ECLI:CZ:US:2005:3.US.134.05
sp. zn. III. ÚS 134/05
Usnesení
III. ÚS 134/05
Ústavní soud rozhodl dne 15. září 2005 v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. E., zastoupené JUDr. Jindřichem Vališem, advokátem v Praze 1, Hybernská 12, proti usnesení Vlády České republiky ze dne 20. 10. 2004 č. 1008 a rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 25. 10. 2004, čj. 42/114371/2004, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 3. 3. 2005 napadla stěžovatelka usnesení Vlády České republiky ze dne 20. 10. 2004 č. 1008, a to v bodě II., jímž byl podle §10 odst. 7 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, zrušen bod č. 15 části A přílohy usnesení vlády ze dne 18. srpna 1993 č. 452 k rozhodnutí o privatizaci podle §10 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. (privatizační projekt DŘEVAŘSKÉ ZÁVODY BOROHRÁDEK), a dále rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 25. 10. 2004, čj. 42/114371/2004, o vypořádání restitučního nároku na majetek znárodněné firmy J. M., parní pila Borohrádek, jímž bylo stanoveno, že restituční nárok v celkové výši 14 212 tis. Kč bude vypořádán Fondem národního majetku ČR finanční náhradou poskytnutou ve formě směnek oprávněným osobám tak, že J. V. M. (V. M.) a dědici po zemřelé E. M. obdrží každý po 7 106 tis. Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že její právní předchůdkyně E. M., jako osoba oprávněná, uplatnila podle §47 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 92/1991 Sb.") ve smyslu §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, nárok k majetku podniku Dřevařské závody Borohrádek, přičemž jí podaný návrh na privatizaci formou přímého prodeje schválila Vláda České republiky (dále jen "vláda") výše zmíněným usnesením. Posléze byl uvedený podnik převeden na Fond národního majetku České republiky (dále jen "FNM ČR"), jehož povinností bylo restituční nárok oprávněné osoby vypořádat, což se ovšem nestalo. Naopak přes probíhající soudní jednání o naplnění realizace schváleného privatizačního projektu, vedené pod sp. zn. 3 C 223/97 u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, vydala vláda a Ministerstvo financí ústavní stížností napadená rozhodnutí. Ta jsou dle stěžovatelky v rozporu se zákonem a také jejími ústavně zaručenými právy. Přitom stěžovatelka vyslovuje názor, že se mělo jednat o rozhodnutí správních orgánů, jimž se zrušila a závazně určila její práva a povinnosti.
Jde-li o usnesení vlády, stěžovatelka má za to, že vláda mohla měnit své původní rozhodnutí pouze do převodu privatizovaného majetku na FNM ČR (§10 odst. 6 až 8 zákona č. 92/1991 Sb.) a pokud tomu tak nebylo, jedná se ve smyslu §39 občanského zákoníku o absolutně neplatný právní úkon, navíc lze v takovém postupu spatřovat i porušení §3 občanského zákoníku, a to vzhledem k probíhajícímu soudnímu řízení, v němž se rozhoduje ve věci původního privatizačního rozhodnutí. Uvedené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí Ministerstva financí je v rozporu s čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a se zásadou právního státu, dle níž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví. Stěžovatelka argumentuje tím, že pod pojem majetek nutno zahrnovat i restituční nárok; jestliže o tomto nároku bylo rozhodnuto vládou dne 18. 8. 1993, podléhá ochraně podle čl. 11 Listiny. K tomu dodává, že pokud by bylo již v roce 1993 rozhodnuto o vyplacení restitučního nároku namísto schválení privatizačního projektu a tento nárok by byl vyplacen, měla by z toho stěžovatelka v důsledku změny kupní síly daleko vyšší prospěch, než když se tak stane až nyní, což má představovat opětovné vyvlastnění majetku restituentů minimálně ve výši úroku z prodlení. Rozhodnutí Ministerstva financí je vadné taktéž samo o sobě, protože na jedné straně přiznává práva a na druhé straně již dříve založená práva odnímá, a to bez zákonného důvodu a podkladu. Je tomu tak proto, že na rozdíl od původního rozhodnutí byla jedna polovina restitučního nároku bez zákonného důvodu (nárok byl promlčen) přiznána jiné osobě, J. V. M. Jmenovaný přitom nepodal žalobu, která by stavěla prekluzivní lhůtu pro vypořádání jeho restitučního nároku, a jestliže mu stát nyní přiznává právo na výplatu poloviny restitučního nároku, překračuje svá oprávnění, čímž dochází ke stejnému porušení principů právního státu, jako když stát rozhoduje přímo proti zákonnému ustanovení. Přitom stěžovatelka argumentuje odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 17/95 a Pl. ÚS 1/98. Rozhodnutí Ministerstva financí je vadné i proto, že přiznává nárok na vypořádání finanční náhrady dědici po zemřelé E. M., ačkoliv dědické řízení bylo ukončeno v roce 2002.
Vzhledem k tomu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil; současně požádala Ústavní soud, aby ve smyslu §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil jejich vykonatelnost. Dle stěžovatelky to je ve veřejném zájmu, neboť jednak hrozí, že v rámci probíhajícího soudního řízení, jak bylo zmíněno shora, bude žaloba stěžovatelky, na jejímž základě se domáhá nahrazení projevu vůle FNM ČR - vzhledem ke zrušujícímu rozhodnutí vlády - zamítnuta, jednak může být daný majetek zahrnut do privatizace a převeden na třetí osobu. Kromě toho stěžovatelka uvedla, že podala podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, žalobu k Městskému soudu v Praze, v podstatě totožnou s ústavní stížností, kterou se taktéž domáhá zrušení předmětných rozhodnutí, avšak vzhledem k ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. hrozí, že bude jako nepřípustná odmítnuta. V takovém případě by bylo možno domáhat se nápravy pouze cestou této ústavní stížnosti, která byla podána v souladu s ustanovením §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu. Proto navrhuje, aby Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti přerušil do doby pravomocného rozhodnutí o "správní" žalobě stěžovatelky.
Ústavní soud se zabýval tím, zda jsou splněny všechny předpoklady jejího meritorního projednání (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu). Vycházeje z toho, že ústavní stížnost byla podána včas a že proti napadeným rozhodnutím není přípustný žádný opravný prostředek (§10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb.), zkoumal, zda se nejedná o návrh zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem zpravidla rozumí případ, kdy rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněn podat každý, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Jak plyne z §10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., rozhodování o privatizaci se nerealizuje v rámci správního řízení, takže ani osoby, o jejichž návrhu se rozhoduje, nelze považovat za jeho účastníky, a vydané rozhodnutí není svou povahou rozhodnutím o jejich subjektivních právech a povinnostech. V této souvislosti nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 1998, sp. zn. III. ÚS 380/97 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 10, usn. č. 27), ve kterém se uvádí, že rozhodování o privatizaci je sice rozhodováním státu, ale státu jako dosavadního vlastníka privatizovaného projektu, takže jakákoli dispozice s tímto majetkem v režimu uvedeného zákona je výrazem a důsledkem vlastníkovy vůle a odpovědnost orgánu povolaného zákonem k provedení privatizace za takto učiněné rozhodnutí se vymyká z rámce odpovědnosti daného jinak právním řádem.
Pokud jde o restituční aspekt nyní posuzované věci, vzhledem k výše uvedenému nutno vycházet z toho, že neexistuje žádné subjektivní právo na to, aby restituční nárok byl uspokojen způsobem, jak oprávněná osoba požaduje; tak tomu je v posuzované věci, v níž se stěžovatelka v podstatě domáhá toho, aby její nárok byl uspokojen formou přímého prodeje podniku. K tomu nutno podotknout, že skutečnost, že již jednou bylo o privatizaci, a tedy i o restitučním nároku stěžovatelky vládou rozhodnuto, ještě neznamená, že by tím bylo příslušné subjektivní právo autoritativně deklarováno, byť nepochybně mohlo vyvolat u stěžovatelky určité očekávání. Vzhledem k tomu nemůže na právní postavení stěžovatelky, coby oprávněné osoby, mít vliv skutečnost, že původní privatizační rozhodnutí bylo zrušeno. Jestliže pak bylo vydáno "rozhodnutí" nové, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, má možnost se ochrany svých subjektivních práv domáhat soudní cestou dle §47 zákona č. 92/1991 Sb., rovněž tak zřejmě není vyloučeno se v souvislosti s údajným protiprávním postupem vlády, příp. Ministerstva financí domáhat náhrady škody. V soudním řízení stěžovatelka může uplatnit své námitky, jež nyní uplatňuje v ústavní stížnosti; teprve v souvislosti s příslušným soudním rozhodnutím lze uvažovat o porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod.
S ohledem na výše uvedené důvody nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Domáhá-li se stěžovatelka v ústavní stížnosti, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je k tomu třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti; z tohoto důvodu jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2005