ECLI:CZ:NSS:2009:5.AZS.24.2009:83
sp. zn. 5 Azs 24/2009 - 83
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové, soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Jakuba
Camrdy, JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: O. E. T. G., práv. zastoupen Mgr. Dagmar
Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem Muchova 9/223, 160 00, Praha 6, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, poštovní přihrádka 21/OAM,
170 34, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 22. 4. 2008, č. j. 4 Az 77/2006 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna Mgr. Dagmar Rezkové - Dřímalové, advokátky se sídlem Muchova 9/223,
160 00, Praha 6, se u r č u je částkou 4800 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze výše označeným rozsudkem zamítl žalobu žalobce (dále
„stěžovatel“) podanou proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 11. 2006, č. j. OAM-1290/LE-05-
07-2006. Přezkoumávaným rozhodnutím žalovaného byla jeho žádost o udělení azylu zamítnuta
jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v tehdy platném znění
(dále jen „zákon o azylu“). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel včas kasační stížnost.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá důvody s odkazem na ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že jeho žádost byla zamítnuta přesto, že uváděl
skutečnosti relevantní pro posouzení pronásledování. Dále stěžovatel spatřuje vady řízení v tom,
že skutková podstata, ze které správní orgán a soud vycházely, nemá oporu ve spise. Zpráva
MZV USA, která sloužila jako podklad pro vydání rozhodnutí a se kterou byl stěžovatel
dle protokolu seznámen, není součástí spisu. Na toto poukázal zástupce stěžovatele během
ústního jednání, avšak soud se s touto námitkou nijak nevyrovnal a nenařídil správnímu orgánu
důkaz do spisu doplnit a toto své rozhodnutí stěžovateli nijak nezdůvodnil. Soud tedy nemohl být
seznámen se všemi podklady, které sloužily jako podklad pro žalobou napadené rozhodnutí.
Žádost dle stěžovatele měla být hodnocena meritorně, neboť uváděl, že je členem politické
Strany Massob.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel při podání žádosti
o udělení mezinárodní ochrany uváděl skutečnost, že je jako člen etnika Igbo i členem hnutí
MASSOB, uvedl, že toto hnutí pořádá každý měsíc setkání lidí v nějaké místnosti, kde si povídají
o Biafře, žádných jiných aktivit hnutí se neúčastnil. Mimo to uváděl, že sám v zemi původu
sháněl lepší pracovní uplatnění, z něhož by měl lepší příjem, aby mu zajistil lepší obživu pro něj
i pro jeho rodinu. Takovéto skutečnosti uváděl i poté, co vyces toval do Izraele, kde požádal
o mezinárodní ochranu, avšak v rámci řízení o jeho žádosti nebyl finančně zajištěn, musel
si přivydělávat a nikdo se o něj nestaral. Je zřejmé, že proto vycestoval i z Izraele a přijel do České
republiky, přitom použil falešný pas na jméno S. S., zde znovu požádal o udělení mezinárodní
ochrany. V případě návratu do vlasti se podle svých slov obává, že by jej bezpečnostní složky
uvěznily, protože je členem hnutí MASSOB.
Nejvyšší správní soud dále přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (ustanovení §102
s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy
přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým výz namem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje neurčitý právní pojem,
jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j.
1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdíl ně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech s ezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Stěžovatel podřadil svou kasační stížnost pod čtvrtý důvod přijatelnosti – zásadní
pochybení krajského soudu, které mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení, přičemž
se opírá patrně o bod b) čtvrtého důvodu přijatelnosti – že krajský soud v jednotlivém případě hrubě
pochybil při výkladu hmotného či procesního práva (jelikož není tvrzeno, že by krajský soud
nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu). Nejvyšší správní soud se s tímto názorem
neztotožňuje.
Nejvyšší správní soud neshledává v kasační stížnosti relevantní argumenty svědčící pro její
přijatelnost.
Námitky stěžovatele uváděné v kasační stížnosti stran udělení azylu, Nejvyšší správní
soud považuje za nedůvodné, námitkami obdobného rázu se Nejvyšší správní soud převážně
opakovaně již zabýval a vypořádal se s nimi již ve svých dřívějších rozhodnutích.
Podle ustanovení §12 písm. b) zá kona o azylu se cizinci udělí azyl, bude- li v řízení
o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování
z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání
určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou
bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Podle ustanovení §2 odst. 7
zákona o azylu, v rozhodném znění, se „za pronásledování …pro účely tohoto zákona
považovalo závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná
obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními orgány, stranami
nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho území ve státě , jehož je cizinec
státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního
občanství. Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob podle věty první, pokud
lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně meziná rodních organizací, kontrolující stát
nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu
před takovým jednáním.“
Nejvyšší správní soud konstatuje, že jakkoli je smyslem práva azylu poskytnout žadateli
ochranu, nejde o ochranu před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu; azyl jako právní
institut je společně s doplňkovou ochranou jednou z forem mezinárodní ochrany, avšak není
univerzálním nástrojem pro poskytování ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce
nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna
toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy
vážného porušování ostatních lidských práv se mohou jevit jako natolik závažné, že by na ně
taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování (srov. například rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 9. 2005, č. j. 5 Azs 125/2005 - 46, www.nssoud.cz).
Především k povinnosti tvrdit azylově relevantní důvody, kterou stěžovatel
v projednávané věci nenaplnil, se soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 20. 11. 2003,
č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, publikovaném pod č. 181/2004 Sb. NSS, na www.nssoud.cz, v němž
kasační soud konstatoval, že z žádného ustanovení zákona o azylu nelze dovodit,
že by správnímu orgánu vznikala povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody
pro udělení azylu žadatelem neuplatněné, a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková
zjištění. Povinnost tvrzení má zvláště v řízení ve věcech mezinárodní ochrany zásadní význam,
neboť pouze stěžovatel svým tvrzením utváří rámec zjišťování skutkového stavu ve správním
řízení. Stejně tak v řízení před správním soudem nelze bez jednoznačného a určitého
zpochybnění závěrů správního orgánu ze strany soudu dovodit okolnosti týkající se osobního
příběhu žadatele o mezinárodní ochranu v zemi jeho původu. Z dikce ustanovení §12 a násl.
zákona o azylu je zřejmé, že správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné
pro udělení azylu jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu ales poň tvrdí, že existují důvody
v příslušných ustanoveních uvedené. Na tomto místě je třeba zdůraznit log iku řízení o žádosti
o udělení azylu, které je provázeno zásadou aktivity žadatele o azyl.
V případě stěžovatele však nelze azylově relevantní důvody, ale ani jejich tvrzení shledat.
Stěžovatel neuvedl skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel ve své
zemi činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod, nemohl být tudíž z tohoto
důvodu ani pronásledován. Obdobně ani nebyly tvrzeny žádné skutečnosti zakládající možné
pronásledování z důvodu náboženství, rasy nebo pohlaví, národnosti nebo příslušnosti k určité
skupině. Jak vyplynulo z informací, které si žalovaný opatřil, hnutí MASSOB (Movement
for Actualization of Sovereign State of Biafra) je nelegální společenské hnutí s politickými prvky,
které působí v rozporu s platnou Ústavou Nigerijské republiky, jeho hlavním cílem je obnova
nezávislosti republiky Biafra; hlavní ústavní rozpor spočívá v charakteristickém separatismu,
který je v rozporu s principy federativního uspořádání společensko-politického systému současné
Nigerie. Ze zpráv vyplynulo, že hnutí nemá masovou podporu, vyvíjí především
propagandistickou činnost, která zpravidla sklouzává do nepovolených aktivit, které vyvolávají
srážky s policií, narušují veřejný pořádek, pokud je jeho činnost v únosných mezích, je oficiálními
místy tolerováno. Vznik konfliktů je způsoben především odlišnou mentalitou, etnickými,
kulturními a náboženskými rozdíly mezi jednotlivými skupinami obyvatel. Stěžovatel sice uváděl,
že jej hledala policie, když nebyl doma, nic však nenasvědčuje tomu , že by to bylo z důvodu,
že je členem hnutí, když nijak veřejně nevystupoval, ani se neangaž oval. Stěžovatel sice tvrdí,
že se skrýval, ale uvádí, že pobýval na stejné adrese, kde jej policie už nehledala, a uvádí, že žil
stejně jako předtím, než jej policie hledala.
Nejvyšší správní soud již několikráte uvedl, že správní orgán má povinnost zjišťovat
skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy, jestliže
žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomt o ustanovení uvedené, případně
neuvádí jen důvody ekonomické. V opačném případě žádost jako zjevně nedůvodnou zamítne
(např. rozsudek NSS ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 – 59, shodně též rozsudek
ze dne 16. 5. 2004, č. j. 1 Azs 45/2004 – 47 a ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 – 41).
V žádosti o udělení azylu ani opakovaně uváděné ekonomické důvody , nezakládají samy
o sobě odůvodněný strach z pronásledování pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu
ustanovení §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu ve znění zákona č. 2/2002 Sb.; tyto důvody
nelze kvalifikovat ani jako politické přesvědčení, a to zejména tehdy, jestliže žadatel nebyl nikdy
členem politické organizace a ani jinak se politicky neangažoval (srov. například rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2003, č. j. 3 Azs 20/2003 - 43).
Skutečnost, že ve správním spise není obsažena Zprá va Ministerstva zahraničí USA
o dodržování lidských práv za rok 2005 – Nigérie ze dne 8. 3. 2006, Nejvyšší správní soud shledal
jako pochybení, nicméně nedosahuje takové intenzity, aby následné řízení bylo nezákonné
a rozhodnutí nepřezkoumatelné, a to zejména za situace, když správní orgán informace z této
zprávy o zemi původu využil ve svém rozhodnutí v souvislosti s tím, aby ověřil tvrzení
stěžovatele, odkdy je příznivcem hnutí (toto vzniklo dle informací obsažených ve zprávě v roce
1999, stěžovatel tvrdil, že je jeho členem od roku 1998, stěžovatel přitom nedokázal popsat cíle
a požadavky hnutí, popsat ani členský průkaz, o kterém tvrdil, že jej vlastní); tyto relevantní
informace jsou nadto obsaženy i v ostatních zprávách o zemi původu uvedených v protokolu
o pohovoru, které přílohou správního spisu jsou a s nimiž byl stěžovatel řádně seznámen.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky uvedené v kasační
stížnosti. Za situace, kdy stěžovatel sám žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost nepřijatelnou a podle ustanovení
§104a s. ř. s. ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovení §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Stěžovateli byla pro toto řízení před soudem ustanovena advokátka; v takovém případě
platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (ustanovení §35 odst. 8, ve spojení
s ustanovení §120 s. ř. s.). Soud určil odměnu advokátce částkou 2 x 2100 Kč za dva úkony
právní služby – převzetí a příprava věci a písemné podání soudu týkající se věci samé,
a 2 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s ustanovení §9 odst. 3 písm. f), §7, §11
odst. 1 písm. b) a d) a §13 odst. 3 shora citované vyhlášky, celkem 4800 Kč. Tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. května 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu