ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.292.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 292/2019-2197
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2019 o dovolání, které podala obviněná Z. J., nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 67 To 348/2018, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 112/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné Z. J. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. 39 T 112/2017, byla obviněná Z. J. uznána vinnou zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za nějž jí byl podle §206 odst. 4 tr. zákoníku uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozenému Arcibiskupství pražskému, IČ: 00445100, se sídlem Hradčanské náměstí 56, 118 00 Praha 1 (dále jen jako „Arcibiskupství pražské“), částku ve výši 3 649 500 Kč.
2. Uvedeného trestného činu se podle tohoto rozsudku obviněná Z. J. dopustila (zjednodušeně uvedeno) následovně. V. F. jí jako beneficient na základě smlouvy o správě finančních prostředků ze dne 16. 10. 2015 uzavřené podle §1400 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „obč. zák.“), svěřil do správy částku ve výši 3 650 000 Kč, následně dne 25. 1. 2016 zemřel, načež si obviněná přisvojila uvedenou svěřenou částku, kterou převedla čtyřmi různými platbami (konkretizovanými ve výroku rozsudku soudu prvního stupně) na vlastní účet a na účet svého syna, následně peníze vybrala a užila je pro svou potřebu a pro potřebu svého syna V. J. Učinila tak přesto, že správa peněz skončila smrtí beneficienta ve smyslu §1439 obč. zák. Obviněná měla povinnost vést finanční prostředky ve vlastnictví V. F. odděleně od svého majetku a nakládat s nimi s péčí řádného hospodáře. Tímto jednáním způsobila poškozenému závětnímu dědici Arcibiskupství pražskému škodu v celkové výši 3 649 500 Kč.
3. Obviněná podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 67 To 348/2018, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněné a v yjádření k němu
4. Obviněná Z. J. podala proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, které opřela o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu.
5. Obviněná nejprve stručně zrekapitulovala dosavadní průběh trestního řízení. Důvody dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že v řízení před soudem prvního stupně rozhodoval ve věci vyloučený orgán, konkrétně předsedkyně senátu.
6. Své odsouzení považovala za nesprávné, zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se podle svého přesvědčení nedopustila, zemřelý V. F. jí uvedenou spornou částku daroval. Obviněná odvolacímu soudu vytkla, že nesprávně interpretoval ustanovení §2057 obč. zák. tak, že darovací smlouva by musela mít písemnou formu. K tomu namítla, že písemná forma smlouvy je vyžadována pouze v případech, kdy k odevzdání daru má dojít až po uzavření darovací smlouvy, aby obdarovaný měl k dispozici písemný titul, na základě kterého by mohl svoje právo na předání daru vymáhat. V jejím případě však měla již finanční prostředky na základě smlouvy o správě majetku v oprávněné držbě, nebylo tedy třeba po uzavření darovací smlouvy dar předávat, protože darováním těchto prostředků de facto byla ukončena činnost správce majetku, který jako nový vlastník peněžních prostředků s nimi mohl volně nakládat ve svůj prospěch a nebylo rozhodné, zda tak učinil před smrtí V. F. nebo až po ní. Plně dostačující je ústní forma takové darovací smlouvy. Soudy nižších stupňů se nezabývaly ani otázkou významu nedostatku formy u darovací smlouvy, která způsobuje pouze neplatnost relativní, nikoliv absolutní. Poukázala na to, že svědci S. a K. potvrdili úmysl V. F. darovat jí značný majetek. Uzavření ústní darovací smlouvy se obžalobě nepodařilo zpochybnit a uzavření takové smlouvy bylo reálné. Závěr odvolacího soudu, že se jednalo pouze o pouhý příslib darování, protože k němu došlo ústní formou, je podle obviněné nesprávný. Nesprávným posouzením skutku tak došlo k porušení zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo .
7. Namítla také, že měla finanční prostředky v oprávněné držbě na základě smlouvy o správě majetku. Její povinnosti naložit s nimi se řídily příslušnými ustanoveními občanského zákoníku o správě majetku a odkázala na ustanovení §1439 obč. zák. Obviněná uvedla, že soudy nižších stupňů nesprávně dovodily, že správa zanikla smrtí beneficienta. Podle jejího názoru právo beneficienta by v takovém případě bylo součástí dědictví a správce majetku by se měl nadále řídit pokyny oprávněného dědice, který by samozřejmě měl i právo smlouvu vypovědět. Soudy podle jejího přesvědčení měly posoudit tento skutek nanejvýše jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
8. Soudu druhého stupně dále obviněná vytkla nesprávné posouzení použitelnosti odposlechů, neboť nařízením odposlechu jejích telefonních hovorů předsedkyní senátu soudu prvního stupně došlo k porušení nestrannosti soudce. Namítla také, že policejní orgán neprovedl vyhodnocení záznamů o odposlechu a založil do spisu datový nosič, který obsahoval i rozhovory obviněné s vlastním obhájcem. Tím došlo podle obviněné k porušení práva obviněné na obhajobu a práva na spravedlivý proces, které zakládá podjatost předsedkyně senátu soudu prvního stupně. Soudy nižších stupňů se nezabývaly ani otázkou pravdivosti její výpovědi z hlediska jejího dosavadního zcela bezúhonného života.
9. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu včetně obsahově navazujících rozhodnutí a aby mu vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.
10. Dovolání obviněné bylo zasláno k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které se k němu do dne konání neveřejného zasedání nevyjádřilo.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
12. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
13. Obviněná uplatnila dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu.
14. Dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je dán, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod však nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
15. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí .
16. Na úvod je třeba též uvést, že obviněná sice formálně deklarovala dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti ale měla na mysli spíše dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhala přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
17. Toto pochybení však samo o sobě nebylo natolik závažné, aby Nejvyšší soud jen proto dovolání obviněné odmítl. Takto Nejvyšší soud rozhodl, jak bude vysvětleno dále, protože obviněnou vznesené námitky zčásti neodpovídaly uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu, zčásti byly zjevně neopodstatněné.
b) K námitkám neodpovídajícím dovolacím důvodům
18. Obviněná Z. J. opřela své dovolání především o výhradu, že její jednání nenaplňuje znaky zpronevěry, kterou byla uznána vinnou, protože zemřelý V. F. jí původně svěřené peníze daroval. Obviněná přitom ale vycházela ze zcela jiné verze skutkového děje, než který byl soudy nižších stupňů zjištěn a který také nalezl odraz ve skutkové větě výrokové části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Obviněná totiž vycházela z toho, že s V. F. za jeho života uzavřela ústní darovací smlouvu na předmětný finanční obnos, který předtím měla ve své správě. Soudy nižších stupňů (jakkoliv zčásti za podpory ne zcela přesného výkladu ustanovení občanského zákoníku o darovací smlouvě) však dospěly důvodně na základě zevrubného hodnocení provedených důkazů ke zcela jiné verzi skutkového děje, přiklonily se k verzi obžaloby (a nikoli obhajoby), že obviněné uvedený obnos V. F. nedaroval, ale pouze svěřil do správy obviněné, na čemž nic nezměnil až do své smrti, naopak celou dobu počítal s tím, že celý jeho majetek zdědí Arcibiskupství pražské.
19. Obviněná tak ve svém dovolání při uplatnění svých námitek především vycházela ze zcela jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činila tak na podkladě odlišné interpretace provedených důkazů, které hodnotila izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Dovolávala se tak případné aplikace hmotného práva na jí prezentovanou verzi skutkového děje (naznačené shora), ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily (s výhradou chybné interpretace občanského zákoníku a vztahu obviněné k penězům, jak bude rozvedeno níže). Se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněné a obsahem podaného odvolání. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (viz zejména bod 4. odůvodnění jeho usnesení) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (podobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002) .
20. Nejvyšší soud k tomu upozorňuje, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
21. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
22. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněné, a to ani porušení práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23. shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů (zejména soud prvního stupně) se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Takto zjištěný skutek byl následně také správně právně kvalifikován podle odpovídajícího ustanovení trestního zákoníku. Není důvodem pro kasační zásah Nejvyššího soudu, pokud se soudy nižších stupňů na základě řádného hodnocení provedených důkazů přiklonily k verzi předestřené obžalobou a nikoli k verzi obviněné.
23. Nad rámec uvedeného (jako obiter dictum ) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněné (zčásti jen obecné povahy) proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Není pravdou, že by soudy nižších stupňů vycházely z nesprávných důkazních prostředků, jak uvádí obviněná, naopak především soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování, aby si učinil plastický obraz o osobě beneficienta, jeho snadné manipulovatelnosti, chování obviněné a jejím nakládání se svěřenými finančními prostředky (viz zejména bod 9. až 14. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně správně vycházel též z listinných důkazů (bod 11. a 15. a následující odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Z provedených důkazních prostředků a z nich získaných důkazů soud prvního stupně zcela důvodně vyhodnotil, že obviněná zneužila úmrtí V. F. a přisvojila si jím svěřené finanční prostředky uložené na účtu vedeném na její jméno. Soudy nižších stupňů též důvodně nepřijaly verzi obhajoby, že již V. F. ústně vyjádřil zájem finanční prostředky obviněné a jejím příbuzným před svou smrtí darovat. Tato verze (na rozdíl od verze uvedené v obžalobě) nebyla prokázána. Je sice pravdou, že soudy nižších stupňů na podporu vyloučení této verze chybně interpretovaly příslušná ustanovení občanského zákoníku a nepřípadně je užily na daný případ, jak poukázala obviněná v dovolání (viz k tomu níže). To ovšem nic nemění na tom, že ve zbytku zcela důvodně obviněné neuvěřily, protože k žádnému ani ústnímu darování peněz nedošlo, poškozený na takovém darování zájem neměl. Pokud by peníze chtěl obviněné přenechat, bylo by jistě i ve výsostném zájmu obviněné, aby o tom měla nějaký doklad, běžně s ním i úředním způsobem zařizovala jeho záležitosti, o svěření peněz do správy též sepsali písemnou smlouvu. Navíc bylo spolehlivě prokázáno, že zemřelý V. F. byl poměrně snadno manipulovatelný. Věděla též, že V. F. jedná nejen pod jejím vlivem, ale též pod vlivem dalších osob. Kdyby šlo o skutečnou vůli zemřelého, jistě i pro účely prokázání vlastního nároku v pozdějším dědickém řízení by přiměla V. F. nejméně k nějakému písemnému potvrzení „darování“ peněz (ke skutečnému právnímu posouzení takového obviněnou tvrzeného, avšak neprokázaného, postupu zemřelého srov. níže). Zcela důvodné jsou tak závěry soudů nižších stupňů, které označily tuto verzi skutkového děje naznačeného obviněnou za vyvrácenou dalšími důkazy. Obviněná skutečně jen využila úmrtí V. F., aby si ponechala jeho peníze, které úmrtím přešly na jediného dědice, jímž bylo poškozené Arcibiskupství pražské.
24. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nepatří ani námitky, že byly porušeny zásady in dubio pro reo a presumpce neviny, které jsou zásadami procesními a nikoli hmotněprávními, tudíž nemohou naplnit uvedený dovolací důvod, který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotně právním posouzení.
c) K námitce podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně
25. Obviněná právně relevantně namítla, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán. Tuto svou námitku také uplatnila již v předchozím řízení u odvolacího soudu, který se s ní též dostatečným způsobem vypořádal (viz bod 5. odůvodnění jeho usnesení). Tím byly sice formálně splněny podmínky dovolacího důvodu uvedené v §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, avšak dovolací soud námitky obviněné shledal jako zjevně neopodstatněné, jak bude rozvedeno níže.
26. Obviněná podjatost předsedkyně senátu spatřovala v jejím procesním postupu, který byl navíc v souladu s trestním řádem a který spočíval v nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu obviněné v průběhu vedeného trestního stíhání. Takový procesní postup, navíc zákonný, jak přesvědčivě vysvětlily soudy nižších stupňů, nemůže být předpokladem pro vyloučení předsedkyně senátu z důvodu pochybnosti o její nepodjatosti ve smyslu §30 odst. 1 tr. řádu, avšak ani z důvodu její procesní angažovanosti v jiném stadiu řízení ve smyslu §30 odst. 2 až 4 tr. řádu, neboť tam uvedené případy nenastaly, ostatně ani nebyly obviněnou namítány. Důvodem pro vyloučení předsedkyně senátu nemůže být ani právní posouzení použitelnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu.
27. Předně je třeba uvést, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s podmínkami pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jak jsou uvedeny v §88 tr. řádu. Takový postup není vyloučen ani v průběhu trestního stíhání (jakkoliv v této fázi trestního řízení nebývá zcela obvyklý), a to ani v řízení před soudem, ať již před skončením trestního stíhání, např. právě v průběhu řízení před soudem prvního stupně, nebo výjimečně i po něm v rámci vykonávacího řízení (srov. k tomu stanovisko č. 54/2013 Sb. rozh. tr.). Nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu jako zákonný postup předsedkyně senátu tak nemůže založit důvod pro její vyloučení z vykonávání dalších úkonů trestního řízení.
28. Jako neopodstatněné shledal Nejvyšší soud i ty výhrady obviněné, jimiž namítala nezákonné užití zaznamenaných hovorů mezi ní a jejím obhájcem. Tyto hovory nebyly k důkazu provedeny, soudy nižších stupňů je nepřehrály, vůbec je neučinily součástí dokazování, nijak je nehodnotily, ani z nich při utváření skutkového děje nevycházely. K důkazu soud prvního stupně provedl pouze dva hovory obviněné ze dne 19. 12. 2017 s jejím synem V. J. a se ženou na telefonním čísle XY. Z těchto dvou hovorů byly zjištěny významné relevantní skutečnosti pro trestní řízení, neboť obviněná podle závěrů soudů nižších stupňů využila smrti své matky Z. J. k legalizaci výnosu z trestné činnosti projednávané v této věci, když nahlásila v dědickém řízení notářce pozůstalost ve výši 2 000 000 Kč v hotovosti. Z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu mimo jiné vyplynulo, že obviněná v nich uvedla: „… protože si obstarali i dědickej spis po babičce…, že tam ty peníze jsou, to jsem udělala dobrej trik, to byl dobrej nápad, mě to stálo dvacítku, ale byl to dobrej nápad,“ a dále pak „jako zjistila, že jsem zdědila dva miliony korun po mamince, což není pravda, to po mámě nezvostalo“ (viz poslední věta v bodu 58. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) . Uvedenými zjištěnými relevantními skutečnostmi také soud prvního stupně dokládal smysluplnost a význam nařízeného odposlechu, který rozhodně neměl nějakou snad šikanózní povahu, jímž by se snad měl dokládat negativní vztah předsedkyně senátu vůči obviněné a narušení její nestrannosti.
29. Ostatně touto námitkou se zabýval již i soud druhého stupně (viz bod 5. odůvodnění jeho usnesení), který se s ní též vypořádal dostatečným způsobem. Jak bylo rozvedeno shora, jde-li o námitky vznesené již dříve v řízení před soudy nižších stupňů, pokud se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly, zpravidla je Nejvyšší soud odmítne jako zjevně neopodstatněné (podobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002) .
d) K námitkám týkajícím se údajné darovací smlouvy
30. Shora bylo vysvětleno, že obviněná žádala aplikovat ustanovení hmotného práva na jí prezentovanou verzi skutkového děje, ač soudy nižších stupňů důvodně na základě rozboru celé řady důkazů dospěly k jinému závěru o průběhu skutkového děje, který též byl náležitě popsán ve skutkové větě výrokové části rozsudku. V tomto ohledu námitky obviněné neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, jak bylo rozvedeno shora. Přesto nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud za potřebné korigovat právní argumentaci obsaženou v rozhodnutích soudů nižších stupňů týkající se výkladu ustanovení občanského zákoníku o darovací smlouvě, pomocí níž mimo jiné soudy nižších stupňů též vysvětlovaly, proč k darování peněz V. F. obviněné nedošlo. Jakkoliv s ohledem na jiné důkazní prostředky, kterými bylo jednoznačně doloženo, že si obviněná darování vymyslela, aby své kroky obhájila v trestním a případném i civilním (dědickém) řízení, nebyla tato argumentace zcela přiléhavá a přesná, jak zčásti vcelku důvodně obviněná v dovolání upozornila. Proto i k tomu Nejvyšší soud níže zaujme vlastní stanovisko.
31. Obviněná totiž především namítla, že darovací smlouva mohla mít i ústní formu, nikoliv výlučně formu písemnou, jak nesprávně dovodily soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud k tomu v obecné rovině uvádí, že formu právních úkonů obecně upravují ustanovení §559 až §564 obč. zák. Hned z prvního ustanovení §559 obč. zák. vyplývá, že každý má právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem. Vychází se z liberálního pojetí a z autonomie vůle stran, písemná forma je výjimkou z pravidla neformálnosti („bezformálnosti“) právních jednání. Podle §561 odst. 1 obč. zák. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé, zároveň jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. Upozornit je třeba ještě na §564 obč. zák., podle nějž vyžaduje-li zákon pro právní jednání určitou formu, lze obsah právního jednání změnit projevem vůle v téže nebo přísnější formě; vyžaduje-li tuto formu jen ujednání stran, lze obsah právního jednání změnit i v jiné formě, pokud to ujednání stran nevylučuje. Sankcí za případné nedodržení požadované formy právního jednání je neplatnost právního jednání ve smyslu §582 obč. zák. Nedodržení formy vyžadované zákonem má zásadně za následek absolutní neplatnost právního jednání podle §582 odst. 1 obč. zák., kterou ovšem lze konvalidovat, nedodržení formy vyžadované smlouvou má zpravidla za následek relativní neplatnost, jíž se druhá strana musí dovolat (§582 odst. 2 obč. zák.), zde to ovšem závisí na povaze a účincích právního jednání (o absolutní neplatnost by šlo v případě konstitutivní formy právního jednání, jak vyplývá z §1758 obč. zák., podle nějž dohodnou-li se strany, že pro uzavření užijí určitou formu, má se za to, že nechtějí být vázány, nebude-li tato forma dodržena; to platí i tehdy, projeví-li jedna ze stran vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě). Tolik na úvod obecně k požadavkům na formu právních jednání a následkům jejího nedodržení.
32. Darovací smlouva je upravena v části čtvrté, hlavě druhé, dílu prvním, oddílu prvním občanského zákoníku v §2055 až §2078 obč. zák. Podle §2055 odst. 1 obč. zák. darovací smlouvou dárce bezplatně převádí vlastnické právo k věci nebo se zavazuje obdarovanému věc bezplatně převést do vlastnictví a obdarovaný dar nebo nabídku přijímá. Formu darovací smlouvy obecně občanský zákoník nestanoví (vychází se ze shora rozvedené obecné úpravy), stanoví pouze zákonnou výjimku vyžadující písemnou formu v §2057 obč. zák. Podle §2057 odst. 1 obč. zák. se vyžaduje písemná forma v případě věci zapsané do veřejného seznamu. Podle §2057 odst. 2 obč. zák. se písemná forma vyžaduje také tehdy, nedojde-li k odevzdání věci zároveň s projevem vůle darovat a přijmout dar (tj. nedochází k tradici, tj. předání z ruky do ruky, kdy obligační a soluční jednání spadají v jedno). Jinak v ostatních případech platí bezformálnost darovací smlouvy (není-li ujednáno jinak), která tak může být uzavřena i v ústní formě. Předpokladem pochopitelně je, že neformální projevy vůle, jež směřují k darování, jsou natolik určité a srozumitelné, že obsah právního jednání (darování) je objektivně zjistitelný (§553 odst. 1 obč. zák.), anebo strany posléze tuto vadu při neformálním projevu darování, sankcionovanou jinak zdánlivostí (neexistencí), vyjasní (§553 odst. 2 obč. zák.).
33. Darovací smlouva tedy vzniká zpravidla reálně, tj. projevem vůle dárce předmět daru bezplatně přenechat a projevem vůle obdarovaného dar přijmout, spojenými s odevzdáním a přijetím předmětu daru. Odevzdáním věci ve smyslu §2057 odst. 2 obč. zák. se obvykle míní právě faktické přebrání věci („z ruky do ruky“, klasická tradice). Ovšem již římské právo odlišovalo i různé specifické případy tradice u držby, resp. převodu vlastnického práva – traditio longa manu (tradice na dlouhou ruku), kdy stačilo poukázat na předávanou a přesně identifikovanou věc (např. pozemek), traditio symbolica (symbolická tradice), kdy dochází k předání věci zastupující předávanou věc (např. klíče od vozidla, od domu etc.), nebo též traditio brevi manu (tradice na krátkou ruku), kdy dochází ke změně držební vůle, tedy osoba z jiného důvodu věc dříve ovládající, ji začne držet, dalším zvláštním případem je constitutum possessorium , kdy se dosavadní držitel dohodne s detentorem, že držitel bude detentorem (převodce vlastnického práva si ponechá věc u sebe, avšak přestává být vlastníkem).
34. V daném případě obviněná tvrdila, že došlo k darování peněz, které měla předtím u sebe z jiného důvodu (které spravovala). Zde by se tak nabízela variace tzv. traditio brevi manu , při níž nedochází k faktickému přesunu věci od jednoho subjektu ke druhému, neboť ten věc měl již u sebe z jiného důvodu (byl jejím detentorem), tedy měl corpus possessionis ( possessio corporalis ), avšak neměl animus possidendi , tedy vůli nakládat s věcí jako s vlastní, kterou získal až v důsledku obligace spočívající v daném případě v darování (kauza). I takové ujednání by nepochybně bylo možné. Jde-li o formu, skutečně bychom z výkladu §2057 odst. 2 obč. zák. měli dovodit, že nejde o některý z případů vyžadujících písemnou formu, jak uváděla obviněná. Je sice pravdou, jak uvedly ve svých rozhodnutích soudy nižších stupňů, že při takovém hypotetickém ústním darování nedošlo současně k předání věci, neboť věc již byla v držení (správněji detenci) obviněné, avšak na druhou stranu výkladem lze dovodit, že uvedené ustanovení se má vztahovat na jiné případy. Má totiž pokrývat ty případy, kdy obdarovaný vůbec v dané době, kdy dochází k uzavření darovací smlouvy, nedisponuje s věcí, nemůže tak prokázat své vlastnické právo právě onou dispozicí s věcí, proto je zapotřebí smlouvy písemné, aby v případném navazujícím sporu mohl obligaci v podobě darování prokázat. Je totiž třeba odlišovat obligační účinky darovací smlouvy a účinky soluční, k nimž dochází právě až předáním věci, kdy obdarovaný může s věcí disponovat. Proto se žádá písemná forma té darovací smlouvy, kdy obdarovaný v době uzavření s věcí nedisponuje (nemá corpus possessionis , má jen animus possidendi ). Takový výklad je též v souladu s ustanovením §2056 obč. zák., podle nějž pouhé slíbení daru nezavazuje dárce darovat, pouze musí případně nahradit náklady účelně vynaložené v očekávání daru (to má ovšem jinou povahu – tzv. culpa in contrahendo ). Byť tedy nedocházelo k předání daru, nebylo třeba z uvedeného důvodu písemné formy, neboť uvedenou výjimku z ústní formy je třeba vykládat restriktivně tak, že se vztahuje jen na ty případy, kdy obdarovaný vůbec nedisponuje s darem, tj. nemá corpus possessionis . Na případ tzv. traditio brevi manu , kdy obdarovaný má věc již z jiného titulu u sebe, se uvedená výjimka z ústní formy nevztahuje.
35. To ovšem současně neznamená, že písemná forma pro takové právní jednání nebyla zapotřebí z jiného důvodu. Obviněná totiž měla tvrzený dar (finanční částku ve výši 3 649 500 Kč) v době tvrzeného uzavření darovací smlouvy u sebe z důvodu předtím uzavřené smlouvy o správě finančních prostředků ze dne 16. 10. 2016 (ve spise č. l. 46), pro kterou zvolili smluvní strany písemnou formu. Obviněná podle této písemně uzavřené smlouvy měla spravovat peníze V. F., ve „Smlouvě o správě finančních prostředků“ se ihned za názvem smlouvy výslovně odkazuje na §1400 obč. zák. a následující, aby nebylo pochyb, o jaký smluvní typ jde, na konci smlouvy se pak uvádí, že smlouva se řídí ustanoveními občanského zákoníku. Kromě toho, že vůli V. F. obviněnou obdarovat vůbec neodpovídají smluvní ujednání v této smlouvě, podle níž byla obviněná oprávněna nakládat s penězi jen po předchozím souhlasu beneficienta (V. F.), obviněná navíc tak měla činit zdarma, bez nároku na odměnu, nebylo v této smlouvě omezeno její trvání na nějakou určitou dobu, nebylo stanoveno, kdy má dojít k ukončení smluvního vztahu, za jakých okolností může dojít ke změně této smlouvy apod., tedy ve zbytku se smlouva měla řídit ustanoveními občanského zákoníku. Nebylo zjištěno, že by za života beneficienta, tedy V. F., došlo k jakékoliv změně uvedené smlouvy nebo dokonce k jejími zániku. Jedině obviněná tvrdila, že V. F. ještě za svého života jí peníze, které jí předtím byly v rámci správy svěřeny, daroval (což se i jinými důkazy podařilo vyvrátit). Pokud by však měla být verze obviněné reálná, šlo by stejně o neplatné smluvní ujednání, a to neplatné absolutně, a to právě pro nedostatek písemné formy takového ujednání, nikoli však z důvodu požadavku §2057 odst. 2 obč. zák., jak uzavřely soudy nižších stupňů, ale z důvodu požadavku ustanovení §1906 obč. zák. o tzv. privativní novaci.
36. Vycházet je totiž třeba z toho, že taková tvrzená (a neprokázaná, resp. vyvrácená) darovací smlouva k těm samým penězům, které byly předtím předmětem jiného závazkového právního vztahu spočívajícího ve správě cizího majetku mezi týmiž subjekty, by byla pouhou změnou v obsahu závazku, tj. privativní novací. Privativní novace jako změna obsahu závazku je upravena v části čtvrté (relativní majetková práva), hlavě první (všeobecná ustanovení o závazcích), dílu šestém (změny závazků), oddílu druhém (změny v obsahu závazků). Podle §1901 obč. zák. si strany mohou ujednat změnu svých práv a povinností. Podle §1902 obč. zák. o novaci se dohodou o změně obsahu závazku dosavadní závazek ruší a nahrazuje se novým závazkem (může-li však dosavadní závazek vedle nového závazku obstát, má se za to, že nebyl zrušen). Jinými slovy smluvní strany (tj. správce majetku a beneficient) si mohou dojednat změnu svých vzájemných práv a povinností, tj. změnit i smluvní typ ze správy majetku v darovací smlouvu. Ovšem podle §1906 obč. zák. ujednání o novaci vyžaduje písemnou formu, byl-li i původní závazek zřízen v písemné formě (anebo též tehdy, činí-li se o právu již promlčeném). V daném případě se podle obviněné měla měnit původní smlouva o správě cizího majetku ve smlouvu darovací, ovšem původní smlouva byla uzavřena písemně, tedy zákon (občanský zákoník v §1906) žádá pro platnost takové smlouvy též písemnou formu. Byla-li by tvrzená (nikoli však zjištěná) darovací smlouva za takové situace uzavřena jen formou ústní, byla by následkem nedostatečné formy darovací smlouvy její absolutní neplatnost ve smyslu §582 odst. 1 obč. zák., jak bylo rozvedeno shora.
37. Jinými slovy dospěl Nejvyšší soud sice k témuž výsledku, jako soudy nižších stupňů, ovšem jinou cestou, tj. zčásti odlišným výkladem týchž ustanovení, jež užily soudy nižších stupňů, zčásti aplikací jiných ustanovení téhož právního předpisu (občanského zákoníku). Výsledkem je ovšem i nadále vyvrácení tvrzení obviněné, že došlo k platnému darování předmětných peněz. Nadále je třeba setrvat na tom, že jde o zcela vymyšlenou verzi obviněné, která si ve skutečnosti přisvojila předtím svěřené cizí finanční prostředky, jakož i na tom, že navíc ani smyšlená verze obviněné by nemohla obstát ani z hlediska civilního práva hmotného, neboť i kdyby byla verze pravdivá, nemohla by založit platný převod vlastnického práva z beneficienta V. F. na obviněnou.
e) K námitce možného jiného právního posouzení skutku podle §220 tr. zákoníku
38. Obviněná dále namítla, že bez ohledu na prokázání darovací smlouvy mělo být její jednání posouzeno pouze jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a nikoliv jako trestný čin zpronevěry. Ani v tomto směru však Nejvyšší soud žádné pochybení soudů nižších stupňů neshledal. Předně je třeba upozornit, že ustanovení §220 tr. zákoníku je ve vztahu k §206 tr. zákoníku v poměru subsidiarity (srov. k tomu přiměřeně rozhodnutí č. 21/2002-I. Sb. rozh. tr.). Jsou-li naplněny znaky zpronevěry, je třeba posoudit skutek jako tento trestný čin, nikoli jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku, byť by i jeho znaky byly naplněny, neboť toto ustanovení ustupuje do pozadí a přednost dostává ustanovení primární ( lex primaria derogat legi subsidiariae ). Jedině v případě, že by některý znak skutkové podstaty primárního trestného činu naplněn nebyl, bylo by možno uvažovat o trestní odpovědnosti za subsidiární trestný čin. Obviněná ovšem vůbec ve svém dovolání na podporu této argumentace neuvedla, který ze znaků skutkové podstaty zpronevěry neměl být naplněn a proč. Jediný důvod spatřovala v tom, že se podle ní soudy nižších stupňů mýlily v tom, že (při neexistenci darovací smlouvy) správa peněz obviněnou nezanikla smrtí beneficienta, ale že do jeho práv nastoupil dědic, tj. Arcibiskupství pražské.
39. V tomto ohledu je třeba dát za pravdu soudům nižších stupňů i státnímu zástupci. Jednak totiž právní otázka zániku správy cizího majetku nemá vliv na to, zda obviněná naplnila znaky zpronevěry či nikoli, protože ať by správa cizího majetku zanikla či nikoli, stále obviněná měla ve své dispozici cizí movitou věc, a sice peníze, které jí předtím byly svěřeny, tj. mohla naplnit znaky trestného činu zpronevěry. Jednak se obviněná mýlí i v tom, že smrtí beneficienta nedošlo k zániku smlouvy o správě cizího majetku podle §1400 a násl. obč. zák.
40. V daném případě si obviněná podle závěrů soudů nižších stupňů přisvojila cizí věc, která jí byla svěřena, a způsobila tak na cizím majetku značnou škodu. Obviněná totiž převedla ve 4 případech uvedených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně peněžní prostředky, které jí byly svěřeny na základě smlouvy o správě finančních prostředků ze dne 16. 10. 2015 (ve spise na č. l. 46), na svůj účet a na účet vedený na svého syna, aby s nimi naložili ku svému prospěchu jako s penězi vlastními. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Svěřením se rozumí odevzdání věci pachateli do jeho faktické moci, čímž se stává detentorem (má corpus possessionis , nikoli však animus possidendi , tj. chybí mu vůle nakládat s věcí jako s vlastní). Takovou svěřenou věcí mohou být i peníze na účtu. Přisvojením je takové nakládání s věcí, která má svěřitele (příp. jeho nástupce, ať singulárního či univerzálního) trvale vyloučit z dispozice s věcí. Ani Nejvyšší soud tak nemá pochyb o tom, že obviněná si přisvojila po smrti beneficienta peníze, o nichž věděla, že jí nepatří, že jí byly předtím za účelem jejich správy svěřeny a že je musí odevzdat oprávněnému dědici, resp. učinit je předmětem dědického řízení.
41. Pokud jde o smlouvu o správě cizího majetku, je možno uvést následující. Ze správy cizího majetku vznikají práva a povinnosti dvěma stranám, první z nich je správce a druhý beneficient. Správou majetku je zajištění účelu majetku podle představy jeho vlastníka, přičemž ten, komu se přičítá hospodářský význam, je beneficient, a ten, kdo správu vykonává, je správce. Správa majetku může zahrnovat všechny formy majetku (nemovitých věcí, cenných papírů, podílů v obchodních společnostech, v podílových a investičních fondech, drahých kovů a uměleckých předmětů, mincí apod.). Podstatou správy cizího majetku bez ohledu na její druh je, že správce činí ohledně majetkových hodnot v zájmu beneficienta rozhodnutí podle vlastního uvážení s tím, že je vázán zákonem a smlouvou s beneficientem. Správa majetku je tedy formou dispozice s vlastním majetkem prostřednictvím jiného, tj. správce majetku. Správci patří povinnost péče o svěřené hodnoty. Rozhoduje při respektování zájmu beneficienta. Správce cizího majetku se tedy vyznačuje dlouhodobými povinnostmi ve vztahu k svěřenému majetku. Smlouvou se správce zavazuje konkrétním způsobem k plnění zákonných povinností, tj. souhrnně spravovat majetek v zájmu beneficienta. Záleží pak na předmětu smlouvy, a především na povaze a rozsahu spravovaného majetku, jakým způsobem budou tyto povinnosti specifikovány. Pro smlouvu není zákonem předepsána žádná forma, měla by však být písemná, jako tomu skutečně v tomto případě bylo. Smlouva by měla především obsahovat konkrétní práva a povinnosti správce, jež by měly být vyjádřeny v určitých obecných či konkrétnějších směrnicích (v daném případě šlo např. o vázání dispozice s penězi na souhlas beneficienta). Smlouva by také měla upravovat odměnu správce (v daném případě měla obviněná vykonávat správu bezúplatně). Základní povinností správce je postupovat s péčí řádného hospodáře (§1411 obč. zák.). Tato povinnost vyjadřuje obecný standard chování (péče), který je správce povinen při plnění svých práv a povinností (ať již zákonných, či smluvních) dodržovat. Správa v tomto případě tedy vznikla písemnou smlouvou uzavřenou mezi správcem, tedy obviněnou, a vlastníkem, resp. beneficientem, ve které byly vymezeny alespoň rozsah majetku, účel správy a bezúplatnost smlouvy.
42. Jak již bylo řečeno shora, peněžní prostředky byly obviněné svěřeny na základě smlouvy o správě finančních prostředků ve výši 3 650 000 Kč ze dne 16. 10. 2015, uzavřené podle §1400 a násl. obč. zák. Obviněná jako správce byla podle smlouvy povinna vést svěřené finanční prostředky odděleně od svého majetku a plnit tyto povinnosti s péčí řádného hospodáře. Dále bylo ujednáno (čl. 2.2), že správce může s finančními prostředky nakládat pouze po předchozím souhlasu beneficienta a na jeho požádání mu z účtu vyplatit požadovanou hotovost a nejméně jednou za každý kalendářní měsíc předložit beneficientovi výpis z bankovního účtu.
43. Nelze tedy souhlasit s námitkou, že obviněná měla finanční prostředky v oprávněné držbě a že po smrti V. F. s nimi mohla volně nakládat. Obviněná byla totiž povinna vést tyto finanční prostředky odděleně od svého majetku a s péčí řádného hospodáře. Až do okamžiku smrti beneficienta V. F. právní vztah ze smlouvy o správě finančních prostředků ze dne 16. 10. 2015 trval. Za života beneficienta nedošlo ke skončení správy některým ze zákonem předvídaných způsobů ve smyslu §1438 obč. zák. (odstoupením – viz §1440 obč. zák., odvoláním – viz §1441 obč. zák., omezením svéprávnosti osoby dosud svéprávné, nebo osvědčením úpadku správce) nebo §1439 obč. zák. (uplynutím doby, na kterou byla zřízena, dosažením účelu nebo zánikem práva beneficienta k spravovanému majetku), případně jiným způsobem. Jakkoliv se na první pohled zdá, že ustanovení §1438 obč. zák. obsahuje taxativní výčet důvodů zániku správy cizího majetku, opak je pravdou. Nejméně v tomto ustanovení chybí důvody uvedené v následujícím §1439 obč. zák., dále v něm není jako důvod skončení správy uvedena ani smrt či zánik správce, na což pamatuje §1444 obč. zák. Správa ovšem zaniká také z jiných důvodů neuvedených v tomto oddílu třetím (dílu šestého, hlavy druhé, části třetí obč. zák.) o skončení správy. Správa totiž zaniká i z obecného důvodu, jímž je též smrt či zánik beneficienta [srov. například Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1180]. Zde je třeba na povinnosti správce cizího majetku v případě smrti beneficienta přiměřeně aplikovat §449 obč. zák. (týkající se zmocnění), příp. §2441 obč. zák. (týkající se příkazu), podle nichž zmocněnec nebo příkazník má povinnost učinit vše, co nesnese odkladu, aby právní nástupce zmocnitele či příkazce neutrpěl újmu a právní jednání má tytéž účinky, jako by zmocnění ještě trvalo, neodporuje-li to tomu, co nařídil ještě zmocnitel nebo příkazce nebo jeho právní zástupce (v daném případě ale bylo nakládání s penězi podmíněno souhlasem beneficienta, na jehož místo by musel nastoupit dědic jako univerzální nástupce). Podle §1443 obč. zák. při skončení správy učiní správce s účinky zavazujícími beneficienta vše, co je vzhledem k tomu nutné nebo co je nezbytné k zamezení ztráty. Zanikne-li správa, má podle §1446 obč. zák. předat správce spravovaný majetek beneficientovi nebo nově nastupujícímu správci. V případě úmrtí beneficienta je třeba užít předpisy týkající se dědictví (a to jak hmotněprávní, tak i procesní). Předat se má vše, co správce pro beneficienta v průběhu správy získal, včetně náhrad, k nimž je správce povinen podle předchozích ustanovení občanského zákoníku.
44. Obviněná si byla vědoma toho, že beneficient V. F. zemřel a že veškerý svůj majetek odkázal Arcibiskupství pražskému. Přesto však převedla ve 4 platbách finanční prostředky v celkové výši 3 649 500 Kč na účet, jehož byla společně se svojí matkou majitelkou, a účet svého syna. Obviněná však v té době měla finanční prostředky ve své dispozici na základě předchozí smlouvy o správě cizího majetku, která smrtí beneficienta zanikla, měla je vydat správci dědictví či přímo dědici, nesměla s nimi naložit jako s vlastními, neboť jí nepatřily (žádná darovací smlouva neexistovala – viz výše). Obviněná si byla dobře vědoma, že peněžní prostředky po smrti beneficienta nepřešly do jejího vlastnictví, byly pro ni stále věcí cizí. Jak správně uvedl soud prvního stupně (v bodě 69. odůvodnění jeho rozsudku), obviněná měla peněžní prostředky po smrti beneficienta V. F. zúčtovat, podat závětnímu dědici zprávu a vyúčtování, a prostředky řádně nahlásit jako věc náležející do pozůstalosti po již zemřelém V. F. Také měla vše vydat oprávněnému závětnímu dědici poškozenému Arcibiskupství pražskému, což však neučinila. Obviněná jednala s úmyslem ponechat si peněžní prostředky, jež měla fakticky ve své moci, uložené na vlastním účtu, a nakládat s nimi dále jako s vlastními, tedy si přisvojila věc z cizího majetku, a zároveň tyto finanční prostředky zcela odstranila z dosahu závětního dědice Arcibiskupství pražského, ač si jeho dědictví s ohledem na znalost holografní závěti jednoznačně byla vědoma.
45. Ze všech uvedených důvodů je třeba souhlasit se závěry soudů nižších stupňů, které jednání obviněné právně posoudily jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a nikoliv pouze jako tzv. nevěrnou zprávu, tedy jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
V. Závěrečné shrnutí
46. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné Z. J. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť zčásti obviněnou vznesené námitky vůbec neodpovídaly uplatněným ani žádným jiným dovolacím důvodům, zčásti šlo o námitky, které by sice pod ně bylo možno podřadit, avšak byly zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 3. 2019
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu