ECLI:CZ:NSS:2008:5.AZS.86.2007:45
sp. zn. 5 Azs 86/2007 - 45
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové, soudkyň JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turko vé, JUDr. Brigity Chrastilové
a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: R. T., zastoupena advokátem JUDr.
Martinem Köhlerem, se sídlem České mládeže 135, Liberec VIII - Dolní Hanychov, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, poštovní přihrádka 21/OAM,
170 34, Praha 7, o udělení azylu, v řízení o kasační stížnos ti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 31. 8. 2007, č. j. 58 Az 4/2007-29,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se kasační stížností domáhá, aby byl zrušen rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem o zamítnutí žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15 . 1. 2007, č. j. OAM-
1358/VL-07-BE01-2006, kterým jí nebyl udělen azyl podle ustanovení §12, §13 a §14,
ani doplňková ochrana dle ustanovení §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (ustanovení §2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat
a rozhodnout každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování
soudů ve správním soudnictví (ustanovení §12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role
svěřuje zákon Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě
nepochybně rozhodování o kasační stížnosti (ustanovení §12 odst. 1 ve spojení s ustanovením
§102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu nepřijatelnosti (ustanovení §104a s . ř. s.)
je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem omezeným na případy objektivní
nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost
ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu
správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věc i. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém důsledku
k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně problematické,
ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci znovu na všech
stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem vytvářenou. Věci
objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení .
Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou
řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením s předem známým průběhem
a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho,
nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven .
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je navíc
vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní ochrana
stěžovatelce již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úro vni krajského
soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje
automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem
na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení objektivního
práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku řízení (ve smyslu
jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní jistotu a tedy i efektivitu
práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např . nález ze dne 13 . 11. 2001, sp. zn. Pl.
ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv . 24, str. 222 - 223; obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003,
sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 149), „[…] žádný právní řád není
a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož i z hlediska
soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován ad infinitum. Každý právní řád přináší
a nutně musí přinášet i určitý počet chyb . Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení může
být reálně takováto pochybení aproximativně minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit .
Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení
panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty . Z pohledu tohoto kritéria
je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu
nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů
výjimečných.“
V kasační stížnosti je namítáno, že stěžovatelka, resp . zákonný zástupce stěžovatelky,
při pohovoru se žalovaným uvedl, že pronásledován byl, a to z důvodu příslušnosti k určité
sociální skupině. Z Ukrajiny uprchl proto, že se odmítl podřídit sociálním omezením. UNHCR
je toho názoru, že prchá-li osoba před závažnou diskriminací nebo nelidským zacházením
(rovnajícím se pronásledování) kvůli svému nepodřízení se přísným sociálním normám,
má důvod žádat o uprchlický status.
Určitá sociální vrstva se za normálních okolností skládá z osob podobného zázemí,
obyčejů či společenského postavení. Tvrzení o obavách z pronásledování pod tímto záhlavím
se může často překrývat s tvrzením o obavách z pronásledování na základě něčeho jiného,
např. rasy, náboženství či národnosti. Pronásledování se za normálních okolností týká kroků,
které podnikají úřady nějaké země. Může však také vycházet od některých složek obyvatelstva,
které nerespektují normy stanovené v zákonech dotyčné země. Vzhledem k tomu, že místní
obyvatelstvo páchalo závažné diskriminační či jinak postihující činy, musí být tyto skutečnosti
považovány za pronásledování, neboť je úřady vědomě tolerovaly (a tolerují), resp . odmítaly
(a odmítají) zajistit účinnou ochranu.
Stěžovatelka nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že důvodem žádosti o udělení azylu byly
ekonomické důvody. Za ekonomickými opatřeními záporně ovlivňujícími živobytí příslušné
osoby se mohou skrývat rasové, náboženské nebo politické cíle či záměry namířené proti určité
skupině. Tam, kde ekonomické opatření ničí ekonomickou existenci určité části obyvatelstva,
mohou se jejich oběti podle okolností stát uprchlíky v případě, že opustí svou zem.
Co se na první pohled jeví jako v první řadě ekonomický motiv k odchodu, může v praxi obnášet
i politický aspekt a mohou to být právě politické názory jedince, které ho vystavují vážným
důsledkům a ne jeho samotné námitky proti ekonomickým opatřením .
Kasační stížnost je obsahově totožná s kasační stížností zákonného zástupce stěžovatelky
V. T.
Z důvodů výše uvedených navrhuje stěžovatelka, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné.
Nejvyšší správní soud ve své konstantní judikatuře odmítá možnost neomezené volné
úvahy. Při aplikaci ustanovení §104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto
ustanovení z hlediska možností, které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem,
zde představovaný „přesahem vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně
vymezit a jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité
právní pojmy zahrnují jevy, nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat;
jejich obsah a rozsah se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy .
Zákonodárce vytváří prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu
určitého neurčitého právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu
se správní orgán musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi
případu, přičemž sám musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit,
a to z toho hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu
zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek . To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci
této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kd yby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé . Přípustnost (či tedy spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (ustanovení
§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení
kasačních důvodů stěžovatelem uváděných (ustanovení §103 odst . 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil
již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, ab y v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr . Je-li kasační stížnost přípustná
i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. V daném případě však míra obecnosti
s jakou byla kasační stížnosti podána, aniž by byla upřesněna konkrétní pochybení žalovaného
či soudu, nesvědčí pro to, aby kasační stíž nost mohla být považována za přijatelnou. Je v zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom splnit podmínky přípustnosti
kasační stížnosti a tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.,
ale také uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat. S obdobným tvrzením jako v případě stěžovatelky,
ohledně ekonomických problémů, se Nejvyšší správní soud již vypořádal, a to např . v rozsudku
ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 - 54 (příst. na www.nssoud.cz): „Obtíže žadatele o azyl
stran obživy či možností seberealizace nelze bez přistoupení dalších okolností hodných
zvláštního zřetele vnímat jinak, nežli jako důvody ekonomické, nepostačující k udělení
humanitárního azylu“
K obsahu pojmu sociální skupina se NSS také již vyjadřoval, a to např . v rozsudku ze dne
19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 63/2004 - 60 (příst. na www.nssoud.cz): „Určitá sociální skupina ve smyslu
§12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je skupina osob, která se vyznačuje objektivně společnou
charakteristikou nebo kterou společnost alespoň takto vnímá. Tato charakteristika má často
povahu vrozeného, nezměnitelného rysu nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí
nebo výkon lidských práv dotyčných osob; riziko pronásledování však do této charakteristiky
nepatří. I pouhá příslušnost k určité sociální skupině může být postačujícím důvodem pro udělení
azylu; rozhodující je ovšem existence odůvodněného strachu z pronásledování, směřujícího vůči
žadateli o azyl jako příslušníku určité sociální skupiny, jež pod nikají úřady země, případně
jež vychází od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech
dotyčné země, a úřady vědomě takové jednání tolerují, případně odmítají či jsou neschopné
zajistit účinnou ochranu.“ S odkazem na výše uvedené je nutno konstatovat, že jakkoliv
stěžovatelka bezpochyby patří do mnoha sociálních skupin, nepatří do žádné sociální skupiny,
z členství v níž by bylo možné vyvozovat odůvodněný strach z pronásledování.
Nejvyšší správní soud rovněž přihlédl k tomu, že stížní důvody uplatněn é v kasační
stížnosti, uplatnil již zákonný zástupce stěžovatelky, kdy ani u něj nebyly shledány důvodnými,
natož u stěžovatelky, která se již narodila na území České republiky .
Vzhledem ke skutečnosti, že se s obdobnými námitkami Nejvyšší správní soud již jednou
vypořádal, nebyly shledány žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a
s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 ve spojení s ustanovením
§120 s. ř. s.; žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
O stěžovatelkou podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ustanovení §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jednak jedná o věc,
která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 odst . 2 ve spojení s ustanovením §120 s . ř. s.
přednostně a jednak by to bylo nadbytečné, když s amo podání kasační stížnosti
má podle ustanovení §32 odst. 5 zákona o azylu odkladný účinek.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. března 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu