ECLI:CZ:NSS:2008:5.AZS.83.2008:65
sp. zn. 5 Azs 83/2008 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D., JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: D. T., zastoupený Mgr. Faridem
Alizeyem, advokátem se sídlem Stodolní 7, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad
Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 25. 6. 2008, č. j. 62 Az 19/2007 – 40,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2008, č. j. 62 Az 19/2007 – 40
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dne 19. 7. 2007 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany. Ve své žádosti
uvedl, že svou zemi původu opustil proto, aby se vyhnul možnému obvinění policejními orgány
z trestného činu, který nespáchal, a aby se vyhnul nátlaku směřujícímu k tomu, aby se k tomuto
trestnému činu přiznal. V pohovoru se žalovaným uvedl žalobce následující skutečnosti.
Při oslavách konce roku 2004 jej jeden spolupracovník bodl nožem. Žalobce na něj podal trestní
oznámení, avšak dotyčný naléhal, aby oznámení stáhl, což nakonec žalobce učinil. Od té doby
měl žalobce s dotyčným vztahy pouze na pracovní úrovni. Dne 18. 10. 2006 proběhl v práci další
večírek. Na druhý den se žalobce dozvěděl, že dotyčný muž, který ho v roce 2004 bodl, zemřel
násilnou smrtí. Koncem ledna 2007 ho vyhledali tři neznámí muži, kteří po něm požadovali,
aby se přiznal policejním orgánům k vraždě uvedeného muže. Poté, co jim sdělil, že tento čin
nespáchal, ho tito muži fyzicky napadli. Lékařské vyšetření žalobce nevyhledal, neboť podle jeho
slov se nejednalo o vážná zranění. Incident ohlásil druhý den na policii, která však žádné kroky
nepodnikla. Žalobce nabyl dojmu, že neznámí útočníci mohli být známí policistů. Obdobná
událost se odehrála dne 15. 3. 2007, kdy žalobce v blízkosti místa jeho bydliště očekávali
v automobilu neznámí muži, přičemž mezi nimi zahlédl i policistu. Tito lidé po něm znovu
požadovali, aby se přiznal k zabití kolegy, byť tento čin nespáchal, a posléze jej fyzicky napadli.
Žalobce byl tentokrát těžce zraněn a z bezvědomí se probral až v nemocnici.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 31. 7. 2007, č. j. OAM-1-559/VL-20-08-2007, zamítl
žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1
písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, v tehdy platném znění (dále jen „zákon o azylu“). Hlavní argumentem žalovaného byl
závěr, že skutečnosti uváděné žalobcem, a to snaha vyhnout se možnému nespravedlivému
obvinění a legalizace pobytu v ČR, nelze důvodům pro udělení azylu podřadit a dále,
že se žalobce nepokusil vyhledat ochranu u nadřízených mongolských státních orgánů. Pokud jde
o doplňkovou ochranu podle §14a zákona o azylu, žalovaný konstatoval, že domněnka žalobce,
že v případě návratu do Mongolska by byl zřejmě uvězněn za čin, který nespáchal, je zcela
neopodstatněná, jelikož proti němu oficiálně nebylo vzneseno žádné obvinění, a dále zopakoval,
že se žalobce nepokusil vyhledat ochranu u nadřízených mongolských státních orgánů.
Žalobce brojil proti tomuto rozhodnutí žalobou ke Krajskému soudu v Ostravě,
ve které namítal, že (1) jeho žádost neměla být posouzena jako zjevně nedůvodná podle §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť splňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu; (2) že splňuje alespoň podmínky pro udělení překážky vycestování podle §91 zákona
o azylu, přičemž v rozhodnutí žalovaného výrok o nevztažení překážky vycestování chybí;
(3) že v rozhodnutí žalovaného chybí výrok o udělení či neudělení humanitárního azylu podle
§14 zákona o azylu; a (4) že žalovaný v řízení o mezinárodní ochraně porušil §3 odst. 3 a 4, §32
odst. 1, §33 odst. 2, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení.
Krajský soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2008 tuto žalobu zamítl. Ve velmi stručném
odůvodnění krajský soud k první žalobní námitce ve shodě s žalovaným konstatoval,
že žalobcovy problémy nepokládá za azylově relevantní. K druhé námitce krajský soud uvedl
pouze, že ustanovení §91 zákona o azylu bylo účinné do 31. 8. 2006. Pokud jde o třetí žalobní
námitku, krajský soud dospěl k závěru, že v případě žalobce nebyly splněny podmínky
pro aplikaci tohoto ustanovení. Ke čtvrté žalobní námitce krajský soud toliko konstatoval,
že zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení, který měl dle žalobce žalovaný porušit v řízení
o žádosti, byl s účinností od 1. 1. 2006 nahrazen zákonem č. 500/2004 Sb., správním řádem.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž uvedl
důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“).
K §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. stěžovatel zopakoval své důvody uvedené před krajským
soudem a uvedl, že Mongolsko opustil kvůli pronásledování ze strany příbuzných zemřelého
spolupracovníka, které státní orgány tolerovaly, a posléze byl pronásledován i státními orgány
(policií). Dále stěžovatel poukázal na obecně špatnou situaci ohledně dodržování lidských práv
v Mongolsku.
K §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatel zopakoval své procesní námitky ohledně
porušení zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu.
Konečně nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu podle 103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. stěžovatel spatřuje v tom, že se krajský soud nevypořádal s definicí pronásledování
uvedenou v §2 odst. 7 zákona o azylu, a neposoudil, zda-li je Mongolsko bezpečnou zemí
původu ve smyslu §2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval argumenty uvedené
před krajským soudem a v podrobnostech odkázal na své rozhodnutí ze dne 16. 8. 2007.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), byla podána osobou oprávněnou (§102
s. ř. s.), stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.) a kasační stížnost je tudíž
přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. O přijatelnou kasační stížnost se podle usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaného pod č. 933/2006 Sb.
NSS, jedná v následujících typových případech: (1) kasační stížnost vznáší ne plně
prejudikovanou právní otázku; (2) kasační stížnost obsahuje právní otázku, která je dosavadní
judikaturou řešena rozdílně; (3) je potřeba učinit judikatorní odklon; (4) pokud bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná, jelikož se krajský
soud dopustil zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele (čtvrtý důvod přijatelnosti).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v rozsahu
vymezeném v §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a shledal kasační stížnost důvodnou.
Stěžovatel v žalobě mj. namítal, že splňuje alespoň podmínky pro udělení překážky
vycestování podle §91 zákona o azylu (v kasační stížnosti již správně odkazuje na §14a zákona
o azylu, jenž zakotvuje institut doplňkové ochrany). Krajský soud se k této námitce vyjádřil
extrémně stroze a uvedl pouze to, že ustanovení §91 zákona o azylu bylo účinné do 31. 8. 2006.
O skutečnosti, že §91 zákona o azylu byl zrušen novelou zákona č. 165/2006 Sb. není sporu.
Nicméně institut překážek vycestování byl z velké části (byť ne zcela; srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69, www.nssoud.cz) nahrazen
institutem doplňkové ochrany (§14a zákona o azylu). Za těchto okolností s přihlédnutím
k dalším skutečnostem (zejména k tomu, že stěžovatel nebyl v době podání žaloby zastoupen
advokátem a ke specifickému účelu řízení o mezinárodní ochraně) měl krajský soud
překvalifikovat žalobní námitku stěžovatele a přezkoumat rozhodnutí žalovaného i z hlediska
doplňkové ochrany. Opačný postup by vedl k odepření spravedlnosti. Krajský soud se však
k doplňkové ochraně ve svém rozsudku vůbec nevyjádřil, a tudíž zatížil své rozhodnutí vadou,
která způsobuje nepřezkoumatelnost jeho rozsudku pro nedostatek důvodů rozhodnutí
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., k níž musí Nejvyšší správní soud přihlédnout i z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.). Již sama tato skutečnost představuje bez dalšího důvod
pro zrušení rozsudku krajského soudu. Dalšími námitkami se ve vztahu k možnému udělení
doplňkové ochrany tudíž již Nejvyšší správní soud nezabýval. Bude na krajském soudu, aby tuto
otázku posoudil a své závěry v novém rozhodnutí přezkoumatelným způsobem zdůvodnil.
Ostatní námitky stěžovatele ovšem Nejvyšší správní soud ve vztahu k tvrzeným důvodům
pro udělení azylu opodstatněnými neshledal. Nejvyšší správní soud musí přisvědčit krajskému
soudu, potažmo žalovanému, že fyzické útoky výše zmíněných osob motivované důvody
uváděnými stěžovatelem ani vyšetřování stěžovatele ze strany státních orgánů pro možné
podezření z trestného činu nelze v daném případě podřadit pod azylově relevantní důvody. Jak již
Nejvyšší správní soud mnohokrát zdůraznil (např. rozsudek ze dne 10. 1. 2007, č. j.
6 Azs 80/2006 - 64, www.nssoud.cz; či rozsudek ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004 - 79,
www.nssoud.cz; rozsudek ze dne 16. 2. 2005, č. j. 2 Azs 16/2005 - 75, www.nssoud.cz),
prokázání spojitosti pronásledování s rasou, národností, náboženstvím, politickým názorem
či s příslušností k určité sociální skupině, je nezbytným předpokladem pro udělení azylu, taková
spojitost v daném případě absentuje. Jinými slovy, případná existence pronásledování sama
o sobě pro udělení azylu nestačí, toto pronásledování musí být způsobeno z azylově relevantních
důvodů, jež jsou definovány v §12 zákona o azylu taxativně (viz cit. rozsudek ze dne 10. 1. 2007,
č. j. 6 Azs 80/2006 - 64).
Tyto skutečnosti, byť stručně vyjádřené, jsou z odůvodnění rozhodnutí žalovaného
i krajského soudu jasně patrny, tato rozhodnutí netrpí tedy v tomto ohledu nepřezkoumatelností
pro nedostatek důvodů. Ve vztahu k udělení azylu tedy nebylo v daném případě ani třeba
podrobněji zjišťovat skutkový stav či podrobně analyzovat zákonnou definici pronásledování.
Žalobou napadené rozhodnutí netvrdí, že by Mongolsko bylo bezpečnou zemí původu ve smyslu
§2 odst. 1 zákona o azylu a že by tudíž připadalo v úvahu zamítnutí žádosti jako zjevně
nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu.
Těmito závěry Nejvyšší správní soud žádným způsobem nepředjímá, jakým způsobem
bude krajský soud hodnotit stěžovatelem uváděný skutkový děj a příslušné úvahy žalovaného
z hledisek možného udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost ve svém celku důvodnou a s ohledem
na tuto skutečnost napadený rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního
soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s). O náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 19. prosince 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu