ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.925.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 925/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2006 k dovolání obviněného T. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 5 To 372/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 93/2002, takto:
Z podnětu dovolání obviněného T. B. se podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně něho a s přiměřeným použitím §261 tr. ř. také ohledně spoluobviněného J. O. zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 5 To 372/2005.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 4 T 93/2002, byl obviněný T. B. uznán vinným jednáním, jehož se dopustil společně se spoluobviněnými P. B. a J. O. a které spočívalo v tom, že
„1. obžalovaný T. B. dne 26. 5. 1998 oznámil na pracovišti Č. pojišťovny, a. s., v úmyslu neoprávněně získat pojistné plnění, jako pojistnou událost fingovanou dopravní nehodu, ke které mělo dojít dne 19. 5. 1998 mezi obžalovaným P. B. a obžalovaným J. O. po jejich předchozí dohodě směřující k vytvoření předpokladů pro uplatnění nároku z pojistné smlouvy a při níž měla vzniknout škoda na jeho vozidle značky SEAT IBIZA, a uplatnil nárok na pojistné plnění ze smlouvy o pojištění motorových vozidel ze dne 19. 1. 1998, v důsledku čehož mu bylo vyplaceno ke škodě Č. pojišťovny, a. s., pojistné plnění ve výši 198.900,- Kč, ačkoliv v době, kdy mělo dojít k dopravní nehodě, již bylo uvedené vozidlo jako havarované a nepojízdné odstaveno v P.
2. obžalovaný T. B. v úmyslu získat neoprávněné pojistné plnění uplatnil dne 9. 2. 1999 na pracovišti Č. pojišťovny, a. s., nárok na pojistné plnění ve výši 202.500,- Kč ke škodě Č. pojišťovny, a. s., v důsledku odcizení jeho vozidla značky SEAT IBIZA S, ke kterému mělo dojít dne 8. 2. 1999, ačkoliv toto vozidlo bylo od 2. 4. 1998 do počátku roku 1999 jako havarované a nepojízdné odstaveno v P., přičemž pojistné plnění nebylo vyplaceno“.
Takto zjištěné jednání obviněného T. B. soud prvního stupně právně posoudil v bodě 1. jako trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. a v bodě 2. jako pokus trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 k §250a odst. 1, 3 tr. zák. Za to jej odsoudil podle §250a odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. soud obviněnému dále uložil peněžitý trest ve výši 80.000,- Kč a podle §53 odst. 4 tr. zák. stanovil, že bude zaplacen v měsíčních splátkách po částce 10.000,- Kč; pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.
Tímtéž rozsudkem soud prvního stupně rozhodl o vině spoluobviněných P. B. a J. O. a uložil jim tresty.
Odvolání obviněných T. B. a J. O., která podali proti odsuzujícímu rozsudku, Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 5 To 372/2005, jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl. O odvolání obviněného P. B. Městský soud v Praze rozhodl v samostatném řízení tak, že jej usnesením ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 5 To 401/2005, rovněž podle §256 tr. ř. zamítl.
Uvedené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 5 To 372/2005, napadl již jen obviněný T. B. prostřednictvím obhájkyně JUDr. I. H. dovoláním. Učinil tak s poukazem na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení.
Po stručné rekapitulaci dosavadního řízení a konstatování závěrů soudů obou stupňů obviněný namítl, že soudy soustředily pozornost pouze na to, aby vyvrátily jeho verzi popisu vzniku pojistných událostí. Zároveň však uvedl, že i kdyby dovolací soud shledal, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, nelze dospět k závěru, že v důsledku jeho jednání byla poškozené Č. pojišťovně, a. s., způsobena škoda ve výši 198.900,- Kč a že by tato škoda odpovídala zákonnému znaku „škoda nikoliv malá“, jak předpokládá ustanovení §250a odst. 3 tr. zák. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 580/2002, tvrdil, že způsobenou škodou v tomto případě nemůže být celé vyplacené pojistné plnění, ale toliko částka rovnající se rozdílu mezi skutečným poskytnutým plněním na straně jedné a pojistným plněním, které by mu náleželo s přihlédnutím k jeho důvodnému krácení. Za nesprávné proto obviněný pokládal, že dokazování v předchozích stadiích řízení nebylo zaměřeno na zjišťování obsahu jednotlivých ustanovení pojistné smlouvy, ač předmětné vozidlo bylo řádně pojištěno a při sjednání pojistné smlouvy bylo prokazatelně nepoškozené, pojistné bylo placeno pravidelně a v předchozím řízení bylo prokázáno, že uvedené vozidlo bylo po uzavření pojistné smlouvy havarováno a poškozeno. Konstatoval, že v pojistné smlouvě jsou jako pojistné události, se kterými je spojen vznik povinnosti pojišťovny plnit, uvedeny zejména střet vozidla, pád a náraz. Za této situace se dovolatel domníval, že pojišťovna byla povinna na základě řádně uzavřené pojistné smlouvy poskytnout pojistné plnění, a to ve výši, kterou potvrdil svědek P. K.
S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 5 To 372/2005, v celém rozsahu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného zaujala názor, že je důvodné v té části, v níž dovolatel namítl, že nebyl naplněn zákonný znak trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. spočívající ve způsobení nikoli malé škody na cizím majetku.
Podle státní zástupkyně je předpokladem toho, aby celá částka ve výši 198.900,- Kč mohla být posouzena jako škoda na majetku pojišťovny, zjištění, že pojišťovna poskytla v této části pojistné plnění na náhradu škody, která ve skutečnosti vůbec nevznikla. Domnívala se, že o takový případ však v posuzované věci nešlo, neboť zjištění soudu prvního stupně, podle něhož obviněný jednal „v úmyslu získat pojistné plnění za fingovanou dopravní nehodu“, nemá ten význam, že by pojišťovna nahradila neexistující škodu, neboť v době údajné dopravní nehody již bylo vozidlo havarované. Vyjádřila názor, že se lze ztotožnit s námitkou, že pachatel trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. může svým jednáním, které spočívá v uvedení nepravdivých údajů při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy, dosáhnout toho, že pojišťovna poskytne pojistné plnění v celém rozsahu, ačkoli ve skutečnosti tu je důvod k jeho zkrácení. Škodou způsobenou trestným činem pak je částka, která se rovná rozdílu mezi skutečně poskytnutým pojistným plněním na straně jedné a pojistným plněním, které by náleželo s přihlédnutím k jeho důvodnému zkrácení, na straně druhé. Státní zástupkyně uzavřela, že soudy nesprávně kvalifikovaly zjištěný skutkový stav, pokud za škodu způsobenou dokonaným trestným činem pokládaly částku 198.900,- Kč, odpovídající pojistnému plnění ze strany pojišťovny, neboť samotné zjištění, že obviněný uvedl nepravdivé údaje o průběhu pojistné události, neznamená, že k žádné pojistné události nedošlo a že pojistné plnění bylo v celém rozsahu neoprávněné.
Se zřetelem na uvedené skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podanému dovolání vyhověl a podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 5 To 372/2005, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 4 T 93/2002, a všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Zároveň vyjádřila souhlas podle §265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ze strany dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.
Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě, na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolání obviněného z jím namítaného dovolacího důvodu je opodstatněné.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích takto vymezeného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení”. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Východiskem pro posouzení existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vždy bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Obviněný spatřoval existenci deklarovaného dovolacího důvodu ve skutečnosti, že soudy obou stupňů nesprávně právně kvalifikovaly jednání pod bodem 1. odsuzujícího rozsudku jako trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák., a vytkl, že soudy nevěnovaly náležitou pozornost otázce výše způsobené škody. V rozsahu těchto námitek se tak obviněný prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu domáhal změny právní kvalifikace jednání, jímž byl v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 1. uznán vinným (když odvolací soud tuto kvalifikaci bez dalšího potvrdil).
Z tohoto pohledu Nejvyšší soud musel konstatovat, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně, neboť námitka týkající se nesprávného hmotně právního posouzení zjištěného skutku by jej mohla založit; proto se dále zabýval otázkou, zda podané dovolání je v tomto směru opodstatněné. Jelikož shledal, že tomu tak je, přezkoumal za podmínek uvedených v §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. K závěru o důvodnosti podaného dovolání dospěl na podkladě těchto skutečností:
Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Z tzv. právní věty výroku o vině uvedené pod bodem 1. odsuzujícího rozsudku je zřejmé, že obviněný měl trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. spáchat v té alternativě, že při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uvedl nepravdivé údaje a způsobil tím na cizím majetku škodu nikoli malou.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění však konkrétní skutková zjištění, která by naplňovala zákonné znaky uvedeného trestného činu, a to zejména pokud jde o existenci zákonného znaku škody nikoli malé, přesvědčivě nevyjadřuje.
Obviněný se měl skutku pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně dopustit v podstatě tím, že v úmyslu získat neoprávněné pojistné plnění oznámil na pracovišti Č. pojišťovny, a. s., jako pojistnou událost fingovanou dopravní nehodu, ke které mělo dojít dne 19. 5. 1998 mezi spoluobviněnými P. B. a J. O. a při níž měla vzniknout škoda na jeho vozidle zn. SEAT IBIZA; jednal tak po předchozí vzájemné dohodě se jmenovanými spoluobviněnými, která směřovala k vytvoření předpokladů pro uplatnění nároku z pojistné smlouvy ze dne 19. 1. 1998, přičemž v důsledku tohoto jednání bylo obviněnému vyplaceno ke škodě Č. pojišťovny, a. s., pojistné plnění ve výši 198.900,- Kč, ačkoliv v době, kdy mělo dojít k dopravní nehodě, již bylo uvedené vozidlo jako havarované a nepojízdné odstaveno v P.
Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 je zřejmé, že soud vzal ve vztahu k otázce výše způsobené škody za prokázané, že obviněný uvedl při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy u Č. pojišťovny nepravdivé údaje, z čehož dovozoval, že obviněný způsobil škodu ve výši 198.900,- Kč, neboť mu bylo vyplaceno pojistné plnění právě v této výši. Takto zjištěnou výši škody kvalifikoval podle §89 odst. 11 tr. zák. jako škodu nikoli malou. Vycházel přitom zejména ze svědeckých výpovědí A. H. a P. H., z nichž vyplývalo, že vozidlo SEAT IBIZA bylo dovezeno na jejich pozemek dne 2. 4. 1998 v havarovaném a nepojízdném stavu a stálo tam několik měsíců až do roku 1999. Dále vycházel ze znaleckého posudku vypracovaného znalcem z oboru dopravy Ing. J. B., jenž dospěl k závěru, že k dopravní nehodě nemohlo dojít způsobem, který obviněný v oznámení pojistné události uvedl.
Podrobněji se problematikou zjištění výše škody nezabýval ani Městský soud v Praze, který shledal výrok o vině obviněného pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně správným a v odůvodnění svého usnesení zařadil námitky obviněného ohledně výše způsobené škody do kategorie námitek skutkových. Konstatoval, že pojistné plnění by obviněnému bylo vyplaceno pouze tehdy, pokud by řádně doložil, že ke vzniku pojistné události došlo a v jakém termínu. Současně uvedl, že částka, která byla obviněnému ze strany poškozené Č. pojišťovny, a. s., vyplacena, je částkou zcela evidentně neoprávněně vylákanou, neboť provedenými důkazy bylo jednoznačně prokázáno, že k pojistné události, tak jak ji obviněný uplatnil, nemohlo dojít tím způsobem, jaký obviněný popsal, ani z důvodů, jaké obviněný uvedl, a proto k pojistnému plnění za tuto pojistnou událost dojít nemělo.
Nejvyšší soud správnosti takových úvah nemohl bezezbytku přisvědčit.
Trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí, kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu nikoliv malou.
Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou rozumí škoda dosahující částky nejméně 50.000,- Kč.
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk (lucrum cessans), tedy to, o co by jinak byl majetek oprávněn zvětšen. Obsahem škody tu může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu. O škodu jde i tehdy, když věc nemá dohodnuté vlastnosti a nelze ji použít pro zamýšlený účel, pro nějž byla nabízena a kupována, a to přesto, že zaplacená cena odpovídá skutečné hodnotě věci.
Pokud Nejvyšší soud vycházel z popisu skutku a navazující tzv. právní věty výroku o vině pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně, nemohl zpochybňovat, že zákonné znaky uvedeného trestného činu byly tímto soudem (a posléze i odvolacím soudem) považovány za naplněné ve variantě spočívající v tom, že obviněný při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy (v oznámení pojistné události) uvedl nepravdivé údaje o dopravní nehodě.
Na druhé straně se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit se závěrem soudů obou stupňů, že v důsledku jednání obviněného byla poškozené Č. pojišťovně, a. s., způsobena škoda ve výši 198.900,- Kč.
Je třeba souhlasit s názorem obviněného, že předpokladem toho, aby celá částka 198.900,- Kč mohla být posouzena jako škoda na majetku pojišťovny, by bylo zjištění, že pojišťovna poskytla v této části pojistné plnění na náhradu škody, která ve skutečnosti vůbec nevznikla.
O takový případ se však v posuzované věci nejednalo.
Zjištění Obvodního soudu pro Prahu 10, podle něhož obviněný jednal „v úmyslu získat pojistné plnění za fingovanou dopravní nehodu“, evidentně nemá ten význam, že by na vozidle obviněného nevznikla žádná škoda a že by tedy pojišťovna nahradila neexistující škodu, resp. že by vůbec nedošlo k pojistné události, tj. k dopravní nehodě. Citované zjištění má v souvislostech posuzovaného případu naopak ten význam, že k dopravní nehodě došlo jinak, než jak ji obviněný popsal v oznámení pojistné události. Z takového zjištění ale nutně ještě nevyplývá, že pojistné plnění poskytnuté pojišťovnou bylo neopodstatněné v tom smyslu, že by jím byla kryta náhrada neexistující škody. Odlišný způsob vzniku škody totiž nemusí nezbytně znamenat, že by pojišťovna neposkytla pojistné plnění na náhradu škody.
Vadou dovoláním napadených rozhodnutí tedy je, že soudy chybně posoudily otázku výše způsobené škody, když za škodu, jež vznikla Č. pojišťovně, a. s., v důsledku jednání obviněného považovaly paušálně celou částku 198.900,- Kč, představující celou výši poskytnutého pojistného plnění. Samotné zjištění, že obviněný uvedl nepravdivé údaje o průběhu pojistné události, neznamená, že k žádné pojistné události nedošlo a že pojistné plnění bylo v celém rozsahu neoprávněné. Soudy opomenuly do svých úvah promítnout to, že k poškození uvedeného vozidla skutečně došlo, i když jiným způsobem, než jak uvedl v oznámení o pojistné události obviněný, a nevzaly tudíž v úvahu výši pojistného plnění, které by Č. pojišťovna vyplatila v případě, že by k příslušné pojistné události došlo jiným způsobem a na jiném místě.
V návaznosti na výše uvedené je třeba rovněž v obecné rovině zdůraznit, že podle pojistných podmínek (třebaže jejich konkrétní znění není v této trestní věci k dispozici) existuje určitý okruh důvodů, z nichž pojišťovna může v rámci náhrady škody, která skutečně vznikla, plnění z pojistné smlouvy přiměřeně snížit. Pojistná smlouva byla v tomto případě uzavřena dne 19. 1. 1998 (č. l. 78), tedy přede dnem 1. 1. 2005, kdy nabyl účinnosti zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), a proto se podle §72 odst. 1 tohoto zákona právní vztahy vzniklé z této pojistné smlouvy řídí příslušnými ustanoveními části osmé hlavy patnácté zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.
Podle §799 odst. 2, 3 občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2004 platilo, že kdo má právo na plnění, je povinen bez zbytečného odkladu pojistiteli písemně oznámit, že nastala pojistná událost, dát pravdivé vysvětlení o jejím vzniku a rozsahu jejích následků a předložit potřebné doklady, které si pojistitel vyžádá. Pojistné podmínky mu mohou uložit i další povinnosti. Mělo-li vědomé porušení uvedených povinností podstatný vliv na vznik pojistné události nebo na zvětšení rozsahu následků pojistné události, je pojistitel oprávněn plnění z pojistné smlouvy snížit podle toho, jaký vliv mělo toto porušení na rozsah jeho povinnosti plnit.
Z citace zákonných ustanovení je zjevné, že důsledkem porušení povinnosti z pojištění spočívající v pravdivém vysvětlení o vzniku pojistné události a rozsahu jejích následků lze oprávnění pojistitele plnění z pojistné smlouvy snížit podle toho, jaký vliv mělo toto porušení na rozsah jeho povinnosti plnit, a to za předpokladu, že vědomé porušení povinnosti mělo podstatný vliv na zvětšení rozsahu následků pojistné události.
Jinak řečeno, i podle právních předpisů, jimiž se řídí právní vztahy vzniklé z této konkrétně posuzované pojistné smlouvy, pachatel trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. může svým jednáním, které spočívá v uvedení nepravdivých údajů při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy, dosáhnout toho, že pojišťovna poskytne pojistné plnění v celém rozsahu, ačkoli ve skutečnosti tu je důvod k jeho přiměřenému snížení. Škodou způsobenou tímto trestným činem je částka, která se rovná rozdílu mezi skutečně poskytnutým pojistným plněním a pojistným plněním, které by náleželo, kdyby pachatel neuvedl nepravdivé údaje. Za škodu nelze bez dalšího považovat celou výši poskytnutého pojistného plnění, je-li zřejmé, že k pojistné události došlo a že nárok na pojistné plnění vznikl, byť v nižší částce, než jakou pachatel vylákal [srov. rozh. č. 29/2003 Sb. rozh. tr. (jde o dovolatelem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 580/2002), případně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 8 Tdo 664/2006].
Z uvedeného je zřejmé, že úvahy odvolacího soudu, které jej vedly k zamítnutí odvolání obviněného a jimiž se snažil odůvodnit právní závěry (své i nalézacího soudu) ve vztahu k výši škody způsobené obviněným, nejenže vyznívají zcela nepřesvědčivě, ale především nesvědčí o tom, že by této problematice věnoval potřebnou pozornost a respektoval citovanou judikaturu. Pokud se již odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními, k nimž dospěl soud prvního stupně, měl se náležitě vypořádat se všemi okolnostmi, které jsou nezbytným předpokladem pro právní posouzení jednání obviněného (mimo jiné) jako trestného činu pojistného podvodu podle shora citovaného ustanovení trestního zákona (zejména co se týká posouzení otázky výše způsobené škody).
K tomu je současně třeba dodat, že odůvodnění usnesení odvolacího je poměrně kusé, v podstatě v něm absentují podrobnější úvahy stran právního rozboru zjištěného skutku, proto je v této části v podstatě nepřezkoumatelné.
Řádné odůvodnění soudních rozhodnutí je přitom považováno za esenciální podmínku ústavně konformního rozhodnutí vylučujícího libovůli v rozhodování. Jinými slovy, pokud z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, pak takové odůvodnění nevyhovuje zákonným hlediskům a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv trestně stíhané osoby, která má nárok na to, aby její věc byla spravedlivě posouzena (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04 aj.).
S přihlédnutím k okolnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uplatnil relevantně, neboť i odvolací soud zjistil nesprávně výši škody, kterou obviněný způsobil jednáním popsaným pod bodem 1. odsuzujícího rozsudku, když se v tomto směru chybně ztotožnil se skutkovými závěry nalézacího soudu. Ani z jeho rozhodnutí tak jednoznačně nevyplývá naplnění veškerých zákonných znaků trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že usnesení Městského soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jak mu oprávněně vytýká dovolání obviněného.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. dovolání obviněného T. B. důvodným, a proto stran něho přicházelo v úvahu zrušit napadené rozhodnutí odvolacího soudu, zabýval se i možností obdobného rozhodnutí ve prospěch spoluobviněných (případně jen některého z nich). Podle §265k odst. 2 věta in fine tr. ř. se totiž při rozhodování o dovolání použije přiměřeně ustanovení §261 tr. ř.
Podle tohoto ustanovení platí, že prospívá-li důvod, z něhož rozhodl odvolací soud ve prospěch některého obviněného, také dalšímu spoluobviněnému nebo zúčastněné osobě, rozhodne odvolací soud vždy též v jejich prospěch. Stejně rozhodne ve prospěch obviněného, kterému prospívá důvod, z něhož rozhodl ve prospěch zúčastněné osoby.
Předpokladem takto vyjádřené zásady (tzv. beneficium cohaesionis) je, že o všech obviněných bylo rozhodnuto v témže řízení a týmž rozsudkem. Důvod, z něhož má odvolací soud rozhodnout, musí být pro všechny spoluobviněné osoby společný a nesmí jít o důvod, který je třeba u každé z těchto osob zkoumat individuálně.
Aplikace uvedené zásady má v dané věci principiální význam především proto, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 5 To 372/2005, bylo rozhodnuto o právním posouzení skutku nejen ohledně obviněného T. B., ale také ohledně spoluobviněného J. O., neboť i on podal proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně odvolání, a shora vytknuté pochybení, v němž je spatřováno nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se tedy týká i jeho. Ve vztahu k tomuto spoluobviněnému je tak splněna podmínka pro použití ustanovení §265k odst. 2 věta in fine tr. ř. s ustanovením §261 věta první tr. ř., jelikož mu prospívá důvod, pro který Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch dovolatele.
Tak tomu ale již není ohledně třetího spoluobviněného P. B. Uvedená podmínka u něho není v tomto dovolacím řízení bezezbytku splněna proto, že o jeho odvolání, které proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně odvolání rovněž podal, nebylo rozhodnuto napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 5 To 372/2005, nýbrž až usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 5 To 401/2005 (stalo se tak poté, co v průběhu odvolacího řízení byla jeho věc podle §23 odst. 1 tr. ř. vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí). Je tak zřejmé, že o odvolání tohoto spoluobviněného nebylo rozhodnuto týmž usnesením odvolacího soudu a v témže (odvolacím) řízení, proto dovolací soud stran něho nemohl ustanovení §261 tr. ř. aplikovat, byť důvod, z něhož rozhodl, byl i jemu společný.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného T. B. zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně něho a podle §265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím §261 tr. ř. také ohledně spoluobviněného J. O. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 5 To 372/2005. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Jakkoliv nelze pochybovat o tom, že výše vytýkaným pochybením byl zatížen již odsuzující rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející, takže by spíše přicházelo v úvahu přikázání věci Obvodnímu soudu pro Prahu 10, rozhodl se Nejvyšší soud pro uvedený postup jednak proto, že zmíněné pochybení mohl a měl zjistit (a případně sám napravit po doplnění dokazování ke stanovení přesné výše škody, kterou obvinění poškozené pojišťovně minimálně způsobili) již soud odvolací, a jednak (a především) proto, že přikázáním věci Městskému soudu v Praze bude možno v dalším řízení napravit zjištěné pochybení i ohledně třetího obviněného P. B.
Po zrušení (pouze) rozhodnutí odvolacího soudu se totiž trestní věc obviněných T. B. a J. O. vrací do stadia řízení po vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a Městskému soudu v Praze, který sice bude rozhodovat jen o odvoláních těchto dvou obviněných, se v odvolacím řízení otevře možnost aplikace shora citovaného ustanovení §261 tr. ř. (srov. shora tučným písmem vyjádřené předpoklady pro uplatnění zásady tzv. beneficia cohaesionis) též ve prospěch obviněného P. B. Takovému postupu nebude na překážku ani fakt, že o odvolání tohoto obviněného bylo již pravomocně rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 5 To 401/2005, neboť jde v podstatě o situaci podobné té, kdy by odsuzující rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci ohledně jmenovaného obviněného proto, že proti němu odvolání vůbec nepodal. Podstatné totiž je, že důvod, o nějž tu jde, obviněnému P. B. prospíval již v době, kdy o skutku rozhodoval soud prvního stupně (a přetrvával i v době, kdy o jeho odvolání rozhodoval odvolací soud) – k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 4 Tz 65/2002.
Povinností Městského soudu v Praze proto bude, aby ze všech hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, znovu posoudil skutek, pro který jsou obvinění stíháni, přesně jej vymezil a zjistil výši škody, která v důsledku jednání obviněných vznikla, resp. mohla vzniknout) a zjištěné jednání bezchybně právně posoudil (přitom musí dbát ustanovení §265s odst. 1 tr. ř.).
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné upozornit na určité nesrovnalosti, které se vyskytly ve výroku odsuzujícího rozsudku a jimž odvolací soud při svém předchozím rozhodování nevěnoval žádnou pozornost. Soud prvního stupně totiž zjištěné jednání všech obviněných ve skutkové větě výroku rozsudku sice formálně rozčlenil pod dva body (v bodě 1. jako dokonaný trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. a v bodě 2. jako pokus trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 k §250a odst. 1, 3 tr. zák.), avšak z povahy posuzovaného jednání, časového sledu událostí, totožného předmětu útoku, jakož i z dalšího obsahu rozsudku tohoto soudu (např. neuložil úhrnný trest podle §35 odst. 1 tr. zák., jak by tomu muselo být při souběhu více trestných činů) by bylo možno usuzovat, že jednání obviněných považoval za jediný trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. (dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.). Na Městském soudu v Praze proto bude, aby se v novém rozhodnutí ve věci i s touto problematikou náležitě vypořádal.
Dospěje-li odvolací soud (po stanovení přesné výše škody) opětovně k závěru o vině obviněných a bude-li znovu uvažovat o uložení trestu, musí věnovat pozornost jak výroku o takovém trestu, tak i dalším výrokům, které měly ve výroku o vině svůj podklad, přičemž musí respektovat ustanovení §265s odst. 2 tr. ř.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a