ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.275.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 275/2012-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. dubna 2012 o dovolání, které podala obviněná K. C. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 10 To 488/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 3 T 22/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné K. C. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 3 T 22/2011, byla obviněná K. C. uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný od 1. 1. 2010, dále jen „tr. zákoník“). Dopustila se jej tím, že dne 10. 11. 2010, kolem 06.30 hod., v K. na křižovatce ulic Dr. F. a J. Č. jako řidička osobního automobilu zn. Ford Mondeo, RZ …, se plně nevěnovala řízení a nesledovala situaci v silničním provozu a při odbočování z hlavní silnice vlevo na silnici vedlejší přehlédla protijedoucí motocykl zn. Yamaha FZR 1000, RZ …, který řídil poškozený M. S., nedala mu přednost v jízdě a na bezprostřední vzdálenost mu vjela do jízdní dráhy, v důsledku čehož došlo ke střetu, a poškozený utrpěl rozlomení a rozestup stydké spony a odlomení stříšky kloubní jamky levého kyčelního kloubu, odtržení asi 50 – 80 cm kliček konečné části tenkého střeva od okruží s následnou odúmrtí stěny střevních kliček s krvácením do břišní dutiny, pro toto zranění byl v běžném způsobu života podstatně omezen po dobu nejméně 5 měsíců.
Za tento přečin byl obviněné uložen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon soud prvního stupně podmíněně odložil podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců. Zároveň byl obviněné uložen podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří roků. Soud prvního stupně také rozhodl podle §229 odst. 1 tr. ř. a odkázal poškozenou Zdravotní pojišťovnu Metal-Alianze s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 10 To 488/2011, zamítl odvolání obviněné podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná K. C. prostřednictvím svého obhájce dovolání s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a že bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího odvolání, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenu g) podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obviněná v úvodu svého dovolání obecně vyložila, v čem spočívá posuzovaný trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a jak soud prvního stupně odůvodnil použití vyšší trestní sazby. Dále provedla teoretický výklad příčinné souvislosti, znaku objektivní stránky trestného činu, s odkazy na judikáty č. 20/1981, 21/1981 a 37/1975 Sb. rozh. tr., a v nich proklamovanou tzv. gradaci příčinné souvislosti. Poukázala na další hledisko důležité pro aplikaci trestních norem při dopravních nehodách, podle něhož „řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak“ (např. rozhodnutí č. 43/1982 Sb. rozh. tr.). I v takovém případě však platí, že řidič je zároveň povinen zachovávat patřičnou pozornost (srov. rozhodnutí č. 1/1966 Sb. rozh. tr.), přičemž „je třeba též zkoumat jeho zavinění ve formě nesprávné reakce na vzniklou situaci“. Obviněná shrnula uvedený výklad zásadních rozhodnutí tak, že v jejím případě nelze dovodit existenci příčinné souvislosti mezi jednáním a vzniklým následkem na zdraví poškozeného. Pokud soudy dospěly k opačnému závěru, označila jej za nesprávný, a především bez nezbytného podkladu pro výrok o vině, a to znaleckého posudku. Bez toho, aby byl ve věci opatřen odborný výklad příčiny vzniku dopravní nehody, neměly podle obviněné soudy k dispozici dostatečnou možnost spravedlivě rozhodnout o vlivu zejména rychlosti jízdy poškozeného na způsobený následek. Navrhla proto, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádala předsedu senátu Nejvyššího soudu o odložení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné K. C. vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta s ohledem na výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatovala, že obviněná svým dovoláním ve skutečnosti napadá rozsah dokazování provedeného v trestním řízení, což je v rozporu s výkladem uplatněného důvodu dovolání. Učiněná skutková zjištění považovala za správná, soudy se vypořádaly i s tvrzením obviněné, že poškozený jel nepřiměřenou rychlostí, kterou odvolací soud ani nepovažoval za příčinu nehody. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl jako podané z jiného než zákonného důvodu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněná K. C. podala dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinila tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), její dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřuje k nápravě právních vad spočívajících v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Vztahuje se tedy na případy, kdy skutek, jímž je obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu proto není možné přezkoumávat ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a způsob hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., což jsou právě otázky upravené normami procesního práva, nikoliv hmotným právem. Předmětem právního posouzení je tedy skutek zjištěný soudy nižších stupňů, kterým je dovolací soud v podstatě vždy vázán.
Dovolatelka ve svém podání zpochybnila existenci objektivní stránky, konkrétně příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a vzniklým následkem posuzovaného přečinu těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterou naopak spatřovala v jednání poškozeného. V zásadě však své argumenty pro nesouhlas s odsuzujícím výrokem soudů opřela o rozsah dokazování a způsob, jakým soudy provedené důkazy zhodnotily. Setrvala totiž na svém tvrzení, že poškozený jel v rozhodném okamžiku nepřiměřenou rychlostí, kterou označila za jedinou příčinu vzniku nehody. Nejvyšší soud ovšem neshledal její výhrady důvodnými.
Úvodem je možné připomenout, že trestného činu ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí pachatel, který jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví, a spáchá-li uvedený čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. K naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu je nezbytné, aby zavinění pachatele – v daném případě v obou alternativách nedbalostní formy [§16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku] - zahrnovalo všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Přitom zavinění z nedbalosti není vyloučeno ani spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Na tomto místě je možné připomenout již dovolatelkou zmíněný výklad soudní praxe při posuzování otázky existence příčinné souvislosti v případech tzv. nehod v dopravě. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestně právním následkem (účinkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. již citované judikáty č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr., jež spolu s dalšími uvedenými rozhodnutími jsou použitelná i ve vztahu k nové právní úpravě trestního zákoníku). Zejména u trestných činů ublížení na zdraví podle §147 tr. zákoníku spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). O takový případ jde právě v posuzované trestní věci obviněné. Zjištěné skutkové okolnosti totiž nenasvědčují tomu, že by se poškozený jakkoli podílel na vzniku škodlivého následku na svém zdraví. Nemůže proto jít o situace, které soudní praxe souhrnně podřazuje tzv. zásadě gradace příčinné souvislosti. Jednání pachatele se stává příčinou i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby, ale pro posouzení trestní odpovědnosti pachatele je nutný závěr, že jeho jednání, tj. konkrétní projevy vůle navenek, byly příčinou dostatečně významnou pro vznik následku předvídaného trestním zákoníkem.
Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, v němž neshledal jakékoli vady ani soud odvolací, totiž jednoznačně vyplývá, že obviněná K. C. při řízení osobního vozidla dne 10. 11. 2010, kolem 06.30 hod., nesledovala dostatečným způsobem situaci v provozu na pozemní komunikaci a při odbočování z hlavní silnice vlevo na vedlejší silnici přehlédla poškozeného jedoucího v protisměru na motocyklu značky Yamaha, kterému nedala přednost v jízdě a na bezprostřední vzdálenost mu vjela do jízdní dráhy, v důsledku čehož došlo ke střetu a poškozený utrpěl četná zranění, která jej podstatně omezila v běžném způsobu života na dobu nejméně pěti měsíců. Ze žádného z provedených důkazů nevyplynulo, že by sám poškozený svou jízdou, tj. podle tvrzení obviněné, nepřiměřeně rychlou, mohl event. přispět ke střetu jím řízeného motocyklu s vozidlem obviněné a tak spolupůsobit při vzniku škodlivého následku. Sám poškozený odhadl rychlost své jízdy v rozpětí od 50 do 60 km v hodině, tj. připustil maximální překročení povolené rychlosti o 10 km. Nezávislý svědek V. P., který jel za vozidlem obviněné, potvrdil, že v dostatečném předstihu viděl protijedoucí motocykl poškozeného, jak se blíží ke křižovatce, sám chtěl stejně jako obviněná odbočovat vlevo, avšak poškozená vůbec nereagovala na protijedoucí motocykl, pokračovala v odbočování a pak došlo ke střetu. Bez jakýchkoli pochybností svědek vypověděl, že motocykl jel „normální“ rychlostí. K tomu je třeba uvést, že pokud by byl ve věci opatřen znalecký posudek k ověření rychlosti jízdy poškozeného v rozhodném okamžiku, je z důkazní situace v dané věci zcela zřejmé, že by znalec neměl jakýkoli podklad pro to, aby mohl tuto rychlost určit jako „nepřiměřenou“ či dokonce výrazně překračující jak zákonem povolenou výši tak i situaci na vozovce před nehodou. Navíc v rámci hodnocení důkazů je vždy třeba mít na zřeteli zásadu „in dubio pro reo“ a proto by soudy musely akceptovat určenou rychlost jízdy poškozeného podle nejnižší znalcem určené hranice. I z tohoto důvodu se jeví požadavek obviněné na přibrání znalce k posouzení rychlosti jízdy poškozeným jako zcela nadbytečný.
Z výpovědí poškozeného i nezaujatého dalšího účastníka silničního provozu, ani z listinných důkazů – protokolu o nehodě, fotodokumentace, není možné dovodit natolik výrazné porušení dopravních pravidel poškozeným, aby se jednalo o další z příčin vzniku nehody. Za takové situace nelze ani uvažovat o tom, že rychlost, kterou poškozený projížděl křižovatkou a která nijak významně nepřekročila rychlost povolenou v obci, mohla být natolik významnou příčinou, jež by mohla založit spoluzavinění poškozeného, na což odvolací soud správně poukázal v odůvodnění svého rozhodnutí. Jestliže dovolatelka v této souvislosti poukazovala na rozhodnutí č. 43/1982 Sb. rozh. tr., pominula, že se zabývalo odpovědností řidiče vozidla, který měl přednost v jízdě (v tomto případě poškozený) a kterému hrozil střet s vozidlem, za situace, kdy mohl dopravní nehodě zabránit, což evidentně nebyl daný případ. Naprosto správně pak již soud prvního stupně odmítl obhajobu obviněné v tomto směru, neboť nebyla podložena jakýmkoli jiným důkazem a ze zjištěných okolností pak spoluzavinění obviněného nepřicházelo v dané věci v úvahu. Naopak Nejvyšší soud připomíná naznačenou hypotézu, kterou zmínil okresní soud v odůvodnění svého rozsudku, že s ohledem na místo střetu automobilu a motocyklu a charakteru křižovatky není vyloučeno, že ke vzniku nehody došlo proto, že obviněná, přestože viděla protijedoucí motocykl, nepřerušila svůj odbočovací manévr, a změnu svého směru jízdy neprovedla kolmo k jízdě, tj. od středu vozovky, nýbrž šikmo přes levou část silnice právě proto, aby „stihla“ odbočit než poškozený projede. Přestože nakonec soudy neurčily tuto hypotézu jako výchozí pro svůj skutkový závěr, je z provedeného dokazování jasné, že jedinou příčinou vzniklého následku na zdraví poškozeného bylo jednání obviněné, která hrubým způsobem porušila svou povinnost dát přednost protijedoucímu vozidlu při odbočování vlevo.
Je proto třeba jednoznačně odmítnout úvahy obviněné ohledně nutnosti opatřit ve věci „odborné“ zjištění rychlosti jízdy poškozeného při vjezdu do křižovatky. Přestože v řadě případů, v nichž je předmětem trestního stíhání jednání účastníků silničního provozu, je skutečně nutné objasnit ty okolnosti, jež mají vztah k technickým otázkám v souvislosti se vznikem dopravních nehod, ve věci obviněné taková potřeba odborného posouzení nevyvstala. Pokud tedy soudy obou stupňů nevyhověly návrhu obviněné k přibrání znalce, nelze odmítnutí doplnění dokazování považovat za „protiústavní“, jak uvedla obviněná ve svém dovolání. Oba soudy naprosto srozumitelným a dostatečným způsobem svůj postoj zdůvodnily, a jejich postup je zcela v souladu s principem nezávislosti soudů vyplývajícím z článku 81 Ústavy České republiky. Soudy tak mají právo samy posuzovat, zda v určitém stadiu trestního řízení je potřeba doplnit dokazování, nebo zda je možné rozhodnout na podkladě důkazů již ve věci opatřených a provedených. V takových případech nejde o porušení pravidel spravedlivého procesu – opomenutých důkazů, ale pouze o výraz práva obhajoby, činit procesní návrhy mj. i na provedení určitých důkazů. Tomuto oprávnění však na druhé straně neodpovídá povinnost soudů vyhovět, nýbrž s ohledem na již zmíněnou zásadu nezávislosti a nestrannosti soudní moci zakotvenou v Ústavě České republiky postačí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. (Srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 76/10.)
Na podkladě uvedených skutečností Nejvyšší soud posoudil dovolání obviněné K. C. jako neopodstatněné, a odmítl je podle §265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Nejvyšší soud uvedl stručné důvody pro své rozhodnutí a to ve vztahu k té části dovolacích námitek, jimiž se obviněná snažila vyvrátit existenci příčinné souvislosti mezi svým jednáním a následkem na zdraví poškozeného, i když její argumenty byly založeny v převážné míře na vyjádření nesouhlasu se způsobem, jak soudy ve věci činné, zhodnotily provedené důkazy a že nevyhověly návrhu obviněné na doplnění dokazování. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Předseda senátu soudu prvního stupně nepodal podle §265h odst. 3 tr. ř. návrh na odklad výkonu trestu zákazu činnosti uloženého obviněné K. C. a ani Nejvyšší soud neshledal důvod k takovému postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. dubna 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová