. §68 písm. e) s. ř. s. a žalobu shledal nepřípustnou.
Stěžovatelkou namítaná nicotnost „změněného“ rozhodnutí je nedůvodná. Trpí-li
rozhodnutí správního orgánu tak závažnou právní vadou, jež vyvolává jeho nicotnost, vysloví
rozsudkem tuto nicotnost soud i bez návrhu. K nicotnosti správního aktu tudíž přihlíží soud
z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda žaloba poukazovala na vady nicotnost způsobující,
nebo se domáhala zrušení aktu pro nezákonnost nebo věcnou vadnost. (ust. §76 odst. 2
s. ř. s.). Na druhé straně však nutno konstatovat, že možnost vyslovení nicotnosti právního
aktu přichází v úvahu jen za splnění předpokladu, že žaloba proti takovému aktu směřující,
je sama způsobilá soudní přezkum vůbec vyvolat. Jinými slovy řečeno, není-li žaloba
přípustná pro některý z důvodů, s nimiž soudní řád správní nepřípustnost spojuje, odmítne
ji usnesením podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Podle ust. §10 odst. 3 zákona o privatizaci
nepodléhá soudnímu přezkumu celé rozhodování, nikoli konkrétní rozhodnutí, o privatizaci.
Nebylo-li způsobilé soudního přezkumu dle §10 odst. 3 zákona o privatizaci prvně vydané
rozhodnutí o privatizaci, nelze soudní přezkoumání připustit ani pro případ kteréhokoli
dalšího rozhodnutí, tím spíše, je-li jím původní rozhodnutí, ze soudního přezkumu vyloučené,
změněno. Soud se může zabývat právní kvalitou rozhodnutí samotného, tzn. i otázkou jeho
případné nicotnosti. teprve po té, dospěje-li k závěru o přípustnosti žaloby. Otázka
přípustnosti žaloby spadá do okruhu zkoumání podmínek řízení, které předchází zjišťování
právních vad rozhodnutí samotného. Na tom nic nemění skutečnost, že vyslovit nicotnost
rozhodnutí pro jeho vady musí soud ex offo, aniž by musel nařizovat jednání. Z výše
uvedeného důvodu se Městský soud v Praze nemohl zabývat ani dalšími námitkami
stěžovatelky, nepříslušelo-li mu o žalobě jednat vůbec.
Restituční nárok, o němž se ve věci dále jedná, je soukromoprávním subjektivním
oprávněním (resp. právem, které zákonodárce nepřesně nazývá nárokem- viz ust. §47 odst. 1
a 2 zákona o privatizaci). Je tak zřejmé, že u soudu se musí oprávněná osoba domáhat svého
subjektivního oprávnění a nikoli přezkoumání zákonnosti rozhodnutí o privatizaci,. Soud tak
nerozhoduje v těchto případech ve správním soudnictví, ale pořadem práva v řízení nalézacím
o existenci či neexistenci nároku oprávněné osoby a o jeho ocenění, resp. způsobu
vypořádání.
Co se týče způsobu uspokojení restitučního nároku, věc je proto třeba považovat
za spadající do práva soukromého, neboť je zde rozhodováno v soukromoprávní věci vydané
v mezích zákonné pravomoci správního orgánu. Počínaje 1. 1. 2003 takové věci na základě
podané žaloby projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení podle nové části
páté občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 151/2002 Sb.) Ochrana soukromých práv,
která jsou předmětem řízení před správním orgánem, není zajištěna soudním přezkumem
ve správním soudnictví, ale postupem podle části páté občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 1. 1. 2003. Soukromým právům je tak poskytována větší ochrana, neboť zatím
co ve správním soudnictví soud provádí přezkum správního rozhodnutí s možností v případě
zjištěné nezákonnosti pouze takové rozhodnutí zrušit a věc vrátit správnímu orgánu k novému
projednání, v řízení podle nové části páté o. s. ř. je povolán k tomu, aby v případě kdy dospěje
k závěru, že o věci mělo být rozhodnuto jinak než rozhodl správní orgán, sám o věci rozhodl
a nahradil tak rozhodnutí správního orgánu. Proto zákonodárce stanovil v §68 písm. b) s. ř. s.,
že žaloba ve správním soudnictví je nepřípustná, jde-li o rozhodnutí správního orgánu
v soukromoprávní věci.
V posuzovaném případě se věcně jedná o rozhodnutí, kterým byl změněn způsob
a forma vypořádání restitučního nároku, tj. o majetkových nárocích stěžovatelky. Podle ust.
§47 odst. 3 zákona o privatizaci jestliže oprávněná osoba nesouhlasí s oceněním svého
nároku v rozhodnutí o privatizaci nebo byl-li její nárok zamítnut, může se domáhat svého
nároku u soudu ve lhůtě 15dnů ode dne, kdy byla o způsobu vypořádání svého nároku
vyrozuměna. Zákon tak připouští opravný prostředek sui generis u soudu, nicméně příslušnost
soudu, který má ve věci jednat, je nutno dovozovat z práva hmotného; v projednávané věci
není pochyb o jeho soukromoprávní povaze. Jak ze spisového materiálu, resp. z podaných
vyjádření, možno dovodit, stěžovatelka tohoto prostředku zřejmě i využila.
Stěžejní námitku, kterou stěžovatelka uplatnila jak v řízení o žalobě, tak i v řízení
před soudem kasačním, a to námitku nicotnosti, Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že Městský soud
v Praze se nedopustil vytýkané nezákonnosti, odmítl-li žalobu pro její nepřípustnost, aniž se jí
zabýval věcně, když shledal naplnění podmínek pro takový postup dle ust. §68 písm. b) a e)
s. ř. s. Proto nepochybil, když ji podle §46 odst. 2 s. ř. s. odmítl; přitom správně poučil
stěžovatelku o možnosti dalšího postupu tak, aby nebyla na svých právech zkrácena.
Vzhledem k tomu, že soud rozhodl meritorně, nezabýval se již samostatně žádostí
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti; takový postup by byl zjevně nedůvodný.
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady
řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 22. srpna 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu