ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.1165.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 1165/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. listopadu 2007 o dovolání, které podal obviněný J. R. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2006, sp. zn. 6 To 371/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 231/2002, takto:
Z podnětu dovolání obviněného J. R. se podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2006, sp. zn. 6 To 371/2006.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný J. R. byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 3 T 231/2002, uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterého se zčásti jako spolupachatel s obviněnou M. H. a zčásti sám dopustil jednáním podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za výše uvedený trestný čin byl obviněnému J. R. uložen podle §255 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 2 roky. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roky. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, který spočívá v zákazu vykonávat funkci statutárního orgánu i jeho zástupce na dobu 5 let. Týmž rozsudkem byl poškozený podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Soud prvního stupně rozhodl též o vině a trestu spoluobviněné M. H.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Bruntále napadli obviněný J. R. a poškozený odvoláními, o nichž rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 10. 2006, sp. zn. 6 To 371/2006, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu znovu rozhodl o vině a trestu obviněného J. R. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl obviněný uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že:
I.
1. dne 23. 1. 1998 v Bruntále jako ředitel Z. p. R., s. p., společně s obviněnou M. H. uzavřeli s E. Č. smlouvu o postoupení a převzetí práv a povinností z leasingové smlouvy k motorovému vozidlu tovární značky Škoda Felicia EFF 44 LXI, jehož hodnota k datu účinnosti převodu činila 144 500,- Kč, když Z. p. R., s. p., uhradil leasingové splátky do měsíce února 1998 a v této době zbývaly zaplatit do ukončení leasingu pouze 3 splátky ve výši 6 433,30 Kč a zůstatkovou hodnotu ve výši 5 098,10 Kč. Za této situace již dne 1. 12. 1997 uzavřeli oba obvinění se S. f. o. R., zastoupeným E. Č., smlouvu o zpětném trvalém nájmu předmětného vozidla, což učinili vzdor skutečnosti, že v inkriminované době měl Z. p. R., s. p., při počtu 25 zaměstnanců nejméně 4 další vozidla a že Ministerstvo zemědělství a jeho územní odbor vyjádřily nesouhlasné stanovisko k takovému právnímu úkonu. Přitom jmenované smluvní strany sjednaly nájemné na částku 15 000,- Kč s možností dalšího zvyšování podle inflace a s roční výpovědní dobou. Na základě smlouvy o úhradě poměrné části první splátky ze dne 20. 1. 1997 uhradila E. Č. Z. p. R., s. p., částku ve výši 10 000,- Kč a dále tři leasingové splátky za měsíce prosinec 1997 až únor 1998 v celkové výši 19 299,90 Kč, přičemž však na základě zmíněné smlouvy o zpětném trvalém nájmu, který trval až do konce měsíce dubna 1999, Z. p. R., s. p., uhradil S. f. o. R. částku ve výši 261 420,- Kč. Popsaným jednáním tudíž obviněný J. R. společně s obviněnou M. H. způsobili Z. p. R., s. p., škodu ve výši 241 423, Kč;
2. dne 13. 1. 1998 v Bruntále jako ředitel Z. p. R., s. p., společně s obviněnou M. H. uzavřeli s J. R. smlouvu o postoupení a převzetí práv a povinností z leasingové smlouvy k motorovému vozidlu tovární značky Škoda Felicia EFF 613, jehož hodnota k datu účinnosti převodu činila 187 600,- Kč, když Z. p. R., s. p., uhradil leasingové splátky do měsíce února 1998 a v této době zbývalo zaplatit do ukončení leasingu 23 splátek ve výši 6 836,83 Kč a zůstatkovou hodnotu ve výši 122,- Kč. Za této situace již dne 1. 2. 1997 uzavřeli oba obvinění se S. f. o. R., zastoupeným E. Č., smlouvu o zpětném trvalém nájmu předmětného vozidla, což učinili vzdor skutečnosti, že v inkriminované době měl Z. p. R., s. p., při počtu 25 zaměstnanců nejméně 4 další vozidla a že Ministerstvo zemědělství a jeho územní odbor vyjádřily nesouhlasné stanovisko k takovému právnímu úkonu. Přitom jmenované smluvní strany sjednaly nájemné na částku 15 000,- Kč s možností dalšího zvyšování podle inflace a s roční výpovědní dobou. Na základě smlouvy o úhradě poměrné části první splátky ze dne 20. 11. 1997 uhradila J. R. Z. p. R., s. p., částku ve výši 35 000, Kč a dále tři leasingové splátky za měsíce prosinec 1997 až únor 1998 v celkové výši 20 519,- Kč, přičemž však na základě zmíněné smlouvy o zpětném trvalém nájmu, který trval až do konce měsíce dubna 1999, Z. p. R., s. p., uhradil S. f. o. R. částku ve výši 261 420,- Kč. Popsaným jednáním tudíž obviněný J. R. společně s obviněnou M. H. způsobili Z. p. R., s. p., škodu ve výši 42 798,- Kč, ačkoli Z. p. R., s. p., zaměstnával 25 zaměstnanců a měl nejméně 4 další vozidla, přičemž Ministerstvo zemědělství a jeho územní odbor vyjádřily nesouhlasné stanovisko k takovému právnímu úkonu, protože požadovaný počet 8 vozidel se při daném počtu zaměstnanců jeví jako neúčelný;
II.
1. dne 24. 2. 1998 v B. jako statutární zástupce Z. p. R., s. p., uzavřel se S. f. o. R., zastoupeným E. Č., smlouvu o nájmu motorového vozidla tovární značky Škoda Forman 136 GLXi, se sjednanou měsíční platbou nájemného ve výši 11 000,- Kč a s dalším zvýšením podle inflace a s roční výpovědní dobou,
2. dne 30. 1. 1998 v B. jako statutární zástupce Z. p. R., s. p., uzavřel se S. f. o. R., zastoupeným E. Č., smlouvu o nájmu motorového vozidla tovární značky Škoda Favorit 135, se sjednanou měsíční platbou nájemného ve výši 10 000,- Kč a s dalším zvýšením podle inflace a s roční výpovědní dobou,
když na základě těchto smluv až do okamžiku ukončení nájmu v měsíci dubnu 1999 uhradil Z. p. R., s. p., na nájemném za tato dvě vozidla částku ve výši 312 988,- Kč, čímž mu vznikla škoda v uvedené výši;
III.
dne 10. 4. 1997 v B. jako statutární zástupce Z. p. R., s. p., uzavřel s J. J. ústní dohodu o zajištění 6 až 8 ojetých vozidel a za tímto účelem předal J. J. na základě výdajového pokladního dokladu finanční hotovost ve výši 500 000,- Kč, aniž sjednal podmínky opatření požadovaných vozidel včetně způsobu předání Z. p. R., s. p., dále dobu, do které mají být vozidla opatřena, popis jejich kvality a aniž blíže specifikoval použití poskytnuté zálohy, zejména její vyúčtování a případné navrácení či případnou provizi J. J., který zajistil pro Z. p. R., s. p., leasing na 4 motorová vozidla a ze zálohy vyúčtoval částku 203 964,- Kč, a to i za jinou činnost vykonanou pro Z. p. R., s. p., přičemž částku ve výši 296 136,- Kč doposud nevyúčtoval a nevrátil, čímž Z. p. R., s. p., vznikla škoda ve výši 296 136,- Kč.
Za to byl obviněný J. R. odsouzen podle §255 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 20 měsíců. Současně byl obviněnému podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárního orgánu v podnicích a organizacích se státní spoluúčastí na dobu 15 měsíců. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto též o náhradě škody.
Obviněný J. R. podal dne 13. 6. 2007 prostřednictvím svého obhájce proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný zejména nesouhlasí s posouzením subjektivní a objektivní stránky trestného činu, jehož spácháním byl uznán vinným. Podle názoru obviněného jednotlivé skutky uvedené ve výrokové části napadeného rozsudku nenaplňují skutkovou podstatu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., pro který byl stíhán a odsouzen. Jak dále uvádí obviněný ve svém dovolání, soudy nižších stupňů pochybily, pokud do popisu objektivní stránky tohoto trestného činu opomněly uvést konkrétní ustanovení zákona, které měl svým jednáním porušit. Obviněný nesouhlasí ani s popisem škody a v tomto směru poukazuje na závěry znaleckého posudku. K subjektivní stránce uvedeného trestného činu pak obviněný zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů údajně nedostatečně posoudily jeho úmysl porušit povinnosti statutárního orgánu, jakož i úmysl způsobit poškozenému škodu. Aniž by obviněný vznesl konkrétní námitky, ve svém dovolání vytkl i nesprávnost výroku o náhradě škody.
Závěrem podaného dovolání obviněný J. R. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného J. R. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru v posuzované trestní věci odvolací soud pochybil, pokud v tzv. skutkové větě obsažené ve výroku o vině v napadeném rozsudku neuvedl odkaz na zákonné ustanovení, které ukládá obviněnému povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Na tomto pochybení nemůže podle státního zástupce nic změnit ani okolnost, že odvolací soud vyjádřil příslušná zákonná ustanovení v odůvodnění napadeného rozsudku. Proto závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2006, sp. zn. 6 To 371/2006, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde jeho zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. R. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Protože dovolací námitky obviněného J. R. zčásti odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný ve svém dovolání, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v §265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jakož i řízení, jež mu předcházelo. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je částečně důvodné.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný J. R. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn jen tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku lze dovodit i tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, když byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Uplatněný dovolací důvod tudíž může být naplněn jen právní (nikoli skutkovou) vadou, a to takovou, která má hmotně právní (nikoli procesní) charakter. Pokud ovšem obviněný J. R. ve svém dovolání vytýkal odvolacímu soudu s poukazem na závěry znaleckého posudku též nesprávně zjištěnou výši škody, jde o procesní námitku, která nemůže založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Proto k ní Nejvyšší soud nemohl nijak přihlížet.
Stejné závěry platí ohledně výroku o náhradě škody v napadeném rozsudku odvolacího soudu, protože obviněný J. R. ve svém dovolání neuvedl žádné konkrétní argumenty, které by zpochybňovaly jeho správnost. Přitom jak vyplývá z dosavadních skutkových zjištění, odvolací soud dospěl k jednoznačnému závěru, podle něhož jednáním obviněného (resp. částečně též jednáním spoluobviněné M. H.) prokazatelně vznikla poškozenému Z. p. R., s. p., škoda ve výši 597 209,- Kč, poškozený uplatnil svůj nárok na náhradu škody včas a přiznání nároku nebránila v posuzované věci žádná zákonná překážka, proto podle §228 odst. 1 část věty za středníkem tr. řádu bylo povinností soudu, aby ve prospěch poškozeného rozhodl o nároku na náhradu škody způsobené posuzovaným trestným činem. Naproti tomu odvolací soud považoval výši škody uvedenou pod bodem III. ve výroku o vině svého rozsudku pro účely adhezního řízení za spornou, a proto poškozeného odkázal podle §229 odst. 2 tr. řádu se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejvyšší soud zde neshledal žádné pochybení a obecná námitka obviněného směřující proti rozhodnutí o náhradě škody je nedůvodná.
Dovolací soud se neztotožnil ani s námitkou obviněného J. R., pokud odvolacímu soudu vytýká údajně nedostatečné vyjádření subjektivní stránky porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pro naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele. Pachatel si proto musí být vědom, že porušuje svou zákonnou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a současně je alespoň srozuměn i se způsobením škody na spravovaném či opatrovaném majetku [§4 písm. b) tr. zák.], přičemž způsobení škody ve výši, která dosahuje značné škody ve smyslu §89 odst. 11 a §255 odst. 2 písm. b) tr. zák. (tj. škody ve výši nejméně 500 000,- Kč), musí být pokryto zaviněním alespoň z nedbalosti (§5 tr. zák.). Jak vyplývá v posuzované věci z rozhodných skutkových zjištění, která není Nejvyšší soud oprávněn v tomto řízení zpochybňovat, obviněný J. R. činil právní úkony podrobně popsané ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ačkoli tyto úkony zcela nedůvodně majetkově zatěžovaly Z. p. R., s. p., jehož statutárním orgánem byl obviněný. Přitom obviněný věděl o výslovném nesouhlasu zřizovatele uvedeného státního podniku – Ministerstva zemědělství a jeho územního odboru s pořizováním dalších motorových vozidel do majetku poškozeného státní podniku, popřípadě vůbec neinformoval tohoto zřizovatele, protože šlo o majetkové dispozice, které byly ekonomicky neúčelné a navíc – jak je patrné z rozhodných skutkových okolností – i ekonomicky nevýhodné pro státní podnik a naopak prospěšné pro rodinné příslušníky obou obviněných. Takové skutečnosti svědčí podle názoru dovolacího soudu o srozumění obviněného [§4 písm. b) tr. zák.] s možností vzniku alespoň škody nikoli malé (§89 odst. 11, §255 odst. 1 tr. zák.) na majetku státního podniku, jehož jménem obviněný jako ředitel jednal, přičemž měl zákonem uloženou povinnost spravovat jeho majetek. Nejvyšší soud proto považuje i tuto námitku obviněného za nedůvodnou.
Naopak, za opodstatněnou a odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu považuje Nejvyšší soud námitku obviněného J. R., pokud zpochybňuje správnost posouzení objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. tím, že odvolací soud neuvedl v popisu dílčích skutků ve výroku o vině v napadeném rozsudku, jaké konkrétní povinnosti měl obviněný porušit.
K této námitce Nejvyšší soud připomíná, že povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek ve smyslu §255 odst. 1 tr. zák. v obecné rovině zavazuje toho, kdo má takovou povinnost uloženou přímo zákonem nebo ji převezme na podkladě určité smlouvy. Opatrováním cizího majetku se přitom rozumí taková míra ochrany cizího majetku, která zamezuje jeho částečnému nebo úplnému znehodnocení. Od povinnosti opatrovat cizí majetek je nutné odlišovat povinnost spravovat cizí majetek, která předpokládá aktivní přístup správce k péči o cizí majetek. Osoba povinná spravovat cizí majetek se však musí vyvarovat těch právních dispozic, které by směřovaly k znehodnocení či odcizení tohoto majetku. Jak vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, která v posuzované věci učinily soudy nižších stupňů, obviněný J. R. vystupoval v Z. p. R., s. p., jako jeho ředitel. V této funkci se podle zjištění soudů obou stupňů, která musí Nejvyšší soud respektovat, dopustil výše uvedeného jednání.
V napadeném rozsudku odvolacího soudu ovšem skutečně chybí jak konkretizace zákonné povinnosti obviněného J. R. opatrovat nebo spravovat majetek Z. p. R., s. p., tak odkaz na příslušná zákonná ustanovení, z nichž tato povinnost vyplývala, ačkoli obviněný byl uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. právě v alternativě, která předpokládá porušení takové povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, jež byla pachateli uložena přímo zákonem. Jen v odůvodnění svého rozhodnutí (viz str. 9 rozsudku Krajského soudu v Ostravě) pak odvolací soud použil určitou – ovšem neúplnou a zčásti nepřesnou – argumentaci ustanoveními §12 odst. 1 a §15 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů. K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že obviněný byl ředitelem Z. p. R., s. p. Podle §12 odst. 1 zákona č. 77/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ředitel statutárním orgánem státního podniku, který řídí činnosti státního podniku a rozhoduje o všech jeho záležitostech, pokud nejsou zákonem vyhrazeny do působnosti zakladatele. Jako statutární orgán je ředitel oprávněn činit jménem státního podniku právní úkony ve všech věcech (§20 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), když toto jeho oprávnění není nijak omezeno vyjma případů, pokud právní úkon ředitele učiněný jménem státního podniku vyžaduje schválení dozorčí rady státního podniku [§13 odst. 1 písm. a) zákona č. 77/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů] nebo souhlasu zakladatele (§17 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Jak dále vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, obviněný J. R. měl získávat do majetku státního podniku na základě smluv o postoupení a převzetí práv a povinností z leasingové smlouvy a smluv o trvalém nájmu, resp. dohody o zajištění vozidel, ojetá motorová vozidla, aniž by k tomu měl souhlas zřizovatele, resp. činil tak i přes negativní stanovisko zřizovatele. Tím měl způsobit státnímu podniku škodu ve výši uvedené ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu.
V tzv. skutkové větě obsažené ve výroku o vině v napadeném rozsudku Krajského soudu v Ostravě však není výslovně uvedeno, jaké konkrétní zákonné ustanovení měl obviněný J. R. porušit svým jednáním. Pro správný popis skutku, v němž soud spatřuje trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák., je totiž nezbytné, aby v něm soud náležitě označil ustanovení zákona, které zakládá povinnost obviněného opatrovat nebo spravovat cizí majetek, jde-li o povinnost vyplývající přímo ze zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 5 Tdo 672/2004, publikované pod č. T 721. v sešitu 8 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2004). Nejvyšší soud nepovažuje za dostatečné, je-li porušené ustanovení zákona konkretizováno pouze v odůvodnění rozsudku, jak to učinil odvolací soud. Navíc je jeho argumentace neúplná, pokud jde o zákonná ustanovení, z nichž mohla vyplývat povinnost obviněného opatrovat nebo spravovat majetek Z. p. R., s. p.
Jak totiž vyplývá z výše uvedeného postavení obviněného J. R. jako ředitele státního podniku (§12 odst. 1 zákona č. 77/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a zejména ze způsobu jeho jmenování a odvolávání (§12 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb.), kde je výslovný odkaz na zákoník práce, mezi ředitelem státního podniku a tímto státním podnikem vzniká pracovněprávní poměr (k tomu viz např. Eliáš, K., Bartošíková, M., Pokorná, J. a kol. Kurs obchodního práva. Právnické osoby jako podnikatelé. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 592). Ředitel státního podniku je tedy jeho vedoucím zaměstnancem, proto na něj dopadají mimo jiné i povinnosti uložené zákoníkem práce všem zaměstnancům, resp. vedoucím zaměstnancům ve vztahu k majetku zaměstnavatele.
Přitom podle dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 15 Tdo 1316/2006, publikované pod č. T 986. v sešitu 35 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007) platí, že zákonný znak trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. spočívající v tom, že pachatel „poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek“, lze naplnit i porušením povinností obsažených v ustanoveních §73 odst. 1 písm. d) a §74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, resp. s účinností od 1. 1. 2007 v ustanoveních §301 písm. d) a §302 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Tuto obecnou povinnost zaměstnance (popřípadě vedoucího zaměstnance) při ochraně majetku zaměstnavatele a hospodaření s ním je však třeba vždy posuzovat na základě jeho postavení vyplývajícího z pracovní smlouvy či z jiného právního aktu, neboť nelze dovodit, že by zákoník práce z hlediska uvedeného zákonného znaku dopadal obecně na všechny zaměstnance a na veškerý majetek zaměstnavatele, s nímž přicházejí do styku. Jestliže je pachatel povinen a oprávněn pečovat o určitý majetek zaměstnavatele a nakládat se svěřenými hodnotami (např. uzavírat obchodní smlouvy), pak se jeho povinnost podle §73 odst. 1 písm. d), případně též podle §74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, [resp. s účinností od 1. 1. 2007 podle §301 písm. d) a §302 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů] stává konkrétní povinností, jejíž porušení zakládá výše uvedený zákonný znak trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák.
Povinnost obviněného J. R. opatrovat nebo spravovat majetek Z. p. R., s. p., tedy mohla vyplývat nejen z ustanovení §12 odst. 1 a §15 zákona č. 77/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jak uvedl odvolací soud (byť pouze v odůvodnění svého rozsudku), ale rovněž – a to především – z výše citovaných ustanovení tehdy platného zákoníku práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, která odpovídají i příslušným ustanovením nového zákoníku práce č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takže z hlediska časové působnosti zákona ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. uvedená změna mimotrestní právní úpravy nemá vliv na posuzování trestnosti činů spáchaných obviněným.
Protože se soudy nižších stupňů nezabývaly právním posouzením skutků, jejichž spácháním byl obviněný J. R. uznán vinným napadeným rozsudkem odvolacího soudu, ze všech zmíněných hledisek, byl částečně naplněn jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Po zjištění, že dovolání obviněného je v těchto směrech opodstatněné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, přičemž podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený rozsudek, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Ostravě tak v naznačeném rozsahu opětovně projedná věc obviněného J. R. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom se především zaměří na zkoumání otázky, jakou konkrétní povinnost obviněný porušil posuzovaným jednáním, a toto své zjištění náležitě promítne do formulace tzv. skutkové věty ve výroku o vině. V jejím popisu je třeba napravit i další nepřesnosti, zejména pokud se ve výroku o vině pod body 2. a 3. v rozsudku odvolacího soudu nesprávně konstatovalo, že obviněný jednal jako „statutární zástupce“ Z. p. R., ačkoli v postavení ředitele tohoto státního podniku nebyl žádným jeho zástupcem, ale přímo statutárním orgánem (§12 odst. 1 zákona č. 77/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Stejně tak není zřejmé, proč odvolací soud v tzv. právní větě výrokové části napadeného rozsudku uvádí obě alternativy uložené povinnosti, tj. opatrovat (zde navíc nepřesně uvedeno „opatřovat“) i spravovat cizí majetek, aniž by bylo blíže alespoň v odůvodnění vysvětleno a odlišeno, v čem spočívalo opatrování cizího majetku a v čem jeho správa. Navíc odvolací soud by měl i z hlediska posouzení subjektivní stránky trestného činu precizovat popis skutků tak, aby bylo možné jednoznačně odlišit úmyslnou alternativu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. od jeho nedbalostní alternativy podle §255a tr. zák., která však v době spáchání posuzovaných činů nepřicházela v úvahu s ohledem na ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 5 Tdo 672/2004, publikované pod č. T 721. v sešitu 8 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2004).
Odvolací soud poté opětovně rozhodne o vině a trestu obviněného J. R. Protože stejnou vadu spočívající v chybějící konkretizaci zákonem uložené povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek vykazuje rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o vině, který se týká spoluobviněné M. H., je třeba, aby ji odvolací soud napravil postupem podle §261 tr. řádu, což Nejvyšší soud sám nemohl učinit, protože tato obviněná nepodala dovolání a stejným rozsudkem odvolacího soudu, který byl napaden dovoláním obviněného J. R., nebylo rozhodnuto též o odvolání obviněné M. H. (odvolací soud o něm rozhodl samostatným usnesením ze dne 9. 10. 2006) – viz k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 925/2006, publikované pod č. T 937. v sešitu 30 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006.
Podle §265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a podle §265s odst. 2 tr. řádu je povinen respektovat zákaz reformationis in peius.
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného J. R. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y