ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.1167.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 1167/2012-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. října 2012 o dovolání, které podal obviněný F. Č. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 4 To 24/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 26/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 61 T 26/2011, byl obviněný F. Č. odsouzen za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), a podle §240 odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
Na podkladě odvolání, které proti citovanému rozsudku podal obviněný, rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 4 To 24/2012, jímž podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl tak, že obviněného F. Č. uznal vinným ve stejném rozsahu jako soud prvního stupně, upřesnil popis skutkových okolností ve výroku o vině a kvalifikoval je znovu jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to Vrchní soud v Olomouci obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný F. Č. dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Šabršuly. Svůj mimořádný opravný prostředek obviněný podal v rozsahu výroku o vině i o trestu a uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný v úvodu svého podání vyslovil názor, že orgány činné v trestním řízení jej obvinily jen na podkladě trestního oznámení Finančního úřadu v Uherském Hradišti a v podstatě pouze převzaly výsledky jejich daňové kontroly. Znovu vyloučil, že by jeho podnikání mělo být protizákonné, veškeré jím deklarované vývozy zboží se fakticky uskutečnily a závěr soudů o jejich fiktivnosti vychází podle přesvědčení obviněného z nedostatečně provedeného dokazování a z nesprávné interpretace opatřených důkazů. Upozornil na nesprávnosti v tvrzení soudů týkající se nutnosti stanovit výši daně z přidané hodnoty na základě pomůcek, neboť se tak stalo u daně z příjmů fyzických osob. Dále poukázal na zprávu společnosti Goodwill Partner, s. r. o., která na jeho žádost zpracovala analýzu správnosti závěrů správce daně. Výsledky daňové kontroly jsou podle odborného posouzení zatíženy vadami, kontrola měla být provedena důsledněji a dokonce se objevily nové důkazy, na jejichž základě jmenovaná společnost vypracovala pro obviněného návrh na obnovu daňového řízení. Obviněný se proto domnívá, že v dané věci nebyla prokázána jak subjektivní tak ani objektivní stránka trestného činu, z něhož byl obžalován. Dožadoval se podobnosti s věcmi, které byly řešeny Ústavním soudem a označil konkrétní rozhodnutí, v nichž Ústavní soud formuloval povinnost soudů vykládat rozumné pochybnosti ve prospěch obviněného, nutnost prokázat vinu mimo jakoukoli pochybnost a princip zákazu deformace důkazů. Závěrem svého dovolání obviněný zpochybnil vznik škody jako jednoho ze znaků skutkové podstaty, bez níž nemůže existovat ani „příčinná souvislost mezi jednáním a údajným následkem“. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, a aby přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud přerušil výkon trestu odnětí svobody obviněného podle §265o odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného F. Č. vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Pavla Kučery. Podle jeho přesvědčení bylo dokazování v daném případě provedeno v dostatečném rozsahu a pokud soudy učinily skutková zjištění popsaná ve výroku napadeného rozsudku, nelze jakkoli zpochybnit správnost užité právní kvalifikace trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Většina dovolacích námitek neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť jimi obviněný napadá skutek, k němuž soudy dospěly. Pokud dovolatel vytkl nedostatek subjektivní a objektivní stránky, jsou podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství důvodu znaky citovaného zločinu zcela naplněny. Již samotný způsob spáchání činu svědčí o přímém úmyslu obviněného a zjištěné jednání evidentně bylo příčinou škodlivého následku spočívající ve zkrácení jeho daňové povinnosti. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný F. Č. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřuje k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotně právním posouzení skutku. Jeho prostřednictvím je tak možné namítat, že skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. O jiné nesprávné hmotně právní posouzení jde tam, kde soudy posoudily určitou skutkovou okolnost podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. V rámci řízení o dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze zvrátit již pravomocné rozhodnutí soudu, není možné se dožadovat změny skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud je při projednání dovolání zásadně vázán skutkovým stavem, který se stal podkladem pro napadené rozhodnutí, a je vyjádřen ve výroku o vině. Otázka rozsahu dokazování i způsobu hodnocení jednotlivých provedených důkazů soudy tak nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Jedná se o procesní postup soudů upravený v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 a násl. tr. ř. Přestože některé procesní vady lze napravovat v rámci dovolacího řízení, nespadají sem otázky rozsahu a hodnocení dokazování. Navíc uvedené procesní pochybení musí být dovolatelem vytýkáno prostřednictvím jiných důvodů dovolání [např. §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], nikoli důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z uvedeného výkladu rozsahu dovolání, který opakovaně ve svých rozhodnutích akceptoval i Ústavní soud (např. usnesení ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, publikované pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), vyplývá, že naprostá převaha dovolacích argumentů, jimiž se obviněný F. Č. snažil zpochybnit napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i jemu předcházející řízení, nenaplňuje uplatněný dovolací důvod. Navíc obsah dovolání prakticky odpovídá výhradám, které obviněný zahrnul již do svého řádného opravného prostředku – odvolání. Jeho dovolací námitky jsou formulovány z převážné části tak, jakoby se neseznámil s odůvodněním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Vrchní soud v Olomouci totiž fakticky odpověděl na veškeré pochybnosti, resp. vady, které vyslovil obviněný znovu v dovolání, a naprosto vyčerpávajícím způsobem, přesvědčivě a zcela srozumitelně vysvětlil, proč je odmítl a v podstatě se ztotožnil se zásadními závěry soudu prvního stupně. Úvahy, jimiž vrchní soud v napadeném rozhodnutí vyjádřil své stanovisko k obhajobě obviněného, v podstatě nemá Nejvyšší soud důvod jakkoli zpochybnit. Jsou založeny na jasných a naprosto logických argumentech, které vyplynuly z veškerého ve věci provedeného dokazování. Pokud by soudy vycházely z tvrzení obviněného, nemohly by se opřít o zjištění, vzešlé z obsahu jednotlivých důkazů. Obviněný totiž v rámci svých námitek vyjadřuje nespokojenost se způsobem hodnocení důkazů a domáhá se jiného výkladu, než jaký zvolily soudy nižších stupňů. V podstatě žádný argument obviněného nezpochybňuje hmotně právní posouzení skutku, nýbrž se snaží modifikovat skutkové závěry, o které soudy opřely svá odsuzující rozhodnutí. Z hlediska charakteru a účelu dovolacího řízení se proto jedná se o nepřípustný požadavek na změnu skutkových zjištění, jemuž nebylo možné vyhovět. Nejvyšší soud předesílá, že podle své vlastní praxe vyjádřené např. v usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikovaném pod č. T 408 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ve svazku 17, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy nižších stupňů, s nimiž se dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Je běžnou praxí, že podnětem k zahájení trestního stíhání v trestných činech postihujících protiprávní jednání subjektů daně, jsou sdělení či přímo trestní oznámení příslušných finančních úřadů jako správců daně. Stejně tomu bylo i ve věci obviněného F. Č., přičemž žádné pochybnosti svědčící o jakékoli snaze jej perzekuovat, nevzbuzuje ani skutečnost, že důvodem provedení daňové kontroly podnikání obviněného jako fyzické osoby byla žádost o mezinárodní spolupráci rumunského správce daně, s nímž měl obviněný obchodovat. Až v průběhu daňové kontroly, mimochodem velice důkladně a pečlivě vedené, vyšly najevo nesrovnalosti o obchodních transakcích, které obviněný F. Č. deklaroval v rámci svých přiznání k dani z přidané hodnoty, jíž byl v rozhodné době plátcem. Jestliže soudy obou stupňů čerpaly informace mj. i ze zpráv Finančního úřadu v Uherském Hradišti, není možné takovému postupu cokoli vytknout, neboť především soud prvního stupně provedl vlastní dokazování, v jehož rámci použil jako listinné důkazy v trestním spise založené podklady správce daně, a odvolací soud považoval rozsah důkazů za dostatečný. K žádosti obviněného doplnil dokazování o zprávu společnosti Goodwill Partner, s. r. o., a řádně odůvodnil, proč dalším návrhům na doplnění dokazování nevyhověl (srov. str. 16, 17 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci). Rovněž s výhradou vůči té části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně týkající se vyměření daňové povinnosti na podkladě pomůcek, se odvolací soud dostatečně vypořádal. Na straně 20 svého rozsudku vysvětlil, že zjištěná nesrovnalost ve vyjádření nalézacího soudu neovlivnila celkovou správnost o existenci a výši zkrácení daně z přidané hodnoty v rozhodném období. V navazující části odůvodnění napadeného rozsudku se vrchní soud vypořádal s obsahem vyjádření společnosti Goodwill Partner, s. r.o., k průběhu daňové kontroly obviněného podnikajícího jako fyzická osoba. Nejvyšší soud opětovně nemá v podstatě co dodat k vyjádřeným úvahám s tím, že pokud dovolatel podal návrh na povolení obnovy řízení v dané trestní věci, jde o jeho zákonné právo, o němž bude rozhodovat soud prvního stupně jako soud věcně příslušný. Bude tudíž záležet pouze na posouzení tohoto soudu, zda uzná naplnění podmínek pro povolení obnovy řízení, jak jsou definovány v ustanovení §278 tr. ř.
K té části dovolání, v níž obviněný tvrdil, že v jeho případě nedošlo k naplnění objektivní ani subjektivní stránky trestného činu, resp. zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, Nejvyšší soud připomíná, že tento zločin spáchá ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb a uvedený čin spáchá ve velkém rozsahu (nejméně o 5.000.000,- Kč).
Obviněný spáchal čin v podstatě tím, že jako fyzická osoba podnikající pod jménem F. Č. se sídlem podnikání T. čp. …, okres Uherské Hradiště, registrovaný nejprve jako čtvrtletní a poté měsíční plátce daně z přidané hodnoty, vědom si toho, že ke zdanitelným plněním fakticky vůbec nedošlo, v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty, podával v obdobích označených ve výroku o vině napadeného rozsudku přiznání k dani z přidané hodnoty, v nichž v rozporu s ustanoveními §21 odst. 1 a §64 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném v době činu, neoprávněně deklaroval dodání zboží v celkové hodnotě 35.036.395,- Kč do jiného členského státu Evropské unie ve výroku označeným odběratelům, a snížil tak svou daňovou povinnost na dani z přidané hodnoty v celkové výši nejméně 6.638.172,- Kč.
Ze skutkového stavu, jak je poměrně podrobně popsán ve výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, a rozveden v jeho odůvodnění, vyplývá, že obviněný F. Č. dosáhl snížení své daňové povinnosti u tohoto druhu daně na podkladě fiktivních obchodních transakcí, jimiž předstíral vývoz zboží do zahraničí. Jedná se o jeden z typických případů, jimiž lze spáchat trestný čin podle §240 tr. zákoníku a skutkové okolnosti tak, jak jsou vyjádřeny v odsuzujícím výroku o vině napadeného rozsudku, zahrnují veškeré zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu, tj. včetně velkého rozsahu. Vzhledem k tomu, že tento kvantifikační znak je v podstatě vyjádřitelný jen v penězích, lze použít hlediska stanovená v §138 odst. 1 tr. zákoníku (srov. č. 20/2002-I. Sb. rozh. tr.). Způsob spáchání činu obviněným, tj. aktivní činnost spočívající v předstírání skutečností, které se nestaly, nedovoluje jiný závěr ve vztahu k subjektivní stránce činu, než že obviněný jednal v přímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Součástí skutkových zjištění tak byla i ta část jednání obviněného, kterou realizoval svůj úmysl snížit svou daňovou povinnost předkládáním daňových přiznání, jejichž součástí učinil i předmětné fiktivní vývozy zboží mimo území České republiky, v důsledku čehož mu byla vyměřena nižší daň z přidané hodnoty, než k jaké byl jako subjekt této daně ve skutečnosti povinen, pokud by nejednal protiprávně. (Srov. např. č. 22/2005-I. Sb. rozh. tr.)
V závěru svého dovolání obviněný označil některá rozhodnutí Ústavního soudu, jimiž se snažil podpořit svou výhradu jednak k rozsahu provedeného dokazování, jednak i ke způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Nad rámec již uvedeného Nejvyšší soud jen doplňuje, že v předmětné trestní věci soudy zcela vyhověly zákonné povinnosti stanovené v §2 odst. 5 tr. ř., tj. zjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Jedná se o vyjádření principu nezávislosti soudů zakotvený v čl. 82 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ani Ústavní soud ve svém rozhodování nezpochybnil oprávnění soudů uvážit, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Není povinností soudů vyhovět všem důkazním návrhům, přičemž za situace, když soud zdůvodní odmítnutí doplnění dokazování, vyjadřuje tím uvedenou zásadu nezávislosti, která ale současně musí být realizována při respektování základních práv obviněného. O takový případ se jednalo právě v trestní věci obviněného F. Č., neboť v rámci trestního řízení byl proveden dostatek důkazů k rozhodnutí o podané obžalobě, odmítnutí návrhů na doplnění dokazování soudy náležitě a především přesvědčivě zdůvodnily. Jak se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 664/11, nemůže být při uplatnění tzv. zásady materiální pravdy (§2 odst. 5 tr. ř.) rozsah dokazování bezbřehý, soud je při určení tohoto rozsahu limitován rozsahem „nezbytným pro rozhodnutí“. Právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale jen právo na spravedlivé soudní řízení.
Nejvyšší soud tak nemá pochybnosti o správnosti právního posouzení zjištěných skutkových okolností v trestní věci obviněného F. Č.. Dovolání, které podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, proto posoudil jako nedůvodné. Z velké části jeho dovolací námitky ani neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu, a pokud ano, musel je Nejvyšší soud odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
S ohledem na způsob rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. října 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová