ECLI:CZ:NSS:2018:5.AZS.4.2018:20
sp. zn. 5 Azs 4/2018 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: T. B., zastoupen
JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem, se sídlem Mírové nám. 274, Týniště nad Orlicí, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2017, č.
j. 33 Az 4/2017 – 59,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2017, č. j. 33 Az 4/2017 – 59,
se ruší .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 2. 2017, č. j. OAM-123/ZA-ZA11-ZA17-2016,
se ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náhradu nákladů řízení 13 600 Kč k rukám
právního zástupce žalobce JUDr. Denise Mitroviče, advokáta, se sídlem Mírové nám. 274,
Týniště nad Orlicí, a to do 30ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 13. 2. 2017, č. j. OAM-123/ZA-ZA11-ZA17-2016, jímž bylo rozhodnuto, že stěžovateli
se mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje.
[2] Stěžovatel v žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že se narodil ve městě
Pazarcik, etnicky se cítí jako Kurd; vyznává islám, alevitskou větev. Je rozvedený a bezdětný.
Přesnou adresu svého posledního pobytu v Turecké republice si nepamatuje, žil ale v městě
Gaziantep. V tomto městě rovněž v minulosti tři roky pobýval na vysokoškolských kolejích.
Z vlasti vycestoval autobusem z Istanbulu, kde byl zhruba dva dny před svým odjezdem.
Z Istanbulu jel do Bělehradu, odkud letecky cestoval do Frankfurtu nad Mohanem. V Německu
následně zažádal o mezinárodní ochranu, po měsíci byl odtud poslán do ČR. K důvodům, které
ho vedou k jeho žádosti o mezinárodní ochranu, sdělil, že jsou politického charakteru a začaly
přibližně před dvěma roky. Je Kurd a alevita, bylo mu vyhrožováno příslušníky strany MHP,
tzn. „Vlky“. Pracoval jako kuchař a došlo i k tomu, že byl napaden ve svém zaměstnání.
[3] Dne 15. 2. 2016 byl se stěžovatelem proveden pohovor za přítomnosti tlumočníka.
V průběhu pohovoru sdělil, že se před dvěma roky zúčastnil agitace kvůli volbám, roznášel letáky,
tiskoviny, byl na shromážděních PDP/HDP, díky tomu si ho zřejmě někdo povšiml. Těchto akcí
se účastnil společně se svými čtyřmi přáteli. Když se jednou vracel domů ze své práce v městě
Gaziantep, byl napaden, zbit a okraden; pro časté útoky byl následně nucen po osmi měsících
svůj stánek s rychlým občerstvením prodat, to bylo koncem roku 2014; měsíc po zavření tohoto
svého obchodu s občerstvením si žalobce otevřel obchod nový na jiném místě města Gaziantep,
tentokrát s oblečením. Rok takto podnikal, měl úspěch a dařilo se mu. V září roku 2015 ale začaly
problémy nanovo, byl proto nucen vše prodat za poloviční hodnotu a začít se ukrývat. Důvod
zrušení podnikání byl ten, že jeho obchod s oblečením začali navštěvovat lidé s noži a brát si tam
oblečení, aniž by za ně zaplatili. V listopadu pak došlo i k takovému útoku na jeho obchod,
při kterém byla zničena vitrína obchodu, a stěžovatel byl udeřen do hlavy; obracel se na pomoc,
nikdo mu ji neposkytl, a to i přesto, že policie byla poblíž. Útočníci, kteří takto žalobce šikanovali,
se mu představovali jako členové MHP - Národně lidová strana. Uvedl, že kvůli svému
náboženství ve své vlasti zažil slovní výhružky; jeho obchod měl jako jediný otevřeno během
doby modliteb, toho si všimli jistí černě odění muži s vousy, tito mu sdělili, že jeho víra není
taková, jaká by měla být, neboť nevěnuje čas modlitbě a pokud se to nezmění, hrozí mu smrt.
Celkově u něj byli dvakrát, ale stěžovatel netuší, o koho se vlastně jednalo. Po tom, co zažil,
se bojí do vlasti navrátit, obává se svého zabití. V pohovoru dále vyšlo najevo, že jeden z jeho
čtyř kamarádů, s kterými se účastnil výše popsaných politických akcí strany HDP před volbami,
byl unesen čtyřmi lidmi, mučen a zabit. K tomuto činu se později přiznal muž závislý na drogách,
který jako důvod vraždy uvedl obranu cti své ženy. Ohledně výše popsaných útoků stěžovatel
blíže sdělil, že se celkově jednou obrátil na pomoc k policii, která následně zatkla muže, který měl
u sebe stěžovatelův ukradený mobilní telefon. Policie ale nic neučinila a nijak mu nepomohla.
Při dalších napadeních mu bylo vyhrožováno také v tom směru, aby se na policii již neobracel,
jinak to bude mít ještě horší. Po zavření jeho obchodu s oblečením se ukryl u své tety a čekal
na vyřízení víza. To mu zprostředkovaně zařídila skupina z ambasády ČR i přes to, že cílová země
pro žádost o mezinárodní ochranu bylo Německo, neboť tam má své blízké. To, že stát, který
vízum udělil je i odpovědný za žádost daného člověka o mezinárodní ochranu, dotyčný nevěděl.
Proto žádal o mezinárodní ochranu nejdříve v Německu, a až ex post se dozvěděl, že bude poslán
do ČR. Důkazy pro své tvrzení nemá. Také sdělil, že finanční problémy ve své vlasti neměl, byl
dobře zabezpečen a podnikal.
[4] Ve správním spisu jsou založeny zprávy o zemi původu: zprávy Ministerstva vnitra Velké
Británie - „Turecko, základní informace, aktéři ochrany vnitřního přesídlení“ z února 2016;
Zprávy MV Velké Británie - „Turecko, Kurdský etnický původ“ z února 2016; Výroční zpráva
Komise USA pro svobodu vyznání - Turecko z 2. května 2016; Zpráva CSW - Svoboda
náboženského vyznání Turecko 2016 z dubna 2016.
[5] Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný postupoval v souladu se zákonem, a proto
žalobu zamítl.
[6] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, ve které namítá
nezákonnost napadeného rozsudku a vady řízení; uvádí, že správní orgán neshromáždil objektivní
důkazy prokazující skutečný stav v zemi původu stěžovatele. Krajský soud i správní orgán
porušily zákon tím, že nezjistily skutkový stav vyčerpávajícím způsobem a provedly toliko
formální „sadu důkazů," které v podobných případech provádí. Krajský soud se dle stěžovatele
dostatečně nezabýval argumentací, že správní orgán právě nezjistil vyčerpávajícím způsobem
skutkový stav, a to mimo jiné tiskovými zprávami renomovaných zpravodajských agentur, z nichž
je patrna situace stěžovatelovy skupiny obyvatel (Kurd a alevita) v Turecku. Dokumenty, jež
žalovaný použil jako zdroj informací, jsou vzhledem k překotně se měnící situaci v Turecku
zastaralé, uvedené podklady zejména neodrážejí situaci Kurdské menšiny, a alevitů obzvláště,
v Turecku v souvislosti s válkou v sousední Sýrii, do níž turecká armáda aktivně vstoupila právě
za účelem potlačení tamního kurdského obyvatelstva. Ve správním řízení ani v řízení před
soudem nebyla zohledněna skutečnost, že stěžovatel byl politicky aktivní v podpoře
prokurdských hnutí, účastnil se demonstrací a dokonce aktivně roznášel letáky, byl v Turecku
pronásledován a opakovaně fyzicky napadán právě pro svůj etnický původ. Stěžovatel nemůže
souhlasit s argumentací, že mu nehrozí žádná závažná újma při návratu do Turecka, byl
opakovaně napaden způsobem, jenž jej na životě ohrožoval; orgány turecké republiky, na něž
se obrátil, jej nebyly schopny ochránit před dalšími útoky. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[7] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že správní orgán považuje námitky stěžovatele,
které uvádí za zcela neopodstatněné. Také popírá oprávněnost důvodů uvedených stěžovatelem
a současně s nimi nesouhlasí, neboť neprokazují nezákonnost výroku napadeného rozhodnutí
správního orgánu. Odkazuje současně na obsah správního spisu, zejména na žádost o udělení
mezinárodní ochrany, dále na pohovor a napadené rozhodnutí. Po provedeném správním řízení
nedospěl správní orgán k závěru, že by stěžovatel mohl ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu
z pronásledování z důvodů uvedených v §12 písm. b) zákona o azylu, či že by mu takové
pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Žádné takové potíže stěžovatel neuvedl.
Jestli stěžovatel byl v letech 2014 a 2015 ve své zemi skutečně šikanován příslušníky strany MHP,
jak sám vypověděl, pak chování stěžovatele v tomto ohledu neshledává žalovaný patřičné k té
okolnosti, že by využil ve své zemi všech ochranných mechanismů, které mu zákony jeho země
nabízejí a které má ve své vlasti k dispozici. Žalovaný se neztotožňuje s tvrzením stěžovatele,
že alevité jsou v Turecké republice zabíjeni; poukazuje na to, že stěžovateli byla dne 1. 11. 2016
dána možnost se v rámci seznámení s podklady rozhodnutí s obstaranými a v napadeném
rozhodnutí podrobně uvedenými informacemi seznámit, vyjádřit se k nim, navrhnout další
podklady rozhodnutí či vyjádřit námitky proti zdrojům informací a způsobu jejich získání.
Stěžovatel této možnosti využil a uvedl, že se chce s těmito materiály seznámit, po rámcovém
seznámení proti nim nic nenamítl. Samotné zdroje nezpochybňuje, podle jeho vlastních
informací je ale situace v Turecku odlišná. Žalovaný konstatuje, že na základě použitých
informaci o Turecku považuje za prokázané, že Turecká republika je zemí, která má vytvořený
právní i exekutivní systém na ochranu a podporu náboženských komunit na svém území. Přitom
nerozporuje skutečnost, že menšina alevitů je v Turecku pod tlakem většinové společnosti,
současně jsou známá také fakta, které svědčí o nastavení turecké legislativy a exekutivy v této
věci, poukazuje na zprávu Svoboda náboženského přesvědčení a svoboda projevu, Turecko,
2016, kde se uvádí: „V souladu se zněním preambule ústavy je Turecko oficiálně sekulárním
státem. V článku 2 ústavy je dále zakotvena svoboda vyznání, uctívání víry a soukromého
vyjadřování náboženských názorů a zároveň zakázána diskriminace z náboženských důvodů.
Turecká ústava, která byla přijata v roce 1982, zaručuje svobodu vyznání, bohoslužeb
a soukromého rozšiřování náboženských idejí a zakazuje diskriminaci z důvodů náboženství.
Podle tureckého výkladu sekularismu však má stát nad církvemi všestrannou kontrolu a všem
náboženským komunitám odmítá přiznat úplné zákonné postavení.“ Pokud se jedná
o doplňkovou ochranu, námitky stěžovatele o hrozbě případného nebezpečí, které by mu hrozilo
v případě návratu, považuje žalovaný za spekulativní. Jak plyne ze samotného rozhodnutí,
tak i protokolu o seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí, jsou obstarané informace
naposled vydané a aktuální, přičemž i v samotném rozhodnutí je rovněž zevrubně rozebrán
i neúspěšný pokus o puč v Turecku z léta 2016. Sám stěžovatel ve správním řízení tyto informace
nezpochybnil. Také se jedná o nezávislé informační zdroje, které obsahují i negativní
hodnocení, takže správní orgán nevybíral žádné tendenční informace proti stěžovateli, resp. jedná
se o ucelený a vyvážený pohled na společenské poměry v Turecku. Napadené rozhodnutí bylo dle
názoru žalovaného vydáno v souladu se zákonem o azylu a správním řádem. Krajský soud zcela
dostatečně a správně zhodnotil, a to ve shodě se správním orgánem, že stěžovatel evidentně
nevyužil všechny možnosti v zemi původu k nápravě situace, když mimo jiné jen jednou
kontaktoval policii a současně informace o Turecku vypovídají o funkčnosti tamní policie; tedy
stěžovatel dostatečně nevyužil tzv. vnitřní ochrany. S ohledem na uvedené žalovaný považuje
kasační stížnost za nedůvodnou, proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
[8] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti podání kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost
svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo,
musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah
vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou
kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou
řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti
bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno 4) zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud krajský soud ve svém rozhodnutí
nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování
nebude docházet i v budoucnu nebo krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva.
[9] Nejvyšší správní soud shledal v kasační stížnosti relevantní argumenty svědčící pro její
přijatelnost, a to z posledně uvedených důvodů.
[10] Stěžovatel tvrdí, že krajský soud setrval na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu
a nevycházel při posuzování naplnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany z aktuální
situace v Turecku.
[11] Nejvyšší správní soud především k uplatněné námitce nepřezkoumatelnosti konstatuje,
že napadený rozsudek krajského soudu je přezkoumatelný, krajský soud se všemi žalobními
tvrzeními stěžovatele zabýval a vypořádal je dostačujícím způsobem (k otázce přezkoumatelnosti
srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75,
ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006 - 36, publ. pod č. 1389/2007 Sb. NSS). Nejvyšší správní
soud neshledal námitku nepřezkoumatelnosti důvodnou. Otázkou správnosti závěrů, které
krajský soud učinil, se Nejvyšší správní soud zabývá níže.
[12] Nejvyšší správní soud opakovaně konstatuje, že vyhrožování ze strany soukromých osob
nelze obecně považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu, jestliže z informací o zemi
původu, vyplývá, že politický systém v zemi původu dává občanům možnost domáhat se ochrany
u státních orgánů, a tyto skutečnosti nebyly v řízení vyvráceny. Skutečnost, že stěžovatel
má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromých osob a má zde problémy
v souvislosti s podnikáním, což přisuzuje i své víře, tak není sama o sobě důvodem pro udělení
azylu dle §12 zákona o azylu (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2008,
č. j. 3 Azs 48/2008 - 57, ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 – 70, publikovaný pod
č. 1749/2009 Sb. NSS, ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 – 62, ze dne 11. 2. 2010,
č. j. 5 Azs 55/2009 – 132).
[13] Existence pronásledování ze strany soukromých osob však může být relevantní,
pokud stát (země původu žadatele o mezinárodní ochranu) není schopen nebo ochoten zajistit
před takovým jednáním odpovídajícím způsobem ochranu, státní orgány nejsou schopny
prokazatelně zabránit pronásledování dotyčného ze strany těchto osob nebo takové
pronásledování samy podporují; (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 7. 2014, č. j. 5 Azs 20/2014 – 44, též rozsudek sp. zn. 5 Azs 25/2003, 8 Azs 13/2005,
6 Azs 45/2003, 4 Azs 28/2003). Rovněž je třeba hodnotit skutečnost, v jaké oblasti státu
k pronásledování došlo a jaké jsou možnosti uvedené osoby pro přemístění v rámci vlastního
státu.
[14] Ze shromážděných informací o situaci v zemi původu stěžovatele dle žalovaného,
potažmo krajského soudu vyplývá, že policie v Turecké republice je profesionální organizovaný
sbor, který dokáže zaručit vymáhání zákona, jak dosvědčuje zpráva MV Velké Británie
(Turecko, základní informace, aktéři ochrany vnitřního přesídlení z února 2016); stěžovatel
má dle žalovaného ve své vlasti mechanismy pro ochranu své osoby před kriminální nebo
teroristickou činností, a těchto je třeba využít primárně; to se týká i tvrzeného verbálního
vyhrožování pro jeho odlišnost ve víře. Nejvyšší správní soud konstatuje, co se týče možnosti
přesídlení, lze např. z informací MV Velké Británie z února 2016 zjistit, že pokud se některý Kurd
setká v místě s nenávistí, měl by být schopen se jí vyhnout přesídlením na jiné místo v Turecku,
avšak pouze tehdy, jestliže tam neexistuje nepřiměřeně tvrdé riziko. Dále např. ze zprávy
o svobodě náboženského vyznání a svobody projevu z dubna 2016 v otázce bezpečnosti
národnostních menšin se konstatuje, že tato je velmi nejistá.
[15] Nejvyšší správní soud opakovaně konstatuje, že správní orgány stíhá povinnost zjišťovat
stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§3 správního řádu). Podle §23c písm. c) zákona
o azylu mohou být podkladem pro rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu zejména přesné
a aktuální informace z různých zdrojů o státu, jehož je žadatel o udělení mezinárodní ochrany státním občanem
(zvýraznění doplněno). Dikce §23c zákona o azylu do vnitrostátního práva promítá požadavek
čl. 10 odst. 3 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června
2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (Úř. věst. L
180, 29. 6. 2013, s. 60–95). Z něj plyne členským státům EU povinnost zajistit, aby
při posuzování žádostí o mezinárodní ochranu byly získávány přesné a aktuální informace
z různých zdrojů, týkající se obecné situace v zemích původu žadatelů, a aby tyto informace měli
k dispozici pracovníci odpovědní za posuzování žádostí a rozhodování o nich.
[16] Nejvyšší správní soud proto nemůže krajskému soudu přisvědčit, pokud konstatoval:
„K tvrzení o zastaralosti zpráv o zemi původu krajský soud uvádí, že žalobce svou námitku nijak blíže
nekonkretizoval. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno v únoru 2017, je logické, že žalovaný musel nutně
vycházet ze zpráv o zemi původu z roku 2016. Žalobce vedl své tvrzení pouze v rovině, že nepochybně existují
novější zprávy o zemi původu, s tím, že situace v Turecku se dynamicky vyvíjí v souvislosti s konfliktem v Sýrii,
v důsledku něhož se kurdská menšina v Turecku dostala do role separatistů. Ani při jednání však žalobce
k přímému dotazu soudu nedokázal označit žádné zprávy, které by měly tento vývoj náležitě reflektovat a odrážet
zhoršené postavení kurdské menšiny v Turecku. V této souvislosti krajský soud uvádí, že jakkoliv je jeho
povinností ve smyslu čl. 46 odst. 3 tzv. procedurální směrnice vycházet ze skutkového stavu ex nunc, je zároveň
třeba, aby žalobce zároveň unesl břemeno tvrzení a označil pro účely soudního přezkumu rozhodnutí
o mezinárodní ochraně ty zdroje informací, které měl žalovaný a potažmo návazně také soud vzít v potaz
při hodnocení poměrů v zemi původu. Pouhý obecný odkaz na zprávy tiskových agentur k unesení těchto procesních
povinností nepostačuje.“
[17 Dle konstantní judikatury je v režimu zákona o azylu důkazní břemeno rozděleno
„mezi žadatele a stát tím způsobem, že stát je zodpovědný za náležité zjištění reálií o zemi původu,
ale žadatel musí unést důkazní břemeno stran důvodů, které se týkají výlučně jeho osoby“ (rozsudek NSS
ze dne 25. 7. 2005, č. j. 5 Azs 116/2005 - 58 ). Informace o zemi původu žadatele o mezinárodní
ochranu musí být mj. aktuální (viz rozsudek NSS ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81,
č. 1825/2009 Sb. NSS).
[18] Této zákonné povinnosti žalovaný ne zcela dostál, neboť k posouzení stěžovatelova
případu si neobstaral dostatečně přesné a aktuální informace o situaci v Turecku. Většina zpráv
a informací, které žalovaný užil, byly k datu jeho rozhodnutí více než rok staré. To by samo
o sobě nebylo nesprávné, pokud by v době rozhodování nebylo z dostupných zdrojů zjevné,
že situace v zemi je od poskytnutých zpráv odlišná. Zastaralá je však taková zpráva, jež obsahuje
informace, které v důsledku změny okolností v období mezi vypracováním zprávy a jejím
použitím již nejsou aktuální, neboť situace popsaná ve zprávě se změnila. Použité zprávy
a informace o Turecku, ze kterých žalovaný vycházel, se vztahovaly k období před pokusem
o státní převrat (15. 7. 2016). Žalovaný vydal rozhodnutí dne 13. 2. 2017.
[19] Jak přitom plyne např. z rozsudku zdejšího soudu ze dne 20. 12. 2017, č. j. 10 Azs
310/2017 - 56, „právě tato událost byla významným milníkem, který radikálně změnil tamní vnitropolitickou
situaci. Následující reakce státní moci a intenzivní opatření vůči domnělým pučistům, politickým oponentům
a jiným osobám mohla za určitých okolností u některých zejména politicky aktivních osob vyvolat obavu
z pronásledování. Žalovaný se nemůže bez dalšího spokojit s periodicky vydávanými zprávami, které nijak
nepromítají události zásadního charakteru, nota bene pokud je obecně známo, že v Turecku došlo k pokusu
o státní převrat, který má dramatický dopad na úroveň ochrany lidských práv. Při posuzování žádostí
o mezinárodní ochranu pro strach z pronásledování z důvodu zastávání určitých politických názorů nelze
rozhodovat výlučně na základě zpráv a informací, které tyto podstatné události vůbec nezohledňují.“
[20] Na tom nic nemůže měnit ani nepodložené konstatování žalovaného ve vyjádření
ke kasační stížnosti, že „v samotném rozhodnutí je rovněž zevrubně rozebrán i neúspěšný pokus o puč
v Turecku z léta 2016. Sám stěžovatel ve správním řízení tyto informace nezpochybnil.“ V rozhodnutí
žalovaného nelze nic takového nalézt. Nejvyšší správní soud přitom zdůrazňuje, že skutková
zjištění mají ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. oporu ve správním spisu, jen pokud i zprávy
o situaci v zemi původu žadatele o azyl, které sloužily jako podklad pro rozhodnutí,
byly v úplnosti učiněny součástí správního spisu (rozsudek NSS ze dne 25. 11. 2003,
č. j. 5 Azs 20/2003-34). Žádný z použitých podkladů se však situaci po pokusu o státní převrat
nevěnoval. Jelikož vlivem pokusu o státní převrat vznikla nová a ne zcela přehledná situace,
žalovaný nemohl rezignovat na svou povinnost zjišťovat aktuální stav věcí v Turecku. Bez
aktuálních a přesných informací z různých zdrojů nelze zjistit, zda stěžovatel má odůvodněný
strach z pronásledování nebo zda mu hrozí nebezpečí vážné újmy.
[21] Jelikož žalovaný nezjistil skutkový stav na základě přesných a aktuálních informací
o stěžovatelově zemi původu (§3 správního řádu; §23c zákona o azylu), nemohl ani krajský soud
posoudit, zda existuje reálná hrozba pronásledování, resp. vážné újmy v případě vrácení
do Turecka. Pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit.
Pokud tak neučinil, je i jeho rozhodnutí nezákonné
[22] Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou, a napadený rozsudek
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. S ohledem na důvody zrušení rozsudku krajského soudu
přistoupil také ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného [§110 odst. 2 písm. a)
s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 1 s. ř. s.]. Podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 4
s. ř. s. pak vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
[23] Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl. Proto musí určit
náhradu nákladů celého soudního řízení (řízení o žalobě a řízení o kasační stížnosti). O náhradě
nákladů řízení rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud přiznal stěžovateli
náhradu nákladů soudního řízení spočívající ve 4 úkonech právní služby [§11 odst. 1 písm. a), d)
a g) advokátního tarifu], a to převzetí zastoupení, podání žaloby, podání kasační stížnosti, účast
na jednání před krajským soudem); tj. 12 400 Kč; dále přiznal stěžovateli náhradu hotových
výdajů dle §13 advokátního tarifu ve výši 4 x 300, tj. 1200 Kč; celkem tedy 13 600 Kč. Tuto
částku je povinen žalovaný vyplatit k rukám právního zástupce stěžovatele do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. března 2018
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu