ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.769.2008.1
sp. zn. 5 Tdo 769/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. července 2008 o dovolání, které podal obviněný Ing. O. N., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. 6 To 595/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 9 T 98/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. O. N. byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 5. 2007, sp. zn. 9 T 98/2006, uznán vinným trestným činem porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 15. 2. 2006 v přesně nezjištěné době kolem 10.00 hod. prodal v provozovně obchodní společnosti O., spol. s r. o., na podkladě předešlého jednání v rámci kontrolního nákupu zaměstnanci detektivní kanceláře J. J., osobní počítač vybavený procesorem zn. Intel Pentium 4, 2.8 GHz, s operační pamětí 512 MB, jenž obsahoval mimo jiné pevný disk zn. Western Digital WD800JD, přičemž na tomto disku byl umístěn komerční software a další soubory obsahující digitalizované videonahrávky a hudební nahrávky, které jsou blíže specifikované ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Hodnota tohoto software a dalších chráněných autorských děl byla vyčíslena znaleckým posudkem z oboru kybernetika a elektronika, odvětví výpočetní techniky a bezpečnosti informačních systémů, ze dne 26. 3. 2006 a odbornými vyjádřeními na částku ve výši celkem 94 087,-Kč. Obviněný přitom jednal v rozporu se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zejména pak s ustanovením §12 citovaného zákona, když neoprávněně rozmnožil a rozšířil díla. Popsaným jednáním obviněný zasáhl do práv autorů chráněných zákonem č. 121/2000 Sb., neboť rozmnoženiny děl uložené na pevném disku předmětného osobního počítače prodal bez souhlasu držitelů autorských práv, kteří jsou podrobně označeni ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
Za tento trestný čin byl obviněný Ing. O. N. odsouzen podle §152 odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 50 000,- Kč. Pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud prvního stupně stanovil obviněnému podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíce. Podle §228 odst. 1, §229 odst. 1 a 2 tr. řádu bylo rovněž rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Z podnětu odvolání obviněného Ing. O. N. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. 6 To 595/2007, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil výše uvedený rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ve výrocích o náhradě škody učiněných podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací znovu rozhodl tak, že podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázal poškozené blíže označené v citovaném rozsudku s jejich nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný Ing. O. N. dne 25. 3. 2008 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný je s poukazem na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu především přesvědčen, že jeho jednání nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti. Obviněný od počátku důrazně popírá spáchání trestného činu a i v případě, kdyby došlo ke shora popsanému jednání, byl k němu vyprovokován svědkem J. J. Podle názoru obviněného nemohl ohrozit zájem společnosti na řádném fungování a vývoji hospodářství, přičemž jmenovaný svědek, kterému prodával předmětný počítač se software a dalšími soubory, jednal toliko v úmyslu přivodit trestní stíhání obviněného, ale ve skutečnosti tedy neměl zájem o užívání programového vybavení ani dalších souborů. Z tohoto důvodu proto podle obviněného nemohlo vůbec dojít k zásahu do autorských práv oprávněných subjektů. Obviněný nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, podle něhož měl v rozporu s ustanovením §14 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „autorský zákon“), zpřístupnit dílo jinému. Jak v této souvislosti obviněný zdůraznil, na svědka převedl pouze vlastnické právo k počítači, avšak nikoli k software v něm umístěnému.
Obviněný Ing. O. N. považuje za nesprávná též skutková zjištění soudů obou nižších stupňů, která podle jeho názoru vycházejí mimo jiné z nezákonného důkazu – nahrávky rozhovoru dvou mužů, s jejímž pořízením obviněný nevyslovil souhlas. Navíc obviněný zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, protože svědkovi prodal počítač, který neobsahoval žádný nelegální software. Obviněný poukazuje ve svém dovolání i na pojetí trestního práva jako „ultima ratio“, což údajně soudy nevzaly dostatečně v úvahu.
Závěrem svého dovolání obviněný Ing. O. N. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. 6 To 595/2007, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 5. 2007, sp. zn. 9 T 98/2006, a aby přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného Ing. O. N. do vydání tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. O. N. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. O. N. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu citovaného dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých dovolacích námitek však obviněný Ing. O. N. částečně zpochybnil i správnost rozhodných skutkových zjištění soudů nižších stupňů, pokud jde o okolnosti, za nichž došlo k prodeji zmíněného osobního počítače. Jak v této souvislosti obviněný zdůraznil, od počátku důrazně popírá spáchání trestného činu a i kdyby došlo ke shora popsanému jednání, byl k němu údajně vyprovokován svědkem J. J., který jednal v úmyslu přivodit obviněnému trestní stíhání. Dále je obviněný přesvědčen, že předmětný počítač neobsahoval žádný nelegální software a že se soudy nižších stupňů opíraly o nezákonný důkaz v podobě záznamu rozhovoru dvou mužů, který předložili svědci – otec a syn J. Navíc obviněný považuje za nenaplněnou subjektivní stránku trestného činu, jímž byl uznán vinným.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám prováděl či opakoval, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení zpochybňovaných důkazů ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Ing. O. N., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z jiného hodnocení provedených důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Ing. O. N. to pak znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě rozvedeno v jeho odůvodnění a v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu. Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jso u tedy mimo rámec dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Totéž tedy platí o námitce obviněného Ing. O. N., prostřednictvím níž vytýká soudům nižších stupňů, že svá rozhodnutí opřely o údajně nezákonný důkaz v podobě nahrávky telefonního rozhovoru mezi dvěma muži (obviněným a svědkem J. J.). Ani taková výtka není způsobilá naplnit uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Nad rámec tohoto konstatování Nejvyšší soud odkazuje i na svou dosavadní judikaturu vyjádřenou v rozhodnutí pod č. 7/2008 Sb. rozh. tr., v němž dospěl k závěru o použitelnosti soukromě pořízeného záznamu telefonického rozhovoru k důkazu v trestním řízení. O totéž rozhodnutí (jde totiž o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007) se ostatně opírá i argumentace odvolacího soudu, který na s. 6 svého rozsudku reagoval na obdobné odvolací námitky obviněného a náležitě se s nimi vypořádal. Jak tedy vyplývá z citovaného judikátu, s ohledem na ustanovení §89 odst. 2 tr. řádu zásadně nelze vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam, který byl pořízen soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenán. Ustanovení §88 tr. řádu se zde neuplatní, a to ani analogicky. Přípustnost takového důkazu je však nezbytné vždy posuzovat též s ohledem na respektování práva na soukromí zakotveného v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.) a práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.). Přitom nebyl zjištěn žádný zásah do uvedených práv obviněného Ing. O. N., k němuž by snad došlo pořízením zpochybňovaného záznamu. Navíc zvukový záznam, opatřený v nyní posuzované věci a provedený k důkazu v řízení před odvolacím soudem, nepředstavoval jediný ani stěžejní důkaz o vině obviněného, nýbrž byl jen doplňkem jiných důkazů (svědeckých výpovědí, znaleckého posudku, listinných důkazů), na nichž pak soudy obou stupňů založily výrok o vině obviněného. Nejvyšší soud proto považuje zmíněné námitky obviněného směřující proti použitelnosti zvukového záznamu nejen za neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, ale též za věcně nedůvodné.
Obdobný závěr platí, pokud obviněný Ing. O. N. zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák. I v tomto případě obviněný vychází z odlišné skutkové verze posuzovaného činu a popírá rozhodné skutkové okolnosti odůvodňující jeho úmyslné zavinění. Podle názoru obviněného osobní počítač, který prodal svědkovi J. J., neobsahoval žádný nelegální software, přičemž obviněný považuje za nesprávný postup soudů nižších prvního stupňů, jestliže zde vycházely ze svědeckých výpovědí otce a syna J. a ze zvukového záznamu jimi předloženého. Obviněný ovšem ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizoval žádnou hmotně právní vadu v posouzení subjektivní stránky zmíněného trestného činu, tj. nevytkl, zda v případě tvrzeného nedostatku úmyslného zavinění obviněného chybí vědomostní složka jeho úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností), nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň.
Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák. přitom vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného Ing. O. N. popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě neoprávněného zásahu do chráněných autorských a souvisejících práv, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal.
Nejvyšší soud se neztotožnil ani s tvrzením obviněného Ing. O. N., podle něhož byl jím spáchaný skutek údajně „vyprovokován“ jednáním svědků J. J. a J. J. se záměrem dosáhnout odsouzení obviněného. Jednak uvedená argumentace rovněž neodpovídá uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože nijak nesouvisí s tím, jak byl čin obviněného kvalifikován podle norem hmotného práva, ani s otázkou, zda je toto právní posouzení správné či nikoli. Navíc však zde nešlo o tzv. policejní provokaci, ale o jednání soukromých fyzických osob, které jen reagovaly na nabídku obviněného. V souladu s judikaturou Ústavního soudu (viz např. jeho nález ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, publikovaný pod č. 97 ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) a s judikaturou Nejvyššího soudu k této otázce (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 5 Tdo 680/2003, publikované v časopise Trestněprávní revue č. 4/2004, s. 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 634/2006, publikované pod č. T 910. v sešitu 27 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006) lze totiž považovat za nepřípustnou provokaci jen aktivity Policie České republiky či jiného státního orgánu, jimiž se ovlivňuje spáchání trestného činu, resp. kterými stát nepřípustně vstupuje do skutkového děje a iniciuje spáchání trestného činu, jeho dokonání nebo rozšiřuje jeho rozsah či následky.
Přitom svědek J. J. nejednal vůči obviněnému jako představitel státního orgánu ani z pověření žádného orgánu státu, ale počínal si jako soukromá fyzická osoba, která navíc v tomto směru neměla povinnost překazit trestný čin ve smyslu §167 tr. zák. ani oznámit jeho spáchání ve smyslu §168 tr. zák. Za uvedených okolností by pak hypoteticky mohl být jmenovaný svědek nanejvýš návodcem ve smyslu §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k trestnému činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák., ovšem ani v takovém případě by ten, kdo se jako pachatel nechal navést ke spáchání uvedeného trestného činu, tj. obviněný Ing. O. N., nebyl zproštěn trestní odpovědnosti za spáchaný trestný čin, k němuž byl naveden. Soudy nižších stupňů ovšem neučinily žádné skutkové zjištění, že by snad svědek J. J. skutečně navedl obviněného ke spáchání citovaného trestného činu, takže jde o úvahu, která nemá oporu v rozhodných skutkových okolnostech a nemá žádný vliv na trestní odpovědnost obviněného.
V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného Ing. O. N., v jejímž rámci zpochybnil existenci potřebného stupně nebezpečnosti jeho činu pro společnost, tj. naplnění materiálního znaku trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák., a vytkl nesprávnou aplikaci ustanovení §12 a §14 autorského zákona. Jde sice o námitky, které formálně odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak Nejvyšší soud je považuje za nedůvodné.
Při hodnocení materiální stránky trestného činu, tj. při posuzování, jestli čin spáchaný obviněným dosahuje potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost, se soud řídí kritérii demonstrativně vyjmenovanými v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Trestným činem dospělého pachatele je pak jen skutek, který – při naplnění formálních znaků příslušné skutkové podstaty – s ohledem na uvedená kritéria dosahuje vyššího než nepatrného stupně nebezpečnosti pro společnost. Jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, při úvahách o tom, zda obviněný naplnil i materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Závěr o nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost (tj. o nesplnění materiální podmínky trestnosti činu) se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy čin obviněného nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz rozhodnutí pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Pro naplnění materiální stránky skutkové podstaty trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák. je sice podstatné, aby došlo k neoprávněnému zásahu do práv chráněných tímto ustanovením za takových skutkových okolností, z nichž je patrné, že je současně dán i potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§3 odst. 2, 4 tr. zák.) – viz k tomu rozhodnutí pod č. 33/2004 Sb. rozh. tr., na něž poukazuje obviněný Ing. O. N. ve svém dovolání (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 6 Tdo 986/2002). V tomto judikovaném případě však šlo o zásah do chráněných práv jejich nositelů ve formě provozování tzv. diskoték, takže další závěry citovaného rozhodnutí nejsou použitelné na skutkově zcela odlišný případ trestného činu v nyní posuzované věci.
Jak je zde patrné z rozhodných skutkových zjištění, obviněný Ing. O. N. zasáhl do autorských práv celé řady subjektů, přičemž hodnota chráněných autorských děl, jichž se týkal tento zásah, se blížila částce ve výši 100 000,- Kč. Právě uvedený rozsah tedy podle názoru Nejvyššího soudu nedovoluje bagatelizovat čin spáchaný obviněným do takové míry, aby bylo možné dospět k odůvodněnému závěru, že neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák. Na uvedeném konstatování nemůže nic změnit ani skutečnost, pokud obviněný takto jednal toliko v jednom případě, když prodal osobní počítač s nelegálním programovým vybavením a s dalšími chráněnými autorskými díly a zvukovými (resp. zvukově obrazovým) záznamy svědkovi J. J. Ke spáchání uvedeného trestného činu se totiž podle §152 odst. 1 tr. zák. nevyžaduje, aby pachatel neoprávněně zasahoval do zákonem chráněných práv opakovaně, resp. ve více případech. Takový závěr vyplývá z jednoznačné formulace citovaného ustanovení vyjádřené slovy „Kdo neoprávněně zasáhne ...“; není zde tedy použit pojem „zasahuje“, který by odpovídal názoru obviněného, kdyby snad chtěl zákonodárce kriminalizovat jen opakované nebo vícenásobné neoprávněné zásahy do chráněných autorských a souvisejících práv.
Proto k naplnění nejen formálních znaků skutkové podstaty trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák., ale i jeho materiálního znaku v podobě potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost (§3 odst. 2 tr. zák.) v zásadě postačí i jednorázový neoprávněný zásah do chráněných autorských a dalších souvisejících práv, jestliže jde o zásah, u něhož je odůvodněn trestní postih – jako tomu bylo i v případě posuzovaného činu obviněného Ing. O. N. – povahou, závažností a rozsahem takového zásahu. Nejvyšší soud tedy nemohl akceptovat opačný názor obviněného, takže soudům nižších stupňů nelze vytknout ani vadu spočívající v nesprávném posouzení otázky, zda byla naplněna materiální podmínka citovaného trestného činu, a námitka obviněného poukazující na nedostatečný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nedůvodná. Přitom relativně nižší stupeň nebezpečnosti činu pro společnost spáchaného obviněným soudy obou stupňů nepochybně promítly do uloženého trestu, jestliže uložily obviněnému jen mírnější druh trestu v podobě peněžitého trestu, jehož výměra je ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby (§53 odst. 1 tr. zák.), a nikoli přísnější druh trestu v podobě trestu odnětí svobody, který by jinak bylo možné uložit až na 2 roky.
Obviněný Ing. O. N. dále vytýká soudům nižších stupňů, že v posuzované věci postupovaly v rozporu s ustanoveními §12 a §14 autorského zákona, neboť prodané programové vybavení počítače, zvukově obrazový záznam a zvukové záznamy neměly být v podstatě vůbec užívány.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi ve smyslu §152 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně zasáhne do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi. Za neoprávněný zásah do práv k autorskému dílu lze považovat zejména takové jednání, jímž pachatel porušuje nemajetková (osobnostní) nebo majetková práva autora určitého díla, přičemž za autora se ve smyslu §5 odst. 1 autorského zákona považuje fyzická osoba, která vytvořila chráněné autorské dílo. Podle §9 odst. 1 autorského zákona vzniká autorské právo k autorskému dílu okamžikem, kdy je dílo vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě. Neoprávněný zásah do zákonem chráněných práv k autorskému dílu tak může spočívat např. v tom, že si jiná osoba odlišná od autora přisvojí autorství k jeho dílu, nebo zveřejní dílo bez souhlasu autora, použije dílo způsobem, který snižuje jeho uměleckou hodnotu, provede bez souhlasu autora v jeho díle změny, neoprávněně zhotoví rozmnoženinu či napodobeninu autorského díla, neoprávněně rozšiřuje takovou rozmnoženinu anebo jinak nakládá s autorským dílem v rozporu s autorským zákonem (viz též ustanovení §40 a §43 až §45 autorského zákona, kde jsou uvedeny některé neoprávněné zásahy do autorského práva). Podobné neoprávněné zásahy mohou směřovat i vůči právům souvisejícím s autorským právem, tj. právům výkonných umělců, výrobců zvukových nebo zvukově obrazových záznamů, vysílatelů atd. (viz ustanovení §74, §78, §82 a §86 autorského zákona, v nichž se odkazuje na úpravu autorských práv).
Naopak za neoprávněné nakládání s autorským dílem nebo jiné porušení práv nositelů autorských práv, resp. za neoprávněný zásah do autorských práv nelze považovat zejména jednání, kterým někdo samostatně tvůrčím způsobem zpracuje původní cizí dílo (srov. §2 odst. 4 autorského zákona) nebo využije jen námět jiného díla (viz §2 odst. 6 autorského zákona) apod.
Pokud jde o rozšiřování originálu nebo rozmnoženiny díla, k němuž došlo v posuzovaném případě bez souhlasu nositelů autorských práv jednáním obviněného Ing. O. N., rozumí se jím podle §14 odst. 1 autorského zákona zpřístupňování díla v hmotné podobě prodejem nebo jiným převodem vlastnického práva k originálu nebo k rozmnoženině díla, včetně jejich nabízení za tímto účelem. Takové oprávnění ke zpřístupňování díla však svědčí podle §12 odst. 1 autorského zákona především jeho autorovi, který má právo užít své dílo v původní nebo jiným zpracované či jinak změněné podobě, a to samostatně nebo v souboru anebo ve spojení s jiným dílem či prvky, a dále má autor právo udělit jiné osobě smlouvou oprávnění k výkonu těchto svých práv. Přitom podle §14 odst. 4 písm. a) a b) autorského zákona je právem užít dílo i právo na rozmnožování díla (§13 autorského zákona) a právo na rozšiřování originálu nebo rozmnoženiny díla (§14 autorského zákona). Rozmnožováním díla se rozumí zhotovování dočasných nebo trvalých, přímých nebo nepřímých rozmnoženin díla nebo jeho části, a to jakýmikoli prostředky a v jakékoli formě (§13 odst. 1 autorského zákona). Dílo se rozmnožuje zejména ve formě rozmnoženiny tiskové, fotografické, zvukové, obrazové nebo zvukově obrazové, stavbou architektonického díla nebo ve formě jiné trojrozměrné rozmnoženiny, anebo ve formě elektronické zahrnující vyjádření analogové i digitální (§13 odst. 2 autorského zákona). Jiná osoba může užít dílo bez udělení oprávnění podle §12 odst. 1 autorského zákona (včetně jeho rozmnoženin) pouze v případech stanovených autorským zákonem, tj. zejména jde-li o tzv. volné užití díla, jímž se ve smyslu §30 odst. 1 a §30a odst. 1 autorského zákona rozumí užití díla pro osobní potřebu fyzické osoby, jehož účelem není dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu, anebo zhotovení tiskové či obdobné rozmnoženiny díla pro vlastní vnitřní potřebu právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby. Obdobný je obsah práv výrobců zvukových záznamů podle §76 autorského zákona a práv výrobců zvukově obrazových záznamů podle §80 autorského zákona, ohledně nichž se použijí ustanovení týkající se ochrany práv autorů k jejich autorským dílům (§78 a §82 autorského zákona).
Jak je ovšem v posuzované věci patrné ze všech rozhodných skutkových okolností, které Nejvyšší soud není oprávněn v tomto řízení zpochybňovat, obviněný Ing. O. N. nedisponoval žádným oprávněním k výkonu autorských a souvisejících práv k programovému vybavení (tzv. komerčnímu software) ani k audiovizuálnímu záznamu a ke zvukovému záznamu, které byly umístěny na pevném disku prodaného osobního počítače. Jelikož se současně nejednalo o případy tzv. volného užití díla či zvukového nebo zvukově obrazového záznamu ve smyslu shora citovaných ustanovení autorského zákona, protože obviněný použil jejich rozmnoženiny ke komerčním účelům, nikoli pro svou osobní potřebu, nelze mít podle Nejvyššího soudu žádné pochybnosti o tom, že obviněný porušil zejména ustanovení §12 odst. 1, 4, §14, §76 a §80 autorského zákona, jak správně uzavřel odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku. Přitom obviněný jako prodávající poskytl na podkladě kupní smlouvy svědkovi J. J. jako kupujícímu nejen předmětný osobní počítač, ale též jeho příslušenství v podobě rozmnoženiny programového vybavení, audiovizuálního záznamu a zvukového záznamu. Tím tedy obviněný neoprávněně zpřístupnil jinému rozmnoženinu chráněného autorského díla ve smyslu §2 odst. 1 a 2 autorského zákona a chráněného zvukového, resp. zvukově obrazového záznamu ve smyslu §76 odst. 1 a §80 odst. 1 autorského zákona.
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani tvrzení obviněného Ing. O. N., podle něhož tyto předměty ochrany neměly být užívány jinou osobou, tj. svědkem J. J. Jak totiž bylo výše vyloženo, podstatou neoprávněného zásahu do chráněných autorských a souvisejících práv ve smyslu §152 odst. 1 tr. zák. bylo v této trestní věci již samo o sobě nelegální vytvoření (tj. bez svolení oprávněných osob) rozmnoženiny autorského díla (jímž zde byl počítačový program, film a hudební produkce), zvukového a zvukově obrazového záznamu (zde v podobě filmu a hudební produkce) a její předání další osobě bez ohledu na okolnost, jak s touto rozmnoženinou nabyvatel dále naložil a zda ji vůbec využíval. Vždyť kdyby svědek J. J. skutečně používal takto opatřené rozmnoženiny, sám by mohl spáchat samostatný trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák. Jestliže tak jmenovaný svědek neučinil, nejde o okolnost, kterou by bylo možné hodnotit ve prospěch obviněného, protože jím spáchaný trestný čin již byl dokonán a obviněný neměl žádný vliv na to, jak se zachová nabyvatel nelegálních rozmnoženin a zda sám bude dále pokračovat v neoprávněném zásahu do chráněných práv či nikoli. Ostatně obviněný nebyl stíhán a odsouzen za neoprávněné užívání cizího autorského díla, resp. zvukového a zvukově obrazového záznamu, ale za neoprávněné vytvoření rozmnoženin těchto předmětů ochrany [v rozporu s ustanoveními §12 odst. 1, 4 písm. a) a §13 autorského zákona] a za jejich další nelegální rozšiřování (v rozporu s ustanoveními §12 odst. 1 a §14 odst. 1 autorského zákona). Dovolací námitky obviněného, jimiž vytýkal nesprávné právní posouzení spáchaného skutku s poukazem na výklad a aplikaci ustanovení §12 a §14 autorského zákona, jsou tedy neopodstatněné.
Nejvyšší soud pak nepovažuje trestní stíhání obviněného Ing. O. N. za nezákonné ani z toho hlediska, pokud orgány činné v trestním řízení reagovaly na jím spáchaný skutek prostředky trestního práva. Nebylo tudíž možné akceptovat ani názor obviněného, podle něhož údajně soudy nižších stupňů nepostupovaly v souladu s principem subsidiarity trestní represe a s pojetím trestního práva jako „ultima ratio“. Jak je totiž zřejmé z rozhodných skutkových okolností, čin obviněného vybočil z rámce běžných soukromoprávních vztahů, protože se dotkl relativně širokého okruhu nositelů chráněných autorských a souvisejících práv, takže bylo nezbytné reagovat na něj prostředky trestněprávní represe. To je ostatně v souladu s nutností, aby Česká republika náležitě plnila své mezinárodní závazky vyplývající z uzavřených mezinárodních úmluv k dostatečné ochraně práv tzv. duševního vlastnictví, resp. nehmotných statků, jak to vyžadují např. Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl (publikovaná pod č. 133/1980 Sb.), Všeobecná úmluva o autorském právu (publikovaná pod č. 134/1980 Sb.), Mezinárodní úmluva o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových organizací (publikovaná pod č. 192/1964 Sb.) a další normy, zejména když se tato ochrana zatím v České republice poněkud bagatelizuje a podceňuje (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 621/2006) a v posuzovaném případě došlo k zásahu i do chráněných práv nositelů sídlících mimo Českou republiku.
Přitom ani princip subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ (tj. nezazšího prostředku ochrany) nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu též v případě závažného porušení takových povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky. Z výslovné úpravy obsažené v ustanovení §1 tr. zák. je totiž patrné, že trestní zákon chrání rovněž soukromé zájmy fyzických a právnických osob, a to i takové zájmy, kterým poskytují ochranu rovněž jiná právní odvětví (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v sešitu 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006). Námitky obviněného tudíž nejsou ani v uvedeném směru důvodné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Ing. O. N. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 23. července 2008
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y