ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.1266.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 1266/2014-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2014 dovolání podané obviněným P. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 2 To 33/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 17/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 68 T 17/2013 , byl P. M. uznán vinným zločinem provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle §265 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento zločin a sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst.1, 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 6. 2013, sp. zn. 18 T 80/2012, byl odsouzen podle §265 odst. 1 a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve 100 denních sazbách po 2 000 Kč, tj. ve výši 200 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, prokuristy a obdobné funkce v obchodních společnostech a družstvech na dobu čtyř let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 6. 2013, sp. zn. 18 T 80/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku soud dále vyslovil zabrání věcí a to těch, které jsou označeny ve výroku rozsudku. Podle §79f tr. řádu byla zajištěna náhradní hodnota a to peněžní prostředky ve výši 71 260 Kč vydané obviněným P. M. a uložené na bankovním účtu Krajského soudu v Brně.
Proti citovanému rozsudku podali obviněný a státní zástupce odvolání, na jehož podkladě Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 2 To 33/2014, podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d), písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a ve výroku učiněném podle §79f tr. řádu. Odvolací soud poté nově rozhodl tak, že obviněnému za zločin provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle §265 odst. 1 tr. zákoníku a za sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za nějž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 6. 2013, sp. zn. 18 T 80/2012, který nabyl právní moci na základě usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně sp. zn. 6 To 348/2013, ze dne 5. 11. 2013, uložil podle §265 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku soud uložil obviněnému též trest propadnutí náhradní hodnoty, a to peněžních prostředků ve výši 71 260 Kč, vydaných obviněným P. M. a uložených na bankovním účtu Krajského soudu v Brně. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 6. 2013, sp. zn. 18 T 80/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ve výrocích o vině a ochranném opatření podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Miloslava Jančíka dovolání a to z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Pod bodem I. svého dovolání obviněný uvedl, že je přesvědčen, že skutek, z kterého je obviněn, se nestal, přičemž orgány činné v trestním řízení nedostatečně porozuměly problematice, která je velmi komplikovaná a nejednoznačně řešena také právní úpravou, jež umožňuje několik výkladů. Soudy však v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“ postupovaly v jeho neprospěch, zcela přitom pominuly jeho záměr dovézt střelivo pro civilní účely, nikoli „vojenský materiál“. Skutek popsaný pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podle obviněného nestal, neboť označení C.I.P., neslouží k rozlišení vojenského a civilního střeliva jak je mu vytýkáno, nýbrž znamená ověření bezpečnosti z hlediska manipulace s ním a tím jeho standardizaci pro civilní použití. Z provedených důkazů podle obviněného nevyplynulo, že by objednal vojenské střelivo, toto zaplatil a dovezl do České republiky. Ke skutku pod bodem 2) téhož výroku obviněný uvedl, že jej lze považovat za nezákonný a odporující principu materiální pravdy. Podle svého názoru byl obviněný odsouzen pouze na základě přesvědčení soudu, nikoli důkazů svědčících v jeho neprospěch. Rovněž jednání popsané pod bodem 3) výroku o vině rozsudku krajského soudu odporuje faktickým okolnostem, neboť obviněný nikdy neobjednával vojenské střelivo, vždy jednal o střelivu civilním.
V části dovolání označené II. obviněný namítl, že jeho odsouzení představuje kriminalizaci běžného civilního obchodu, o čemž podle jeho přesvědčení svědčí nekriticky převzatý popis skutku obžalobou od policejního orgánu, který následně použil i soud prvního stupně. Vznesl výhrady k odůvodnění rozsudku krajského soudu, v němž předsedkyně senátu odkázala na použití předmětného druhu střeliva při vojenském konfliktu v bývalé Jugoslávii a z toho dovodila jeho vojenský charakter. Přitom uvedl příklad, že téměř každá lovecká či sportovní ráže má svůj původ v některé armádě a každá prošla některou z válek. Rovněž poukázal na změnu právní úpravy, která by v případě pozdějšího data provedení předmětných obchodních transakcí znamenala jeho beztrestnost.
Pod bodem III. dovolání obviněný uvedl, že smyslem předmětného ustanovení tr. zákoníku je předcházení nekontrolovatelnému obchodu s vojenským materiálem a zákonodárce neměl v úmyslu kriminalizovat evidenční a účetní pochybení při běžném obchodu se střelivem využívaným ke sportovní činnosti. Kriminalizace obviněného pak má záležet jen na tom, zda bylo na faktuře označení „CIP“ nebo „no CIP“. Obviněný dále uvedl, že k dalšímu naplnění uvedeného dovolacího důvodu došlo pochybením Vrchního soudu v Olomouci při právním posouzení subjektivní stránky trestného činu.
V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a aby přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Lumíra Crhy. Nejprve reagoval na stěžejní argument obhajoby obviněného, který uplatnil již v průběhu dosavadního trestního řízení, tj. že předmětné střelivo nebylo vojenským materiálem. Přitom státní zástupce poukázal na to, že „vojenský materiál“ je normativním znakem skutkové podstaty předmětného trestného činu, neboť se jedná o znak převzatý z jiného právního odvětví, aniž by se příslušné ustanovení trestního zákoníku mimotrestní normy, jež by obsahovala tento znak, odkazem či blanketem dovolávalo (citováno částečně z publikace Kratochvíl, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 266 až 267). Pro naplnění takového znaku pak stačí laická představa pachatele o „faktické stránce takovéhoto znaku“, resp. alespoň laická představa o jeho charakteru, jak je patrno také z rozhodnutí publikovaném pod č. 10/1977 Sb. rozh. tr. Uvedený normativní znak je obsažen v ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, a v prováděcím předpisu účinném v době spáchání činu, jímž byla vyhláška č. 332/2009 Sb.. Její příloha č. 1 pak zahrnuje v seznamu vojenského materiálu pod položkou SVMe 3 střelivo pro zbraně uvedené pod položkou SVMe 1, tedy i pro pušky a samopaly. Legitimnost takového seznamu pouhou vyhláškou lze podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dovodit z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12. V projednávané věci byl vojenský charakter střeliva prokázán znaleckými posudky, ale je zřejmý i laikovi na základě běžně dostupných informací, přičemž posouzení, zda se jednalo o „vojenský materiál“ je závěrem právním, avšak otázka charakteru střeliva má pak, podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 5 Tdo 598/2008, skutkovou povahu.
V další části svého vyjádření poukázal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství na nepřiléhavou argumentaci soudu prvního stupně na straně 13 jeho rozsudku, když předmětné střelivo evidentně neodpovídá definici „munice“ v příloze zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu. Posouzení střeliva podle citovaného zákona o zbraních totiž nebylo pro trestnost obviněného podstatné, stejně jako označení C.I.P., jež vůbec neslouží k rozlišování mezi střelivem civilním a vojenským, v čemž lze dát dovolateli za pravdu. Tento správný argument dovolání však znamená jen tolik, že samotné označení C.I.P. nezaručuje, že se současně nejedná o střelivo vojenské, resp. „vojenský materiál“, nýbrž osvědčuje jeho použití do sportovních či loveckých zbraní. I přes tyto výhrady má státní zástupce za to, že zjištění soudů, že obviněný vědomě obchodoval s vojenským materiálem, nevzbuzuje pochybnosti o své správnosti.
Námitka obviněného, podle které bylo usouzeno na vojenský charakter střeliva i vzhledem k jeho užití ve válce v Jugoslávii je podle názoru státního zástupce nedůvodná, neboť tímto způsobem byla užita jen část definice vojenského materiálu podle §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 38/1994 Sb.
K námitkám obviněného, podle kterých soudy v pochybnostech použily vždy přísnějšího výkladu nedokonalé právní úpravy a domáhání se zásady „in dubio pro reo“, státní zástupce uvedl, že se jedná o námitky nejasné, neboť zásada „in dubio pro reo“ se váže ke zjišťování skutkového stavu, nikoli k právnímu posouzení skutku, při němž se uplatní zásada, že soud zná právo.
Pakliže obviněný poukázal na to, že zákonodárce neměl v úmyslu kriminalizovat jen evidenční a účetní pochybení, a že nyní by jeho jednání již nebylo trestné, není podle státního zástupce zřejmé, jakým směrem taková argumentace směřuje, a proto pouze poznamenává, že těžiště předmětného trestného činu bude vždy v otázkách administrativních a že v průběhu času se definice „vojenského materiálu“ mění. Obdobně se státní zástupce nemůže vyjádřit k námitce nesprávného právního posouzení subjektivní stránky trestného činu, neboť obviněný neuvedl, v čem tvrzená nesprávnost spočívala.
Na závěr svého vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. řádu), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu]. Poté dovolací soud v souladu s ustanovením §265i odst. 1 tr. řádu zkoumal, zda jsou dány podmínky pro odmítnutí dovolání a zjistil, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné, z větší části pak podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
Obviněný P. M. byl uznán vinným zločinem provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení a licence podle §265 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchal jako jednatel společnosti ALSA PRO s.r.o., se sídlem Zlín, Smetanova 1795, ve stručnosti tím, že v období od 27. 4. 2001 do nejpozději 26. 9. 2011 realizoval celkem dva nákupy vojenského střeliva ráže 7,62x39, přičemž při prvním nakoupil v Nizozemí celkem 100 800 kusů a dovezl je na území České republiky, při druhém naopak prodal a dovezl do Polské republiky celkem 14 000 kusů tohoto střeliva, dále učinil objednávku u téhož nizozemského dodavatele jako v prvním případě a téhož druhu střeliva v množství 201 600 kusů, avšak díky zásahu Policie České republiky nedošlo k jeho přepravě do České republiky, a učinil tak přesto, že společnost ALSA PRO s.r.o., jejímž jménem provedl uvedené obchodní transakce neměla povolení ani licenci od Ministerstva průmyslu a obchodu Licenční správy k převozu střeliva uvnitř Evropské unie podle §6 zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, ve znění pozdějších předpisů, ani jí nebyla udělena licence podle §14 tohoto zákona.
Trestný čin provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle ustanovení §265 tr. zákoníku spáchá ten, kdo bez povolení nebo licence provede zahraniční obchod s vojenským materiálem.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, okolnosti, za nichž obviněný prováděl nákupy vojenského střeliva od zahraničního dodavatele, v jednom případě dokonce zboží dovezl do České republiky, ve druhém nestačil díky policejnímu zásahu zrealizovat dovoz, nicméně učinil objednávku vojenského střeliva a přijal fakturu na jeho úhradu, v dalším pak vyvezl stejný druh střeliva z území České republiky do Polska, a to vždy bez příslušného povolení, svědčí jednoznačně o naplnění znaků objektivní stránky citovaného trestného činu. Je nutné připustit, že jak soud prvního stupně, tak poté i odvolací soud zcela nadbytečně přejaly do popisu skutkových okolností zjištění týkající se označení C.I.P. u předmětného střeliva, s nímž obviněný obchodoval. Je možné odkázat na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného, který správně zdůraznil, že účelem tohoto označení podle Mezinárodní stálé komise pro zkoušky ručních palných zbraní (zkráceně C.I.P.) publikované pod č. 70/1975 Sb. je v podstatě zajištění bezpečnosti střelce při používání zbraně, resp. střeliva při jeho nevojenském, tj. civilním využití. C.I.P. se zabývá jen rozměry nábojů a komor a maximálními tlaky zkušebních nábojů. Provedení uvedené kontroly příslušnou státní zkušebnou tak zaručuje, že při výstřelu náboje dané ráže označeného kontrolní značkou státní zkušebny z některého členského státu C.I.P. ze zbraně stejné ráže opatřené kontrolní značkou státní zkušebny z kteréhokoliv jiného členského státu C.I.P. nedojde k havárii zbraně, resp. ke zranění střelce. Proto jsou ráže nábojů a zbraní označeny jednotným označením, aby bylo možné jednoznačné srovnání zbraní a střeliva mezi členskými státy C.I.P., event. aby se mohlo předejít případným omylům. Naopak vojenské označení stejné ráže může být v každé uživatelské zemi jiné, kromě členských zemí určitého vojenského paktu.
Z tohoto pohledu je možné souhlasit s dovolatelem, že převážná většina vojenského střeliva může být využita též ke sportovním či loveckým účelům, avšak současně je nutné upozornit na závažnou skutečnost, již obviněný v dovolání pominul. Pro nevojenské užití zbraní a střeliva původně určeného pro ozbrojené sbory či armádu musí takové předměty projít tzv. zcivilněním, k němuž je příslušný na území České republiky výlučně Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva se sídlem v Praze 3, Jilmová 12. V rámci tohoto zkušebního procesu je v kladném případě nutné označit každý náboj ráží a otevřeným názvem nebo značkou výrobce právě z důvodu zabránění možné záměny či dokonce omylu při jeho použití při střelbě k civilním účelům. V uvedené trestní věci opatřily orgány činné v přípravném řízení odborné vyjádření jmenované státní zkušební instituce, z něhož jednoznačně vyplynul tzv. vojenský charakter střeliva, s nímž obviněný obchodoval.
Jedinou právní normou, která definuje „vojenský materiál“, je zákon č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem a o doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů v ustanovení §5 odst. 1, 2, přičemž v odst. 3 pak odkazuje na prováděcí předpis stanovující seznam vojenského materiálu podle předcházejících odstavců. Tímto předpisem byla v době činu vyhláška č. 332/2009 Sb., resp. její příloha č. 1 účinná do 29. 6. 2012. Podle vyjádření ředitele Licenční správy Ministerstva průmyslu a obchodu na č. l. 2014 trestního spisu patří střelivo ráže 7,62x39 bez označení C.I.P. do seznamu vojenského materiálu SVMe 3 citované přílohy, neboť je určeno pro zbraně uvedené pod SVMe 1 (mj. pušky a samopaly) této přílohy. Pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného je pak dále významné zjištění, že společnosti ALSA PRO s.r.o., nebylo vydáno rozhodnutí o vydání povolení podle ustanovení §6 zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, ve znění pozdějších předpisů, a protože v rámci uvedeného zákona je povolovací řízení dvoustupňové, nemohlo být vydáno ani rozhodnutí o udělení licence podle §14 téhož zákona.
Soudy proto zcela správně posoudily předmět obchodování obviněného jménem společnosti ALSA PRO s.r.o., jako vojenský materiál, a to ve shodě s výsledky provedeného dokazování, zejména s odborným vyjádřením Českého úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva a se sdělením Licenční správy Ministerstva průmyslu a obchodu. V neposlední řadě též s ohledem na zmiňovanou právní úpravu vyplývající z příslušného znění zákona č. 38/1994 Sb., účinného v době předmětných obchodních transakcí. V této souvislosti je rovněž možné ve shodě s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 5 Tdo 598/2008, v němž byla řešena obdobná trestní věc týkající se neoprávněného dovozu zbraní. Opatření informací o původním účelu konstrukce a využití předmětného střeliva k vojenským účelům bylo pro obviněného poměrně lehce dostupné, navíc je důvodné předpokládat, jak správně zdůraznily soudy, že s ohledem na svou dlouholetou praxi v oboru obchodování a výroby střeliva, mu byla dostatečně známa historie i charakter střeliva (vyvinuto v bývalém Sovětském svazu, dokonce konstrukčně podobné dělostřeleckému malorážovému střelivu), které si výhradně za účelem zisku opatřil od nizozemského dodavatele. Rovněž balení a označení vojenským krycím kódem výrobce (mj. písmeny azbuky) svědčilo o vojenském užití, přičemž střelivo nebylo ani následně ověřeno typovou kontrolou pro civilní potřebu. Pokud by snad bylo pravdivé tvrzení obviněného, že si „nepřečetl“ např. fakturu založenou na č. l. 1375 tr. spisu, na níž dodavatel – nizozemská společnost Bold Action B.V., zřetelně vyznačil u názvu střeliva „no CIP“, bylo jeho povinností postupovat s náležitou opatrností a ověřit si skutečnosti významné pro obchodování s tímto zbožím. Navíc z výpovědí svědků ve věci rovněž vyplývá, že v případech, kdy je obchodováno střelivo, které prošlo příslušnou zkušebnou a je označeno „C.I.P.¨ dojde vždy k navýšení prodejní ceny, jež v sobě zahrnuje platbu za provedení zkoušek u střeliva určeného k civilní potřebě. Tyto všechny okolnosti byly významné pro správný závěr soudů o úmyslném zavinění obviněného, a to jak ve složce vědění tak i ve složce vůle, ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Jak již bylo zdůrazněno, pro trestní odpovědnost obviněného bylo v posuzované věci významné zjištění o charakteru předmětu, s nímž jménem právnické osoby v postavení statutárního orgánu, tedy odpovědné osoby, provedl obchod spočívající v uzavření smlouvy o nákupu předmětného střeliva, jeho dovozu do České republiky v prvním případě, v dalším prodeji stejného druhu zboží a jeho vývozu do Polska skutkem pod bodem 2) výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, a v posledním případě v písemném projevu vůle směřujícím k uzavření smlouvy o dalším nákupu stejného druhu střeliva u téhož nizozemského dodavatele (viz §2 odst. 3 zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, ve znění účinném do 29. 6. 2012). Zboží, které obviněný nakupoval a prodával, bylo jednoznačně vojenským materiálem podle znění citovaného zákona účinného v době realizace uvedených obchodních transakcí. Bylo tak povinností obviněného akceptovat podmínky provádění zahraničního obchodu s touto komoditou, především opatřit pro společnost ALSA PRO s.r.o. povolení vydávané Ministerstvem průmyslu a obchodu podle §6 odst. 2 zákona č. 38/1994 Sb., který jako jediný reguluje tento druh zahraničního obchodu a současně definuje vojenský materiál, s nímž má být zahraniční obchod proveden (společně s navazujícím prováděcím předpisem, jím byla v době činu vyhláška č. 332/2009 Sb.). Z tohoto důvodu nemohou obstát výhrady obviněného v podaném dovolání, jimiž se snažil poukázat na nejednoznačnost právní úpravy obchodování s vojenským materiálem a obtíží s vyjasněním otázek souvisejících s definováním střeliva, stejně jako s opatřením nezbytných informací o podmínkách provádění dovozu a vývozu konkrétního druhu střeliva. Jeho námitka týkající se porušení zásady „in dubio pro reo“ nejenže nespadá do oblasti hmotného práva, jak upozornil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření, ale ani při její aplikaci na odpovídající procesní předpis, tj. trestní řád, nezjistil Nejvyšší soud ze strany soudů nižších stupňů žádné pochybení. Přestože nadbytečně soudy obou stupňů kladly důraz na chybějící označení C.I.P. obchodovaného střeliva, rozhodly věcně správně o tom, že obviněný nedisponoval příslušným povolením k obchodování s vojenským materiálem v rozhodné době, o který se bezesporu jednalo s ohledem na výše citovanou právní úpravu.
Nejvyšší soud tedy na podkladě obsahu trestního spisu zjistil, že dovolání obviněného z větší části obsahuje námitky, které neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a pokud s určitou tolerancí by některá z nich mohla tento důvod naplnit, posoudil ji Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněnou. Dovolání obviněného P. M. proto Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. prosince 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová