ECLI:CZ:US:2010:2.US.226.06.1
sp. zn. II. ÚS 226/06
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 11. března 2010 sp. zn. II. ÚS 226/06 ve věci ústavní stížnosti P. T. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2006 č. j. 6 Tdo 1642/2005-149, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. července 2005 č. j. 9 To 258/2005-132 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2005 č. j. 10 T 165/2003-108, jimiž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení.
Výrok
I. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. ledna 2006 č. j. 6 Tdo 1642/2005-149 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. července 2005 č. j. 9 To 258/2005-132 se zrušují.
II. Návrh na zrušení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2005 č. j. 10 T 165/2003-108 se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. dubna 2006, která i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
II.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí ve věci vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 10 T 165/2003, z něhož zjistil následující:
Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2005 č. j. 10 T 165/2003-108 uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. zák."), kterého se dopustil dne 30. dubna 2002 v Brně na ulici Veveří v autobazaru Tomica - Car, s. r. o., tím, že jako jednatel společnosti uzavřel s poškozeným P. O. (dále jen "poškozený") smlouvu č. 175/2002, jejímž předmětem byla koupě osobního motorového vozidla Škoda Octavia 1,9 TDi RZ BZR 51-43, přičemž poškozenému uvedl nepravdivé údaje o počtu ujetých kilometrů, když tvrdil, že vozidlo má ujeto 91 000 km, a ve skutečnosti mělo najeto 215 000 km, a dále tvrdil, že je v bezvadném technickém stavu, zatajil, že vozidlo bylo havarované a má servisní knížku, a na základě těchto nepravdivých údajů stanovil kupní cenu na částku 320 000 Kč, ačkoliv skutečná hodnota vozu dle znaleckého posudku činila 198 400 Kč, tímto způsobil poškozenému škodu nejméně 121 600 Kč. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků. Dle §59 odst. 2 tr. zák. soud stěžovateli uložil povinnost, aby ve zkušební době uhradil v plné výši škodu, kterou trestným činem způsobil, a dle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "tr. ř.") nahradil poškozeném škodu ve výši 121 600 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Soud prvního stupně vyslechl stěžovatele a poškozeného a dále provedl dokazování svědeckými výpověďmi - J. S. (technika autobazaru), J. F. (původního uživatele předmětného auta ve společnosti Fim-Ex, s. r. o.), znalce Ing. M. H. a listinnými důkazy - znaleckým posudkem Ing. J. H., výpisem z obchodního rejstříku, smlouvou o zprostředkování výhradního prodeje ze dne 5. prosince 2001, kupní smlouvou ze dne 29. dubna 2002 mezi původním majitelem vozidla a společností Tomica - Car, s. r. o., kupní smlouvou uzavřenou mezi touto společností a poškozeným a daňovým dokladem od společnosti Autonova Brno, s. r. o. Soud po hodnocení důkazů dospěl k závěru, že se s obhajobou stěžovatele nelze naprosto ztotožnit. K námitkám stěžovatele, že se jedná toliko o spor občanskoprávní, soud shledal, že v jednání stěžovatele je zcela zřejmá i rovina trestněprávní. Stěžovatel dle soudu věděl, v jakém stavu vozidlo bylo poté, co ho převzal od původního majitele, a byl to právě stěžovatel, byť by to popíral, který poškozenému podal informace k předmětnému vozidlu, tedy, že se jedná o vozidlo ve velmi dobrém stavu s najetými devadesáti pěti tisíci kilometry. Soud konstatoval, že přitom není rozhodné, kdo za společnost kupní smlouvu s poškozeným podepsal, ale právě kdo poškozenému sdělil předmětné informace. Soud označil jednání stěžovatele za cílené, jehož jediným cílem byl zisk na úkor kupujícího poškozeného, získaný podvodným způsobem.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, a to jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu a povinnosti k náhradě škody. Namítal, že s poškozeným kupní smlouvu neuzavíral, o koupi s poškozeným nejednal, a nemohl mu tak sdělit nepravdivé údaje o technickém stavu vozidla ani to, zda bylo havarované a byla mu k dispozici servisní knížka vozidla. Soud prvního stupně v tomto bodě vycházel pouze z tvrzení poškozeného, v jehož výpovědi se nacházely rozpory, na které poukázal. Zejména poškozený uváděl, že vozidlo se rozhodl zakoupit, aniž by ho viděl a vyzkoušel. Se zaměstnanci pak sepsal příslušné smlouvy a pro vozidlo přijel až druhý den. Naopak stěžovatel tvrdil, že poškozený byl v autobazaru několikrát, vybíral z více vozů, přitom předmětné vozidlo si i vyzkoušel a obdržel o něm veškeré dostupné informace (včetně té, že počet najetých kilometrů na tachometru neodpovídá skutečnosti). Stěžovatel v odvolání upozorňoval na nedůvěryhodnost znalce a na nedostatky jeho posudku. Nesouhlasil se způsobem stanovení ceny vozidla a dovozoval dle časové posloupnosti, že je naprosto vyloučeno, aby znalec měl možnost prohlédnout vozidlo před opravou, která byla provedena devět měsíců po zakoupení vozidla. Přestože znalec uváděl, že auto bylo havarované, jeho původní majitel to ve výpovědi popřel. Auto bylo autobazarem vykoupeno skutečně jako nepojízdné, ale jeho znovuzprovoznění autobazar stálo nejméně 50 000 Kč. Má-li být určení ceny základem pro posouzení objektivní stránky trestného činu, pak mechanické převzetí nesprávně určené ceny znalcem a odmítnutí důkazního návrhu stěžovatele představovalo vadu v dokazování a ve svém důsledku i vadu právního posouzení.
Stěžovatel dále v odvolání namítal, že soud postupoval tak, jako by vycházel z obecné odpovědnosti jednatele společnosti, aniž by prokazoval úmysl konkrétní osoby, tedy její subjektivní zavinění. Soud již předem měl rozhodnuto, když sám konstatoval, že podobný způsob prodeje vozidel je v autobazarech běžný, a z jeho konstatování v odůvodnění rozhodnutí není patrné, zda nemínil snad trestní odpovědnost právnické osoby. V dané věci dle stěžovatele vznikly v dokazování pochybnosti a jeho vina soudem nebyla bezpečně prokázána.
O odvolání stěžovatele po provedeném veřejném zasedání, kde soud slyšel jednotlivá vyjádření obžalovaného, státní zástupkyně a poškozeného, rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. července 2005 č. j. 9 To 258/2005-132 tak, že se zamítá. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval výsledek řízení před soudem prvního stupně a dále uzavřel, že soud prvního stupně provedl ve věci veškeré dostupné důkazy, které zákonným způsobem a logicky a přesvědčivě zhodnotil. Obhajobou, tak jak byla uplatněna, se soud prvního stupně dle odvolacího soudu zabýval a na jím provedené hodnocení důkazů mohl odvolací soud plně odkázat. Dle odvolacího soudu byla obhajoba stěžovatele důkazy vyvrácena, a proto soud nepochybil, když rozhodl o jeho vině. Pochybení odvolací soud neshledal ani ve výroku o trestu a také výrok o náhradě škody shledal v souladu s výsledky dokazování.
Stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání, ve kterém vytýkal soudům nesprávné právní posouzení věci dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nedostatek procesních podmínek pro zamítnutí řádného opravného prostředku. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 11. ledna 2006 č. j. 6 Tdo 1642/2005-149 tak, že jej odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy poté, co dospěl k závěru, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Dovolací soud v odůvodnění rozhodnutí předeslal meze svého přezkumu s tím, že námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů či neúplnost v dokazování, nemají povahu právně relevantních námitek. Uvedl, že obdobné námitky stěžovatel vznesl již před soudy nižších stupňů, přičemž soud prvního stupně se s těmito námitkami vypořádal a své úvahy (se kterými se ztotožnil odvolací soud) náležitě rozvedl. Jestliže měl stěžovatel pochybnosti, zda skutková podstata trestného činu byla naplněna a že se nejedná o trestný čin, ale o běžnou obchodní transakci, pak ve světle provedeného dokazování tato námitka neobstojí, není totiž dle dovolacího soudu z hlediska právní kvalifikace důvodná. K procesní stránce rozhodování dovolací soud uvedl, že obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí. V dané věci však dle dovolacího soudu o takový případ nešlo, neboť je zřejmé, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumal. Tím, že přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé, že odvolání stěžovatele podrobil meritornímu přezkumu, a tak v konkrétní věci stěžovateli nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen.
III.
Stěžovatel napadl shora uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností. V jejím obsahu postupně přednesl své námitky, které uplatnil před obecnými soudy, a vyjádřil své přesvědčení, že se s nimi soudy nevypořádaly a nevysvětlily, z jakých důvodů neuvěřily jeho obhajobě. Stěžovatel poukázal zejména na kusé a nepřesvědčivé rozhodnutí odvolacího soudu, který se ve svém odůvodnění spokojil s paušálními frázemi, aniž by ve svém rozhodnutí nějak rozvedl namítané skutečnosti a posoudil důvodnost jeho námitek. Dovolací soud pak v tomto ohledu nejdříve paušálně odmítl zabývat se jím uplatněnými dovolacími námitkami s tím, že jde o otázky skutkové, poté však připojil vlastní, nepřesvědčivý rozbor argumentace soudu prvního stupně (protože odvolací soud v tomto směru skutková zjištění nijak nehodnotil) a sám dospěl k závěru, že vlastně jde o zjištění správná a úplná. Dovolací soud zcela zamlžil, resp. obešel, stěžovatelem tvrzený fakt, že byl v podstatě odsouzen jako jednatel právnické osoby a soudy mu přičítaly trestněprávní odpovědnost právnické osoby. Stěžovatel se v tomto směru ohradil proti závěrům dovolacího soudu, který vnímal hledisko trestněprávní odlišně od hledisek obchodního a občanského práva, a namítal, že rozlišování subjektů na osoby fyzické a právnické musí být respektováno i při aplikaci ustanovení trestního práva. Odkaz dovolacího soudu na zásadu o nutnosti aplikace pomocné úlohy trestní represe tam, kde nástroje ostatních právních odvětví selhávají, není normován žádným ustanovením platného trestního práva. Přestože čl. 39 Listiny výslovně uvádí, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem.
IV.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení - Nejvyšší soud, Krajský soud v Brně a Městský soud v Brně a vedlejší účastníky řízení - Nejvyšší státní zastupitelství, Krajské státní zastupitelství v Brně a Městské státní zastupitelství v Brně, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší soud ve vyjádření konstatoval, že sama ústavní stížnost svým obsahem odpovídá dovolání stěžovatele, tudíž i převážná část námitek je shodná s námitkami dovolacími. S ohledem na argumentaci stěžovatele odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Krajský soud v Brně navrhl rovněž odmítnutí ústavní stížnosti s tím, že napadená rozhodnutí jsou v souladu se zákonem a nedošlo jimi k porušení zákonných práv stěžovatele.
Městský soud v Brně poukázal na odůvodnění napadeného rozsudku, kdy neshledal žádné okolnosti, které by bylo nutno změnit či doplnit.
Krajské státní zastupitelství v Brně Ústavnímu soud sdělilo, že se výslovně vzdává svého postavení vedlejšího účastníka. Nejvyšší státní zastupitelství ani Městské státní zastupitelství v Brně na výzvu nereagovala a svá vyjádření Ústavnímu soudu ve stanovené lhůtě nezaslala.
V.
Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, a bez ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů, ta se však musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale prioritně v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na spravedlivý proces, který musí vyloučit libovůli v rozhodování a musí také zajistit právně účinnou soudní ochranu, jehož neodmyslitelnou součástí je právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání každé věci [srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 215/99 ze dne 17. 5. 2000 (N 69/18 SbNU 115) či nálezy ve věci sp. zn. II. ÚS 341/96 ze dne 25. 6. 1997 (N 84/8 SbNU 281), sp. zn. I. ÚS 615/01 ze dne 20. 3. 2002 (N 35/25 SbNU 273), všechna zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz.].
Podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. V základu koncepce právního státu stojí myšlenka vázanosti výkonu státní moci ústavou a zákony a úcta k právům a svobodám každého jednotlivce. Právní stát zajišťuje ochranu základních práv a svobod soudní mocí, což je rozvedeno především v úpravě práva na spravedlivý proces v hlavě páté Listiny. Z myšlenky právního státu proto logicky vyrůstá i celé pojetí trestního řízení. I v trestním řízení musí být maximálně šetřeno práv a svobod jednotlivce, neboť bagatelizací účelu a způsobu vedení trestního řízení může dojít k neodůvodněným a nepřiměřeným zásahům do osobní svobody jednotlivce.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích mnohokrát zdůraznil princip subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako ultima ratio, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Je však nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoliv přímo konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377), I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); dostupné též na http://nalus.usoud.cz.].
Každé trestní stíhání v sobě bezpochyby zahrnuje střet mezi právem na osobní svobodu a veřejným zájmem reprezentovaným pravomocí státní mocí označit škodlivá jednání pro společnost jako celek a pravomocí trestat pachatele takových jednání. Vzhledem k tomu, že samotné trestní stíhání a z něho vzešlý trest představují vážný zásah do osobní svobody jednotlivce, a ostatně vyvolávají i další důsledky pro osobní život a životní osud jednotlivce, musí být pro takový zásah do základních práv a života jednotlivce dostatečně silné ospravedlnění. Veřejný zájem na zjištění viny a na uložení trestu sloužící skrze působení individuální i generální prevence legitimuje omezení osobní svobody řádnou aplikací hmotného i procesního trestního práva. Z hlediska materiálněprávního musí takové zakázané jednání představovat dostatečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a jeho jednotlivé znaky musejí být jednoznačně stanoveny zákonem. Z hlediska procesněprávního pak musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že se takové jednání objektivně stalo, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela. Tyto skutečnosti se přitom zjišťují a osvědčují skrze důkazní prostředky v trestním řízení.
Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, resp. obžalovaného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Pravidla trestního řízení jsou proto primárně zaměřena na zjištění a potvrzení toho, zda je to skutečně obviněný, resp. obžalovaný, který je zakázaným jednáním vinen. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [srov. nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239)]. Ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok [srov. nález sp. zn. III. ÚS 398/97 ze dne 4. 6. 1998 (N 64/11 SbNU 125)]. Trestní řízení proto vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který je možno od lidského poznání požadovat, alespoň tedy na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453)].
Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku, resp. usnesení (§125 a §134 odst. 2 tr. ř.). Trestní řád nároky na odůvodnění zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci "tvrzení proti tvrzení" je potřebné na soud, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního, klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů [srov. nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69)]. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, přičemž zásady právního státu libovůli v rozhodování zakazují. Ač tedy Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje důkazy provedené obecnými soudy (viz nález sp. zn. II. ÚS 341/96), opakovaně přikročil ke kasaci rozhodnutí, v nichž nebyl důkazní postup pečlivě a úplně popsán a také logicky a přesvědčivě odůvodněn [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267), sp. zn. III. ÚS 181/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 175/20 SbNU 241)]. Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451), vše dostupné na http://nalus.usoud.cz.].
Při posuzování důvodů ústavní stížnosti Ústavní soud v tomto směru nemohl přehlédnout, jakým způsobem se obecné soudy v projednávané věci vypořádaly s přednesenou obhajobou stěžovatele a jakým způsobem zejména odvolací soud dostál požadavkům kladeným na dokazování a samotné formální náležitosti rozhodnutí v trestním řízení, jemuž stěžovatel vytýkal kusé a nedostatečné odůvodnění.
Stěžovatel vinu trestným činem podvodu podle §250 tr. zák. po celou dobu trestního řízení popíral. Hájil se tím, že do autobazaru, jehož je jednatelem, přišel poškozený, kterému nabízel více vozidel, a ten si po jejich prohlédnutí vybral předmětné vozidlo Škoda Octavia a také se v něm projel. Poškozeného sice osobně přivítal, ale poté, co poškozený projevil zájem o konkrétní automobil, odkázal jej stěžovatel na své pracovníky. Stěžovatel uváděl, že své pracovníky nechává jednat samostatně a ti jsou náležitě proškoleni, aby kupujícím sdělili všechny informace o technickém stavu vozidla a nechali je vozidlo prohlédnout. Sám stěžovatel s poškozeným kupní smlouvu na předmětné vozidlo nepodepisoval. Vozidlo bylo koupeno od původního majitele v nepojízdném stavu a po technické prohlídce zaměstnancem byla také tímto zaměstnancem ihned stanovena cena vozidla. Stěžovatel věděl, že se na autě v autobazaru prováděly opravy, neboť na vozidle byla utržena část motoru, levý zadní blinkr a také nějaký blatník. Poškozený však žádnou reklamaci neuplatnil a o změně najetých kilometrů se stěžovatel dozvěděl po podání trestního oznámení, kdy mu jeho zaměstnanec pan S. sdělil, že v rámci oprav vozidla vyměnil palubní desku.
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku (str. 5 a 6) Ústavní soud seznal, že soud prvního stupně obhajobu stěžovatele v určité míře bagatelizoval, bez návaznosti na skutečnou důkazní situaci, přestože z vlastní trestné činnosti stěžovatele usvědčovala pouze výpověď poškozeného. Ústavní soud si je vědom toho, že dokazování je v této oblasti náročné, nicméně je třeba trvat na naplnění všech znaků zákonné konstrukce trestného činu podvodu. Z tohoto pohledu odůvodnění odsuzujícího rozsudku není možné označit za přesvědčivé, neboť zvážením všech okolností případu nelze bez pochybností dovodit jednoznačný soulad mezi zjištěným skutkovými stavem a z něj vyvozenými právními závěry. Skutková podstata každého trestného činu je charakterizována tzv. objektivní stránkou, jejímiž obligatorními znaky jsou jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Všechny tyto znaky jednání musí být v každé konkrétní věci prokázány. V trestním řízení není možné připustit, aby byl někdo odsouzen pro trestný čin jen proto, že podobný způsob prodeje vozidel je v autobazarech běžný a nelze jej tolerovat. Ústavní soud má v projednávané věci za to, že vztah mezi stěžovatelovým jednáním (zaviněním) a dovozovaným následkem nebyl před soudem prvního stupně bezpečně prokázán. Skutkový děj, tak jak byl soudem prvního stupně naznačen, nebyl soudem přesvědčivě zrekonstruován a dostatečně neobjasnil způsob jednání stěžovatele i způsob jednání poškozeného. To vše za situace, kdy se výpověď poškozeného v podstatných částech s obhajobou stěžovatele a výpověďmi svědků rozcházela. Soud tvrzení obžalovaného stěžovatele, že za něj prodeje aut sjednávají zaměstnanci, označil bez dalšího za úsměvné, přestože z výpovědi zaměstnance S. vyplývalo, že v autobazaru provádí technické prohlídky vozidel, má právo určovat jejich cenu a s poškozeným prodej předmětného vozidla dojednával a také mu sdělil veškeré technické údaje. S výpovědí tohoto svědka se soud prvního stupně vůbec nevypořádal, přestože takový způsob jednání autobazaru prostřednictvím zaměstnanců podporuje i výpověď původního majitele předmětného vozidla. Soud prvního stupně přitom současně v odůvodnění svého rozhodnutí připustil, že nebýt právě usvědčující výpovědi poškozeného, který za jednající osobu označil právě stěžovatele, zřejmě by se jednalo o občanskoprávní spor mezi společností Tomica - Car, s. r. o., a poškozeným, jehož předmětem by bylo předražené vozidlo.
Když soud prvního stupně uznal stěžovatele vinným, stěžovatel shrnul veškeré své námitky jak věcného, tak i procesního charakteru do podaného odvolání. Jak Ústavní soud již ve svých rozhodnutích konstatoval, je jistě nesporné, že odvolací soud nemůže shledat vady napadeného rozsudku tam, kde soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění [k tomu srov. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)]. Nemá-li však toto právo zůstat toliko formálním, je nezbytné, aby soud, který o opravném prostředku rozhoduje, v odůvodnění svého rozhodnutí náležitým způsobem rozebral všechny námitky v podání obžalovaného uvedené, jsou-li jen poněkud smysluplné a relevantní. Po seznámení s obsahem zamítavého usnesení odvolacího soudu Ústavní soud zjistil, že napadené rozhodnutí obsahuje odůvodnění tak zanedbatelného rozsahu a kvality, že by nebylo možné se s takovým odůvodněním spokojit ani v případě, že by bylo součástí usnesení rozhodujícího o podstatně méně důležitých právech, než je osobní svoboda člověka. Zejména u rozhodnutí, jež mají tak zásadní dopad na základní práva člověka, se z hlediska souladu s normami ústavního práva nelze spokojit s postupem, kdy odvolací soud v rozhodnutí konstatuje správnost rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že uvede prakticky pouhý výrok rozsudku, stručně zopakuje odvolací námitky uvedené v podání obžalovaného, aniž by je následně logickým způsobem a na základě prokázaných skutečností vyvrátil, popř. náležitě vysvětlil, v čem spočívá jejich irelevantnost. Ústavní soud proto přisvědčil námitce stěžovatele a nesdílí názor dovolacího soudu, že je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Ústavní soud z hlediska procesního vychází z toho, že jednání soudu prvního stupně je iniciováno obžalobou, zatímco činnost soudu druhého a třetího stupně může být, tak jako v projednávané věci, iniciována opravnými prostředky obžalovaného [k tomu srov. nález sp. zn. II. ÚS 2168/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 82/49 SbNU 185)]. Obžalovaný se prakticky poprvé seznamuje se skutkovými zjištěními, které soud bere za prokázaná, a právním názorem soudu prvního stupně až z obsahu odůvodnění odsuzujícího rozsudku, a v námitkách svého odvolání tak může teprve reagovat na důkazy, které tento soud označil za klíčové, a namítat nesprávnou aplikaci právních předpisů, čímž prakticky realizuje své právo na obhajobu. Z pohledu Ústavního soudu byl odvolací soud povolán se v plném rozsahu zabývat argumentací a námitkami stěžovatele, neboť vyjadřovaly závažné pochybnosti, zda vůbec došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu a zda to byl stěžovatel, kdo tento trestný čin spáchal. Nelze mít za to, že vznesené námitky stěžovatele byly bezobsažné či zjevně redundantní, tedy takové, na které by odvolací soud právem nemusel vůbec reagovat. V projednávané věci se s ohledem na výše řečené proto nelze spokojit s odůvodněním odvolacího soudu, který toliko lakonicky konstatoval správnost rozhodnutí soudu prvního stupně. V dané věci odvolací soud nejenže nehodnotil provedené důkazy, ale na námitky stěžovatele nereagoval jakkoli, a vytvořil tak naprosto nepřezkoumatelné rozhodnutí. V dané věci tak odvolací soud nepostupoval zákonem (trestním řádem) stanoveným způsobem do té míry, která již přesáhla meze jednání, které lze ještě označit za ústavně konformní.
Ústavní soud proto z výše uvedeného dospěl k závěru, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty, že se stěžovatel dopustil jednání, které mu je kladeno obžalobou za vinu. Ve věci tudíž došlo k porušení zásady presumpce neviny ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny, neboť vzniklé pochybnosti bylo třeba vyložit ve prospěch stěžovatele [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2042/08 (viz výše) nebo sp. zn. I. ÚS 375/06 ze dne 17. 12. 2007 (N 225/47 SbNU 951)]. Obecné soudy s náležitou pečlivostí nehodnotily obhajobu stěžovatele a jejich postup neodpovídal zásadám uvedeným v ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a ustanovení §125, resp. §134 odst. 2 tr. ř. Vzhledem ke kumulaci řady vytýkaných okolností dospěl Ústavní soud k závěru o porušení práv a svobod stěžovatele plynoucích z článku 36 Listiny a porušení práva být stíhán jen zákonným způsobem dle článku 8 odst. 2 Listiny.
Za této situace považoval Ústavní soud za nadbytečné zabývat se dalšími námitkami stěžovatele, které byly i podstatou jím podaných opravných prostředků. Ústavní soud, veden zásadou minimalizace zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů, a s ohledem na procesní ekonomii ústavní stížnosti zčásti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a dle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, neboť má za to, že je nyní především na tomto soudu, aby se uplatněnými námitkami stěžovatele ústavně konformním způsobem zabýval, přičemž jeho závěry v této věci nemůže Ústavní soud předjímat.
Pokud jde o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud uvádí, že dovolací soud jím pokračoval v zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jelikož na trestní řízení je třeba - z tohoto hlediska - nahlížet v jeho celistvosti. Ústavnímu soudu je zřejmé, že zákonná úprava dovolání je budována na striktně vymezených dovolacích důvodech, avšak ani to nemůže nic měnit na ústavní povinnosti soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám (čl. 4 Ústavy), Nejvyšší soud nevyjímaje. Rozsah neopominutelné ochrany základních práv Nejvyšším soudem vymezil nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 55/04 [srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187)], kde Ústavní soud mj. prohlásil, že z ústavního pořádku vyplývá, že jsou-li ve hře základní práva, musí být ochranitelná cestou všech opravných prostředků poskytnutých zákonem osobě obviněné, včetně dovolání k Nejvyššímu soudu.
V této souvislosti nelze přehlédnout, že Nejvyšší soud při projednávání stěžovatelova dovolání explicitně nepřipustil přezkum z hlediska námitek týkajících se tvrzeného porušení procesních podmínek, a to bez ohledu na závažnost možných důsledků pro spravedlivé rozhodnutí věci (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 Ústavy). S jeho paušálním závěrem se však Ústavní soud v této souzené věci nemůže ztotožnit. Vzhledem k výše řečenému Ústavní soud i v této části ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil rovněž napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu.