ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.1260.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 1260/2016-72
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2017 o dovolání obviněného Ing. J. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 4 To 40/2015, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 15/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného Ing. J. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 51 T 15/2009, byl obviněný Ing. J. M. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) [v rozsudku chybně uvedeno podle §„225“...] zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“), dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona a trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 tr. zákona. Za to byl obviněný odsouzen podle §128 odst. 3 tr. zákona za užití §35 odst. 2 a §37a tr. zákona ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1, 2 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let s dohledem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního „zástupce“ (správně orgánu) v obchodních společnostech a družstvech na dobu 10 let. Současně byl podle §37a tr. zákona zrušen výrok o vině a výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2012, sp. zn. 51 T 15/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 4 To 11/2013, jakož i jiné výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad. Dále byl podle §35 odst. 2 tr. zákona zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 92 T 201/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
2. Proti shora uvedenému odsuzujícímu rozsudku podal obviněný Ing. J. M. odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 4 To 40/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl sám odsuzujícím rozsudkem následovně.
3. Pod bodem I. výroku o vině podle §37a tr. zákona nejprve zrušil výrok o vině a trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 4 To 11/2013, ve věci Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 51 T 15/2009, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad.
4. Dále (zjednodušeně uvedeno) uznal obviněného vinným pod bodem II. 1. a), že jako předseda představenstva obchodní společnosti KOMASTAV a. s., IČ 47307536 (nyní v likvidaci), se sídlem v Ústí nad Labem, Přístavní 483/27, (dále jen „KOMASTAV“), jako pronajímatel, uzavřel dne 24. 3. 2006 v Ú. n. L. s obchodní společností KOMASTAV Trans, s. r. o., IČ: 25007076, se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 633/318, Bukov, (dále jen „KOMASTAV Trans“), jako nájemcem (zastoupenou M. J., na základě zplnomocnění obviněného), smlouvu o pronájmu 36 dopravních a mechanizačních prostředků za sjednané měsíční nájemné 127 559 Kč + 19 % DPH, a dne 2. 5. 2006 dodatek č. 1 k této smlouvě, v rámci které byl omezený rozsah nájmu a snížené měsíční nájemné na částku 118 120 Kč + 19 % DPH, přestože obvyklé tržní nájemné činilo nejméně 1 131 000 Kč bez DPH.
5. Pod bodem II. 1. b) byl uznán vinným, že téhož dne ve stejném postavení uzavřel v Ú. n. L. mezi obchodními společnostmi KOMASTAV jako pronajímatelem a KOMASTAV Trans jako nájemcem (zastoupenou opět M. J., na základě zplnomocnění obviněného) smlouvu o pronájmu 4 motorových vozidel za sjednané měsíční nájemné ve výši 2 598 + 19 % DPH, přestože obvyklé tržní měsíční nájemné bylo ve výši 58 000 Kč bez DPH. Obviněný tak jednal v rozporu s §194 odst. 5 zákona č. 513/1991, obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), nevykonával činnost statutárního orgánu obchodní společnosti KOMASTAV s péčí řádného hospodáře, čímž jí v období od 24. 3. 2006 do 31. 8. 2006 způsobil škodu ve výši nejméně 5 391 074 Kč. Pod bodem 2) téhož výroku byl uznán vinným, že jako předseda představenstva obchodní společnosti KOMASTAV a současně jako jednatel a jediný společník obchodní společnosti KOMASTAV Trans dne 24. 3. 2006 v M., okr. P.-v., uzavřel s obchodní společností Caterpillar Financial Services ČR, s. r. o., cesní smlouvu, jejímž předmětem bylo bezúplatné postoupení všech práv a povinností ze smlouvy ze dne 4. 4. 2003 o finančním pronájmu a následné koupi najatého stavebního stroje zn. Caterpillar 428 D, z obchodní společnosti KOMASTAV (jako postupitele) na obchodní společnost KOMASTAV Trans (jako postupníka), přestože v této době zbývalo uhradit poslední splátku ve výši 60 651,16 Kč a následně by se předmět nájmu stal za zůstatkovou cenu ve výši 1,22 Kč majetkem obchodní společnosti KOMASTAV, a přestože obvyklá tržní cena převodu leasingu činila 877 000 Kč bez DPH, tj. s DPH částku ve výši 1 043 630 Kč, v rozporu s §194 odst. 5 obch. zák. tak nevykonával činnost statutárního orgánu obchodní společnosti KOMASTAV s péčí řádného hospodáře, čímž této poškozené způsobil škodu ve výši 1 043 630 Kč.
6. Celkově tak jednáním pod body II. 1) a 2) výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně způsobil poškozené obchodní společnosti KOMASTAV škodu ve výši nejméně 6 434 704 Kč, přičemž obchodní společnost KOMASTAV Trans získala neoprávněný prospěch ve výši nejméně 5 954 317 Kč.
7. Dále byl obviněný pod bodem II. 3) výroku rozsudku soudu druhého stupně uznán vinným, že jako společník a jednatel obchodní společnosti ROYALSTAV s. r. o., IČ: 47284633, se sídlem v Ústí nad Labem, Přístavní 483/27 (dále jen „ROYALSTAV“), a zároveň jako předseda představenstva obchodní společnosti KOMASTAV, a. s., v likvidaci dne 4. 4. 2006 v D. uzavřel za obchodní společnost ROYALSTAV coby přistupující dlužník s věřitelem obchodní společnosti ARMEX Oil, s. r. o., IČ: 25403460, se sídlem v Děčíně, Folknářská 21, nyní se sídlem v Děčíně, Mánesova 2022/13 (dále jen „ARMEX Oil“), dohodu o přistoupení k závazku obchodní společnosti KOMASTAV a. s. v likvidaci za odebrané a nezaplacené pohonné hmoty v celkové výši 3 121 664,20 Kč, na základě které se obchodní společnost ROYALSTAV stala spoludlužníkem obchodní společnosti ARMEX Oil. K zajištění tohoto závazku (posléze v celkové výši 2 832 523,70 Kč) uzavřel obviněný dne 1. 8. 2006 v D. jménem a na úkor obchodní společnosti ROYALSTAV jako zástavce s obchodní společností ARMEX Oil jako zástavním věřitelem smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví obchodní společnosti ROYALSTAV, a to k pozemkům a budovám uvedeným ve výroku rozhodnutí, vše v katastrálním územím K. B., a to za situace, kdy bylo dne 30. 3. 2006 valnou hromadou obchodní společnosti KOMASTAV rozhodnuto o vstupu do likvidace a dne 24. 5. 2006 na ni byl prohlášen konkurs, a kdy věděl, že tato společnost, včetně obchodní společnosti KOMASTAV Trans, nejsou schopny závazek uhradit. V rozporu s §194 odst. 5 obch. zák. tak nevykonával činnost statutárního orgánu obchodní společnosti ROYALSTAV s péčí řádného hospodáře, v důsledku čehož bezprostředně hrozila této společnosti škoda ve výši 2 832 223,70 Kč, a to v důsledku podané žaloby ze dne 10. 10. 2006 ze strany obchodní společnosti ARMEX Oil na nařízení soudního prodeje výše uvedené zástavy k uspokojení pohledávky v uvedené výši. Z popsaných jednání obviněného měla prospěch obchodní společnost KOMASTAV Trans, která tak měla pro svou činnost v oboru silniční motorová doprava zajištěny dodávky pohonných hmot od obchodní společnosti ARMEX Oil.
8. V popsaném jednání obviněného Ing. J. M. spatřoval soud druhého stupně trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, a trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 tr. zákona. Za tyto trestné činy a za pomoc k trestnému činu poškozování věřitele podle §10 odst. 1 písm. c) a §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona, pro kterou byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 92 T 201/2012, jej odsoudil podle §128 odst. 3 tr. zákona za užití §37a a §35 odst. 2 tr. zákona ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1, 2 tr. zákona byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let s dohledem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu 7 let. Současně podle §35 odst. 2 tr. zákona soud druhého stupně zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 92 T 201/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli všichni poškození odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný Ing. J. M. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Josefa Tichého dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podstatou dovolací argumentace obviněného byl primárně nesouhlas s hodnotícími závěry odvolacího soudu, pokud šlo o naplnění zavinění jako znaku subjektivní stránky trestných činů, které byly v jednání obviněného spatřovány. Vadu spočívající v nesprávném právním posouzení skutku spatřoval obviněný v tom, že jednání popsaná ve výroku o vině pod body II. 1) a 2) nevykazují znaky žádného trestného činu. Konkrétně ve vztahu ke skutku pod bodem II. 1) výroku o vině obviněný nesouhlasil zejména s tím, že soudy mu vytýkaly porušování povinnosti při správě cizího majetku, pokud uzavřel smlouvu o pronájmu movitých věcí za nižší měsíční nájemné, než bylo obvyklé tržní nájemné, čímž měl způsobit škodu poškozené společnosti. Podle obviněného žádné ustanovení platné normy právního řádu České republiky neukládá povinnost, aby při správě cizího majetku poskytoval či přijímal plnění v „obvyklé tržní ceně“ či „výši“ bez ohledu na reálné podmínky trhu včetně zájmů smluvních stran a dalších konkrétních okolností. Obviněný byl přesvědčen, že jeho jednání nenese znaky protiprávnosti, protože nešlo o zakázané jednání, chyběl škodlivý následek a nebyla dána ani příčinná souvislost. Nesouhlasil ani se závěrem soudu, že nejednal s péčí řádného hospodáře. Vznesl i výhrady k určení výše škody, neboť rozdíl mezi sjednanou výší plnění, tj. nájmu, a zjištěnou výší obvyklé tržní ceny nájmu nelze pokládat za škodu. V této souvislosti připomenul judikaturu Nejvyššího soudu a namítl, že trestní zákon ani trestní řád nijak nedefinují pojem „škody“ pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání a odkázal též na judikaturu civilních soudů. Poukázal na to, že ušlý zisk, tj. ušlý majetkový prospěch, spočívá podle judikatury v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozené, které bylo možno (nebýt škodné události) důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Soud pak měl prokázat, zda by došlo k ušlému zisku i za normálního běhu okolností, resp. zda bylo vůbec reálné předpokládaného zisku dosáhnout. Výroku o vině pod bodem II. 2) vytýkal, že smluvní znevýhodnění postupitele v případě cesní smlouvy není důsledkem této smlouvy, ale důsledkem jeho neschopnosti zaplatit smluvenou platbu ve výši 60 651,16 Kč, proto nemohl být v daném případě postupitel poškozen a nikdo nic nezískal na jeho úkor. Na závěr polemizoval se závěry soudů, zda možnosti zamezení způsobení škodlivého následku jinými prostředky spadaly pod povinnost obviněného k řádné správě cizího majetku. S ohledem na výše uvedené došlo podle jeho názoru k nesprávnému právnímu posouzení skutkových zjištění soudy nižších stupňů.
10. Obviněný z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265i odst. 3 a §265k odst. 1 tr. řádu dovoláním napadenou část rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 4 To 40/2015, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně této části předcházející a podle §265m odst. 1 tr. řádu ve věci rozhodl sám rozsudkem o zproštění obviněného obžaloby v tomto rozsahu.
III. Vyjádření k dovolání a replika
11. Dovolání obviněného Ing. J. M. bylo zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které se vyjádřilo prostřednictvím státní zástupkyně JUDr. Yvony Antonínové. Argumentace obviněného, že jednání popsaná ve výroku o vině pod bodem II. 1) a 2) nevykazují znaky jakéhokoliv trestného činu, se podle ní vztahuje spíše ke zpochybnění právní kvalifikace celého popsaného pokračujícího skutku pod body II. 1) až 3) výroku o vině jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona, aniž by se stěžejní námitky týkaly dalšího trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 tr. zákona, který byl v tomtéž jednání také spatřován. Obviněný ve smyslu své setrvalé obhajoby polemizoval především s tím, nakolik nevýhodné byly uzavřené smlouvy o pronájmu. Přehlížel přitom, že soudy vycházely z odborného posouzení znalce z oboru ekonomiky. Ve zjištěném rozdílu mezi sjednanou výší nájmu a znalecky prokázanou výší obvyklé tržní ceny nájmu je tak důvodně spatřován zcela správný právní závěr o způsobení škodlivého následku, který spočíval v ušlém zisku z nájemného, které bylo možno reálně očekávat v případě pravidelného běhu věcí (ve smyslu sjednání nájemného za obvyklou tržní cenu). Nelze tak podle státní zástupkyně akceptovat námitku obviněného, že je za škodu považována fiktivní právní kategorie obvyklého tržního nájemného, že nebyla věnována pozornost otázce, jaké nájemné a za jakých podmínek bylo možno v daném čase a místě sjednat a že by takto zjištěná výše tržního nájemného „okamžitě činila ceny tržně nepřijatelné“, tudíž nereálné. Nelze přisvědčit ani námitce, že uzavření nájemních smluv za sjednaných platebních podmínek bylo jediným možným řešením pro obchodní společnost KOMASTAV, neboť obviněný zcela opomíjí skutková zjištění k aktuální poptávce po pronájmu srovnatelných strojních zařízení a vozidel na českém trhu za ceny mnohem vyšší než bylo obviněným sjednáno. Podobně to bylo i s možností krátkodobého pronájmu sklápěcího návěsu zn. General Trailor. Státní zástupkyně především zdůraznila utajený způsob uzavření předmětných jednostranně výhodných nájemných smluv uskutečněných bez otevřeného poptávkového řízení. Nelze se proto ani ztotožnit s názorem obviněného, že obviněným zastoupený a spravovaný obchodní subjekt nebyl poškozen, pokud v daném případě došlo k postoupení práv ze smlouvy o finančním pronájmu stavebního stroje a k jeho následné koupi bez odpovídající protihodnoty, tj. bez uhrazení nákladů, které obchodní společnost KOMASTAV v postavení postupitele vynaložila v rámci plnění platebních povinností z výchozího leasingového vztahu. Obviněný navíc nedodal, že pod bodem II. 2) výroku o vině se jednalo o poslední leasingovou splátku, jejímž splacením byl podmíněn převod předmětu pronájmu za symbolickou korunovou cenu do vlastnictví postupitele a zcela přehlédl, že za této situace se nabízely možnosti zamezení způsobení škodlivého následku i jinými prostředky i přes aktuální nedostatek finančních prostředků na uhrazení poslední leasingové splátky. Státní zástupkyně nesouhlasila ani s názorem obviněného, že jednání pod body II. 1. písm. a) a b) a II. 2. výroku o vině nenese žádný znak protiprávnosti, neboť chybí protiprávní jednání, škodlivý následek a vztah příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem a že v něm nemůže být spatřováno naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání Ing. J. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
12. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice. Obviněný využil této možnosti a ve svém podání setrval na svých stanoviscích. Přitom zopakoval, že považuje své dovolání za důvodné. Byl přesvědčen, že vyjádření státního zástupce nemůže být důvodné, protože je opřeno o závěry, které nemají oporu ve skutkových zjištěních. Uvedl, že základní zásady trestního řízení (§2 odst. 5 tr. řádu) vytyčují požadavek, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Dále měl za to, že argumentace postavená na nepodložených domněnkách o možnostech obviněného odporuje realitě. Poznamenal, že z jednoho pronájmu vozidla, u něhož shodou okolností byl sjednán relativně vysoký nájem, nelze dovodit, že se tak mohlo stát i u desítek dalších vozidel. Nesouhlasil ani s úvahami soudů nižších stupňů a státní zástupkyně, že zaplacení poslední leasingové splátky bylo reálné. Trestní řízení má podle něj stát na prokázaných skutkových závěrech a nikoliv na neověřených úvahách či domněnkách. Za nedostatečné považoval i závěry soudů, že nevýhodným pronájmem předmětných motorových vozidel a strojů byla způsobena násobně vyšší škoda vlastníkovi těchto vozidel než v případě, že by tato vozidla byla odcizena. Na závěr připomenul, že nesprávná skutková zjištění se odrazila i ve formulaci výroku odsuzujícího rozsudku a právní závěry z těchto zjištění vyplývající jsou pouze důsledkem nesprávných východisek soudů obou stupňů.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
13. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti námitek ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu.
14. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l a 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné úspěšně uplatnit v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že vytýkaná vada napadeného rozhodnutí musí spočívat v porušení hmotněprávního ustanovení trestního zákoníku či jiné právní normy, kterou je nutné použít při zkoumání trestní odpovědnosti obviněného z pohledu hmotněprávních podmínek trestnosti činu. Totéž platí u jiné skutkové okolnosti, která by mohla být soudy nesprávně posouzena podle jiného ustanovení příslušné hmotněprávní úpravy, než jaká na ni dopadala. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových zjištěních, ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, nedostatečném rozsahu dokazování apod., neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. řádu, §89 a násl. tr. řádu, §207 a násl. tr. řádu a §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku.
b) K dovolání obviněného
16. Nejvyšší soud předně zjistil, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby a stejné výhrady byly součástí jeho odvolací argumentace proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde proto pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy rozhodující ve věci v odůvodnění svých rozhodnutí. Opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. 408, svazek 17 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck Praha).
17. Zcela mimo dovolací důvod je nutné zařadit námitky, jejichž prostřednictvím obviněný zpochybnil skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů a jimiž se domáhal jiného způsobu hodnocení ve věci provedených důkazů, než jaký zvolily soudy. Takové námitky nenaplňují uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod a Nejvyšší soud se proto nemohl těmito námitkami zabývat. Jde především o skutkové závěry soudů nižších stupňů týkající se výše obvyklé tržní ceny nájemného v daném místě a čase, rozdílu mezi sjednaným nájemným a tím, kterého by mohlo být dosaženo při zachování povinnosti obviněného jednat s péčí řádného hospodáře. Jde-li o určení výše způsobené škody, požadoval obviněný aplikovat normy trestního práva hmotného (a případně i dalších právních odvětví) na zcela odlišný skutkový stav, než jaký byl soudy nižších stupňů zjištěn. Soudy v tomto ohledu vycházely zcela důvodně z provedených důkazů, především ze závěrů znaleckých posudků z oboru ekonomika, jimž věnovaly náležitou pozornost (srov. strany 23 – 26 rozsudku soudu prvního stupně a zejména strany 10 – 15 rozsudku odvolacího soudu), provedené důkazy nijak nedeformovaly a s obhajobou obviněného se náležitě vypořádaly, a proto lze na rozhodnutí soudů nižších stupňů v tomto směru odkázat. Je tak nutné odmítnout tvrzení obviněného, podle něhož úvahy soudů nižších stupňů a jejich konkrétní závěry ve vztahu ke skutkovým zjištěním byly nepodložené, že by nevyplývaly z provedeného dokazování, nebo že by dokonce došlo k tzv. extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a z nich zjištěným skutkovým stavem.
18. Ze stejných důvodů nemohl dovolací soud uznat jako důvodnou argumentaci obviněného ve vztahu k existenci příčinného vztahu mezi jednáním a vzniklým následkem (účinkem). Obviněný totiž měl možnost sjednat výhodnější smluvní podmínky, než které vyplývají z předmětných smluv. Obvyklá tržní cena nájemného byla v rozhodné době výrazně vyšší, než ujednaná, navíc obviněný činil tato jednání záměrně utajeným způsobem a se zjevným záměrem poškodit označené obchodní společnosti a současně poskytnout výhodu jiným jím ovládaným subjektům. V této části dovolání tak obviněný opět žádal aplikovat trestní právo hmotné na jiný, než soudy zjištěný skutkový stav.
19. Další námitkou obviněného byl jeho nesouhlas s hodnotícími závěry odvolacího soudu, pokud jde o zavinění jako znaku subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu (aniž by jednoznačně uvedl, kterého ze dvou trestných činů se tato výhrada týká).
20. Nejvyšší soud k tomuto v obecné rovině připomíná, že trestní odpovědnost je v České republice založena na odpovědnosti za zaviněné jednání (princip nullum crimen sine culpa , není zločinu bez viny), jak vyplývá z §3 odst. 3 tr. zákona, resp. nyní z §13 odst. 2 tr. zákoníku. Oba dva trestné činy, které byly v jednání obviněného soudy nižších stupňů spatřovány, jsou úmyslnými trestnými činy, neboť ani jedno z ustanovení (§128 odst. 2, resp. §255 odst. 1 tr. zákona) nestanoví výslovně formu zavinění (srov. §3 odst. 3 tr. zákona). Zavinění, jakožto obligatorní znak subjektivní stránky skutkové podstaty každého trestného činu musí být dán v době spáchání činu. Zavinění vyjadřuje vnitřní psychický stav pachatele ke skutečnostem zakládajícím znaky trestného činu a je postaveno na složce vědění (intelektuální) a na složce volní. Obě tyto složky v požadované míře pro tu kterou formu zavinění se musí vztahovat na všechny objektivně-deskriptivní znaky i na znaky normativní (u nichž ale postačí laická představa), neboli zjednodušeně uvedeno pachatel musí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci, přičemž tyto podstatné okolnosti musí být zahrnuty i v jeho vůli, jde-li o úmyslnou formu zavinění, především pak musí být zaviněním kryty všechny znaky charakterizující objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. rozhodnutí č. 20/1981 Sb. rozh. tr.). Závěr o zavinění musí být přitom podložen skutkovým zjištěním soudu na podkladě dokazování právě tak, jako závěr o objektivních znacích toho kterého trestného činu.
21. I k otázce naplnění subjektivní stránky skutkových podstat obou trestných činů se vyjádřily soudy nižších stupňů, přičemž Nejvyšší soud se ztotožnil s jejich úvahami (srov. rozsudek odvolacího soudu strany 9 – 18), pokud jde o jednání popsané pod body II. 1) a 2) výroku o vině. Obviněný i v tomto směru žádá aplikovat normy trestního práva hmotného na jiný než soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav, tedy jeho jinak právně relevantní námitky, které by bylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod, jsou v podstatě ryze skutkového charakteru, což neodpovídá žádnému z důvodů dovolání.
22. Pokud jde o právní kvalifikaci jednání jako trestného porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona, lze připomenout, že se jej dopustil ten, kdo jinému způsobil značnou škodu tím, že porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek.
23. Porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek spočívá v tom, že pachatel jedná v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu takové povinnosti, zejména tedy v posuzovaných souvislostech porušením povinnosti vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře (resp. s náležitou nebo odbornou péčí). K porušení této povinnosti může dojít především konáním pachatele (aktivní činností), zejména takovými dispozicemi s cizím opatrovaným nebo spravovaným majetkem, při kterých pachatel neobdrží do majetku obchodní společnosti odpovídající protihodnotu, např. když prodá část majetku za nepřiměřeně nízkou cenu, nedůvodně zřídí zástavní právo na opatrovaném nebo spravovaném majetku, dlouhodobě a za nepřiměřeně nízký úrok (nebo zcela bezúročně) půjčí tento majetek jiné osobě, nedůvodně daruje či jinak bezplatně převede majetek na jinou osobu, použije opatrovaného nebo spravovaného majetku k nepřiměřeně rizikovým investicím, pronajme tento majetek za nepřiměřeně nízké nájemné atd. K uvedenému trestnému činu Nejvyšší soud připomíná, že obviněný způsobil jinému značnou škodu tím, že porušil podle zákona mu uloženou povinnost spravovat cizí majetek, přičemž k dokonání činu dílem došlo a dílem nikoliv. Značnou škodou se podle §89 odst. 11 tr. zákona rozuměla škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Porušením povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek ve smyslu §255 odst. 1 tr. zákona se v trestněprávní teorii a soudní praxi rozumělo jednání pachatele, které bylo v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu takové povinnosti a jehož následkem (účinkem) bylo způsobení škody v určité výši na cizím opatrovaném nebo spravovaném majetku (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1527; Novotný, O., Vokoun, R. a kol. Trestní právo hmotné – II. Zvláštní část. 5. vydání. Praha: ASPI, 2007, s. 128 a 129; dále viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006, publikované pod č. T 964, v sešitě 33, Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
24. Obviněný namítl ve vztahu k jednání pod bodem II. 1) výroku o vině, že soud spatřuje vytýkané porušení povinnosti při správě cizího majetku v tom, že uzavřel smlouvu o pronájmu movitých věcí za nižší měsíční nájemné, než jako bylo obvyklé v tu dobu na trhu, čímž způsobil škodu poškozené obchodní společnosti KOMASTAV. Dále předložil jednotlivé argumenty přednesené pod bodem 9. tohoto usnesení, jimiž zpochybnil posouzení zákonného znaku porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek ve smyslu §255 odst. 1 tr. zákona. V obecné rovině zavazuje povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek toho, kdo je k tomu povinen ze zákona či na základě smlouvy. Opatrováním cizího majetku se přitom rozumí taková míra ochrany cizího majetku, která zamezuje jeho částečnému nebo úplnému znehodnocení a členům statutárního orgánu (představenstva) zmíněné obchodní společnosti vyplývala ze zákona. Podle ustanovení §192 odst. 1 a §194 odst. 5 obch. zák. jsou totiž členové představenstva akciové společnosti mimo jiné povinni zabezpečit obchodní vedení akciové společnosti a vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře. Pojem péče řádného hospodáře lze přitom chápat tak, že řádný hospodář činí právní úkony týkající se obchodní společnosti odpovědně a svědomitě a stejným způsobem rovněž pečuje o její majetek, jako kdyby šlo o jeho vlastní majetek. Taková péče tedy nepochybně zahrnuje péči o majetek akciové společnosti nejen tak, aby na něm nevznikla škoda úbytkem či znehodnocením, ale také aby byl majetek společnosti zhodnocován a rozmnožován v maximální možné míře, jaká je momentálně dosažitelná. Postup člena představenstva akciové společnosti s péčí řádného hospodáře ovšem nevyžaduje, aby byl tento člen vybaven všemi odbornými znalostmi, které souvisejí s uvedenou funkcí ve statutárním orgánu, ale k jeho odpovědnosti postačí základní znalosti umožňující rozeznat hrozící škodu a zabránit jejímu způsobení na spravovaném majetku. Jak je patrné z rozhodných skutkových okolností, takové znalosti obviněný nepochybně měl. Navíc péče řádného hospodáře zahrnuje i povinnost člena statutárního orgánu rozpoznat, že je nutná odborná pomoc speciálně kvalifikovaného subjektu, a v takové situaci zajistit takovou pomoc (viz např. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník . Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 738).
25. K námitce obviněného, že uzavřel smlouvy o pronájmu movitých věcí za nižší měsíční nájemné, než bylo v tu dobu obvyklé, a tím způsobil škodu poškozené společnosti, Nejvyšší soud připomíná, že obviněný sjednal nájemné jako předseda představenstva obchodní společnosti KOMASTAV s obchodní společností KOMASTAV Trans ve dvou nájemních smlouvách z téhož dne, tj. 24. 3. 2006 spolu s dodatkem č. 1 ze dne 2. 5. 2006 ke smlouvě uvedené pod bodem II. 1) a). Za obvyklé nájemné se přitom považuje nájemné tržní a vyjadřuje výši nájmu, za který si lze obdobný předmět pronajmout za srovnatelných podmínek v daném místě a čase. Zákon stanoví, že se při určení obvyklého nájemného přihlíží k hodnotě pronajaté věci a ke způsobu jejího užívání. To však nejsou jediná kritéria. Při určování obvyklého nájemného je vždy nutné posoudit podmínky vyplývající z celého smluvního ujednání. Zásadní význam může mít skutečnost, na jakou dobu je nájem sjednán, zda a v jakém rozsahu je nájemce povinen k opravám pronajaté věci apod. Nelze přitom odhlížet ani od osoby nájemce a pronajímatele, např. z hlediska referencí. Jestliže tedy obviněný jako předseda představenstva obchodní společnosti KOMASTAV, tedy v postavení člena statutárního orgánu, uzavřel jednoznačně nevýhodné smlouvy o pronájmu mechanizačních a dopravních prostředků za nižší nájemné, než bylo obvyklé (tržní), s obchodní společností KOMASTAV Trans způsobem popsaným v citovaném výroku o vině, porušil svou zákonnou povinnost spravovat cizí majetek, tj. majetek poškozené obchodní společnosti KOMASTAV. Obviněný tak vědomě porušil své povinnosti při správě cizího majetku, a tím naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona. Nejvyšší soud proto nepřisvědčil ani této námitce obviněného.
26. K určení výše škody obviněný uplatnil shodné konkrétní výhrady, jako v rámci svém obhajoby i v odvolání, přičemž oba soudy se s ní řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. zejména str. 10 až 11 rozsudku odvolacího soudu a str. 23 až 26 rozsudku krajského soudu). Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že škodou se obecně v právní teorii a v soudní praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze nahradit poskytnutím majetkového plnění, především v podobě peněz, nedojde-li k naturální restituci. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk [ustanovení §442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, §379 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, od 1. 1. 2014 ustanovení §2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku]. Za skutečnou škodu se pak považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu, ušlým ziskem je nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat – kdyby zde nebylo škodné události v podobě trestného činu – s ohledem na pravidelný běh věcí (rozhodnutí č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr.). Škoda se tedy i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, protože trestní zákon ani trestní řád nedefinují pojem „škoda“ pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání. Vznik škody musí být v příčinné souvislosti s porušením povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tj. porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, včetně povinnosti vykonávat funkci člena statutárního orgánu obchodní společnosti s péčí řádného hospodáře, musí být alespoň jednou z příčin, bez nichž by škoda nevznikla buď vůbec, nebo nikoli v takové výši, v jaké k tomu došlo.
27. V posuzované trestní věci obviněného Ing. J. M. postupoval odvolací soud správně, když dospěl k závěru o tom, jakou škodu a v jaké výši obviněný způsobil na majetku obchodní společnosti KOMASTAV skutkem popsaným ve výroku o vině napadeného rozsudku. Obě nájemní smlouvy byly sjednány obviněným jen pár dní před vstupem obchodní společnosti KOMASTAV do likvidace. Při vyčíslení škody a prospěchu získaného uvedeným protiprávním jednáním soudy vycházely ze znaleckých posudků vypracovaných znalci z oboru ekonomiky Ing. Tomáše Rozlivky a Ing. Lenky Chvojkové, ze kterých vyplývá, že sjednané nájemné bylo ve zřejmém nepoměru s nájemným, které bylo považováno za běžné v daném místě a čase. Následkem škodlivého jednání obviněného proto došlo ke vzniku škody na majetku obchodní společnosti KOMASTAV, která je vyčíslena ve výroku rozsudku soudu druhého stupně, neboť její majetek se nerozrostl o tolik finančních prostředků odpovídajících v té době tržnímu nájemnému, a jehož bylo reálné dosáhnout nebýt sjednané nízké ceny nájmu. Jednání obviněného proto v konečném důsledku nevedlo ke zlepšení ekonomické situace, k ozdravení či dokonce k záchraně obchodní společnosti KOMASTAV, jak uvádí obviněný, ale mělo opačný účinek. Popis skutku ve výroku o vině napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze vyjadřuje všechny uvedené zákonné znaky zmíněného přečinu, přičemž další okolnosti, které jej charakterizují, jsou rozvedeny v jeho odůvodnění.
28. Ke skutku pod bodem II. 2) výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně, je rovněž možné odkázat na zcela správné, přesvědčivé, důkazy podložené a logické úvahy soudů nižších stupňů, jimiž bylo vyvráceno tvrzení obviněného ohledně důsledku smlouvy o cesi, za nějž považoval neschopnost postupitele zaplatit smluvenou platbu ve výši 60 651,16 Kč, tudíž nemohl být smlouvou poškozen. Obviněný totiž jako předseda představenstva obchodní společnosti KOMASTAV porušil nejen zákonnou povinnost spravovat majetek obchodní společnosti KOMASTAV, ale současně nevykonával řádně správu majetku jmenované obchodní společnosti, když jejím jménem uzavřel dne 24. 3. 2006 zcela nevýhodnou smlouvou o cesi s obchodní společností KOMASTAV Trans. Na podkladě této smlouvy došlo k postoupení práv ze smlouvy o finančním pronájmu a následné koupi stavebního stroje zn. Caterpillar 428 D z poškozené obchodní společnosti KOMASTAV na obchodní společnost KOMASTAV Trans, a to i přesto, že zbývalo splatit poslední splátku ve výši 60 651,16 Kč. Jak správně uvedl odvolací soud, hodnota tohoto stroje činila v té době 969 000 Kč bez DPH, po úhradě poslední splátky tak mohla získat tento movitý majetek do výlučného vlastnictví za částku 1,22 Kč, čehož obviněný Ing. J. M. nevyužil. Ve zjištěném jednání obviněného se tím projevila snaha o cílené vyvedení aktiv z obchodní společnosti KOMASTAV bez o odpovídající protihodnoty, tudíž na její úkor.
29. Ze všech shora uvedených důvodů považuje Nejvyšší soud závěry odvolacího soudu, který se v převážné části ztotožnil se správnými úvahami soudu prvního stupně, ohledně právní kvalifikace skutků popsaných pod body II. 1) a 2) výroku o vině v napadeném rozsudku posouzené jako trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona dílem dokonaný dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona za zcela správné. Stejný postoj zaujal dovolací soud k použité právní kvalifikaci téhož jednání jako trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 tr. zákona, proti které obviněný nepřednesl v dovolání žádné konkrétní námitky.
IV. Závěrečné shrnutí
30. Nejvyšší soud proto věcně nepřezkoumával napadené usnesení a pouze na podkladě trestního spisu a obsahu dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tř. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 3. 2017
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.