ECLI:CZ:NSS:2009:5.AZS.44.2009:73
sp. zn. 5 Azs 44/2009 - 73
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D., JUDr. Dagmar Nygrínové, JUDr. Marie Turkové
a JUDr. Kateřiny Šimáčkové, Ph.D. v právní věci žalobkyně: L. B., zastoupená JUDr. Milanem
Paláčkem, advokátem se sídlem Národní 27, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 12. 3. 2009, č. j. 61 Az 98/2007 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Milana Paláčka se u r č u je částkou 4800 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dne 19. 9. 2007 žádost o udělení mezinárodní ochrany, přičemž
ve správním řízení uváděla jako důvod své žádosti obavy o svůj život a zdraví, neboť byla
dle svého tvrzení v místě svého pobytu v domovském státě delší dobu vydírána a fyzicky
ohrožována ze strany muže, který je příslušníkem ukrajinských policejních složek. Tento muž
ji nutil ke společnému soužití, a to i za použití služební zbraně. Žalobkyně poté odcestovala
na základě krátkodobého víza k pobytu do 90 dnů na území České republiky. Z důvodu obavy
o svůj život a zdraví po případném návratu na Ukrajinu však ještě před vypršením tohoto víza
požádala o udělení mezinárodní ochrany v České republice.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 9. 2007, č. j. OAM-1-726/VL-10-11-2007, žádost
o udělení mezinárodní ochrany zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v tehdy
platném znění (dále jen „zákon o azylu“). Hlavním argumentem žalovaného odůvodňujícím
zamítnutí žádosti byl závěr, že skutečnosti tvrzené žalobkyní nejsou podřaditelné po žádný
z důvodů pro udělení azylu taxativně vymezených v §12 zákona o azylu a že navíc muž, který
žalobkyni vyhrožoval, vůči ní vystupoval jako soukromá osoba a nikoliv v postavení orgánu státu.
Svou situaci tak měla žalobkyně řešit v rámci právních nástrojů, které jí skýtal právní řád země
původu. Pokud jde o nenaplnění důvodu pro udělení doplňkové ochrany, dospěl žalovaný
k závěru, že žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti svědčící o tom, že by jí v případě návratu
na Ukrajinu hrozilo nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu.
Žalobkyně se domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného správní žalobou u Krajského
soudu v Ostravě. Namítala především, že došlo k nesprávné aplikaci §16 zákona o azylu, neboť
nebyly naplněny zákonné podmínky pro zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu jako zjevně
nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Žalobkyně dále napadla rozhodnutí
správního orgánu pro absenci výroku o neudělení azylu podle §14 zákona o azylu a výroku
o nevztažení překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Žalobkyně dále namítla,
že žalovaný porušil v průběhu řízení o žádosti o udělení azylu pravidla správního řízení, zejména
povinnost zjistit přesně a úplně skutkový stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady
pro rozhodnutí.
Krajský soud rozsudkem ze dne 12. 3. 2009, č. j. 61 Az 98/2007 - 28, žalobu zamítl.
Ve svém rozhodnutí se ztotožnil s argumentací žalovaného, že žalobkyní tvrzené důvody žádosti
o udělení mezinárodní ochrany nelze podřadit pod žádný z důvodů uvedených v §12 a §14a
zákona o azylu. Soud nepřisvědčil ani námitce žalobkyně týkající se absence výroku o neudělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu ve výrokové části rozhodnutí žalovaného
správního orgánu, ani námitce vad správního řízení.
Žalobkyně (stěžovatelka) brojí proti rozsudku krajského soudu kasační stížností, ve které
namítá důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“) a zároveň žádá o to, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný
účinek.
Ke své argumentaci týkající se důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatelka
uvádí, že byla porušena její procesní práva zaručená v §3b odst. 2, §10 odst. 3 a §22 odst. 1
zákona o azylu, neboť s ní žalovaný správní orgán během řízení o její žádosti jednal
prostřednictvím tlumočníka z ruského jazyka, kterému stěžovatelka sama nerozumí. Dále bylo
do jejích procesních práv zasaženo tím, že bylo řízení vedeno tendenčně a bylo jí dokonce
poskytnuto ze strany žalovaného správního orgánu chybné poučení, že jí uváděné důvody jsou
dostatečné pro udělení azylu. Žalovaný správní orgán stěžovatelku nepoučil o právní úpravě azylu
a o právní úpravě pobytu cizinců v České republice. Stěžovatelka také namítala, že žalovaný
správní orgán nezjistil skutkový stav věci nezbytný k rozhodnutí ve věci tak, aby o něm nevznikly
důvodné pochybnosti, a to zejména v otázce pronásledování stěžovatelky v domovském státě
a obecně v otázce stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. Podle stěžovatelky není pravdou,
že by vyhrožování a útoky, jimž byla ze strany uvedené osoby vystavena, nikde nehlásila. Obrátila
se opakovaně na ukrajinské policejní orgány. Její podnět byl ovšem odmítnut s odůvodněním,
že policisté nebudou trestně stíhat svého kolegu a že jako žena musí takové jednání snášet. Poté
se obrátila na místní politické orgány, i v tomto případě však neúspěšně. Z tohoto důvodu nabyla
přesvědčení, že je jako žena méněcenná a nemá rovnoprávné postavení a ochranu, zvláště když
vystupuje vůči muži, který je sám policistou. Rozhodnutí žalovaného považuje stěžovatelka
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, pokud jde o závěr žalovaného, že stěžovatelka není
pronásledována z azylově relevantních důvodů. Podle stěžovatelky je nepřezkoumatelný také
výrok rozhodnutí správního orgánu, neboť v něm není uveden konkrétní důvod zamítnutí
žádosti.
Ke své argumentaci týkající se kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. uvádí
stěžovatelka, že krajský soud dospěl k nesprávným skutkovým a právním závěrům a nesprávně
hodnotil žádost stěžovatelky o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodnou dle §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu, neboť byl v jejím případě naplněn důvod poskytnutí azylu podle §12
písm. b) zákona o azylu. V případě návratu do vlasti se obává psychického nátlaku a dalšího
sexuálního pronásledování a ohrožování jejího života a zdraví, přičemž orgány policie ani jiné
kompetentní orgány v zemi původu jí nejsou ochotny poskytnout ochranu.
Ohledně kasačního důvodu dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. namítá stěžovatelka,
že krajský soud nerespektoval její právo na jednání v mateřském jazyku, dokonce jí ani nezaslal
rozsudek přeložený do ukrajinského jazyka, ač o to výslovně žádala. Krajský soud navíc převzal
do svého rozhodnutí skutková i právní tvrzení žalovaného správního orgánu a nepřezkoumal
napadené rozhodnutí žalovaného správního orgánu ani se nezabýval přezkoumatelností tohoto
rozhodnutí.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že stěžovatelka neuvedla skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být
vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu a nebyly naplněny
ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupena
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, neboť podání kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského
soudu o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ve věci mezinárodní ochrany má odkladný účinek
ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu).
O přijatelnou kasační stížnost se podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaného pod č. 933/2006 Sb. NSS, jedná
v následujících typových případech: (1) kasační stížnost vznáší ne plně prejudikovanou právní
otázku; (2) kasační stížnost obsahuje právní otázku, která je dosavadní judikaturou řešena
rozdílně; (3) je potřeba učinit judikatorní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu
bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení
stěžovatele (blíže viz citované usnesení zdejšího soudu).
Nejvyšší správní soud neshledává v kasační stížnosti relevantní argumenty svědčící pro její
přijatelnost.
Pokud jde o námitku stěžovatelky týkající se porušení jejích procesních práv ve správním
řízení v tom smyslu, že nerozuměla průběhu řízení, neboť jí byl přidělen tlumočník z ruského
jazyka, kterému nerozumí, námitku tendenčního vedení řízení ze strany žalovaného, jakož
i námitku nedostatečného či chybného poučení ze strany žalovaného, jedná se o námitky
uplatněné stěžovatelkou až v kasační stížnosti, které stěžovatelka neuplatnila v řízení
před krajským soudem, ač tak učinit mohla, jedná se tedy o námitky ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.
nepřípustné.
Pokud jde o námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu ze strany správního
orgánu, poukazuje Nejvyšší správní soud na svou ustálenou rozhodovací praxi, podle které
má správní orgán povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu, jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody pro udělení
azylu v tomto ustanovení uvedené. To však neznamená, že by správnímu orgánu za této situace
vznikla povinnost domýšlet právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné
a činit posléze k těmto důvodům příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutkový stav věci
má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl
(srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41,
www.nssoud.cz a ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, publikovaný pod č. 181/2004
Sb. NSS). V tomto případě z tvrzení stěžovatelky nevyplynul, jak bude ještě dále vysvětleno,
jakýkoli důvod pro udělení azylu či doplňkové ochrany, proto žalovaný nepochybil, pokud již
další důkazy k těmto tvrzením stěžovatelky neopatřoval.
Stěžovatelka dále nesouhlasila s konstatováním žalovaného a krajského soudu, podle
něhož se stěžovatelka neobrátila o pomoc na kompetentní orgány v zemi původu. I tato námitka
však musí být hodnocena jako zjevně bezúspěšná, neboť jak vyplývá ze správního i soudního
spisu, stěžovatelka v žádosti o udělení mezinárodní ochrany i v žalobě uváděla, že skutečnosti,
pro něž žádá o udělení mezinárodní ochrany, v zemi původu neohlásila a z tohoto tvrzení
vycházeli také ve svých závěrech žalovaný i krajský soud. Až v kasační stížnosti přišla stěžovatelka
s opačným tvrzením, k němuž tudíž Nejvyšší správní soud nemohl ani při posouzení ostatních
námitek přihlížet (§109 odst. 4 s. ř. s.).
Úspěšná nemůže být ani námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, neboť, jak
vyplývá z výše uvedené rekapitulace, žalovaný svůj závěr o tom, proč z tvrzení stěžovatelky
nevyplynuly důvody pro udělení mezinárodní ochrany, dostatečným způsobem odůvodnil. Výrok
rozhodnutí, kterým byla žádost o mezinárodní ochranu zamítnuta jako zjevně nedůvodná,
z formálního hlediska plně odpovídá požadavkům zákona o azylu i správního řádu a nelze
ho tudíž shledat nepřezkoumatelným. Důvody, proč byla žádost zamítnuta, patří do odůvodnění
rozhodnutí, nikoliv do jeho výroku (viz §68 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád), což žalovaný
také plně respektoval.
Pokud jde o námitku, podle níž došlo k nesprávnému posouzení otázky, zda stěžovatelka
splňovala podmínky pro udělení azylu dle §12 písm. b) zákona o azylu, je třeba připomenout,
že podle tohoto ustanovení se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany
zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho
posledního trvalého bydliště. Jak již bylo mnohokrát judikováno, azyl lze podle citovaného
ustanovení udělit právě jen v případě hrozby pronásledování z citovaných taxativně vymezených
důvodů. V daném případě hrozby, jimž je stěžovatelka dle svého tvrzení v zemi původu
vystavena a které mají spočívat ve vynucování společného soužití uvedené osoby a stěžovatelky,
nelze považovat za pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti či z důvodu zastávání
určitých politických názorů, ale ani z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině či z důvodu
pohlaví, jak by snad mohlo vyplývat z argumentace stěžovatelky. To ještě samo o sobě
nevylučuje, že by tyto skutečnosti mohly zakládat důvody pro udělení doplňkové ochrany, závěry
žalovaného a krajského soudu ohledně doplňkové ochrany však stěžovatelka v kasační stížnosti
nenapadala, Nejvyšší správní soud se touto otázkou tedy nemohl zabývat.
Navíc, jak z hlediska udělení azylu, tak případně z hlediska udělení doplňkové ochrany,
stěžovatelka nesplnila další nutnou podmínku, neboť byla dle svého tvrzení vystavena hrozbě
pronásledování či případně vážné újmy ze strany soukromé osoby (jednání policisty v daném
případě nesouviselo s výkonem jeho služby), ovšem nepokusila se obrátit na příslušné orgány
policie, případně na jiné orgány veřejné moci s žádostí o poskytnutí ochrany.
Podle §2 odst. 7 (nyní §2 odst. 8) zákona o azylu se za pronásledování považuje závažné
porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání,
pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními orgány, stranami nebo organizacemi
ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho území ve státě, jehož je cizinec státním občanem,
nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství.
Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob podle věty první, pokud lze prokázat,
že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo
podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu
před takovým jednáním.
Nejvyšší správní soud se k otázce původců pronásledování a vážné újmy a k otázce
dostupnosti ochrany v zemi původu již opakovaně vyjádřil, a to mj. v rozsudku ze dne
16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 - 57, www.nssoud.cz, rozsudku ze dne 30. 9. 2008, č. j.
5 Azs 66/2008 - 70, publikovaném pod č. 1749/2009 Sb. NSS, rozsudku ze dne 31. 10. 2008, č. j.
5 Azs 50/2008 - 62, www.nssoud.cz či v rozsudku ze dne 18. 12. 2008, č. j. 1 Azs 86/2008 - 101,
publikovaném pod č. 1806/2009 Sb. NSS. Z této judikatury vyplývá, že, jde-li o původce
pronásledování z okruhu soukromých osob (či analogicky při zvažování důvodů pro udělení
doplňkové ochrany o původce vážné újmy z okruhu soukromých osob), musí se postižená osoba
v zásadě vždy obrátit nejprve s žádostí o pomoc na vnitrostátní orgány v zemi původu, pokud
není zjevné, že tyto orgány nejsou schopny či ochotny účinnou ochranu poskytnout. V případě
Ukrajiny se, pokud jde o tvrzené pronásledování formou násilného nucení ke společnému soužití,
o takovou zjevnou situaci nejedná, žalovaný tedy nemohl posoudit, zda by adekvátní ochrana byla
v zemi původu poskytnuta, jestliže stěžovatelka ukrajinským orgánům násilí či hrozbu násilí
ze strany uvedené osoby vůbec neoznámila.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že s ní krajský soud nejednal v ukrajinském jazyce,
Nejvyšší správní soud především odkazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne
25. 10. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st 20/05, č. 487/2005 Sb. ÚS, podle něhož čl. 37 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod zakládá právo účastníka řízení neovládajícího český jazyk na tlumočení
do jemu srozumitelného jazyka při ústní komunikaci se soudem, nikoliv však právo na překlad
veškerých písemností, které soud účastníkovi zasílá, včetně rozhodnutí soudu. Na druhé straně
však Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy mohou v rámci výkladu procesních předpisů
(viz §18 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s.) přiznat účastníkům řízení více procesních práv,
než jen ta, která jsou garantována ústavním pořádkem jako práva základní. Tomu odpovídá
i judikatura Nejvyššího správního soudu, která nutnost komunikovat s účastníkem v jemu
srozumitelném jazyce vztahuje v prvé řadě na jednání soudu, ale zároveň také na některé jiné
úkony, při nichž by účastník řízení pro jazykovou bariéru, vyjde-li najevo, nemohl účinně
obhajovat svá práva a mohl by utrpět újmu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 7. 2005, č. j. 6 Azs 380/2004 - 29; rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 5. 2007, č. j. 2 Azs 28/2006 - 74, oba www.nssoud.cz; či rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 6. 2004, č. j. 4 Azs 112/2004 - 50, publikovaný pod č. 342/2004 Sb. NSS).
Těmto požadavkům ovšem krajský soud dostál, neboť po té, co stěžovatelka v žalobě
upozornila na to, že neovládá český jazyk, zasílal jí veškeré klíčové výzvy v řízení v ruštině,
přičemž oprávněně spoléhal na to, že je to jazyk stěžovatelce srozumitelný, neboť do tohoto
jazyka bylo stěžovatelce tlumočeno i ve správním řízení, přičemž ze správního spisu nevyplývá,
že by stěžovatelka prohlásila, že ruský jazyk neovládá, naopak je ve správním spise založen její
písemný souhlas s tím, že řízení ve věci mezinárodní ochrany bude vedeno v ruském jazyce.
Ani na výzvy zasílané krajským soudem stěžovatelka nereagovala sdělením, že by těmto výzvám
v ruském jazyce neporozuměla. Jednání v dané věci neproběhlo, neboť obě strany souhlasily
ve smyslu §51 odst. 1 s. ř. s. s tím, že bude o věci rozhodnuto bez jednání. Je pravdou, že krajský
soud stěžovatelce nezaslal překlad rozsudku do ruského či ukrajinského jazyka, není však
pravdou, že by o to stěžovatelka výslovně požádala, taková žádost ve spise založena není.
Ani tímto postupem krajského soudu nevznikla stěžovatelce žádná újma, neboť proti rozsudku
krajského soudu podala včas kasační stížnost a zároveň jí byl na její žádost ustanoven advokát,
který kasační stížnost doplnil tak, aby ji bylo možné projednat.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že krajský soud převzal do svého rozhodnutí skutková
i právní tvrzení žalovaného správního orgánu, nepřezkoumal dostatečně napadené rozhodnutí
žalovaného správního orgánu a nezabýval se ani přezkoumatelností rozhodnutí správního
orgánu, poukazuje Nejvyšší správní soud na svou judikaturu týkající se otázky přezkoumatelnosti
soudních rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j.
2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74, či ze dne 25. 11. 2004,
č. j. 7 Afs 3/2003 - 93; vše dostupné na www.nssoud.cz). Skutečnost, že se Krajský soud
v Ostravě v daném případě přiklonil při odůvodnění svého rozsudku k argumentaci žalovaného,
jakož i k jeho skutkovému hodnocení případu, a ztotožnil se s ním, nezakládá sama o sobě
nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí či jinou vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost
jeho rozhodnutí. V daném případě se krajský soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi
žalobními body stěžovatelky, které byly navíc v žalobě velmi vágně formulovány, a své
rozhodnutí také dostatečně a logickým způsobem odůvodnil. V závěru svého rozhodnutí
(na straně 5) se krajský soud zabýval také pouze obecně formulovanou žalobní námitkou
nedostatečného odůvodnění rozhodnutí žalovaného a neshledal ji důvodnou; s tímto závěrem
se Nejvyšší správní soud, jak vyplývá z výše uvedeného, ztotožňuje.
Nejvyšší správní soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že jeho ustálená
a vnitřně jednotná judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační
stížnosti a krajský soud se prima facie v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu
předmětných ustanovení podaného v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádný jiný z výše vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s.
nepřijatelnou a odmítl ji.
Stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát, v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Soud
určil odměnu advokáta částkou 4 200 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava
zastoupení a písemné podání soudu týkající se věci samé) a dále 600 Kč na úhradu hotových
výdajů [§9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b), d) a §13 odst. 1, 3 vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb, ve znění pozdějších předpisů], celkem 4800 Kč. Tato částka bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. října 2009
JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D.
předsedkyně senátu