ECLI:CZ:US:2005:1.US.125.04
sp. zn. I. ÚS 125/04
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a JUDr. Miloslava Výborného - ze dne 25. dubna 2005 sp. zn. I. ÚS 125/04 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. L. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2004 č. j. 7 Tdo 1485/2003-180, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2003 č. j. 8 To 287/2003-160 a proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. 2. 2003 č. j. 15 T 67/2002-145, jímž byla uznána vinnou ze spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 a 2 trestního zákona.
I. Nerespektováním čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod porušil Nejvyšší soud České republiky svým usnesením ze dne 7. 1. 2004 č. j. 7 Tdo 1485/2003-180, Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 1. 9. 2003 č. j. 8 To 287/2003-160 a Okresní soud v Hodoníně svým rozsudkem ze dne 28. 2. 2003 č. j. 15 T 67/2002-145 základní práva stěžovatelky garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Proto se tato rozhodnutí v částech týkajících se stěžovatelky J. L. ruší.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že postupem těchto soudů byla porušena stěžovatelčina základní práva a svobody garantované ustanoveními čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Výše citovaným rozsudkem soudu prvního stupně byla stěžovatelka a další obžalovaná shledány vinnými spácháním trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona (dále též "tr. zák."), za což byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl stěžovatelce výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.
Proti citovanému rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl v záhlaví citovaným usnesením Krajský soud v Brně tak, že jej podle §256 trestního řádu (dále též "tr. ř.") zamítl.
Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatelky odmítl dle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti argumentuje především proti rozhodnutí dovolacího soudu, v jehož postupu spatřuje porušení čl. 39 Listiny. Nesouhlasí s názorem dovolacího soudu vysloveným v odůvodnění napadeného usnesení a namítá, že shledal-li dovolací soud v rozhodování soudu prvého stupně i soudu odvolacího určité pochybení, tj. chybnou úvahu, o kterou obě tyto soudní instance opřely svá rozhodnutí, měl podané dovolání projednat a takto vadná rozhodnutí zrušit. Dále stěžovatelka tvrdí, že pokud dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že zde existuje možnost vzniku škody v jiné výši, než je uvedena ve výroku rozsudku soudu prvého stupně, pak by změna takového vadného výroku zásadně ovlivnila její postavení. Stěžovatelka je toho názoru, že pokud dovolací soud zpochybnil závěry uvedené v rozhodnutích soudů nižších instancí a přitom ve věci nezjednal nápravu a její dovolání odmítl, došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 4 a čl. 90 Ústavy. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil všechna v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů.
K ústavní stížnosti se za účastníka řízení, Nejvyšší soud, vyjádřil předseda senátu 7 Tdo JUDr. P. H. Ten ve svém vyjádření k námitkám stěžovatelky obsaženým v ústavní stížnosti uvedl, že dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dále předseda senátu uvedl, že se Nejvyšší soud neztotožnil s právními úvahami soudů ohledně tzv. fiktivních vkladů a v souladu s judikaturou obecných soudů (k tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu Rt 16/2002 ze dne 12. 12. 2001) uvedl, že uskutečnění hry bez zaplacení vkladu ze strany toho, kdo do přístroje neoprávněně zasáhl, či ze strany toho, komu byla takto hra umožněna, vede ke vzniku škody na cizím majetku a současně i k obohacení osoby, která hru uskutečnila. Z toho plyne, že takové jednání evidentně vykazuje znaky trestného činu podvodu, byla-li by tak způsobena na cizím majetku alespoň škoda nepatrná. Tento závěr však neznamená, že by bylo třeba (a dokonce možno) v posuzované věci zjednat nápravu, jak vytýkala stěžovatelka. K námitce stěžovatelky ohledně výše škody předseda senátu uvedl, že soudy zjištěná škoda ve výši nejméně 236 569 Kč by se nutně musela promítnout do výroku o náhradě škody i při uvažovaném souběhu trestných činů zpronevěry a podvodu; pouze v tomto případě by mohla být škoda jako kvalifikační znak dvou trestných činů představována částkou poněkud nižší (jak bylo zmíněno v napadeném usnesení Nejvyššího soudu), ve svém souhrnu by však povinnost k náhradě škody zůstala nezměněna (šlo by o součet škod z obou trestných činů). Předseda senátu své vyjádření uzavírá, že je toho názoru, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu nebylo dotčeno žádné z ústavně garantovaných základních práv stěžovatelky, a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl, pokud ji neodmítne.
Za dalšího účastníka řízení, Okresní soud v Hodoníně, se vyjádřila předsedkyně senátu Mgr. L. K., která ve svém vyjádření zcela odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku.
Krajský soud v Brně se k výzvě Ústavního soudu k ústavní stížnosti stěžovatelky nevyjádřil.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka trvala na ústním jednání, nařídil Ústavní soud na 25. dubna 2005 ústní jednání.
II.
Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil následující. Dne 1. 10. 2001 bylo stěžovatelce doručeno sdělení obvinění ze dne 21. 9. 2001 ČVS: OVHO-876/2001 z trestného činu zpronevěry dle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., přičemž dne 21. 1. 2002 byla změněna právní kvalifikace stíhaného jednání na trestný čin zpronevěry dle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Tohoto jednání se měla stěžovatelka dopustit v obdobní od 1. 7. 2001 do 15. 7. 2001 v Hodoníně jako obsluha baru a výherních hracích přístrojů v provozovně P. b.: neodevzdávala tržby z výherních hracích přístrojů tak, jak měla stanoveno v pracovní smlouvě, a peníze použila pro svoji potřebu, čímž způsobila firmě W. O., s. r. o., škodu ve výši 226 569 Kč.
Okresnímu soudu v Hodoníně byla dne 8. 2. 2002 doručena obžaloba na stěžovatelku a další obviněnou, že v období od 1. 7. 2001 do 15. 7. 2001 v Hodoníně jako servírky v baru a obsluha hracích přístrojů v provozovně P. b., každá na své směně, neodváděly svému zaměstnavateli tržbu z výherních hracích přístrojů a tržbu z baru, jak bylo jejich povinností, utržené peníze použily pro svoji potřebu a tímto jednáním způsobila stěžovatelka firmě W. O., s. r. o., škodu ve výši nejméně 236 569 Kč a druhá obviněná škodu ve výši nejméně 105 701 Kč, tedy, že si přisvojily cizí věc, která jim byla svěřena, a způsobily tak na cizím majetku škodu nikoli malou, čímž spáchaly trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.
V záhlaví citovaným rozsudkem pak byla stěžovatelka a další obžalovaná shledány vinnými, že v období od 1. 7. 2001 do 15. 7. 2001 v Hodoníně jako servírky v baru a obsluha hracích přístrojů v provozovně P. b., každá na své směně, neodváděly svému zaměstnavateli tržbu z výherních hracích přístrojů a tržbu z baru, jak bylo jejich povinností, utržené peníze použily pro svoji potřebu a tímto jednáním způsobila stěžovatelka firmě W. O., s. r. o., škodu ve výši nejméně 236 569 Kč a druhá obžalovaná škodu ve výši nejméně 105 701 Kč, tedy přisvojily si cizí věc, která jim byla svěřena, a způsobily tak na cizím majetku škodu nikoli malou, čímž spáchaly trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. V odůvodnění napadeného rozsudku nalézací soud uvedl, že "nelze zjistit, jaký je poměr naznačených způsobů vzniku schodku - technicky automaty neumožňují zjistit, zda byly peníze vloženy opravdu nebo jen fiktivně. Zdá se, že ke schodku došlo oběma uvedenými způsoby." Dále soud nalézací uvedl, že "pro posouzení výše vzniklé škody a právní kvalifikaci jednání obžalovaných je nerozhodné, zda obžalované zpronevěřily skutečnou finanční částku nebo pouze hrály bez vkladu na automatech nebo umožnily takto hrát třetím osobám. Obžalovaným byly jako zaměstnankyním společnosti svěřeny jednak finanční prostředky získané provozem automatů, jednak samotné tyto automaty. Majitel automatů prokázal, že z daňového hlediska eviduje příjmy odpovídající stavu mechanických počítadel a že z těchto příjmů rovněž zaplatil daň. Pokud tedy tyto příjmy fakticky nezískal, utrpěl tím škodu, kterou mu přisvojením si svěřených hodnot způsobily obžalované" (viz str. 3 napadeného rozsudku). Soud prvního stupně tedy dospěl ke zjištění, že obžalované po subjektivní i objektivní stránce naplnily skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
Odvolací soud pak v odůvodnění v záhlaví citovaného usnesení, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky, uvedl, že soud prvního stupně ve věci provedl všechno potřebné dokazování a zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak mu to ukládá ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. K námitkám stěžovatelky se vyjádřil tak, že jde vlastně o opakování námitek uplatněných při obhajobě v řízení před nalézacím soudem, přičemž s těmito námitkami se již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vypořádal. Dále soud odvolací uvedl, že všechny provedené důkazy spolu navzájem korespondují a jednoznačně vyvracejí obhajobu stěžovatelky.
Dovolací soud v odůvodnění svého usnesení o odmítnutí dovolání stěžovatelky uvedl, že se nemůže ztotožnit s názorem soudů prvního a druhého stupně, že je nerozhodné, jakým způsobem došlo ke vzniku škody. Jak dále soud dovolací uvedl, "tím, že obviněná [rozuměj stěžovatelka] neodvedla svému zaměstnavateli peněžní prostředky představující tzv. fiktivní vklady do hry na výherních hracích přístrojích, nemohla se dopustit trestného činu zpronevěry, poněvadž fiktivní vklady do hry nemají povahu jí svěřené cizí věci. Z toho však nevyplývá, že lze za škodu způsobenou majiteli výherních hracích přístrojů neoprávněnou hrou vyvozovat odpovědnost obviněné toliko v rovině občanskoprávní, resp. pracovněprávní" (viz str. 3 napadeného usnesení). Dovolací soud pak dále vyslovil názor, že jednání stěžovatelky, tj. uskutečnění hry bez zaplacení, lze subsumovat pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. K námitkám stěžovatelky ohledně způsobené škody dovolací soud uvedl, že "třebaže za stávající situace nelze učinit spolehlivý závěr o tom, jaká část celkové výše škody je představována škodou vzniklou v důsledku jednání, jež vykazuje znaky trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., a jak velká je škoda, která je následkem jednání, jež by bylo lze podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., neboť soudy tímto směrem svoji pozornost nesoustředily, neznačí to, že by existovaly důvodné pochybnosti o tom, že skutek obviněné vykazuje znaky trestného činu, jak uvádí obviněná v dovolání. (...) Současně z toho též plyne, že ať je vzhledem k uvažovaným formám jednání obviněné rozložení celkové výše škody, jak byla zjištěna soudy, jakékoliv, skutek by při respektování zákazu reformace in peius vždy mohl být posouzen buď jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., nebo jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák."
III.
Ústavní soud před tím, než přistoupil k meritornímu projednání věci, konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatelky splňuje všechny formální náležitostí podání dle zákona o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost byla podle platného rozvrhu práce přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. Elišce Wagnerové, která byla v té době z důvodu neobsazenosti Ústavního soudu pověřena jako zastupující soudce rozhodováním v prvním senátu Ústavního soudu. Po změně rozvrhu práce vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu. Podle §4 odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu.
IV.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. O takové porušení stěžovatelových základních práv a svobod jde také tehdy, přehlédne-li obecný soud ústavněprávní význam zákazu libovůle, východiska, z jehož pohledu je třeba přistupovat k výkladu všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem.
Ústavní soud dodává, že není oprávněn rozhodovat o vině a trestu stěžovatelů, nicméně je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud tedy nejprve v daném případě posuzoval, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena práva stěžovatelky na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Právě ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje každému možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stejně tak i ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy zaručující každému právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem; zakotvuje obecnou zásadu spravedlivého procesu.
Listina dále zakotvuje povinnost obecných soudů postupovat zákonem stanoveným postupem. Tento princip obsažený v čl. 2 odst. 2 Listiny zajišťuje právo jednotlivce domáhat se stanoveným postupem svého práva u příslušného orgánu a zároveň představuje materiální obsah procesních garancí obsažených v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Po provedeném dokazování Ústavní soud konstatuje, že shledal ústavní stížnost stěžovatelky důvodnou.
K věci samé Ústavní soud uvádí, že již od počátku trestního řízení, tj. od sdělení obvinění, trpělo řízení nedostatky v provádění důkazů, které se odrazily nejen v podané obžalobě, ale následně i v řízení před obecnými soudy, přičemž tyto nedostatky naplňují porušení procesních principů obsažených v ústavním pořádku. Především vylíčení skutkových okolností ve sdělení obvinění neodpovídá zjištěným důkazům a dále nezahrnuje jednání ("neodvedení tržby z baru"), které je popsáno v žalobním návrhu a posléze i v podané obžalobě a rozsudku soudu nalézacího. Ústavní soud k tomu připomíná, že "sdělením obvinění a dalším postupem od této skutečnosti odvozeným je realizována zásada řádného zákonného procesu vyjádřená čl. 8 odst. 2 Listiny spočívající v tom, že nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který zákon stanoví. Procesní podmínky řízení před soudy vyjádřené příslušnou právní úpravou založenou na ústavním základě jsou nepřekročitelnou hranicí, ve které se musí odehrávat i trestní proces, a to způsobem, který respektuje principy procesu spravedlivého" (nález ve věci sp. zn. III. ÚS 356/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, nález č. 12, str. 90). Obžalobou popsaný skutek, rozšířený o jednání popsané jako "neodvedení tržby z baru", aniž by takové jednání bylo vylíčeno ve sdělení obvinění, zcela převzal do výroku rozsudku soud nalézací, přestože z odůvodnění tohoto rozsudku neplyne, že provedl důkazy k jednání popsanému ve skutkové větě rozsudku jako "neodvedení tržby z baru", resp. k tomu se vůbec nevyjadřuje. Takovým postupem, tj. svévolným vymezením skutku ve výroku o vině stěžovatelky, který nebyl předmětem dokazování a nekoresponduje s popisem skutkového děje v odůvodnění napadeného rozhodnutí nalézacího soudu, orgány činné v trestním řízení nerespektovaly ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny, čímž zároveň zasáhly do práva stěžovatelky garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud si je vědom, že mu obecně nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecným soudem. K takovému postupu však Ústavní soud přistoupí, zjistí-li, že v řízení před obecným soudem nebyly respektovány kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů. A k takovému závěru Ústavní soud dospěl po prostudování spisu. Ve své bohaté judikatuře týkající se přezkoumatelnosti rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud vyjadřoval k nutnosti řádného odůvodnění soudních rozhodnutí, které je považováno za esenciální podmínku ústavně konformního rozhodnutí vylučujícího libovůli v rozhodování [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 588/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 147), sp. zn. III. ÚS 463/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 20, nález č. 181, str. 267) a sp. zn. IV. ÚS 564/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 108, str. 489)]. Jednoduše shrnuto, pokud z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, pak takové odůvodnění nevyhovuje zákonným hlediskům, a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv trestně stíhané osoby, která má nárok na to, aby její věc byla spravedlivě posouzena.
Ústavní soud také zjistil, že orgány činné v trestním řízení neprováděly dostatečné a přesvědčivé dokazování k výši škody, kterou měla stěžovatelka způsobit poškozené svým protiprávním jednáním. Pouhé konstatování výše škody v napadených rozhodnutích s odkazem na evidenci příjmů poškozené pro daňové účely bez toho, že by soud nalézací odůvodnil, jak k této částce dospěl, není dostačujícím důkazem pro stanovení rozsahu viny a odporuje ustanovení §89 odst. 1 písm. e) tr. ř., dle kterého je v trestním stíhání nezbytném rozsahu třeba dokazovat mimo jiné podstatné okolnosti umožňující stanovení následku a výše škody způsobené trestným činem. Právě u majetkových trestných činů je řádné zjištění výše způsobené škody rozhodujícím kritériem pro posouzení, zda se jedná o trestný čin a jaká je společenská nebezpečnost takového jednání pachatele. Zásadu zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.) je třeba vztáhnout bez výjimky i na otázky související s výší škody způsobené trestným činem (srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 78/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 129, str. 112).
Zvláště pak u trestného činu, jehož podstatou jsou tzv. fiktivní vklady do hry, je nezbytným kritériem pro právní kvalifikaci stíhaného skutku nezpochybnitelné a jednoznačné zjištění výše škody. V této oblasti dokazování soud nalézací zcela ignoroval zákonná ustanovení trestního řádu, ba dokonce dezinterpretoval předložené důkazy, když v samotném odůvodnění svého rozsudku uvedl, že "technicky automaty neumožňují zjistit, zda byly peníze vloženy opravdu nebo jen fiktivně" (str. 3 napadeného rozsudku), přičemž při hlavním líčení konaném dne 17. 9. 2002 svědkyně H. B. (ekonomka poškozené společnosti) uvedla, že "zcela určitě se dá zjistit, zda bylo hráno způsobem, že stavy byly natočeny klíčem, nebo zda bylo hráno za hotové peníze" (č. l. 121). Rovněž se soud nalézací nepokusil osvětlit, zda počítadla umístěná v hracím automatu zaznamenávají vyplacené výhry. Stejně tak se soud nalézací nevypořádal s rozpory v tvrzení této svědkyně, která v přípravném řízení uvedla, že částku 10 000 Kč (provozní zálohu pro bar) zpronevěřily obě obviněné rovným dílem, a posléze se skutečností, že tato částka byla připsána ke škodě pouze stěžovatelce bez jakéhokoliv dalšího odůvodnění. Obžalované se k této částce za celou dobu trestního řízení nevyjádřily a nebyly ani konfrontovány s tvrzením o jejím zpronevěření.
Trestní řád vyžaduje, aby v řízení před soudem byly veškeré podstatné okolnosti vedoucí k následku naplňujícímu skutkovou podstatu trestného činu zjištěny a prokázány tak, aby na jejich základě mohlo být učiněno rozhodnutí či zvolen příslušný procesní postup. Absence odůvodnění závěru soudu prvního stupně o výši škody nese zjevné prvky libovůle, jinými slovy, takové rozhodnutí nelze z hlediska zachování ústavněprávních kautel v rámci trestního řízení považovat za dostačující, protože ve výsledku představuje citelný zásah do práva stěžovatelky na fair proces.
Odvolací soud svým rozhodnutím pokračoval v tomto zásahu do základních práv stěžovatelky, když se ve svém rozhodnutí nevypořádal s jejími námitkami uvedenými v odvolání a pouze přejal závěry učiněné soudem prvního stupně.
Nejvyšší soud svým odmítavým usnesením sice připustil pochybení soudů obou instancí, avšak s odkazem na stávající judikaturu uvedl, že v jednání kladeném stěžovatelce za vinu je třeba spatřovat spáchání trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 2 tr. zák., nikoli trestného činu zpronevěry dle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Tímto konstatováním de facto uznal důvodnost dovolání stěžovatelky podané dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nicméně s odkazem na ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání odmítl, neboť dle jeho názoru by projednání dovolání v rozsahu a z důvodů v něm uvedených nemohlo zásadně ovlivnit stěžovatelčino postavení. Ústavní soud si je vědom toho, že Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání nemůže přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku. Je třeba také připomenout, že rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) v rámci řízení o všech opravných prostředcích (srov. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 55/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 114). Nadto Ústavní soud uvádí, že současná judikatura Ústavního soudu [např. nálezy sp. zn. I. ÚS 639/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 102), sp. zn. IV. ÚS 182/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 168)] považuje při změně kvalifikace trestného činu učiněné v rámci dovolacího řízení za nezbytné, aby bylo dáno právo obhajobě vyjádřit se k takto změněné právní kvalifikaci včetně práva navrhovat nové důkazy, které by i mohly nakonec zpochybnit možnost aplikovat tuto novou právní kvalifikaci na daný skutek, a včetně ověření subjektivní stránky jednání tak, aby bylo možné spolehlivě posoudit, že nebyla porušena ústavní zásada nullum crimen sine lege (čl. 39 Listiny). V daném případě bude třeba zejména posoudit věc ve světle závěrů plynoucích z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kokkinakis proti Řecku (14 307/88) a Cantoni proti Francii (17862/91), na což upozornil Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 558/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 136, str. 205). V souvislosti s tím by se obecné soudy měly v dalším řízení zabývat rozsahem poučení, kterého se stěžovatelce dostalo při nástupu do zaměstnání v souvislosti s jejím případným užíváním hracího automatu, resp. s následky takového jednání.
Dalšími námitkami stěžovatelky se Ústavní soud již nezabýval, neboť shledaný zásah do základního práva na spravedlivý proces sám o sobě vedl k nutnosti zrušit rozhodnutí, která tento zásah přivodila.
Na základě uvedených skutečností Ústavní soud dospěl po provedeném řízení k závěru, že obecné soudy nerespektováním ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny zasáhly do základních práv stěžovatelky garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a proto všechna v záhlaví citovaná rozhodnutí ve výrocích týkajících se stěžovatelky dle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zrušil.