ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.1173.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 1173/2016-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 9. 2016 o dovolání, které podal obviněný J. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 10 To 99/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 156/2014, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušují jednak usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 10 To 99/2016, a jednak jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 1. 2016, sp. zn. 3 T 156/2014.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu v Hradci Králové přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 1. 2016, sp. zn. 3 T 156/2014, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), kterého se měl dopustit ve stručnosti tak, že v době od 26. 6. 2011 do 19. 10. 2011 (data podání insolvenčního návrhu) jako jednatel a společník obchodní společnosti STAVEBNÍ KERAMIKA MELANGE, spol. s. r. o., poté, co převzal veškerou kontrolu nad účetními doklady této obchodní společnosti a věděl, že se obchodní společnost nachází ve stavu úpadku z titulu předlužení, sám, případně na základě jeho pokynu prostřednictvím dalších osob, uhradil splatné závazky obchodní společnosti STAVEBNÍ KERAMIKA MELANGE, spol. s. r. o., v rozporu se zásadou poměrného uspokojení, podle které za uvedené období měly být pohledávky jednotlivých věřitelů uspokojeny poměrem ve výši 51,9745428 % a provedenými úhradami splatných závazků v uvedeném období upřednostnil některé věřitele obchodní společnosti (pro specifikaci zvýhodněných věřitelů a přesnou výši uspokojení viz tzv. skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), a to na úkor jiných věřitelů této obchodní společnosti, kterým se nedostalo poměrného uspokojení (pro specifikaci poškozených věřitelů a přesnou výši uspokojení viz tzv. skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), kdy tímto jednáním způsobil věřitelům, jímž se nedostalo poměrného uspokojení, škodu ve výši 2 233 100,51 Kč.
Soud prvního stupně podle §46 odst. 1 tr. zákoníku upustil od potrestání obviněného a podle §229 odst. 1 tr. řádu byli všichni poškození odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný J. K. odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 10 To 99/2016, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Pavla Jelínka, Ph.D. Tento mimořádný opravný prostředek založil na dovolacím důvodu uvedeném v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Dovolatel nejprve obecně konstatoval, že výrok o vině ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje konkrétní skutková zjištění, která by přesvědčivě naplňovala všechny zákonné znaky přečinu zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
V rámci první výhrady dovolatel namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, tj. úmysl jakéhokoli věřitele zvýhodňovat. Koeficient poměru uspokojení jednotlivých věřitelů, jenž byl vypracován v rámci odborného vyjádření Ing. J. M., byl několikrát navyšován (v roce 2012 činil 37,5 %, v roce 2015 dosáhl podle znalce již 51,97 %), přičemž znevýhodněným věřitelům se fakticky mělo dostat uspokojení ve výši 35,134 %. Podle názoru obviněného je zcela absurdní požadovat, aby jako neodborník byl schopen stanovit (navíc na podkladě dokumentů, které neměl obviněný v rozhodné době k dispozici) ke dni 26. 6. 2011 přesný koeficient poměrného uspokojení, který se i podle odborníka během tří let trvajícího trestního řízení výrazně navýšil.
Dovolatel rovněž podotkl, že se pouze snažil zachránit obchodní společnost STAVEBNÍ KERAMIKA MELANGE, spol. s. r. o. Toto tvrzení doložil například tím, že uspokojoval pohledávky těch věřitelů, kteří byli pro jeho další podnikání klíčoví. Takový postup byl nezbytný pro generaci dalšího zisku, z něhož zamýšlel následně splácet pohledávky ostatních věřitelů. Předpoklad zlepšení ekonomické situace dlužníka byl podle dovolatele reálný, což vyplývá rovněž z okolnosti, že obchodní společnost STAVEBNÍ KERAMIKA MELANGE, spol. s. r. o., měla téměř výlučně krátkodobé závazky vzniklé v roce 2011. Výjimku tvořily závazky vůči obchodní společnosti Stavební keramika spol. s. r. o., se kterou však měla obchodní společnost STAVEBNÍ KERAMIKA MELANGE, spol. s. r. o., zájem fúzovat, čímž by v podstatě došlo k zániku vzájemných pohledávek. Obviněný se rovněž snažil „zachránit“ tuto obchodní společnost tím, že společně s druhým z jednatelů - svědkem F. Ř. v červenci 2011 vložili do majetku obchodní společnosti finanční částku v celkové výši 7 milionů Kč, přičemž tyto prostředky byly použity k úhradě pohledávek věřitelů (z jejich části však svědek F. Ř. splatil bankovní úvěr, a obviněný je proto nemohl využít k uhrazení závazků dlužníka).
Samotné odborné vyjádření označil obviněný za neúplné, a to podle vyjádření jeho zpracovatele, který neměl k dispozici veškeré účetní podklady; na druhou stranu pro svůj odborný závěr využil dokumenty, které vznikly až po datu 26. 6. 2011.
Dovolatel rovněž namítl existenci extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, kdy hodnocení důkazů nenavazuje logicky na jejich obsah. Některé důkazy naopak potvrzují obhajobu obviněného, přičemž soud k nim nepřihlédl ani se s nimi náležitě nevypořádal.
Svou argumentaci obviněný uzavřel poukazem na obchodněprávní povahu sporu, kdy obchodní společnost Schönox, s. r. o., se podáním trestního oznámení chtěla pouze vyhnout komplikovanému dokazování v rámci civilního řízení. Poukázal na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio, podle nichž úkolem orgánů činných v trestním řízení má být ochrana celospolečenských hodnot, nikoliv konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře.
S ohledem na výše uvedené proto dovolatel Nejvyššímu soudu navrhl, aby napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a dále buď aby tomuto soudu přikázal věc nově projednat a rozhodnout, nebo aby sám obviněného zprostil obžaloby.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného obsahuje zákonné náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci. Poté se zabýval konkrétními námitkami dovolatele, a to z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Na jeho podkladě lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vytýkané vady napadeného rozhodnutí musí spočívat v porušení či nesprávné aplikaci hmotného práva, tj. zásadně trestního zákoníku, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku tak, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, eventuálně se nejedná o žádný trestný čin. Mimo tento dovolací důvod je nutné zařadit výlučně skutkové námitky, tedy takové, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout odlišného hodnocení důkazů, než jaké provedly soudy nižších stupňů, a prosazuje změny skutkových okolností popsaných ve výroku o vině, případně rozvedených v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Je třeba zdůraznit povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně v návaznosti na obsah provedeného dokazování, který musí být jejich podkladem.
Pokud se jedná o samotné dovolání obviněného J. K., Nejvyšší soud může konstatovat, že obviněný v jeho převážné části uplatnil námitky, které odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to zejména pokud zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku a poukázal na zásadu subsidiarity trestní represe zakotvené v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Jedná se o vady mající původ v hmotném trestním právu, proto dovolací soud mohl na jejich podkladě přezkoumat podle §265i odst. 3, 4 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení i jemu předcházejícího řízení včetně rozsudku soudu prvního stupně, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Nejvyšší soud přitom shledal zásadní výhrady obviněného opodstatněnými, proto usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nemohou obstát.
Než se však bude dovolací soud věnovat jednotlivým námitkám obviněného, považuje za nezbytné poukázat na zásadní pochybení (především) soudu prvního stupně spočívající v nedostatečném odůvodnění jeho rozsudku. Nutno podotknout, že je základní povinností soudů vyčerpávajícím způsobem popsat svůj důkazní postup a logicky i věcně přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnit podle požadavků vymezených v ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu (rozsudek) a §134 odst. 2 tr. řádu (usnesení). K náležitostem odůvodnění rozhodnutí soudů existuje rozsáhlá judikatura jak Ústavního soudu, tak i Nejvyššího soudu, kterou se však v dané věci soudy neřídily, nerespektovaly ani základní zákonné požadavky na obsah odůvodnění svých rozhodnutí v této věci, a to především v části týkající se viny obviněného. Zásadně nelze připustit, aby např. soud vyjmenoval pouze důkazy provedené v hlavním líčení a poté, aniž by je hodnotil jednotlivě i ve svém souhrnu, učinil strohý závěr o prokázání viny. Je povinností soudů vypořádat se s obsahem informace, která z provedeného důkazního prostředku vzešla, a srozumitelně vyjádřit její vazbu na zjištěný skutek a konkrétní znaky skutkové podstaty trestného činu, pod který soud své zjištění podřadil (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03, publikovaný pod č. 25 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, publikovaný pod č. 71 ve svazku 49 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06, publikovaný pod č. 48 ve svazku 56 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a dále rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR uveřejněné pod č. 3684/1929 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu 1919-1948, Vážný).
V tomto případě je však zřejmé, že odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové postrádá jakékoli úvahy týkající se výsledků provedeného dokazování, které by svědčily o vyvrácení obhajoby obviněného ve vztahu k jeho způsobu plnění závazků jménem dlužníka v době, kdy věděl o nedobré ekonomické situaci, včetně jeho osobní finanční investice a míry uspokojování vyjmenovaných věřitelů. Soud prvního stupně na straně 4 shrnul v jednotlivých bodech výpověď obviněného a dále toliko konstatoval, že „jednání obžalovaného bylo dále prokázáno výpověďmi svědků Ing. J. Z., V. Š. ... , dále zápisy o výpovědích H. F. ... , které byly v hlavním líčení přečteny po souhlasu obžalovaného a státního zástupce“, aniž by však dále cokoli k těmto výpovědím uvedl, např. jaké skutečnosti z těchto důkazů vyplývají a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil (srov. §125 tr. řádu). V další části interpretoval soud prvního stupně podstatný obsah odborného vyjádření Ing. J. M., odkázal na odsouzení druhého z jednatelů obchodní společnosti STAVEBNÍ KERAMIKA MELANGE, spol. s. r. o., F. Ř., který v tomto procesu vystupoval jako svědek. Poté Okresní soud v Hradci Králové bez dalšího konstatoval, že „jednání obžalovaného J. K. je proto nutno posuzovat jako přečin zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť je nutno vycházet z následujících skutečností uvedených v odborné literatuře“ a velmi obsáhle (strana 8 až 17) citoval názory právní nauky související s žalovaným jednáním, aniž by však obecný výklad hodnotil ve vztahu ke konkrétnímu činu dovolatele. Lze říci, že jediným „hodnocením“ viny obviněného je strohá věta: „obžalovaný byl proto uznán vinným podle podaného návrhu na potrestání“.
Odsuzující rozsudek je tudíž typickým případem rozhodnutí, které judikatura označuje jako „nepřezkoumatelné“. Z jeho odůvodnění totiž nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, resp. dokonce v něm zcela absentují úvahy o způsobu hodnocení důkazů ve vazbě na přijatý právní závěr (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, publikovaný pod č. 108 v sešitu 30 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Odvolací soud ve svém usnesení tento zásadní nedostatek nereflektoval, když na straně 2 pouze konstatoval, že „okresní soud vykonal procesně de lege veškeré potřebné důkazy, které správně jednotlivě, i ve vzájemných souvislostech vyhodnotil a dobral se tak správných skutkových zjištění“. Uvedené „přezkumné“ rozhodnutí odvolacího soudu se tak ztotožnilo s nesprávným procesním postupem soudu prvního stupně; dokonce mu přiznává náležitost hodnocení důkazů, které (jak bylo uvedeno) se v něm vůbec nenachází. Rovněž odvolací soud porušil svou povinnost vypořádat se s námitkami obviněného, jimiž prosazoval svou obhajobu, a to včetně jeho záměru pokračovat v podnikatelské činnosti a získat tak možnost uspokojit oprávněné pohledávky věřitelů (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08, publikovaný pod č. 65 ve svazku 52 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a dále rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR uveřejněné pod č. 3612/1929 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu 1919-1948, Vážný).
Pokud se jedná o samotnou výhradu dovolatele uvedenou v mimořádném opravném prostředku, jejíž podstata spočívá v nenaplnění subjektivní stránky trestného činu zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku, je vhodné v úvodu připomenout základní pravidlo odpovědnosti za zavinění obsažené v §13 odst. 2 tr. zákoníku (navazující na předcházející právní úpravu §3 odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009). K trestnosti činu je třeba úmyslné zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Jinými slovy bez zavinění není trestný čin a tedy ani trest. Zavinění, které je chápáno jako vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu, je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu a musí se vztahovat v podstatě na všechny skutečnosti, jež jsou znakem skutkové podstaty trestného činu, přičemž postačí, že pachatel zná reálné skutečnosti (fakta), které se těmto znakům podřazují. Pokud by se zavinění k některé z požadovaných skutečností nevztahovalo, není dána subjektivní stránka trestného činu, a proto je vyloučena trestní odpovědnost pachatele [srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník (EVK), 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 203 - 234]. Závěr o zavinění pachatele musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. stanovisko trestního kolegia bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 30. 11. 1970, sp. zn. Tpj 28/70-II., publikované pod č. 19/1971 Sb. rozh. tr.).
Je třeba souhlasit s dovolatelem, že tzv. skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu ve smyslu §120 odst. 3 tr. řádu, a to především subjektivní stránky předmětného trestného činu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04, publikovaný pod č. 195 v sešitu 29 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), Psychický stav obviněného v době páchání činu je popsán tak, že „věděl, že se společnost nachází ve stavu úpadku z titulu předlužení“. Taková formulace však může vyjadřovat jak úmyslné, tak i nedbalostní zavinění (vědomou nedbalost). Jak bylo již shora uvedeno, ani z odůvodnění rozsudku nelze zjistit, k jaké variantě úmyslného zavinění se soud prvního stupně přiklonil a zejména na podkladě jakých důkazů tak učinil. Okresní soud v Hradci Králové se totiž k subjektivní stránce trestného činu vyjádřil až v rámci úvah týkajících se výroku o upuštění od potrestání. Zcela nepatřičně na tomto místě (str. 18) konstatoval, že J. K. „nejednal v přímém úmyslu zvýhodnit některé věřitele, pouze je z okolností jeho jednání zřejmé, že věděl, že může nastat tento následek a že byl s tímto následkem srozuměn“, aniž by bylo dále zřejmé, jaké okolnosti měl soud prvního stupně na mysli. Námitka vytýkající vadu hmotněprávního posouzení tohoto znaku skutkové podstaty přečinu zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku je tak zcela opodstatněná.
Nejvyšší soud rovněž dodává, že vyslovený názor okresního soudu týkající se nepřímého úmyslu (kromě toho, že byl zcela nesprávně vysloven v rámci úvahy o upuštění od potrestání) nekoresponduje s dalšími zjištěnými skutečnostmi, na něž soud poukázal ve svém rozsudku. Jde například o součást obhajoby obviněného, na niž upozornil ve svém mimořádném opravném prostředku, že jeho záměrem bylo především obchodní společnost STAVEBNÍ KERAMIKA MELANGE, spol. s. r. o., „zachránit“. Soudy obou stupňů se v podstatě k této verzi přiklonily (strana 18 rozsudku a strana 3 usnesení), aniž by se však zabývaly tím, zda mohl být tento předpoklad obviněného (tj. že uspokojením splatných pohledávek vybraných věřitelů dojde ke zlepšení ekonomického stavu obchodní společnosti) reálný a důvodný s ohledem na možnost vytvářet zisk, rozsah splatných pohledávek, majetek a další aktiva a míru zadlužení apod. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1555/2005, publikované pod č. T 861 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 22, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Dovolací soud však upozorňuje na skutečnost, že pokud by se takový předpoklad obviněného ukázal skutečně reálným, nebylo by možné uvažovat u obviněného o naplnění skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle §223 tr. zákoníku. Přednostní uspokojení pohledávky jednoho či více věřitele dlužníkem, který je v úpadku, totiž samo o sobě nestačí k trestní odpovědnosti podle §223 odst. 1 tr. zákoníku, protože musí být učiněno s úmyslem zmařit tímto způsobem možnost uspokojení pohledávek ostatních věřitelů.
Dále je možno podotknout, že odvolací soud na straně 2 usnesení odkázal na obhajobu J. K., že se snažil uspokojovat své závazky poměrně tak, aby žádný ze stávajících věřitelů nebyl neúměrně zvýhodněn. To ovšem opět nekoresponduje se současně vysloveným závěrem nejen soudu druhého stupně, ale též okresního soudu, o srozumění obviněného se zvýhodněním některých věřitelů obchodní společnosti STAVEBNÍ KERAMIKA MELANGE, spol. s. r. o. Zvolená argumentace soudů obou stupňů ohledně zavinění obviněného je proto vnitřně rozporná.
Dovolatel v rámci své další výhrady namítl nerespektování zásady subsidiarity trestní represe, a to opět soudy obou stupňů. Okresní soud si především neujasnil zákonný obsah této zásady zakotvené v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť ji zmínil nikoli v souvislosti s úvahami o vině obviněného, nýbrž (zcela nesprávně) na tuto zásadu odkázal v rámci odůvodnění svého výroku o upuštění od potrestání obviněného (viz strana 18 až 19 rozsudku). Nejvyšší soud dále uvádí, že je nutné terminologicky rozlišovat mezi hodnocením rozhodných skutečností z hlediska míry společenské škodlivosti při použití zásady subsidiarity trestní represe a hodnocením kritérií podřazených pod pojem povaha a závažnost trestného činu při určování druhu trestu a jeho výměry ve smyslu §39 tr. zákoníku. Vztahuje-li se §12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe k pojmu trestného činu, jde o otázku viny , kdy je třeba hodnotit společenskou škodlivost při zvažování rozhodných kritérií pro stanovení spodní hranice trestní odpovědnosti, zatímco u povahy a závažnosti trestného činu jde o kritéria uplatňovaná při ukládání trestu v případě, v němž soud již shledal potřebnou míru společenské škodlivosti pro uplatnění trestní odpovědnosti pachatele trestného činu. Hledisko společenské škodlivosti má povahu významného interpretačního pravidla, které napomáhá zákonnou skutkovou podstatu konkrétního trestného činu i jeho formální znaky vyložit podle jejich smyslu (tzv. teleologický výklad). Zvolené řešení má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy (zvláště přestupky a jiné správní delikty), přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují [srov. ŠÁMAL, Pavel, a kol. Trestní zákoník (EVK). 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 109 - 126].
S odkazem na výše uvedené je zcela zřejmé, že soud prvního stupně se měl se zásadou subsidiarity trestní represe vypořádat již v rámci posouzení viny obviněného. V žádném případě se tato zásada a z ní vyplývající princip použití trestního práva jako ultima ratio nemůže uplatnit až v souvislosti s úvahami soudů o výměře či druhu trestu, případně ji použít jako argument pro postup podle §46 odst. 1 tr. zákoníku, tedy s odkazem na tuto zásadu přistoupit k upuštění od potrestání obviněného, jak učinil Okresní soud v Hradci Králové ve svém rozsudku na straně 19. Jinými slovy soud prvního stupně měl při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, postupovat tak, že po provedení potřebných zjištění o rozhodných skutkových okolnostech měl zvážit, zda skutek naplňuje všechny formální znaky trestného činu, a samozřejmě své úvahy dostatečně zřetelným a srozumitelným způsobem vyjádřit v příslušné části odůvodnění svého rozhodnutí ve věci samé. Teprve po přijetí takového jednoznačného stanoviska se měl případně (pokud to přicházelo v úvahu) vypořádat s tím, zda lze vůbec uplatnit s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio trestní odpovědnost pachatele (srov. zejména stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud podotýká, že soud prvního stupně (kromě toho, že zásadu subsidiarity trestní represe nesprávně aplikoval) navíc v rámci odůvodnění upuštění od potrestání vyslovil argumenty, které nepřímo svědčí o nerespektování ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Na straně 18 svého rozsudku se vyjádřil v tom smyslu, že pokud by obchodní společnost Schönox, s. r. o., nepodala trestní oznámení, „celá záležitost by ani zřejmě nebyla řešena v trestním řízení“, a kromě toho tato obchodní společnost „mohla danou záležitost řešit řízením podle tehdy platného obchodního zákoníku, nikoli v trestním řízení“. Odvolací soud se v odůvodnění svého usnesení (konkrétně na straně 3) k této zásadě sice vyjádřil, jeho argumentace je však velmi stručná, a nezbytnost trestněprávního postihu obviněného založil soud prakticky výlučně na celkovém počtu zvýhodněných věřitelů a míře poškození ostatních věřitelů. Nejvyšší soud dodává, že z údajů obsažených v tabulkovém přehledu, který je uveden v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a z míry uspokojení jednotlivých věřitelů je naopak patrné, že se nejedná o typický případ úmyslného přednostního uspokojování vybraných věřitelů dlužníkem, na který dopadá ustanovení §223 tr. zákoníku. Poškození věřitelé byli ve čtyřech případech uspokojeni alespoň ve výši cca 33 % jejich pohledávek (tj. původně znalcem určené míře tzv. poměrného uspokojení) a zbývající věřitelé měli pohledávky (ve srovnání s ostatními pohledávkami) v téměř zanedbatelné výši, resp. v rozsahu stovek či tisíců korun, kromě jediné, která dosahovala 22 800 Kč.
Pouze pro úplnost je možno doplnit, že námitka dovolatele týkající se kvality a obsahu odborného vyjádření Ing. J. M. směřuje výlučně do oblasti hodnocení důkazů a jako taková nespadá pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nicméně po zrušení obou napadených rozhodnutí v dovolacím řízení považuje Nejvyšší soud za vhodné pro další řízení v této věci upozornit na opodstatněnost této části obhajoby obviněného. Kromě nápravy již vytčených vad se soudy musí důsledně vypořádat i s tímto argumentem obviněného, tj. do jaké míry mu jeho znalost hospodářské situace obchodní společnosti STAVEBNÍ KERAMIKA MELANGE, spol. s. r. o., umožňovala vytvořit skutečnou představu o patřičné míře uspokojování splatných pohledávek po dobu trvání rozhodného období necelých čtyř měsíců, která by odpovídala zásadám příslušných ustanovení, zejména §244 a §306 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.
Na podkladě shora uvedených skutečností a úvah shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K. důvodným, a proto podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, včetně rozhodnutí na ně obsahově navazujících, pokud zrušením pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak dovolací soud přikázal Okresnímu soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Soud prvního stupně se tudíž musí znovu zabývat trestní věcí obviněného v hlavním líčení, v jehož rámci případně provede i nové důkazy, vyvstane-li taková potřeba. Zjištěný skutek bude pečlivě právně hodnotit z hlediska jednotlivých znaků objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Pokud dospěje k závěru o naplnění jejich formálních znaků, bude se muset vypořádat s tím, zda je možno vzhledem k zásadě subsidiarity trestní represe uplatnit trestní odpovědnost obviněného. V případě, že by soud přijal s ohledem na použití zmiňované zásady vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zákoníku závěr, že nejde o trestný čin, bylo by nutné zprostit obviněného návrhu na potrestání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové. Své úvahy a přijaté řešení pak musí okresní soud (v případném odvolacím řízení též soud druhého stupně) náležitě a při respektování ustanovení §125 tr. řádu, resp. §134 tr. řádu přesvědčivě odůvodnit. Nejvyšší soud dále připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí a v novém řízení nesmí dojít ke zhoršení postavení obvinění ve smyslu §265s odst. 2 tr. řádu.
Protože vady napadeného usnesení a jemu předcházejícího rozsudku zjištěné na podkladě důvodně podaného dovolání obviněného nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. 9. 2016
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu