ECLI:CZ:NS:2009:5.TDO.1652.2008.1
sp. zn. 5 Tdo 1652/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. března 2009 o dovoláních, která podali obvinění V. N., R. N. a H. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 5 To 23/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 8/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných V. N., R. N. a H. K. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 12. 2007, sp. zn. 6 T 8/2006, byl obviněný V. N. uznán vinným trestnými činy zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. (viz bod 8. výroku o vině v tomto rozsudku), podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. (viz body 4. a 5. výroku o vině) a podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., když posledně citovaného trestného činu se dopustil dílem samostatně (viz útok pod bodem 1. ve výroku o vině zmíněného rozsudku), dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s obviněným R. N. (viz útoky pod body 2. a 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně).
Těchto trestných činů se obvinění dopustili tím že
1. obviněný V. N.
dne 20. 8. 1999 v H. B. jako jednatel obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., (dále jen „S. D., spol. s r. o.“) uzavřel za tuto obchodní společnost jako oprávněného s Pozemkovým fondem České republiky, pobočka v Havlíčkově Brodě, dohodu č. j. 7818/PF/1999 o poskytnutí finanční náhrady za vypořádání restitučních nároků podle §18a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, na základě které Fond národního majetku České republiky vydal dne 13. 9. 1999 směnku na částku ve výši 5 414 680,- Kč na řad obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., kterou obviněný dne 13. 1. 2000 uplatnil na pobočce I., a. s., v J., a tyto finanční prostředky jednak částečně převedl na své soukromé bankovní účty vedený u I., a. s., pobočka v J., (částku ve výši 1 000 000,- Kč) a vedený u G. C. B., a. s., pobočka v Ch., (částku ve výši 3 372 000,- Kč) a jednak částečně vybral v hotovosti na pobočce I., a. s., v Jihlavě (částku ve výši 414 680,- Kč), přičemž tyto svěřené finanční prostředky použil pro svoji potřebu, a tím způsobil poškozené obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., škodu v celkové výši 5 414 680,- Kč;
2. obvinění V. N. a R. N.
dne 19. 7. 2000 v Ch. po předchozí vzájemné dohodě obviněný V. N. vystupující jako fyzická osoba a postupník a obviněný R. N. jako jednatel obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., a v postavení postupitele uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávky, jejímž předmětem bylo postoupení náhrad oprávněného – obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, ve výši 391 570,45 Kč, aniž by ze strany postupníka došlo protiplnění za postoupenou pohledávku, poté obviněný V. N. využil této pohledávky k uzavření smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 20. 12. 2000 s Pozemkovým fondem České republiky, čímž získal do vlastnictví nemovitosti v katastrálním území L. n. D. v celkové hodnotě 377 486,45 Kč, a dne 11. 11. 2000 uzavřel kupní smlouvu s Pozemkovým fondem České republiky, na základě které získal nemovitost v katastrálním území L. n. D. v hodnotě 14 084,- Kč, když k úhradě kupních cen byla započtena postoupená pohledávka, a tím způsobili obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., škodu v celkové výši 391 570,45 Kč;
3. obvinění V. N. a R. N.
dne 27. 3. 2001 v Ch. po předchozí vzájemné dohodě obviněný V. N. vystupující jako fyzická osoba a kupující a obviněný R. N. jako jednatel obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., a prodávající uzavřeli kupní smlouvu o prodeji pozemků v katastrálním území N. V. u Ch., zapsaných na listu vlastnictví pro obec a katastrální území N. V. u Ch., za celkovou kupní cenu ve výši 1 628 018,90 Kč, když podle znaleckého posudku byla hodnota prodávaných pozemků ve výši 1 465 450,- Kč, přičemž kupní cena nebyla dosud uhrazena, a poškozená obchodní společnost S. D., spol. s r. o., navíc uhradila daň z převodu nemovitostí ve výši 179 605,- Kč, čímž způsobili poškozené obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., škodu v celkové výši 1 645 055,- Kč;
4. obviněný V. N.
dne 12. 3. 2002 v H. B. jako jednatel obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., za tuto obchodní společnost jako oprávněného uzavřel s Pozemkovým fondem České republiky dohodu č. j. 12718/PF/2002 o poskytnutí finanční náhrady za vypořádání restitučních nároků podle §18a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, na základě které Fond národního majetku České republiky vydal dne 25. 3. 2002 směnku na řad obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., na částku ve výši 1 200 000,- Kč, kterou obviněný dne 25. 7. 2002 uplatnil v K. b., a. s., na pobočce v H. B., a získané finanční prostředky neoprávněně převedl na svůj soukromý bankovní účet vedený u G. C. B., a. s., pobočka v Ch., následkem čehož si přisvojil částku ve výši 1 200 000,- Kč ke škodě obchodní společnosti S. D., spol. s r. o.;
5. obviněný V. N.
dne 26. 9. 2002 v H. B. jako jednatel obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., za tuto obchodní společnost jako oprávněného uzavřel s Pozemkovým fondem České republiky dohodu č. j. 13818/PF/2002 o poskytnutí finanční náhrady za vypořádání restitučních nároků podle §18a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, na základě které Fond národního majetku České republiky vydal dne 21. 10. 2002 směnku na řad obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., znějící na částku ve výši 1 500 000,- Kč, kterou obviněný dne 21. 2. 2003 uplatnil u K. b., a. s., na pobočce v H. B., a získané finanční prostředky neoprávněně převedl na svůj soukromý bankovní účet vedený u G. C. b., a. s., pobočka v Ch., a následkem toho si přisvojil peněžní částku ve výši 1 500 000,- Kč ke škodě obchodní společnosti S. D., spol. s r. o.
Dále byl citovaným rozsudkem obviněný V. N. společně s obviněnou H. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se tito obvinění dopustili skutky popsanými pod body 6. a 7. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Týmž rozsudkem uznal Krajský soud v Hradci Králové obviněnou H. K. vinnou rovněž třemi trestnými činy zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., kterých se dopustila skutky konkretizovanými pod body 9. až 13. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
Za uvedené trestné činy byly obviněným uloženy následující tresty. Obviněný V. N. byl odsouzen podle §248 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat funkci statutárního orgánu obchodních společností na dobu 5 let. Obviněnému R. N. byl uložen podle §248 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen i trest zákazu činnosti, který spočívá v zákazu vykonávat funkci statutárního orgánu obchodních společností na dobu 5 let. Obviněná H. K. byla odsouzena podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat funkci účetní na dobu 2 roků. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto též o povinnosti obviněných V. N., R. N. a H. K. zaplatit jako náhradu způsobené škody poškozené obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., částky specifikované ve výroku o náhradě škody v rozsudku soudu prvního stupně s tím, že se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázal soud poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních.
Uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadli všichni tři obvinění odvoláními, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 5 To 23/2008, tak, že podle §258 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 12. 2007, sp. zn. 6 T 8/2006, ohledně obviněného V. N. ve výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (body 6. a 7. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, pokud jím bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. řádu o povinnosti obviněného zaplatit společně a nerozdílně s obviněnou H. K. poškozené obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., jako náhradu škody částku ve výši 3 247 112,20 Kč. Dále byl rozsudkem odvolacího soudu podle citovaných ustanovení trestního řádu zrušen napadený rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněné H. K. v celém výroku o vině, o trestu a o náhradě škody. K odvolání obviněného R. N. pak Vrchní soud v Praze podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k tomuto obviněnému ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu poté odvolací soud rozhodl ve věci znovu tak, že obviněného V. N. uznal vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a obviněnou H. K. pomocí k témuž trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) a §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterých se tito obvinění dopustili skutky podrobně popsanými pod body 1. a 2. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu.
Podle zjištění odvolacího soudu spočívaly tyto skutky v tom, že obviněný V. N. jako jednatel obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., s povinností spravovat veškeré obchodní jmění této společnosti, která mu byla uložena společenskou smlouvou ze dne 9. 1. 1997 a je v ní konkretizována pod bodem VII/3.4 písm. b), uzavřel s obviněnou H. K. po předchozí vzájemné dohodě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 12. 2003 a dne 17. 12. 2003, kterými na ni bez poskytnutí protiplnění převedl náhrady podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, v celkové výši 3 247 112,20 Kč. Na základě těchto smluv pak obviněná uzavřela dne 30. 9. 2004 (viz útok pod bodem 1. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu) a dne 17. 12. 2003 (viz útok pod bodem 2. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu) s Pozemkovým fondem České republiky kupní smlouvu, resp. dohodu o poskytnutí finanční náhrady podle §18a citovaného zákona, jimiž do svého vlastnictví získala pozemky blíže specifikované ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, resp. směnku znějící na směnečnou sumu ve výši 1 000 000,- Kč. K úhradě kupních cen za převod předmětných nemovitostí pak došlo jednak započtením postoupené pohledávky ze dne 15. 12. 2003, jednak tím, že obviněná H. K. uzavřela dne 12. 7. 2005 se svědkem Ing. M. J. smlouvu o postoupení pohledávky, na základě které jí byla na její účet převedena peněžní částka ve výši 859 028,90 Kč. Pokud jde o nárok na náhradu vůči Pozemkovému fondu České republiky, který obviněná získala na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 17. 12. 2003 (viz útok pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu), uplatnila shora označenou směnku u K. b., a. s., na pobočce v H. B., přičemž současně požádala o její proplacení ve prospěch soukromého účtu obviněného V. N. Následně dne 30. 9. 2004 a dne 7. 7. 2005 obviněná H. K. uzavřela kupní smlouvy s Pozemkovým fondem České republiky, kterými jí byly převedeny do vlastnictví nemovitosti konkretizované ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu v hodnotě 246 220,- Kč. K úhradě kupních cen pak obviněná započetla postoupenou pohledávku ze dne 17. 12. 2003 a dne 21. 3. 2005 postoupila část pohledávky za Pozemkovým fondem České republiky ve výši 100 000,- Kč obviněnému R. N. Zbytek nároku ze shora uvedených náhrad ve výši 261 070,80 Kč zůstal nevypořádán. Popsaným jednáním přitom obvinění V. N. a H. K. způsobili obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., škodu ve výši 3 247 112,20 Kč.
Dále byla obviněná H. K. citovaným rozsudkem odvolacího soudu uznána vinnou pokračujícím trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterého se dopustila skutky konkretizovanými pod body 3. až 7. ve výroku o vině v tomto rozsudku, jichž se obviněná dopustila – zkráceně vyjádřeno – tím, že jako vedoucí ekonomka obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., s povinností opatrovat cizí majetek podle §73 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném v době spáchání označeného trestného činu, a s dispozičním právem k účtu jmenované obchodní společnosti dne 19. 9. 2000, v období od října 2001 do prosince 2001, od února 2003 do května 2004, dne 29. 10. 2004 a dne 2. 3. 2005 v Ch. neoprávněně převedla na účty konkretizované ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu peněžní částku v celkové výši 1 121 028,10 Kč, kterou v účetnictví zmíněné obchodní společnosti zaúčtovala jako fiktivní závazek.
Obviněnému V. N. uložil Vrchní soud v Praze za tyto trestné činy a za trestné činy zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., ohledně nichž zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, podle §248 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému současně uložen i trest zákazu činnosti, který spočívá v zákazu vykonávat funkci statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 5 let. Obviněná H. K. byla rozsudkem odvolacího soudu odsouzena podle §255 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl této obviněné uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat funkci účetní na dobu 3 let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. jí Vrchní soud v Praze uložil povinnost, aby podle svých sil nahradila škodu způsobenou trestnými činy. Obviněný R. N. byl týmž rozsudkem odvolacího soudu odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Obviněnému byl uložen podle §49 odst. 1 tr. zák. rovněž trest zákazu činnosti, který spočívá v zákazu vykonávat funkci statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 4 roků. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla tomuto obviněnému uložena i povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo též rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Obvinění V. N., R. N. a H. K. podali proti citovanému rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím svých obhájců dovolání. Obviněný V. N. tak učinil dne 26. 9. 2008 a své dovolání opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Obviněný R. N. podal dovolání dne 9. 10. 2008, přičemž v něm uvedl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněná H. K. s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podala své dovolání dne 30. 9. 2008.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný V. N. především namítl, že skutky popsané ve výrocích rozsudků soudů obou nižších stupňů nenaplňují skutkovou podstatu trestných činů, jimiž byl uznán vinným. V případě útoku uvedeného pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně byl obviněný podle svého přesvědčení z titulu zastávané funkce oprávněn rozhodovat o použití peněžních prostředků, a pokud rozhodl o vypořádání svého restitučního nároku, nelze považovat takové jednání za protiprávní, neboť zde údajně chybí znak protiprávnosti. Obdobné výhrady přitom obviněný vznesl i proti posouzení skutku popsaného pod body 4. a 5 ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. K útoku uvedenému pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný namítl, že neposkytnutí protiplnění není možné považovat za trestné jednání. Jak navíc obviněný opětovně zdůraznil, byl oprávněnou osobou pro poskytnutí náhrady, takže uvedené jednání nemůže podle názoru obviněného naplňovat ani znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák., neboť obviněný zde vystupoval jako soukromá fyzická osoba bez povinnosti opatrovat či spravovat cizí majetek. Obviněný tedy shledal nesprávnými i úvahy, které v tomto směru vyjádřil odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku. Obviněný nesouhlasí ani s posouzením dílčího útoku trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., který je obsažen pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, protože úhrada kupní ceny, jež převyšuje obvyklou cenu věci, nezakládá trestní odpovědnost. Obviněný považuje trestnost posuzovaného jednání za vyloučenou také s ohledem na ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a vytkl rovněž nesprávné posouzení skutku popsaného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně pod body 6. a 7., protože poškozená obchodní společnost nezpochybnila platnost smluv o postoupení pohledávek a ani se soudně nedomáhala poskytnutí protiplnění. Proto podle názoru obviněného nelze reagovat na jeho jednání prostředky trestního práva. Za nesprávné pokládá obviněný i posouzení skutku pod bodem 8. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, neboť má za to, že jednal v souladu s ustanovením §682 obč. zák., přičemž v inkriminované době nebyl vlastníkem věci, tudíž nevynaložil peněžní prostředky k soukromým účelům. Ve vztahu ke všem skutkům pak podle obviněného z jejich popisu nelze dospět k závěru o jeho zavinění. K dovolacímu důvodu podle §265l odst. 1 písm. l) tr. řádu obviněný v podstatě namítá, že jeho odvolání nebylo zamítnuto postupem podle §256 tr. řádu, ačkoli mu odvolací soud vyhověl jen částečně.
Závěrem podaného dovolání obviněný V. N. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby podle §265 tr. řádu (správně má být podle §265l odst. 1 tr. řádu) přikázal věc Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby předseda senátu Krajského soudu v Hradci Králové předložil podle §265h odst. 3 tr. řádu spisy Nejvyššímu soudu s návrhem na odklad výkonu trestu odnětí svobody.
Obviněný R. N. s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu především namítl, že nejednal v úmyslu způsobit škodu na cizím majetku, protože byl přesvědčen o existenci právních titulů pro uskutečnění právních úkonů, jimiž měl spáchat trestný čin. Jak dále obviněný uvedl, „vlastník“ obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., měl k dispozici její účetnictví a nikdy nezpochybňoval provedené účetní operace. Obviněný považuje za oprávněné restituční nároky svého otce V. N., o kterých se dozvěděl z jednání s J. M. D. Podle názoru obviněného jeho zavinění nemůže být posouzeno ani jako eventuální (nepřímý) úmysl, neboť takový závěr údajně vyplývá z provedeného dokazování. Pokud jde o dílčí útok uvedený pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný se domnívá, že cena nemovitostí odpovídala obvyklé ceně, což potvrdili i znalci přibraní k trestnímu řízení. S ohledem na obsah svých námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí a přikázal ve věci znovu jednat a rozhodnout, aniž by výslovně označil soud příslušný k takovému postupu.
Obviněná H. K. uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který shledává v tom, že skutky, jichž se měla dopustit způsobem popsaným pod body 1. až 7. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, nenaplňují znaky trestných činů, jimiž byla uznána vinnou, a to jak z hlediska úmyslu způsobit jinému škodu, tak z hlediska objektivní stránky. Podle názoru obviněné prováděla všechny účetní operace vždy přehledně a plnila pouze pokyny svého otce V. N. jako nadřízeného. Obviněná je rovněž přesvědčena o oprávněnosti restitučních nároků svého otce, takže považuje za vyloučené hodnotit její jednání jako úmyslné. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí a přikázal ve věci znovu jednat a rozhodnout, aniž by výslovně označila soud příslušný k takovému postupu.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněných V. N., R. N. a H. K. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že neexistují žádné věrohodné a platné smlouvy, jimiž by obviněný V. N. získal od J. M. D. a svědka J. D. oprávnění nakládat s majetkem obchodní společnosti S. D., spol. s r. o. Pokud jde o dílčí útok trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. uvedený pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, podle státního zástupce svědčí o úmyslu obviněného V. N. především vyhotovení zmíněných fiktivních dohod o jeho údajných nárocích vůči rodině D. O protiprávním jednání tohoto obviněného (i jeho syna – obviněného R. N.) nemá státní zástupce pochybnosti ani v případě dílčího útoku téhož trestného činu popsaného pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Státní zástupce je přesvědčen, že oba obvinění jednali po předchozí vzájemné dohodě, což odpovídá spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. Proto zde není významné, zda obviněný V. N. vystupoval při uskutečňování předmětných právních úkonů jako fyzická osoba. Obdobné stanovisko vyjádřil státní zástupce i v případě dílčího útoku obsaženého pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Jak dále k tomuto bodu státní zástupce poznamenal, v úvahu zde nepřichází ani porušení ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, na které poukazuje obviněný ve svém dovolání, neboť citované ustanovení se vztahuje toliko na takové nesplnění dluhu, jež nevykazuje znaky trestného činu. Pokud jde o dílčí skutky pod body 4. až 7. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, má státní zástupce za to, že použití prostředků trestního práva bylo v posuzované věci přiléhavé, takže neobstojí námitka obviněného V. N., který dovozuje v postupu soudů nižších stupňů rozpor se zásadou „ultima ratio“. Státní zástupce nepovažuje za důvodné ani námitky tohoto obviněného zaměřené ke skutku uvedenému pod bodem 8. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, protože na věc zde dopadá ustanovení §664 obč. zák., podle něhož byl obviněný jako pronajímatel povinen udržovat předmět nájmu ve stavu způsobilém ke smluvenému užívání. Jestliže tedy obviněný V. N. vynaložil peněžní prostředky obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., na údržbu jeho soukromého vlastnictví, dopustil se podle státního zástupce trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Jednání obviněného považuje státní zástupce za plánovité a cílené, což svědčí o existenci zavinění ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. Námitky obviněného pak nemohou naplnit ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
Pokud jde o dovolání obviněného R. N., podle názoru státního zástupce ze skutkových zjištění vyplývá úmysl tohoto obviněného způsobit škodu na svěřených věcech, takže dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. K obdobnému závěru dospěl státní zástupce i ve vztahu k obviněné H. K. Podle jeho názoru svědčí o úmyslu obviněné okolnost, že při znalosti stavu účetnictví účtovala o fiktivních pohledávkách, přičemž následně vědomě prováděla převody peněžních prostředků z účtu poškozené obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., na rodinné účty.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání všech obviněných, neboť jsou zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění V. N., R. N. a H. K. jsou osobami oprávněnými podat dovolání [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], dovolání podali prostřednictvím svých obhájců (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obvinění V. N., R. N. a H. K. opírají jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný V. N. navíc uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řá du, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. řádu, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Obviněný V. N. zčásti shledává uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v námitkách zpochybňujících správnost zjištěného skutkového stavu, a to zejména pokud jde o existenci jeho nároku na náhradu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, resp. o nároky získané od J. M. D. a svědka J. D.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu může být naplněn jen právní (nikoli skutkovou) vadou, a to takovou, která má hmotně právní (nikoli procesní) charakter. Jestliže ovšem obviněný V. N. ve svém dovolání pouze v obecné rovině zpochybnil použitou právní kvalifikaci a zjištěné skutkové okolnosti, které se týkají oprávněnosti jeho zmíněných nároků, jde o námitky, jež nemohou založit existenci citovaného hmotně právního dovolacího důvodu ani zpochybnit správnost právní kvalifikace posuzovaných skutků jako trestných činů zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a §248 odst. 1, 2 tr. zák. a trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Obviněný totiž uvedeným obecným tvrzením nikterak nekonkretizoval, v čem je vadné toto hmotně právní posouzení, resp. podle jakého jiného ustanovení hmotného práva měly být posouzeny spáchané skutky či které znaky skutkových podstat zmíněných trestných činů nenaplňují. Totéž platí o námitce obviněného, podle které soudy nižších stupňů údajně postupovaly v rozporu se zásadou „ultima ratio“. Proto Nejvyšší soud nemohl nijak přihlížet k uvedeným výhradám obviněného. Navíc se podstatnou částí těchto námitek podrobně zabýval a náležitě se s nimi vypořádal již odvolací soud v rozhodnutí napadeném dovoláním obviněného.
Další námitky obviněného V. N., které podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, třebaže tak neučinil zcela výstižně zejména v případě tvrzení zpochybňujícího naplnění subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným a pro které byl odsouzen, sice už odpovídají tomuto dovolacímu důvodu, avšak Nejvyšší soud je shledal neopodstatněnými. Obviněný především zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestných činů zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a §248 odst. 1, 4 tr. zák. a trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., přičemž podle názoru obviněného z popisu skutků v příslušných výrocích o vině v rozsudcích soudů nižších stupňů nelze dospět k závěru o naplnění ani dalších znaků těchto trestných činů.
Pokud jde o trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., proti kterému směřují dovolací námitky obviněného V. N., jeho skutková podstata v tom, že pachatel porušením povinnosti uložené mu podle zákona nebo smluvně převzaté způsobí jinému značnou škodu. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§3 odst. 3, §4 tr. zák.), byť zde postačí i nepřímý úmysl [§4 písm. b) tr. zák.], přičemž ve vztahu ke způsobení značné škody ve smyslu §89 odst. 11 a §255 odst. 2 písm. b) tr. zák. je dostačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§5, §6 písm. a) tr. zák.].
Jak vyplývá z rozhodných skutkových zjištění učiněných v trestní věci obviněného V. N., která není Nejvyšší soud oprávněn v tomto řízení zpochybňovat, obviněný jednal s vědomím [§4 písm. b) tr. zák.], že způsobí alespoň škodu nikoli malou (§89 odst. 11, §255 odst. 1 tr. zák.) na majetku obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., jejímž jménem jednal a vystupoval z titulu svého postavení jednatele, přičemž soudy nižších stupňů dovodily, že měl smluvně převzatou povinnost spravovat majetek této obchodní společnosti, který byl pro něj majetkem cizím. Z popisu skutků uvedeného pod body 1. a 2. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu ve spojení s jeho odůvodněním, je přitom patrné, že u obviněného lze spolehlivě dovodit jeho zavinění ve vztahu ke škodě způsobené na majetku poškozené obchodní společnosti S. D. spol. s r. o., ve výši 3 247 112,20 Kč. Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. zde totiž vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného vyjádřeného v příslušných skutkových větách výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě značné škody na majetku poškozené obchodní společnosti, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal. Ostatně zaměření obviněného na způsobení takového důsledku – tj. na způsobení škody v uvedené výši – odvolací soud výslovně formuloval v souvislosti se subjektivní stránkou trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku hned v uvozovací skutkové větě ve výroku svého rozsudku, která je společná pro oba zmíněné dílčí útoky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (viz slova „... vědomě v rozporu se zněním ...“), a dále v popisu těchto dílčích útoků (viz slova „… po předchozí vzájemné dohodě …“), takže zde nepřichází v úvahu jiné než úmyslné zavinění obviněného. Svými námitkami navíc obviněný částečně zpochybňuje i uvedená skutková zjištění, a tím se dostává mimo hmotněprávní povahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak byla výše vymezena.
Pro správnost závěru odvolacího soudu o trestnosti posuzovaných skutků pak nemají žádný význam ani námitky obviněného V. N., kterými zpochybňuje svůj úmysl způsobit škodu na spravovaném majetku a poukazuje na skutečnost, že mohl uzavírat též smlouvy bez poskytnutí protiplnění. Podle názoru Nejvyššího soudu naopak uzavření smluv a následné převody spravovaného majetku bez poskytnutí odpovídajícího protiplnění nepochybně svědčí ve spojení s dalšími skutkovými zjištěními o úmyslném zavinění obviněného. Pokud by totiž obviněný postupoval při plnění svých povinností statutárního orgánu poškozené obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., v souladu se zákonem a se zněním společenské smlouvy ze dne 9. 1. 1997 [viz její čl. VIII. bod 3. 4 písm. b)], nemohl by nikdy přistoupit na provedení předmětných majetkových dispozic bez současného poskytnutí odpovídající hodnoty do spravovaného majetku. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že pachatelem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. může být jen nositel zákonem uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat či spravovat cizí majetek, který mu byl svěřen za tímto účelem. Jde o tzv. speciální subjekt ve smyslu §90 odst. 1 tr. zák., u něhož se vyžaduje zvláštní způsobilost nebo postavení vyjádřené uvedenými znaky. V posuzovaném případě byl obviněný V. N. jako statutární orgán (jednatel) obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., nositelem oné požadované zvláštní způsobilosti či postavení. V této funkci jako jednatel si tedy obviněný musel počítat tak, aby nepoškozoval majetkové zájmy jmenované obchodní společnosti, neboť ve vztahu k ní pečoval o majetek cizí, s nímž byl povinen nakládat nejen v souladu s citovaným ustanovením společenské smlouvy, nýbrž i s péčí řádného hospodáře zejména ve smyslu ustanovení §134, §135 odst. 2 a §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Jestliže tedy obviněný, jak je zřejmé ze skutkových zjištění odvolacího soudu, bez poskytnutí odpovídajícího protiplnění postoupil jménem poškozené obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., své dceři (obviněné H. K.) předmětné náhrady vůči Pozemkovému fondu České republiky, svědčí takové jednání o jeho úmyslu způsobit na cizím majetku značnou škodu. Obviněný zde totiž nenakládal se svým majetkem, takže ani nemohl bezúplatně převádět cizí majetek, neboť k takovému postupu neexistovaly žádné důvody. Pokud tak obviněný přesto učinil, nemohl počítat se žádnou okolností, která by zabránila způsobení škody na spravovaném majetku obchodní společnosti S. D., spol. s r. o. Proto nemůže obstát tvrzení obviněného, podle něhož údajně mohl libovolně rozhodnout, jakým způsobem použije peněžní prostředky na vypořádání restitučních nároků.
Všechny zmíněné rozhodné skutkové okolnosti tak podle Nejvyššího soudu svědčí o tom, že obviněný V. N. naplnil též objektivní stránku trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., která je zde zcela pokryta jeho zaviněním. Nejvyšší soud proto neshledal žádné vady právního posouzení, o něž obviněný s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu opírá své dovolání. Navíc obviněný neuvedl žádné konkrétní argumenty, kterými by mohlo být zpochybněno naplnění objektivní stránky citovaného trestného činu, takže se jimi Nejvyšší soud ani nemohl podrobněji zabývat.
Zcela bez významu je pak tvrzení obviněného V. N. spočívající v tom, že poškozená obchodní společnost S. D., spol. s r. o., mohla v budoucnu přistoupit k vymáhání tohoto plnění prostředky civilního práva, jak obviněný zdůrazňuje ve svém dovolání. Obviněný byl totiž stíhán pro jednání, kterým způsobil škodu na majetku jmenované obchodní společnosti, nikoli za to, že by snad opomenul svou povinnost vymáhat její pohledávky. Přitom vymožení předmětných pohledávek by bylo jen náhradou již způsobené škody. Obdobně neobstojí ani námitka obviněného, podle něhož právní úkony, v kterých je shledáván trestný čin, postupitel (tj. poškozená obchodní společnost) nezpochybnil. Jak vyplývá z úplného výpisu z obchodního rejstříku týkajícího se obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., obviněný byl v inkriminované době (tedy i v období od 15. 12. 2003 a 17. 12. 2003, kdy došlo k podpisu označených smluv o postoupení pohledávek) jejím jednatelem společně s obviněným R. N. a svědkem J. J. D. Ze způsobu jednání jménem obchodní společnosti je přitom zřejmé, že v této době mohl činit právní úkony každý jednatel samostatně, vyjma výslovně uvedených právních úkonů, mezi nimiž ovšem není právní úkon spočívající v postoupení pohledávky. Při nedostatku informací svědka J. J. D. ohledně hospodaření jmenované obchodní společnosti zde tedy nebyla žádná osoba, která by mohla napadnout protiprávnost jednání obviněného.
Obdobné závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud ve vztahu k námitkám obviněného V. N. k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., lze vztáhnout i na jeho výhrady, jimiž ohledně trestných činů zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a §248 odst. 1, 4 tr. zák. brojí proti nedostatečném popisu subjektivní stránky a dalších zákonných znaků v příslušných skutkových větách obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. V této souvislosti podle názoru obviněného z popisu všech skutků zejména nevyplývá jeho úmysl dopustit se trestných činů zpronevěry podle citovaných ustanovení. K doplnění argumentace k otázce zavinění, kterou se Nejvyšší soud zabýval v souvislosti s námitkami obviněného u trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. a na niž v podrobnostech odkazuje, je třeba zdůraznit následující skutečnosti.
Jak vyplývá z příslušných skutkových vět vtělených do výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho body 1. až 5. a bod 8.), obviněný V. N. jednal v úmyslu zpronevěřit cizí věc, o kterém zde svědčí především charakter a způsob počínání obviněného vyjádřený v popisu všech skutků, ale i ostatní rozhodné okolnosti. Podstata všech skutků naplňujících znaky trestných činů zpronevěry totiž spočívala v tom, že obviněný svým cíleným a promyšleným postupem připravil poškozenou obchodní společnost S. D., spol. s r. o., o značnou část jejího majetku v podobě peněz a nemovitostí, ačkoli k takovým majetkovým dispozicím nebyl oprávněn. Přitom obviněný využil svých znalostí a zkušeností získaných ve funkci statutárního orgánu poškozené obchodní společnosti k tomu, aby na úkor jejího majetku zajistil finanční prospěch sobě a svým rodinným příslušníkům.
Soud prvního stupně [pokud jde o trestné zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a §248 odst. 1, 4 tr. zák.] a odvolací soud [ve vztahu k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.] v odůvodnění svých rozsudků konkretizují, z jakých skutečností dovozují naplnění jednotlivých znaků skutkových podstat posuzovaných trestných činů, a to včetně jejich subjektivní stránky, tj. zavinění obviněného V. N. Nejvyšší soud považuje zmíněnou argumentaci obou soudů nižších stupňů za správnou, logickou a odpovídající zákonu, takže neshledal žádné pochybnosti v tomto směru. Ostatně obviněný ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Stejně tak obviněný neuvádí, proč ve vztahu ke způsobení značné škody [§89 odst. 11, §255 odst. 2 písm. b) tr. zák.], resp. škody nikoli malé, značné škody a škody velkého rozsahu [§89 odst. 11, §248 odst. 2, odst. 3 písm. c), odst. 4 tr. zák.] není dáno jeho zavinění ani ve formě nedbalosti, které zde zásadně postačuje [§6 písm. a) tr. zák.].
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud shledal nedůvodnými námitky obviněného V. N., jimiž zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a §248 odst. 1, 4 tr. zák., kterými byl uznán vinným částečně rozsudkem soudu prvního stupně a částečně napadeným rozsudkem odvolacího soudu.
Pokud jde o další výhrady obviněného V. N., v nichž s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nesouhlasí s právní kvalifikací posuzovaných skutků jako trestných činů zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a §248 odst. 1, 4 tr. zák. uvedených pod body 1. až 5. a pod bodem 8. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, nemohl Nejvyšší soud přihlížet k tvrzení obviněného, podle něhož formální popis těchto skutků údajně neodpovídá použité právní kvalifikaci.
Takové námitky Nejvyšší soud totiž považuje za nezpůsobilé naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který ve svém dovolání uplatnil obviněný. Jak totiž vyplývá z dosavadní judikatury, nesprávné hmotněprávní posouzení skutku nelze dovozovat pouze z okolnosti, že skutek nebyl popsán v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. řádu, které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku, když jinak je z odůvodnění napadených rozhodnutí zřejmé, že soudy nižších stupňů zjistily skutek v rozsahu, který zcela pokrývá v šechny zákonné znaky posuzovaného trestného činu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002, publikované pod č. T 475. ve svazku 20 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003).
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi dovolacími námitkami obviněného V. N., jimiž zpochybňuje protiprávnost svého jednání, neboť se domnívá, že popis skutků uvedených pod body 1., 4. a 5. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně neumožňuje učinit závěr o naplnění znaků trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Podle názoru obviněného byl jako statutární orgán obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., oprávněn rozhodnout o uhrazení restitučních nároků, resp. mohl jménem této obchodní společnosti uzavírat smlouvy bez poskytnutí protiplnění do jejího majetku. V případě skutku obsaženého pod body 2. a 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně založil obviněný své námitky dále na tvrzení, podle něhož zde vystupoval jen jako fyzická osoba, která nerozhodovala o nakládání se svěřenými hodnotami. Konečně ve vztahu k výrokům o vině pod body 1., 3., 4. a 5. v rozsudku soudu prvního stupně obviněný tvrdí, že poškozená obchodní společnost nezpochybnila uskutečněné právní úkony a ani neuplatnila svůj nárok prostřednictvím žaloby u soudu. Všechny zmíněné námitky obviněného považuje Nejvyšší soud rovněž za nedůvodné.
Nejvyšší soud nejdříve v obecné rovině připomíná, že podle §248 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění účinném v době spáchání posuzovaných skutků se dopustil trestného činu zpronevěry ten, kdo si přisvojil cizí věc (nyní i jinou majetkovou hodnotu), která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu.
Jak mimo jiné vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, obviněný V. N. jednáním uvedeným pod body 1., 4., 5. a 8. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nakládal jako statutární orgán s věcmi ve vlastnictví obchodní společnosti S. D., spol. s r. o. Přitom je nepochybné, že v uvedených případech šlo ve vztahu k obviněnému o věci cizí, které mu byly z titulu jeho funkce odevzdány do faktické moci, aby s nimi nakládal v souladu s oprávněnými zájmy poškozené obchodní společnosti. Jestliže si tedy obviněný počínal způsobem uvedeným v příslušných skutkových větách obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, byly tím naplněny i znaky objektivní stránky trestných činů zpronevěry, neboť si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena. Nejvyšší soud proto považuje právní závěry soudů obou stupňů, k nimž dospěly na podkladě těchto skutkových zjištění, za správné a odpovídající zákonu a odkazuje na jejich odůvodnění v rozsudcích soudů nižších stupňů.
Nejvyšší soud tudíž neakceptoval ani námitky obviněného V. N., jimiž ohledně výroků o vině pod body 1., 4. a 5. v rozsudku soudu prvního stupně poukazuje na své oprávnění rozhodovat o použití peněžních prostředků poškozené obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., v které působil jako jednatel. Stejnou námitku obviněný uplatnil i v souvislosti se skutky obsaženými pod body 1. a 2. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu a posouzenými jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., přičemž Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje na své shora uvedené závěry. Pro úplnost pak Nejvyšší soud doplňuje, že funkce statutárního orgánu nezakládala obviněnému oprávnění k tomu, aby mohl svévolně nakládat s majetkem poškozené obchodní společnosti, neboť povinnost postupovat při výkonu této funkce s péčí řádného hospodáře (srov. zejména ustanovení §134, §135 odst. 2 a §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů) takovou svévoli vylučuje.
Použitá právní kvalifikace nemůže být zpochybněna ani tvrzením obviněného V. N., podle něhož v případě dílčích útoků trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., kterých se dopustil ve spolupachatelství s obviněným R. N. (viz body 2. a 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), nevystupoval jako statutární orgán poškozené obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., nýbrž jen jako soukromá fyzická osoba, která nenakládala s majetkem jmenované právnické osoby. Podle názoru Nejvyššího soudu bylo v této souvislosti rozhodující jednání obviněného V. N. jako spolupachatele podle §9 odst. 2 tr. zák. V obecné rovině se za společné jednání považuje jednak situace, když každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky vyžadované v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, dále může jít o případ, pokud každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků takového jednání, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje všechny znaky podle příslušného ustanovení zvláštní části trestního zákona, a konečně je spolupachatelstvím i alternativa, když počínání každého ze spolupachatelů sice samo o sobě nenaplňuje znaky jednání uvedeného v určitém ustanovení zvláštní části trestního zákona, ale souhrn jednání všech spolupachatelů odpovídá objektivní stránce konkrétního ustanovení zvláštní části trestního zákona (srov. rozhodnutí pod č. 15/1967 Sb. rozh. tr. a rozhodnutí pod č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr.). Přitom společný (shodný) úmysl spolupachatelů nelze ztotožňovat s jejich výslovnou dohodou, protože ke spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. postačí, aby společný úmysl spolupachatelů vyplýval alespoň z jejich konkludentní dohody (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 93). Z popisu rozhodných skutkových okolností (viz výroky o vině pod body 2. a 3. v rozsudku soudu prvního stupně) pak nepochybně vyplývá společný úmysl obviněného V. N. a spoluobviněného R. N., protože každý z obviněných si musel být vědom toho, že zde jde o cizí svěřené věci, s nimiž nakládali způsobem, z něhož jim bylo zřejmé způsobení škody na majetku poškozené obchodní společnosti S. D., spol. s r. o. Ostatně obviněný V. N. byl v inkriminovaném období i jednatelem jmenované obchodní společnosti, takže musel vědět o všech rozhodných okolnostech týkajících se její majetkové sféry.
Proto se Nejvyšší soud neztotožnil ani s námitkou obviněného V. N. zaměřenou proti správnosti posouzení skutku uvedeného pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, v níž obviněný v obecné rovině poukázal na přípustnost bezúplatných převodů práv. Nad rámec závěrů, které Nejvyšší soud zdůraznil již výše v souvislosti s obdobnou námitkou obviněného uplatněnou ve vztahu k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., lze připomenout následující skutečnosti. Jak je zřejmé z provedeného dokazování, obviněný jednal s vědomím, že za postoupenou pohledávku nezaplatí žádnou protihodnotu, a protože si chtěl zajistit uzavření smluv o převodu nemovitostí s Pozemkovým fondem České republiky, dohodl se předem o postoupení pohledávek týkajících se restitučních nároků obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., se spoluobviněným R. N., který v této otázce postupoval podle pokynů svého otce, tedy obviněného V. N. Zmíněný bezúplatný převod nemovitostí tak představoval pouze část společného protiprávního jednání obou obviněných, které u posledně jmenovaného obviněného soudy nižších stupňů správně posoudily v celém souhrnu jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. (body 1., 2. a 3. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně).
Podle názoru Nejvyššího soudu neobstojí ani tvrzení obviněného V. N., pokud ve vztahu k výroku o vině pod bodem 3. v rozsudku soudu prvního stupně shledává kriminalizaci svého jednání, posouzeného jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., v rozporu s ustanovením čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když podle obviněného nezaplacení kupní ceny dlužníkem nemůže vést ke zbavení osobní svobody pro neschopnost dostát svým závazkům. Jednak taková námitka neodpovídá hmotněprávnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který obviněný uplatnil ve svém dovolání, a jednak samotnou neschopnost dostát smluvnímu závazku sice nelze kriminalizovat, ale je-li taková neschopnost spojena s dalším trestně postižitelným jednáním pachatele nebo s jeho určitým následkem, nepochybně jde o trestný čin. Tak lze spáchat např. trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., jestliže pachatel vylákal plnění od poškozeného, jemuž zamlčel, že nebude schopen vůbec nebo ve stanovené době zaplatit za získané plnění, resp. řádně vrátit poskytnuté plnění, a tento svůj závazek skutečně nesplnil (viz např. rozhodnutí pod č. 57/1978-III. Sb. rozh. tr.), anebo může jít o trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 tr. zák., kdyby pachatel jako dlužník činil skutečné nebo fiktivní dispozice se svým majetkem, aby tím zmařil uspokojení pohledávky svého věřitele, tj. aby nedostál smluvnímu závazku. Jak navíc vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení smluvních povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákon chrání – jak vyplývá z ustanovení §1 tr. zák. – též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, publikované pod č. T 1134. v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 91/2008, publikované pod č. T 1151. v sešitě 51 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2009).
Za nedůvodnou pak považuje Nejvyšší soud námitku obviněného V. N. týkající se dílčího útoku trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. uvedeného pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, pokud podle obviněného uzavření kupní smlouvy s kupní cenou přesahující cenu zjištěnou znaleckým posudkem nezakládá znaky zmíněného trestného činu. Obviněný zde totiž nebyl odsouzen jako spolupachatel za nadhodnocování ceny předmětných pozemků, nýbrž za přisvojení si cizí věci. Při úvahách o právní kvalifikaci se soud prvního stupně zabýval určením výše škody způsobené obviněnými V. N. a R. N., přičemž vycházel ze znaleckých posudků znalců J. Z. aj. D. zařazených na č. l. 2427 až 2431, resp. na č. l. 2433 až 2440 trestního spisu. Škodu ve smyslu §89 odst. 12 tr. zák. představoval součet obvyklé ceny věcí (pozemků) označených v příslušné skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a výše daně z převodu nemovitostí, kterou uhradila poškozená obchodní společnost. Nejvyšší soud neshledal v tomto postupu soudů žádná pochybení, nehledě již k tomu, že obviněný V. N. nijak nezpochybnil použité kritérium pro stanovení výše škody.
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi námitkami obviněného V. N., které zaměřil proti správnosti právní kvalifikace skutku uvedeného pod bodem 8. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a posouzeného jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Podle názoru obviněného nepoužil prostředky vynaložené na odbahnění rybníka v K. pro své osobní potřeby, neboť v době provádění odbahnění již nebyl jeho vlastníkem. Obviněný poukazuje rovněž na své povinnosti vyplývající z ustanovení §682 obč. zák.
Nejvyšší soud považuje i tyto výhrady za částečně zaměřené proti rozhodným skutkovým zjištěním, k nimž dospěl soud prvního stupně, a tudíž neodpovídající hmotněprávní povaze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jak přitom vyplývá z popisu skutku uvedeného pod bodem 8. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný V. N. jako jednatel obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., si nechal v období od 4. 11. 2004 do 18. 11. 2004 provést odbahnění svého rybníka v K., který dne 10. 11. 2004 daroval R. N. a který měla obchodní společnost S. D., spol. s r. o., v nájmu, přestože obviněný věděl, že dne 30. 12. 2004 nájem skončí, a tím obviněný poškodil jmenovanou obchodní společnost o částku ve výši 71 400,- Kč, která byla uhrazena z jejích finančních prostředků ve prospěch obchodní společnosti A., s. r. o., za odbahnění rybníka v K.
Na podkladě takto vyjádřených skutkových zjištění, která Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení jakkoli zpochybňovat, lze tudíž dospět k jednoznačnému závěru o naplnění všech zákonných znaků trestného činu zpronevěry §248 odst. 1, 2 tr. zák., pro který byl obviněný V. N. stíhán a odsouzen. Obviněný totiž použil peněžní prostředky obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., které mu tato společnost svěřila jako jejímu jednateli, aby s nimi nakládal v souladu s jejími oprávněnými zájmy, pro zhodnocení majetku jiné osoby. V tomto směru je zcela bez významu, že obviněný v době dokončení odbahnění rybníka v K. již nebyl vlastníkem nemovitosti, na které se tento rybník nacházel. Navíc obviněný byl jako pronajímatel předmětného pozemku povinen udržovat ho ve stavu způsobilém ke smluvenému anebo obvyklému užívání. Naopak povinností nájemce (tedy obchodní společnosti S. D., spol. s r. o.) bylo odevzdat při skončení nájmu najatou věc pronajímateli ve stavu, v jakém ji nájemce převzal, přičemž podle ustanovené §682 obč. zák., na něž ve svém dovolání poukazuje obviněný, bylo třeba přihlédnout k obvyklému opotřebení této věci. Jestliže tedy obviněný pronajal poškozené obchodní společnosti pozemek s neodbahněným rybníkem, nebylo její povinností jako nájemce, aby při skončení nájmu odevzdala pronajímateli (resp. jeho právnímu nástupci) pozemek s rybníkem již odbahněným. Poškozená obchodní společnost by totiž předala při skončení nájmu pronajatou věc ve stavu, v jakém ji v době vzniku nájemního vztahu převzala od obviněného V. N. jako pronajímatele. Proto bylo naopak povinností obviněného jako původního vlastníka předmětného pozemku udržovat ho ve stavu způsobilém ke sjednanému užívání, jak je uvedeno v ustanovení §664 obč. zák., které je třeba podle názoru Nejvyššího soudu použít v posuzované věci. Jak přitom vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 5/2007 Sb. rozh. tr.), k naplnění zákonného znaku trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. spočívajícího v přisvojení si cizí věci postačí, pokud pachatel jako statutární orgán společnosti s ručením omezeným v rozporu se zájmy této obchodní společnosti odčerpal část finančních prostředků pro své soukromé účely. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, přičemž je zde zcela bez významu, že obviněný v době finálních prací na odbahnění rybníka již nebyl vlastníkem pozemku, na němž se tento rybník nacházel. Podle Nejvyššího soudu je pak podstatné zjištění, podle něhož obviněný použil peněžní prostředky z cizího majetku, s nímž hospodařil, k účelu, který byl jeho ryze soukromou aktivitou provedenou ve prospěch jiné osoby a nesouvisející s činností obchodní společnosti S. D., spol. s r. o. Na podkladě shora rozvedených argumentů proto Nejvyšší soud považuje námitky obviněného za nedůvodné.
Obviněný V. N. uplatnil ve svém dovolání i důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který může být naplněn ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného V. N. však bylo v odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a odvolací soud rozhodl podle §256 tr. řádu o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě. Dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury – odvolání je z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu bylo vyhověno jen částečně, a nikoli v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému. Proto jestliže odvolací soud shledal podané odvolání důvodným jen částečně, nelze již ve zbylé, neúspěšné části toto odvolání podle §256 tr. řádu zamítnout (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované pod č. T 417. ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2001). Jestliže tedy obviněný V. N. s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu vytýká odvolacímu soudu v podstatě to, že nevyhověl jeho odvolání, nelze této námitce přisvědčit, neboť způsob rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se zákonem i s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu.
Podle druhé alternativy, kterou však obviněný V. Nedbal výslovně neuvádí ve svém dovolání, je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn tehdy, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný pak shledává v předcházejícím řízení existenci dovolacího důvodu obsaženého v již zmíněném ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto dovolacímu důvodu se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a nepovažuje za opodstatněné tvrzení obviněného o jeho naplnění.
Dále se Nejvyšší soud zabýval dovolacími námitkami obviněného R. N., jimiž zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným. Podle názoru obviněného z popisu příslušného skutku nevyplývá ani nepřímý (eventuální) úmysl zahrnující způsobení škody na cizím majetku. I tento obviněný ovšem založil své výhrady zčásti na polemice se skutkovými závěry, resp. s hodnocením provedených důkazů, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. Jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše v souvislosti s dovoláním obviněného V. N., dovolací soud není oprávněn k přezkumu správnosti a úplnosti skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely. Jestliže tedy obviněný R. N. vytýká nesprávnost skutkových zjištění a zpochybňuje výsledky dokazování, činí tak mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V souvislosti s námitkami obviněného R. N., jimiž zpochybnil správnost posouzení subjektivní stránky trestného činu zpronevěry a které již odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, zde platí obdobné závěry, které Nejvyšší soud vyjádřil ohledně zavinění u obviněného V. N. Zmíněné námitky obviněného R. N. proto dovolací soud považuje za nedůvodné. Jak vyplývá z rozhodných skutkových zjištění obsažených ve výrocích o vině pod body 2. a 3. v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný se dopustil citovaného trestného činu v postavení statutárního orgánu obchodní společnosti S. D., spol. s r. o. V tomto postavení byl tedy povinen zabránit jakémukoli jednání, jehož podstatou bylo zmenšení majetku jmenované obchodní společnosti. Z popisu posuzovaných skutků lze ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně a s odůvodněním napadeného rozsudku odvolacího soudu spolehlivě dovodit úmysl obviněného přisvojit si cizí věc ke škodě majetku poškozené obchodní společnosti. Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry zde vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného vyjádřeného v příslušných skutkových větách ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě značné škody na majetku poškozené obchodní společnosti, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal. V popisu skutkového děje pod body 2. a 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a v příslušných částech odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je přitom zahrnuta jak tzv. intelektová složka zavinění, tak i složka volní, která odlišuje tuto formu zavinění od nedbalosti ve smyslu §5 písm. a), b) tr. zák. Nejvyšší soud se proto nemohl ztotožnit s tvrzením obviněného, že jeho jednání nesvědčí o existenci alespoň eventuálního (nepřímého) úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák.
Pokud jde o tzv. těžší následek, tj. značnou škodu ve smyslu §89 odst. 11 a §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., kterou obviněný R. N. způsobil svým jednáním, postačí ve vztahu k ní podle §6 písm. a) tr. zák. zavinění z nedbalosti, přičemž může jít i o nevědomou nedbalost, tj. jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může způsobit škodu velkého rozsahu, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§5 písm. b) tr. zák.]. I kdyby tedy obviněný nejednal v úmyslu způsobit značnou škodu, k naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, postačovalo i jeho zavinění z nedbalosti ve vztahu k značné škodě [§5, §248 odst. 3 písm. c) tr. zák.], byl-li alespoň srozuměn se způsobením škody nikoli nepatrné [§4 písm. b), §248 odst. 1 tr. zák.].
Na podkladě těchto závěrů Nejvyšší soud konstatuje, že rozsudek odvolacího soudu napadený dovoláním obviněného R. N. ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nevykazují vady právního posouzení skutku, které jim vytýkal obviněný, takže jeho námitky jsou neopodstatněné.
Nejvyšší soud se dále zabýval dovolacími námitkami obviněné H. K., které s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zaměřila proti správnosti posouzení skutků obsažených pod body 1. až 7. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu a posouzených jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a to z hlediska jeho subjektivní a objektivní stránky.
Pokud jde o posouzení subjektivní stránky citovaného trestného činu, lze zcela odkázat na závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v souvislosti s dovolacími námitkami obviněného V. N. k této otázce. V případě skutku popsaného pod body 1. a 2. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu poskytla obviněná H. K. pomoc obviněnému V. N. ke spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. K této formě účastenství Nejvyšší soud připomíná, že se jí rozumí takové jednání, jímž pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje hlavnímu pachateli spáchání trestného činu. Z hlediska druhu pomoci se rozlišuje pomoc fyzická a pomoc psychická. V případě první z nich jde především o odstraňování překážek a opatření prostředků ke spáchání trestného činu. Pomoc psychická pak spočívá v poskytnutí rady, v utvrzování pachatele v jeho předsevzetí spáchat trestný čin apod. Ustanovení §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. uvádí toliko demonstrativní výčet forem pomoci, přičemž v praxi se vyskytují i další její formy s rozdílným stupněm společenské nebezpečnosti (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 104).
Pokud tedy obviněná H. K., jak je zřejmé ze zjištěného skutkového stavu, jednala způsobem uvedeným v příslušných skutkových větách ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, vykazuje podle Nejvyššího soudu takové jednání obviněné znaky fyzické pomoci hlavnímu pachateli (tedy obviněnému V. N.). Trestní odpovědnost a trestnost účastníka se zde posoudí stejně jako trestní odpovědnost a trestnost pachatele (viz §10 odst. 2 tr. zák.). K trestnosti účastníka na trestném činu jiného ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. se však nevyžaduje, aby svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty příslušného trestného činu spáchaného pachatelem, k němuž směřovala pomoc. Podstatné je, aby účastník (tj. i pomocník) přispěl ke spáchání úmyslného trestného činu (hlavního) pachatele a aby toto jednání účastníka porušilo nebo ohrozilo týž zájem chráněný trestním zákonem. V případě trestní odpovědnosti obviněné H. K. to pak znamená, že spáchanými skutky popsanými pod body 1. a 2. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu obviněná nemusela naplnit všechny zákonné znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Naproti tomu se však k naplnění subjektivní stránky pomoci k trestnému činu předpokládá, že pomocník ví o úmyslu pachatele trestného činu a sám úmyslně jedná (ve formě usnadnění nebo umožnění jednání pachatele) tak, aby byl uskutečněn jemu známý úmysl pachatele (k tomu viz přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 51/2006 Sb. rozh. tr.). Ve věci obviněné, jak je patrné z rozhodných skutkových okolností, lze přitom spolehlivě dovodit její úmysl poskytnout pomoc obviněnému V. N. jako hlavnímu pachateli, neboť obviněná věděla o jeho úmyslu směřujícím k porušení povinnosti při správě majetku obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., a ke způsobení škody na něm.
Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o existenci zavinění obviněné H. K. ani v případě skutků popsaných pod body 3. až 7. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. I zde vyplývá závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. nejen z charakteru a způsobu jednání obviněné vyjádřeného v příslušných skutkových větách ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě značné škody na majetku poškozené obchodní společnosti, s nímž obviněná musela počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal. Obdobně jako je tomu u obviněného V. N., ani obviněná H. K. ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizovala, zda v případě tvrzeného nedostatku jejího úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Stejně tak obviněná neuvádí, proč ve vztahu ke způsobení značné škody na cizím majetku [§89 odst. 11, §255 odst. 2 písm. b) tr. zák.], není dáno její zavinění ani ve formě nedbalosti, které zde zásadně postačuje [§6 písm. a) tr. zák.].
Nejvyšší soud tedy na základě všech výše zmíněných argumentů považuje námitky obviněné H. K., jimiž zpochybnila naplnění subjektivní stránky trestných činů, jimiž byla uznána vinnou, za neopodstatněné. Nebylo však možné akceptovat ani ty výhrady obviněné, v kterých vyjádřila svůj nesouhlas s posouzením objektivní stránky těchto trestných činů. Obviněná zde především zdůraznila, že neporušila žádné povinnosti opatrovat cizí majetek, neboť pouze plnila pokyny jednatele obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., tj. obviněného V. N.
Nejvyšší soud k tomu připomíná, že obviněná H. K. jako vedoucí ekonomka obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., byla povinna dodržovat základní povinnosti zaměstnance vyplývající z tehdy platného ustanovení §73 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006. Jak přitom vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí publikované pod č. 25/2008 Sb. rozh. tr.), zákonný znak trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. spočívající v tom, že pachatel „poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek“, lze naplnit i porušením povinností obsažených v ustanoveních §73 odst. 1 písm. d) a §74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, resp. s účinností od 1. 1. 2007 v ustanoveních §301 písm. d) a §302 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Tuto obecnou povinnost zaměstnance (popřípadě vedoucího zaměstnance) při ochraně majetku zaměstnavatele a hospodaření s ním je však třeba vždy posuzovat na základě jeho postavení vyplývajícího z pracovní smlouvy či z jiného právního aktu, neboť nelze dovodit, že by zákoník práce z hlediska uvedeného zákonného znaku dopadal obecně na všechny zaměstnance a na veškerý majetek zaměstnavatele, s nímž přicházejí do styku. Jestliže je pachatel povinen a oprávněn pečovat o určitý majetek zaměstnavatele a nakládat se svěřenými hodnotami (např. uzavírat obchodní smlouvy), pak se jeho povinnost podle §73 odst. 1 písm. d), případně též podle §74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, [resp. s účinností od 1. 1. 2007 podle §301 písm. d) a §302 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů] stává konkrétní povinností, jejíž porušení zakládá výše uvedený zákonný znak trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák.
Pokud tedy obviněná H. K. v postavení vedoucí ekonomky obchodní společnosti S. D., spol. s r. o., postupovala způsobem popsaným v příslušných skutkových větách ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, nelze mít podle Nejvyššího soudu žádné pochybnosti o porušení shora citovaných zákonných povinností. Tvrdí-li obviněná opak, nejsou takové námitky důvodné a nezakládají ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Jak je navíc patrné z výslovného znění ustanovení §73 odst. 1 písm. a) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006, zaměstnanec byl povinen plnit jen takové pokyny nadřízených, které byly vydané v souladu s právními předpisy. Ostatně obdobná povinnost vyplývá i z nyní účinného ustanovení §301 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů. I kdyby tedy obviněná H. K. pouze plnila pokyny svého nadřízeného, jak tvrdí ve svém dovolání, nemohly by být takové pokyny k provádění zmíněných převodů peněžních prostředků v souladu s právními předpisy, a to zejména z hlediska povinnosti obviněné řádně hospodařit s majetkem svého zaměstnavatele a zabezpečovat přijetí včasných a účinných opatření k ochraně tohoto majetku [§73 odst. 1 písm. d), §74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006]. Rovněž zmíněná námitka obv iněné je proto nedůvodná.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění V. N., R. N. a H. K. podali svá dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Protože však jejich dovolání se částečně opírají o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovoláních všech obviněných v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 11. března 2009
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y