ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.598.2008.1
sp. zn. 5 Tdo 598/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2008 o dovoláních, která podali obvinění Ing. J. K. a Ing. P. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 5 To 99/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 5/2005, takto:
Dovolání, která podali obvinění Ing. J. K. a Ing. P. K., se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvinění Ing. J. K. a Ing. P. K. byli rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2007, sp. zn. 36 T 5/2005, uznáni vinnými trestným činem porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem podle §124d odst. 1 tr. zák. Podle §24 tr. zák. soud rozhodl o upuštění od potrestání obou obviněných.
Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně rozhodl rozsudkem ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 5 To 99/2007, kterým z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o upuštění od potrestání obviněných a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že každému z obviněných uložil podle §124d odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody, a to obviněnému Ing. J. K. v trvání dvou roků a obviněnému Ing. P. K. v trvání osmnácti měsíců. Výkon trestu odnětí svobody soud oběma obviněným podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu, a to v trvání tří roků u obviněného Ing. J. K. a dvou roků u obviněného Ing. P. K. Dále podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložil každému z obviněných trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu jakékoli činnosti a funkce související s nákupem, prodejem a přepravou zbraní, a to obviněnému Ing. J. K. na dobu pěti roků a obviněnému Ing. P. K. na dobu čtyř roků. Současně vrchní soud podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná odvolání podaná oběma obviněnými.
Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ve všech jeho výrocích napadli obvinění Ing. J. K. a Ing. P. K. dovoláními podanými prostřednictvím obhájců ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř., jež oba shodně opřeli o důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný Ing. P. K. navíc brojil proti formulaci výroku o trestu zákazu činnosti, avšak taková námitka neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v ustanovení §265b tr. ř.
Obviněný Ing. J. K. v úvodu svého mimořádného opravného prostředku zopakoval své výhrady k odsuzujícímu rozsudku krajského soudu uplatněné před soudem druhého stupně v rámci svého odvolání. Zejména napadl závěry soudů o kategorizaci zbraní, které byly předmětem dovozu a vývozu v obou skutcích popsaných ve výroku o vině, jako zbraní vojenských. V této souvislosti se domáhal existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Ohledně zbraní typu CZ 70 (skutek pod bodem 1/ výroku o vině) odkázal na ustanovení §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 38/1994 Sb. o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 38/1994 Sb.“), podle nějž mohou být vojenským materiálem pouze takové výrobky, které byly zkonstruovány především pro použití v ozbrojených silách. Takové definici však podle jeho přesvědčení pistole typu CZ 70 neodpovídají, neboť, jak je patrno ze znaleckého posudku J. T. a výpovědi svědka E. M., tyto zbraně byly a dosud jsou vyráběny v civilním programu a ozbrojenými složkami ani užívány nebyly. Co se týká pistolí vzor CZ 52 (skutek 2/ výroku o vině), obviněný Ing. J. K. zpochybnil, že by mu udělená dovozní licence ukládala povinnost maloobchodního prodeje pistolí na území České republiky. Polemizoval se způsobem, jak soudy vyložily pojem „maoloobchodní prodej“ a hájil se také tím, že Ministerstvo průmyslu a obchodu udělilo společnosti K. T., s. r. o., dne 18. 2. 2004 vývozní licenci na 200 kusů pistolí CZ 52, přestože z příloh žádosti o udělení licence bylo zřejmé, že předmětné zbraně byly sice dovezeny do České republiky na základě licence podle zákona č. 62/2000 Sb., o některých opatřeních při vývozu nebo dovozu výrobků a o licenčním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 62/2000 Sb.“; pozn. Nejvyššího soudu: citovaný zákon byl dne 16. 6. 2005 zrušen zákonem č. 228/2005 Sb., o kontrole obchodu s výrobky, jejichž držení se v České republice omezuje z bezpečnostních důvodů, a o změně některých zákonů), avšak jejich prodej v České republice se neuskuteční, jelikož pistole budou exportovány. Dovolatel se neztotožnil ani s tím, že by pistole obou typů byly považovány za nevojenské pod podmínkou jejich ověření pro civilní použití. K tomu uvedl příklady zbraní, jež byly opatřeny označením CIP, ale přesto se jednalo o zbraně vojenské ve smyslu zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon o zbraních, a naopak. Další námitkou brojil proti intenzitě společenské nebezpečnosti svého jednání, která podle něj byla nepatrná. Poslední výtka obviněného se vztahovala k subjektivní stránce trestného činu. Ohradil se, že ve společnosti K. T., s. r. o., vykonával činnosti účetního, stanoviska Ministerstva průmyslu a obchodu k dané problematice mu tlumočil spoluobviněný Ing. P. K., jehož informovanost o podmínkách udělování licencí dovodil soud mj. i z telefonátů vedených s Ing. J. K. S interpretací obsahu těchto telefonátů dovolatel vyjádřil nesouhlas. V žádném případě podle něj ani jeden z provedených důkazů nesvědčil o úmyslném uvádění nepravdivých údajů při žádosti o udělení příslušných licencí. Závěrem obviněný Ing. J. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí vrchního soudu a sám ve věci rozhodl rozsudkem a zprostil jej obžaloby.
Podobné námitky uplatnil ve svém dovolání také obviněný Ing. P. K. Poté, co shodně s prvním z dovolatelů připomněl své odvolací argumenty, vyjádřil nesouhlas s tím, že by pistole vzor CZ 70 a CZ 52 byly zbraněmi vojenskými (dovolateli je přitom kladeno za vinu pouze jednání, kdy bylo nakládáno s pistolemi vzor CZ 52). Kromě toho, že stejně jako Ing. J. K. poukázal na vývozní licenci, jež byla společnosti K. T., s. r. o., udělena dne 18. 2. 2004, vznesl také pochyby o výkladu pojmu „maloobchodní prodej“. Dovolatel dále brojil proti názoru soudu, pokud stupeň společenské nebezpečnosti odvozoval z počtu zbraní, když v této branži se podle obviněného obchoduje běžně v řádech tisíců a desetitisíců kusů. Proto se domníval, že 1.200 kusů pistolí nelze považovat za nezanedbatelné množství, jak učinil vrchní soud. Především ale obviněný Ing. P. K. zásadně neakceptoval použití trestněprávních norem na zjištěné jednání, neboť měl za to, že společnosti K. T., s. r. o., byly uděleny licence řádně, tudíž zahraniční obchod byl legální, a pokud společnost nedodržela licenční podmínky, mělo s ní být zahájeno např. správní řízení. Ke konci dovolání připojil ještě výhradu proti výroku o trestu, jímž mu byl uložen trest zákazu činnosti. Formulace použitá vrchním soudem podle jeho názoru nerespektuje ustanovení §50 tr. zák., není dostatečně specifická a celý výrok o trestu odvolací soud náležitě neodůvodnil. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že se obviněný Ing. P. K. zprošťuje obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání, jež podali obvinění Ing. J. K. a Ing. P. K. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že obvinění dostáli svými námitkami uplatněnému dovolacímu důvodu nesprávného hmotně právního posouzení a obviněný Ing. P. K. také důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který ale explicitně ve svém dovolání neuvedl). Jejich výhradám však nepřisvědčila. Pistole vzor CZ 70 a CZ 52 by podle jejího vyjádření bylo možné považovat za nevojenský materiál, protože to připouští výjimka uvedená v položce SVM 1 přílohy č. 1 k vyhlášce č. 89/1994 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 38/1994 Sb., ale jen za podmínky maloobchodního prodeje v zemi dovozu. Jako zemi dovozu státní zástupkyně označila Českou republiku vzhledem k tomu, že dovozní licence udělené společnosti K. T., s. r. o., umožňovaly dovoz předmětných zbraní právě do České republiky. Zdůraznila nesoulad mezi deklarovaným dovozem pistolí do České republiky a skutečným záměrem je zpětně vyvézt do zahraničí, přičemž otevřeně oznamovat zpětný vývoz by pro dovozce znamenalo obchodovat s pistolemi výhradně jako s vojenským materiálem. Stejně jako o existenci úmyslu neměla státní zástupkyně pochybnosti ani o naplnění materiální stránky, a to zejména s ohledem na finanční prospěch, jenž obvinění svým jednáním získali. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných v neveřejném zasedání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., byla podána v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňují náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se ve smyslu tohoto důvodu dovolání rozumí jeho hmotně právní posouzení. Je tudíž naplněn zejména v těch případech, kdy skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, nebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení pak znamená, že určitá skutková okolnost byla posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Pod tento dovolací důvod tak nespadají námitky vytýkající nesprávné skutkové zjištění. Rovněž sem nespadají výtky proti způsobu a rozsahu provádění dokazování včetně hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, neboť tato činnost soudu je upravena normami trestního práva procesního (§2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Předmětem právního posouzení tak může být pro dovolací soud skutek, jak byl zjištěn soudem. V dovolání tak není možné vytýkat skutkové vady s cílem dosáhnout primárně změny ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat i o jiné právní posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnili oba obvinění shodně v jeho druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Konkrétně byl podle jejich názoru v předcházejícím řízení dán důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Jednání popsané pod bodem 1/ výroku o vině rozsudku krajského soudu, kterým se měl obviněný Ing. J. K. dopustit trestného činu porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem podle §124d odst. 1 tr. zák., spočívalo v podstatě v tom, že jako jednatel společnosti K. T., s. r. o., od 8. 9. 2003 do 7. 12. 2003 nakoupil od chorvatské firmy M. & M., d. o. o., 3.400 kusů pistolí vzor CZ 70, jež dovezl do České republiky na základě licence, vydané Licenční správou Ministerstva průmyslu a obchodu (dále jen „Licenční správa“) podle §68 odst. 1 zákona č. 62/2000 Sb., s tím že zbraně budou dovezeny za účelem maloobchodního prodeje v České republice a neprodleně po dovozu předloženy k ověření podle zákona č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických předmětů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 156/2000 Sb.“). Následně však s cílem zastřít skutečný úmysl, a to realizovat prodej zbraní firmě P. A., Inc., vystavil za K. T., s. r. o., fakturu mající dokladovat prodej uvedeného zboží společnosti S. C., s. r. o., jejíž jednatel P. R. podal žádost o udělení licence k jejich vývozu, k níž připojil uvedenou fakturu vystavenou společností K. T., s. r. o., a dále fakturu vystavenou firmou S. C., s. r. o., na prodej zbraní firmě P. A., Inc. Licenční správa udělila společnosti S. C., s. r. o., licenci na vývoz pistolí vzor CZ 70 podle §68 odst. 1 zákona č. 62/2000 Sb. a ty byly dne 7. 12. 2003 exportovány z České republiky. Ve skutečnosti však pistole byly ihned po dovozu až do okamžiku jejich vývozu uskladněny ve F. Z. O., a. s., obviněný je nepředložil celním orgánům k propuštění do režimu volného oběhu ani Českému úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva podle §16 odst. 1 písm. a) zákona č. 156/2000 Sb., společnost S. C., s. r. o., za ně nikdy neuhradila kupní cenu, nýbrž tak učinila společnost P. A., Inc., přímo na účet společnosti K. T., s. r. o., jež však neměla licenci podle §14 zákona č. 38/1994 Sb., ani povolení k zahraničnímu obchodu s vojenským materiálem podle §6 téhož zákona, jež správně měla mít opatřeno, protože pistole vzor CZ 70 jsou vojenským materiálem uvedeným v seznamu vojenského materiálu 1 přílohy č. 1 vyhlášky č. 89/1994 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 38/1994 Sb., pokud nejsou určeny k maloobchodnímu prodeji v zemi dovozu a nejsou ověřeny podle zákona č. 156/2000 Sb.
Obviněný Ing. J. K. naplnil znaky trestného činu porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem podle §124d odst. 1 tr. zák. také skutkem popsaným pod bodem 2/, jenž spáchal společně s obviněným Ing. P. K. Ve stručnosti se obvinění trestné činnosti dopustili tím, že od 9. 9. 2003 do 9. 4. 2004 Ing. J. K. jako jednatel společnosti K. T., s. r. o., a Ing. P. K. jako zaměstnanec téže společnosti koupili od slovenské obchodní společnosti P. I., a. s., 1.200 kusů pistolí vzor CZ 52, jež dovezli do České republiky na základě licence udělené Licenční správou podle §68 odst. 1 zákona č. 62/2000 Sb., s tím, že zbraně budou dovezeny za účelem maloobchodního prodeje v České republice a neprodleně po dovozu předloženy k ověření podle zákona č. 156/2000 Sb., přestože věděli, že zbraně budou dále exportovány do USA, neboť Ing. J. K. požádal o udělení licence na vývoz nejprve 200 kusů a později 1.000 kusů pistolí vzor CZ 52 do USA a Ing. P. K. zajišťoval přepravu zboží kupujícím společnostem. Licenční správa udělila dne 18. 2. 2004 vývozní licenci na 200 kusů předmětných zbraní, avšak k exportu již nedošlo, protože pistole byly v důsledku zákroku celního úřadu dne 9. 4. 2004 zajištěny policejním orgánem. Pistole vzor CZ 52 byly přitom od okamžiku dovozu uskladněny ve F. Z. O., a. s., obvinění je nepředložili Českému úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva podle §16 odst. 1 písm. a) zákona č. 156/2000 Sb. a obchodní operaci provedli, přestože K. T., s. r. o., nedisponovala povolením k zahraničnímu obchodu s vojenským materiálem podle §6 zákona č. 38/1994 Sb., ani licencí podle §14 téhož zákona, již správně měla mít udělenou, protože pistole vzor CZ 70 jsou vojenským materiálem uvedeným v seznamu vojenského materiálu 1 přílohy č. 1 vyhlášky č. 89/1994 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 38/1994 Sb., pokud nejsou určeny k maloobchodnímu prodeji v zemi dovozu a nejsou ověřeny podle zákona č. 156/2000 Sb.
Argumentace obou dovolatelů se v převážné části překrývala, proto se Nejvyšší soud zabýval právně relevantními námitkami ve vztahu k oběma obviněným současně. Byť některé námitky uplatněným dovolacím důvodům [důvod pod písmenem l) ve spojení s důvodem pod g) odst. 1 §265b tr. ř.] neodpovídaly, Nejvyšší soud se k nim alespoň ve stručnosti vyjádřil, neboť měly přímou souvislost a návaznost na ostatní úvahy dovolacího soudu. Právně relevantní potom byly námitky nedostatku úmyslu a materiální stránky, jež však postrádaly opodstatnění.
Jak z uvedeného výroku o vině z rozsudku krajského soudu, tak z odůvodnění rozsudku vrchního soudu (srov. str. 23 až 26) je evidentní, že dovolatelé podle názoru soudů obou stupňů obchodovali s vojenským materiálem, proti čemuž se obvinění důrazně ohrazovali v celém průběhu trestního řízení. Skutkový závěr obecných soudů o charakteru obou typů pistolí, s nimiž obvinění obchodovali, má však oporu v provedeném dokazování, a to zejména ve znaleckém posudku Kriminalistického ústavu Praha (viz č. l. 96 a násl. a 117 a násl.) a v odborných vyjádřeních Českého úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva (č. l. 641 a násl. a 583 a násl.). Charakter vojenských zbraní splňovaly oba druhy pistolí i podle svědků Ing. V. K. a Ing. J. K., zaměstnanců Licenční správy.
Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat způsob, jakým soudy nižších stupňů hodnotily důkazy, neboť není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání jakýchkoli rozhodnutí soudů druhého stupně a z hlediska všech namítaných vad. Považoval však za vhodné v této souvislosti připojit odkaz na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 3. 2000, sp. zn. 30 Ca 225/99, uveřejněný pod č. 652/2000/1 v Soudní judikatuře ve věcech správních (Správní právo). Krajský soud v Hradci Králové se v té této věci zabýval také otázkou, kdy se jedná o vojenský materiál pro účely zákona č. 38/1994 Sb., a zdůraznil, že tomu tak bude zejména v případech, kdy posuzované zbraně byly konstruovány pro použití v ozbrojených silách. K tomu podotkl, že na charakter vojenského materiálu nemůže mít vliv, pokud tyto výrobky (jejich součásti nebo náhradní díly) mohou sloužit i k civilním účelům. Naprosto v souladu s tímto právním názorem tedy ve věci obviněných Ing. J. K. a Ing. P. K. Krajský soud v Ostravě i Vrchní soud v Olomouci zjistily, že pistole vzor CZ 70 a CZ 52 mají povahu vojenského materiálu, neboť i podle zjištění dovolacího soudu oba typy pistolí byly konstruovány pro potřeby armády, resp. ozbrojených sborů bývalé Československé republiky. Z webových stránek (konkrétně www.securityrevue.com) lze zjistit kromě jiného i to, že pistole vzor CZ 70 byly používány ozbrojenými složkami ještě v devadesátých letech minulého století. Co se týče druhého typu, vzoru CZ 52, jejich původní určení pro použití v ozbrojených složkách vyplývá ze znaleckého posudku Kriminalistického ústavu v Praze (č. l. 96 a násl.), licence na vývoz udělené „Ministerstvem hospodárstva SR“ (na č. l. 529 je založena vývozní licence, jež byla udělena společnosti P. I., a. s., výslovně pro zahraniční obchodní činnost s vojenským materiálem) či výpovědi obchodního ředitele společnosti P. I., a. s., Ing. M. K. (srov. č. l. 352 a násl.) a ostatně užívání pistolí CZ 52 ozbrojenými složkami připustil v odvolacím řízení i obviněný Ing. P. K..
Vzhledem k takto postavenému skutkovému stavu, tj. že obvinění prováděli obchodní transakce s vojenským materiálem, bylo nezbytné na veškeré úkony vztahující se k příslušným obchodním aktivitám se zahraničím aplikovat ustanovení zákona č. 38/1994 Sb. Základním předpokladem pro zahraniční obchod s vojenským materiálem je získání povolení Ministerstva průmyslu a obchodu k takové činnosti (§6 a násl. zákona č. 38/1994 Sb.), což však společnost K. T., s. r. o., nesplňovala. Citovaný předpis dále stanoví povinnost požádat o licenci pro každou jednotlivou smlouvu, jejímž předmětem je obchod s vojenským materiálem (§14 odst. 2 téhož zákona), kterou obvinění také nedodrželi. V tomto však již lze spatřovat přirozený důsledek jejich prvotního a nejpodstatnějšího pochybení, že si v prvé řadě nezajistili oprávnění k zahraničnímu obchodu s vojenským materiálem. Obvinění namísto toho, aby postupovali v souladu se zákonem č. 38/1994 Sb., požádali o dovozní a vývozní licence podle zákona č. 62/2000 Sb., čímž zákonnou právní úpravu obešli.
Zákon č. 62/2000 Sb. mj. reguloval udělování tzv. bezpečnostních licencí umožňujících jejich držitelům dovoz nebo vývoz výrobků, jejichž držení a nakládání s nimi bylo z bezpečnostních aj. podobných důvodů v České republice omezeno (viz §67 odst. 3, první věta uvedeného zákona). Citované ustanovení in fine vymezovalo svůj vztah k právní úpravě udělování dovozních a vývozních licencí podle zákona č. 38/1994 Sb. tak, že posledně uvedený předpis měl přednost, z čehož lze dovodit výjimečnost aplikace ustanovení zákona č. 62/2000 Sb. při dovozu (vývozu) vojenského materiálu ze (do) zahraničí. Ve stejném smyslu je ke vztahu a aplikaci dotčených předpisů podán stručný výklad ve stanovisku Licenční správy ze dne 5. 11. 2008, jež si Nejvyšší soud před svým rozhodnutím vyžádal. Vyplývá z něho rovněž účel výjimek, kdy některé zahraniční obchodování s vojenským materiálem je vyňato z působnosti zákona č. 38/1994 Sb. Jejich smyslem je „podpořit vývoz českých výrobků do zahraničí, pokud jsou určeny pro kusový prodej v oblasti zájmového využití (hobby nebo sportovního) nebo sebeobrany“. Je nesporné, že ve věci projednávané v dovolacím řízení k naplnění takového cíle nedošlo a ani nikdy dojít nemělo, neboť obvinění sledovali nákupem pistolí v zahraničí a jejich téměř okamžitým vývozem do Spojených států amerických výlučně vlastní finanční prospěch.
Povolování dovozu a vývozu výrobků v režimu zákona č. 62/2000 Sb. tak představovalo výjimku, jež mohla být uplatněna pouze za dodržení určitých přesně stanovených podmínek. Těmi bylo především určení výrobků pro maloobchodní prodej v zemi dovozu, a pokud zemí dovozu byla Česká republika, bylo nutné postupovat dále podle zákona č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických předmětů, ve znění pozdějších předpisů, a před uvedením na maloobchodní trh tak musela být u jednotlivých zbraní provedena tormentace. [Ustanovení §16 odst. 1 písm. a) tohoto zákona také obsahuje povinnost pro výrobce, dovozce a vývozce, aby kontrolované výrobky před uvedením na trh nebo před vývozem předložil k ověření, a uvádět je na trh nebo vyvézt jen pokud jsou opatřeny zkušební značkou. Tvrzení dovolatele Ing. P. K. o absenci takové zákonné podmínky tak nemá opodstatnění.] Skutková zjištění vypovídají o tom, že předmětné pistole byly na území České republiky uskladněny, nikoliv dodány maloobchodním prodejcům, a tormentace také neproběhla. Tyto skutečnosti sice svědčí o tom, že dovolatelé nedodrželi licenční podmínky ve smyslu zákona č. 62/2000 Sb., avšak i kdyby je naplnili, stále by se jednalo o protiprávní obcházení zákona č. 38/1994 Sb. Proto není podstatná obhajoba obviněných, již uplatnili v rámci trestního řízení, o svém úmyslu předložit zbraně dovezené ze Slovenska k přezkoušení a označení C. I. P. Je totiž evidentní, že tvrzení obviněných bylo zcela účelové v reakci na odhalení jejich protiprávního jednání. Provedené důkazy totiž jednoznačně vyznívají tak, že záměrem obviněných nebyl dovoz zbraní a jejich maloobchodní prodej na území České republiky, nýbrž jejich následný vývoz do Spojených států amerických, kde již měli zajištěn odbyt. Zástupce slovenského dodavatele svědek Ing. M. K. vypověděl mj. i to, že nabízel obviněným provedení označení pistolí mezinárodní značkou C. I. P., což však odmítli s tím, že je to příliš drahé. Poměrně vysoká cena za tento úkon i v České republice rovněž svědčí o tom, že obvinění neměli nikdy v úmyslu přezkoušení jednotlivých zbraní provést právě s ohledem na jednoznačné snížení zisku z takového obchodu. Nakonec sami obvinění v době protiprávního jednání ani takový záměr neskrývali a v rámci trestního řízení jej počali tvrdit v zájmu příznivého dopadu na otázku viny.
Proto bylo z hlediska trestní odpovědnosti obviněných irelevantní, zda soudy vadně interpretovaly „maloobchodní prodej v zemi dovozu“, jak tvrdili obvinění. Pouze pro úplnost však Nejvyšší soud musel konstatovat, že výklad pojmu „země dovozu“ ve smyslu bodu 5. poznámky k Seznamu vojenského materiálu 1 v Příloze č. 1 vyhlášky Ministerstva obchodu a průmyslu č. 89/1994 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 38/1994 Sb., není názor Vrchního soudu v Olomouci správný. Odvolací soud totiž zemi dovozu absolutně ztotožnil s Českou republikou (viz str. 18 rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud sice souhlasí, že v těchto konkrétních případech importu pistolí z Chorvatska a Slovenska byla skutečně zemí dovozu Česká republika. Jinak tomu ovšem muselo být, pokud byla udělena vývozní bezpečnostní licence pro export výrobků mimo území České republiky. Pak je logicky zemí dovozu ten stát, do něhož zboží za účelem jeho maloobchodního prodeje z České republiky směřuje (v této věci byly uděleny vývozní bezpečnostní licence, kde zemí dovozu byly Spojené státy americké). Tento nesprávný výklad však nemohl mít na výrok o vině žádný vliv a nemohl tak ani vést ke zrušení napadeného rozsudku.
Podstata jednání, jež naplnilo objektivní stránku trestného činu porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem podle §124d odst. 1 tr. zák. totiž spočívala v tom, že dovolatelé ze zahraničí dovezli a do zahraničí také vyvezli (resp. pod bodem 2/ pouze dovezli) vojenský materiál na základě dovozních a vývozních bezpečnostních licencí udělených podle ustanovení §67 zákona č. 62/2000 Sb. Správně přitom, jak již bylo Nejvyšším soudem uvedeno výše, měli obvinění postupovat v intencích zákona č. 38/1994 Sb., neboť předmětem jejich zahraničního obchodování byl vojenský materiál.
Obviněný Ing. J. K. namítl absenci subjektivní stránky s tím, že ve společnosti K. T., s. r. o., pracoval fakticky jako účetní, ale jeho obhajobu Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů považoval za vyvrácenou. Již výše uvedené okolnosti případu vylučují, aby obvinění jednali prosti jakéhokoliv úmyslu ve smyslu ustanovení §124d tr. zák. a poměrně podrobně se k zavinění obviněných vyjádřil také vrchní soud na str. 25 a 26 svého rozsudku. Obviněný Ing. J. K. navíc v rozhodné době nebyl pouhým řadovým zaměstnancem, ale zastával funkci jednatele společnosti. Dále nelze přehlédnout, že podnikatelské aktivity se zbraněmi provozovali již po delší dobu [před založením společnosti K. T., s. r. o., působili ve společnosti A.-M., s. r. o., (nyní T., s. r. o.), jež také obchodovala se zbraněmi]. V posouzení subjektivní stránky daného trestného činu se tak Nejvyšší soud ztotožnil se závěry vrchního soudu, jenž naplnění tohoto znaku skutkové podstaty podrobně vyložil. Z obsahu trestního spisu je sice zřejmé, že obviněným bylo umožněno páchat trestnou činnost díky nesprávnému postupu pracovníků Licenční správy (o nadstandardních vztazích obviněných se svědkem Ing. J. K. se zmínil již odvolací soud), avšak eventuelní protiprávnost jednání tohoto svědka není dovolací soud oprávněn posuzovat s ohledem na obžalovací zásadu, jíž je ovládáno trestní řízení České republiky. Nakonec i tento svědek odkazoval na povinnost obviněných postupovat podle platných zákonů po udělení bezpečnostní licence, přičemž každá z nich byla vydána v písemné formě a byť poměrně obecně, přesto každá listina dokladující udělení licence obsahuje výslovný odkaz na splnění podmínek, jimiž je držitel licence povinen se řídit. Mezi těmito předpoklady platnosti licence je mj. i respektování zákonů č. 119/2002 Sb. a č. 156/2000 Sb. a omezení licence na výrobky, jež nejsou vojenským materiálem ve smyslu §5 zák. č. 38/1994 Sb. Obvinění tudíž nemohli pouze spoléhat na benevolenci či dokonce nesprávný úřední postup zaměstnance Licenční správy, ale měli dostatek poučení a znalostí jak provozovat zahraniční obchod s předmětnými pistolemi. Je tak zjevné, že vyžadováním bezpečnostních licencí k obchodování s vojenským materiálem chtěli obejít platnou právní úpravu, jejímž cílem je regulovat právě tento druh podnikání na území České republiky.
Žádné pochybení neshledal dovolací soud ani ohledně intenzity společenské nebezpečnosti jednání obviněných, jež podle soudu druhého stupně dosahovala stupně vyššího nežli nepatrného. V zájmu stručnosti lze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu na str. 28, kde jsou vyčerpávajícím způsobem vyjmenovány důvody, proč byla naplněna také materiální stránka trestného činu podle §124d odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud pouze shrnul, že došlo k relevantnímu porušení zájmu společnosti na kontrole zahraničního obchodu s vojenským materiálem a dodržování podmínek takového obchodu, obvinění vědomě obešli řádnou právní úpravu pro obchodování s vojenským materiálem se zahraničními subjekty, jejich motivem byl finanční prospěch, stíhaného jednání se obvinění dopustili opakovaně a v rozsahu, jenž je rozhodně z hlediska posuzování trestní odpovědnosti významný.
Námitka obviněného Ing. P. K. směřující proti výroku o trestu v rozsahu uloženého trestu zákazu činnosti nespadala pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů. Konkretizace zákonného dovolacího důvodu je přitom jedna z obsahových náležitostí dovolání a bez takové konkretizace je dovolání stiženo vadou, která brání přezkumu napadeného rozhodnutí v rozsahu příslušné námitky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 7 Tdo 541/2003, uveřejněné pod č. 605 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 25/2004). Proti výroku o trestu lze brojit s odkazem na důvod dovolání uvedený pod písmenem h) odst. 1 §265b tr. ř., jenž však obviněný nevznesl. Z tohoto důvodu je možno namítat dvě alternativní pochybení soudu: pochybení soudu při ukládání druhu trestu, který je nepřípustný, nebo při určení takové výměry trestu, která je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 360/2006, 11 Tdo 530/2002, 7 Tdo 4/2006). Protože však takovému vymezení přípustných námitek dovolatelova argumentace nekoresponduje, nenaplnil citovaný dovolací důvod ani obsahově. Nelze dále vyloučit, aby prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný Ing. P. K. formálně deklaroval, byly cestou dovolání namítány vady nesprávného hmotně právního posouzení ve vztahu k tzv. zvláštním podmínkám při ukládání trestu, tj. pochybení při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu (§§35 odst. 1, 2 tr. zák. a 37a tr. zák., viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Nad rámec dovolání tak Nejvyšší soud v krátkosti jen připojuje poznámku o poměrně volné úvaze soudů co do rozsahu zákazu činnosti. Smyslem trestu zákazu činnosti je zabránit obviněnému v dalším páchání trestné činnosti a zjevně se tak bude případ od případu lišit rozsah aktivit, jejichž výkon by měl být pachateli na nějakou dobu zamezen. Příliš úzké vymezení zákazu činnosti nezaručuje dostatečnou ochranu společnosti před recidivou ze strany pachatele a naopak příliš široké vymezení může bezdůvodně limitovat pracovní, společenské aj. uplatnění obviněného (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, str. 441). Bylo tak na soudu, jenž obviněným trest zákazu činnosti ukládal, aby sám s ohledem na okolnosti spáchání trestné činnosti, především však na souvislost zakazované činnosti s trestným činem a účel trestu stanovil rozsah zakazované činnosti.
Obvinění Ing. J. K. a Ing. P. K. tedy zčásti vznesli argumenty, jež nebylo možno podřadit pod formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a ve zbývající části sice namítli právně relevantní skutečnosti, avšak Nejvyšší soud na jejich podkladě nezjistil nesprávné hmotně právní posouzení skutku. S ohledem na tento závěr nemohl být naplněn ani další z obviněnými uplatněných důvodů dovolání, jenž odpovídal ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě s tím, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí nebyl shledán žádný z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Dovolání obou obviněných proto dovolací soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 26. listopadu 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová