ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.160.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 160/2012-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2012 o dovoláních, která podali obvinění P. K. , a M. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze zedne 1. 9. 2011, sp. zn. 2 To 60/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 5/2010, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 4 T 5/2010, byli obvinění P. K. a M. K. uznáni vinnými dvojnásobným zločinem obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinný od 1. 1. 2010). Oběma obviněným byl podle §168 odst. 3 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou podle §56 odst. 3 tr. zákoníku. Oba obvinění byli současně podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázáni společně a nerozdílně nahradit škodu poškozené J. K. ve výši 45.000,- Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné E. B..
Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 1. 9. 2011, sp. zn. 2 To 60/2011, zamítl odvolání obviněných P. K., M. K., E. B. i poškozené J. K. podle §256 tr. ř., neboť je shledal nedůvodnými.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podali obvinění P. K. a M. K. prostřednictvím svých obhájců dovolání s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle zjištění soudu prvního stupně, s nímž se zcela ztotožnil i odvolací soud, se prvního ze zločinů obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku dopustili společným jednáním obvinění P. K., M. K. a E. B. v podstatě tím, že v průběhu měsíců května až června roku 2008 po společné dohodě využili tísnivých osobních a majetkových poměrů i naivní důvěřivosti poškozené M. H., která v té době bydlela u obviněných P. K. a M. K., byla na nich existenčně závislá, přičemž na úhradu nákladů za bydlení a stravu u obviněných, které od ní vyžadovali, potřebovala peníze, přesvědčili poškozenou opatřit si finanční prostředky poskytováním sexuálních služeb, ačkoli obvinění byli domluveni, že si takto vydělané peníze rozdělí sami mezi sebou, za tímto účelem odvezli poškozenou do V., kde ji obviněná E. B. vyhrožovala, že kdyby nechtěla prostituci provozovat, vyřídí si to s ní po návratu do České republiky obviněný P. K., poškozená nakonec v jednom případě za úplatu poskytla pohlavní styk jednomu muži, který předal peníze obviněné E. B., s druhým mužem již poškozená styk odmítla, byli zbita nejprve obviněnou E. B., odvezena do B., kde ji opakovaně udeřil i obviněný P. K., kteří se tím domáhali pokračování prostituce poškozenou, ta však i přes fyzické násilí odmítla provozovat sexuální služby, odvezli ji zpět do Ch., odkud se poškozená odstěhovala za pomoci své sestry.
Druhý zločin obchodování s lidmi podle téhož ustanovení tr. zákoníku spáchali společným jednáním obvinění P. K. a M. K.. Skutek spočívá ve stručnosti v tom, že ubytovali u sebe poškozenou J. K., a vědomi si nízké úrovně jejího intelektu i důvěřivosti ji přesvědčili o možnosti dosáhnout dobře placeného výdělku v pekárně v Anglii, obstarali jí cestovní pas, poté v lednu 2009 skutečně odvezli do Anglie, ačkoli věděli, že neumí anglicky, odebrali jí doklady a asi po dvou týdnech pod pohrůžkou bití i přes nesouhlas poškozené ji donutili k provozování prostituce, kterou poškozená nejméně do konce měsíce dubna 2009 vykonávala, přičemž vydělané peníze si nemohla ponechat, pokud zákazníci zaplatili přímo jí, většinou však platili obviněným a po jejich odjezdu do České republiky osobám, s nimiž byli domluveni na zprostředkovávání dalších zákazníků, poškozená na své opakované naléhání a odmítání pokračovat v poskytování sexuálních služeb mohla z Anglie odcestovat až koncem měsíce května 2009, přičemž v důsledku jednání obviněných se u poškozené rozvinula porucha přizpůsobení na udávané prožívané trauma s projevy posttraumatické stresové poruchy, kdy prožívá úzkost a panický strach z pomsty obviněných za to, že vše oznámila, vrací se jí vzpomínky na nucenou práci v Anglii, nedostatek spánku, nadávky a bití, často pláče a má sny s traumatickým obsahem.
Oba obvinění odkázali ve svých dovoláních na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že v napadeném rozhodnutí a v jeho předcházejícím řízení došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutků, jimiž byli uznáni vinnými. Již na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že uplatněný důvod dovolání lze úspěšně použít v případech, kdy skutek, za nějž byl obviněný odsouzen, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tudíž není možné napadat samotné závěry soudů, jež učinily ohledně skutkového stavu včetně jeho rozsahu a především tento dovolací důvod není určen k námitkám proti způsobu, jakým soudy ve věci rozhodující provedené důkazy hodnotily ani jak postupovaly při dokazování. Nejvyšší soud tak při zkoumání odůvodněnosti jednotlivých hmotně právních výhrad dovolatele musí vycházet ze skutku tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů.
Zločin obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku spáchá ten, kdo jinou osobu než dítě (§126 tr. zákoníku) za použití násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy nebo lstí anebo zneužívaje jejího omylu, tísně nebo závislosti, přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje nebo vydá, aby jí bylo jiným užito k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálních zneužívání nebo obtěžování anebo k výrobě pornografického díla, a spáchá takový čin v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci.
Obviněný P. K. hned v úvodu svého dovolání připomněl, že svým řádným opravným prostředkem, v němž se přiznal k jednání, za něž byl odsouzen, se domáhal toliko snížení uloženého trestu odnětí svobody. V rámci svého dovolání pak nehodlá zvrátit své doznání ke skutku, jak byl zjištěn, ale uplatňuje výhrady proti jeho právnímu posouzení. Vyslovil přesvědčení, že nebyly splněny podmínky pro použití třetího odstavce písm. d) ustanovení §168 tr. zákoníku. Přitom zdůvodnění právní kvalifikace v napadeném usnesení odvolacího soudu označil za nedostatečné a neadekvátní závažnosti činu. Rovněž vznesl výhrady proti odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z něhož není patrné, kterou ze zákonných alternativ jednání vůči poškozeným měl obviněný spáchat. Čin tak mohl být posouzen pouze podle ustanovení §168 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, event. je na místě zvážit právní kvalifikaci podle ustanovení §189 odst. 1 tr. zák., kterou sám označil za přiléhavější. Závěrem obviněný P. K. navrhl, aby z podnětu jeho dovolání byl „rozsudek“ (dovolání přitom napadá usnesení odvolacího soudu) zrušen a nově rozhodnuto, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí, aniž by výslovně určil, kterému z obou soudů.
Nejvyšší soud nejprve zjistil, že obviněný P. K. podal dovolání včas u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), avšak jedná se o dovolání nepřípustné.
Z obsahu trestního spisu vyplývá, že obviněný P. K. podal ihned po vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně v hlavním líčení konaném dne 28. 4. 2011 odvolání, které směřoval proti výrokům o vině i trestu. Dne 24. 6. 2011 došel krajskému soudu přípis obhájce obviněného, v němž setrval na svém řádném opravném prostředku proti všem výrokům odsuzujícího rozsudku s tím, že z důvodu obtížnosti věci doručí soudu odůvodnění svého řádného opravného prostředku do jednoho týdne. Poté dne 4. 7. 2011 zaslal obhájce obviněného Mgr. Marek Landsman písemnost, jíž označil jako „odůvodnění odvolání“, přičemž hned v jejím úvodu sdělil, že po „pečlivém zvážení věci a zevrubném obeznámení s obsahem napadeného rozsudku mění a upřesňuje své stanovisko tak, že své odvolání směřuje toliko do výroku o trestu… zbývající výroky zůstávají odvoláním nedotčeny“. V dalším textu této písemnosti mj. obviněný znovu připomněl, že nenapadá výrok o vině, dokonce svou vinu připouští a uznává.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací v napadeném usnesení jednoznačně vymezil rozsah svého přezkumu rozsudku soudu prvního stupně z podnětu řádného opravného prostředku podaného obviněným P. K. na výrok o trestu (viz str. 10 usnesení odvolacího soudu). Respektoval tak ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., který odvolacímu soudu ukládá povinnost přezkoumat zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které mu předcházelo a to z hlediska vytýkaných vad. Takovým oddělitelným výrokem je i výrok o trestu. Jiné než odvoláním napadené výroky je odvolací soud povinen přezkoumat jen v případě, mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, za podmínky, že se jedná o výrok, proti němuž odvolatel mohl podat odvolání a na který v odvolání napadený výrok navazuje. Dále ve věcech, v nich oprávněná osoba podá odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu včetně dalších výroků, které mají ve výroku o vině svůj podklad, aniž by podané odvolání proti nim směřovalo. O posledně citované případy, které jsou upraveny v ustanovení §254 odst. 2, 3 tr. ř., se však v posuzované trestní věci nejedná.
Obviněný P. K. prostřednictvím svého obhájce výslovně a zcela jednoznačně omezil rozsah svého původního odvolání na výrok o trestu, učinil tak citovaným podáním došlým krajskému soudu dne 4. 7. 2011 a z jeho obsahu nelze mít jakékoli pochybnosti o tom, že se jedná o projev vůle obviněného. Nakonec i konkrétní výhrady, které proti rozsudku soudu prvního stupně obviněný uplatnil, se týkaly jen výroku o jemu uloženém trestu. Jestliže Vrchní soud v Praze na podkladě odvolání obviněného P. K. nepřezkoumával, ani nebyl povinen přezkoumat, výrok o vině vyslovený ohledně tohoto obviněného v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, mohl tento obviněný napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl soud druhého stupně oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Za situace, kdy dovolání obviněného směřuje proti výroku o vině, který odvolací soud nepřezkoumával, ani k tomu nebyl povinen podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., je třeba takové dovolání odmítnout jako nepřípustné. (Srov. č. 20/2004 Sb. rozh. tr., též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1464/2003, publikované pod č. T 666, sešit 3, v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck.) Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku nevznesl jedinou výhradu proti užití ustanovení hmotného práva při ukládání trestu tak, aby mohl být úspěšně uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vztahu k uložené trestní sankci. Speciální dovolací důvod, který slouží k nápravě taxativně vyjmenovaných vad při ukládání trestu uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obviněný ve svém dovolání neoznačil.
Nejvyšší soud proto shledal, že obviněný P. K. podal v předmětné věci dovolání, které je nepřípustné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Obviněná M. K. podala své dovolání v rozsahu výroku o vině i trestu, resp. směřovala jej „proti všem výrokům“ usnesení odvolacího soudu. Napadla právní závěry soudů nižších stupňů ohledně znaků „omylu, využití tísně či závislosti obou poškozených tak, aby je přiměli k prostituci“. Poukázala přitom na výsledky provedeného dokazování, z něhož podle jejího přesvědčení vyplývá, že poškozená M. H. mohla kdykoli domácnost obviněných opustit a vrátit se zpět k rodičům. Považovala za prokázané, že se poškozené snažila zajistit jiné zaměstnání poté, co svou předcházející práci sama ukončila. Dovolatelka dále odmítla, že by vyvíjela jakýkoli nátlak na poškozenou v B., nebylo jí známo nic o prostituci ve V., kdy ani z důkazů takové závěry nevyplývají. Rovněž u skutku, k němuž mělo dojít v Anglii, sama poškozená vypovídala o určitém nátlaku pouze v souvislosti s vykonáváním domácích prací. V obou případech tedy obviněná neměla být odsouzena jako spolupachatelka, když obviněný P. K. v rámci svého doznání uvedl, že se trestné činnosti dopustil sám. V závěru svého dovolání obviněná M. K. vyslovila „názor“, že bylo použito nesprávného ustanovení §168 tr. zákoníku, když bylo na místě aplikovat ustanovení §189 tr. zákoníku. Na doplnění svého dovolání odkázala na své odvolání včetně jeho doplnění a závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby odvolacímu soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, případně aby dovolací soud sám rozhodl o zproštění obviněné obžaloby.
Přestože obviněná v úvodu svého dovolání vytýkala neexistenci znaků skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi spočívajících v uvedení poškozených v omyl, resp. využití tísně či závislosti za účelem přimět je k prostituci, svými faktickými argumenty popřela skutkový závěr soudů obou stupňů. Zopakovala svou dosavadní obhajobu v tom, že poškozené měly po celou dobu pobytu u obviněných, resp. v cizině, možnost kdykoli místo opustit, mohly tak svobodně rozhodnout, zda budou pokračovat v soužití v rodině obviněných či nikoli. Stejným způsobem, tj. změnou skutkového stavu, prosazovala své tvrzení o tom, že ona sama nikdy nenutila ani jednu z poškozených k prostituci, dokonce ani nevěděla o tom, že by takovou činnost provozovaly. Na podporu svých tvrzení odkázala na doznání spoluobviněného P. K., který se vyjádřil jednoznačně tak, že se činů, za něž byli odsouzeni, dopustil výhradně sám bez vědomí obviněné.
Nejvyšší státní zástupce využil svého práva vyjádřit se k dovolání a učinil tak prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Navrhla zrušit napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu věc přikázat k novému projednání a rozhodnutí. Podrobněji se vyjadřovala k zákonné právní úpravě platné v době spáchání činů i novější, přičemž vyslovila několik možných variant právního posouzení zjištěných skutků odlišných od kvalifikace aplikované soudy.
Nejvyšší soud se již úvodem vyslovil k možnostem uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je možné napravit vady v použití ustanovení hmotného práva, avšak výlučně ve vztahu k těm skutkovým závěrům, k nimž dospěly soudy nižších stupňů v souladu s rozsahem i obsahem jimi provedených důkazů. Prostřednictvím tohoto důvodu dovolání proto není možné domáhat se změny v hodnocení důkazů a prosazovat vlastní představu o okolnostech souvisejících s pácháním trestné činnosti. Již soud prvního stupně se poměrně podrobně zabýval všemi významnými skutečnostmi, které mohly objasnit chování jednotlivých obviněných vůči oběma poškozeným ženám, a to jak v době jejich společného soužití v rodině obviněných P. K. a M. K., tak i konkrétně v cizině při realizaci záměru obviněných užít obě k provozování prostituce. Způsobu, jakým soud vyhodnotil provedené důkazy, neuvěřil výpovědi obviněné, na níž setrvala i v rámci svého dovolání, nelze vytýkat jakékoli pochybení. Úvahy soudu prvního stupně naprosto odpovídají zásadě volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., mají oporu v důkazech, jež i s ohledem na osobnosti obou poškozených ve smyslu závěrů znalců psychiatrů a psychologů, zcela osvědčují jednoznačné zneužití obou handicapovaných dívek. Obvinění v nich postupnými kroky vyvolaly stav, kdy se ve vlastních očích staly zcela závislými na obviněných, včetně M. K., družky spoluobviněného P. K.. Přestože fakticky, alespoň po dobu, kdy poškozené pobývaly v rodině obviněných v České republice, mohly v podstatě odejít z domácnosti, neučinily tak především s ohledem na svůj psychický stav, mentální retardaci postihující složky inteligence odpovídající věku 10 až 12 let u poškozené M. H. a dokonce 7 let u J. K.. Možnost svobodného pohybu u obou poškozených pak již v podstatě nepřicházela v úvahu po jejich odvozu do ciziny, neboť poškozeným byly odebrány osobní doklady, a to bez ohledu na jejich omezenou sociální samostatnost, a neschopnost domluvit se cizím jazykem. Soudy tudíž naprosto správně vyhodnotily obhajobu obviněné jako nevěrohodnou a zejména vyvrácenou nejen výpověďmi obou poškozených, ale i dalšími svědky spolu s listinnými důkazy.
Správnost právního posouzení jednání obviněné M. K. jako spolupachatelky ve smyslu §23 tr. zákoníku nemůže zvrátit ani doznání spoluobviněného P. K., v němž tvrdil, že se obou činů dopustil výlučně sám, bez vědomí M. K.. Ani v tomto případě obviněná nevznesla jakoukoli hmotně právní námitku proti závěru soudů, že se oba dopustili skutků společným jednáním, neboť výsledky provedeného dokazování poskytly dostatečný podklad pro uvedené právní posouzení. Bylo opět otázkou hodnotícího postupu soudů, aby si učinily jasný závěr o vzájemné součinnosti spoluobviněných při realizaci jejich záměru požívat výhod ze sexuálních služeb, k nimž obě poškozené přiměli. Ani v tomto ohledu neshledal Nejvyšší soud žádný odklon od obecných zásad logiky, kdy prakticky veškeré důkazy svědčí o naprosté shodě mezi oběma spoluobviněnými zaviněně jednat způsobem popsaným ve výroku o vině. Spáchání činů ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku nevylučuje tvrzení jednoho ze spolupachatelů, že se jich dopustil sám, tj. že tzv. „bere vše na sebe“. Uvedené námitce obviněné proto nelze přiznat jakékoli opodstatnění.
Nakonec i poslední výhrada dovolatelky formálně směřuje proti právnímu posouzení skutků, pokud vyslovuje pochybnost o správnosti užité právní kvalifikace podle ustanovení §168 tr. zákoníku. Obviněná však pouze vyslovila domněnku o možné aplikaci ustanovení §189 tr. zákoníku, aniž by však pro svou úvahu předložila jakýkoli argument. Nejvyšší soud proto může jen obecně připomenout zásadní rozdíl mezi oběma ustanoveními tr. zákoníku, kdy trestný čin obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), nebo odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku je ve vztahu speciality k trestnému činu kuplířství podle §189 odst. 1 tr. zákoníku. Objektem speciálního ustanovení je osobní svoboda v tom nejširším slova smyslu, která se týká všech oblastí rozhodování v životě jedince, a trestný čin obchodování s lidmi je proto zařazen do hlavy II. tr. zákoníku, která definuje trestné činy proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství. Naproti tomu u trestného činu kuplířství je chráněno svobodné rozhodování v sexuální sféře, tento čin je obsažen v hlavě III. zvláštní části tr. zákoníku, tedy mezi trestnými činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Pokud je předmětem útoku dospělá osoba, je pro použití kvalifikace jako trestného činu obchodování s lidmi (odst. 2 §168 tr. zákoníku) nezbytné, aby pachatel zamezil svobodnému rozhodování dospělého (a to nejen ve vztahu k vykonání pohlavního styku) užitím násilí, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy, použitím lsti, zneužitím omylu, tísně nebo závislosti . V případě, že nejsou zjištěny žádné alternativy vyjmenovaných způsobů jednání pachatele vůči dospělému poškozenému ve vztahu přimět jej, zjednat, najmout, zlákat či svést k provozování prostituce, pak je možné za splnění dalších zákonných podmínek kvalifikovat skutek jako trestný čin kuplířství podle §189 odst. 1 tr. zákoníku (bez ohledu na přísnější právní kvalifikaci). Zásadní rozdíl mezi uvedenými skutkovými podstatami proto spočívá v tom, zda poškozený (á) v podstatě dobrovolně přistoupí na nabídku obviněného provozovat prostituci, byť tak učiní např. pod příslibem vysokého výdělku, či jiné výhody, která se nakonec ukáže nereálnou či nepravdivou (pak může jít o „zlákání“, „svedení“). Vždy se však musí jednat o svobodné vlastní rozhodnutí poškozeného. Na druhé straně pachatel trestného činu obchodování s lidmi podle §168 odst. 2, event. 3 tr. zákoníku se ani nesnaží u poškozeného vyvolat jeho vlastní rozhodnutí, naopak mu v něm zabrání. K jednáním alternativně popsaným v odst. 2 §168 tr. zákoníku tak pachatel dospělého poškozeného v zásadě zneužije, ať už jeho omylu či závislosti, nebo jej donutí násilím, pohrůžkou násilí či jiné těžké újmy nebo použije lsti. Trestnost takového pachatele je však vždy, kromě dalších okolností, podmíněna zjištěním, že na straně poškozeného chybí dobrovolné rozhodnutí mj. k pohlavnímu styku, resp. k prostituci.
V posuzované trestní věci však soudy na podkladě provedeného dokazování dospěly ke zjištění, že obvinění se vůči poškozeným dopouštěli jak násilí, tak pohrůžky násilí, zneužili jejich omylu, tísně i závislosti, přiměli resp. zjednali, aby jich bylo jiným užito k pohlavnímu styku a čin spáchali v úmyslu, aby jich bylo užito k prostituci. V takovém případě svá skutková zjištění soudy naprosto správně a v souladu se zákonnými podmínkami právně posoudily jako trestné činy obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Na tomto místě je nutné zcela odmítnout názor státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jímž zpochybnila možnost aplikovat v dané věci ustanovení §168 tr. zákoníku minimálně u poškozené M. H.. Státní zástupkyně totiž vyslovila názor, že znak „bylo jiným užito k pohlavnímu styku s tím, aby jí bylo užito k prostituci“ je nutné vyložit tak, že teprve osoba rozdílná od obviněného bude poškozenou osobu užívat k prostituci. Přijetím takového výkladu by však docházelo k nemožnosti rozlišit postih pachatele, který mj. přiměje jiného k poskytování pohlavního styku za úplatu (prostituci) a to s použitím násilí či pohrůžky násilí, event. jiným druhem jednání, jak jsou vyjmenována shora, od pachatelů, kteří jiného mj. přimějí k provozování prostituce, aniž by vůči takové osobě (dospělému) užili násilí, pohrůžky násilí, zneužili omylu či tísně, tj. jednali jedním ze způsobů, resp. všemi, jak jsou vyjmenovány v úvodní větě ustanovení §168 odst. 2 tr. zákoníku. Zákonná formulace skutkové podstaty ustanovení §168 odst. 2 tr. zákoníku vychází samozřejmě z toho, že poškozenou osobu „jiný užije k pohlavnímu styku“, tj. osoba rozdílná od pachatele, a pro naplnění přísnější trestní sazby v odst. 3 písm. d) téhož ustanovení musí být zjištěn úmysl tutéž osobu užít k prostituci. Nikoli tedy „jiným užito k prostituci“, jak by mohl být vykládán názor státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Pro odsouzení obviněných je tak podstatné, že jednak nejprve naplnili současně alternativní znaky jednání, jež předcházelo tomu, kdy poškozené přiměli k pohlavnímu styku, nejednalo se však o jediný pohlavní styk, nýbrž jejich společným úmyslem bylo užít obě poškozené k prostituci, tj. opakovanému pohlavnímu styku za úplatu. Za takto zjištěného skutkového stavu je třeba odmítnout úvahy státní zástupkyně, která navíc určitým způsobem přesáhla rámec zákonného práva vyjádřit se k podaným dovoláním, a obsah jejího podání se vztahuje více k samotným rozhodnutím soudů nižších stupňů. Nicméně uvedený způsob interpretace zákonné úpravy dotčených trestných činů tak, jak jej předložila státní zástupkyně není možné přijmout.
Závěrem lze k dovolání obviněné M. K. shrnout, že výraznou částí svých námitek se ocitla mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jimi napadala skutkové závěry, k nimž dospěly soudy nižších stupňů. Obviněná si v podstatě vytvořila vlastní verzi průběhu skutkových okolností a odmítla jakýkoli podíl na jednání, za něž byla odsouzena. K takovým námitkám nemohl dovolací soud přihlížet. Pokud se domáhala změny právního posouzení skutků, učinila tak pouze naprosto obecným (paušálním) tvrzením, aniž by konkrétními výhradami hmotně právní povahy zpochybnila správnost aplikovaného ustanovení tr. zákoníku. Pokud pro doplnění svého dovolání obviněná odkazovala na své odvolání, nemohl Nejvyšší soud k obsahu tohoto řádného opravného prostředku přihlédnout, neboť rozsah a důvody dovolání nelze měnit po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty k jeho podání (§265f odst. 2 tr. ř.), a dovolací soud se nemůže zabývat případnými výtkami, které nejsou výslovně uplatněny v dovolání. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, publikované pod č. T 1325, sešit 69, v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck.) Nejvyšší soud v posuzované trestní věci obviněné M. K. neshledal vadu v právní kvalifikaci skutků, a její dovolání posoudil jako zjevně neopodstatněné. Neshledal tudíž důvod napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení přezkoumat v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tř. ř. v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. března 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová