ECLI:CZ:NSS:2012:5.AS.87.2012:32
sp. zn. 5 As 87/2012 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: G. M. G.,
zastoupené Mgr. Miroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem Partyzánská 16, Bruntál, proti
žalované: Vězeňská služba České Republiky, Věznice a ústav pro výkon zabezpečovací
detence Opava, Krnovská 68, Opava, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2011, č. j. 22 A 159/2011 – 4,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2011, č. j. 22 A 159/2011 - 4,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Miroslava Dvořáka se u r č u j e
částkou 11 473 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) odmítl
žalobu žalobkyně proti rozhodnutí vychovatelky žalované otevřít a zkontrolovat korespondenci
od Mgr. Pavla Hrtúse ze dne 27. 5. 2011.
Usnesení krajského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační
stížností. V kasační stížnosti obecně namítala, že usnesení krajského soudu, jímž byla odmítnuta
její žaloba proti rozhodnutí žalované, je nezákonné ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť
žalobou napadené rozhodnutí je přezkoumatelné ve správním soudnictví. K žádosti stěžovatelky
krajský soud usnesením ze dne 30. 9. 2011, č. j. 22 A 159/2011 - 17, ustanovil jejím zástupcem
Mgr. Miroslava Dvořáka, advokáta. Ustanovený zástupce k výzvě soudu kasační stížnost
podáním ze dne 1. 11. 2011 doplnil. V doplnění kasační stížnosti namítá, že rozhodnutí
vychovatelky žalované otevřít a zkontrolovat korespondenci má povahu rozhodnutí o právu
žalobkyně jako odsouzené v oblasti veřejné správy. Ačkoliv se nejednalo o výsledek
formalizovaného řízení, bylo fakticky rozhodnuto o konkrétním a ve svém důsledku velmi
zásadním právu žalobkyně na zachování jejího soukromí. Příslušná listovní zásilka byla přitom
žalobkyni prokazatelně zaslána právním zástupcem, který se žalobkyní komunikoval právě
v souvislosti s právním zastupováním. Dané rozhodnutí je nutno posuzovat jako správní
rozhodnutí, včetně možnosti napadnout jej prostřednictvím správní žaloby. Pokud pak krajský
soud vyhodnotil rozhodnutí vychovatelky žalované pouze jako faktický úkon či výsledek činnosti
orgánu veřejné moci, který není rozhodnutím dle ust. §65 s. ř. s., pak se dle žalobkyně jednalo
o posouzení zjevně nesprávné. S ohledem na skutečnost, že se krajský soud nezabýval žalobou
žalobkyně po věcné stránce a ani se nevyjádřil k žalobním bodům, jedná se o vadu řízení,
která má za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí.
Žalovaná se ke kasační stížnosti ve stanované lhůtě nevyjádřila; k výzvě Nejvyššího
správního soudu uvedla, že v posuzované věci nebyl vydán žádný správní akt a daný úkon
zaznamenala vychovatelka v programu VIS. Výpis záznamu o úkonu byl zaslán žalovanou
v kopii.
Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatelka kasační stížností
napadla usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu. Takovou kasační stížnost lze opřít pouze
o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, dostupný
na www.nssoud.cz). Pod tento důvod spadá i případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo
mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu (viz též rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 6 As 4/2004 - 53, dostupný
na www.nssoud.cz).
Jelikož kasační stížnost nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí, nepřísluší
ani Nejvyššímu správnímu soudu zabývat se věcí samou, tj. otázkou zákonnosti žalobou
napadeného výsledku činnosti žalované. Předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu
v daném řízení může být toliko otázka, zda krajský soud postupoval správně, když žalobu
stěžovatelky podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl, přitom dospěl k závěru, že směřovala
proti úkonu žalované, který je dle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučen,
neboť není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadané usnesení krajského soudu, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná. Důvodnost přitom Nejvyšší správní soud shledal nad rámec
stěžovatelkou uplatněných kasačních námitek.
Nejvyšší správní soud v souladu s §109 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen s. ř. s.), není vázán důvody kasační stížnosti, bylo-li řízení před soudem
zmatečné [ust. §103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103
odst. 1 písm. d) cit. zák.], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Dle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
V projednávané věci shledal Nejvyšší správní soud nad rámec kasačních námitek
stěžovatelky napadené usnesení nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a dále zjistil, že řízení
o žalobě bylo stiženo vadou mající vliv na zákonnost rozhodnutí krajského soudu.
Soudní řád správní stanoví pro každé podání účastníka vůči soudu určité náležitosti,
jež toto podání musí splňovat. Pokud je nesplňuje, stanoví zákon postup soudu při doplňování
náležitostí podání a odstraňování jeho vad, definuje rovněž právní následky, není-li podání
doplněno a vady odstraněny. Náležitosti žaloby v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu (§65 a násl. s. ř. s.) vyplývají v první řadě z ustanovení §37 s. ř. s. (zejm. z jeho odst. 3),
kde jsou stanoveny obecné („minimální“) náležitosti každého podání adresovaného soudu,
které se vztahují na všechna řízení podle soudního řádu správního, pokud z jeho ustanovení
o jednotlivých typech řízení neplyne (ať již přímo nebo z povahy věci), že podání některé
z náležitostí podle §37 s. ř. s. v rámci daného konkrétního typu řízení nemusí splňovat.
Ze soudního spisu vyplývá, že dne 21. 6. 2011 byl krajskému soudu doručen návrh
stěžovatelky ze dne 16. 6. 2011, označený jako „Správní žaloba proti rozhodnutí vychovatelky,
odd. ostrahy Věznice Opava, Mgr. S. J., otevřít a zkontrolovat korespondenci od advokáta Mgr. Pavla Hrtúse ze
dne 27. 5. 2011.“ Ve svém podání stěžovatelka dále uvedla, že požádala o právní pomoc advokáta
Mgr. Hrtúse a zároveň mu s touto žádostí zaslala plnou moc. Jmenovaný nebyl advokátem
evidovaným ve VIS a Věznice Opava telefonicky ověřovala jeho zmocnění. Advokát žalované
sdělil, že pro zaneprázdněnost musí zmocnění odmítnout. Své stanovisko sdělil stěžovatelce
dopisem doručeným dne 27. 5. 2011, toto sdělení lze považovat za výpověď plné moci, která je
však platná až po jejím převzetí stěžovatelkou. Mgr. J. tuto korespondenci otevřela a přečetla,
čímž porušila právní předpisy a přímý příkaz dozorového státního zástupce ze dne 4. 10. 2010.
Kontrola korespondence mohla proběhnout teprve po převzetí odmítnutí zastoupení, neboť do
té doby bylo v platnosti. Daným postupem byla žalobkyně zkrácena na svých subjektivních
právech. Dále stěžovatelka konstatovala, že proti rozhodnutí správního orgánu je osoba, jíž se
takové rozhodnutí dotýká, oprávněna podat žalobu podle §65 s. ř. s. Konečně stěžovatelka
avizovala, že svou žalobu dále doplní prostřednictvím svého zástupce. Stěžovatelka požádala o
osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů.
Ačkoliv podle označení směřovala žaloba stěžovatelky proti „rozhodnutí“, z jejího obsahu
nebylo zřejmé, zda v dané věci rozhodnutí žalovaná vydala. Formulace žalobních námitek naopak
nasvědčovala tomu, že žaloba je ve své podstatě namířena proti postupu žalované, která otevřela
a zkontrolovala korespondenci. Taktéž petit návrhu chyběl. Žaloba tak vykazovala vady, jež bylo
na místě odstranit postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. Sama stěžovatelka, jak vyplývá z textu žaloby,
si byla vědoma chybějících náležitostí žaloby, když odkazovala na doplnění žaloby advokátem,
o jehož ustanovení žádala.
S ohledem na výše vytčené vady podání měl krajský soud před vydáním rozhodnutí
stěžovatelku nejprve vyzvat dle §37 odst. 5 s. ř. s. k odstranění vad žaloby. Zdejší soud setrvale
judikuje, že v případech, kdy krajskému soudu vzniknou důvodné pochybnosti o tom, proti
jakému rozhodnutí žaloba směřuje, je povinen postupem zákonem stanoveným žalobce vyzvat
k upřesnění návrhu.
Takto však krajský soud nepostupoval. Namísto odstraňování vad podání, vyžádání
si napadeného „rozhodnutí“ a vyjádření žalované, přistoupil bez dalšího k rozhodnutí o žalobě,
přičemž návrh stěžovatelky ze dne 16. 6. 2011 vyložil pouze s ohledem na jeho označení, tedy
jako žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Předmět řízení
krajský soud vymezil v záhlaví kasační stížností napadeného rozhodnutí tak, že rozhodl „o žalobě
proti rozhodnutí vychovatelky ostrahy žalovaného otevřít a zkontrolovat korespondenci od Mgr. Pavla Hrtúse
ze dne 27. 5. 2011“. Následně krajský soud dospěl k závěru, že napadený výsledek činnosti
žalované není rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s.
Výše uvedené závěry krajský soud učinil bez toho, aniž by postupem dle §37 odst. 5
s. ř. s. odstranil pochybnosti o tom, čeho se stěžovatelka domáhá, resp. aby vymezil předmět
řízení. Jak již zdejší soud nastínil výše, žaloba stěžovatelky v posuzovaném případě byla nejasná,
neboť z ní nebylo zřejmé, zda se jedná o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podle §65
s. ř. s., nebo o zásahovou žalobu ve smyslu §82 s. ř. s. Ze samotného přezkoumávaného usnesení
pak vyplývá, že krajský soud si byl problematické formulace návrhu na zahájení řízení,
resp. rozporu plynoucího z obsahu předmětné žaloby a jejího označení, vědom; krajský soud sice
žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru, že napadený výsledek činnosti žalované není rozhodnutím
podle §65 odst. 1 s. ř. s., zároveň ovšem podotkl, že od takových rozhodnutí je třeba odlišovat
jiné faktické pokyny či donucení a další výsledky činnosti orgánů veřejné moci, které však
rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. nejsou, přičemž krajský soud uvedl, že právě o takový
případ se v posuzovaném případě jedná, tedy výslovně připustil, že žaloba stěžovatelky mohla
mířit proti faktickému pokynu či donucení správního orgánu.
K otázce podřazení návrhu na zahájení řízení pod konkrétní typ řízení dle soudního řádu
správního se Nejvyšší správní soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 19. 10. 2006,
č. j. 6 Aps 2/2005 - 60, dostupném na www.nssoud.cz, v němž dospěl k závěru, že ve správním
soudnictví není navrhovatel povinen výslovně určit, dle jakého ustanovení či dílu soudního řádu
správního bude soud jeho návrh posuzovat, ani soud není tímto případným označením vázán.
Dle ust. §2 odst. 1 s. ř. s. totiž soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu veřejným
subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem
za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem. Z tohoto ustanovení je zřejmé,
že způsob poskytnutí ochrany (tj. volbu příslušného typu řízení v rámci hlavy druhé části třetí
s. ř. s.) je stanoven zákonem, pouze jím je soud vázán, nikoli označením tohoto typu v žalobě.
V rozsudku ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197, dostupném na www.nssoud.cz,
Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že pro účely určení žalobního typu je třeba žalobu
posuzovat podle jejího obsahu, přičemž pro soud je závazný petit žaloby. Obdobný závěr
Nejvyšší správní soud učinil již dříve v rozsudku ze dne 24. 6. 2004, č. j. 2 Ans 1/2004 - 64,
publikovaném pod č. 670/2005 Sb. NSS, v němž uvedl, že „soud rozhoduje o návrhu, jaký žalobce
učiní, a ten je dán petitem a jemu odpovídající věcnou argumentací“.
Z uvedené judikatury zdejšího soudu ovšem také vyplývá, že pokud by byl mezi obsahem
žaloby a navrženým petitem rozpor, případně pokud by žaloba žádný petit neobsahovala, bylo
by třeba takovou vadu nejprve odstranit postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. Není-li postaveno
najisto, čeho se žalobce žalobou domáhá, a soud přesto ve věci rozhodne, zatíží tím své řízení
vadou, která může mít vliv na zákonnost rozhodnutí (viz cit. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197).
V projednávané věci stěžovatelka označila svůj návrh jako žalobu proti rozhodnutí
správního orgánu, což nebylo v souladu s obsahem žaloby, kterou stěžovatelka de facto brojí
proti faktickému úkonu. K tomu přistupuje vada podání spočívající v tom, že předmětná žaloba
neobsahuje petit, jenž představuje nutnou náležitost jak žaloby proti rozhodnutí [viz §71 odst. 1
písm. f) s. ř. s.], tak i žaloby proti nezákonnému zásahu [viz §84 odst. 3 písm. d) s. ř. s.].
V každém případě se ovšem jednalo o vadu odstranitelnou, soud tedy nebyl oprávněn vydat
rozhodnutí, aniž by se pokusil tyto vady postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. odstranit.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že krajský soud byl povinen ujasnit si přípustnost
žaloby a další podmínky řízení v souladu s obsahem žaloby; nebyl přitom vázán toliko označením
žaloby. Jinými slovy, krajský soud měl stěžovatelku vyzvat, aby odstranila zmiňované vady žaloby
a upřesnila, čeho se touto žalobou domáhá. Teprve pokud by stěžovatelka na výzvu soudu podle
§37 odst. 5 s. ř. s. neupřesnila a nedoplnila své podání, byl by krajský soud povinen zkoumat,
zda lze v řízení o podání stěžovatelky i přes tuto skutečnost pokračovat, a pokud by to možné
nebylo, byl by povinen podání podle §37 odst. 5 s. ř. s. odmítnout (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 2. 2010, č. j. 1 As 78/2009 - 76, dostupný na www.nssoud.cz).
Krajský soud výše uvedeným způsobem nepostupoval, a tím zatížil své řízení vadou,
která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
V této souvislosti je dále podstatná i okolnost, že stěžovatelka ve své žalobě spolu
s návrhem na zahájení řízení krajskému soudu adresovala také návrh, aby jí soud osvobodil
od soudních poplatků, a aby jí ustanovil zástupce z řad advokátů. Krajský soud nicméně o tomto
návrhu rozhodl až v předmětném usnesení o odmítnutí žaloby, kterým se řízení před krajským
soudem končí, ačkoliv s ohledem na zachování procesních práv stěžovatelky tak měl učinit
na prvním místě, tedy ještě před tím, než by se pokusil odstranit vady žaloby, jak bylo popsáno
výše. Je pravděpodobné, že pokud by soud shledal, že v daném případě jsou splněny podmínky
pro ustanovení zástupce z řad advokátů, stěžovatelka by prostřednictvím ustanoveného advokáta
vady žaloby snáze odstranila. I v tomto ohledu tedy krajský soud pochybil, a zatížil tak řízení
vadou, která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí.
Krajský soud zamítl návrh stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků
a na ustanovení zástupce z řad advokátů s odůvodněním, že žalobu bylo nutné odmítnout,
resp. že šlo o žalobu zjevně neúspěšnou. Krajský soud zde totiž vycházel ze závěrů, na základě
kterých předmětnou žalobu stěžovatelky odmítl, přičemž tyto závěry, které jak bude níže
pojednáno, nebyly krajským soudem v projednávané věci přezkoumatelným způsobem
odůvodněny. Z důvodu ochrany práv účastníků řízení je možné závěry o zjevné neúspěšnosti
učinit pouze tehdy, jestliže je skutečně již na první pohled zřejmé, že žalobě nelze vyhovět.
To znamená, že zjevná neúspěšnost musí být patrná již ze samotné žaloby, beztoho, aniž
by krajský soud musel činit jakákoliv další zjištění či provádět dokazování. O takový případ
se však v projednávané věci nejednalo.
Krajský soud, jak již bylo výše uvedeno, žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru,
že napadený výsledek činnosti žalované není rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s. Přitom soud
podotkl, že od takových rozhodnutí je třeba odlišovat jiné faktické pokyny či donucení a další
výsledky činnosti orgánů veřejné moci, které však rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
nejsou. Krajský soud uzavřel, že právě o takový případ se v posuzovaném případě jedná. Tyto
závěry krajský soud učinil beztoho, aniž by si žalobou napadené „rozhodnutí“ obstaral, přičemž
rozhodovací důvody pro závěr o odmítnutí žaloby ve vztahu k žalobou napadenému
„rozhodnutí“ v usnesení zcela absentují. Krajský soud v odůvodnění setrval na obecném výkladu
bez potřebné specifikace na projednávanou věc.
Jak zdejší soud setrvale judikuje, z hlavy páté Listiny základních práv a svobod vyplývá
obecný požadavek, podle něhož jsou soudy povinny svá rozhodnutí řádně zdůvodnit. Absence
řádného odůvodnění napadeného rozhodnutí tak vede k nepřezkoumatelnosti; takové rozhodnutí
nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím
ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (II ÚS 686/02). Obdobně judikoval Ústavní soud
ve svém nálezu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. II. ÚS 242/02, když dovodil, že ze zásad spravedlivého
procesu mimo jiné vyplývá povinnost obecných soudu svá rozhodnutí odůvodnit, reagovat
na uplatněné námitky a vysvětlit jejich případné odmítnutí.
Ani této povinnosti krajský soud nedostál a zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností
pro nedostatek odůvodnění.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou
a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. usnesení krajského soudu v plném rozsahu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Byť Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu ruší a věc mu vrací k dalšímu
řízení, je povinen zároveň rozhodnout o odměně a úhradě hotových výdajů ustanoveného
zástupce stěžovatelky, které dle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Odměna a hotové výdaje
ustanoveného advokáta sice patří mezi náklady řízení ve smyslu §57 s. ř. s., nejde však o náhradu
nákladů řízení mezi jeho účastníky ve smyslu §60 s. ř. s., o níž má dle §110 odst. 3 s. ř. s.
v případě náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti po zrušení napadeného rozhodnutí krajského
soudu rozhodovat v dalším řízení krajský soud.
Ustanovenému zástupci stěžovatelky byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů
v částce 6300 Kč [tři úkony právní služby po 2100 Kč podle §11 odst. 1 písm. b) a d) ve spojení
s §9 odst. 3 písm. f) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v účinném znění], dále tři režijní
paušály po 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Dále soud přiznal advokátovi částku 873 Kč na základě §13 odst. 1 advokátního tarifu
jako náhradu na cestovní výdaje za jízdné z Bruntálu do Opavy a zpět uskutečněné dne
8. 11. 2011 osobním vozidlem VW Passat, reg. zn. X, na celkovou vzdálenost 80 km, při spotřebě
7,2 l/100 km, a průměrné ceně motorové nafty 30,70 Kč/l, celkem 473 Kč a dále náhradu ve výši
400 Kč za promeškaný čas v souvislosti s poradou s klientkou. Dále soud přiznal v souvislosti
s prostudováním spisu dne 10. 11. 2011 náhradu na cestovní výdaje za jízdné z Bruntálu do
Ostravy a zpět vozidlem výše specifikovaným, na celkovou vzdálenost 150 km ve výši 888 Kč a
náhradu za promeškaný čas ve výši 600 Kč.
Právnímu zástupci stěžovatelky se tedy přiznává odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů v celkové výši 9561 Kč. Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané
hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou
je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s.). Částka daně, vypočtená
dle ust. §37 a ust. §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., činí Kč 1912,20 Kč. Celková částka
odměny tedy činí 11 473 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. června 2012
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu