ECLI:CZ:NSS:2018:5.AZS.78.2018:21
sp. zn. 5 Azs 78/2018 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: N. I., zast. Mgr.
Lilianou Křístkovou, advokátkou se sídlem nám. I. P. Pavlova 3, 120 00 Praha, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha
7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
22. 1. 2018, č. j. 2 Az 11/2014 - 64,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Lilianě Křístkové se p ři z n áv á odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 4114 Kč. Tato částka jí bude vyplacena
do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2014, č. j. OAM-135/ZA-ZA13-P06-2013, jímž bylo ve věci
mezinárodní ochrany rozhodnuto tak, že se stěžovateli podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, (dále jen „zákon o azylu“), tato ochrana neuděluje.
[2] Ze správního spisu postoupeného žalovaným byly zjištěny tyto podstatné skutečnosti.
Stěžovatel podal dne 29. 4. 2013 žádost o udělení mezinárodní ochrany, v níž uvedl, že je státním
příslušníkem Kyrgyzské republiky, kyrgyzské národnosti, vyznává islám a je svobodný a bezdětný.
V Kyrgyzstánu proti němu není vedeno trestní stíhání, vojenskou službu nikdy nevykonal, nebyl
také členem žádné politické strany či jiné organizace. Stěžovatel uvedl, že politicky angažovaná
byla jeho teta, která byla členkou strany Ata-Žurt. Stěžovatel má nedokončené vysokoškolské
vzdělání. Ze své vlasti vycestoval dne 22. 3. 2013 mikrobusem přes Kyrgyzstán a Kazachstán
do Moskvy, asi po měsíci odjel z rusko-běloruských hranic ukryt v nákladním prostoru
nákladního automobilu do České republiky, kam vstoupil ilegálně dne 24. 4. 2013 na neznámém
hraničním přechodu. Kyrgyzstán stěžovatel opustil kvůli zastrašování a vyhrožování. Uvedl,
že Česká republika není jeho cílovým státem, avšak také sdělil, že by bylo dobré, kdyby zde mohl
zůstat, chtěl by zde žít a studovat ve svém oboru. V případě návratu do své vlasti má obavy
o svůj život, mohl by tam být zabit. O svém zdravotním stavu vypověděl, že má problémy
se srdcem, v případě bolesti užívá uklidňující léky, dále jej více než rok pobolívají ledviny.
Dne 14. 5. 2013 byl se stěžovatelem veden pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Při něm stěžovatel uvedl, že do České republiky přicestoval společně s Ch. D. (syn sestry
stěžovatelovy babičky S. I.) a s „tetou“ K. I. (mladší sestra stěžovatelovy babičky S. I., dále
nazývaná jako „teta“). V své vlasti stěžovatel žil posledních šest let v Bikšeku u tety, navštěvoval
státní univerzitu a přivydělával si brigádami. Z Kyrgyzstánu odcestoval kvůli problémům, které
měl po politickém mítinku strany Ata-Žurt, pro jejíhož předsedu K. T. pracovala stěžovatelova
teta. Stěžovatel při pohovoru uvedl, že se o politiku nezajímá, na mítink se vydal na popud tety a
také proto, že mu byla slíbena odměna 100 USD za účast. Mítink probíhal před vládní budovou
v Bikšeku 2. října nebo listopadu 2012 a na místo se dostavil se svým dalším příbuzným E.
Stěžovatele a jeho příbuzného požádal pan T., aby odvezli tetu do kanceláře. Stěžovatel pana T.
znal, občas pro něj něco zařídil, někam odvezl dokumenty apod. V kanceláři mu teta dala hnědou
složku a řekla, ať jede domů a složku nikomu neukazuje a nedává. Asi hodinu po příjezdu
stěžovatele domů přijela teta, požádala jej o složku a řekla, ať si všichni sbalí věci a doklady
a odjedou z domu. Následně se stěžovatel 20. února 2013 dozvěděl, že jeho příbuzný Ch. D. byl
zbitý u vchodu do univerzity příslušníkem SNB, který se jej vyptával na nějaké dokumenty. Asi
dva nebo tři dny nato byl stěžovatel společně s E. napaden třemi muži, kteří se také představili
jako příslušníci SNB, prokázali se průkazy a začali se vyptávat na tetu. Tito muži byli hrubí a
nakonec se vše zvrhlo ve rvačku, načež stěžovatel ztratil vědomí a probral se až v nemocnici
s diagnostikovaným otřesem mozku. Po deseti dnech odešel bydlet ke své matce, kde byl až do
odjezdu z vlasti. Ta mu řekla, že musí odjet z Kyrgyzstánu, jelikož po něm, tetě a Ch. pátrají
orgány ministerstva vnitra. To, že byl napaden, hlásil policii v nemocnici, i když v tom
nespatřoval smysl, jelikož byl napaden příslušníky SNB, nikdo jej však ohledně vyšetřování
nekontaktoval. Cestu do České republiky mu financovala teta, která taky rozhodla, kam společně
s ní a Ch. z Ruska odjíždí. O přestěhování se do jiné části Kyrgyzstánu nepřemýšlel, jelikož má za
to, že by jej orgány ministerstva vnitra byly schopné najít na celém území SNS. Při vycestování do
Kazachstánu problémy neměl, prokázal se platným občanským průkazem. V České republice
zažádal o mezinárodní ochranu, aby zde mohl zůstat, normálně žít a aby neměl problémy s policí.
Obává se, že v případě návratu do vlasti by jej mučili a zavřeli do vězení a že by jej kvůli
dokumentům, které přepravoval pro tetu, mohli i zabít. Dokumenty nečetl, pouze pochopil, že
obsahují kompromitující materiály na úředníky, včetně ministrů a poslanců. Po příjezdu do České
republiky nebyl stěžovatel v kontaktu s členy své rodiny, kteří zůstali v Kyrgyzstánu.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného se stěžovatel bránil žalobou u městského soudu. Namítal,
že správní orgán nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Při hodnocení podkladů pro vydání rozhodnutí žalovaný nepřihlédl pečlivě ke všemu, co v řízení
vyšlo najevo, a nesprávně tak posoudil žádost o azyl. Dle stěžovatele žalovaný nesprávně
aplikoval poznatky ze Zprávy o dodržování lidských práv v Kyrgyzstánu vydanou Ministerstvem
zahraničí USA. Žalobci by také po jeho návratu do Kyrgyzstánu mohlo hrozit pronásledování,
fyzické napadení a v důsledku toho i porušení jeho práva na život. Žalovaný tvrzením stěžovatele
nevěnoval dostatečnou pozornost a nesprávně hodnotil důkazy, jinak by mu azyl podle §12
zákona o azylu udělil.
[4] Městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl rozsudkem ze dne 22. 1. 2018,
č. j. 2 Az 11/2014 - 64. V odůvodnění svého rozsudku vypořádal námitky obsažené v žalobě
a ztotožnil se závěry správního orgánu. Městský soud konstatoval, že stěžovatel neuvedl žádné
skutečnosti, na základě kterých by bylo možné dojít k závěru, že vyvíjel ve své vlasti činnost
směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu §12 písm. a) zákona o azylu, azyl
mu tedy dle tohoto ustanovení nemohl být udělen. Městský soud také dospěl k závěru, že u něj
nebyl naplněn ani důvod udělení azylu ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu. Naplnění důvodů
pro udělení doplňkové ochrany dle ustanovení §14a zákona o azylu soud taktéž neshledal, jelikož
tvrzení stěžovatele dle něj neimplikovalo vážnou újmou, která by mu hrozila v případě návratu
do vlasti.
[5] V kasační stížnosti stěžovatel tvrdí, že napadený rozsudek je nezákonný
a nepřezkoumatelný. Má za to, že se městský soud nezabýval tím, zda správní orgán postupoval
v řízení v souladu s platnými právními předpisy a vycházel tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci
(dle §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Stěžovatel namítá,
že v průběhu řízení uvedl azylově relevantní důvody, se kterými se správní orgán nedostatečně
vypořádal. Má za to, že pronásledování kvůli účasti na mítinku politické strany by mělo být
považováno za důvod pro poskytnutí mezinárodní ochrany podle §12 písm. a) zákona o azylu.
Stěžovatel také odmítá, že by jeho obavy z návratu do země původu byly vyjádřeny pouze
obecně, domnívá se, že jeho výpověď je konzistentní a jeho tvrzení jsou dostatečně doložena.
Stěžovatel je přesvědčen, že jsou zde důvody pro postup dle §14a zákona o azylu, jelikož existuje
riziko vážné újmy při navrácení do vlasti. Stěžovatel také soudu vytýká, že se nezabýval
nesprávnou aplikací poznatků ze Zprávy o dodržování lidských práv za rok 2012 Ministerstva
zahraniční USA ze strany správního orgánu. S ohledem na výše uvedené stěžovatel
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2018,
č. j. 2 Az 11/2014 - 64 ve výroku I. a II. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí
a rozsudek městského soudu, přičemž nespatřuje v postupu soudu ani ve svém postupu žádné
pochybení. Rozhodnutí žalovaného i rozsudek soudu dle něj byly vydány v souladu se zákonem.
Žalovaný zopakoval, že ve stěžovatelově případě neshledal důvody pro udělení mezinárodní
ochrany dle §12 a §14 zákona o azylu. Žalovaný taktéž považuje obavy stěžovatele z návratu
do země původu za neopodstatněné, mimo jiné i proto, že zemi opustil legálně a bez problémů.
Dle žalovaného nedošlo k naplnění některého z taxativně vymezených definičních znaků vážné
újmy dle §14a odst. 2 zákona o azylu, proto mu nebyla přiznána ani doplňková ochrana.
Žalovaný považuje kasační stížnost za nedůvodnou a navrhuje, aby ji proto Nejvyšší správní soud
v plném rozsahu zamítl.
[7] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost
svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo,
musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah
vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou
kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou
řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti
bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud krajský soud ve svém rozhodnutí
nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování
nebude docházet i v budoucnu nebo krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva.
[8] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná. Podle §104a
odst. 3 s. ř. s., nemusí být usnesení o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost odůvodněno.
Přestože by v tomto případě bylo namístě kasační stížnost odmítnout bez odůvodnění, Nejvyšší
správní soud nad rámec zákonného požadavku stručné odůvodnění svého usnesení připojuje.
[9] Klíčovou otázkou v dané věci je, zda újma, která stěžovateli podle jeho tvrzení hrozí,
dosahuje intenzity pronásledování. Podle §2 odst. 4 zákona o azylu platí: „Za pronásledování
se pro účely tohoto zákona považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak
nebo jiná obdobná jednání, anebo jednání, která ve svém souběhu dosahuj intenzity pronásledování, pokud
jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování.“ [viz také čl. 9 kvalifikační směrnice
(č. 2004/83/ES) a judikaturu Soudního dvora EU, např. rozsudek ze dne 7. 11. 2013
ve spojených věcech Minister voor Immigratie en Asiel proti X (C-199/12) a Y (C-200/12) a Z proti
Minister voor Immigratie en Asiel (C-201/12), body 50 - 61]. Obdobným skutkovým příběhem,
a to tety stěžovatele, se Nejvyšší správní soud již zabýval v rozsudku sp. zn. 1 Azs 144/2014,
neshledal přitom důvody přijatelnosti kasační stížnosti a odmítl ji. Nejvyšší správní soud
neshledal důvodu se od závěrů v rozsudku sp. zn. 1 Azs 144/2014, odchýlit ani v případě
stěžovatele. Je sice pravdou, že stěžovatel byl ve své vlasti hospitalizován v důsledku poranění,
které mu měl způsobit příslušník bezpečnostních složek Kyrgyzstánu, avšak podle toho,
jak stěžovatel skutečnosti vylíčil, nebylo primárním cílem těchto příslušníku stěžovatele
napadnout. Stěžovatel byl příslušníky SNB nejprve dotazován na svou tetu. Až poté,
co stěžovatelovi přišel způsob jejich jednání hrubý, byl na ně dle svých slov také hrubý a vše
se zvrhlo ve rvačku. Když byl stěžovatel následně hospitalizován, nikdo se jej již vyhledat
nepokusil, nikdo jej také nevyhledal poté, co se zotavoval u své matky v Bikšeku; resp. takovou
skutečnost stěžovatel ani netvrdil. Vzhledem k výše uvedenému nelze tedy dojít k závěru,
že by jednání kyrgyzských státních orgánů či soukromých osob vůči stěžovateli dosahovalo nutné
intenzity pronásledování.
[10] Ke stěžovatelem vytýkané vadě správního řízení spočívající v nespolehlivě zjištěném
skutkovém stavu lze poznamenat, že „[n]ení povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby
prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností
správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele
o azyl vyvracejí či zpochybňují“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005,
č. j. 6 Azs 235/2004 - 57). Správní orgán rozhodující ve věci mezinárodní ochrany musí
podle závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009,
č. j. 5 Azs 40/2009 - 74, při osobních pohovorech postupovat tak, aby žadateli o udělení
mezinárodní ochrany umožnil předložit v úplnosti důvody své žádosti [§23 zákona o azylu
ve spojení s čl. 13 odst. 3 procedurální směrnice (č. 2005/85/ES)]. Co se týče kvality
a dostatečnosti důkazů opatřovaných správním orgánem v azylovém řízení, lze odkázat
především na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 – 81,
publ. pod č. 1825/2009 Sb. NSS. Z něj vyplývá požadavek, aby informace o zemi původu použité
ve věci mezinárodní ochrany byly v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné
a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné. Popsané
požadavky na dokazování v azylovém řízení žalovaný dle Nejvyššího správního soudu
respektoval. Stěžovatel měl možnost předložit v úplnosti důvody své žádosti v rámci své
výpovědi, byla mu také dána možnost předložit související důkazy.
[11] Nejvyšší správní soud konstatuje, že napadený rozsudek městského soudu
je přezkoumatelný, městský soud se všemi žalobními tvrzeními stěžovatele podrobně zabýval
a vypořádal je dostačujícím způsobem (k otázce přezkoumatelnosti srov. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 28. 8. 2007,
č. j. 6 Ads 87/2006 - 36, publ. pod č. 1389/2007 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud taktéž
neshledal, že by městský soud pochybil při výkladu hmotného práva. Závěry žalovaného
a městského soudu mají oporu ve spisovém materiálu a jsou rovněž v souladu s konstantní
judikaturou správních soudů.
[12] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani stěžovatelem namítanou skutečnost,
že se městský soud nezabýval vytýkanou nesprávnou aplikací poznatků ze Zprávy o dodržování
lidských zpráv za rok 2012 zpracovanou Ministerstvem zahraničí USA. Městský soud se k této
žalobní námitce stěžovatele zcela dostatečně vyjadřuje v odůvodnění rozsudku ze dne 22. 1. 2018,
č. j. 2 Az 11/2014 - 64 bod bodem 17.
[13] Nejvyšší správní soud konstatuje, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura zdejšího soudu
poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky uplatněné v kasační stížnosti.
Městský soud při svém rozhodování nevybočil z této judikatury a nedopustil se ani žádného
procesního pochybení. Netvrdil-li stěžovatel žádné konkrétní důvody přijatelnosti kasační
stížnosti, nelze než uzavřít, než že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje jeho
vlastní zájmy. Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost jako nepřijatelnou a podle
§104a s. ř. s. ji usnesením odmítl.
[14] O nákladech řízení rozhodl nevyšší správní soud v souladu s §60 odst. 3 ve spojení
s §120 s. ř. s. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnosti
odmítnuta.
[15] Stěžovateli byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2015,
č. j. 2 Az 11/2014 - 50, ustanovena zástupkyní Mgr. Liliana Křístková, advokátka se sídlem
I. P. Pavlova 3, 120 00 Praha 2. Podle §35 odst. 9 s. ř. s. hotové výdaje zástupce a odměnu
za zastupování v takovém případě platí stát. Nejvyšší správní soud ustanovené advokátce přiznal
odměnu za jeden úkon právní služby, tj. podání kasační stížnosti, podle §11 odst. 1 písm. b) a d)
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“). Zástupkyni
stěžovatele tak náleží odměna za jeden úkon právní služby ve výši 3100 Kč [§7 ve spojení s §9
odst. 4 písm. d) advokátního tarifu]. Vedle toho má stěžovatel též právo na náhradu hotových
výdajů své zástupkyně ve výši 300 Kč za každý úkon (§13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem
tedy 300 Kč. Celkem tak odměna za zastupování činí 3400 Kč. Zástupkyně stěžovatele je plátkyní
daně z přidané hodnoty, což doložila Nejvyššímu správnímu soudu osvědčením o registraci.
Částku 3400 Kč je tak nutno navýšit o 21 %, přičemž toto navýšení činí 714 Kč. Výsledná
odměna za zastupování tak po přičtení daně z přidané hodnoty činí 4114 Kč. Zástupkyni
stěžovatele tak bude vyplacena částka ve výši 4114 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2018
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu