ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.1009.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 1009/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. září 2006 o dovoláních, která podali obvinění R. Š., a J. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 10 To 95/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 3/2004, takto:
Dovolání obviněných R. Š. a J. Š. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvinění R. Š. a J. Š. byli rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 3. 2005, sp. zn. 48 T 3/2004, uznáni vinnými trestným činem porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem podle §124d odst. 1 tr. zák. spáchaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustili jednáním popsaným pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, tedy tím že po vzájemné dohodě v přesně nezjištěné době v měsíci lednu 2003 na přesně nezjištěném místě od dosud neustanovené osoby obvinění R. a J. Š. opatřili 10 kusů samopalů vzor 61 s tlumičem hluku a větší množství zásobníků, 1 samopal vzor 58 se zásobníky a 200 nábojů ráže 7,62 mm, 1 pistoli zn. SIG SAUER se zásobníky, několik ručních granátů, 2 325 nábojů ráže 7,65 mm Browning a další doplňky k ručním zbraním, které obvinění ukryli do 6 palet se zásilkou obkladů a dne 7. 3. 2003 v T. naložili na nákladní vozidlo zn. Scania s návěsem, jež zajistila a potřebné doklady k vývozu obkladů obstarala spoluobviněná V. K., přičemž všichni obvinění jednali v úmyslu tento vojenský materiál bez povolení podle zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, ve znění pozdějších předpisů, vyvézt a prodat v R., avšak zbraně a munice byly dne 8. 3. 2003 zajištěny na hraničním přechodu Ch.
Dále byli obvinění R. Š. a J. Š. citovaným rozsudkem uznáni vinnými trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustili jednáním popsaným pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, a to tím, že po vzájemné předchozí dohodě společně s obviněným V. J., jehož trestní věc byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí, a který jako jednatel obchodní společnosti S. V. S., spol. s r. o., poskytoval dalším obviněným informace o kamionu a přepravovaném zboží, obvinění J. Š. a R. Š. odcizili dne 20. 8. 2003 v odpoledních hodinách v D. během přepravy z H. do Č. r., kterou prováděl jako řidič obviněný J. Š., tahač zn. MAN s návěsem General Traivers v hodnotě 1 668 960,- Kč ke škodě B. Š., včetně přepravovaného nákladu různého spotřebního zboží v hodnotě 88 299,20 Kč ke škodě obchodní společnosti N. V., s. r. o., přičemž spoluobviněný M. Š. mezitím zajistil objekt k uschování odcizeného kamionu a zboží, a společně s obviněným R. Š. následně odcizené zboží rozprodali neznámým osobám, odcizený kamion pak dne 28. 8. 2003 odstavili u letiště v Ž.
Obvinění R. Š. a J. Š. byli rovněž citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchaným ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustili jednáním popsaným pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Tento trestný čin spáchali tím, že společně se spoluobviněným J. P. organizovali a dne 12. 9. 2003 po předchozí dohodě sledovali od hraničního přechodu C. u T. nákladní tahač značky VOLVO FH12 s návěsem v majetku obchodní společnosti J., spol. s r. o., v hodnotě 920 000,- Kč se zbožím v hodnotě 147 993,30 Kč patřícím obchodní společnosti D., s. r. o., řízený P. K., s úmyslem na vhodném místě nejméně pod pohrůžkou bezprostředního násilí za použití střelbyschopných zbraní se vozidla s návěsem a přepravovaným zbožím zmocnit, přičemž k pokusu ani k dokonání činu nedošlo, neboť obvinění byli v rámci uvedeného přípravného jednání zadrženi Policií České republiky.
Za výše uvedené trestné činy byli obviněným uloženy následující tresty. Obviněný R. Š. byl citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem podle §234 odst. 2 za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému J. Š. byl podle §234 odst. 2 za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen zmiňovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl tento obviněný podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Současně bylo rozsudkem soudu prvního stupně rozhodnuto podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. o zabrání zajištěných zbraní a vojenského materiálu, což je podrobně konkretizováno v tomto rozsudku.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem byl napaden odvoláními obviněných R. Š. a J. Š., která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 10 To 95/2005, zamítl podle §256 tr. řádu. Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému R. Š. doručen dne 30. 3. 2006, obviněnému J. Š. rovněž dne 30. 3. 2006, jejich společnému obhájci dne 28. 3. 2006 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 27. 3. 2006.
Dne 15. 5. 2006 napadli obvinění R. Š. a J. Š. prostřednictvím svého společného obhájce usnesení odvolacího soudu dovoláními, která opřeli o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Oba obvinění ve svých dovoláních shodně namítají, že soudy ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nesprávně vyhodnotily provedené odposlechy, které nadto soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací, ve svém odůvodnění blíže nespecifikoval. Stran trestného činu porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem podle §124d odst. 1 tr. zák. musí být podle názoru obviněných R. Š. a J. Š. prokázána nejen objektivní stránka, nýbrž i subjektivní stránka ve formě úmyslného zavinění. Podle přesvědčení dovolatelů však soudy obou stupňů pochybily, pokud na základě zjištěného skutkového stavu dovodily naplnění subjektivní stránky zmiňovaného trestného činu. Zásadním nedostatkem je podle obviněných R. Š. a J. Š. skutečnost, že soudy činné dříve ve věci nepoužily stran skutku uvedeného pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně ustanovení §9 odst. 2 tr. zák., tj. že se předmětného skutku měli oba obvinění dopustit formou spolupachatelství.
Ke skutku uvedenému pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, v němž soudy nižších stupňů shledaly trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., obvinění R. Š. a J. Š. uvádějí, že jejich vinu příslušné soudy dovodily toliko na základě účelově vyhodnocených telefonních odposlechů. Takovou účelovost hodnocení telefonních odposlechů spatřují dovolatelé zejména v závěru soudu druhého stupně, který označil telefonické hovory uskutečněné mezi obviněnými dne 20. 8. 2003 ve 13.19 hod. a téhož dne v 18.43 hod. za záměrně matoucí. Obvinění R. Š. a J. Š. zpochybňují také závěry soudů činných dříve ve věci, které se týkají určení výše škody způsobené trestným činem, neboť do této škody byla nesprávně započítána i hodnota nákladního vozidla a přívěsu. V rámci této námitky obvinění R. Š. a J. Š. uvádějí, že jejich jednání bylo ve vztahu k nákladnímu vozidlu a přívěsu nesprávně kvalifikováno jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a nikoliv jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §249 tr. zák. Obdobně jako v případě skutku popsaného pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně podle obviněných soudy obou stupňů pochybily, pokud ve vztahu k citovanému skutku nepoužily ustanovení §9 odst. 2 tr. zák.
Stran skutku uvedeného pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jsou obvinění R. Š. a J. Š. přesvědčeni, že jejich vina byla opřena o neprokázané skutečnosti. Zejména jsou oba obvinění toho názoru, že soudy činné dříve ve věci jim neprokázaly úmysl spáchat trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák. a tento úmysl jen dovodily. I ve vztahu k tomuto skutku obvinění považují za nesprávné, pokud soudy nižších stupňů nepoužily ustanovení §9 odst. 2 tr. zák.
V další části svých dovolání poukazují obvinění R. Š. a J. Š. na to, že postup orgánů činných v trestním řízení by měl být v souladu mimo jiné se zásadou zákonnosti trestního řízení a dalšími procesními zásadami. Narušením těchto zásad dochází podle obviněných k porušení principu spravedlivého procesu. V rámci tohoto konstatování obvinění odkazují na rozhodnutí Ústavního soudu označené pod sp. zn. II. ÚS 301/98. S poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/94 obvinění ve svých dovoláních dále uvádějí, že trestní řízení musí být vedeno jako tzv. fair proces, tedy jako spravedlivý proces zajišťující dodržování procesních práv. K tomu obvinění současně podotýkají, že v případě více variant skutkového řešení je vždy nutné zvolit variantu pro obviněného příznivější.
Závěrem svých dovolání obvinění R. Š. a J. Š. navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek (správně má být usnesení) Vrchního soudu v Praze a aby věc přikázal tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněných R. Š. a J. Š. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru námitky obviněných, jimiž zpochybňují způsob dokazování a hodnocení důkazů soudem prvního stupně a skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů, nenaplňují dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. Státní zástupce výslovně nesouhlasí s názorem obou obviněných, že soud prvního stupně zásadně pochybil, pokud do výrokové části rozsudku nezahrnul ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. K tomu státní zástupce uvádí, že chybějící citované ustanovení v právní větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nemá nejmenší vliv na postavení obviněného, pokud je spolupachatelství zřetelně vyjádřeno již v popisu skutku. Takový popis však podle přesvědčení státního zástupce byl soudem prvního stupně učiněn. Jak dále uvádí státní zástupce ve svém vyjádření, považuje za nesprávnou námitku obviněných stran výše škody popsané pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, resp. stran nesprávné právní kvalifikace trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. popsané ve zmiňovaném výroku. Podle jeho názoru soudy obou stupňů dovodily správně na základě skutkových zjištění úmysl obviněných přisvojit si cizí věc, a tím tyto soudy dospěly ke správné právní kvalifikaci trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných R. Š. a J. Š. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění R. Š. a J. Š. podali dovolání jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím společného obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, opírají obvinění R. Š. a J. Š. jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu v tom smyslu, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. řádu, když v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K dovolacímu důvodu obsaženému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obvinění R. Š. a J. Š. však konkretizovali dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve svých dovoláních tím, že podle jejich názoru soudy činné dříve ve věci nesprávně posoudily důkazní situaci, na jejímž základě pak tyto soudy ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně dovodily subjektivní stránku trestného činu porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem podle §124d odst. 1 tr. zák. spáchaného ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Pokud jde o skutek uvedený pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, jeho nesprávné právní posouzení spatřují dovolatelé v tom, že soudy obou stupňů údajně účelově vyložily provedené důkazy v podobě telefonních odposlechů a ve vztahu k nákladnímu vozidlu a návěsu nesprávně kvalifikovaly předmětný skutek jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Rovněž stran skutku uvedeného pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obvinění namítají, že soudy nižších stupňů provedly nesprávné hodnocení důkazů. U všech výše uvedených trestných činů pak obvinění považují za vážné pochybení, pokud soudy obou stupňů nepoužily ustanovení §9 odst. 2 tr. zák., tedy že tyto trestné činy měly být spáchány formou spolupachatelství.
V souvislosti s dovolacími námitkami obviněných Nejvyšší soud poznamenává, že důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod není zahrnut v ustanovení §265b tr. řádu o důvodech dovolání. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých, výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání jakýchkoli rozhodnutí soudů druhého stupně a z hlediska všech namítaných vad. Nejvyšší soud nemůže posuzovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět, jak je patrné z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili obvinění R. Š. a J. Š., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obvinění R. Š. a J. Š. namítali nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovali v podstatě jen z námitek proti hodnocení důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].
Proto při posuzování opodstatněnosti tvrzení dovolatelů o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněných R. Š. a J. Š. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obvinění dopustili skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Zmíněné dovolací námitky obviněných, jež se týkají správnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu při dokazování, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec citovaného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Stran odkazů obviněných R. Š. a J. Š. na příslušná rozhodnutí Ústavního soudu, prostřednictvím nichž tito obvinění upozorňují na základní zásady spravedlivého procesu, pak Nejvyšší soud uvádí, že v obecném smyslu nehodlá zpochybňovat zmíněné závěry Ústavního soudu. Závěry Ústavního soudu vyjádřené v předmětných rozhodnutích ovšem v posuzované věci nebrání trestnímu postihu obou obviněných. Nejvyšší soud nadto konstatuje, že obvinění ve svých dovoláních ani neuplatnili konkrétní důvody, které by svědčily o nezákonném postupu orgánů činných v trestním řízení, a toliko formálně poukázali na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm l) tr. řádu.
Jedinou dovolací námitkou, v jejímž rámci obvinění R. Š. a J. Š. zpochybňují právní posouzení skutků a kterou je možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je tak tvrzení obviněných, že ve výroku soudu prvního stupně chybí výslovné vyjádření skutečnosti, že se zmiňovaných skutků dopustili ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že v tzv. právní větě uvedené ve výroku rozhodnutí soudu není zapotřebí zvlášť vyjadřovat skutečnost svědčící o spáchání trestného činu formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Spolupachatelství totiž není samostatnou formou trestného činu, ale jedná se toliko o formu trestné součinnosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 950, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 5 Tdo 944/2003). Soud prvního stupně proto postupoval správně, jestliže do svého výroku nepojal odkaz na citované ustanovení.
Dalším dovolacím důvodem uplatněným v dovoláních obviněných R. Š. a J. Š. byl důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. K jeho aplikaci Nejvyšší soud uvádí, že naplnění tohoto dovolacího důvodu je možné ve dvou alternativách. Podle první z nich je dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněných R. Š. a J. Š. však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněných v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obvinění ve svých dovoláních pouze formálně naznačují, že dovolací důvod obsažený v již zmíněném ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení byl dán v předcházejícím řízení. K tomuto důvodu se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a neshledal opodstatněným tvrzení obviněných o jeho existenci, protože právní posouzení skutku je správné a nevykazuje vady namítané v dovolání, resp. převážná část námitek obviněných neodpovídá dovolacímu důvodu podle posledně citovaného ustanovení.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění R. Š. a J. Š. podali svá dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu. Protože však jejich dovolání byla částečně opřena o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody podle citovaných zákonných ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 6. září 2006
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y