ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.621.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 621/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2006 o dovolání podaném obviněným M. G. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 31 To 163/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 87/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 3. 2005, sp. zn. 4 T 87/2003, byl obviněný M. G. uznán vinným trestným činem porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák. a podle §152 odst. 1 tr. zák. a §53 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 30 000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, a podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 31 To 163/2005, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), d), tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného M. G. uznal vinným trestným činem porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák. a podle §152 odst. 1 tr. zák. a §53 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. mu uložil peněžitý trest ve výměře 30 000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, a podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, napadl obviněný M. G. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
První část námitek dovolatele směřovala proti nedostatku subjektivní stránky posuzovaného trestného činu. Podle názoru obviněného soudy obou stupňů především nezjistily řádným způsobem, zda jednal v úmyslu, jak vyžaduje zákon pro naplnění skutkové podstaty ustanovení §152 odst. 1 tr. zák. Nedostatek zjištění spatřoval v neprovedení důkazů, jež opakovaně navrhoval, jednak výpovědí svědků Z. L. a P. T., dále pak si soudy neopatřily dopis obviněného, adresovaný Ing. S. P. Z těchto důkazů by musely soudy dovodit, že obviněný činil vše pro to, aby provoz klubu byl v souladu s autorským zákonem. Dále obviněný namítl, že rozsudky soudů obou stupňů jsou v rozporu s ustanovením §3 odst. 4 tr. zák., neboť nehodnotí všechna kritéria rozhodná pro stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, zejména fakt, že klub jím byl provozován pouze po dobu tří měsíců. Podle další dovolací námitky soudy pochybily při výkladu autorského zákona, především jeho ustanovení §12 odst. 4 písm. a), d), které jen mechanicky aplikovaly při nesprávném a neúplně zjištěném skutkovém stavu. Vyslovil přesvědčení, že na jednání, které je předmětem obžaloby, dopadají ustanovení §§31 až 39 autorského zákona a při správném výkladu této části zákona by soudy nemohly rozhodnout o vině. Konečně obviněný namítl, že věci zajištěné v provozovně klubu orgány policie nejsou totožné s věcmi, jež byly předmětem odborného vyjádření a předloženy soudu. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a aby vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Námitky obsahově odpovídající citovanému důvodu pak bylo možno věcně posoudit.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení, jehož podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Otázku dodržení procesních ustanovení, tj. zejména ustanovení trestního řádu, včetně §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při tomto posuzování nelze zohlednit, protože není kritériem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod. Ústavní soud se s tímto výkladem ztotožnil např. v usneseních sp. zn. I. ÚS 332/03, I. ÚS 22/04, II. ÚS 160/03, II. ÚS 231/05, III. ÚS 296/04, III. ÚS 481/04, III. ÚS 78/05.
Vzhledem k výše popsanému výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohl Nejvyšší soud zohlednit námitky, podle kterých soudy obou stupňů neprovedly potřebné důkazy k prokázání subjektivní stránky činu a podle kterých měly vyžádat dopis, který obviněný adresoval Ing. P. Stejně tak nebylo možné zabývat se námitkou, která zpochybňovala totožnost věcí vydaných obviněným policii a věcí, které policie předala k zajištění odborného vyjádření a které byly předloženy soudu. Nebylo možné přihlédnout k těmto námitkám nesprávnosti a neúplnosti skutkových zjištění, neboť přezkum skutkového stavu věci nelze provést s odkazem na žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Tyto námitky by přicházelo v úvahu odmítnout podle §265i odts. 1 písm. b) tr. ř., neboť z obsahového hlediska neodpovídají citovanému dovolacímu důvodu.
Dovolatel však v podaném mimořádném opravném prostředku uplatnil taktéž námitky, podle kterých z rozhodnutí nevyplývá úmyslná forma zavinění činu ve smyslu §4 tr. zák., námitky které se dovolávaly beztrestnosti jednání s poukazem na §3 odst. 4 tr. zák., a podle kterých nedošlo k porušení ustanovení autorského zákona. Tyto námitky zpochybňují právní posouzení podle trestního zákona resp. podle zák. č. 121/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen aut. zák.) a z hlediska jejich obsahu je lze podřadit dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedná se však o námitky nedůvodné.
Trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo neoprávněně zasáhne do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi. Ustanovení §152 odst. 1 tr. zák. je trestněprávní normou s tzv. blanketní dispozicí, která obsahuje právní pojmy upravené normami jiného právního odvětví než trestního práva, a to konkrétně práva autorského a práv s ním souvisejících. Z hlediska posuzování subjektivní stránky jednání pachatele tohoto trestného činu proto platí, že neznalost autorského zákona se posuzuje stejně jako neznalost normy trestní, a pachatele proto nevyviňuje (srov. č. 9/1997 Sb. rozh. tr.). Ustanovení §152 tr. zák. chrání kromě jiného i práva autorů počítačových programů vytvořené tvůrčí činností, která vykazuje autorskoprávní individualitu, aniž by bylo nutné ji předem prokazovat. Podstatou trestného činu uvedeného v §152 odst. 1 tr. zák. je skutečnost, že pachatel neoprávněně nakládá s autorským dílem takovým způsobem, který přísluší jen autorovi (resp. vykonavateli autorských práv) a porušuje tím jeho autorské právo.
Podle tzv. skutkové věty rozsudku krajského soudu se obviněný dopustil jednání spočívajícího v tom, že „v pobočce sdružení v P. K. v M. ulici v L. od počátku roku 2002 do 3. 4. 2002 jako předseda představenstva sdružení K. d. a m. v Č. L. provozoval bez příslušného souhlasu hernu s půjčovnou CD s herním softwarem na herní konzoly Sony Playstation a Sony Systemu, v rozporu s ustanovením §12 odst. 4 písm. a), d) zák. č. 121/2000 Sb. bez svolení nositelů autorských práv, zejména C. C., s.r.o. P. a S. C., s.r.o. P., k hernímu softwaru, a tak neoprávněně dílo rozmnožoval a neoprávněně jako rozmnožené dílo půjčoval.“ Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku na straně 2 konstatoval své zjištění, že členem herny se mohl stát kdokoli, kdo vyplnil žádost o členství a zaplatil poplatek 50,- Kč za zaregistrování. Za půjčování her a herních konzolí byly pak vybírány poplatky podle délky výpůjční doby. Krajský soud označil za prokázané, že docházelo k půjčování her a programů vůči většímu počtu osob, navíc za určitý poplatek. Ze seznamu členů pak soud dovodil (str. 5 rozsudku), že jejich počet není zanedbatelný.
Jako první se Nejvyšší soud zabýval námitkou, podle které z rozhodnutí soudů nevyplývá zavinění v podobě předvídané zákonem.
Zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu a musí vyplývat ze skutkových zjištění dané věci. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (viz. č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák. vyžaduje úmyslnou formu zavinění. Úmyslné jednání pachatele je dáno tehdy, pokud si je pachatel alespoň v hrubých rysech vědom toho, že nakládá s autorským dílem, uměleckým výkonem, zvukovým či zvukově obrazovým záznamem, rozhlasovým nebo televizním vysíláním nebo databází, které jsou chráněny autorským zákonem, a z motivu jeho jednání, jakož i vzhledem ke všem dalším skutečnostem a okolnostem, je zřejmé, že si byl vědom neoprávněnosti svého zásahu do práv chráněných ustanovením §152 tr. zák. nebo o takový zásah přímo usiloval.
K subjektivní stránce jednání soud prvního stupně uvedl, že obviněný pronajímal autorská díla bez uděleného oprávnění od autorů, věděl, co poskytuje a jakým způsobem. Protože ustanovení §152 odst. 1 tr. zák. je normou s blanketní dispozicí odkazující na předpisy práva autorského, stávají se tyto předpisy součástí trestněprávní normy a platí pro ně zásada, že neznalost zákona neomlouvá. Každý, kdo nakládá s předměty chráněnými autorským zákonem je povinen se s příslušnou normou seznámit. Proto podle názoru okresního soudu (str. 3 rozsudku) byla vyloučena jiná forma zavinění než přímý úmysl podle §4 písm. a) tr. zák. Krajský soud v rámci úvah o zavinění činu uvedl (str. 6 rozsudku), že s ohledem na charakter tohoto protiprávního jednání, předmět činnosti v klubu a množství členů a příslušných CD si obviněný musel být vědom toho, že se dopouští trestné činnosti. Zavinění vyplývá i z vyjádření založeného na č.l. 17, kterým se krajský soud zabýval také na str. 4 svého rozsudku. Podle názoru odvolacího soudu se jedná o jakési odsouhlasení aktivity, která však neodpovídala činnosti, která byla fakticky realizována.
Nejvyšší soud se ztotožnil s uvedenými úvahami soudů nižších stupňů ve vztahu k otázce zavinění, neboť v daném případě nelze pochybovat o existenci přímého úmyslu definovaného v §4 písm. a) tr. zák. Dovolatel po dobu tří měsíců provozoval hernu s půjčovnou CD s herním softwarem na herní konzoly bez svolení nositelů autorských práv k hernímu softwaru, neoprávněně dílo rozmnožoval a takto rozmnožené dílo půjčoval. Hry a programy půjčoval většímu počtu osob a za poplatek, přitom věděl, co poskytuje a jakým způsobem. Neznalost autorského zákona v tomto případě nemůže ovlivnit úvahy o zavinění činu. Podle názoru Nejvyššího soudu je v daném případě vyloučena jiná forma zavinění než přímý úmysl podle §4 písm. a) tr. zák., neboť obviněný si nepochybně v hrubých rysech byl vědom toho, že nakládá s autorským dílem a je nutno vycházet také z jeho vědomosti, že toto dílo je chráněno autorským zákonem, jakož i vědomosti o neoprávněnosti svého zásahu do chráněných práv. Při zohlednění doby a rozsahu této činnosti si současně nelze představit jinou volní složku jeho jednání, než že o zásah do chráněných práv přímo usiloval. V trestním spisu je na č.l. 17 založen dopis Ing. S. P., bývalého zmocněnce poškozených, který adresoval obviněnému. Jedná se evidentně o odpověď na jeho dotaz ohledně zákonných možností používání herních konzolí SONY PLAYSTATION. Z formulace tohoto dopisu vyplývá, že použitím uvedených herních konzolí při neziskovém předvádění prodávaného softwaru nebo vlastních zařízení, nedochází k porušení žádného zákona a k této činnosti není třeba žádného povolení. Tento způsob použití herních konzolí však obviněný v rámci provozování „svého“ klubu neaplikoval. Jak vyplývá z listin založených na č.l. 43 a 44 trestního spisu, jimiž obviněný propagoval činnost klubu, zájemcům o členství v klubu, kteří uhradili registrační poplatek, nabízel za úplatu půjčování nosičů herních softwarů, zčásti rozmnoženin. Půjčovné zahrnovalo i tzv. amortizační poplatek a bylo možné si pronajmout nosič i na více dní. Tyto důkazy tedy vyvracejí obhajobu obviněného, jež se dožadoval doplnění dokazování svým dopisem adresovaným Ing. P., neboť z odpovědi na tento dopis je možné jednoznačně vyloučit, že by jeho dotaz reflektoval skutečnou činnost klubu (pronájem herních konzolí a rozmnožování nosičů herního softwaru). Obviněný totiž nepoužíval autorská díla k neziskovému předvádění prodávaného softwaru, nýbrž je za úplatu pronajímal. Soudy obou stupňů tedy při hodnocení subjektivní stránky činu nepochybily a námitku dovolatele je třeba odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Dovolací soud neshledal důvodnou ani další námitku, podle které nebyla soudy zhodnocena všechna kritéria rozhodná pro určení stupně společenské nebezpečnosti činu ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák. Dovolatel v této souvislosti poukázal na fakt, že předmětný klub provozoval pouze po dobu tří měsíců.
Podle §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu (v daném případě znaky uvedené v §152 odst. 1 tr. zák.), a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti. Podle §3 odst. 2 tr. zák. není trestným čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nižší než nepatrný, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost - materiální znak trestného činu - je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Podle názoru dovolacího soudu vyplývají z rozhodnutí soudů nižší instance všechny skutečnosti významné pro posouzení stupně společenské nebezpečnosti posuzovaného činu (viz odůvodnění rozsudku prvního stupně, str. 3 a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, str. 5 a 6). Na tomto místě není třeba znovu opakovat rozhodné okolnosti daného skutku a je možné soustředit se na nejvýznamnější skutečnosti z hlediska posouzení materiální stránky trestného činu. Objektem daného trestného činu jsou práva k individuálním výsledkům tvůrčí činnosti a k požitkům z ní plynoucí. Je skutečností, že v současné době je v České republice velmi negativně vnímán relativně vysoký rozsah porušování autorských práv zejména v souvislosti s mírou ilegálního kopírování a rozmnožování softwarových programů a databází. Také ze strany mezinárodních organizací a orgánů Evropské unie je zřetelný zájem o důslednější potírání této protiprávní činnosti. Význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, je proto aktuálně vysoký. Z hlediska způsobu provedení činu a okolností, za kterých byl čin spáchán, je nesporné, že obviněný provozoval půjčovnu po dobu tří měsíců. Relativně krátká doba páchání protiprávného jednání však byla způsobena nikoliv vlastním přičiněním obviněného, ale byla ukončena v důsledku zásahu orgánů Policie České republiky. Nelze opomenout také výdělečný charakter činnosti (pohnutka směřující k získání majetkového prospěchu). Vzhledem k nezanedbatelnému počtu osob, které byly protiprávní činností obviněného dotčeny (cca 200), nelze snižovat ani význam způsobených následků. Přestože stanovy zájmového sdružení právnických osob „K. d. a m. v Č. L.“ (č.l. 46) v článku 4 formálně stanovily jako předmět činnosti sdružení neziskové provozování počítačových a herních systémů za účelem zdokonalení dovednosti a vzdělávání dětí a mládeže, ze struktury poplatků vybíraných za užívání a poskytnutí hry či pronájem hrací konzole (srov. č.l. 44) jednoznačně vyplývá, že účelem činnosti obviněného bylo také vytváření zisku. Je tedy zřejmé, že ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, jakož i v odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, jsou dostatečně popsány okolnosti, které charakterizují stupeň společenské nebezpečnosti činu z hledisek demonstrativně uvedených v §3 odst. 4 tr. zák.
Nejvyšší soud rovněž nepovažoval za správné argumenty dovolatele, podle nichž žalovaným jednáním nedošlo k porušení žádného ustanovení autorského zákona, zejména §12 odst. 4, a soudy nezohlednily §31 až 39 téhož zákona.
Výrok o vině rozsudku krajského soudu kladl obviněnému za vinu porušení §12 odst. 4 písm. a), d) aut. zák. Podle §12 odst. 1 aut. zák. má autor právo své dílo užít a udělit jiné osobě smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva; jiná osoba může dílo užít bez udělení takového oprávnění pouze v případech stanovených tímto zákonem. Právem dílo užít je podle odst. 4 písm. a), d) téhož ustanovení právo na rozmnožování díla a právo na půjčování originálu nebo rozmnoženiny díla. Půjčováním originálu nebo rozmnoženiny díla se přitom podle §16 aut. zák. rozumí zpřístupňování díla zařízením přístupným veřejnosti poskytnutím originálu nebo rozmnoženiny díla k dočasné osobní potřebě.
Podle tzv. skutkové věty odsuzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu obviněný bez příslušného souhlasu provozoval hernu s půjčovnou CD s herním softwarem na herní konzoly bez svolení nositelů autorských práv k hernímu softwaru, přičemž dílo rozmnožoval a jako rozmnožené dílo půjčoval. Již z těchto skutkových okolností podle závěru Nejvyššího soudu bezpochyby vyplývá, že dovolatel porušil majetkové právo autora na rozmnožování díla a právo na půjčování originálu nebo rozmnoženiny díla, upravené v ustanovení §12 odst. 4 písm. a), d) aut. zák. Nelze podpořit dovolací námitku, podle které měl obviněný oprávnění dílo užít bez udělení smluvního oprávnění a podle které se na něj vztahovala některá z výjimek uvedených v §31 a násl. aut. zák. Tato ustanovení totiž upravují tzv. bezúplatné zákonné licence k užití díla jinak chráněného autorským právem. Vztahují se zejména na citace, katalogové licence, užití díla umístěného na veřejném prostranství, úřední a zpravodajskou licenci, užití díla v rámci občanských a náboženských obřadů, v rámci školních představení, užití díla rozmnožováním a rozšiřováním rozmnoženin knihovnou, archivem a jiným nevýdělečným školským, vzdělávacím a kulturním zařízením. Pokud je v těchto ustanoveních poskytnuta zákonná výjimka (licence) opravňující k užití díla bez souhlasu jeho autora (zástupce), je oprávněným subjektem vždy instituce poskytující služby ve veřejném zájmu, jejíž právní úprava je obsažena ve zvláštních právních předpisech (srov. např. zák. č. 561/2004 Sb., školský zákon, ve znění pozdějších předpisů apod.). Na činnost obviněného však nelze žádnou z těchto zákonných licencí vztáhnout. Nejvyšší soud tedy považoval za správné závěry soudů nižší instance, podle kterých obviněný porušil §12 odst. 4 písm. a), d) aut. zák.
Z uvedených důvodů je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné, neboť soudy nižšího stupně v právním posouzení zavinění, společenské nebezpečnosti činu ani při aplikaci ustanovení autorského zákona nepochybily. Nejvyšší soud proto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová