ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.1224.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 1224/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2007 o dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného M. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 6 To 308/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 108/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. 2 T 108/2006, uznán vinným trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák., jehož se dopustil tím, že v době od počátku roku 2003 v R., ani nikde jinde jako předseda a jediný člen představenstva obchodní společnosti H. G., a. s., nepodal v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, návrh na prohlášení konkursu na majetek jmenované obchodní společnosti, ačkoli obviněný věděl o okolnosti, že obchodní společnost H. G., a. s., má ke konci roku 2002 větší počet věřitelů a není schopna plnit své splatné závazky, neboť z celkových splatných závazků z obchodního styku ve výši 7 431 896,- Kč činí závazky starší 180 dnů celkem 4 983 142,- Kč, tedy 67 % závazků. Současně si byl obviněný vědom toho, že uvedená obchodní společnost se dlouhodobě nachází v nepříznivé situaci, když tržby a výnosy poklesly o 51 % a výrazně se prohloubila i její ztráta. Ve smyslu §1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, se tak obchodní společnost H. G., a. s., ocitla v úpadku ve formě insolvence, přičemž v důsledku nečinnosti obviněného a požáru výrobního areálu se situace obchodní společnosti H. G., a. s., dále zhoršovala, neboť ke konci roku 2003 poklesla podnikatelská činnost této společnosti na 14,9 % oproti předcházejícímu účetnímu období a její splatné závazky převýšily majetek obchodní společnosti o 991 970,- Kč, čímž se dostala do stavu úpadku i ve formě předlužení ve smyslu §1 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.
Za tento trestný čin byl obviněný M. H. odsouzen podle §126 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky.
K odvolání obviněného M. H. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 6 To 308/2007, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. řádu pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Bruntále ze dne 11. 8. 2006, sp. zn. 1 Zt 351/2005, neboť skutek uvedený v žalobním návrhu není trestným činem.
Nejvyšší státní zástupkyně napadla dne 24. 9. 2007 rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 6 To 308/2007, dovoláním podaným v neprospěch obviněného, které opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně odvolací soud pochybil při hodnocení materiální stránky trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák., protože nepřípustně rozšířil podmínky použití citovaného ustanovení a nevzal v úvahu, že obviněný za stavu úpadku dál podnikal a podle svého uvážení hradil některé závazky obchodní společnosti H. G., a. s., v níž působil jako předseda představenstva. Nejvyšší státní zástupkyně považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné též z toho důvodu, že odvolací soud jej založil na důkazech, které údajně nejsou v souladu s důkazy provedenými soudem prvního stupně. Podle nejvyšší státní zástupkyně takový postup odvolacího soudu zakládá existenci extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a právními závěry.
Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 6 To 308/2007, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na toto rozhodnutí, pokud by vzhledem ke změně, k níž dojde jeho zrušením, pozbyla podkladu, a aby dovolací soud podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný M. H. se k dovolání nejvyšší státní zástupkyně nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. a) tr. řádu], učinila tak včas a na správném místě (§265e tr. řádu), její dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. b) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, nejvyšší státní zástupkyně opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn jen tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jestliže byl obviněný zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu, může spočívat nesprávné právní posouzení skutku i v okolnosti, že skutek, pro který byl obviněný stíhán, je trestným činem. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, byla-li určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Nadto Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být samo o sobě tvrzení vytýkající nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování,
a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám prováděl či opakoval, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů je ovšem dovolací soud nemůže hodnotit odlišně, než jak učinil odvolací soud.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnila nejvyšší státní zástupkyně, přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy dovolatelka namítala nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovala z údajného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a právními závěry, pak odvolacímu soudu nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Svými dovolacími námitkami založenými na údajném extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry tedy ve skutečnosti nejvyšší státní zástupkyně nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Jde totiž o námitky, které neodpovídají hmotněprávnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť jimi dovolatelka nezpochybnila právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřila mimo jiné proti procesnímu postupu odvolacího soudu, jemuž vytkla odlišné hodnocení provedených důkazů. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.
K námitkám nejvyšší státní zástupkyně, podle nichž existuje mezi skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými odvolacím soudem tzv. extrémní nesoulad, Nejvyšší soud dále odkazuje na dosavadní judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu trestního kolegia ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
Naproti tomu Nejvyšší soud přisvědčil těm dovolacím námitkám nejvyšší státní zástupkyně, jimiž zpochybnila posouzení otázky, zda obviněný M. H. naplnil materiální stránku trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. Nejvyšší soud v obecné rovině především připomíná, že při hodnocení materiální stránky trestného činu se soud řídí kritérii demonstrativně vyjmenovanými v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Trestným činem je pak jen skutek, který s ohledem na uvedená kritéria dosahuje – v době jeho spáchání (dokonání, resp. dokončení) – stupně nebezpečnosti pro společnost vyššího než nepatrného (§3 odst. 2 tr. zák.).
Podle Nejvyššího soudu jsou skutkové okolnosti zjištěné v posuzované věci dostatečným podkladem pro závěr, k němuž ostatně dospěly i oba soudy nižších stupňů, že obviněný M. H. naplnil po formální stránce znaky trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. Za důvodné pak lze považovat dovolací námitky, jimiž nejvyšší státní zástupkyně vytkla odvolacímu soudu nesprávné hodnocení stupně nebezpečnosti posuzovaného činu pro společnost. Jak je totiž patrné z rozhodných skutkových okolností, v řízení před soudy nižších stupňů nebylo zjištěno nic tak zásadního a výjimečného, co by mohlo dostatečně odůvodnit závěr, že čin spáchaný obviněným nedosáhl stupně nebezpečnosti pro společnost odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tedy že neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. (srov. rozhodnutí pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Vždyť i odvolací soud v napadeném rozhodnutí neuvádí žádné významné důvody snižující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, ale v tomto směru argumentuje jen okolnostmi, které nastaly až po spáchání posuzovaného skutku, takže se nemohly projevit v době, která je rozhodná z hlediska naplnění materiální stránky trestného činu.
Proto ani skutková zjištění odvolacího soudu, která učinil na podkladě doplněného dokazování a z nichž mimo jiné vyplývá (viz č. l. 284, č. l. 309, č. l. 325 a č. l. 385 trestního spisu), že výsledky hospodaření obchodní společnosti H. G., a. s., v které obviněný M. H. vystupoval jako člen statutárního orgánu, dosažené v letech 2005 a 2006, se oproti předcházejícím účetním obdobím zlepšily a došlo ke splnění značné části závazků jmenované obchodní společnosti, nemohla vyloučit vyšší než nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti skutku spáchaného již předtím (tj. naplnění materiální stránky uvedeného trestného činu), protože k nim došlo až po jeho dokonání.
Uvedená skutková zjištění odvolacího soudu ovšem nejsou v posuzované věci zcela bez významu, protože i podle názoru Nejvyššího soudu mohou mít vliv na splnění podmínek zániku nebezpečnosti trestného činu, který spáchal obviněný M. H., pro společnost ve smyslu §65 tr. zák. Lze tudíž akceptovat závěr odvolacího soudu (viz str. 4 jeho rozsudku napadeného dovoláním), v němž poukázal na důvody, z kterých dovodil zánik společenské nebezpečnosti posuzovaného činu, přestože úvahy odvolacího soudu zde nejsou zcela přesné a vyvolávají určité pochybnosti o tom, co je vlastně důvodem beztrestnosti obviněného a jeho činu. I když tedy obviněný nesplnil svou zákonnou povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti H. G., a. s., jejímž jménem jednal a vystupoval, vyvinul snahu uhradit závazky této společnosti, to se mu po významném zlepšení její ekonomické situace v letech 2005 a 2006 podařilo a značnou část závazků mohl zcela uspokojit. Přitom nelze přehlédnout ani důvody, které způsobily úpadkový stav obchodní společnosti H. G., a. s., protože ty nespočívaly v nehospodárném jednání obviněného jako člena statutárního orgánu (což se často stává v jiných případech), ale ve značné míře k nim došlo v důsledku požáru výrobního areálu. Nejvyšší soud tak konstatuje, že ačkoli obviněný naplnil všechny formální znaky trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. a době jeho spáchání i materiální znak, vzhledem ke změně situace po spáchání činu pominula podle §65 tr. zák. jeho nebezpečnost pro společnost, jak v napadeném rozsudku konstatoval i odvolací soud.
Jak je navíc v posuzované věci zřejmé, Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 20 K 45/2005, zamítl návrh na prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti H. G., a. s., pro nedostatek aktivní věcné legitimace věřitele (§4 odst. 2 a contrario zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů). V řízení o prohlášení konkursu na majetek jmenované obchodní společnosti totiž věřitel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku. Zmíněné zjištění má význam zejména z toho důvodu, že objektem trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. je zájem společnosti na splnění zákonné povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu a v konečném důsledku i zájem na náležitém uspořádání majetkových poměrů dlužníka a na alespoň poměrném uspokojení pohledávek věřitelů. Jestliže tedy byl zamítnut, byť prozatím nepravomocně, návrh na prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti H. G., a. s., jejímž jménem obviněný jednal, podle dovolacího soudu podporuje i tato okolnost důvodnost úvahy o zániku nebezpečnosti jeho činu pro společnost.
Takový závěr je ostatně v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, podle které zánik trestnosti činu v důsledku zániku jeho nebezpečnosti pro společnost ve smyslu §65 tr. zák. není vyloučen ani tehdy, pokud je důvodem pro zrušení usnesení o prohlášení konkursu skutečnost, že nebyly vůbec splněny hmotněprávní podmínky k prohlášení konkursu (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 5/2005 Sb. rozh. tr.).
Ze všech shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud konstatuje, že ani dovolací námitka nejvyšší státní zástupkyně, která byla uplatněna důvodně, pokud odvolacímu soudu vytýkala nepřesné úvahy o naplnění materiální stránky posuzovaného činu, nemohla vést ke změně napadeného rozsudku. Odvolací soud sice v důsledku nesprávných závěrů týkajících se trestnosti skutku zprostil obviněného M. H. obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu, ačkoli ho měl správně zprostit obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. e) tr. řádu, jak správně poznamenala nejvyšší státní zástupkyně. Přesto podle názoru Nejvyššího soudu projednání dovolání nejvyšší státní zástupkyně jen v tomto rozsahu, v němž je částečně důvodné, by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného. Ani otázka, jež by měla být z podnětu této části dovolání řešena (tj. otázka zániku trestnosti činu v důsledku zániku jeho společenské nebezpečnosti), nemá judikatorní význam, protože se nejedná o spornou právní otázku, ale takovou, jejíž řešení je dostatečně zřejmé a ustálené v rozhodovací činnosti soudů a v jejich praxi nečiní problémy.
V rozsahu důvodné dovolací námitky tedy Nejvyšší soud odmítl dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu, přičemž jinak nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelky či obviněného nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y